Bydlet ve městě bylo zvláštní. První dva dny mě hluk a pach div nedohnal k šílenství. Při mých posílených smyslech to bylo jako být v zapnutém mixéru. Přes den jsem polehával na posteli a hlavu jsem si přikrýval nejtlustším polštářem, jaký jsem našel. Koncem týdne jsem si ale na ty hrozně ostré zvuky a pachy přivykl a naučil jsem se nevšímat si jich.
Bydleli jsme v hotelu na rohu klidného náměstí. Po večerech byl provoz slabý a venku hráli kluci z celé čtvrti fotbálek. Hrozně rád bych si zakopal s nimi, ale neodvažoval jsem se – s tou svou silou bych mohl někomu nechtě zpřelámat kosti nebo způsobit i něco horšího.
Na začátku druhého týdne náš program zapadl do příjemně vyjetých kolejí. Každé ráno jsme s Evrou vstali – pan Hroozley po nocích chodil ven, ale nesvěřoval se kam – a dali jsme si pořádnou snídani. Pak jsme vypadli ven a propátrávali jsme město, které bylo veliké a staré a plné zajímavostí. Do hotelu jsme se vracívali až se soumrakem, to pro případ, že by nás pan Hroozley potřeboval, pak jsme se dívali na televizi nebo jsme si hráli na počítači. Na kutě jsme chodívali tak mezi jedenáctou a půlnocí.
Po roce stráveném u panoptika bylo úžasné žít zase jako normální člověk. Strašně se mi zamlouvalo, že si ráno můžu přispat a že nemusím pracně shánět jídlo pro Lidičky; bylo taky parádní pořád se nehonit a nezařizovat něco pro účinkující, večer si jen tak posedávat a cpát se sladkým a dívat se na televizi – prostě ráj!
I Evra si to užíval. On totiž podobný život nepoznal nikdy. Odjakživa byl u cirkusu, nejdřív ho věznil bídácký majitel podřadného panoptika, pak jezdil s panem Topolem. Evra byl u Circo Mostruoso rád, to já ostatně taky, a těšil se na návrat, ale musel připustit, že taková přestávka vůbec neškodí.
„Nikdy bych si nemyslel, že na televizi si jeden tak moc navykne,“ prohlásil jednou večer, když jsme se dívali už na pátý seriál v jednom zátahu.
„Máma s tátou by mi nikdy nedovolili se tolik dívat,“ vykládal jsem mu, „ale znal jsem ve škole kluky, co seděli u televize den co den pět nebo i šest hodin!“
„Tak daleko bych to asi nehnal,“ uvažoval Evra, „ale v menších dávkách to je fajn. Než se vrátíme do panoptika, možná si koupím přenosnou televizi.“
„Od té doby, co jsem byl u cirkusu, mě ani jednou nenapadlo pořídit si televizi,“ hlásil jsem. „Pořád se toho tolik dělo, že mi to vůbec nepřišlo na rozum. Ale máš pravdu, bylo by fajn jednu si pořídit, kdyby nic, tak kvůli opakováním Simpsonových.“ To byl náš nejmilejší pořad.
Někdy jsem přemítal, čím že se to zabývá pan Hroozley – tajnůstkářský byl vždycky, ovšem takhle moc, to přece jen ne –, ale vlastně jsem si tím zase tak moc hlavu nelámal. Bylo milé mít od něj na čas svatý pokoj.
Na výpravy do města se Evra musel navlékat do spousty vrstev oblečení. Ne kvůli zimě, i když mrzlo docela dost a krátce poté, co jsme dorazili, napadl i první sníh, ale kvůli svému vzhledu. Nevadilo mu sice, když ho lidi okukují, na to byl přivyklý, ale snadněji se pohyboval, když ho měli za normálního člověka. Takhle se nemusel každých pět deset minut zastavovat a vysvětlovat zvědavcům, kdo a co je zač.
Zakrýt trup, nohy a ruce bylo jednoduché, zvládly to kalhoty, svetr a rukavice; horší to bylo s obličejem. Ten sice nebyl tak výrazně zbarvený a nepokrývalo ho tolik šupin, ale tvář obyčejného člověka to rozhodně nebyla. O dlouhé žlutozelené vlasy se postarala silná čepice a pod tmavými brýlemi se ukryla většina horní poloviny obličeje. Zato ta dolní…
Zkoušeli jsme to s obvazy a s tělovými barvami, ale pak jsme přišli na to pravé řešení: falešné vousy! Koupili jsme je v obchodě s ptákovinami; vypadaly sice pitomě a s pravými by si je nikdo nespletl, ale své odvedly.
„My jsme ale dvojka,“ rozchechtal se Evra jednoho dne, když jsme šli kolem zoo. „Ty v tom svém pirátském kostýmu, já v téhle maškaře. Lidi si nejspíš myslí, že jsme oba utekli z cvokárny.“
„V hotelu si to všichni myslí určitě,“ dusil jsem se smíchem. „Slyšel jsem poslíčky a pokojské, jak o nás mluvili. Podle nich je pan Hroozley určitě šílený doktor a my dva jsme jeho pacienti.“
„Vážně?“ smál se Evra. „Kdyby se tak dozvěděli, jak je to doopravdy – že vy dva jste upíři a já hadí chlapec!“
„Myslím, že by to nic moc nezměnilo. Pan Hroozley dává veliké spropitné a to je hlavní. ‚Zaplatil si to, tak to má.‘ Přesně tohle říkal jeden recepční pokojské, která si stěžovala na hosta, co chodí po chodbách nahatý.“
„Toho jsem viděl!“ vybafl Evra. „Ale myslel jsem si, že si zabouchl dveře.“
„Kdepak,“ usmíval jsem se. „Špacíruje si tu nahatý jako palec už čtyři nebo pět dnů. Recepční říkal, že přijíždí rok co rok na týden nebo dva a celou tu dobu se promenuje po hotelu, jak ho pámbu stvořil.“
„A to mu dovolí?“ ptal se Evra nevěřícně.
„Zaplatil si to, tak to má,“ zopakoval jsem.
„A já myslel, jak je Circo Mostruoso divné místo,“ ucedil Evra jízlivě. „Lidi jsou ještě trhlejší než my!“
Dny utíkaly, ve městě vládla stále vánočnější nálada a lidé se chystali na svátky. Objevily se stromečky, v noci do ulic svítily z oken svíčky a jiné ozdoby. Děti smolily seznamy dárků a ve výkladech obchodů se vršily velehory hraček všeho druhu.
Na Vánoce jsem se docela těšil, protože ty loňské mi utekly, ani jsem si nevšiml, že jsou; v Circo Mostruoso se je nikdo neobtěžoval slavit.
Evra nechápal, k čemu všechen ten shon.
„Ale jaký to má smysl?“ vyptával se neustále. „Lidi utratí hory peněz, jen aby druhým koupili dárky, které ti druzí vlastně ani nepotřebují; div se nepřerazí, jak se snaží načančat sváteční tabuli; a kolik se pokácí stromků a pobije krocanů. K smíchu!“
Pokoušel jsem se mu vysvětlit, že to je svátek klidu a dobré vůle, že se sejdou celé rodiny a je jim pohromadě dobře, ale jeho nic z toho nebralo. Co se jeho týkalo, byl to šílený svátek určený k obludnému utrácení peněz.
Pan Hroozley si samozřejmě jen odfrkl, kdykoli jsem se před ním zmínil o Vánocích. „Hloupý lidský zvyk,“ víc o tom neřekl. Nechtěl s tím mít nic společného.
Bez rodiny to budou smutné Vánoce. V téhle roční době se mi po nich stýská víc než kdy jindy, zvlášť po Annii, ale těšil jsem se na ně i tak. V hotelu pořádali pro hosty velikou oslavu. Bude krocaní pečeně a šunka a vánoční dorty a cukroví. Byl jsem pevně odhodlán do toho zatáhnout i Evru: až zažije Vánoce na vlastní kůži, teda šupiny, určitě změní názor.
„Nezajdeme si na nákup?“ optal jsem se jednoho mrazivého odpoledne a hodil jsem si okolo krku šálu (ne že bych ji potřeboval, upíří krev mě zahřeje, a zrovna tak nemusím nosit tlustý kabát nebo vlněný svetr, ale kdybych si vyšel moc nalehko, vzbuzoval bych pozornost).
Evra se podíval z okna ven. Předtím sněžilo a celý svět byl ledově bílý.
„Ani mě nehne,“ odtušil. „Nechce se mi zas navlíkat do všech těch svršků.“ Byli jsme venku dopoledne, koulovali jsme se.
„No jak chceš,“ pokrčil jsem rameny celý šťastný, že se mu nechce. Potřeboval jsem mu sehnat nějaké dárky. „Budu pryč jenom hodinku dvě.“
„Vrátíš se do tmy?“
„Snad.“
„Vrat se určitě,“ kývl hlavou k místnosti, kde ležel a spal pan Hroozley. „Však víš, jak to chodí. Kdybys tu jeden jediný večer nebyl, až se probudí, tak zrovna ten jediný večer tě bude k něčemu potřebovat.“
Zasmál jsem se. „Risknu to. Mám ti něco přinést?“ Evra zavrtěl hlavou. „Dobře, zatím ahoj.“
Kráčel jsem po sněhu a pohvizdoval si. Sníh mám rád, zakryje většinu pachů a ztlumí hodně hluku. Pár kluků, co bydleli kolem náměstí, si vyšlo postavit sněhuláka. Zastavil jsem se a pozoroval je, ale než na mě mohli promluvit a třeba mě vyzvat, ať se k nim přidám, vyrazil jsem dál; je jednodušší nezaplétat se s lidmi.
Když jsem pak stál před velikým obchodním domem, nahlížel do výloh a přemýšlel, co koupím Evrovi, přišla ke mně nějaká holka. Měla snědou pokožku a dlouhé černé vlasy, bylo jí zhruba tolik co mně a byla o maličko menší než já.
„Kam s tou lodí, kapitáne?“ nadhodila a po námořnicku zasalutovala. „Co to?“ podivil jsem se.
„No přece ten převlek,“ zazubila se a zatahala mi za kabát, aby se otevřel víc. „Je bezvadnej. Vypadáš jako pirát. Jdeš dovnitř, nebo se jenom díváš?“
„Zatím nevím,“ odpověděl jsem. „Sháním dárek pro kamaráda, ale nenapadá mě, co mu mám koupit.“
„Aha,“ přikývla. „Kolik mu je?“
„Je o trošku starší než já.“
„Vodu po holení,“ střelila bez zaváhání.
Zavrtěl jsem hlavou. „Ještě se neholí.“ A taky s tím jaktěživ nezačne, protože na šupinách vousy nerostou.
„No dobře,“ nedala se, „a co cédéčko?“
„Muziku on moc neposlouchá. Ale kdybych mu koupil CD přehrávač, třeba by s tím začal.“
„To stojí dost peněz,“ upozornila mě dívka.
„Tak dobrý kamarád si to zaslouží.“
„Tak jdeme na to.“ Natáhla ruku. I přes tu zimu neměla rukavice. „Jmenuju se Debbie.“
Stiskl jsem jí ruku, ta moje proti její tmavé pokožce vypadala hrozně bílá, a představil jsem se.
„Darren a Debbie,“ usmála se. „To zní pěkně, skoro jako Bonnie a Clyde.“
„To mluvíš s cizíma lidma vždycky takhle?“ zeptal jsem se.
„Nemluvím, ale my nejsme cizí.“
„Že ne?“ zakabonil jsem se.
„Párkrát jsem tě viděla,“ ohlásila. „Bydlím na náměstí, pár domů od hotelu. Proto jsem věděla, že máš pod tím ten pirátský kostým. Chodíš ven s tím legračním klukem s brýlema a falešným plnovousem.“
„To je Evra. Právě tomu chci koupit dárek.“ Snažil jsem se rozpomenout na její tvář, ale nevzpomínal jsem si, že bych ji mezi ostatními dětmi viděl. „Nikdy jsem tě tady nepotkal,“ nadhodil jsem.
„Moc jsem nechodila ven,“ vysvětlila. „Ležela jsem s rýmou. Proto jsem si tě všimla – celé dny jsem se koukala z okna ven na náměstí. Když člověk musí trčet v posteli, tak se fakt dost nudí.“
Debbie si dýchla do dlaní a zamnula si ruce.
„Měla bys nosit rukavice,“ upozornil jsem ji.
„Od tebe to sedí,“ odfrkla si. Zapomněl jsem si při odchodu rukavice navléknout. „Ostatně právě kvůli tomu tady jsem. Ztratila jsem rukavice a teď šmejdím od obchodu k obchodu a snažím se najít úplně stejné. Nechci, aby se rodiče domákli, že jsem je ztratila hned druhý den, co můžu ven.“
„A jak vypadaly?“ zeptal jsem se.
„Byly červené a kolem zápěstí měly lem z umělé kožešiny,“ odpověděla. „Je to pár měsíců, co mi je daroval strýček, ale kde je koupil, to neříkal.“
„A tady už jsi to zkoušela?“
„Zrovna jsem tam chtěla jít, když jsem tě zahlídla.“
„Chceš jít se mnou?“
„Jasně. K smrti nerada nakupuju sama. Jestli chceš, pomůžu ti vybrat CD přehrávač, dost toho o nich vím.“
„Tak jo,“ kývl jsem, otevřel jsem dveře a přidržel jsem jí je.
„Pomalu, Darrene,“ zasmála se, „nebo si lidi budou myslet, že mě balíš.“
Ucítil jsem, jak rudnu, a pátral jsem po vhodné odpovědi, ale kdepak. Debbie se uchechtla, vešla dovnitř a já jsem se vlekl za ní.
2024 ©