Babička pyšně přihlížela, jak volám zpátky vítr a žádám ho, aby provál celým areálem školy, hlavně kolem kolejí. Zaposlouchaly jsme se, jestli neuslyšíme křik démonů, ale ozýval se jen uklidňující svist větru. Já jsem se pak unaveně převlékla do pyžama a konečně si vlezla do postele. Babička zapálila ochrannou úplňkovou svíci a já se stočila s Nalou do klubíčka. Poslouchala jsem, jak si babička češe dlouhé stříbrné vlasy a provádí další důvěrně známé večerní rituály. Uklidňovalo mě to.
Už jsem usínala, když mě znovu probral její tichý hlas. „U-we-tsi-a-ge-ya, musíš mi něco slíbit.“
„Dobře, babi,“ odpověděla jsem ospale.
„Slib mi, že ať se stane cokoli, budeš mít pořád na paměti, že Kalona se nesmí dostat zpátky k moci. Nic a nikdo není důležitější než tohle.“
Polekala jsem se a rázem byla zase úplně bdělá. „Jak to myslíš?“
„Přesně tak, jak to říkám. Nedovol, aby něco odvedlo tvoji pozornost od skutečného cíle.“
„To zní, jako bys tady neměla být se mnou, až budu potřebovat srovnat.“ Srdce se mi vystrašeně rozbušilo.
Posadila se na kraj mojí postele. „Hodlám tu s tebou být ještě hodně dlouho, holčičko, a ty to dobře víš. Ale stejně chci, abys mi to slíbila. Ber to tak, že pomůžeš staré ženské klidněji spát.“
Zamračila jsem se. „Ty nejsi žádná stará ženská.“
„Slib mi to,“ nedala se.
„Slibuju. A ty mi na oplátku slib, že nedovolíš, aby se ti něco stalo,“ řekla jsem.
„Vynasnažím se, slibuju,“ prohlásila s úsměvem. „Otoč se, učešu tě, než usneš. To přivolává hezké sny.“
S povzdechem jsem se překulila na druhý bok a do spánku mě provázel babiččin laskavý dotek a tiché pobrukování čerokézské ukolébavky.
Zprvu jsem si myslela, že se ty tlumené hlasy ozývají z chůvičky, a tak jsem v polospánku sáhla po obrazovce, se zatajeným dechem zapnula video a hned si ulehčeně oddychla, protože jsem spatřila jen osamocený stůl a na něm zahalené tělo v naprosto nezměněné poloze. Zase jsem obraz vypnula a pohlédla na babiččinu prázdnou, pečlivě ustlanou postel. Usmála jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Babička pokoj evidentně před odjezdem na nákupy uklidila. Podívala jsem se na Nalu a ta na mě ospale zamžourala.
„Promiň. Asi se mi něco zdálo. Mám moc bujnou fantazii.“ Úplňková svíčka pořád hořela, ale byla o hodně menší, než když jsem šla spát. Koukla jsem se na hodiny a ke své radosti zjistila, že jsou teprve dvě odpoledne. Mohla jsem ještě pár hodin v klidu odpočívat. Zase jsem si lehla a přitáhla si deku k bradě.
Jenže pak se znovu ozvaly tlumené hlasy a tentokrát někdo i lehce zaťukal na dveře. V žádném případě se mi to nezdálo. Nala mrzutě a ospale mňaufla. Z celého srdce jsem s ní souhlasila.
„Jestli jsou to dvojčata a chtějí mě vytáhnout na výprodej bot, tak je uškrtím,“ slíbila jsem kočce a tu tahle vyhlídka evidentně potěšila. Pak jsem si odkašlala a zavolala: „Ano? Pojďte dál.“
Dveře se otevřely a za nimi k mému překvapení stála Shekina s Afroditou a Neferet. Afrodita brečela. Okamžitě jsem se posadila a odhrnula si z obličeje šíleně rozcuchané vlasy. „Co se stalo?“
Všechny tři vešly dovnitř. Afrodita si sedla ke mně na postel. Podívala jsem se na ni, pak na Shekinu a nakonec na Neferet. V jejich tvářích se zračil smutek a nic víc, ale na svoji mentorku jsem se dívala nejpozorněji. Strašně moc jsem chtěla vidět za tu její pečlivě udržovanou fasádu – a přála jsem si, aby ji konečně prokoukl každý.
„Co se stalo?“ zopakovala jsem.
„Děvenko,“ oslovila mě smutně a laskavě Shekina, „jde o tvou babičku.“
„O babičku? Kde je?“ Nikdo nic neřekl a mně se sevřel žaludek. Popadla jsem Afroditu za ruku a stiskla ji. „Tak mluv!“
„Měla autonehodu. Hodně ošklivou. Nezvládla řízení na hlavní ulici, protože… protože jí do předního skla vletěl velký černý pták. Sjela ze silnice a čelně narazila do sloupu.“ Po tvářích se jí koulely slzy, ale hlas se jí netřásl. „Je na jednotce intenzivní péče v nemocnici svatého Jana.“
Chvilku jsem se nezmohla na slovo, jen jsem zírala na babiččinu prázdnou postel a levandulový polštářek, který na ní nechala ležet. Vždycky kolem sebe ráda měla vůni svojí bylinky.
„Jela na oběd do restaurace Chalkboard. Říkala mi to těsně předtím, než…“ Zarazila jsem se. Vybavilo se mi, jak jsme se o tom bavily a já roztáhla závěsy a uviděla toho odporného krakouna. Poslouchal nás a tím pádem přesně věděl, kam babička v poledne pojede. Pak si na ni počkal a vytlačil ji ze silnice.
„Než co?“ Nezaujatému pozorovateli by Neferetin tón asi připadal ustaraný – jak by u správné přítelkyně a mentorky měl být. Ale když jsem se jí podívala do smaragdových očí, viděla jsem jen chladné, vypočítavé nepřátelství.
„Než jsme si šly lehnout.“ Snažila jsem se nedat najevo, jak moc se mi Neferet hnusí a že je mi jasné, jak je ve skutečnosti zlá a zvrácená. „Proto vím, kam jela. Řekla mi, co se přes den chystá dělat, zatímco budu spát.“ Odvrátila jsem se od ní a podívala se na Shekinu. „Musím za ní.“
„Ale ovšem, má milá,“ odvětila. „Darius už čeká u auta.“
„Můžu jet s ní?“ zeptala se Afrodita.
„Už včera jsi přišla o celý vyučovací den, nedovolím…“
„Prosím,“ skočila jsem Neferet do řeči a prosebně se zadívala na Shekinu. „Nechci jet sama.“
„Nemyslíš, že rodina je důležitější než pár zameškaných hodin?“ obrátila se Shekina na naši velekněžku.
Neferet zaváhala jen na chviličku. „Samozřejmě. Jen bych byla nerada, kdyby Afrodita zůstala pozadu.“
„Vezmu si do nemocnice učení a všechno dohoním.“ Afrodita jí věnovala široký chlácholivý úsměv, falešný jak prsa Pamely Andersonové.
„Pak jsme dohodnuté. Afrodita doprovodí Zoey do nemocnice a Darius se postará, aby byly v bezpečí. Zůstaň, jak dlouho budeš chtít, Zoey. A kdyby škola mohla pro tvoji babičku něco udělat, hned se na mě obrať,“ řekla Shekina laskavě.
„Děkuju.“
Když obě ženy odcházely, na Neferet jsem se ani nepodívala.
„Kráva jedna hnusná!“ štěkla Afrodita a vrhla vražedný pohled na dveře. „Jako by ji někdy dřív zajímalo, jestli jsem v něčem pozadu. Prostě ji štve, že jsme se skamarádily.“
Fajn… Dobře. Budu se soustředit. Musím za babičkou, ale nejdřív se zamyslím, jestli není potřeba zařídit něco tady. Nesmím zapomínat, co jsem jí slíbila.
Hřbetem ruky jsem si otřela slzy, rychle vykročila k prádelníku a vytáhla z něj džíny a mikinu. „Neferet vadí, že jsme kámošky, protože ani jedné z nás nevidí do hlavy. Ale Damiena, Jacka a dvojčata špehovat může a to si piš, že dneska kolem nich bude čmuchat.“
„Musíme je varovat,“ řekla Afrodita.
Přikývla jsem. „To musíme. Ta chůvička nemá takový dosah, aby fungovala i v nemocnici, viď?“
„Asi ne. Pokud vím, dá se použít jen na pár set metrů.“
„Odnes ji dvojčatům, než se obléknu. Pověz jim, co se stalo a ať varují Damiena s Jackem před Neferet.“ Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala: „Včera večer nás za oknem špehoval krakoun.“
„Ach, bohyně!“
„Byla to hrůza.“ Otřásla jsem se. „Babička na něj foukla drcený tyrkys a já jí zavolala na pomoc vítr, takže jsme ho zahnaly, ale nevím, jak dlouho nás poslouchal.“
„Tak to jsi chtěla říct. Ten krakoun musel vědět, že tvoje babička pojede do restaurace.“
„Za tu bouračku může on,“ přisvědčila jsem.
„On anebo Neferet,“ dodala.
„Nebo oba společně.“ Vzala jsem z nočního stolku chůvičku. „Odnes ji dvojčatům. Počkej,“ zastavila jsem ji ještě, než vyšla z pokoje. Přešla jsem k babiččině modré toaletní taštičce a podívala se do kapsy na zip, kterou nechala otevřenou. Hned navrchu jsem našla váček z jelenice. Pro jistotu jsem do něj nakoukla a potom ho s úlevou podala Afroditě. „Tohle je zbytek toho tyrkysového prášku. Ať se o něj holky podělí s kluky. Pověz jim, že je to mocná ochrana, ale máme ho málo.“
Kývla. „Vyřídím.“
„Pospěš si. Až se vrátíš, budu připravená na cestu.“
„Ona se uzdraví, Zoey. Je sice na jipce, ale měla zapnutý pás a pořád je naživu.“
„Musí žít,“ odvětila jsem a oči se mi zase zalily slzami. „Nevím, co bych si jinak počala.“
Cesta do nemocnice svatého Jana netrvala dlouho a proběhla v tichosti. Samozřejmě jako na potvoru svítilo slunce, a přestože jsme měli tmavé brýle a Lexus kouřová skla, nebylo nám to zrovna příjemné. (Tím my myslím sebe a Daria, Afrodita měla evidentně co dělat, aby se nevyklonila z okýnka a nezačala se opalovat.) Darius nás vysadil u vchodu na pohotovost a jel zaparkovat.
V nemocnici jsem za svůj život moc času nestrávila, ale její pach jsem stejně měla hluboce zakořeněný v paměti – a příjemné vzpomínky to nebyly. Z dezinfekce překrývající odér nemoci se mi dělalo zle. Došly jsme s Afroditou k informační přepážce a milá starší paní v lososově růžovém plášti nás nasměrovala na jednotku intenzivní péče.
Vypadalo to tam příšerně, to vám teda povím. Před dvojitými lítačkami s červeným nápisem JIP jsme se obě na okamžik zastavily, jako bychom si nebyly jisté, že doopravdy smíme dovnitř. Pak jsem si připomněla, že tam leží babička, a rázně vstoupila na oddělení, které bylo jako vystřižené z hororu.
„Nedívej se tam,“ pošeptala mi Afrodita, když mi oči bezděky zatékaly k proskleným stěnám nemocničních pokojů a klopýtla jsem. Nekecám. Ty pokoje neměly normální stěny, ale skleněné přepážky, takže každý, kdo šel kolem, viděl ty staré umírající chudáky, jak chodí na nočník a tak. „Půjdeme přímo k sesterně, tam ti poví, jak na tom babička je.“
„Jak to, že se tady takhle vyznáš?“ zeptala jsem se taky šeptem.
„Táta se dvakrát předávkoval a právě sem ho odvezli.“
Šokovaně jsem se na ni zadívala. „Fakticky?“
Pokrčila rameny. „Ty by sis občas nešlehla, kdybys měla za manželku moji mámu?“
No, asi šlehla, ale radši jsem si to nechala pro sebe. Navíc jsme zrovna došly k sesterně.
„Co pro vás můžu udělat?“ optala se nás blonďatá paní s postavou připomínající kvádr.
„Přišla jsem za svojí babičkou, Sylvií Redbirdovou.“
„A jmenujete se?“
„Zoey Redbirdová,“ odpověděla jsem.
Sestra se koukla do nějaké tabulky a pak se na mě usmála. „Mám vás tady uvedenou jako nejbližší příbuznou. Vydržte chviličku, teď je u ní zrovna doktor. Počkejte tamhle na konci chodby v odpočívárně, řeknu mu, ať tam za vámi přijde.“
„Nemůžu jít rovnou k ní?“
„Až u ní pan doktor skončí.“
„Dobře, počkám.“ Udělala jsem pár kroků a pak se zarazila. „Nezůstává nikdy sama, viďte?“
„Ne, proto tu máme prosklené stěny. Žádný pacient na intenzivní péči nezůstává nikdy bez dohledu.“
No, babička rozhodně potřebuje něco víc, než aby na ni občas někdo hodil pohled přes sklo. „Pošlete pana doktora za mnou hned, jak bude hotový, ano?“
„Samozřejmě.“
Šly jsme s Afroditou do odpočívárny, která působila skoro stejně sterilně a strašidelně jako zbytek oddělení.
„Tohle se mi vůbec nelíbí.“ Nedokázala bych sedět, a tak jsem přecházela sem a tam před neskutečně ošklivou modře květovanou pohovkou.
„Potřebuje lepší ochranu než to, že se na ni čas od času mrkne oknem nějaká sestřička,“ řekla Afrodita.
„Krakouni nejradši ubližují umírajícím starým lidem. Dokázali být nepříjemní už dřív, ale teď jsou silnější a babička je stará a…“ Nedořekla jsem to. Nedokázala jsem vyslovit pravdu, na to byla moc hrozná.
„Je zraněná,“ prohlásila pevně Afrodita. „Nic víc. Ale souhlasím, že je v ohrožení.“
„Myslíš, že by mi dovolili k ní zavolat medicinmana?“
„Ty nějakého znáš?“
„No, já ne, ale babička má jednoho známého, jmenuje se John Whitehorse, jsou přátelé už strašně dlouho. Povídala, že je v radě starších. Určitě má na něj v mobilu číslo. On nějakého medicinmana znát bude.“
„Podle mě to není špatný nápad,“ usoudila.
„Jak se jí daří?“ Do odpočívárny vstoupil Darius.
„Ještě nevíme. Čekáme na doktora. Zrovna řešíme, že bychom možná měly zavolat jednoho známého babičky Redbirdové a sehnat přes něj medicinmana, aby tu s ní zůstal.“
„Nebylo by jednodušší požádat o to Neferet? Je to naše velekněžka a mimoto i léčitelka.“
„Ne!“ vyhrkly jsme s Afroditou jednohlasně.
Darius se zmateně zamračil, ale zrovna se objevil doktor, takže jsme mu nemusely nic vysvětlovat.
„Zoey Redbirdová?“
Byl to vysoký hubený pán. Podala jsem mu ruku. „To jsem já.“
S velkou vážností mi jí potřásl. Měl pevný stisk a silnou, příjemnou dlaň. „Já jsem doktor Ruffing. Starám se o vaši babičku.“
„Jak jí je?“ Samotnou mě překvapilo, jak normálně zní můj hlas, když mám přitom hrdlo úplně stažené strachem.
„Pojďte, posadíme se,“ řekl.
„Já radši zůstanu stát,“ odvětila jsem a pokusila se o omluvný úsměv. „Jsem nervózní, nevydržela bych sedět.“
Jeho úsměv byl daleko věrohodnější než můj a laskavost v jeho tváři mě potěšila. „Dobře. Vaše babička prodělala těžkou nehodu. Utrpěla zranění hlavy a pravou ruku má zlomenou na třech místech. Bezpečnostní pás jí pohmoždil hrudník a airbagy jí způsobily spáleniny v obličeji, ale obojí jí zachránilo život.“
„Uzdraví se?“ Nezmohla jsem se na víc než šepot.
„Má dobrou prognózu, ale víc budeme vědět až za dvacet čtyři hodin,“ odpověděl doktor Ruffing.
„Je vzhůru?“
„Ne. Uvedl jsem ji do kómatu, abych…“
„Do kómatu!“ Zapotácela jsem se. Najednou mi bylo horko, zpotila jsem se a na kraji zorného pole se mi roztančily zářivé tečky. Darius mě chytil za loket a odvedl k pohovce.
„Dýchejte zvolna. Soustřeďte se na hluboké nádechy.“ Doktor Ruffing si dřepl přede mě, dlouhými prsty mi obemkl zápěstí a změřil tep.
„Promiňte, omlouvám se. Nic mi není,“ vypravila jsem ze sebe a utřela si pot z čela. „To jen to slovo kóma, hrozně mě vyděsilo.“
„Ve skutečnosti na tom není nic zlého. Uvedl jsem ji do něj, aby se její mozek mohl v klidu zotavit,“ vysvětlil. „Snad tak zabráníme nekontrolovatelnému otoku.“
„A co když ne?“
Poplácal mě po koleni a vstal. „Vezmeme to hezky popořadě, krok za krokem, jeden problém po druhém.“
„Můžu ji vidět?“
„Ano, ale potřebuje naprostý klid.“ Chystal se mě odvést k lůžkovým pokojům.
„Může jít Afrodita se mnou?“
„Zatím návštěvy pouze po jednom,“ řekl.
„V pohodě,“ ozvala se Afrodita. „My tady na tebe počkáme. Hlavně se ničeho neboj. Ať vypadá, jak chce, je to pořád tvoje babička.“
Přikývla jsem a kousla se do tváře, abych se nerozbrečela.
Šla jsem za doktorem do skleněné kukaně kousek od sesterny. Přede dveřmi jsme se zastavili. Doktor se na mě zadíval. „Je napojená k hodně přístrojům a hadičkám. Vypadá to strašidelně, ale ve skutečnosti to není tak hrozné.“
„Dýchá sama?“
„Ano, a srdce jí bije silně a pravidelně. Jste připravená?“
Přikývla jsem a on mi otevřel dveře. Když jsem vstoupila, zaslechla jsem zřetelný, děsivý zvuk ptačích křídel.
„Slyšel jste to?“ zeptala jsem se šeptem lékaře.
„Co?“
Podívala jsem se mu do upřímně nechápavých očí a jasně poznala, že on krakouní křídla nezaslechl.
„Nic, promiňte.“
Položil mi ruku na rameno. „Musí to pro vás být těžké, ale věřte mi, že vaše babička je zdravá a silná. Má výborné vyhlídky na uzdravení.“
Pomalu jsem došla k posteli. Babička vypadala tak drobná a křehká, že jsem se neudržela a po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Obličej měla plný modřin a spálenin. Roztržený ret jí zašili pár stehy, další měla na bradě. Skoro celou hlavu jí obtáčely obvazy, pravou ruku měla v sádře, ze které trčely divné kovové šrouby.
„Chcete se mě ještě na něco zeptat?“ ozval se tiše doktor Ruffing.
„Ano,“ odpověděla jsem bez váhání, aniž jsem z ní spustila oči. „Babička je Čerokézka a určitě by se cítila líp, kdybych k ní zavolala medicinmana.“ Teprve v tu chvíli jsem se odpoutala od její tváře a podívala se na něj. „Neznamená to, že vám nevěřím, o léčení tady vůbec nejde. Poskytl by jí duchovní oporu.“
„No, zavolat ho samozřejmě smíte, ale nemůže ji navštívit, dokud ji nepropustíme z intenzivní péče.“
Stálo mě hodně sil, abych na něj nezařvala: jenže ona toho medicinmana potřebuje právě tady na jipce!
Doktor mluvil dál, tiše, ale upřímným otevřeným tónem. „Chápejte, tohle je katolická nemocnice a k pacientům pouštíme jen…“
„Katolická?“ přerušila jsem ho a hrozně se mi ulevilo. „Takže jeptišku byste k ní pustili?“
„Ale jistě, samozřejmě. Jeptišky a kněží často poskytují našim pacientům oporu.“
Usmála jsem se. „Bezva. Znám přesně tu pravou osobu.“
„Výborně. Můžu vám ještě nějak pomoct?“
„Ano, máte tady někde telefonní seznam?“