Znovu jsem poslechla instinkt a místo abych odložila přelud neviditelnosti před zasedacím sálem, rychle jsem se vrátila až pod schody. Tam jsem maskování zrušila, poděkovala duchu a zcela viditelná vyrazila zase nahoru. Celou dobu jsem si opakovala: Buď klidná… chovej se normálně… Neferet lže a Shekina je ohromně moudrá…
Zastavila jsem se u dveří sálu a zaťukala.
„Pojď dál, Zoey!“ zavolala na mě Shekina.
Radši jsem moc nedumala, jestli o mně věděla i předtím. Nasadila jsem úsměv a vstoupila. Přitiskla jsem pěst k hrudi a uctivě se uklonila. „Dobrý den, Shekino.“
„Vítej, Zoey Redbirdová,“ odvětila. V jejím hlase nebyly žádné rozpaky ani nedůvěra. „Jak dopadla tvoje návštěva u dam z Tulaček?“
Zazubila jsem se. „Vy jste věděla, že ten útulek spravují benediktinské jeptišky?“
Oplatila mi úsměv. „To jsem tedy nevěděla, ale myslela jsem si, že takovou organizaci povedou ženy. Ty totiž už odpradávna cítí s kočkami zvláštní souznění. Jak se tvá nabídka laskavým sestrám zamlouvala?“
„Moc. Byly opravdu milé. A Afrodita tam adoptovala kočku, i když výstižnější by asi bylo říct, že Maleficent adoptovala ji.“
„Maleficent? To je neobvyklé jméno.“
„Je, ale k ní se hodí. Ten rozruch venku.“ Trhla jsem hlavou směrem k chodbě a přední části školy. Obě jsme se zaposlouchaly. Štěkot, mňoukání a hulákání pořád ještě neutichly. „Určitě se ukáže, že to všechno začala Maleficent.“
„To znamená, že jeptišky jsou vám dvojnásob vděčné. Nabídly jste jim dobrovolnou pracovní sílu a zbavily jste je jednoho obzvlášť náročného představitele kočičího plemene, že?“
„Přesně tak. Abych nezapomněla, sestra Marie Anděla chtěla, abych s vámi domluvila nějaký vhodný termín pro ten bazar. Prý se nám přizpůsobí. Kromě toho prodlouží o sobotách otevírací dobu, abychom tam mohly pracovat.“
„To je vynikající. Zjistím u Neferet, které datum bude škole nejlépe vyhovovat.“ Na okamžik se odmlčela a potom se zeptala: „Zoey, Neferet je tvá mentorka, že?“
V hlavě se mi rozezněl poplašný zvonek, ale ovládla jsem se a zůstala klidná. Chtěla jsem jí na všechno odpovědět tak upřímně, jak to jen půjde. Nic špatného jsem přece neprovedla!
„Ano, Neferet je moje mentorka.“
„A máte k sobě blízký vztah?“
„Měly jsme. Když jsem sem přišla, byly jsme si hodně blízké. Víte, s mámou si už pár let nerozumím a připadalo mi, že Neferet je přesně taková, jaká by správná máma měla být,“ řekla jsem pravdivě.
„Ale teď už to tak není?“ zeptala se ohleduplně.
„Ne.“
„Pročpak?“
Zaváhala jsem a pečlivě si rozvážila každé slovo. Chtěla jsem Shekině povědět tolik pravdy, kolik bude možné. Chvíli jsem dokonce uvažovala, že se jí svěřím se vším – o Stevie Rae, o proroctví a o tom, čeho se tak bojíme – ale instinkt mě varoval, ať si to ještě nechám pro sebe. Zítra se to stejně dozví. Do té doby jsem nehodlala dát Neferet sebemenší signál, že se něco děje – že bude muset přiznat, co způsobila a co se s ní stalo.
„Nejsem si stoprocentně jistá,“ řekla jsem.
„Tak mi aspoň pověz, co si myslíš.“
„No, připadá mi, že se poslední dobou změnila, a já nevím proč. Možná to má něco společného s určitými osobními neshodami, které jsme řešily. Jestli vám to nevadí, radši bych o tom nemluvila.“
„Jistě že ne. Naprosto chápu, že se o svých soukromých záležitostech nechceš šířit. Ale přeji si, abys věděla, že když si budeš potřebovat o něčem promluvit, můžeš se na mě s důvěrou obrátit. Už je to dávno, co jsem byla mládě, ale stále si dobře vzpomínám, jak těžce jsem se vyrovnávala se svou mocí. Často mě tížil takový pocit zodpovědnosti, že jsem pod jeho vahou nedokázala udělat ani krok.“
„Ano,“ vypravila jsem ze sebe a musela spolknout slzy. „Přesně tak mi to občas taky připadá.“
Dívala se na mě zpříma, ale vřele a laskavě. „Časem se to zlepší. To ti mohu slíbit.“
„To fakticky doufám,“ řekla jsem. „Jedna věc by to ale mohla zlepšit hned teď. Moje babička by za mnou ráda přijela na krátkou návštěvu. Máme se opravdu moc rády. Chtěla jsem k ní zajet o zimních prázdninách, ale, no, ty skončily dřív, než měly. Tak babičku napadlo, že přijede sem a stráví se mnou pár dní. Dovolíte, aby tady zůstala?“
Pátravě se na mě zadívala. „V učitelské ubytovně máme pokoje pro hosty, ale vzhledem k mé přítomnosti a zvýšení počtu Erebových synů jsou bohužel všechny obsazené.“
„Nemohla by zůstat v mém pokoji? Moje spolubydlící Stevie Rae před měsícem umřela a novou mi nepřidělili, takže je tam volná postel a tak.“
„Nevidím důvod, proč by to nešlo. Pokud tvé babičce nebude vadit, že má kolem sebe tolik mláďat…“
Široce jsem se usmála. „Babička děti miluje. A spoustu mých kamarádů už zná. Všichni ji mají rádi.“
„Když je tomu tak, upozorním Erebovy syny i Neferet, že tvá babička zde může s mým svolením zůstat a ubytovat se ve tvém pokoji. Ale nezapomínej, Zoey, že dožadovat se výjimečného zacházení není vždy moudré, přestože máš neobyčejné nadání.“
Pevně jsem se jí zadívala do očí. „Tohle je první výjimka, o kterou za celou tu dobu, co jsem tady, žádám.“ Pak jsem si na něco vzpomněla a opravila se. „Ne, počkejte. Druhá. Ta první byla, že jsem poprosila, abych si mohla nechat nějaké věci svojí spolubydlící, když umřela.“
Shekina zvolna přikývla a já strašně moc doufala, že mi věří. Nejradši bych zařvala: Ověřte si to u ostatních učitelů! Ti vědí, že žádné zvláštní zacházení nevyžaduju! Ale nic jsem říct nemohla, protože Shekina by okamžitě poznala, že jsem slyšela její rozhovor s Neferet.
„Dobře. Vydala ses správnou cestou. Dary naší bohyně nám nedávají právo na nějaké výsady, naopak na nás kladou zodpovědnost.“
„To už jsem pochopila,“ prohlásila jsem bez váhání.
„Ano, vypadá to tak,“ odvětila. „Tak, určitě máš nějaké domácí úkoly a potřebuješ se přichystat na zítřejší rituál, a proto se rozloučíme. Dobrou noc a buď požehnána.“
„Buďte požehnána.“ Formálně jsem jí zasalutovala, uklonila se a vyšla z místnosti.
Vlastně to nedopadlo vůbec špatně. Jasně, Neferet o mně navykládala spoustu lží a jen dokázala, že je zlá, vypočítavá mrcha, ale to už pro mě nebyla žádná novinka. Shekina není hloupá a nenechá se od Neferet jen tak lehce oblbnout (na rozdíl od Lorena, ozval se hlásek v mojí hlavě). Babička za chvíli dorazí do školy a pomůže nám rozluštit proroctví.
Kámoši konečně vědí úplně všechno, takže se nemusím pořád na něco vymlouvat nebo se jim vyhýbat, a můžu se spolehnout, že budou stát vždycky při mně. Pouhé pomyšlení na krakouny mi sice nahání hrůzu, ale když při mě stojí přátelé, dá se to vydržet. A zítra se všichni dozvědí o Stevie Rae i o červených mláďatech a Neferet bude mít po tajemství. Potom třeba Stark vstane z mrtvých a bude úplně jako dřív. Vždyť to všechno vlastně vůbec nevypadá špatně! S dementním úsměvem na rtech jsem otevřela vstupní dveře a nabourala do Erika.
„Jé, pardon, nekoukal jsem na…“ vyhrkl a automaticky natáhl ruce, aby mě přidržel, ale vtom si všiml, koho že to skoro sejmul. „Jé,“ zopakoval, tentokrát už mnohem míň mile. „To jsi ty.“
Vymanila jsem se z jeho sevření, o krok ucouvla a odhrnula si vlasy z obličeje. Když jsem se podívala do jeho chladných modrých očí, bylo to jako skočit šipku do ledové vody – a já už měla jeho studených sprch dost.
„Hele, chci si s tebou o něčem promluvit.“ Zahradila jsem mu cestu, takže kolem mě nemohl proklouznout dovnitř.
„Posluž si.“
„Když jsi mě dneska líbal, líbilo se ti to. A to tak, že hodně.“
Jeho výsměšný úšklebek zaváněl divadlem na sto honů. „No a co? Nikdy jsem netvrdil, že tě líbám nerad. Problém je v tom, že tě rádo líbá až moc chlapů.“
Cítila jsem, jak rudnu. „Takhle se mnou nemluv!“
„Proč ne? Říkám jen pravdu. Líbala ses se svým lidským klukem, se mnou a s Blakem. Tomu já říkám až moc chlapů.“
„Odkdy se z tebe stal takovýhle pitomec? O Heathovi jsi věděl. Nescházela jsem se s ním potají. Věděl jsi, že jsem se s ním otiskla, ale že mě to trápí, protože mám zároveň ráda tebe.“
„Fajn, a co Blake? To mi vysvětli.“
„S Lorenem to byl omyl!“ zaječela jsem a moje sebeovládání bylo rázem v háji. Už mě nebavilo, jak se do mě Erik pořád naváží kvůli něčemu, co si i tak sama vyčítám. „Měl jsi pravdu. Využíval mě. Akorát to nedělal proto, aby mě dostal do postele – tím mě jenom chtěl přesvědčit, že je do mě zamilovaný. Byl jsi přece u té scény mezi mnou a Neferet. Víš, že tady jde o mnohem víc, než kdo tuší. Loren mě svedl, protože mu to poručila jeho skutečná milenka Neferet, a já mu uvěřila, že mě miluje, protože jsem jedinečná.“ Vztekle jsem si otřela slzy, které mi bezděky začaly stékat po tvářích. „Ve skutečnosti chtěl, aby se na mě naštvali všichni kamarádi a abych zůstala sama, raněná a rozrušená, protože v tom stavu bych nedokázala využít svoje schopnosti. A taky by mu to dokonale vyšlo, kdyby mě nepodržela Afrodita. Vysvětlila bych ti to hned tehdy, ale tys mi nedal ani na vteřinu šanci.“
Prohrábl si husté tmavé vlasy. „Viděl jsem, jak se s tebou miluje.“
„Víš, co jsi doopravdy viděl? Viděl jsi, jak mě využívá. Jak dělám největší chybu svého života, aspoň prozatím. To jsi viděl, nic jiného.“
„Ublížila jsi mi,“ řekl tiše, beze stopy vzteku a pitomé arogance.
„Já vím a moc mě to mrzí. Ale asi jsme neměli zas tolik společného, když nedokážeme jeden druhému odpustit.“
„Tak ty mi máš co odpouštět?“
Už zase začínal. Téhle jeho uražené pózy už jsem měla plné zuby. Hněvivě jsem přimhouřila oči a štěkla: „To teda mám! Tvrdil jsi, že mě máš rád, a pak jsi klidně řekl, že jsem děvka. Ztrapnil jsi mě před kamarády. A taky před celou třídou. A to všechno jen proto, žes vůbec netušil, o co jde! To znamená, že taky nejsi tak docela bez viny.“
Překvapeně zamrkal. „Jenomže já jsem nevěděl, že jde o něco víc.“
„Tak až si příště budeš chtít na někom vylít vztek, nejdřív se zamysli, jestli ti náhodou něco neuniká.“
„Takže teď už mě nemůžeš ani cítit?“
„To není pravda. Stýská se mi po tobě.“
Zůstali jsme na sebe koukat. Ani jeden z nás nevěděl, kam tohle směřuje.
„Mně po tobě taky,“ řekl nakonec.
Srdce mi maličko poskočilo.
„Možná spolu můžeme zase mluvit,“ navrhla jsem. „A pořád na sebe neječet.“
Hrozně dlouho se na mě jen díval. Snažila jsem se mu vyčíst z očí, na co myslí, ale zrcadlil se v nich pouze můj vlastní zmatek.
Zazvonil mi mobil. Vytáhla jsem ho z kapsy. „Promiň, to je babička,“ řekla jsem a zvedla to. „Ahoj, babi, ty už jsi tady?“ Řekla, že zrovna zastavila na parkovišti, a já kývla. „Dobře, budu tam za pár minut. Už se na tebe moc těším! Zatím!“
„Tvoje babička přijela?“ zeptal se Erik.
„Jo.“ Pořád jsem se usmívala. „Pár dní u mě zůstane. Zimní prázdniny byly kratší a já se za ní nedostala.“
„Aha, tak to jo. No, určitě se zas někdy uvidíme.“
„Ehm, nechtěl bys mě doprovodit na parkoviště? Babička říkala, že si sbalí pár věcí, takže určitě přijela buď s jedním obrovským kufrem, nebo s deseti malými. Dospělý upír si s tím poradí líp než malé bezmocné mládě.“
Zarazila jsem se. Napadlo mě, že jsem asi (zase) přestřelila a ještě není správná chvíle mluvit s ním tímhle tónem. A taky že ano. Do očí se mu vrátil rezervovaný výraz.
V tom momentu vyšel ze dveří za mnou upír v uniformě Erebových synů.
„Promiň,“ oslovil ho Erik. „Tohle je Zoey Redbirdová. Právě jí přijela návštěva. Mohl bys jít s ní a pomoct jim se zavazadly?“
Bojovník mi uctivě zasalutoval. „Jmenuji se Stephan a je mi potěšením být ti k službám, mladá kněžko.“
Nasadila jsem úsměv a poděkovala. Pak jsem se obrátila k Erikovi. „My se ještě uvidíme, viď?“
„Jasně. Vždyť tě učím.“ Pozdravil mě a vešel dovnitř.
Parkoviště bylo hned za rohem hlavní budovy, takže procházka s bojovníkem v trapném tichu netrvala dlouho. Babička stála mezi spoustou aut a mávala mi. Zamávala jsem na ni taky a zamířili jsme k ní.
„Páni, tady musí být fakt hodně dospělých,“ podotkla jsem při pohledu na zaplněná parkovací místa.
„Do vaší Školy noci přicestovalo mnoho Erebových synů,“ odvětil Stephan.
Zamyšleně jsem přikývla.
Podíval se na mě. „Není třeba se bát, kněžko, jsi v naprostém bezpečí,“ řekl s klidnou sebedůvěrou.
Usmála jsem se na něj, ale v duchu si pomyslela: Kdybys tak věděl… Nahlas jsem to samozřejmě neřekla.
„Zoey! Broučku! Konečně.“ Babička mě objala a já se k ní pevně přitiskla a vdechla důvěrně známou vůni levandule a domova.
„Babi, já jsem tak ráda, že jsi přijela!“
„Já taky, miláčku, já taky.“ Přivinula si mě blíž.
Stephan se jí uctivě uklonil a chopil se hory tašek.
„Babi, ty tu chceš zůstat celý rok?“ zeptala jsem se a vesele se ohlédla na přecpaný kufr.
„Člověk má být připravený na všechny možnosti.“ Vzala mě v podpaží a vyrazily jsme k dívčí koleji. Stephan se vláčel za námi.
Babička se ke mně po chvilce naklonila a zašeptala: „Škola je úplně obklíčená.“
Zamrazilo mě v zádech. „Kým?“
„Krkavci.“ Vyslovila to, jako kdyby měla na jazyku ošklivou pachuť. „Posedávají kolem celého areálu, ale za školní zdí není ani jeden.“
„To bude tím, že jsem je odfoukla.“
„Vážně?“ zamumlala. „Dobrá práce, ptáčátko!“
„Mám z nich hrozný strach, babi,“ odvětila jsem tiše. „Připadá mi, že se jim vrací fyzická podoba.“
„Já vím, zlatíčko, já vím.“
Rozechvěle jsme se k sobě přitiskly a rychle zamířily do mého pokoje. Noc jako by z nás nespouštěla zrak.