Škola noci 1 - Označená

Celkem se mi ulevilo, když jsem zjistila, že ve společenské místnosti je jen pár holek. Na zápěstí mě totiž šimral Erikův absolutně nečekaný polibek (plus kousnutí) a já si nebyla jistá, jestli vůbec dokážu mluvit. Ani se po mně pořádně nepodívaly, jelikož byly přilepené k televizi, kde podle zvuku běžel pořád America’s Next Top Model. Rychle jsem prošla do kuchyňky a položila Nalu na zem. Doufala jsem, že mi neuteče, než si udělám sendvič. Neutekla, dokonce za mnou všude chodila jako zrzavý pejsek, jenom si přitom pořád stěžovala (jinak se to její divné mňoukání nazvat nedá). Vždycky jsem zamumlala něco jako „já vím“ nebo „máš pravdu“, protože mi určitě vyčítala, že jsem se dneska chovala jako úplné pako, a v tom jsem s ní bohužel souhlasila. Když jsem měla sendvič hotový, popadla jsem pytlík preclíků (Stevie Rae nelhala, ve skříňkách nebylo po chipsech nebo sušenkách ani stopy), láhev coly (na značce mi nezáleží, hlavně když je to hnědé a není to bez cukru – fuj) a kočku a vyběhla jsem nahoru. číst dál

„Jsi v pohodě?“ číst dál

Roztřeseně jsem si hřbetem ruky otřela pusu a odpotácela se kousek dál (neměla jsem chuť zkoumat, co jsem to vlastně vyzvracela). Zastavila jsem se u velikánského dubu, který rostl tak blízko zdi, že polovina jeho koruny přesahovala za ni. Opřela jsem se o kmen a soustředila se na to, abych nehodila šavli ještě jednou. číst dál

„Tady to je.“ Stevie Rae se zastavila u schodů, které vedly ke vchodu do kruhové cihlové budovy umístěné na malé vyvýšenině u východní zdi. Tvářila se rozpačitě a trochu provinile. Pavilon stínily velikánské duby, takže se topil v černočerné tmě, jenom u vchodu poblikávala lucerna nebo svíčka. Ve vysokých gotických oknech, která vypadala jako vitrážová, nebylo po světle ani památky. číst dál

V půli cesty k Nyktinu chrámu jsem si uvědomila, že Stevie Rae je nějak zamlklá. Kradmo jsem se po ní podívala. Zdá se mi to, nebo je tady pobledlá? Asi jsem měla předtuchu, protože mi přejel mráz po zádech. číst dál

Šerm byl absolutně super, což mě hodně překvapilo. Hodina se konala ve velkém sále vedle tělocvičny, který díky zrcadlové stěně vypadal jako taneční studio. Na jedné straně místnosti visely od stropu figuríny velikosti člověka, které mi připomínaly trojrozměrné střelecké terče. Profesoru Lankfordovi všichni říkali Drak Lankford nebo prostě jenom Drak. Hned mi došlo proč. Jeho tetování mělo podobu dvou draků, jejichž hadovitá těla se mu vinula po linii čelistí až k obočí. Z otevřených tlam šlehaly k měsíčnímu srpku plameny. Byla to nádhera, vůbec jsem od nich nemohla odtrhnout oči. Drak byl navíc první dospělý upíří muž, kterého jsem viděla zblízka. Nejdřív jsem z toho byla trochu vedle. Kdybyste se mě zeptali, jak si představuju typického upířího chlapa, byl by to přesně jeho opak. Asi jsem měla zafixovaný ten stereotyp z filmů – vysoký, nebezpečný, drsně hezký. Něco jak Vin Diesel. Jenomže Drak je malý, má dlouhé špinavé blond vlasy a nosí je stažené do culíku, a když si odmyslíte to výhružné dračí tetování, vypadá spíš mile a přátelsky. číst dál

Na literaturu jsem trefila sama. No, bylo to sice hned vedle Neferetiny učebny, ale stejně mi trochu zvedlo sebevědomí, že se nemusím nikoho ptát na cestu a všem ukazovat, že jsem nová, bezmocná a hloupá. číst dál

„Zoey! Tady!“ číst dál

Byla jsem přesvědčená, že neusnu. Že budu jen ležet, vzpomínat na domov a pořád myslet na to, jak se mi takhle zničehonic mohl celý život obrátit úplně naruby. V hlavě mi strašily oči toho kluka z chodby, ale byla jsem tak utahaná, že jsem se nedokázala soustředit. Dokonce i Afroditina pošahaná nenávist se v mlze ospalosti zdála strašně daleko. Než jsem se definitivně propadla do tmy, myslela jsem vlastně na svoje čelo. Svědí mě, protože na něm mám znamení a kousek vedle řadu stehů, nebo se mi tam dělá obrovský uher? A co když se probudím do svého prvního dne v upíří škole a budu mít absolutně nemožné vlasy? Ale pak jsem se stulila do klubíčka, zavrtala obličej do prošívané deky a vdechla důvěrně známou vůni prachového peří a domova. Najednou mi bylo krásně teplo, připadala jsem si v bezpečí… a v tu ránu spala jak zabitá. číst dál

„Podle mě Afrodita na tu svou hypertrofovanou ctižádost jednou doplatí,“ poznamenal Damien. číst dál