14. kapitola

Zaparkuju u boudy Koktejl baru a vydám se k oceánu. Po hmatu sestupuju temnou klikatou cestičkou, odhodlaná najít Damenovu tajnou jeskyni, i když jsem tam doteď byla jenom jednou, a tehdy to shodou okolností taky byla jediná další příležitost, kdy jsme do toho málem práskli. Bývali bychom to udělali – nebýt mě. Řekla bych, že už mám v průběhu dějin za sebou hezkou řádku situací, kdy jsem na poslední chvíli dupla na brzdu. Buď to, nebo jsem skončila mrtvá. Přirozeně jsem tedy doufala, že to dneska v noci bude jinak.

Jakmile dojdu po písku až do skrýše, bohužel vidím, že zůstala v podstatě tak, jak jsme ji opustili: v rohu na hromádce složené deky a ručníky, kolem stěn vyrovnaná surfovací prkna, neopren přehozený přes židli – ale Damen nikde.

Na seznamu možných míst už mi zbývá jen jedno, a tak si pro štěstí zmáčknu palce v dlaních a utíkám k autu. Žasnu, s jakou rychlostí a elegancí se pohybují moje končetiny, nohama se skoro nedotýkám písku. Sotva jsem vyběhla, už jsem zpátky u auta a vyjíždím z parkoviště, tak rychle jsem urazila vzdálenost od jeskyně. Uvažuju, jak dlouho asi tuhle schopnost mám a jakých dalších darů nesmrtelných se mi dostalo.

~~~

Když dojedu k bráně, vrátná Sheila, která už mě zná a ví, že jsem na Damenově seznamu vždy vítaných hostů, se jenom usměje a mávne, abych jela dál. První věc, které si všimnu při jízdě do kopce k jeho domu a na příjezdovou cestu, je, že se u Damena nikde nesvítí.

Opravdu nikde. Ani nade dveřmi, kde vždycky nechává svítit světlo.

Sedím v Brouku, motor běží naprázdno a já zírám do chladných temných oken. Jedna část mého já by ráda vyrazila dveře, vyletěla nahoru po schodech a vrazila do Damenovy „oblíbené“ místnosti do té, kde si schovává svoje nejvzácnější památky – vlastní portréty od Picassa, Van Gogha a Velázqueze spolu se stohy prvních vydání vzácných svazků, obojí jsou pozůstatky jeho dlouhé a pestré minulosti, které mají nedozírnou cenu a jsou nahromaděné v jednom přecpaném, zlatem vykládaném pokoji. Nemusím ale chodit dovnitř, abych měla důkaz, že tam Damen není, proto by moje druhá půlka nejradši zůstala, kde je. Dům se zdmi obloženými kamenem, s taškovou střechou a prázdnými okny působí chladně a zlověstně, úplně z něj vyprchal Damenův hřejivý a láskyplný duch.

Zavřu oči a snažím se vybavit si jeho poslední slova – něco o tom, že dojde pro auto, abychom se mohli dostat co nejrychleji pryč. Určitě přece myslel nás oba – že my se máme dostat rychle pryč, abychom mohli konečně být spolu. Naše čtyři sta let dlouhá pouť měla vyvrcholit právě této skvělé noci.

Cílem jeho snažení přece nemohlo být, aby se dostal co nejrychleji pryč ode mě –

Nebo snad ano?

Zhluboka se nadechnu a vystoupím z auta. Jediný způsob, jak získat odpověď, je nepolevovat. Studená a mokrá chodidla mi kloužou po vlhkém chodníku, snažím se najít klíč, pozdě si uvědomím, že jsem ho nechala doma. Ve snu by mě nenapadlo, že ho zrovna dneska večer budu potřebovat.

Stoupnu si před vstupní dveře a ukládám si do paměti jejich klenutý oblouk, mahagonový povrch a bohaté vyřezávání, načež zavřu oči a představím si jiné, přesně takové. Vidím, jak se odemykají a s lehkostí otevírají. Ještě nikdy jsem to nezkusila, ale od té doby, co jsem byla svědkem toho, jak Damen odemkl školní bránu, která byla pouhých pár minut předtím rozhodně zamčená, vím, že je to možné.

Když ale oči zas otevřu, zjistím, že se mi jenom podařilo zhmotnit ještě jedny obrovské dřevěné dveře. Protože netuším, jak se jich zbavit (doteď jsem totiž zhmotňovala jenom věci, které jsem si chtěla nechat), opřu je o zeď a vydám se dozadu za dům.

V kuchyni je hned za dřezem okno, které Damen vždycky nechává pootevřené. Vstrčím prsty do škvíry pod rámem, vysunu okno až nahoru, přelezu dřez přetékající prázdnými skleněnými láhvemi, s tlumeným žuchnutím přistanu na podlaze a napadne mě, jestli za vloupání a vniknutí do domu můžou stíhat i znepokojenou přítelkyni.

Rozhlédnu se místností po dřevěném stole a židlích, nerezovém nádobí zavěšeném v řadě na zdi, sofistikovaném kávovaru, mixéru a lisu na ovoce – všechno jsou to součásti sbírky těch nejmodernějších kuchyňských pomůcek, jaké lze koupit za peníze (či jaké Damen dokáže zhmotnit). Jsou pečlivě vybrané tak, aby tvořily zdání normálního, pohodlného života, jako spotřebiče v krásně zařízeném modelovém bytě, dokonale naaranžované a nikdy nepoužité.

Otevřu ledničku, ve které očekávám obvyklou bohatou zásobu červené šťávy, ale najdu jen pár láhví. Pak nakouknu do spíže, kde Damen vždycky nechává tři dny kvasit nebo marinovat – nebo bůhvíco se to s nimi v té tmě děje – čerstvější várky, a zděsí mě, že ani tam nejsou skoro žádné zásoby.

Stojím, zírám na těch pár láhví a žaludek mi vibruje a srdce buší, protože vím, že na tom výjevu je něco hodně špatně. Damen vždycky tak úzkostlivě dbá na to, aby měl pořád po ruce spoustu šťávy – teď tím spíš, že musí zásobovat i mě –, že by nikdy nedopustil, aby se mu zásoby takhle ztenčily.

Taky je ale pravda, že jí poslední dobou konzumuje ohromnou spoustu, prolévá se jí tak, že se jeho spotřeba skoro zdvojnásobila. Takže je možné, že zkrátka neměl čas vyrobit novou várku.

Jasně, teoreticky to zní pěkně, ale rozhodně to není přijatelné vysvětlení.

Nemůžu sama sebe balamutit. Damen má v těchhle věcech naprostý pořádek, až to hraničí s posedlostí. Svoje povinnosti související s přípravou lektvaru by nikdy nezanedbal – ani na jediný den.

Ledaže by se stalo něco strašného.

Nemám žádný důkaz, ale intuitivně cítím, že to, jak byl poslední dobou mimo – jak prázdný měl chvilkami pohled (což bylo nepřehlédnutelné, i když to zas rychle pominulo), jak se potil a bolela ho hlava, jak nebyl schopný zhmotnit obyčejné věci nebo získat přístup do Země léta – zkrátka když si to všechno poskládám dohromady, je jasné, že je nemocný.

Až na to, že Damen není nikdy nemocný.

A když se před chvílí píchl do prstu o trn růže, na vlastní oči jsem viděla, jak se mu ranka zacelila.

Stejně bych ale možná měla začít obvolávat nemocnice – pro jistotu.

Jenže Damen by nikdy do nemocnice nešel. Byla by to pro něj známka slabosti, porážky. Mnohem spíš by se někam odplížil jako zraněné zvíře, schoval by se někde, kde by mohl být sám.

Problém ale je, že zranění se ho netýkají, vždycky se mu ihned sama hojí. Kromě toho by se nikdy neodplížil pryč, aniž by mi o tom řekl.

Aha. Taky jsem byla přesvědčená, že by nikdy neodjel beze mě, a vida, jak to dopadlo.

Prohrábnu zásuvky a najdu telefonní seznam – další doplněk, který si pořídil ve snaze působit normálně. Je pravda, že Damen by do nemocnice sám nikdy nešel, ale jestli došlo k nehodě nebo k nějaké jiné události, kterou nemohl ovlivnit, pak je možné, že ho tam někdo odvezl bez jeho souhlasu.

Roman sice tvrdil (a nejspíš si vymýšlel), že Damena viděl rychle odjíždět, přesto obvolám všechny nemocnice v Orange County a pokaždé dostanu zápornou odpověď. Damena Augusta nepřijali.

Po telefonátu do poslední nemocnice uvažuju, že bych zavolala na polici, rychle to ale zavrhnu. Vždyť co bych jim řekla? Že se ztratil můj šest set let starý nesmrtelný přítel?

Podobně úspěšná bych asi byla, kdybych začala brázdit Pobřežní cestu a snažila se najít černé BMW se zatmavenými skly a pohledným řidičem – onu příslovečnou jehlu v kupce sena jménem Laguna Beach.

Nebo taky dost dobře můžu zůstat tady, protože se tu nakonec musí objevit.

A tak zamířím vzhůru po schodech do jeho pokoje a utěšuju se myšlenkou, že když nemůžu být s ním, aspoň budu s jeho věcmi. Usadím se na jeho sametové pohovce, pohledem probírám věci, kterých si cení nejvíc, a doufám, že k nim pořád ještě patřím.