Celkem se mi ulevilo, když jsem zjistila, že ve společenské místnosti je jen pár holek. Na zápěstí mě totiž šimral Erikův absolutně nečekaný polibek (plus kousnutí) a já si nebyla jistá, jestli vůbec dokážu mluvit. Ani se po mně pořádně nepodívaly, jelikož byly přilepené k televizi, kde podle zvuku běžel pořád America’s Next Top Model. Rychle jsem prošla do kuchyňky a položila Nalu na zem. Doufala jsem, že mi neuteče, než si udělám sendvič. Neutekla, dokonce za mnou všude chodila jako zrzavý pejsek, jenom si přitom pořád stěžovala (jinak se to její divné mňoukání nazvat nedá). Vždycky jsem zamumlala něco jako „já vím“ nebo „máš pravdu“, protože mi určitě vyčítala, že jsem se dneska chovala jako úplné pako, a v tom jsem s ní bohužel souhlasila. Když jsem měla sendvič hotový, popadla jsem pytlík preclíků (Stevie Rae nelhala, ve skříňkách nebylo po chipsech nebo sušenkách ani stopy), láhev coly (na značce mi nezáleží, hlavně když je to hnědé a není to bez cukru – fuj) a kočku a vyběhla jsem nahoru.
„Zoey! Už jsem se o tebe bála! Tak povídej, jak to šlo?“ Stevie Rae ležela v posteli s knížkou, zjevně na mě čekala. Měla na sobě bavlněné pyžamo s obrázky kovbojských klobouků a krátké vlasy jí trčely na stranu, jako kdyby si je přeležela ve spaní. Přísahám, že v tu chvíli vypadala nejvýš na dvanáct.
„No,“ začala jsem zvesela, „máme kočku.“ Natočila jsem se, aby kamarádka viděla Nalu, která se mi tiskla k boku. „Honem, pomoz mi, než něco pustím. Jestli to bude tohle zvíře, obě ohluchneme, to mi věř.“
„Ta je rozkošná!“ Stevie Rae vyskočila z postele a pokusila se vzít Nalu do náruče, ale kočka se mě držela, jako by šlo o život, a tak mi spolubydlící radši pomohla s jídlem a rozložila ho na můj noční stolek. „Páni, to jsou fantastické šaty.“
„Viď, musela jsem se před rituálem převléknout.“ To mi připomnělo, že je musím Afroditě vrátit. Takovýhle „dárek“ si nenechám, ať si Erik říká, co chce. A až je budu vracet, budu jí aspoň moct „poděkovat“, že mi „zapomněla“ říct o té krvi. Ježibaba jedna hnusná.
„Takže… jaké to bylo?“
Sedla jsem si na postel a dala Nale preclík. Okamžitě ho začala honit po podlaze (aspoň přestala remcat). Pak jsem si nacpala do pusy asi tak půlku sendviče naráz. Zaprvé jsem měla vážně hlad a zadruhé jsem hrála o čas. Nevěděla jsem, co mám Stevie Rae říct a co ne. Celá ta věc s krví mi dala fakticky zabrat a bylo to hrozně odporné. Co když se se mnou přestane kamarádit? Co když se mě začne bát?
Spolkla jsem sousto a rozhodla se zavést hovor na bezpečnější téma. „Erik Night mě doprovodil až ke dveřím.“
„Nekecej!“ Začala hopsat na matraci jako jojo. „Tak mluv, chci detaily!“
Významně jsem nadzvedla obočí. „Dal mi pusu.“
„Děláš si srandu? Kde? Jak? Líbilo se ti to?“
„Políbil mi ruku.“ Byla to jen malá lež, prostě se mi nechtělo vysvětlovat všechny souvislosti. „Loučili jsme se, přímo tady před kolejí. A líbilo se mi to moc.“ S pusou plnou sendviče jsem se na ni zakřenila jako blázen.
„Vsadím se, že Afrodita lezla vzteky po stropě, když jste spolu odcházeli z rekreačky.“
„No, tak to nebylo, já odešla sama a on mě pak dohonil. Šla jsem se, ehm, projít ke zdi a tam jsem našla Nalu.“ Podrbala jsem kočku na hlavě. Stočila se vedle mě do klubíčka, zavřela oči a začala příst. „Vlastně spíš ona našla mě. Seděla na větvi a já myslela, že potřebuje zachránit, tak jsem vylezla na zeď a potom jsem zahlédla – tomu nebudeš věřit – něco jako Elizabethina ducha a v tom se objevil ještě můj bývalý kluk z Jižní střední s mojí bývalou nejlepší kámoškou.“
„Co? Kdo? Zpomal. Začni tím Elizabethiným duchem.“
Zavrtěla jsem hlavou a dál žvýkala. Mezi sousty sendviče jsem se pustila do vyprávění. „Bylo to fakt strašidelné a divné. Seděla jsem nahoře na zdi, mazlila se s Nalou a najednou jsem si všimla, že se opodál něco hýbe. Podívala jsem se dolů a tam stála nějaká holka. Když zvedla hlavu, viděla jsem, že má červené oči, které tak jako svítí. Přísahám, že to byla Elizabeth.“
„To není možné! Určitě ses děsně lekla.“
„Příšerně. Jakmile mě uviděla, hrozně zaječela a utekla.“
„Ty jo, já bych se strachy počurala.“
„Já jsem k tomu taky neměla daleko, jenomže pak se objevil Heath s Kaylou a úplně mi to vypadlo z hlavy.“
„Kde se tady vzali? Sem se přece nemohli dostat.“
„Oni nebyli vevnitř, ale venku za zdí. Asi mě našli po hlase. Uklidňovala jsem Nalu, protože ta se z Elizabeth mohla zjančit.“
„Ona ji viděla taky?“
Přikývla jsem.
Stevie Rae se zachvěla. „To znamená, že tam doopravdy byla.“
„Jsi si jistá, že doopravdy umřela?“ Řekla jsem to téměř šeptem. „Třeba to byl nějaký omyl a ona je pořád naživu a schovává se nebo něco.“ Znělo to praštěně, ale rozhodně to bylo míň praštěné než představa, že jsem viděla ducha.
Kamarádka hlasitě polkla. „Je mrtvá. Viděla jsem, jak umírá. Všichni ve třídě to viděli.“
Připadalo mi, že má slzy na krajíčku, a já jsem se taky necítila zrovna dobře, a tak jsem radši odvedla řeč jinam. „Třeba jsem se spletla. Mohla to být prostě nějaká holka s divnýma očima, která jí je podobná. Byla tam jako v pytli a viděla jsem ji jen vteřinu, protože v tu chvíli dorazil Heath s Kaylou.“
„Co chtěli?“
„Heath tvrdil, že mě přijeli ,vysvobodit‘.“ Protočila jsem oči. „Bezva nápad, co?“
„Jsou snad úplně pitomí?“
„Evidentně jsou. Jo, a potom se ukázalo, že moje bývalá nelepší kámoška po Heathovi jede!“
Stevie Rae zalapala po dechu. „To je ale mrcha!“
„To mi povídej. Řekla jsem jim, ať vypadnou a už se nevracejí, pak jsem se rozbrečela a v tom mě našel Erik.“
„Jééé! To je šíleně romantické.“
„No, svým způsobem ano. Říkal mi Červenko.“
„Žjůva, přezdívka, to je fakticky dobré znamení.“
„Taky bych řekla.“
„A potom tě doprovodil ke koleji?“
„M-hm. Chtěl mě vzít někam na jídlo, jenže jinde než v rekreačním pavilonu už otevřeno nebylo a tam jsem se vracet nechtěla.“ Ale ne, do háje. Teď jsem řekla víc, než jsem měla.
„Takže Dcery temnoty nic moc?“
Zadívala jsem se spolubydlící do nevinných laních očí a došlo mi, že o pití krve jí prostě vyprávět nemůžu. Aspoň ne hned. „No, víš, jak byla Neferet sexy a krásná a přitom úžasně elegantní?“
Přikývla.
„Afrodita to její vystoupení v podstatě okopírovala, ale vypadala přitom jako striptérka.“
„Mně vždycky přišla úplně děsná.“ Stevie Rae znechuceně zavrtěla hlavou.
„To mi vykládej.“ Podívala jsem se na ni a vyhrkla: „Včera, než mě Neferet odvedla sem na kolej, jsem viděla, jak se ho Afrodita pokouší Erikovi vykouřit.“
„Fúúj, to snad ne! Ta je nechutná! Počkej, jak to myslíš, pokoušela?“
„Odstrčil ji a řekl, že to nechce. Že už o ni nestojí.“
Kamarádka se zahihňala. „Vsadím se, že v ní pěkně bouchly saze. Úplně to vidím.“
Vzpomněla jsem si, jak se po něm plazila, i když ji jasně odmítl. „Vlastně by mi jí bylo docela líto, kdyby nebyla taková… taková…“ Nemohla jsem najít správné slovo.
„Hnusná ježibaba?“ pomohla mi Stevie Rae.
„No, jinak se to asi říct nedá. Vůbec ji nechápu, chová se, jako by měla právo být na všechny zlá a my jsme se jí měli ještě klanět nebo co.“
Spolubydlící přikývla. „A její kámošky jsou úplně stejné.“
„Jo, pekelná trojčata. Už jsem měla to potěšení.“
„Myslíš Válečnici, Strašnou a Vosu?“
„Přesně. Co je to proboha napadlo, vybrat si taková uhozená jména?“ Nacpala jsem si do pusy pár preclíků.
„Všechny v té jejich partě si myslí to samé – že jsou lepší než ostatní a že se jim nic nemůže stát, protože Afrodita se má stát velekněžkou.“
Vyhrkla jsem první věc, která mi přišla na mysl. „Podle mě Nyx něco takového nedovolí.“
„Jak to myslíš? Ten jejich kroužek má všechny pod palcem a Afrodita stojí v čele Dcer temnoty už od kvinty, kdy se projevilo její nadání.“
„Co vlastně umí?“
„Má věštecké vize, předpovídá různé katastrofy.“ Stevie Rae nakrčila nos.
„Myslíš, že si jen vymýšlí?“
„Sakryš, to ne! Vidí všechno do nejmenších podrobností. Jenom si myslím, a Damien s dvojčaty se mnou souhlasí, že si některé vize nechává pro sebe a mluví jen o těch, které na ni přijdou, když jsou kolem ní lidé, kteří nepatří do jejího kroužku.“
„Počkej, to jako naznačuješ, že se dozví o nějakém neštěstí dřív, než se stane, a neudělá nic, aby se mu zabránilo?“
„Jo. Minulý týden měla vizi při obědě, ale ty její ježibaby kolem ní udělaly kruh a snažily se ji nenápadně vyvést z jídelny. Damien zrovna běžel chodbou, protože měl zpoždění, vrazi do nich, a když se rozprskly, uviděl Afroditu v jasném transu. Kdyby se to nestalo, nikdo by se o její vizi nedozvěděl a lidé z toho letadla by možná byli všichni mrtví.“
Zaskočil mi preclík. Mezi záchvaty kašle jsem vyprskla: „Viděla spadnout letadlo? Je normální?“
„Damien poznal, že má vizi, a zavolal Neferet. Afrodita jí musela říct, že viděla, jak těsně po startu padá letadlo. Vždycky si všechno pamatuje naprosto jasně, a tak popsala letiště, dokonce jí nadiktovala identifikační číslo, co bylo napsané na ocasu. Neferet se spojila s denverským letištěm, tam ten stroj ještě jednou pořádně prohlédli a našli nějakou závadu, které si předtím nevšimli. Prý kdyby ji neopravili, okamžitě po startu by letadlo spadlo. Ale já bych se vsadila, že kdyby ji Damien nepřistihl, Afrodita by o tom nikomu neřekla ani slovo. Samozřejmě si vymyslela nějakou lež, jako že ji kamarádky zrovna vedly z jídelny k Neferet. Kecy.“
Už jsem chtěla říct, že ani Afrodita a její ježibaby by určitě nenechaly záměrně umřít stovky lidí, ale pak se mi vybavily ty jejich ohavné řeči na rituálu – Lidští chlapi jsou zmetci… Nejlepší by bylo, kdyby všichni pochcípali… Došlo mi, že to myslely úplně vážně.
„Tak proč Afrodita nezalhala i Neferet? Mohla jí to letiště popsat jinak nebo třeba přeházet číslice v čísle toho letadla.“
„Upíři poznají, když lžeš, zvlášť když je to odpověď na přímou otázku. A nezapomínej, že Afrodita se za každou cenu chce stát velekněžkou. Kdyby Neferet přišla na to, že je takhle zlá, mohla by se se svým plánem rozloučit.“
„Afrodita nemá žádné právo být velekněžka. Je sobecká a plná nenávisti. A ty její kámošky jakbysmet.“
„No jo, jenomže Neferet o tom neví, a to byla její mentorka.“
Udiveně jsem zamžikala. „To si snad děláš legraci! Chceš říct, že ji neprokoukla?“ To přece není možné, na to je velekněžka moc chytrá.
Stevie Rae pokrčila rameny. „Když je u toho Neferet, Afrodita se chová jinak.“
„Ale stejně…“
„Navíc má velké nadání, a to znamená, že ji Nyx předurčila k velkým věcem.“
„Nebo to znamená, že je pekelný démon a svoji moc čerpá z temné strany síly. No tak, copak tady nikdo neviděl Hvězdné války? Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že se Anakin Skywalker přidá k temné straně, a koukni, jak to dopadlo.“
„Ehm, Zoey, vždyť to je vymyšlený příběh.“
„Ale je v něm hodně pravdy.“
„No, nevím, co by ti Neferet řekla, kdybys za ní s tímhle přišla.“
Zakousla jsem se do zbytku sendviče a zamyslela se nad tím. Možná bych za ní doopravdy měla jít. Neferet se mi zdála moc inteligentní na to, aby Afroditě skočila na špek. Určitě už dávno ví, že s ježibabami není něco v pořádku. Možná by stačilo, kdyby někdo sebral odvahu a promluvil s ní o tom.
„Už si u ní na Afroditu někdo stěžoval?“ zeptala jsem se.
„Pokud vím, tak ne.“
„Proč ne?“
Kamarádka se zatvářila rozpačitě. „No, vypadalo by to jako žalování. A co bychom Neferet jako řekli? Že si myslíme, že Afrodita možná tají vize, ale nemáme jiný důkaz než to, že je hnusná mrcha?“ Zavrtěla hlavou. „To by nám asi neprošlo. A i kdyby nám z nějakého nepochopitelného důvodu uvěřila, co by s ní mohla udělat? Nemůže ji přece vykopnout ze školy a nechat ji, ať se venku uchrchlá k smrti. Zůstala by tady dál, měla by pořád svoji partu a spoustu kluků, kteří jen čekají, až na ně luskne prsty. Připadá mi, že to nemá cenu.“
Měla samozřejmě pravdu, ale stejně se mi to nelíbilo. Ani trochu.
Všechno by mohlo být jinak, kdyby se do čela Dcer temnoty postavilo místo Afrodity jiné mládě, silnější než ona.
Provinile jsem sebou škubla a pokusila se to zamaskovat tím, že jsem si pořádně lokla coly. Co mě to napadlo? Já přece o žádnou moc nad ostatními nestojím! Nechci být velekněžka ani se zamíchat do úplně nesmyslné bitvy proti Afroditě a půlce školy, která s ní táhne (zvlášť když se ta půlka skládá ze samých krásných kluků a holek). Chci prostě v tomhle novém životě najít své místo, kde si budu připadat jako doma – kde nebudu vyčnívat a budu přesně taková jako druzí.
Pak jsem si vzpomněla na elektrické jiskření, které mě zaskočilo při obou obřadech. Jak jsem na vlastní kůži cítila jednotlivé živly a jak jsem se musela držet, abych zůstala stát v kruhu a nepřipojila se k Afroditinu vzývání.
„Stevie Rae, když velekněžka vytváří kruh, cítíš při tom něco?“ zeptala jsem se v náhlém popudu.
„Jak to myslíš?“
„Třeba když do kruhu vstupuje oheň. Cítíš při tom horko?“
„Ne. Vyvolávání se mi hrozně líbí, a někdy když se Neferet modlí, celým kruhem projede něco jako elektřina, ale to je všechno.“
„Takže kolem tebe nefouká, když se přivolává vzduch, u vody necítíš déšť a u země trávu pod nohama?“
„Jasně že ne. Něco takového by cítila jedině velekněžka s hrozně silným nadáním pro živly…“ Najednou se zarazila a vytřeštila oči. „Chceš říct, že ty jsi něco takového cítila?“
Rozpačitě jsem poposedla. „Možná.“
„Možná!“ vykvikla. „Zoey! Dochází ti vůbec, co to může znamenat?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Zrovna minulý týden jsme v sociologii probírali nejslavnější upíří velekněžku v celých dějinách. Kněžka s nadáním pro všechny čtyři živly už se nevyskytla celá staletí.“
„Všech pět,“ podotkla jsem sklesle.
„Všech pět! Působil na tebe i duch?“
„No, asi ano.“
„Zoey! To je fantastické! Žádná velekněžka ještě neměla nadání pro všech pět živlů.“ Ukázala hlavou na moje znamení. „Proto máš tohle. Odlišuje tě od nás ostatních a ty vážně jsi jiná.“
„Stevie Rae, mohlo by to ještě nějaký čas zůstat mezi námi? Jako že bychom to neřekly ani Damienovi a dvojčatům? Já… prostě o tom chci ještě trochu popřemýšlet. Sype se to na mě jedno za druhým, jsem z toho dost vedle.“
„Ale Zoey, já…“
„A třeba jsem se spletla,“ skočila jsem jí honem do řeči. „Co když to bylo jenom vzrušení nebo nervozita? Vždyť jsem nikdy předtím na žádném takovém obřadu nebyla. Víš, jaký by to byl trapas, kdybych všem vykládala, že jsem první mládě v historii, které má nadání pro všech pět živlů, a potom se ukázalo, že to byly jen nervy?“
Stevie Rae se kousla do tváře. „Já nevím. Podle mě bys to měla někomu říct.“
„Jo, a jakmile se ukáže, že se mi to jen zdálo, Afrodita a její parta si mě pěkně vychutnají.“
Spolubydlící zbledla. „Kristova noho. Máš pravdu, to by byl děs. Dokud si to nesrovnáš v hlavě, ani nepípnu, slibuju.“
Její reakce mi něco připomněla. „Hele, co ti Afrodita udělala?“
Sklopila oči, složila ruce do klína a schoulila se, jako by se do ní najednou dala zima. „Pozvala mě na rituál. To jsem tady byla teprve asi měsíc a hrozně mě potěšilo, že se o mě zajímají největší hvězdy školy.“ Zavrtěla hlavou a záměrně se mi vyhnula pohledem. „Byla jsem hloupá, jenomže jsem tady ještě nikoho moc neznala a myslela jsem, že se mnou třeba chtějí kamarádit. Tak jsem šla. Ale oni mě nechtěli vzít mezi sebe. Potřebovali mě jako… jako dárce krve pro svůj rituál. Dokonce se mi posmívali, že jsem ,lednička‘, jako bych se k ničemu jinému nehodila. Rozbrečela jsem se a odmítla jim tu krev dát. Vysmály se mi a vykoply mě. Tak jsem se seznámila s Damienem a potom s Erin a Shaunee. Zrovna si venku povídali, a když viděli, jak běžím z rekreačky, dohonili mě a řekli, ať si z toho nic nedělám. Od té doby se kamarádíme.“ Konečně se na mě podívala. „Promiň. Měla jsem ti to povědět už předtím, ale věděla jsem, že k tobě si nic podobného nedovolí. Jsi ohromně silná a Afrodita je zvědavá na tvoje znamení. A taky jsi dost hezká na to, aby tě chtěly přijmout mezi sebe.“
„Ty přece taky!“ Z představy Stevie Rae, která sedí zhroucená na židli jako Elliott, se mi zvedal žaludek. Natož z představy, že piju její krev…
„Já jsem spíš roztomilá. Nepatřím mezi ně.“
„Já taky ne!“ vykřikla jsem, až jsem popudila Nalu. Otráveně na mě zamručela.
„Vždyť já vím. Tak jsem to nemyslela. Prostě jsem věděla, že o tebe budou stát, a tak je ani nenapadne takhle tě využít.“
Ne, na mě jen přichystaly léčku a pokusily se mě vyděsit. Ale proč? Počkat! Už vím, o co jim šlo. Erik přece říkal, že napoprvé se mu z krve udělalo špatně a dokonce se pozvracel. Jsem tady teprve dva dny. Snažily se mě znechutit, abych už na žádný jejich rituál v životě nepáchla.
Nechtěly, abych mezi Dcery temnoty vstoupila, ale nemohly ani před Neferet přiznat, že o mě nestojí. Tak se mě pokusily přimět, abych členství odmítla sama. Zdejší vládkyně Afrodita mě z nějakého zvráceného důvodu v Dcerách temnoty nechce. Tyhle samozvané královny mi odjakživa šly na nervy. Bohužel mi okamžitě došlo, co musím udělat.
Do pytle. Já do toho jejich praštěného klubu naschvál vstoupím.
„Nezlobíš se na mě, Zoey, viď, že ne?“ pípla nesměle Stevie Rae.
Zamrkala jsem, abych si vyčistila hlavu. „Jasně že ne! Mělas pravdu, Afrodita se mě nesnažila přinutit, abych jim dala krev.“ Nacpala jsem si do pusy poslední kousek sendviče a rychle ho spolkla. „Páni, jsem úplně vyřízená. Pomůžeš mi najít nějakou krabici a udělat z ní záchod pro Nalu, abych si mohla jít lehnout?“
Stevie Rae najednou ožila a s obvyklou energií vyskočila z postele. „Koukni.“ Odhopsala do kouta a ukázala na velkou zelenou tašku s bílým nápisem CHOVATELSKÉ POTŘEBY FELICIA, 2616 S. HARVARD, TULSA. Vytáhla z ní kočičí záchod, misku na žrádlo a vodu, krabici granulí Friskies (se systémem pro redukci tvorby chlupových chomáčů!) a pytel kočkolitu.
„Jak jsi to mohla vědět?“
„To není ode mě. Našla jsem tu tašku přede dveřmi, když jsem se vrátila od večeře.“ Sáhla na dno a vyndala ještě obálku a sladký růžový obojek se stříbrnými cvočky. „Tohle je pro tebe.“ Podala mi obálku, na které bylo napsané moje jméno, a začala přemlouvat Nalu, aby si nechala obojek nasadit.
Uvnitř byl list drahého nažloutlého dopisního papíru a na něm krásným rozmáchlým rukopisem napsaná jediná řádka.
Skylar mi řekl, že už jste se našly.
Pod tím byla místo podpisu iniciála N.
2024 ©