15. kapitola

Bolí mě za krkem. Když otevřu oči a zjistím, kde to jsem, je mi jasné, proč mám tak ztuhlá záda. Strávila jsem celou noc v Damenově podivné místnosti, na prastaré sametové pohovce, která byla původně určená k nezávaznému laškování a koketnímu flirtování, ale rozhodně ne na spaní.
Namáhavě se zvednu a protáhnu se do výšky, pak se ohnu k prstům u nohou a svaly se neochotně podvolí. Ještě párkrát zakývám trupem ze strany na stranu a procvičím si krk, načež přistoupím k těžkým sametovým závěsům a jedním trhnutím je roztáhnu. Pokoj zalije tak jasné světlo, až se mi rozslzí oči a pálí mě v nich, takže rychle zase zatáhnu, než si na světlo vůbec stačím zvyknout. Ujistím se, že se okraje závěsů překrývají, aby se dovnitř nedostal ani paprsek slunečního světla, čímž místnosti vrátím její obvyklou půlnoční atmosféru. Damen mě totiž varoval, že prudké paprsky jihokalifornského slunce můžou na zařízení pokoje napáchat vážné škody.
Damen.
Jenom na něj pomyslím, a srdce mi usedá takovou touhou, takovou všestravující bolestí, až se mi zatočí hlava a rozechvěju se po celém těle. Zachytím se zdobené dřevěné skříňky, sevřu její precizně vypracovaný okraj, a jak bloudím očima kolem sebe, uvědomím si, že zdaleka nejsem tak osamělá, jak jsem si myslela.
Kamkoliv se podívám, ze všech stran mě obklopují Damenovy portréty. Visí na stěnách v nádherných rámech, jejich autory jsou největší světoví mistři. Na tom od Picassa je Damen ve strohém černém obleku, od Velázqueze na vzpínajícím se bílém hřebci – všechny zobrazují tvář, o které jsem si myslela, že ji dobře znám – jenže oči teď působí odtažitě a výsměšně, brada je vzdorně vysunutá a rty, jeho hřejivé, úžasné rty, po kterých tak zoufale toužím, až cítím jejich chuť, se zdají být tak odcizené, povznesené a tak k zbláznění vzdálené, jako by mě přímo varovaly, abych se nepřibližovala.
Zavřu oči a snažím se to všechno vytěsnit, je mi jasné, že moje zpanikařená mysl na mě má ty nejhorší účinky. Několikrát se zhluboka nadechnu a pak se znovu pokouším dovolat se Damenovi na mobil. Jeho hlasová schránka ze mě dostane jen další litanii: Zavolej mi… kde jsi… co se stalo… jsi v pořádku… zavolej mi – vzkazy, které jsem mu nechala už nesčetněkrát.
Strčím telefon zpátky do tašky a naposledy se rozhlédnu po pokoji, očima se pečlivě vyhýbám Damenovým portrétům, přitom se ale ujišťuju, že jsem nic nevynechala. Žádný zjevný klíč k jeho zmizení, který jsem třeba přehlédla, žádný zdánlivě bezvýznamný náznak, který by aspoň trochu osvětlil, jak a proč se ztratil.
Když se ujistím, že víc jsem udělat nemohla, popadnu kabelku a zamířím do kuchyně, tam jenom v rychlosti naškrábu krátký vzkaz, opakuji v něm táž slova, která jsem už odříkala do telefonu. Sotva překročím práh, je mi jasné, že pouto mezi mnou a Damenem teď bude ještě křehčí.
Zhluboka se nadechnu, zavřu oči a představím si budoucnost, která se ještě včera jevila tak samozřejmě – moji a Damenovu společnou budoucnost, ve které jsme oba šťastní a nic nám nechybí. Přeju si, abych si něco takového mohla zhmotnit, v hloubi duše ale vím, že by to stejně nebylo k ničemu.
Člověka si zhmotnit nemůžete. Aspoň ne na moc dlouho. A tak zaměřím pozornost na něco, co si vytvořit můžu. Představím si ten nejdokonalejší červený tulipán, jehož voskově hebké okvětní plátky a dlouhý ladný stonek jsou ideálními symboly naší nehynoucí lásky, a když ucítím, jak nabyl tvaru v mé dlani, zamířím zpátky do kuchyně, odtrhnu vzkaz a místo něj nechám na pultě tulipán.