Nesmrtelní (2) - Modrý měsíc

Jsem hvězdou YouTube. Video, ve kterém se vymotávám ze zdánlivě nekonečného chumlu podprsenek, tang a podvazkových pásů mi: zajistilo nejen duchaplnou přezdívku Mešuge, ale taky ho vidělo 2 323 lidí. A to je shodou okolností počet studentů zapsaných na Bay View, plus pro zpestření pár členů profesorského sboru. číst dál

K Milesovi dorazím trochu nesvá, protože netuším, co mě tam čeká. Pak ho ale uvidím venku, nachystaného na schůdcích u dveří, a uleví se mi, že všechno není tak zlé, jak jsem se bála. číst dál

Na výtvarce zamířím rovnou ke skříni s pomůckami, hodím na sebe plášť, posbírám si věci a zrovna se chci vrátit do učebny, když vtom uvidím ve dveřích stát Damena, který se tváří značně podivně. Jeho výraz je zvláštní, zároveň však ve mně probudí určitou naději. S tím nepřítomným pohledem a ochable povislou čelistí totiž vypadá ztraceně a nejistě, jako by snad ode mě potřeboval pomoc. číst dál

Sledovala jsem ho. Nestydím se to přiznat. Musela jsem. Nedal mi jinou možnost. Zkrátka pokud se mi Damen hodlá vytrvale vyhýbat, nezbývá mi než ho nespustit z očí. číst dál

„Je ti dobře?“ zeptá se Miles. Ve tváři se mu zračí žal a bolest, já ale nic takového necítím, protože se mě zmocnila naprostá otupělost. číst dál

Chybí mi Riley. číst dál

Bolí mě za krkem. Když otevřu oči a zjistím, kde to jsem, je mi jasné, proč mám tak ztuhlá záda. Strávila jsem celou noc v Damenově podivné místnosti, na prastaré sametové pohovce, která byla původně určená k nezávaznému laškování a koketnímu flirtování, ale rozhodně ne na spaní. číst dál

Zaparkuju u boudy Koktejl baru a vydám se k oceánu. Po hmatu sestupuju temnou klikatou cestičkou, odhodlaná najít Damenovu tajnou jeskyni, i když jsem tam doteď byla jenom jednou, a tehdy to shodou okolností taky byla jediná další příležitost, kdy jsme do toho málem práskli. Bývali bychom to udělali – nebýt mě. Řekla bych, že už mám v průběhu dějin za sebou hezkou řádku situací, kdy jsem na poslední chvíli dupla na brzdu. Buď to, nebo jsem skončila mrtvá. Přirozeně jsem tedy doufala, že to dneska v noci bude jinak. číst dál

Jakmile přejdu ulici, skrčím se za nějakou budovou, opatrně nakukuju za roh a čekám, dokud Romanův třešňově červený sporťák Aston Martin nevyjede na silnici a nezmizí. Pak počkám pár minut, až jsem si docela jistá, že je vážně pryč a nehrozí, že by se brzy vrátil. číst dál

Rozrazím dveře a vyběhnu do uličky za divadlem. Usilovně se rozhlížím po úzkém prázdném prostoru, a když přivyknu tmě, rozeznám řadu přetékajících popelnic, rozsypané střepy a hladovou toulavou kočku – ale Damen nikde. číst dál