ŠN (4) 33. kapitola



Země pod mýma nohama, nasáklá krví Stevie Rae, se začala chvět a vlnit, jako kdyby se hlína proměnila ve vodu. Vypukla panika, ale přes všechen hluk a vřavu jsem znovu zaslechla Afroditin hlas. Křičela na Damiena a dvojčata, ale znělo to klidně, jako by jen komentovala jejich mizerný vkus při výběru oblečení.

„Pojďte sem k nám, ale neporušte kruh!“

„Zoey,“ vypravila ze sebe ztěžka Stevie Rae a upřela na mě pohled plný bolesti. „Dělejte, co Afrodita říká. Neporušte kruh, za žádnou cenu!“

„Ale ty…“

„Ne! Neumírám, fakticky ne. Vzal mi jen krev, ne život. Neporušte kruh.“

Přikývla jsem a stoupla si. Nejblíž k nám byli Erik a Venuše. „Podepřete Stevie Rae, každý z jedné strany. Držte ji. Postarejte se, aby neupustila svíčku. Nesmí zhasnout. Kruh se nesmí porušit.“

Venuše vypadala otřeseně, ale kývla a přistoupila ke Stevie Rae. Erik, s tváří popelavou šokem, na mě jen zíral.

„Musíš si vybrat,“ řekla jsem mu. „Buď jsi na naší straně, nebo na straně Neferet a ostatních.“

Nezaváhal. „Vybral jsem si ve chvíli, kdy jsem se nabídl za kněžčina chotě. Jsem s tebou.“ Rychle pomohl Venuši zvednout Stevie Rae na nohy.

Navzdory vzdouvající se zemi jsem doklopýtala k Nyktinu stolu a chňapla fialovou svíčku ducha právě v okamžiku, kdy se málem převrhla. Pevně jsem ji sevřela, zaštítila tělem a zkontrolovala pohledem Damiena a dvojčata. Řídili se Afroditinými klidnými povely, nevšímali si chaotického hemžení okolo a pomalu kráčeli vpřed ke Stevie Rae. Stříbrná čára se posouvala s nimi a kruh se zmenšoval, až jsme se v něm nakonec tísnili jeden vedle druhého – Damien, dvojčata, Afrodita, Erik, červená mláďata a Stevie Rae.

„Teď ji pomalu odvedeme od stromu,“ zavelela Afrodita. „Všichni společně, nikdo nesmí porušit kruh. Musíme se dostat k tajnému východu ve zdi. Hned.“ Pátravě jsem se na ni zadívala a ona vážně přikývla. „Vím, co se bude dít dál, a nebude to nic pěkného.“

„Tak padáme,“ řekla jsem.

Celá naše skupina se dala do pohybu. Opatrně, krůček po krůčku, jsme šli po vzdouvající se zemi. Museli jsme být hrozně opatrní, jak kvůli Stevie Rae, tak kvůli svíčkám a kruhu, který jsme museli za každou cenu udržet. Člověk by myslel, že se nám do cesty budou plést mláďata a dospělí nebo že se nás pokusí zastavit aspoň Shekina, ale zdálo se, jako bychom se uprostřed chaosu a paniky ocitli v zvláštní bublině klidu. Dostali jsme se od stromu ke zdi a pomalu, opatrně se vydali podél ní. Všimla jsem si, že tráva pod našima nohama se tolik nechvěje a není na ní ani stopa po krvi. Vtom se ke mně donesl Neferetin příšerný smích.

V dubu strašlivě zapraskalo a jeho kmen se roztrhl vedví. Šla jsem pozadu, protože jsem byla čelem ke Stevie Rae, a tak jsem měla na celou scénu dokonalý výhled. Zpod zničeného stromu se něco vynořilo. Nejdřív jsem viděla jenom obrovská černá křídla, která pevně ovíjela tělo. Pak tvor poodstoupil od rozervaného kmene, narovnal se do plné výšky a černočerná křídla se rozprostřela.

„Ach, bohyně!“ vykřikla jsem bezděky, když jsem Kalonu poprvé spatřila. Bylo to nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy viděla. Měl hladkou kůži bez jediné poskvrnky, zlatavou, jako by ji právě láskyplně políbily sluneční paprsky. Vlasy měl stejně černé jako křídla, volně mu spadaly na ramena jako hustá hříva starodávného válečníka. Jeho tvář… Jak mám něco tak krásného popsat? Byla jako tvář oživlé sochy. I ten nejnádhernější smrtelník, ať člověk nebo upír, vedle něj vypadal jako ubohá nepovedená napodobenina. Oči měl jantarové a jejich sytá barva přecházela dozlatova. Přistihla jsem se, že se v nich toužím ztratit. Ty oči mě volaly… on mě volal…

Udělala jsem ještě pár klopýtavých kroků, zastavila se a zřejmě bych rozbila kruh, rozběhla se k němu a padla mu k nohám, kdyby nepozvedl nádherné paže a hlubokým, znělým, mocným hlasem nezvolal: „Povstaňte se mnou, děti!“

Z díry v zemi se vyrojili krakouni a zaclonili celé nebe. Pohled na jejich známá znetvořená těla ve mně vzbudil strašlivou hrůzu a ta okouzlení Kalonovou krásou přebila. Krakouni se rozkřičeli a začali kroužit kolem svého otce. Ten se rozesmál a natáhl ruce co nejvýš, aby se mohl dotknout jejich křídel.

„Musíme odsud vypadnout!“ sykla Afrodita.

„A hned! Zrychlete.“ Už jsem zase byla při smyslech. Země se přestala třást, takže jsme mohli přidat. Dál jsem šla pozadu, a tak jsem mohla s hrůzou sledovat, jak k osvobozenému andělovi přistupuje Neferet. Zastavila se před ním a vysekla hluboké ladné pukrle.

Vznešeně na ni kývl a oči mu zaplály chtíčem. „Má královno,“ oslovil ji.

„Můj choti,“ odvětila. Pak se obrátila k davu přihlížejících, kteří přestali zmateně pobíhat a fascinovaně zírali na Kalonu.

„Toto je Erebus, jenž konečně sestoupil na zem!“ prohlásila. „Pokloňte se Nyktinu manželovi a našemu novému pozemskému pánu.“

Hodně diváků, většinou mláďat, okamžitě padlo na kolena. Hledala jsem mezi nimi Starka, ale nikde jsem ho neviděla. Zato jsem spatřila Shekinu, která rázně vykročila mezi uchvácenými mláďaty vpřed. V moudré tváři měla nedůvěřivý výraz a čelo jí brázdila hluboká vráska. Postupně se k ní přidávali Erebovi synové, ale nedokázala jsem odhadnout, jestli stejně jako ona pochybují o Kalonovi, nebo ho naopak chtějí před velekněžkou ochránit. Než se Shekina stačila protlačit davem a postavit se Kalonovi tváří v tvář, Neferet zvedla ruku a nenápadně trhla zápěstím. Ten pohyb byl natolik nepostřehnutelný, že bych si ho asi vůbec nevšimla, kdybych ji nepozorovala tak soustředěně.

Shekina vytřeštila oči, zalapala po dechu, chytila se za hrdlo a zhroutila se na zem. Erebovi synové se k ní rozběhli.

V tu chvíli jsem vytáhla z kapsy mobil a vytočila číslo sestry Marie Anděly.

Zvedla to při prvním zazvonění. „Zoey?“

„Utečte. Hned,“ řekla jsem.

„Rozumím.“ Znělo to naprosto klidně.

„Vezměte babičku! Musíte ji vzít s sebou!“

„Ale jistě. Postarej se o sebe a svoje lidi, já se postarám o ni.“

„Zavolám, jakmile to půjde.“ Zaklapla jsem telefon.

Když jsem zvedla hlavu, všimla jsem si, že Neferet se na nás dívá.

„Jsme tady!“ vyhrkla Afrodita. „Otevřete ty zatracené dveře, honem!“

„Jsou otevřené,“ ozval se známý hlas. Ohlédla jsem se. Vedle pootevřeného tajného východu, který se jakoby kouzlem objevil mezi kameny a cihlami, stál Darius. A spolu s ním k mé obrovské úlevě taky Jack. Sice brečel jako mimino, ale nic se mu evidentně nestalo a měl s sebou i Hraběnku.

„Jestli jsi s námi, musíš být proti nim,“ řekla jsem Dariovi a kývla ke Škole noci a Erebovým synům, kterých bylo všude plno, ale proti Kalonovi se nepostavil ani jeden.

„Už jsem zvolil,“ odvětil bojovník.

„Co kdybychom radši šli? Ona se na nás kouká!“ vyhrkl Jack.

„Zoey! Musíš nás krýt,“ řekla Afrodita. „Využij živly, všech pět. Zamaskuj nás.“

Přikývla jsem a zavřela oči. Nezřetelně jsem vnímala Afroditin hlas, jak komanduje červená mláďata, aby se držela pohromadě v kruhu, který už vůbec neměl správný tvar a vypadal spíš jako obdélník, protože jsme se museli protáhnout tajnými dveřmi. To se ale odehrávalo jakoby v pozadí mé mysli, protože jinak jsem se naprosto soustředila na vzduch, oheň, vodu, zemi a ducha. Požádala jsem je, ať nás ukryjí a uchrání před Neferetiným pohledem. Živly mě okamžitě poslechly a já ucítila takový odliv sil jako nikdy předtím. Vždyť jsem taky ještě nikdy nezkusila zapojit všech pět živlů naráz do takhle vyčerpávajícího úkolu! Připadalo mi to, jako když se moje mysl a moje vůle snaží uběhnout maratón sprintem.

Zatnula jsem zuby a vytrvala. Živly vířily kolem nás i nad námi. Slyšela jsem vítr a cítila slanou vůni oceánu. Začala kolem nás stoupat hustá mlha. Nebe se zatáhlo mračny, zaburácel hrom a prásk! Do stromu jen pár metrů od nás sjel blesk. Nic se mu ale nestalo, síla země ho naopak přiměla růst do stále větší šířky. Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že jedno červené mládě mě pozadu vede k východu a naši skupinku dokonale cloní zuřící živly. Pak jsem v té smršti zvuků zaslechla „mňááuf!“, a když jsem se ohlédla, uviděla jsem venku za zdí Nalu s celou smečkou koček, včetně hrůzostrašně rozčepýřené Maleficent a jejího nerozlučného parťáka ve zločinu Belzebuba.

Ještě naposled jsem zahlédla Neferet. Rozčileně se rozhlížela a očividně nechtěla věřit, že jsme jí nějak dokázali uniknout. Potom se dveře zavřely a odřízly nás od všeho, co se dělo ve škole.

„Dobře, teď znovu zformujte kruh a co nejvíc ho stáhněte. Dvojčata, jste moc blízko u sebe! Takhle je úplně šišatý. Kočky! Nesyčte na Běnku, na to není čas.“ Afrodita štěkala rozkazy jako seržant na cvičáku.

„Tunely.“ Slabý hlas Stevie Rae zazněl tmou úplně zřetelně.

Podívala jsem se na ni. Neudržela se na nohou, a tak ji Erik nesl v náruči jako dítě. Dával dobrý pozor, aby se nedotkl šípu, který jí trčel ze zad. Tvář měla bílou jako křída a tím zřetelněji na ní vyvstávalo červené tetování.

„Musíme se dostat k tunelům. Tam budeme v bezpečí,“ řekla.

„Stevie Rae má pravdu. Dolů za námi nepůjde a Neferet taky ne, to už teď nesvede,“ přisvědčila Afrodita.

„K jakým tunelům?“ zeptal se Darius.

„V podzemí, za prohibice se tam schovávali pašeráci. Vchod je na nádraží v centru,“ odpověděla jsem.

„Na nádraží. To je nejméně čtyři kilometry odsud, navíc půjdeme přímo středem města,“ namítl. „Jak se tam…“ Nedořekl to, protože všude kolem nás se začal ozývat strašný křik a ze Školy noci to nebylo. Na nebi vybuchovaly plamenné koule připomínající děsivé smrtící květy.

„Co se to děje?“ zeptal se Jack a přitiskl se k Damienovi.

„To jsou krakouni. Získali zpátky svoje těla a mají hlad. Pustili se do lidí,“ řekla Afrodita.

„Oni ovládají oheň?“ vyhrkla Shaunee a zatvářila se příšerně naštvaně.

„Jo,“ odvětila Afrodita.

„No tak to si můžou zkusit!“ Shaunee zvedla ruku a já ucítila, jak kolem nás začíná stoupat horko.

„Ne!“ vykřikla Afrodita. „Nesmíš k nám přitáhnout pozornost. Teď to nejde. Jinak je s námi konec.“

„Tys to viděla?“ zeptala jsem se jí.

Přikývla. „Tohle všechno a ještě mnohem víc. Všichni, kdo se neschovají pod zem, jim poslouží jako lovná zvěř.“

„Takže se potřebujeme dostat do tunelů.“

„Ale jak?“ ozvala se jedna holka s červeným srpkem, kterou jsem neznala, dětsky vyplašeným tónem.

Sebrala jsem poslední síly. Neustálý kontakt se všemi pěti živly mě zoufale vyčerpával, ale nechtěla jsem, aby ostatní poznali, že už nemůžu. Musejí dál věřit, že jsem silná, sebejistá a všechno mám pod kontrolou. Zhluboka jsem se nadechla. „Nebojte se. Vím, jak to udělat, aby nás cestou nikdo neviděl. Mám to vyzkoušené.“ Unaveně jsem se usmála na Stevie Rae. „Pamatuješ, ne?“ Pak jsem se podívala na Afroditu. „A ty určitě taky.“

Stevie Rae vyčerpaně kývla.

„Jasně,“ řekla Afrodita.

„Tak jak to uděláme?“ zeptal se Damien.

„Jo, sem s tím,“ ozvala se Erin.

„Přesně. Už mě berou křeče z toho, jak se na mě pořád někdo mačká,“ zabrblala Shaunee. Evidentně ji hrozně žralo, že nemůže proti krakounímu ohni použít svůj.

„Fajn, tak poslouchejte. Proměníme se v mlhu a stín, noc a temnotu. Neexistujeme. Nikdo nás nevidí. Jsme noc a noc je námi.“ Jak jsem mluvila, ucítila jsem známý záchvěv a červená mláďata překvapeně vydechla. Bylo mi jasné, že zničehonic místo mě vidí jen mlhu smíšenou s temnotou a prostoupenou stíny. Připadalo mi zvláštní, že takhle vyčerpaná splývám s nocí snadněji… jako kdybych se mohla prostě vytratit a konečně si odpočinout, spát…

„Zoey!“ Z nebezpečného transu mě vytrhl Erikův hlas.

„V pohodě! To nic,“ vyhrkla jsem spěšně. „Teď to zkuste vy. Soustřeďte se. Je to skoro stejné, jako když jste zdrhali ze školy na rande nebo na tajné rituály za zdí, akorát se musíte ještě víc koncentrovat. To zvládnete. Jste mlha a stín. Nikdo vás nevidí. Nikdo vás neslyší. Kolem vás je jenom noc a vy jste její část.“

Celá naše skupinka se mi před očima rozostřila a začala se rozplývat. Nebylo to úplně stoprocentní a Hraběnka přes veškerou snahu byla dál obrovský, dokonale viditelný labrador (na rozdíl od koček, které s tmou splynuly úplně snadno), ale ze všech kluků a holek zůstalo sotva víc než nezřetelný stín.

„Můžeme vyrazit. Držte se pohromadě. Vezměte se za ruce. Nenechte se ničím vytrhnout ze soustředění. Darie, jdi první.“

Vydali jsme se do ulic města, které se proměnilo v oživlou noční můru. Později jsem se divila, jak jsme to vůbec dokázali, ale pak jsem na to přišla. Nyx nad námi držela ochrannou ruku. Šli jsme pod závojem jejího stínu. Zahalili jsme se její mocí a stali se nocí navzdory tomu, že okolo nás řádilo tmou šílenství.

Krakouni ovládli pole. Byl Silvestr a právě odbila půlnoc, takže nestvůrám se doslova vrhali do rány podnapilí slavící lidé, kteří hromadně vybíhali z klubů, restaurací a krásných starých vil po petrolejových králích. Když totiž zaslechli praskot a výbuchy krakouních kouzelných ohňů, mysleli, že je to městský ohňostroj, a běželi se na něj podívat. S podivně odosobněným mrazením jsem přemítala, kolik z nich vzhlédlo k nebi a spatřilo to poslední, co měli v životě vidět: děsivé rudé lidské oči v nestvůrných ptačích tvářích.

Když jsme byli asi v půli cesty, na křižovatce Cincinnatské a Třinácté, zaregistrovala jsem policejní a hasičské sirény a výstřely. Trpce jsem se usmála. My v Oklahomě milujeme zbraně a práv, která nám dává druhý ústavní dodatek, využíváme s pýchou, upřímnou radostí a při sebemenší zámince. Docela mě v tu chvíli zajímalo, jestli proti kouzelným mytickým tvorům moderní zbraně zabírají, ale dobře jsem si uvědomovala, že o tom nebudu muset dumat dlouho. Brzo si to všichni ověříme v praxi.

Asi tak blok od opuštěného železničního nádraží se spustil protivný studený déšť, nebo spíš mrholení. Všichni jsme v tu ránu byli zmrzlí na kost, ale na druhou stranu nás to ještě líp skrylo před zvědavýma očima, ať lidskýma nebo nestvůrnýma.

A pak jsme se konečně ocitli u cíle. Do suterénu nádraží jsme se dostali snadno, stačilo vytáhnout kovovou roletu, která budila klamný dojem, že s ní nikdo nepohne. Jakmile nás obklopila sklepní temnota, všichni jsme si hlasitě oddychli.

„Bezva, už můžeme uzavřít kruh.“

„Děkuju, duchu, můžeš jít,“ začala jsem a otočila se ke Stevie Rae, kterou pořád nesl Erik. „Jsem ti moc vděčná, země, můžeš jít.“ Erin stála vlevo ode mě a já se na ni ve tmě usmála. „Vedla sis dneska dobře, vodo. Můžeš jít.“ Obrátila jsem se k Shaunee. „Ohni, děkuju ti. Můžeš jít.“ Kruh jsem uzavřela živlem, který ho otevírá. „Vzduchu, jako vždycky máš můj vděk. Můžeš jít.“ Ozvalo se tiché lupnutí, něco zasyčelo a stříbrná linie, která nás spojovala a chránila, se rozplynula.

Zatnula jsem zuby a snažila se překonat vyčerpání, které mě zmáhalo, ale asi by se mi podlomila kolena, kdyby mě Darius nechytil za ruku a nepřidržel.

„Pojďte dolů. Ještě nejsme úplně mimo nebezpečí,“ prohlásila Afrodita.

Přešli jsme dozadu ke kanálu, což byl ve skutečnosti vchod do rozsáhlého systému tunelů. Už jsem tu jednou byla a tahle druhá návštěva mi připadala stejně surrealistická jako vůbec celá noc. Když jsem tady byla naposled, kolem zuřila sněhová bouře a já přišla zachránit Heatha před Stevie Rae a tlupou mláďat, která pro změnu zachraňuju teď.

Heath!

„Zoey, už musíme jít,“ zavolal na mě Erik, když jsem se neměla k pohybu. Předal Stevie Rae Dariovi a nahoře už jsme tak zůstali jen my dva.

„Potřebuju ještě vyřídit dva hovory. Dole není signál.“

„Fajn, ale dělej,“ odvětil. „Řeknu ostatním, že za chvíli přijdeš.“

„Dík.“ Unaveně jsem se na něj usmála. „Vezmu to rychle.“

Stroze přikývl a slezl po kovovém žebříku do podzemí.

K mému překvapení to Heath zvedl hned na první zazvonění. „Co chceš, Zoey?“

„Poslouchej, Heathe, nemám moc času. Ve Škole noci se objevilo něco hrozného a teď to útočí na město. Je to fakticky špatné, hodně špatné, a nevím, kdy to skončí, protože to zatím neumím zastavit. Zachránit se před tím můžeš jedině tak, že se schováš pod zem. Ta věc nemá podzemí ráda. Rozumíš?“

„Jo,“ řekl.

„Věříš mi?“

Vůbec nezaváhal. „Jo.“

Oddechla jsem si. „Vezmi svoji rodinu a všechny, na kom ti záleží, a odveď je do bezpečí. Dům vašeho dědy má veliký sklep, ne?“

„Jasně, schováme se tam.“

„Dobře. Zase se ti ozvu, jakmile to půjde.“

„Zoey, ty se taky schováš, viď?“

Sevřelo se mi srdce. „Ano.“

„Kam?“

„Do těch starých chodeb pod nádražím.“

„Ale tam je to nebezpečný!“

„Ne, není, už ne. Neměj strach. Hlavně se taky drž stranou, ano?“

„No jo,“ odpověděl.

Ukončila jsem hovor, než jsem stačila plácnout něco, co by nás oba mrzelo. Pak jsem vytočila druhé číslo. Máma to nezvedla. Po pěti zazvoněních sepnul záznamník a ozval se její přehnaně radostný hlas: „Dovolali jste se k Hefferovým. Žijeme v lásce a bázni Boží a přejeme vám požehnaný den. Nechte nám vzkaz. Amen!“

Obrátila jsem oči v sloup, a když přístroj pípl, řekla jsem: „Mami, určitě si myslíš, že se svět ocitl ve spárech ďábla, a tentokrát nejsi daleko od pravdy. Tahle věc sice není ďábel, ale je zlá a můžeš se před ní zachránit, jedině když se schováš v podzemí, třeba do sklepa nebo nějaké jeskyně. Takže hned běž do kostela a ukryj se tam ve sklepě. Rozumíš? Mám tě ráda, mami. Postarala jsem se i o babičku, je s…“ Záznamník mě utnul. Povzdychla jsem si a moc si přála, aby mě aspoň projednou poslechla. Potom jsem sešplhala za ostatními do podzemí.

Moje parta na mě čekala kousek od vchodu. Před námi se táhl tmavý hrůzostrašný tunel, v němž se v dálce mihotala světla.

„Poslala jsem červené napřed, aby rozsvítili lampy a tak,“ řekla Afrodita a střelila pohledem po Stevie Rae. „Jako například aby připravili nějaké deky a suché oblečení.“

„Bezva, to je fajn.“ Silou vůle jsem přemohla únavu a udržela se při vědomí. Červení už zapálili pár olejových luceren, takových těch starodávných s uchem, a pověsili je na skoby přibližně ve výši očí, takže jsem rozeznávala obličeje svých kamarádů a viděla, s jakým výrazem se na mě dívají. Všichni měli stejný, dokonce i Afrodita. Báli se.

Prosím tě, Nyx, pomodlila jsem se v duchu vroucně, dej mi sílu a pomoz mi najít správná slova, protože na tomhle prvním momentu závisí, jak to tady zvládneme. Nedovol, abych to zvorala, prosím.

Nedostala jsem výslovnou odpověď, ale ucítila jsem příval tepla, lásky a důvěry, který mi rozbušil srdce a naplnil mě novou energií.

„Jo, je to špatné,“ spustila jsem. „Nebudeme si nic nalhávat. Jsme mladí. Jsme sami. Máme raněné. Neferet a Kalona jsou mocní a je dost dobře možné, že mají na své straně všechny dospělé i mláďata. Ale my máme něco, co oni nikdy mít nebudou. Lásku, pravdu a jeden druhého. A taky Nyx. Všechny nás označila a každý z nás je její vyvolený. Naše parta je absolutně výjimečná – jsme něco úplně nového.“ Odmlčela jsem se, podívala se jim zpříma do očí a snažila se jim úsměvem zvednout morálku. Pauzy využil Darius.

„Kněžko, dosud nikdy jsem nepocítil podobné zlo,“ prohlásil. „Nikdy jsem o něčem takovém ani neslyšel. To stvoření je nezkrotné a plné nenávisti. Když se vynořilo z útrob země, připadalo mi, jako by se právě zrodilo samo vtělení zla.“

„Tys to aspoň poznal, Darie. Spousta dalších bojovníků ne. Viděla jsem, jak zareagovali. Nesáhli po zbraních ani se nesnažili utéct jako ty.“

„Statečnější muž by jistě zůstal,“ hlesl.

„Blbost!“ skočila mu do řeči Afrodita. „Zůstal by akorát tak hloupější muž. Jsi tady s námi a máš šanci bojovat. Ostatní Erebovy syny buď pokosili ti hnusní ptáci, nebo jsou očarovaní jako všechna mláďata kromě nás.“

„Jo,“ zapojil se do debaty Jack. „Jsme tady, protože jsme jiní než ostatní.“

„Jsme něčím zvláštní,“ řekl Damien.

„My jsme nikdy nešly s davem,“ podotkla Shaunee.

„Přesně moje slova, ségra,“ přisvědčila Erin.

„Jsme tak neskutečně zvláštní, že by pro nás měli zřídit zvláštní školu,“ řekla Stevie Rae. Měla slabý hlas, ale evidentně ji ještě nepřešel humor.

„Bezva. Tak co teď?“ zeptal se Erik.

Všichni se zadívali na mě. Já se zadívala na ně.

„Ehm, no, vymyslíme plán,“ vyhrkla jsem.

„Plán?“ opáčil Erik. „A to je všechno?“

„Ne. Vymyslíme plán a pak nějak získáme zpátky školu. Všichni společně.“ Natáhla jsem k nim ruku jako nějaká kapitánka softballového družstva. „Jdete do toho se mnou?“

Afrodita protočila oči, ale jako první položila dlaň na hřbet mojí ruky. „Já jo,“ řekla.

„Já taky,“ přidal se Damien.

„Já taky,“ řekl Jack jako ozvěna.

„Jasně,“ pronesla jednohlasně dvojčata.

„Počítej se mnou,“ vydechla Stevie Rae.

„Nenechám si to ujít ani za nic,“ uzavřel Erik, položil ruku úplně navrch a s úsměvem se mi podíval do očí.

„Tak dobře,“ řekla jsem. „Nandáme jim to!“ Všichni to po mně samozřejmě hlasitě zopakovali a mě v tu chvíli začaly brnět špičky prstů a ten pocit se postupně rozšířil až k zápěstí. Věděla jsem, že až ostatní stáhnou ruce a já se budu moct podívat, uvidím na obou svých dlaních zbrusu nová nádherná tetování a budu si připadat jako dávná exotická kněžka se symboly bohyniny přízně namalovanými hennou. Navzdory šílenství, vyčerpání a chaosu, který nám obrátil životy vzhůru nohama, mě náhle zaplavil klid a nádherná jistota, že pořád kráčím po cestě své bohyně.

Uznávám, nebyla to moc rovná a hladká cesta. Ale byla moje, a tím pádem musela být výjimečná, jako já sama.