pachu krve se až dělá zle. Stovky mrtvých těl visí na stříbřitých hácích, jsou ztuhlá, lesknou se zmrzlou krví. Vím, že to jsou jen zvířata, krávy, prasata, ovce, ale pořád o nich přemýšlím, jako by to byli lidé.
Opatrně pokročím vpřed. Díky silným stropním světlům je tu jako ve dne. Musím našlapovat opatrně. Skrývat se za zvířecími mrtvolami. Sunout se zvolna. Podlaha je kluzká vodou a krví a o to je chůze ještě těžší.
Zahlédnu ho vepředu… upíra… pana Hroozleyho. Postupuje stejně opatrně jako já a oči upírá na tlouštíka, který je o něco před ním.
Tlouštík. Kvůli němu tady v promrzlých jatkách jsem. Je to ten, koho se pan Hroozley rozhodl zabít. A ten, koho musím zachránit.
Tlouštík se zastaví a prohlédne si kus masa na háku. Tváře má buclaté a růžové, na nose brýle se světlými umělohmotnými obroučkami. Poplácá mrtvé zvíře – mršina se rozhoupe a od skřípavého zvuku, který vydává hák, se mi rozdrnčí zuby – a pak si muž začne pohvizdovat. A znovu vykročí. Pan Hroozley ho sleduje. A já taky.
Evra je někde daleko vzadu. Nechal jsem ho venku. K čemu máme riskovat život oba?
Zrychlím, zvolna se přibližuju. Nikdo neví, že tu jsem. Pokud všechno půjde podle plánu, ani se to nedozvědí, aspoň do chvíle, kdy pan Hroozley přejde k činu. Do chvíle, kdy budu přinucen jednat.
Tlouštík se znovu zastaví. Skloní se a cosi si prohlédne. Rychle ukročím zpátky, protože dostanu strach, že mě zahlédne, ale pak si všimnu, že pan Hroozley se k němu blíží. Sakra! Na schovávání není čas. Pokud si k napadení vybral tenhle okamžik, musím se dostat blíž.
Proběhnu tryskem několik metrů, riskuju, že mě uslyší. Naštěstí se naprosto soustředí na tlouštíka.
Teď už jsem jen tři čtyři metry za upírem. Zvedám dlouhý řeznický nůž, který jsem držel v ruce po boku. Očima se vpíjím do pana Hroozleyho. Nedám se do toho, dokud nezačne on, dám mu dostatek možností, aby prokázal, že moje strašlivé podezření bylo mylné, ale jakmile spatřím, že se napíná a chystá ke skoku…
Stisknu nůž pevněji. Cvičil jsem si to celý den. Vím přesně, které místo chci zasáhnout. Jedna svižná rána přes upírovo hrdlo a bude po všem. Konec pana Hroozleyho. Jen jedna mršina, kterou je potřeba přihodit na hromadu.
Utíkají dlouhé chvilky. Neodvažuju se vyhlédnout a zjistit, co si to tlouštík tak prohlíží. To se nikdy nenarovná?
A pak se to stane. Tlouštík se namáhavě napřímí. Pan Hroozley sykne. Chystá se skočit. Napřáhnu nůž a uklidňuju se. Tlouštík už stojí. Něco zaslechl. Podívá se ke stropu – odtud ne, ty hlupáku! – a pan Hroozley se vrhá kupředu. A spolu s upírem skáču i já, nahlas ječím, sekám po něm nožem a jsem pevně odhodlaný zabít…
2024 ©