ŠN (4) 25. kapitola

Napsal Jinny (») 28. 2. 2011 v kategorii Škola noci 4 - Nezkrotná, přečteno: 2752×



Když jsem šla od dívčích kolejí k hlavní školní budově, rozhodla jsem se, že nemůžu za Shekinou přijít celá napjatá a vystresovaná, a tak jsem provedla pár hlubokých očistných nádechů, zklidnila se, srovnala si myšlenky a silou vůle obrátila pozornost ke konejšivé kráse noci. Bylo nezvykle teplo. Plynové lampy vrhaly dekorativní stíny na zimní stromy a živé ploty, ze spadaného listí na trávnících se linula zemitá skořicová vůně. Mezi budovami přecházely skupinky spolužáků. Většina z nich mířila na koleje nebo do jídelny. Smáli se a povídali si. Sem tam mě někdo hlasitě pozdravil, jiní mi jen uctivě salutovali. Došlo mi, že mám přes veškeré nepříjemnosti celkem optimistickou náladu. Nejsem v tom sama. Kamarádi v tom jsou se mnou a poprvé po dlouhé době vědí úplně všechno. Nelžu jim, nic nezamlčuju. Pověděla jsem jim čistou pravdu a mám z toho vážně, doopravdy radost.

Z příšeří se vynořila Nala, rozběhla se ke mně, mňaufla a vyčítavě se na mě podívala, načež se naprosto nečekaně odrazila a vyskočila mi do náruče. Málem jsem se přerazila, abych ji chytila.

Hele, taky jsi mě mohla varovat!“ pokárala jsem ji, ale potom jsem jí dala pusu na bílý flek nad čumákem a polechtala ji za ušima. Šly jsme dál. Frekventovanou část areálu jsme brzo nechaly za sebou a ocitly se v mnohem klidnější zóně před knihovnou a ubytovnou pro profesory. Noc byla vážně překrásná, na jasné oklahomské obloze se třpytila spousta hvězd. Nala mi zavrtala hlavu do ramene a spokojeně předla. Pak zničehonic ztuhla.

Nalo? Co se…?“

Vtom jsem to uslyšela. Skřehotání. Ozývalo se tak blízko, že jsem se zadívala do dřímotných stínů nejbližšího stromu a čekala, že tam toho krkavce uvidím. K jeho volání se přidal další, pak třetí a čtvrtý. Ten zvuk ve mně vzbudil nepopsatelný děs. V tu chvíli jsem najisto poznala, že to nejsou obyčejní krkavci. Jejich křik se sice hodně podobal ptačímu, ale když jsem se zaposlouchala pořádně, v tom zdánlivě všedním krákorání jsem rozeznala ozvěnu smrti, strachu a šílenství. Teplý, voňavý vánek, který jsem cítila ještě před okamžikem, vystřídala ledová nicota, jako kdybych se ocitla v mauzoleu. V žilách mi ztuhla krev.

Nala táhle, výhružně zasyčela a zadívala se mi přes rameno do tmy obklopující jindy tak důvěrně známé a přívětivé staré duby. Teď byly jiné. V jejich korunách se skrývaly nestvůry. Bezděky jsem přidala do kroku a rozhlédla se, ale nikde kolem najednou nebyla ani noha. Zašly jsme příliš daleko za roh a zůstaly samy ve tmě, která halila bůhvíco.

Krkavci se zase rozkřičeli. Zježily se mi z toho chloupky na rukou a na zátylku. Nala hrdelně zavrčela a znovu zasyčela. Ucítila jsem kolem sebe pleskat křídla, tak blízko, že mě ovíval studený vzduch, který vířila, a potom mě udeřil ten zápach. Jako shnilé maso a hnis. Odporně nasládlá vůně smrti. V krku mě začala pálit kyselá chuť hrůzy.

Krkavců přibývalo, aspoň podle hlasů, a v temnotě jsem rozeznala zmítající se stíny stínů a mezi nimi cosi lesklého, ostrého a zahnutého. Jak to, že mají zobáky, od kterých se odráží záře plynových světel, když jsou to jen duchové? Jak to, že páchnou smrtí a rozkladem? A jestli to už nejsou duchové, co to znamená?

Zastavila jsem se a váhala, jestli se mám rozběhnout dopředu, nebo utíkat zpátky. A jak jsem tam stála, ochromená panickou hrůzou a nerozhodností, černota halící nejbližší strom se zavlnila a snesla se ke mně. Srdce mi tlouklo tak prudce, až to bolelo, a zmocnil se mě takový děs, že jsem se nemohla pohnout ani promluvit. Jenom jsem úzkostně zalapala po dechu a dívala se, jak se to blíží. Příšerná křídla vířila ledový zatuchlý vzduch a ta věc byla stále blíž. Už jsem ji viděla, lidské oči v znetvořené ptačí tváři… paže… lidské paže s pokroucenýma zrůdnýma rukama, proměněnýma v roztřepené špinavé pařáty. Netvor otevřel zahnutý zobák, a když zakřičel, zakmital v něm rozeklaný jazyk.

Ne!“ zaječela jsem, pevně sevřela syčící kočku a klopýtavě ucouvla. „Nech mě!“ Otočila jsem se a dala se do běhu.

Chytil mě. Na ramena mi dopadly neskutečně studené dlaně. Vykřikla jsem a upustila Nalu. Kočka dopadla na zem, přikrčila se a začala na přízrak prskat. Ovinul mě těmi hnusnými křídly a znehybnil. Přitiskl mě zády k sobě, jakoby v parodii objetí. Naklonil hlavu přes moje rameno a jeho zobák mi spočinul na krku, přesně v bodě, kde mi pod kůží zběsile bušila krev. Pomalu vystrčil červený rozeklaný jazyk a olízl mě, jako by chtěl nejdřív ochutnat, než mě sežere celou.

Byla jsem naprosto ztuhlá strachy. Věděla jsem, že mi prořízne hrdlo. Afroditina vize se naplní, jenom mě nezabije Neferet, ale démon! Ne! Ach bohyně, to ne! zaznělo mi v hlavě. Duchu! Sežeň pomoc!

Zoey?“ Rázem se kolem mě zatočil tázavý vítr, ve kterém zněl Damienův hlas.

Damiene, pomoc…“ zašeptala jsem z posledních sil.

Zachraň Zoey!“ vykřikl.

Zuřivý poryv větru odhodil netvora z mých zad, ale ta věc mi ještě stačila přejet zobákem po krku. Padla jsem na kolena a ruka mi vystřelila k pálící ráně. Čekala jsem, že ucítím, jak se mi mezi prsty řine horká hustá krev, ale nahmatala jsem jen naběhlý škrábanec. Bolel jako čert.

Zaslechla jsem, jak za mnou zase pleskají křídla, vyskočila jsem a prudce se otočila. Ofoukl mě vítr, jenže tentokrát nestudil ani nepáchl smrtí. Bylo v něm něco důvěrně známého. Nesl v sobě veškerou sílu Damienova přátelství. Vědomí, že nejsem sama, že moji kamarádi mě neopustili, proniklo ochromující mlhou paniky, která mi halila mysl, jako meč pomstychtivé bohyně a já najednou zase byla při smyslech. Duchové, nestvůrní ptáci, poskoci plnící Neferetina ohavná přání – na tom v tu chvíli nezáleželo. Věděla jsem o něčem, před čím nic z toho neobstojí.

Rychle jsem se zorientovala, obrátila se k východu, zvedla ruce nad hlavu, zavřela oči a vytěsnila zlé posměvačné skřeky ptačích příšer. „Větře! Zaduj, mocně, silně, bez milosti, a ukaž těmhle stvůrám, jak skončí ti, kdo útočí na bohyninu milovanou!“ Vymrštila jsem paže k tvorům, kteří se hemžili ve tmě. Vichr nejdřív smetl toho nejbližšího – toho, co se mi pokusil podříznout krk – a odhodil ho na kamennou zeď, která ohraničuje školní areál. Příšera se sesunula na zem a pak jako by se rozplynula a vsákla. Nezůstala po ní ani stopa.

Všechny!“ zakřičela jsem. Strach propůjčil mému hlasu sílu a naléhavost. „Odfoukni je všechny!“ Znovu jsem máchla rukama a pocítila chmurné uspokojení, protože vřískavý chechot nestvůr, které se schovávaly ve větvích stromů, vystřídaly vyděšené skřeky a potom naprosté ticho. Když jsem si byla jistá, že jsou pryč, nechala jsem roztřesené paže klesnout. „Ve jménu svojí bohyně Nyx ti děkuju, větře. Propouštím tě. Vzkaž prosím Damienovi, že se mi nic nestalo. Jsem v pořádku.“

Jenže vítr ještě chvilku zůstal. Jemně mě polaskal po tváři a najednou už jsem v něm necítila jen Damienovu přítomnost. Prostoupilo ho zřetelné teplo s dráždivým kořeněným podtónem, který mi okamžitě připomněl Shaunee, a vůně životadárného jarního deště, který nemohl vyvolat nikdo jiný než Erin. Trojice živlů mých přátel se smísila, vánek mi obtočil hrdlo jako hedvábný šátek a zmírnil pálení v ráně, kterou mi způsobil krakoun. Když bolest ustoupila úplně, vítr se rozplynul a odnesl s sebou i teplo ohně a hojivý dotek vody. Zůstala jen klidná noc a ticho.

Sáhla jsem si na krk a přejela po něm prsty. Nic. Ani škrábnutí. Zavřela jsem oči a mlčky vyslala k Nyktě děkovnou modlitbu. Díky za kamarády. S jejich pomocí jsem vyvázla z jedné smrti, kterou předpovídaly Afroditiny vize. Jednu mám za sebou… druhá mě teprve čeká…

Zvedla jsem Nalu, pevně ji k sobě přitiskla a vykročila po chodníku. Celé tělo se mi pořád chvělo vypětím a nešlo to zastavit.

Cítila jsem se nejistá a zranitelná. Instinkt mi napověděl, že by mě takhle nikdo neměl vidět. Hned za dveřmi vylidněné školní budovy jsem proto zavolala ducha a zahalila se do ticha a stínů. Tak jsem mohla projít téměř prázdnými chodbami nepozorovaně. Přímo ve škole jsem to ještě nikdy neudělala a byl to divný pocit, jako bych byla úplně odříznutá od světa a neskrývala jen svoje tělo, ale i myšlenky. Jak jsem se blížila k zasedacímu sálu, strach smíšený s radostí z vítězství slábl. Uklidnila jsem se a začala dýchat trochu volněji.

V hloubi srdce jsem věděla, že jsem právě skutečně unikla smrti, nebo přinejmenším její temné předzvěsti. Kdyby se mnou Damien pořád ještě nemluvil, nedokázala bych ze sebe setřást ochromující hrůzu z krakounů a přivolat na pomoc živly. A i když mi ostří na krk nepřitiskla přímo Neferet, byla jsem přesvědčená, že je s tím vším nějak spojená.

Ptáte se, jestli jsem měla strach? Jasně, a jaký!

Ale na druhou stranu jsem pořád dýchala a zůstala více méně vcelku. (No jo, zrovna v ten moment jsem byla neviditelná, ale to je vedlejší.) Dokázala bych krakouny porazit znovu? Dokud zůstanou v téhle formě, napůl duchové, napůl hmotné bytosti, pak ano – když mi pomůžou kamarádi a živly.

Dokázala bych to, kdyby získali úplnou fyzickou podobu a veškerou někdejší sílu?

Zachvěla jsem se. Děsilo mě i pouhé pomyšlení na něco takového.

A tak jsem udělala, co v takovéhle situaci každý rozumný puberťák – rozhodla se, že teď na to myslet nebudu. Vybavil se mi citát: Každý den má dost vlastního trápení, a jak jsem se nořila stále hloub do báječného oceánu popírání pravdy, zaměstnávala jsem svoji mysl tím, že jsem vzpomínala, z čeho to je.

Neslyšně jsem vyplula do schodů a zamířila k zasedací síni naproti knihovně. Byla jsem si jistá, že Shekinu najdu právě tam. Když jsem se ale zastavila přede dveřmi, zaslechla jsem až moc povědomý hlas a v tu chvíli jsem byla zatraceně ráda, že jsem poslechla instinkt a skryla se.

Takže připouštíš, že to cítíš taky? Že něco není v pořádku?“

Ano, Neferet. Bez váhání přiznávám, že nemám z této školy dobrý pocit, ale pokud si vzpomínáš, když jsme před pěti lety tento areál od mnichů z Cascia Hall kupovali, zásadně jsem s tím nesouhlasila.“

Potřebovali jsme v téhle oblasti Školu noci,“ namítla Neferet.

Tento argument nakonec nejvyšší radu přesvědčil a škola byla otevřena. Nesouhlasila jsem s tím tenkrát, a nesouhlasím s tím ani teď. Ty nedávné tragédie pouze dokazují, že tu nemáme co pohledávat.“

Ty vraždy naopak svědčí o tom, že naše přítomnost je zde potřeba, tady i na celém světě!“ řekla Neferet ostře. Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechuje. Zřejmě se jen stěží ovládala. Když pokračovala, její hlas zněl mnohem klidněji. „Ten špatný pocit, o kterém jsme mluvily, nemá nic společného s tvými výhradami vůči téhle škole. Je to něco jiného, zlověstnějšího, a už několik měsíců se to stále zhoršuje.“

Shekina neodpověděla hned, nastalo delší ticho. „Cítím zde přítomnost zlé vůle, ale nedokážu ji přesně pojmenovat. Zdá se skrytá, pohřbená pod něčím, s čím jsem se doposud nesetkala.“

Já bych ji snad pojmenovat mohla,“ řekla Neferet.

Máš nějaké podezření?“

Došla jsem k závěru, že to zlo se ukrývá pod maskou dítěte, a proto je tak těžké ho odhalit.“

Nevím, jak to myslíš, Neferet. Chceš říct, že některé z mláďat v sobě tají zlo?“

Nerada o tom mluvím, ale v hloubi duše jsem si téměř jistá.“ Velekněžčin hlas byl plný smutku, jako kdyby to pro ni bylo tak obtížné, že má slzy na krajíčku.

Věděla jsem, že to stoprocentně hraje.

Ptám se tě znovu, máš nějaké podezření?“

Jedná se o konkrétní osobu. Shekino, sestro, nesmírně mě to rmoutí, ale to skryté zlo, které cítíme já i ty, se objevilo a začalo sílit v okamžiku, kdy do této Školy noci přišla jistá studentka.“ Odmlčela se. Bylo mi naprosto jasné, jak bude pokračovat, ale když to doopravdy řekla, stejně to byl šok. „Obávám se, že Zoey Redbirdová skrývá hrozné tajemství.“

Zoey?! Ale ona je přece nejnadanější mládě všech dob! Nejenže nikdo před ní neovládal moc všech pěti živlů – žádné mládě také nikdy nebylo obklopeno tolika nadanými vrstevníky. Každý z jejích nejbližších přátel dokáže zhmotnit jeden živel. Jak by někdo s takovým darem mohl ukrývat zlo?“

Já nevím!“ Neferet se zlomil hlas a já poznala, že brečí. „Jsem její mentorka. Chápeš vůbec, jakou trýzeň mi působí na něco takového jen pomyslet, natož o tom otevřeně mluvit?“

Jaké máš pro své přesvědčení důkazy?“ zeptala se Shekina. Ulevilo se mi, protože se nezdálo, že by s Neferet nějak nadšeně souhlasila.

Hned několik dní poté, co ji označili, přivolala duchy a ti málem zabili chlapce, s nímž měla jako člověk milostný poměr.“

Zamžikala jsem, jako bych dostala ránu do hlavy. Já že měla s Heathem milostný poměr? Tak to ani náhodou! A Neferet to dobře ví! Ty hnusné duchy jsem navíc nepřivolala já, ale Afrodita. Je fakt, že Heatha málem sežrali, a vlastně šli i po Erikovi, ale já je s pomocí Stevie Rae, Damiena a dvojčat zahnala.

Za měsíc pak byli uneseni a brutálně zavražděni dva lidští chlapci. Někdo jim vysál z těla všechnu krev. I tihle hoši ji, řekněme, důvěrně znali. Když pak zmizel třetí, také člověk a také její známý, po okolí se začala šířit panika a v tu chvíli ho Zoey zachránila.“

No to snad ne! Neferet všechno úplně překrucuje a lže, jak když tiskne! Ty fotbalisty ze Sdružené střední jsem v žádném případě neznala důvěrně a zavraždila je ta příšerná nemrtvá mláďata z tunelů! Ano, Heatha jsem zachránila (už podruhé, ach jo), ale ne naoko, doopravdy! Před jejími odpornými krvelačnými (ne že by na tom bylo něco zlého) poskoky!

A dál?“ zeptala se Shekina. Její hlas naštěstí zůstal klidný, pořád se nezdálo, že ji Neferet o svojí verzi přesvědčila.

Tohle je snad nejtěžší ze všeho, ale nemůžu to zamlčet. Patricia Nolanová měla k Zoey hodně blízko. Trávily spolu poměrně dost času, než ji zavraždili.“

Začalo mi hučet v uších. Jasně, měla jsem profesorku Nolanovou ráda a ona myslím měla celkem ráda mě, ale nějak extrémně blízké jsme si rozhodně nebyly a potkávaly jsme se jen na hodinách, jindy ne.

Najednou mi došlo, z čeho mě obviní dál, ale do poslední vteřiny se mi tomu nechtělo věřit.

A mám vážné podezření, že Zoey začala spát s Lorenem Blakem, zřejmě jen pár dní předtím, než byl zavražděn. Vlastně jsem si naprosto jistá, že se otiskli.“ Neferet se zoufale rozvzlykala.

Proč jsi nic z toho neohlásila nejvyšší radě?“ otázala se přísně Shekina.

Co jsem jim měla říct? Že si myslím, že nejnadanější mládě na světě je spolčené se zlem? Jak bych mohla vznést takovéhle obvinění proti dítěti, když se moje podezření zakládá jen na zvláštních shodách okolností, domněnkách a pocitech?“

Vždyť přesně to právě dělá!

Ale Neferet, když se nějaké mládě zaplete s učitelem, je povinností velekněžky to okamžitě zarazit a nahlásit nejvyšší radě.“

Já vím!“ Slyšela jsem, že pořád brečí. „Udělala jsem chybu. Měla jsem něco říct. Možná bych tak zabránila jeho smrti.“

Nastalo dlouhé ticho. Nakonec Shekina řekla: „Ty a Loren jste byli milenci, nemám pravdu?“

Byli,“ vzlykla Neferet.

Nenapadlo tě, že kvůli svému vztahu k němu jsi možná proti Zoey předpojatá?“

Jistěže napadlo.“ Rádoby statečně se vzchopila. „To je jeden z důvodů, proč jsem o svém podezření nechtěla s nikým mluvit.“

Nahlédla jsi do jejích myšlenek?“ zeptala se Shekina.

S rozechvěním jsem čekala, co Neferet odpoví.

Zkusila jsem to, ale není to možné. Její myšlenky přečíst nejdou.“

Co její přátelé? Ta ostatní mláďata se zvláštním nadáním?“

Do háje! Sakra!

Pravidelně je sleduju. Nic pozoruhodného jsem nezachytila. Zatím.“

Shekina si povzdechla. „Dobře že tu zůstávám až do konce pololetí. Budu Zoey a její blízké okolí také pozorovat a zkoumat. Stále je zde možnost, dokonce velká pravděpodobnost, že je ve středu těchto událostí pouze zdánlivě a všechno se kolem ní točí jen proto, že je to skutečně výjimečně nadaná dívka. Třeba není příčinou toho, co se děje, a Nyx ji k nám naopak vyslala, aby pomohla zabránit zlu, s nímž nemá nic společného.“

V to z celého srdce doufám,“ odvětila Neferet.

Lhářka jedna mizerná!

Budeme ji sledovat. Velmi pozorně,“ uzavřela Shekina.

Dávej si pozor, aby po tobě nežádala nějaké laskavosti,“ dodala ještě Neferet.

Co? Laskavosti? Já po ní nikdy žádnou laskavost nechtěla! Vtom ve mně hrklo a uvědomila jsem si, o co se snaží. Takhle bude vypadat podezřele, až přijdu poprosit, jestli mě může navštívit babička a zůstat ve škole. Ta mrcha!

Zaplavila mě strašlivá úzkost. Jak může Neferet vědět, že sem babička jede?

Shekininu reakci přehlušil hrozný randál zvenčí. Přenesla jsem se k velkému oknu. Závěsy byly v noci roztažené, takže jsem viděla přímo na hlavní prostranství před školou. A když jsem spatřila, co se tam dole děje, musela jsem si přitisknout ruku na pusu, abych se hlasitě nerozchechtala.

Hraběnka se s zuřivým štěkotem hnala za bělostnou naježenou Maleficent, která vřískala, syčela a mňoukala. Za labradorkou se řítila Afrodita a ječela: „K noze! Stůj! Poslechni, krucinál!“ V patách se jí držel Damien, rozhazoval rukama a křičel: „Běnko! K noze!“ Pole uzavíral obrovský, věčně načuřený Belzebub, který letěl jako namydlený blesk a evidentně hodlal Hraběnce natrhnout zadek.

Kristepane! Belzebube! Zlatíčko!“ Na scénu vběhla Shaunee a hulákala, co jí plíce stačily.

Erin samozřejmě nezůstala pozadu. „Belzebube! Běnko! Stůjte!“

V chodbě se najednou objevil Darius a já se honem schovala za závěs, protože jsem si nebyla jistá, jestli moje maskování neprohlédne. Zjevně si mě ale nevšiml. Ani nemohl, protože se vůbec nerozhlížel a vběhl rovnou do zasedacího sálu. Vykoukla jsem škvírkou a zaslechla, jak říká Neferet, aby s ním urychleně šla ven, protože tam „vypuklo pozdvižení“. Velekněžka bez váhání odspěchala to štěkání, mňoukání a ječení zarazit.

Neuniklo mi, že po Jackovi není tam venku ani stopa.

Tomu říkám maskovací manévr!

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a tři