22. kapitola

Nakonec domů nejedu.
Původně jsem tam ale mířila. Měla jsem představu, že dojedu domů, dovleču se nahoru do pokoje, bouchnu sebou na postel, zabořím obličej do kupy polštářů a vybrečím se jako velké zoufalé dítě.
Pak jsem na rohu naší ulice dostala lepší nápad. Promarnit tolik času je totiž luxus, který si nemůžu dovolit. A tak se otočím do protisměru a vydám se do centra Laguny. Projíždím strmými úzkými uličkami, kolem pečlivě udržovaných domků s krásnými zahradami a honosných sídel, která stojí hned vedle na dvojnásobně velkých parcelách. Mým cílem je adresa jediného člověka, který mi v danou chvíli může pomoct.
„Ever,“ přivítá mě s úsměvem, odhrne si z tváře vlnité kaštanově hnědé vlasy a upře na mě velké hnědé oči. Přijela jsem bez ohlášení, Ava přesto nevypadá ani trochu překvapeně. Jasnovidku zkrátka jen tak něco z míry nevyvede.
„Omlouvám se, že jsem ani předem nezavolala, ale tak nějak –“
Ava mě nenechá dokončit větu. Jenom otevře dveře a mávne na mě, abych šla dovnitř. Pak mě zavede ke kuchyňskému stolu, kde jsem už jednou seděla – když jsem posledně byla v průšvihu a neměla se na koho obrátit.
Mívala jsem k ní averzi, velkou averzi. A když začala přesvědčovat Riley, aby se hnula dál – aby přešla most tam, kde na ni čekali naši rodiče a Sasanka –, bylo to tím horší. Považovala jsem ji za svou největší nepřítelkyni hned po Stacii, ale dneska už mi to připadá hrozně dávno. Teď sleduju, jak kmitá po kuchyni, chystá sušenky a připravuje zelený čaj, a cítím se provinile, že jsem se neozývala, že jsem za ní přišla, až když ji zase zoufale potřebuju.
Vyměníme si obvyklé zdvořilosti, Ava se pak posadí naproti mně a s šálkem v dlaních poznamená: „Tys vyrostla! Já sice jsem malá, ale ty se teď nade mnou přímo tyčíš!“
Pokrčím rameny, nejsem si jistá, co s tím, ale asi bude lepší si na to prostě zvyknout. Když člověk vyroste během pár dní o hezkých pár centimetrů, lidé si toho zkrátka všimnou. „Asi opožděně dospívám. Víte, procházím obdobím prudkýho růstu – nebo – tak něco,“ vysoukám ze sebe a cítím, že můj úsměv působí těžkopádně. Budu si muset připravit mnohem přesvědčivější odpověď, nebo se tuhle aspoň naučit říkat tak, aby zněla přesvědčivě.
Ava si mě prohlédne a pokývá hlavou. Nezbaštila mi jediné slovo, ale rozhodla se nechat to být. „A jak ti funguje štít?“
Ztěžka polknu a zamrkám očima. Tak jsem se soustředila na důvod dnešní návštěvy, že jsem úplně zapomněla na ochranný štít, který mi posledně pomohla vytvořit. Ten, který odbourával veškerý hluk a zvuky, když Damen tehdy zmizel. Ten, který jsem odhodila, jakmile se zase vrátil.
„Ehm, toho jsem se tak nějak zbavila,“ pípnu a celá se schoulím, když si vzpomenu, že trvalo skoro celé odpoledne, než se nám ho podařilo vytvořit.
Ava na mě s úsměvem hledí přes okraj svého šálku. „To mě nepřekvapuje. Být normální není zas tak prima, jak se tvrdí, zvlášť když člověk zakusí něco víc.“
Ulomím si kousek ovesné sušenky a pokrčím rameny. Moct si vybrat, byla bych rozhodně radši normální než tohle.
„Takže pokud ti nejde o štít – o co jde?“
„Chcete říct, že to nevíte? Co jste to za jasnovidku?“ zasměju se, trochu moc nahlas na takový hloupý, chabý vtip.
Ava jenom pokrčí rameny, obkrouží prstem obtěžkaným prsteny okraj šálku a poznamená: „No, já nejsem tak pokročilá ve čtení myšlenek jako ty. I když cítím, že je ve vzduchu něco opravdu vážného.“
„Jde o Damena,“ spustím, pak zatnu zuby a odmlčím se. „On – změnil se. Najednou je chladnej, odtažitej, dokonce hrubej a já –“ sklopím zrak, pravda, která se za mými slovy skrývá, mi brání je vyslovit. „Neodpovídá mi na telefony, ve škole se se mnou nebaví, dokonce si odsedl na angličtině a teď ještě – randí s takovou holkou, která – která je prostě hrozná. Ale vážně, doopravdy hrozná. A on je teď taky hroznej –“
„Ever –“ spustí Ava, vřelým, mírným hlasem, oči má laskavé.
„Není to, jak si myslíte,“ přeruším ji. „Vůbec ne. S Damenem jsme se nerozešli, neměli jsme problémy, nic takového. Prostě jeden den to bylo úžasný – a ten další – už ne.“
„A stalo se něco, co mohlo přivodit tak rychlou změnu?“ zamyšleně na mě upře pohled.
Jo, zjevil se Roman. Jenže jí nemůžu vykládat o svém podezření, že se jedná o nesmrtelného ničemu (navzdory všem důkazům, které svědčí o opaku), který dokáže hromadně ovládat lidskou mysl a používá hypnózu nebo kouzla (což ani nevím, jestli je možné) na všechny studenty Bay View. A tak jí vykládám jenom o podivném Damenově chování v poslední době – o jeho bolestech hlavy, pocení a pár dalších věcech, které nejsou tajné a o kterých se dá bezpečně mluvit.
Domluvím, zůstanu tiše sedět a se zadrženým dechem pozoruju Avu, jak upíjí čaj a dívá se oknem do nádherné zahrady. Pak pohlédne zpátky na mě a řekne: „Pověz mi všechno, co víš o Zemi léta.“
Němě zírám na svoji rozlomenou nesnědenou sušenku, ještě jsem neslyšela, aby někdo ten název vyslovil tak otevřeně a jako by o nic nešlo. Vždycky jsem Zemi léta považovala za Damenův a svůj posvátný prostor a nikdy mě nenapadlo, že by o ní mohli vědět i obyčejní smrtelníci.
„Přece jsi tam byla, ne?“ Ava s povytaženým obočím odloží šálek. „Třeba když jsi prožívala klinickou smrt.“
Přikývnu, v paměti mám obě svoje návštěvy, tu první, když jsem byla mrtvá, i tu druhou s Damenem. Ten magický, mystický rozměr se svými voňavými loukami a pulzujícími stromy mě tak uchvátil, až se mi nechtělo pryč.
„A navštívila jsi tamní chrámy, když jsi tam byla?“
Chrámy? Žádné chrámy jsem neviděla. Slony, pláže a koně – věci, které jsme si s Damenem zhmotnili, ale rozhodně žádné budovy ani obydlí.
„Země léta je proslulá svými chrámy, neboli Velechrámy poznání, jak se jim říká. Napadá mě, že tam někde leží odpověď, kterou potřebuješ.“
„Ale – ale já ani pořádně nevím, jak se tam dostat, bez Damena. Totiž aniž bych umřela a vůbec…“ podívám se na ni. „Jak o té zemi vůbec víte? Vy jste tam byla?“
Ava zavrtí hlavou. „Léta se tam snažím dostat. Už několikrát jsem byla blízko, ale nikdy se mi nepodařilo projít bránou. Ale třeba když spojíme svou energii a síly, mohly bychom se tam dostat.“
„To je nemožný,“ povzdechnu si a vybaví se mi, jak jsme se tam tímhle způsobem snažili naposledy dostat s Damenem. Na Damenovi sice už tehdy byly znát známky potíží, přesto byl ale daleko pokročilejší než Ava na vrcholu svých sil. „Není to tak snadný. I když spojíme energii, pořád je to mnohem těžší, než si myslíte.“
Ava jenom s úsměvem zavrtí hlavou, vstane ze židle a poznamená: „To ale nebudeme vědět jistě, dokud to nezkusíme, nemám pravdu?“