13. kapitola

Jakmile přejdu ulici, skrčím se za nějakou budovou, opatrně nakukuju za roh a čekám, dokud Romanův třešňově červený sporťák Aston Martin nevyjede na silnici a nezmizí. Pak počkám pár minut, až jsem si docela jistá, že je vážně pryč a nehrozí, že by se brzy vrátil.
Musím najít Damena. Potřebuju zjistit, co se mu stalo, proč beze slova zmizel. Vždyť se na tuhle noc těšil (oba jsme se těšili) čtyři sta let, tudíž skutečnost, že tu teď se mnou není, svědčí o nějaké velké nepříjemnosti.
Nejdřív ale potřebuju auto. V Orange County se bez auta neobejdete. A tak zavřu oči a vybavím si první, které mi přijde na mysl – blankytně modrý Volkswagen Brouk – přesně takový, jakým jezdívala Shayla Sparksová, největší frajerka, jaká se kdy promenovala po chodbách střední školy Hillcrest. Vzpomenu si na jeho oblé tvary trochu jako z komiksu a černou plátěnou střechu, která sice vypadala úchvatně, ale ve věčném oregonském dešti dostávala pořádně zabrat. Vybavím si ho tak jasně, jako by stál přímo přede mnou – celý nablýskaný a kulatý a k zbláznění roztomilý. Cítím, jak se mé prsty obtáčejí kolem kliky u dveří, a vzápětí i hebké pohlazení kůže, když vklouznu na sedadlo. Pak zasunu červený tulipán do stojánku na kytky před sebou, otevřu oči a vidím, že můj vůz je kompletní.
Až na to, že nemůžu nastartovat.
Zapomněla jsem si totiž zhmotnit klíč.
Damenovi však něco takového nikdy nepřekáželo, a tak znovu zavřu oči a vůlí nabádám motor, aby naskočil, přesně si vzpomínám, jaký zvuk vydávalo Shaylino auto, když jsme s mou bývalou nejlepší kamarádkou stály na obrubníku před školou a závistivě sledovaly, jak se Shaylini superodvázaní kamarádi tlačí na přední i zadní sedadlo.
Jakmile motor nabere otáčky, zamířím na Pobřežní cestu. Počítám, že začnu v hotelu Montage, na místě, kde jsme původně měli skončit, a odtamtud budu postupovat dál.
Provoz je v tuhle večerní hodinu hustý, mě to ale nezdrží. Soustředím se na všechna okolní auta, vidím, co se kdo v příštím okamžiku chystá udělat, a podle toho pak jedu. Rychle a hladce prokličkuju až ke vchodu do hotelu, vyskočím z káry a ženu se do haly.
Vtom mě zastaví hlas portýra, který za mnou volá: „Haló, moment! A co klíčky?“
Celá udýchaná se zarazím, a teprve když si všimnu, jak mi zírá na nohy, uvědomím si, že jsem nejen bez klíčků, ale taky bez bot. Nemůžu si však dovolit promrhat další čas a nechce se mi před ním nic zhmotňovat, a tak vběhnu do dveří a jen houknu přes rameno: „Nechte ho běžet, za vteřinu jsem zpátky!“
Střihnu to rovnou k recepci, přičemž předběhnu dlouhou frontu nabručených lidí ověšených golfovými vaky a zavazadly s monogramy, všichni reptají, že se zapisují pozdě kvůli čtyřhodinovému zpoždění letadla. A když se vecpu před dvojici ve středním věku, která měla být další na řadě, huhlání a reptání nabere na intenzitě.
„Už se tu ubytoval Damen Auguste?“ zeptám se a ignoruju protesty za svými zády, prsty svírám okraj pultu a usilovně se snažím zkrotit nervy.
„Kdo, prosím?“ recepční střelí očima ke dvojici za mnou, jako by říkala – žádné strachy, s touhle praštěnou husičkou budu hotová raz dva!
„Damen Auguste,“ vyslovím pomalu, pečlivě a s mnohem větší trpělivostí, než jakou ve skutečnosti cítím.
Podezíravě si mě změří. „Lituji, ale to je důvěrná informace,“ upozorní mě, přičemž sotva pohne tenkými rty. Pak si přehodí ohon dlouhých černých vlasů přes rameno a její gesto působí definitivně a nekompromisně jako tečka za větou.
Přimhouřím oči a zaměřím se na její tmavě oranžovou auru, podle které poznám, že z dobrých vlastností si nejvíc cení přísné disciplíny a sebeovládání – tedy věcí, jichž jsem prokázala žalostný nedostatek, když jsem před chvílí přeskočila otočný turniket. Vím, že na ní musím jít po dobrém, jestli mám získat potřebnou informaci, a tak odolám pokušení jednat nedůtklivě a rozhořčeně a klidně jí vysvětlím, že já jsem ten druhý host, který s ním sdílí pokoj.
Podívá se na mě, pak na dvojici za mnou a řekne: „Je mi líto, ale budete si muset počkat, až na vás přijde řada. Stejně – jako – všichni – ostatní.“
Je jasné, že mi zbývá míň než deset vteřin, které nás dělí od chvíle, kdy zavolá ochranku.
„Já vím,“ ztiším hlas a nakloním se k ní. „A vážně mě to mrzí. Jenomže –“
Probodne mě očima a už už sahá po telefonu. Prohlédnu si její dlouhý rovný nos, tenké nenalíčené rty a náznak opuchlosti pod očima a rázem vidím, kudy k ní proniknout.
Dostala kopačky. Dostala kopačky tak nedávno, že ještě pořád každý večer před spaním brečí. Každý den, celé dny si tu děsnou událost znovu přehrává v hlavě, ta scéna ji pronásleduje, kam se hne, ať spí nebo bdí.
„Prostě, no –“ odmlčím se ve snaze vyvolat dojem, že vyjádřit se těmi pravými slovy je pro mě příliš bolestné, ve skutečnosti přitom vlastně nevím, jaká slova bych měla použít. Pak zavrtím hlavou a začnu znovu, s vědomím, že je vždycky lepší držet se aspoň trochu pravdy, když potřebujete věrohodně lhát. „Nepřišel, jak jsme se domluvili, a tak… no… vlastně ani nevím, jestli vůbec ještě dorazí.“ Ztěžka polknu a celá se schoulím, když mi dojde, že slzy v mých očích jsou nefalšované.
Znovu se na recepční podívám a vidím, jak jí tvář zjihla – ústa vyjadřující nekompromisní odsudek, podezíravě přimhouřené oči, nadřazeně vysunutou bradu, to všechno najednou proměnil soucit, solidarita a pocit sounáležitosti. Zabralo to. Teď jsme jako sestry, loajální příslušnice kmene sdružujícího výhradně ženy, které právě dostaly kopačky.
Sleduju, jak vyťukává nějaké pokyny do klávesnice, a naladím se na její energii, abych viděla, co vidí ona – písmena na monitoru mi blesknou před očima a ukáže se, že náš pokoj, apartmá číslo 309, je ještě prázdný.
„Určitě se jenom opozdil,“ řekne recepční, i když tomu sama nevěří. V hloubi duše je přesvědčená, že všichni muži jsou mizerové. „Ale jestli máte nějaký doklad a prokážete, že jste to opravdu vy, můžu –“
Než stačí dokončit větu, otočím se a vyběhnu ven. Nepotřebuju klíč. Nikdy bych se nedokázala ubytovat v tom smutném prázdném pokoji a nečinně čekat na kluka, který se zjevně neukáže. Potřebuju něco dělat, pokračovat v hledání. Potřebuju prověřit jediná další dvě místa, kde by mohl být. Skočím tedy do auta a zamířím na pláž – a modlím se, abych ho našla.