Na literaturu jsem trefila sama. No, bylo to sice hned vedle Neferetiny učebny, ale stejně mi trochu zvedlo sebevědomí, že se nemusím nikoho ptát na cestu a všem ukazovat, že jsem nová, bezmocná a hloupá.
„Zoey! Držíme ti plac!“ vykřikla Stevie Rae, jakmile jsem vkročila do třídy. Seděla vedle Damiena a vzrušením doslova nadskakovala. Už zase mi připomněla nadšené štěně a to se mi moc líbilo. Vážně jsem měla radost, že ji znovu vidím. „Hej, hej, hej! Pověz mi úplně všechno! Co dramaťák? Bavilo tě to? Co říkáš profesorce Nolanové? Že má boží tetování? Mně trochu připomíná masku.“
Damien ji chytil za ruku. „Hezky se nadechni a chvíli mlč, ať může odpovědět.“
„Promiň,“ hlesla provinile.
„No, řekla bych, že Nolanová asi má boží tetování, nejsem si úplně jistá,“ řekla jsem.
„Nejseš si jistá?“
„Tak nějak jsem se na ni nesoustředila.“
„Jak to?“ zeptala se a pak přimhouřila oči. „Někdo dělal pitomé narážky na tvoje znamení? Někteří lidi jsou prostě hulváti, to se nedá jinak nazvat.“
„Ne, nic takového. Elizabeth bez příjmení dokonce říkala, že je super. Nesoustředila jsem se kvůli… no, ehm…“ Znovu se mi zapálily tváře. Chtěla jsem se jich zeptat na Erika, ale jen jsem to nakousla, nějak mě přešla chuť ho rozebírat. Mám jim povědět, co jsem viděla na chodbě?
Damien ožil. „Něco mi říká, že tohle bude šťavnaté sousto. No tak, Zoey. Nesoustředila ses kvůůůli?“ Protáhl to slovo, až vytvořilo jasný otazník.
„No tak dobře. Shrnu to do dvou slov: Erik Night.“
Stevie Rae zůstala zírat s otevřenou pusou a Damien předstíral, že se o něj pokoušejí mdloby, ale hned toho nechal, protože zrovna v tu chvíli zazvonilo a do třídy vešla profesorka Penthesilea.
„Potom!“ zašeptala Stevie Rae.
„A podrobně!“ zamumlal Damien.
Na rtech se mi usadil nevinný úsměv. Moc se mi zamlouvala představa, že budou celou hodinu úplně bez sebe zvědavostí.
Literka byla zážitek. Už jenom třída se nepodobala žádné jiné, jakou jsem zatím viděla. Na stěnách visely ohromně zajímavé, trochu praštěné plakáty a obrazy, vlastně pokrývaly skoro každý centimetr volné plochy a všechny vypadaly jako originály. U stropu visely zvonkohry a krystaly – a ne jen dva nebo tři, byla jich spousta. Profesorka Penthesilea (díky hodině upíří sociologie jsem už věděla, že se jmenuje podle nejváženější Amazonky všech dob) byla jako vystřižená z nějakého filmu (přesněji řečeno z nějakého sci-fi). Měla dlouhatánské rezavě blonďaté vlasy, velké oříškové oči a fantastické křivky, nad kterými určitě všichni kluci totálně slintali (teda ne že by k tomu kluci v pubertě potřebovali zvlášť silný podnět). Její tetování tvořily hezké keltské uzly. Dramaticky zvýrazňovalo její nápadně krásné rysy. Měla na sobě černé kalhoty, které vypadaly hodně luxusně, a mechově zelený hedvábný kardigan s postavou bohyně vyšitou na prsou, stejnou jako Neferet. Na vteřinu jsem se dokázala oprostit od vzpomínek na Erika a vybavilo se mi, že profesorka Nolanová měla na náprsní kapsičce blůzy totéž. Hmmm…
„Narodila jsem se v dubnu roku 1902,“ spustila profesorka. Všichni jí okamžitě viseli na rtech. No divte se, vždyť by jí nikdo nehádal víc než třicet. „V dubnu 1912 mi tedy bylo deset let, a tak si na tu tragédii dobře pamatuji. O čem mluvím? Tuší to někdo z vás?“
Jasně že jsem věděla, o čem mluví, ale rozhodně ne proto, že bych byla blázen do dějepisu nebo tak něco. Když jsem byla malá, šíleně jsem se zamilovala do Leonarda DiCapria a máma mi ke dvanáctinám koupila všechny jeho filmy na DVD. A ten jeden konkrétní jsem viděla tolikrát, že ho ještě teď znám v podstatě nazpaměť (ani nechtějte vědět, kolikrát jsem obrečela ten moment, kdy se pustí prkna a zmizí pod vodou jako krásný blonďatý šutrák).
Rozhlédla jsem se. Vypadalo to, že nikdo jiný to vážně neví, tak jsem s povzdechem zvedla ruku.
Profesorka mě s úsměvem vyvolala. „Ano, slečno Redbirdová?“
„V dubnu 1912 se potopil Titanic. Narazil do ledovce v neděli čtrnáctého pozdě večer a o pár hodin později, patnáctého, šel ke dnu.“
Zaslechla jsem, jak Damien vedle mě zalapal po dechu a Stevie Rae uznale a trochu nevěřícně zabručela. Páni, asi jsem musela celou dobu působit jako děsné dřevo, když jsou tak v šoku z toho, že dokážu správně odpovědět na jednoduchou otázku.
„Těší mě, že toho některá nová mláďata tolik vědí,“ pochválila mě profesorka. „Zcela správně, slečno Redbirdová. Když k té tragédii došlo, žila jsem v Chicagu. Nikdy nezapomenu, jak kameloti na rozích vyvolávali ty strašné titulky. Byla to hrozná událost, hlavně proto, že ztrátám na životech se dalo velice snadno předejít. Znamenalo to tehdy konec jedné éry a počátek nové, a také se poté v lodní dopravě přikročilo k mnoha potřebným opatřením. Všem těmto aspektům se budeme věnovat a samozřejmě nevynecháme ani nádherné melodrama té osudné noci. Přečteme si totiž Nezapomenutelnou noc od Waltera Lorda, knihu, která vynikajícím způsobem pracuje s prameny. Lord sice nebyl upír – což je opravdu škoda,“ podotkla spíš pro sebe, „ale jeho líčení té noci mi přesto připadá velmi sugestivní a jeho styl a způsob vyprávění jsou zajímavé a mimořádně čtivé. Takže do práce! Kdo sedí vzadu, přineste z té dlouhé police za vámi knížky a pošlete je dopředu.“
Ty bláho, super! Rozhodně budu mnohem radši číst tohle než Nadějné vyhlídky (Dickens už je dávno pasé). Otevřela jsem Nezapomenutelnou noc a sešit, abych si (nebijte mě) mohla dělat poznámky. Profesorka Penthesilea nahlas přečetla první kapitolu – vážně moc pěkně. Měla jsem za sebou skoro tři vyučovací hodiny a všechny mě bavily. Je možné, že tahle škola pro upíry je víc než nudné místo, kam chodím každé ráno jen proto, že musím a že se tam sejdu se všemi kamarády? Jasně že i na Jižní střední byly sem tam nějaké zábavné hodiny, ale nikoho by tam ani ve snu nenapadlo probírat Amazonky nebo Titanic (natož aby nám o něm vykládala učitelka, která se na tu katastrofu osobně pamatuje!).
Podívala jsem se po ostatních. Bylo nás tam asi patnáct, stejně jako na jiných hodinách. Všichni měli otevřené knížky a dávali pozor.
Pak jsem si ale všimla něčeho zrzavého a rozcuchaného na opačné straně místnosti, úplně vzadu. Beru zpět – všichni pozor nedávali. Tenhle kluk měl hlavu položenou na pažích a spal jako dřevo. Byl totiž obrácený ke mně a tak jsem mu viděla přímo do tlustého, nezdravě bledého obličeje posetého pihami. Měl otevřenou pusu a připadalo mi, že mu z koutku teče slina. Napadlo mě, co tomu asi řekne profesorka. Podle mě nepatřila k učitelům, kteří nechají nějakého slimejše jen tak chrnět v zadní lavici, ale zatím si ho nevšímala, soustředila se na čtení a občas přidala nějaký zajímavý osobní komentář o počátku dvacátého století. To mě hrozně bavilo (nejvíc asi vyprávění o emancipovaných dívkách, kterým se ve dvacátých letech říkalo diblíci – kdybych tehdy žila, určitě bych taky byla diblík). Blížil se konec hodiny, profesorka nám další kapitolu zadala za domácí úkol a nechala nás, ať si tiše povídáme. Teprve v tu chvíli vzala spícího kluka na vědomí, i když si ho určitě všimla už dávno. Zrovna se zavrtěl a zvedl hlavu. Na čele měl hned vedle znamení rudý otlak od toho, jak se válel po lavici. Vypadalo to tak nějak divně.
„Elliotte, pojď sem, chci s tebou mluvit,“ zavolala na něj profesorka od katedry.
Kluk se nikam nehnal, pomalu vstal a šoural se k ní. Měl rozvázané tkaničky.
„Co je?“
„Elliotte, dobře víš, že literaturu nezvládáš. Ale mnohem horší je, že nezvládáš celý svůj život. Upíří muži jsou silní, čestní a osobití. Už celé generace nám slouží jako válečníci a ochránci. Opravdu si myslíš, že zvládneš proměnu v někoho takového, když nemáš ani dostatek disciplíny, abys zůstal při vyučování vzhůru?“
Pokrčil rameny a nahrbil se ještě víc, jako by neudržel rovná záda.
Zachmuřila se. „Dám ti šanci, abys svou dnešní nulovou aktivitu v hodině napravil. Napiš krátkou práci na jakékoli téma, které se bezprostředně týká Ameriky počátku dvacátého století. Odevzdáš mi ji zítra.“
Nic neřekl a chtěl se k ní obrátit zády.
„Elliotte.“ Její hlas zdrsněl a jasně v něm zaznívala podrážděnost. Najednou budila daleko větší strach, než když nám četla a vykládala o Titaniku. Cítila jsem, jak z ní sálá síla, a v tu chvíli jsem vůbec nechápala, k čemu by mohla potřebovat mužského ochránce. Kluk se zarazil a otočil se zpátky k ní. „Nedovolila jsem ti, abys šel. Jak ses rozhodl ohledně té práce?“
Jen tam stál a nic neříkal.
„Položila jsem ti otázku a očekávám odpověď. Hned!“ Vzduch kolem ní jako by zasršel a mně naskočila na rukou husí kůže.
Na něj to ale dojem neudělalo, zase jen pokrčil rameny. „Asi nic psát nebudu.“
„Tohle hodně vypovídá o tvém charakteru, Elliotte, a není to zrovna hezké vysvědčení. Děláš si ostudu, a co víc, děláš ostudu i svému mentorovi.“
Znovu pokrčil rameny a bezděky se začal dloubat v nose. „Drak ví, jak na tom jsem.“
Zazvonilo a profesorka mu se znechuceným výrazem pokynula, že může jít. Právě jsme s Damienem a Stevie Rae vstali a vydali se ke dveřím. Sice netuším, jak to Elliott při svém zpomaleném tempu dokázal, ale předběhl nás. Damien byl kousek před námi a on do něj strčil tak silně, až můj kamarád vyjekl a zapotácel se.
„Uhni, buzerante zasranej,“ zavrčel ten hnusák, nabral Damiena ramenem a procpal se přes něj do dveří.
„Nejradši bych mu jednu ubalila, hajzlovi!“ vykřikla spolubydlící a vrhla se za kamarádem, který na nás čekal.
Zavrtěl hlavou. „Nech to být. Elliott to nemá v hlavě v pořádku.“
„To vidím, evidentně má místo mozku bobky,“ zasyčela jsem a provrtávala toho slimejše pohledem. Z jeho vlasů se mi zvedal žaludek.
„Bobky?“ Damien se rozesmál, vzal mě a Stevie Rae v podpaží a jako růže mezi trním s námi vykročil chodbou. „Tohle se mi na naší Zoey líbí,“ podotkl. „Umí být šíleně sprostá.“
„Bobky přece nejsou sprosté slovo,“ namítla jsem.
„Přesně to se ti snaží naznačit, kamarádko.“ Stevie Rae se taky rozesmála.
„Aha.“ Přidala jsem se k nim. Moc, vážně hrozně moc se mi líbilo, jak řekl „naše Zoey“. Jako bych už patřila mezi ně… Jako bych tady byla doma.
2024 ©