Nesmrtelní (2) - Modrý měsíc

Když jsem hnědovlásce zaťukala na rameno a zjistila, že to není Ava, pocítila jsem obrovské zklamání a vzápětí mi došlo, jak moc s Avou potřebuju mluvit. A tak opustím Zemi léta a přistanu zpátky ve svém autě, žuchnu na místo řidiče přímo před potravinami Trader Joe’s na parkovišti promenády u Křišťálové zátoky. Jednu nic netušící nakupující vyděsím tak, že upustí obě tašky a pod zaparkovaná auta se jí rozkutálí spousta plechovek s kávou a polévkou. Dám si tudíž předsevzetí, že příště musí být mé odchody a návraty diskrétnější. číst dál

Vyrazím ze sálu a ženu se dolů po schodech. Srdce mi splašeně buší a zrak mám tak zamžený, že si vůbec nevšimnu Romy a Rayne, dokud Rayne neleží na zemi pode mnou, a to už je pozdě. číst dál

Tentokrát při příchodu do Země léta nepřistanu jako obvykle na rozlehlé voňavé louce, ale rovnou uprostřed ulice, které teď s oblibou říkám hlavní tah. Vstanu a opráším se, žasnu nad tím, že všichni kolem pokračují ve svých běžných činnostech, jako by bylo normálním, každodenním jevem, že někdo spadne z nebe rovnou na ulici. I když tady to asi normální je. číst dál

Na výtvarku jsem nešla. Vypadla jsem hned po obědě. číst dál

Ava sice chtěla ještě zůstat, ale já ji v podstatě popadla za ruku a přiměla k odchodu, protože jsme v Zemi léta spolu promarnily pěknou spoustu času a já už měla být někde jinde. číst dál

Obrátím se ke dveřím a ty se přede mnou okamžitě otevřou. A protože to nejsou automatické dveře, jaké bývají v samoobsluhách, domyslím si, že jsem hodna vstoupit. číst dál

Vedou mě řadou ulic, pochodují vedle sebe, mají tak vyrovnaný a rychlý krok, že jim sotva stačím. Míjíme pouliční prodavače, kteří nabízejí nejrůznější zboží – všechno od ručně vyrobených svíček po dřevěné hračky. Jejich zákazníci stojí fronty na pečlivě zabalené výrobky a výměnou za ně mají jen vlídné slovo nebo úsměv. Procházíme kolem stánků s ovocem, cukráren a několika moderních butiků, načež se zastavíme na rohu, než přejede kočár tažený koňmi a za ním rolls-royce s řidičem v livreji. číst dál

Netušila jsem, jak to bude snadné. A nevěřila jsem, že se tam dostaneme. Ale pak jsem nás provedla obvyklým rituálem, se zavřenýma očima jsme si představily zářivou bránu z tetelícího se světla, vzaly jsme se za ruce a vpadly dovnitř. Rázem jsme přistály vedle sebe na té zvláštní nadýchané trávě. číst dál

Jdu za ní krátkou chodbou. Pantofle mi pleskají o červený tkaný koberec a v duchu si říkám: Tohle nebude fungovat. číst dál

Nakonec domů nejedu. číst dál