„Podle mě Afrodita na tu svou hypertrofovanou ctižádost jednou doplatí,“ poznamenal Damien.
„Hypertrofovaný,“ vysvětlila Stevie Rae, „znamená přehnaný, přebujelý.“
„Zrovna tohle slovo náhodou znám,“ podotkla jsem a dál se dívala za Afroditou a jejími poskoky. „Nedávno jsme na něj narazili v biologii.“
„Strašně ráda bych jí to hyper něco vymlátila z hlavy,“ řekla Erin.
„Já ti ji přitom podržím, ségra,“ řekla Shaunee.
„Ne! Tohle už jsme probírali, děcka. Za rvačky jsou ošklivé tresty. Fakticky ošklivé. Za to vám nestojí.“
Všimla jsem si, že dvojčata zbledla, a chtěla jsem se zeptat, o jakých ošklivých trestech je řeč, ale Stevie Rae se hned obrátila ke mně.
„Dávej si pozor, Zoey. Dcery temnoty, a hlavně Afrodita, občas dokážou být úžasně milé, a právě v takových chvílích jsou nejnebezpečnější.“
Zavrtěla jsem hlavou. „No, já na žádnou jejich úplňkovou akci stejně nepůjdu.“
„Já myslím, že budeš muset,“ namítl jemně Damien.
„Schválila to Neferet,“ řekla Stevie Rae a dvojčata kývla. „To znamená, že chce, abys tam šla. Mentorce nemůžeš jen tak odmítnout.“
„Zvlášť když je to Neferet, Nyktina velekněžka,“ řekl Damien.
„Nemohla bych se prostě vymluvit, že se ještě necítím na… na to, co po mě budou chtít, a poprosit Neferet, aby mě projednou z toho rituálu… já nevím, jak tomu tady říkáte, prostě omluvila nebo něco?“
„No, to bys asi mohla, jenomže Neferet by jim to řekla a ony by si myslely, že se jich bojíš.“
Vybavilo se mi, kolik zlé krve už mezi mnou a Afroditou stačilo za těch pár hodin vzniknout. „No, víš, Stevie Rae, já se jich doopravdy bojím.“
„To se nesmějí nikdy dozvědět.“ Moje spolubydlící upřela pohled do talíře a marně se snažila zamaskovat, že se stydí. „Udělají ti pak ještě horší věci, než když se jim otevřeně vzepřeš.“
„Zlatíčko,“ řekl Damien a pohladil ji po paži, „už si nic nevyčítej.“
Vděčně se na něj usmála. „Prostě tam jdi,“ obrátila se pak zase na mě. „Buď silná a běž tam. Při rituálu ti nic moc udělat nemůžou, přímo v areálu školy si na tebe nedovolí.“
„Jo, všechny hnusárny provozujou jinde, aby je při tom nemohli přistihnout dospělí upíři,“ vmísila se do hovoru Shaunee. „Tady předstírají, že jsou děsně hodné a roztomilé, a proto nikdo neví, jaké jsou doopravdy.“
„Jenom my,“ řekla Erin a rozmáchlým gestem ukázala na všechny kluky a holky v místnosti.
„Hele, lidi, nevyšilujte, třeba se Zoey s některými z nich skamarádí,“ prohlásila Stevie Rae bez sebemenší známky sarkasmu nebo žárlivosti.
Zavrtěla jsem hlavou. „Sotva. S těmi se kamarádit nebudu. Nemám ráda lidi, kteří se míchají druhým do života a snaží se je očerňovat jen proto, aby si sami připadali lepší. A na ten jejich úplňkový rituál jít nechci!“ řekla jsem důrazně a pomyslela na otčíma a jeho nohsledy. Připadalo mi jako parádní ironie, že mají tolik společného s partou teenagerů, kteří se považují za děti bohyně.
„Šla bych s tebou – šli bychom s tebou všichni – ale když k nim nepatříš, pustí tě dovnitř, jen pokud jsi pozvaná,“ posmutněla spolubydlící.
„V pohodě. Já… já si s tím nějak poradím.“ Najednou mě přešel hlad. Cítila jsem jenom obrovskou únavu a tohle téma už jsem vážně dál řešit nechtěla. „Vysvětli mi, co znamenají ty symboly, které máte na oblečení. O tom našem už jsi mi řekla, že je to Nyktina spirála. Damien ji má taky, takže je…“ Chvilku jsem vzpomínala, jak že to Stevie Rae říkala nejmladším studentům. „… tercián. Ale Erin a Shaunee mají křídla a Afrodita ještě něco jiného.“
„Myslíš kromě té násady od smetáku, kterou má zřejmě permanentně vraženou v tom kostnatém zadku?“ zamumlala blondýnka.
„Má na mysli tři Moiry, sudičky,“ vložil se do toho rychle Damien, než Shaunee stačila ještě něco podotknout. „Sudičky jsou Nyktiny dcery. Jejich symbolické postavy nosí sextáni. Jedna z nich, Atropos, drží nůžky, což symbolizuje konec školy.“
„A pro některé z nás i konec života,“ dodala zachmuřeně Erin.
Nastalo ticho. Když už se protahovalo nepříjemně dlouho, odkašlala jsem si a pokračovala: „A co znamenají ta křídla, co mají Erin a Shaunee?“
„To jsou křídla Erota, Nyktina syna…“
„Boha lásky,“ skočila mu do řeči Shaunee a vsedě zavrtěla zadečkem.
Damien se na ni zamračil a nenechal se vyrušovat. „Erotova zlatá křídla jsou znakem kvartánů.“
„Protože my jsme třída stvořená pro lásku,“ zazpívala Erin, zvedla ruce nad hlavu a rozvlnila boky.
„Ve skutečnosti proto, abychom si připomínali Nyktinu schopnost milovat. A křídla symbolizují, že neustále míříme vpřed.“
„Jaký symbol mají kvintáni?“ zeptala jsem se.
„Nyktin zlatý vůz, za kterým se táhne hvězdná stopa,“ odpověděl.
„Ten se mi ze všech čtyř znaků líbí nejvíc,“ řekla Stevie Rae. „Ty hvězdy se fantasticky třpytí.“
„Vůz symbolizuje, že jdeme dál po Nyktině cestě, a hvězdy zas kouzlo dvou let, které už kvintáni mají za sebou.“
„Damiene, ty jsi takový horlivý student,“ vzdychla Erin.
„Já ti říkala, že jsme ho měly přemluvit, aby nám pomohl s přípravou na písemku z lidské mytologie,“ ozvala se Shaunee.
„To teda ne. Já říkala tobě, že potřebujeme, aby nám pomohl, a…“
„Abych to uzavřel,“ překřikl Damien jejich přestřelku, „to je k těm symbolům asi všechno. To si zapamatuješ levou zadní.“ Vrhl na dvojčata významný pohled. „Tedy v případě, že dáváš na hodinách pozor a nepíšeš místo toho vzkazy kamarádkám a nezíráš na kluky, kteří se ti líbí.“
„Ty jsi hrozný studený čumák, Damiene,“ ohradila se Shaunee.
„Zvlášť když uvážím, že jsi homosexuál,“ přidala se Erin.
„Erin, dneska ti nějak krepatí vlasy. Víš, že to nemyslím zle, ale možná bys měla změnit značku šamponu. Tyhle věci člověk nesmí zanedbat. Ani se nenaděješ a začnou se ti třepit konečky.“
Erininy modré oči se rozšířily úlekem a ruka jí mimoděk vystřelila k vlasům.
„Ale to snad ne. Nechce se mi ani věřit, že jsi vypustil z pusy něco takového, Damiene. Jako bys nevěděl, jak je na to svoje háro háklivá.“ Shaunee se naježila jako kávově zbarvený dikobraz.
Damien se jen usmál a obrátil svou pozornost zpátky ke špagetám – ztělesněná nevinnost.
„Hele, lidi,“ vyhrkla Stevie Rae, vstala, chytila mě za loket a vytáhla mě tady na nohy. „Zoey už toho má evidentně tak akorát. Víte sami, jaké to bylo první den. Jdeme zpátky do pokoje. Musím se učit na písemku z upíří sociologie, takže se asi uvidíme až zítra.“
„Fajn, tak zatím,“ řekl Damien. „Zoey, moc rád jsem tě poznal.“
„Jo, vítej na střední pekelné,“ zapěla jednohlasně dvojčata a Stevie Rae mě rychle vyvlekla z jídelny.
„Díky. Vážně jsem utahaná,“ řekla jsem, když jsme vykročily chodbou. Ke své velké radosti jsem poznala, že je to ta, která vede k hlavnímu vchodu ústřední budovy. Pak jsme ale musely zastavit, protože nám přes cestu přeběhla malá, zjevně životem těžce zkoušená mourovatá kočička a za ní se hnal krásný stříbřitě šedý kocour.
„Belzebube! Nech Cammy na pokoji! Damien ti vyškube všechny chlupy!“
Spolubydlící se pokusila šedého kocoura drapnout, ale vysmekl se jí. Přestal však honit mourka a vystřelil směrem, odkud jsme právě přišly. Stevie Rae se za ním podmračeně zadívala.
„Shaunee s Erin by měly toho svého kocoura aspoň trochu vychovat, pořád něco vyvádí.“ Vyšly jsme ven do hebké tmy, která už měla příchuť úsvitu. „Ta roztomilá kočička se jmenuje Cameron a patří Damienovi. Belzebub patří dvojčatům, vybral si je obě najednou. Jo. Vím, že je to hrozně divné, ale za chvilku už to začneš brát jako my ostatní. Prostě si řekneš, že přece jen doopravdy dvojčata jsou.“
„Jinak mi ale připadají moc fajn.“
„Jsou super. Chvíli nezavřou pusu a pořád si vjíždějí do vlasů, ale jsou to opravdické kámošky a nestrpí, aby tě někdo pomlouval.“ Široce se usmála. „No, ony samy toho o tobě napovídají až až, ale to je něco jiného a nikdy neříkají nic za tvými zády.“
„A Damien mi připadá hrozně milý.“
„Je ohromný, a taky opravdu moc chytrý. Někdy je mi ho ale trošku líto.“
„Proč?“
„No, když sem asi před asi půl rokem přišel, dali ho na pokoj s jedním klukem, ale ten hned zjistil, že Damien je gay – vždyť on se s tím taky netají, proč by měl? – a šel si stěžovat k Neferet, že prý s buzerantem bydlet nebude.“
Nakrčila jsem nos. Homofoby nemůžu ani cítit. „A Neferet se za něj nepostavila?“
„Ale ano, dala tomu klukovi – mimochodem, když sem přišel, změnil si jméno na Thor…“ Zavrtěla hlavou a obrátila oči v sloup. „… to mluví samo za sebe, co? Takže Neferet mu dala jasně najevo, že přestřelil, a nechala rozhodnutí na Damienovi. Buď se mohl přestěhovat do vlastního pokoje a být tam sám, anebo zůstat s Thorem. Vybral si vlastní pokoj. Přesně to bych v jeho situaci udělala taky. Ty ne?“
„Jasně že jo,“ kývla jsem. „S Thorem, králem homofobů, bych v jedné místnosti nebyla ani vteřinu.“
„Na tom se shodneme všichni. Takže od té doby má Damien pokoj jenom pro sebe.“
„Copak tady není víc lidí jako on?“
Pokrčila rameny. „Máme tady pár lesbiček, které se s tím, jaké jsou, vůbec netají, ale vytvořily takovou vlastní partu a mezi nás se moc nemíchají. Hodně se zabývají náboženskými aspekty bohynina kultu a většinu času tráví v Nyktině chrámu. A pak tady samozřejmě máme takové ty husy, které si myslí, že olizovat se s jinou holkou je děsně cool, ale dělají to, jen když je při tom vidí kluci.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Tohle jsem nikdy nepochopila. Jak si můžou myslet, že když se spolu budou cicmat, kluci po nich budou šílet? Podle mě je to naprosto kontraproduktivní.“
„Taky bych nechtěla kluka, kterého vzrušuje, když se líbám s holkou. Ble.“
„A co gayové?“
Vzdychla. „Kromě Damiena jich tady je ještě pár, ale všichni jsou narozdíl od něj hodně divní a afektovaní. Vážně je mi ho líto. Podle mě se často cítí osamělý. Ani rodiče mu nepíšou.“
„Naštvalo je, že se mění v upíra?“
„Kdepak, to jim vlastně vůbec nevadilo. Koukni, tohle Damienovi neříkej, protože by se ho to dotklo, ale podle mě se jim ulevilo, když ho označili. Neměli páru, co si počít se synem, který je na kluky.“
„Co by si s ním jako měli počít? Vždyť je to přece pořád jejich syn, jen se mu prostě místo holek líbí kluci.“
„No, oni jsou z Dallasu a jeho táta je velké zvíře v církvi věřících. Dokonce nějaký kněz nebo co…“
Gestem jsem ji zarazila. „Stačí. Už nemusíš nic říkat. Mně je to absolutně jasné.“
A taky že bylo. S úzkoprsými názory věřících („věci se dělají správně jedině tak, jak je děláme my“) mám až příliš osobní zkušenost. Stačilo mi na to jen pomyslet a padla na mě únava a deprese.
Stevie Rae otevřela dveře společenské místnosti. Byla skoro prázdná, jen pár holek se dívalo v televizi na nějaký sitcom. Spolubydlící jim nepřítomně zamávala. „Nechceš si nahoru vzít nějakou limču nebo něco?“
Přikývla jsem a šla za ní do sousední menší místnosti, kde stály čtyři ledničky, velký dřez, dvě mikrovlnky, spousta skříněk s přihrádkami a hezký, bíle natřený stůl. Vypadalo to jako normální kuchyně, až na to neobvyklé množství lednic. Bylo tu čisto a naklizeno. Stevie Rae jednu ledničku otevřela a já jí nakoukla přes rameno. Byly tam všechny možné druhy pití, od limonád přes různé džusy až po takovou tu nechutnou perlivou minerálku.
„Co si dáš?“
„Colu, to je jedno jakou.“
„Smíme si odsud brát, co chceme,“ vysvětlila, podala mi dvě dietní coly a pro sebe vzala dvě citronové limonády. „V těchhle dvou ledničkách je ovoce, zelenina a tak, v té vedle je libové maso na sendviče. Upírům hrozně záleží na tom, abychom jedli zdravě, takže chipsy nebo oplatky tady nenajdeš.“
„Ani čokoládu?“
„To ano, v jedné skříňce jsou nějaké fakticky luxusní. Čokoláda nám prý v rozumné míře prospívá.“
No fajn, ale kdo by sakra jedl čokoládu v rozumné míře? Tuhle myšlenku jsem si radši nechala pro sebe. Vrátily jsme se do společenské místnosti a odtamtud zamířily do našeho pokoje.
„Takže dospělí, ehm, upíři…“ Trochu jsem o to slovo zaškobrtla. „… fandí zdravé výživě?“
„Ano, ale vlastně se to týká hlavně nás mláďat. Víš, jak to myslím. Upíři prostě nejsou tlustí, ale nikdy nevidíš, že by chroustali celer, mrkev a salát. Většinou jedí společně ve své vlastní jídelně a prý se vůbec nešidí.“ Obrátila se ke mně a ztlumila hlas. „Slyšela jsem, že jedí hodně červeného masa. Hodně krvavého červeného masa.“
„Brrrr.“ Najednou jsem si představila Neferet, jak se cpe krvavým biftekem. Bylo to bizarní a vůbec se mi to nezamlouvalo.
Stevie Rae se otřásla a pokračovala. „Občas se k nějakému mláděti připojí na večeři jeho mentor, ale ve skutečnosti nejí, jen si dá pár skleniček vína.“
Konečně jsme byly zase v našem pokoji. S povzdechem jsem si sedla na postel a zula si boty. Panebože, vážně jsem měla dost. Začala jsem si masírovat chodidla a dumala jsem, proč s námi dospělí upíři nechtějí jíst. Jenomže po chvíli jsem došla k závěru, že na to vlastně ani přijít nechci. Musela bych uvažovat o takových věcech, jako například co teda doopravdy jedí. A co budu muset jíst já, až/jestli se proměním v dospělého. Fuj.
A kdesi v koutku duše jsem věděla, že by mi to mohlo připomenout moji včerejší reakci na Heathovu krev. Je možné, že se to stalo teprve včera? A taky to, jak jsem reagovala na krev toho kluka na chodbě. Ne, v žádném případě jsem neměla chuť myslet ani na jedno, ani na druhé. Radši jsem utekla k bezpečnému tématu zdravé výživy.
„Takže oni sami nějak zvlášť zdravě nejedí. Proč jim teda tolik záleží na tom, abychom tak jedli my?“ zeptala jsem se.
Stevie Rae mi pohlédla do očí a zatvářila se nervózně a dost vyděšeně. „Musíme jíst zdravě ze stejného důvodu, proč musíme každý den cvičit – aby naše těla měla pořád spoustu sil. Protože jakmile začneš být slabá, ztloustneš nebo chytíš nějako nemoc, je to první známka toho, že tvoje tělo odmítá proměnu.“
„A pak umřeš,“ pronesla jsem tiše.
„A pak umřeš,“ přisvědčila.
2024 ©