„Jsi v pohodě?“
„Jo, úplně. Všechno je OK.“ Byla to lež.
„Mně to tak nepřipadá,“ řekl Erik. „Můžu si přisednout?“
„Jasně,“ přisvědčila jsem bezvýrazně. Věděla jsem, že mám nos rudý jako ředkvička. Určitě mě slyšel, jak trapně popotahuju, a mněla jsem neblahé tušení, že viděl aspoň kousek té děsivé scény mezi mnou a Heathem. Vždycky když jsem si začala myslet, že tahle noc už nemůže být horší, něco mě okamžitě vyvedlo z omylu. Střelila jsem po něm pohledem a pak si řekla: Ale co, vždyť je to úplně fuk. „Kdybys to náhodou ještě netušil, tak ta holka, která tě včera večer přistihla na chodbě s Afroditou, jsem byla já.“
Zůstal naprosto v klidu. „Já vím a mrzí mě, žes to viděla. Nechci, aby sis o mně udělala špatnou představu.“
„Co je podle tebe špatná představa?“
„Že s Afroditou něco mám.“
„To není moje věc,“ řekla jsem.
Pokrčil rameny. „Jen chci, abys věděla, že už spolu nechodíme.“
Už jsem měla na jazyku, že Afroditě tahle drobnost evidentně nějak unikla, ale pak se mi vybavilo, co jsme před chvilkou vyváděli s Heathem, a najednou mi došlo, že bych asi neměla Erika soudit moc přísně.
„Dobře, beru na vědomí, že vy dva spolu nechodíte,“ řekla jsem.
Pár vteřin mlčel, a když znovu promluvil, v hlase měl skoro hněvivý tón. „Afrodita ti neřekla, že v tom víně bude krev.“
Nebyla to otázka, ale stejně jsem odpověděla. „Ne.“
Zavrtěl hlavou a zatnul zuby. „Slíbila mi, že ti to poví. Že ti o tom řekne, až se budeš převlékat, a když s tím budeš mít problém, nebude ti ten pohár vůbec nabízet.“
„Tak to lhala.“
„No, to je u ní celkem normální.“
„Fakt?“ Vzedmula se ve mně vlna vzteku. „Dneska jde všechno do deseti k pěti. Nejdřív mě donutí jít na rituál Dcer temnoty, kde mi bez mého vědomí dají napít krve. Pak si to sem přihasí můj v podstatě bývalý přítel, jen tak mimochodem stoprocentní člověk, a nikdo se neobtěžuje mě upozornit, že se kvůli malinkaté kapičce jeho krve můžu proměnit v… v monstrum.“ Kousla jsem se do rtu a soustředila jsem se na svůj vztek, abych se zase nerozbrečela. Rozhodla jsem se, že o Elizabethině duchu (nebo co to bylo) mluvit nebudu – to už by bylo na jednu noc příliš.
„Nikdo tě na to neupozornil, protože se ti to správně nemělo stát dřív než v sextě,“ podotkl tiše.
„Ehe?“ Dostala jsem další záchvat fantastické výmluvnosti.
„Touha po krvi se obvykle projeví až u sextánů, těsně před dokončením proměny. Sem tam se vyskytne nějaký kvintán, u kterého k tomu došlo předčasně, ale to je hodně vzácné.“
„Počkej – o čem to mluvíš?“ Připadalo mi, že mi v hlavě bzučí roj včel.
„Přednášky o touze po krvi a jiných věcech, které musejí zvládnout dospělí upíři, začínají až v kvintě. Pro sextány tvoří hlavní náplň studia, teda kromě předmětů, ze kterých chceš skládat závěrečky.“
„Ale já jsem teprve v tercii, a navíc jenom pár dní, vždyť mě označili předevčírem!“
„Máš jiné znamení než ostatní. Ty sama jsi jiná,“ řekl.
„Já nechci být jiná!“ Uvědomila jsem si, že skoro křičím, a ztlumila jsem hlas. „Jenom to chci nějak zvládnout jako všichni tady.“
„Pozdě, Červenko.“
„Co mám dělat?“
„Podle mě by sis měla promluvit se svojí mentorkou. Je to Neferet, viď?“
„Ano,“ zamumlala jsem sklesle.
„No tak, nemrač se. Neferet je bezva. Už dlouho si žádné mládě pod křídla nevzala, takže do tebe zjevně vkládá velké naděje.“
„Já vím, já vím. Jenom si připadám…“ Jak si vlastně připadám, když pomyslím na to, že bych měla Neferet povědět všechno, co se dneska v noci stalo? Trapně. Jako by mi bylo zase dvanáct a musela jsem říct tělocvikáři, že jsem dostala měsíčky a musím si jít do šatny převléknout šortky. Kradmo jsem koukla po Erikovi. Byl nádherný, plný upřímného zájmu, prostě dokonalý. Zatraceně. Něco takového mu vykládat nebudu. Tak jsem místo toho vyhrkla: „Hloupě. Připadám si hloupě.“ Nebyla to úplná lež, až na to, že ve skutečnosti jsem si sice připadala trapně a hloupě, ale hlavně jsem se hrozně bála. Nechtěla jsem, aby se mi děly věci, které mě definitivně vyřadí z kolektivu.
„Co je na tom hloupého? Vlastně jsi mnohem dál než my všichni ostatní.“
„Hmm…“ Zaváhala jsem, ale pak jsem se zhluboka nadechla a vysypala ze sebe: „Tobě ta krev, co byla dneska v poháru, chutnala?“
„Víš co? Řeknu ti tajemství. Na prvním rituálu Dcer temnoty jsem byl na konci tercie. Byl jsem tam z našeho ročníku jediný, teda kromě ,ledničky‘. Přesně jako ty.“ Nevesele se zasmál. „Pozvaly mě jen proto, že jsem se dostal do finále soutěže v recitaci Shakespeara a druhý den jsem měl letět do Londýna.“ Podíval se na mě a zatvářil se trošku rozpačitě. „Ze Školy noci se do Londýna ještě nikdo neprobojoval. Byl to obrovský úspěch.“ Sebekriticky zavrtěl hlavou. „Vlastně jsem si na tom tenkrát hrozně zakládal, byl jsem nafoukaný spratek. No, Dcery temnoty mě zkrátka pozvaly a já tam šel. O té krvi jsem věděl, nechaly na mně, jestli se napiju nebo ne. A já se napil.“
„A chutnalo ti to?“
Tentokrát se zasmál upřímně. „Ani jsem to nespolkl. Zvedl se mi žaludek a pozvracel jsem se. Nic odpornějšího jsem v životě do pusy nevzal.“
Zaskučela jsem a schovala si tvář do dlaní. „Tos mi moc nepomohl.“
„Protože tobě to chutnalo?“
„Slabé slovo,“ zahuhlala jsem, obličej pořád ještě v dlaních. „Tobě to připadalo jako nejodpornější věc na světě? Mně jako nejúžasnější. Vlastně už jsem zažila lepší když…“ Zarazila jsem se, protože mi došlo, co se chystám říct.
„Když jsi ochutnala čerstvou krev?“ zeptal se ohleduplně.
Jenom jsem kývla, protože jsem se bála promluvit nahlas.
Odtáhl mi ruce a prstem mi zvedl bradu, aby mi viděl přímo do očí. „Za to se nemusíš stydět. Je to normální.“
„Šílet po krvi není normální. Pro mě ne.“
„Ale je. Všichni upíři se musejí naučit tuhle touhu zvládat,“ prohlásil.
„Já nejsem upír!“
„Nejsi, ještě ne. Ale taky nejsi žádné obyčejné mládě a na tom není vůbec nic špatného. Jsi výjimečná, Zoey, a výjimečné osobnosti bývají fascinující.“
Zvolna odtáhl prst od mojí brady a stejně jako před rituálem mi přes vybarvené znamení načrtl pentagram. Jeho dotek byl moc příjemný, teplý a maličko drsný. Taky se mi líbilo, že jsem na jeho blízkost nereagovala tak uhozeně jako na Heathovu. Neslyšela jsem, jak mu v žilách pulzuje krev, ani jsem ji neviděla tepat pod kůží na jeho krku. Ne že bych se zlobila, kdyby mi chtěl dát pusu…
Sakra práce! Stává se ze mě upíří coura? Co když se to ještě zhorší? Co když se začnu vrhat na všechny jedince mužského pohlaví bez ohledu na živočišný druh (dokonce třeba i na Damiena)? Asi bych se měla klukům obloukem vyhýbat, dokud nezjistím, co se to se mnou děje, a nenaučím se ovládat.
Pak jsem si vzpomněla, že jsem se přece snažila všem vyhnout. Proto jsem taky tady.
„Kde ses tu vlastně vzal, Eriku?“
„Šel jsem za tebou,“ odvětil prostě.
„Proč?“
„Došlo mi, co Afrodita provedla, a řekl jsem si, že budeš asi potřebovat kamaráda. Bydlíš se Stevie Rae, viď?“
Přikývla jsem.
„Nejdřív jsem pro ni chtěl dojít a poslat ji za tebou, ale nevěděl jsem, jestli zrovna jí budeš chtít vykládat o…“ Odmlčel se a mávl směrem k rekreačnímu pavilonu.
„Ne! Já – já nechci, aby o tom věděla,“ vyhrkla jsem překotně, až jsem se zakoktala.
„To mě napadlo. Musím ti stačit já.“ Usmál se, ale potom se mu do očí vkradl rozpačitý výraz. „Fakt jsem tě nechtěl špehovat. Mrzí mě, že jsem vás s Heathem poslouchal.“
Ostentativně jsem začala drbat Nalu. Takže viděl, jak mě Heath líbá, a taky celou tu krvavou scénu. Kristepane, to je trapas… Potom mě něco napadlo a s ironickým úsměvem jsem se na něj podívala. „Tak to jsme si kvit. Nechtěla jsem vás s Afroditou špehovat.“
Oplatil mi úsměv. „Dobře, jsme si kvit. To je fajn.“
Ucítila jsem divné šimrání v břiše. „Ujišťuju tě, že jsem se nechystala doopravdy roztáhnout křídla a vysát Kayle krev,“ vypravila jsem ze sebe.
Zasmál se. (Směje se vážně hrozně hezky, fakt!) „Já vím. Upíři neumějí létat.“
„Ale stejně se pěkně lekla.“
„Podle mě si to docela zasloužila.“ Maličko zaváhal a pak řekl: „Smím se na něco zeptat? Je to trochu osobní.“
„Hele, viděl jsi, jak do sebe s chutí liju pohár plný krve, zvracím, líbám svého bývalého, chlemtám jeho krev jako pes a brečím. A já zas viděla, jak se snažíš přemluvit svoji bývalou, aby ti ho nevykouřila. Jedna osobní otázka už mě nezabije.“
„Vážně byl ten kluk v transu? Tvářil se tak a mluvil tak.“
Neklidně jsem se zavrtěla a Nala začala protestovat. Musela jsem ji hezky podrbat, aby mi odpustila.
„Asi byl,“ připustila jsem konečně. „Nevím, jestli to byl opravdový trans, a rozhodně jsem neměla v úmyslu ho ovládnout nebo tak něco, žádné nadpřirozené triky… Ale choval se jinak. Fakticky nevím. Byl zkouřený a trochu opilý. Třeba byl jen v rauši.“ Z paměti se mi jako dusivý kouř vynořila ozvěna Heathova hlasu: Jo… jak chceš… udělám, co budeš chtít. A jeho pohled měl v sobě takovou zvláštní intenzitu. Zatraceně, kde by mě napadlo, že tupý fotbalista Heath je něčeho tak intenzivního vůbec schopný (když nepočítám intenzivní soustředění na míč). Beztak by to slovo ani neuměl správně napsat (teď myslím slovo „intenzivní“, ne slovo „míč“).
„Choval se tak od začátku, nebo až od té chvíle, co… ehm… jsi…“
„Od začátku ne. Proč?“
„To znamená, že můžeme vyloučit dva důvody, proč mohl být divný. Zaprvé, kdyby byl zhulený, choval by se tak hned od začátku. Zadruhé, třeba byl úplně mimo, protože jsi strašně hezká a to samo o sobě stačí, aby se kluk choval, jako když je v transu.“
Jakmile to řekl, v podbřišku mě znovu zašimralo, jako bych tam měla motýly, a to se mi ještě s žádným klukem nestalo. Ani s tupým fotbalistou Heathem, ani s líným magorem Jordonem, natož s pošahaným muzikantem Jonathanem (seznam kluků, se kterými jsem chodila, je krátký, zato velice pestrý).
„Vážně?“ vzdychla jsem jako úplné pako.
„Vážně.“ Usmál se, jako bych přece jen takové pako nebyla.
Co se mu na mně může líbit? Jsem pošuk a mám úchylku na krev.
„Jenomže tím to taky být nemohlo. Že jsi nádherná, toho by si přece všiml hned, a ne až potom, co jsi mu dala pusu. A říkalas, že obluzeně začal vypadat až v momentu, kdy se objevila krev.“
(Obluzeně – ha ha – fakticky použil slovo „obluzeně“!) Pitomě jsem se křenila tomu, že řekl něco tak nenormálního, a vůbec jsem si nedávala pozor na jazyk. Kvůli tomu jsem se naprosto nemožně prokecla. „Vlastně to celé začalo tím, že jsem tu krev uslyšela.“
„Cos to říkala?“
A do háje. To jsem si chtěla nechat pro sebe. Odkašlala jsem si. „Heath se začal chovat jinak, když jsem uslyšela, jak mu v žilách teče krev.“
„To slyší jenom dospělí.“ Chvilku bylo ticho a pak se ušklíbl a dodal: „A Heath je děsné jméno, jako nějaký teplouš ze seriálu.“
„Těsně vedle. Hraje v útoku našeho fotbalového týmu.“
Přikývl a zatvářil se pobaveně.
„No, když jsme u toho, moc se mi líbí, jak sis změnil jméno. Night je fantastické příjmení,“ pronesla jsem ve snaze přispět svou troškou ke konverzaci a prokázat, že mám aspoň špetku inteligence.
Jeho úsměv se rozšířil. „Ale já nic neměnil. Erik Night se jmenuju od narození.“
„Jo aha, no, fakt pěkné jméno.“ Zastřelte mě, prosím.
„Díky.“
Podíval se na hodinky a já si všimla, že je skoro půl sedmé. Ráno. Stejně je to uhozené.
„Brzo už se rozední,“ řekl.
Došlo mi, že je načase se rozloučit, a tak jsem se začala škrábat na nohy a přitom se snažila neupustit Nalu. Erik mě vzal za loket a podržel mě, abych neupadla. Pomohl mi vstát, ale k odchodu se neměl. Stál tak blízko, že se Nalin ocas dotýkal jeho černého svetru.
„Zeptal bych se tě, jestli by sis nedala něco k jídlu, ale večeři bys v tuhle hodinu dostala leda v rekreačním pavilonu a tam se asi vracet nechceš.“
„To teda ani náhodou. Stejně nemám hlad.“
Jakmile jsem to řekla, zjistila jsem, že to je vyložená lež. Jen padla zmínka o jídle, uvědomila jsem si, že hlady doslova padám.
„Fajn, smím tě doprovodit zpátky na kolej?“ zeptal se.
„Jasně,“ odpověděla jsem s předstíranou nedbalostí.
Jestli mě s ním uvidí Stevie Rae, Damien a dvojčata, vypadnou jim oči z důlků.
Zamířili jsme ke kolejím. Šli jsme mlčky, ale nebylo to trapné ani nepříjemné. Vlastně se mi to líbilo. Sem tam jsme se náhodou dotkli rukama a já si v duchu říkala, že je fakticky úžasně vysoký a hezký a že bych ho za tu ruku hrozně ráda vzala.
„Teď jsem si vzpomněl,“ řekl najednou. „Nedopověděl jsem ti to o té krvi. Když jsem ji tenkrát při rituálu Dcer temnoty ochutnal poprvé, udělalo se mi špatně, ale od té doby jsem si zvykl. Nemůžu říct, že bych po ní nějak moc toužil, ale už mi celkem chutná. A každopádně se mi líbí pocit, který ve mně vyvolává.“
Pátravě jsem se na něj zahleděla. „Že se ti motá hlava a nohy máš jako z gumy? Je to podobné, jako když jsi opilý, ale přitom jsi úplně střízlivý?“
„Přesně. Hele, víš, že upíři se nedokážou opít?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Je to kvůli nějakým změnám v metabolismu po proměně. Dokonce i mláďatům dá hodně práce, když se chtějí doopravdy ztřískat.“
„Tak proč někdo nepoví učitelům, co Afrodita provádí?“
„Ona přece nepije lidskou krev.“
„Sorry, Eriku, ale já tam byla. V tom víně stoprocentně byla krev toho kluka, Elliotta.“ Otřásla jsem se. „Tomu teda říkám špatná volba.“
„Ale on není člověk,“ řekl Erik.
„Počkat – pít lidskou krev je zakázané.“ (Zatraceně! Přesně to jsem před chvílí udělala!) „Ale napít se krve jiného mláděte smíme?“
„Když ti dá napít dobrovolně, tak ano.“
„To nedává smysl.“
„Ale dává. Jak naše těla procházejí proměnou, přirozeně sílí naše touha po krvi, a tak potřebujeme nějaký způsob, jak ji utišit. Mláďata se rychle zotavují, takže se nikomu nemůže nic stát. A nemá to žádné vedlejší účinky, na rozdíl od toho, když se dospělý upír napije z živého člověka.“
Jeho slova mi bušila v hlavě jako ta otravná, zbytečně hlasitá hudba, kterou pouštějí v obchodech s oblečením. Chytila jsem se první věci, která se z toho chaosu vynořila. „Z živého člověka?“ vypískla jsem. „Doufám, žes to nemyslel tak, že se dá pít i z mrtvol!“ Znovu se mi zvedl žaludek.
Rozesmál se. „Ne, jenom jsem to chtěl odlišit od pití krve, kterou poskytují dárci upíří bance.“
„O něčem takovém jsem nikdy neslyšela.“
„To většina lidí. Učí se to až v kvintě.“
Pak se ze zmatku v mé utýrané mysli vynořil další detail. „A cos myslel těmi vedlejšími účinky?“
„Zrovna jsme to začali probírat v upíří sociologii. Když se dospělý upír napije přímo z živého člověka, může se mezi nimi vytvořit velice silné citové pouto. Upíři mu nepodléhají tak snadno, ale lidé mu můžou propadnout téměř okamžitě. Je to pro ně nebezpečné, logicky, už jen sama ztráta není zrovna zdraví prospěšná. A přičti k tomu fakt, že žijeme mnohem déle než oni, o desítky nebo i stovky let. Zkus se na to podívat z lidského hlediska – k smrti se zamiluješ do někoho, kdo vůbec nestárne, a z tebe se přitom stává scvrklý dědek nebo babka a nakonec umřeš.“
Znovu jsem si vybavila Heathův omámený, ale přitom neuvěřitelně intenzivní pohled a rozhodla jsem se, že o tom musím s Neferet promluvit, i když to bude sakramentsky těžké.
„Jo, to by byl průšvih,“ pípla jsem.
„Už jsme tady.“
Překvapilo mě, že stojíme před dívčí kolejí. Vzhlédla jsem k němu. „Takže díky, žes mě špehoval. Ne, doopravdy děkuju,“ pronesla jsem s trochu křivým úsměvem.
„Nemáš zač. Kdybys zase někdy potřebovala někoho, kdo strká nos do cizích věcí, jsem ti k službám.“
„Budu si to pamatovat,“ řekla jsem. „Díky.“ Přesunula jsem si Nalu na bok a natáhla ruku po klice.
„Hej, Zoey!“ zavolal ještě.
Otočila jsem se zpátky k němu.
„Ty šaty Afroditě nevracej. Nechala tě dneska vstoupit do kruhu a tím ti oficiálně nabídla členství v Dcerách temnoty. Mají takovou tradici, že učednice velekněžky dá nové člence při jejím prvním rituálu dárek. Asi o žádné členství stát nebudeš, ale stejně máš právo si ty šaty nechat. Navíc ti sluší daleko víc než jí.“ Vzal mě za ruku (za tu, kterou jsem nedržela kočku) a obrátil ji dlaní nahoru. Potom mi prstem přejel po žilce, která mi prosvítala na vnitřní straně zápěstí těsně pod kůží. Šíleně se mi rozbušilo srdce.
„A taky bys měla vědět, že jsem ti k službám i v případě, kdybys někdy dostala chuť na dalšího panáka krve. Pamatuj si to.“
Sklonil se k mému zápěstí, jemně mě kousl do pulzujícího bodu a potom ho lehce políbil. Ani na chvilku se mi přitom nepřestal dívat do očí. Třepotání v podbřišku se vrátilo, jen mnohem silnější. Zašimralo mě na vnitřní straně stehen a najednou jsem potřebovala víc vzduchu. Jeho rty stále laskaly moje zápěstí a mně celým tělem projel záchvěv touhy. Musel cítit, jak se klepu. Přejel mi po kůži jazykem a já sebou znovu trhla. Nakonec se usmál a odešel. Právě začínalo svítat.
2024 ©