O měsíc dřív…
Jmenuji se Darren Shan. Jsem napůl upír. Býval jsem člověkem, ale jen než jsem upírovi ukradl pavoučici. Pak se můj život jednou provždycky změnil. Pan Hroozley – to je ten upír – mě přinutil, abych se stal jeho pomocníkem, a já jsem začal jezdit s panoptikem zrůd, kde byla spousta prapodivných účinkujících. Podnik se jmenoval Circo Mostruoso.
Bylo hrozně těžké se přizpůsobit. Ještě těžší bylo pít krev, a taky jsem to dlouho vůbec nedokázal. Nakonec jsem s tím začal, jen abych zachránil vzpomínky umírajícího kamaráda (upíři v sobě dokážou zachovat vzpomínky toho, komu vypijí všechnu krev). Neměl jsem z toho žádnou radost, celé týdny jsem se pak cítil prachmizerně a míval jsem děsivé sny, ale jakmile jsem se poprvé napil rudé krve, cesta zpátky se uzavřela. Smířil jsem se se svým postavením upírova pomocníka a naučil jsem se to dělat co nejlíp.
V následujícím roce mě pan Hroozley učil spoustě věcí: jak lovit a pít krev a nenechat se pří tom chytit; jak si vzít jen tolik krve, kolik potřebuju k přežití; jak skrývat svou upíří totožnost a splynout s davem. A já jsem posléze odložil všechny lidské obavy a stal se ze mě nefalšovaný noční tvor.
Pár holek postávalo kolem Cormaka Nedorosta a s vážným výrazem ho pozorovaly Protahoval si ruce a paže, kroutil krkem, protřepával si svaly. Pak na děvčata mrkl, vložil si do úst tři prsty pravé ruky a ukousl si je.
Holky se rozječely a utekly. Cormac se posupně zasmál a zamáchal novými prsty, které mu rostly z ruky.
Zasmál jsem se. Když člověk dělá v Circo Mostruoso, na podobné věci si zvykne. V tomhle cirkusu je fůra neuvěřitelných lidí, oblud od přírody, které mají úžasné a někdy děsivé schopnosti.
Kromě Cormaka Nedorosta tu účinkoval taky Rhamus Pupkeduo, který dokázal zhltnout i dospělého slona nebo tank. Gerta Zubatá, která uměla překousnout ocel, Vlčí muž, napůl vlk a napůl člověk, který zabil mého kamaráda Sama Gresta, dále Truska, krásná a záhadná žena, které na požádání rostly vousy jako z vody, a potom pan Topol, který se uměl přemísťovat jako blesk a nejspíš dokázal i číst lidem myšlenky. Pan Topol byl majitelem a ředitelem celého podniku.
Zrovna jsme s Circo Mostruoso vystupovali v jednom městečku a usadili jsme se za starou továrnou, v jejíž hale jsme večer co večer pořádali představení. Hala byla zchátralá, ale na podobná místa jsem byl zvyklý. Bývali bychom mohli vystupovat v nejkrásnějších divadlech světa a spát v luxusních hotelích, protože na provozu Circo Mostruoso jsme vydělávali spousty peněz, ale bylo jistější držet se při zemi a uchylovat se na místa, kam se policisté a další prodloužené ruce státu zatoulají jen zřídka.
Z domova jsem s panem Hroozleym odešel už před rokem a půl, ale moc jsem se za tu dobu nezměnil. Protože jsem se stal napůl upírem, stárnul jsem jen pětinovou rychlostí oproti lidem, takže i když uteklo osmnáct měsíců, moje tělo bylo starší jen o tři nebo čtyři měsíce.
Jenže i když jsem co do vnějšího vzhledu nebyl o moc jiný, uvnitř jsem se změnil skrz naskrz. Byl jsem silnější než kterýkoli kluk v mém věku, dokázal jsem rychleji běhat, dál skákat, nehty jsem měl tak nesmírně pevné, že jsem uměl kutat do cihlové stěny. Obrovsky se mi zlepšily i sluch, zrak a čich.
Protože jsem ale nebyl úplný upír, řadu věcí jsem zatím nesvedl. Tak například pan Hroozley umí běžet úžasnou rychlostí. Říká se tomu míhání. Umí vydechovat plyn, který uspává lidi. A je s to si vyměňovat myšlenky s upíry a s některými dalšími tvory, například s panem Topolem.
Já tyhle věci zvládnu, teprve až budu úplným upírem. Ale ne že bych nad tím smutnil, protože být poloupírem má taky své výhody. Nemusím pít tolik lidské krve a taky (to je ještě lepší) můžu chodit i ve dne.
A právě o bílém dni jsem propátrával s hadím chlapcem Evrou skládky a haldy okolo továrny. Hledali jsme potravu pro Nárůdek: podivné maličké tvory, kteří nosí modré pláště s kapucemi a kteří nikdy nemluví. Nikdo, snad kromě pana Topola, neví, co jsou zač a odkud se vzali a proč kočují s cirkusem. Jejich pánem je znepokojující muž jménem pan Sudd (který tvrdí, že nejlíp chutnají malé děti!), ale ten se u Circo Mostruoso moc neukazuje.
„Našel jsem psí mršinu,“ křikl Evra a zvedl mrtvolku nad hlavu. „Dost už smrdí. Myslíš, že jim to bude stačit?“
Začenichal jsem – Evra byl dost daleko, ale já jsem pach cítil až odsud stejně dobře, jako by ho člověk zachytil zblízka. A přikývl jsem. „Určitě bude.“ usoudil jsem. Lidičkové sežerou v podstatě všechno, co jim přineseme.
Já už jsem měl v pytli lišku a pár potkanů. Zabíjet potkany mě vůbec netěšilo, protože potkani a krysy jsou s upíry kamarádi a obyčejně k nám přicházejí na zavolání, jako by to byli krotcí mazlíčci. Ale práce je práce. Všichni musíme z povinnosti občas dělat věci, které nás netěší.
S panoptikem bylo teď spousta Lidiček, celkem dvacet, a jeden člen Nárůdků šel na lov se mnou a s Evrou. Přidal se k cirkusu krátce poté, co jsme k němu přišli my dva s panem Hroozleym. Od ostatních jsem ho poznal jen proto, že kulhal na levou nohu. Začali jsme mu s Evrou říkat Levák.
„Hej, Leváku!“ zahulákal jsem. „Jak to jde?“ Postavička v modrém plášti s kapuci neřekla ani slovo, ostatně jako vždy, jen si poplácala po břiše, což znamenalo, že jídla chce ještě víc.
„Levák tvrdí, že musíme lovit dál,“ oznámil jsem Evrovi. „To jsem tušil.“ vzdychl si.
Kradl jsem se za dalším potkanem a při tom jsem zahlédl v suti malý stříbrný křížek. Zvedl jsem ho a otřel jsem z něj špínu. Prohlížel jsem si ho a usmál jsem se. Jen si představte, kdysi jsem si vážně myslel, že upíři se bojí křížů! Většina těchhle věcí z filmů a knížek je jenom švindl. Kříže, svěcená voda, česnek: nic z toho upírům nevadí. Přes tekoucí vodu se dostaneme klidně. Ke vstupu do svého domu nás nikdo nemusí napřed vyzvat. Vrháme stín a jsme vidět v zrcadle (ovšem dospělého upíra nevyfotografujete; má to co dělat s pohybem atomů). Nemůžeme měnit tvar ani létat.
Rána kůlem do srdce upíra zabije. Jenže stejnou službu odvede i dobře mířená kulka, oheň nebo dopad těžkého předmětu. Zabít nás je těžší než odpravit člověka, ale nesmrtelní nejsme. Ani zdaleka ne.
Odložil jsem křížek na zem a vstal jsem. Soustředil jsem se a pokusil jsem se jej přimět, aby mi skočil do levé ruky Upíral jsem na něj usilovně oči dobrou minutu, pak jsem luskl prsty pravé ruky.
A nic.
Zkusil jsem to podruhé, ale pořád jsem to nedokázal. Snažím se o to marně už celé měsíce. Když to dělá pan Hroozley, vypadá to snadně, jedno lusknutí prsty a už tu věc drží v ruce, i když předtím byla několik metrů od něj, ale já pořád ne a ne ho napodobit.
Vycházel jsem teď s panem Hroozleym moc dobře. Starouš nebyl nakonec tak špatný. Zrovna přátelé nejsme, ale přijal jsem ho jako učitele a už se nedalo říct, že bych ho nenáviděl, jako po tom, co mě proměnil v poloupíra.
Strčil jsem si křížek do kapsy a pokračoval jsem v lovu. Po chvíli jsem v rozbité staré mikrovlnce našel vyhladovělého kocoura. I ten tu byl kvůli potkanům.
Kocour na mě zasyčel a napřáhl drápy. Předstíral jsem, že se od něj odvracím, pak jsem se ale svižně otočil, chytil jsem ho za krk a zakroutil s ním. Kocour přidušeně vyjekl a pak ztratil vládu nad tělem. Hodil jsem ho do pytle a šel jsem se podívat, jak si vede Evra.
V zabíjení zvířat jsem se nijak nevyžíval, ale lovit prostě patří k upíří povaze. Stejně nemám kočky nijak moc v oblibě. Kočičí krev je pro upíry jedovatá. Kdybych se jí napil, nezabilo by mě to, ale udělalo by mi to pěkně zle. A kočky jsou taky lovci. Můžu to brát například tak, že čím bude míň koček, tím najdu víc potkanů.
V podvečer, po návratu do tábora, jsem se znovu pokusil myšlenkami pohnout křížkem. Už jsem udělal všechnu práci, co jsem ten den udělat měl, a představení začne až za hodinku dvě, takže mám fůru času.
Byl chladný večer v pozdním listopadu. Ještě nenapadl žádný sníh, ale mohlo to přijít každou chvíli. Na sobě jsem měl svůj křiklavý pirátský kostým: světle zelenou košili, tmavě nachové kalhoty, zlatomodré sáčko, červenou saténovou šerpu kolem pasu, hnědý klobouk s pérem, měkké boty s nahoru zatočenými špičkami.
Odešel jsem od aut a stanů a našel jsem si skryté místo u stěny staré továrny. Křížek jsem položil kus před sebe na silnou větev ležící na zemi, zhluboka jsem se nadechl, soustředil jsem se na křížek a silou vůle jsem se ho snažil přitáhnout do dlaně napřažené ruky.
Kdepak.
Došoural jsem se blíž, až jsem měl ruku jen pár centimetrů od křížku.
„Poroučím ti, pohni se,“ řekl jsem a luskl jsem prsty. „Nařizuju ti, pohni se.“ Lusk. „Pohni se.“ Lusk. „Pohni se!“
Naposledy jsem to vyrazil hlasitěji, než jsem měl v úmyslu, a vztekle jsem si dupl.
„Co to provádíš?“ ozval se zezadu dobře známý hlas.
Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem, jak se ze stínů noří pan Hroozley.
„Ale nic,“ snažil jsem se křížek schovat.
„Co to máš?“ Jeho zraku nic neuniklo.
„Jenom křížek, našel jsem ho na lovu.“ Napřáhl jsem ruku a podal jsem mu ho.
„A co jsi s ním dělal?“ vyptával se pan Hroozley podezřívavě.
„Pokoušel jsem se s ním pohnout.“ odpověděl jsem, protože jsem usoudil, že je načase vyptat se upíra na jeho magnetické schopnosti. „Jak to děláte?“
Na obličeji se mu objevil úsměv, takže dlouhá jizva táhnoucí se po levé líci se zkroutila. „Tak tohle ti vrtá hlavou,“ zasmál se. Napřáhl dlaň a luskl prsty tak hlučně, až jsem zamrkal. A než jsem se vzpamatoval, křížek ležel na jeho dlani.
„Jak se to dělá?“ zajímal jsem se. „To dokážou jenom úplní upíři?“
„Předvedu znovu. Tentokrát se dívej pozorně.“
Položil křížek na větev, odstoupil a luskl prsty. Křížek znovu zmizel a objevil se u něj v ruce. „Viděl jsi?“
„Co jako?“ zeptal jsem se zmateně.
„Tak naposledy,“ oznámil. „A snaž se nemrknout.“
Zaostřil jsem pohled na ten kousek stříbra. Uslyšel jsem lusknutí, snažil jsem se udržet oči otevřené a měl jsem dojem, že jsem zahlédl, jak se mezi mnou a křížkem bleskem mihla nějaká šmouha.
Když jsem se otočil k panu Hroozleymu, pohazoval si křížkem z ruky do ruky a usmíval se. „Tak co, už jsi mě odhalil?“
Zamračil jsem se. „Mám dojem, jako kdybych viděl… něco jako…“ Můj obličej se rozjasnil. „Vy jste nehýbal křížkem!“ vybafl jsem rozrušeně. „Vy jste se hýbal sám!“
Usmál se jako měsíček. „Nejsi tak přihlouplý, jak vypadáš.“ počastoval mě svou obvyklou sarkastickou lichotkou.
„Ukažte mi to ještě jednou,“ požádal jsem ho. Tentokrát jsem se nedíval po křížku a pozoroval jsem upíra. Sledovat jeho pohyb se mi nepodařilo, na to byl příliš rychlý, ale koutkem oka jsem ho nakratičko zachytil, jak se mihl kupředu, chytil křížek a skočil zpátky.
„Takže vy nedokážete silou vůle hýbat s věcmi?“ zeptal jsem se.
„Samozřejmě že ne,“ rozesmál se.
„Tak proč to luskání prsty?“
„Aby se pozorovatel rozptýlil,“ vysvětlil.
„Takže je to jenom trik,“ ohodnotil jsem to. „S upířími schopnostmi to nemá nic společného.“
Pokrčil rameny. „Kdybych byl člověk, nemohl bych se tak rychle pohybovat. Ale máš pravdu, je to trik. Fušoval jsem do kouzlení už v době, než jsem se stal upírem, a rád se udržuji ve formě.“
„Mohl bych se to naučit taky?“ chtěl jsem vědět.
„Možná ano,“ kývl. „Tak rychle jako já se pohybovat nemůžeš, ale asi bys to zvládl, když bude předmět blízko. Musíš ale tvrdě cvičit. Pokud o to máš zájem, začnu tě to učit.“
„Vždycky jsem toužil být kouzelníkem,“ hlásil jsem. „Ale… počkat moment.“ Rozpomněl jsem se, že párkrát pan Hroozley lusknutím prstů otevřel zámky. „A co ty zámky?“ zeptal jsem se.
„To je něco jiného. Víš, co to je statická elektřina?“ Podle výrazu na mojí tváři pochopil, že nevím nic. „Co když si projedeš hřebenem ve vlasech a pak ho přiložíš k tenkému listu papíru?“
„No jo!“ vyrazil jsem. „Papír se k němu přilepí.“
„To je statickou elektřinou,“ vykládal. „Když upír míhá, vytváří se velice silný statický náboj. Naučil jsem se ten náboj ovládat. Tak umím přinutit jakýkoli zámek, aby se odemkl.“
Promyslel jsem si to. „A co to lusknutí?“ nadhodil jsem.
„Starých zvyků se tak snadno nezbavíš,“ pousmál se.
„Zato starého upíra se zbavíš raz dva!“ ozvalo se zezadu zavrčení, a než jsem se stačil vzpamatovat, kdosi se za nás prosmýkl a přiložil nám k hrdlům dva nože ostré jako břitvy!
2024 ©