27. kapitola

Ava sice chtěla ještě zůstat, ale já ji v podstatě popadla za ruku a přiměla k odchodu, protože jsme v Zemi léta spolu promarnily pěknou spoustu času a já už měla být někde jinde.
„Sakra!“ zamračí se na svoje prsty, sotva přistaneme na polštářích na podlaze jejího fialového pokojíku. „Doufala jsem, že vydrží.“
Ze zlatých prstenů vykládaných drahokamy, které si zhmotnila, jsou zase její obvyklé stříbrné, a cestu nepřečkaly ani značkové boty a kabelka.
„Čekala jsem, jak to dopadne,“ poznamenám a vstanu. „Totéž ale můžete provést i tady, víte? Zhmotnit se dá, cokoliv si umanete, jenom to chce trpělivost,“ snažím se ji naladit pozitivně a vzpružit ji stejnými slovy, která mi říkal Damen, když jsme svého času začínali s lekcemi. S lekcemi, kterým jsem, jak se ukazuje, měla věnovat mnohem víc pozornosti. Jenomže jsem si myslela, že když jsme nesmrtelní, máme nekonečně času. Ke všemu se začínám cítit provinile, že jsem na Avu tak přísná. Vždyť kdo by se při první návštěvě toho místa nenechal trochu unést?
„A jak to bude dál?“ zavolá za mnou cestou k hlavním dveřím. „Kdy se vypravíme zpátky? Chci říct, nevrátíš se tam beze mě, že ne?“
Otočím se a zachytím její pohled, vidím, jak ji ta návštěva dostala, a napadne mě, jestli jsem neudělala chybu, že jsem ji tam vzala. Uhnu očima a už skoro u auta houknu přes rameno: „Brnknu vám.“
~~~
Druhý den ráno zaparkuju před školou a vyrazím do třídy. Vmísím se do obvyklého roje studentů jako kterýkoliv jiný den, až na to, že tentokrát se nesnažím udržet si odstup a zachovat osobní prostor. Místo toho se vezu s davem. Nevadí mi, když se o mě sem tam někdo otře, třebaže jsem iPod, kapuci i sluneční brýle nechala doma.
Už totiž na svém starém vybavení, které stejně nikdy moc nefungovalo, nejsem závislá. Ať se teď hnu kamkoliv, nosím si s sebou osobní dálkový ovladač.
Když jsme se včera s Avou chystaly opustit Zemi léta, ještě jsem ji poprosila, aby mi pomohla vytvořit lepší ochranný štít. Věděla jsem, že bych se mohla kvůli tomu jednoduše vrátit do chrámu, nechat ji čekat venku a zařídit si to sama, ale chtěla mi pomoct, a taky jsem si říkala, že by se třeba mohla něco přiučit. Proto jsme se zdržely dole pod schodištěm, obě jsme soustředily svou energii na touhu po štítu, který by nám umožnil (tedy hlavně mně, protože Ava neslyší myšlenky ani se dotykem nedozví něčí životní příběh) po libosti naše schopnosti zapínat a vypínat. A najednou jsme se na sebe podívaly a jednohlasně jsme pronesly: „Dálkový ovladač!“
Takže teď, když chci slyšet něčí myšlenky, přeladím se na jeho energetické pole a zmáčknu zvolit. Když chci mít klid, zmáčknu ztlumit. Úplně jako na ovladači, který mám doma. Až na to, že tenhle je neviditelný, takže si ho klidně můžu nosit všude s sebou.
Zamířím na angličtinu, jdu brzy, abych mohla sledovat veškeré dění od začátku až do konce. Nechci propást ani vteřinu ze svého plánovaného průzkumu. Sice jsem viděla důkaz, že za to, co se děje s Damenem, může Roman, víc ale nevím. Otázka, kdo za tím stojí, je tedy vyřešená, ale zbývá zjistit, jak to dělá a proč.
Jenom doufám, že to nepotrvá moc dlouho. Za prvé mi Damen chybí a za druhé už mám tak málo nápoje nesmrtelnosti, že jsem nucená s ním šetřit. A protože mi Damen na něj nedal recept, netuším, jak si ho doplnit, natož abych měla představu, co se mi stane bez něj. Jsem si ale jistá, že to nebude nic dobrého.
Damen si původně myslel, že stačí, aby se nápoje napil jednou, a vyléčí se ze všech nemocí. Fungovalo to prvních sto padesát let, pak si ale na sobě všiml nepatrných známek stárnutí a rozhodl se napít se znovu. A pak zas. Až na něm nakonec začal být naprosto závislý.
Také netušil, že nesmrtelného lze zabít, dokud jsem nesprovodila ze světa jeho bývalou ženu Drinu. Oba jsme dospěli k závěru, že jediný způsob, jak to provést, je zaměřit se na nejslabší čakru (u Driny to byla čakra srdce), a já jsem pořád přesvědčená, že to kromě nás nikdo jiný neví – ale podle toho, co jsem včera viděla v ákášické kronice, přišel Roman ještě na jiný způsob. Pokud mám tedy Damena zachránit, musím zjistit, co všechno Roman ví, než bude pozdě.
Konečně se otevřou dveře a do třídy vpadne houf studentů. Nevidím to sice poprvé, ale stejně není žádná slast sledovat, jak se všichni spolu smějí, vtipkují a rozumí si, když se ještě minulý týden sotva pozdravili. Je to výjev, jaký by každý ze srdce rád zažil ve své škole, ale za daných okolností z toho nejsem vůbec nadšená.
Není to jenom tím, že jsem zůstala stranou a stal se ze mě pouhý divák, ale protože je to celé podezřelé, nepřirozené a divné. Na středních školách to přece takhle nechodí. Lidi se takhle nechovají, sakra. Každý si vždycky k sobě bude hledat někoho spřízněného, tak to zkrátka je. Je to jedno z nepsaných pravidel. Oni se navíc nerozhodli, že se budou takhle chovat. Vůbec si neuvědomují, že všechno to objímání, smích a trapné vlezdoprdelkování nevychází z jejich nově nalezené vzájemné lásky – ale že v tom má prsty Roman.
Roman to způsobil – jako mistr loutkář, který pro vlastní potěšení ovládá své dřevěné herce. Netuším sice, jak ani proč to dělá, a nemůžu dokázat, že je to on, v hloubi duše jsem ale přesvědčená, že to tak je. Potvrzuje mi to svírání v útrobách a chlad, který pocítím na kůži, kdykoliv se Roman ocitne nablízku.
Damen se usadí na svém místě a Stacia se opře o jeho lavici, strká mu před obličej svou notně vycpanou a vyšponovanou hruď, hází vlasy a směje se vlastnímu pitomému vtípku. Já její vtip neslyším, protože jsem si ji schválně vypnula, abych lépe slyšela Damena, ale stačí mi, že jemu taky připadá pitomý.
Znamená to pro mě aspoň slabý záchvěv naděje.
Naděje, která se rozplyne v okamžiku, kdy Damen obrátí pozornost zpět ke Staciině výstřihu.
Je naprosto banální, nedospělý a upřímně řečeno – trapný. Včera jsem si připadala raněná, když jsem se musela dívat, jak si užívá s Drinou, ale zpětně vzato proti tomuhle to nebylo nic.
Protože Drina patří minulosti a není nic než krásný, prázdný a povrchní obraz na křišťálu.
Ale Stacia je teď.
Sice je taky krásná, prázdná a povrchní, ale stojí tu přímo přede mnou, ve vší své trojrozměrné nádheře.
Naslouchám, jak se Damenův změklý mozek rozplývá nad bujností Staciiny vycpané hrudi, a neubráním se úvaze, jestli snad tohle není jeho pravý vkus, pokud jde o ženy.
Jestli tyhle frackovité, nenasytné a marnivé holky nejsou tím typem žen, kterému doopravdy dává přednost.
A jestli já nejsem jenom nějaká podivná anomálie, takový rozmar, kterému posledních čtyři sta let nedokáže odolávat.
Celou hodinu z něj nespouštím oči, bedlivě ho pozoruju ze svého osamělého místa v zadní lavici. Automaticky odpovídám na otázky pana Robinse, ani o nich nepřemýšlím, jenom vždycky zopakuju odpověď, kterou uvidím v hlavě. Ani na chvíli se nepřestanu soustředit na Damena a znovu a znovu si připomínám, jaký doopravdy je. Navzdory všemu zdání je hodný, laskavý, starostlivý a věrný – zkrátka nezpochybnitelná láska mých četných životů. Tahle jeho obdoba, která tu sedí přede mnou, není pravý Damen – nehledě na to, jak moc se u něj projevují staré způsoby, které se na něj prozradily včera.
Konečně zazvoní a já ho dál sleduju. Mám ho pod kontrolou celou druhou hodinu tělocviku (hlavně proto, že na něj nejdu a radši se potloukám za dveřmi jeho třídy, než bych běhala po oválu). Zmizím z dohledu pokaždé, když vycítím, že se blíží chodbová služba, a sotva přejdou, zase se vrátím. Koukám na něj okýnkem ve dveřích a odposlouchávám všechny jeho myšlenky, úplně jako stalkerka, za kterou mě označil ve svém obvinění. Nevím, jestli mám cítit znepokojení, nebo úlevu, když zjistím, že svou pozornost neupírá výhradně na Stacii, ale že ji klidně věnuje každé, která vypadá aspoň trochu dobře a zrovna sedí poblíž – tedy pokud to samozřejmě nejsem já.
Třetí hodinu rovněž strávím špehováním Damena, během čtvrté se ale zaměřím na Romana. Cestou ke svojí lavici se mu podívám zpříma do očí. Kdykoliv pak vycítím, že se na mě soustředí, hbitě se otočím a kývnu na něho. Myslí si o mně stejně banální a trapné věci jako Damen o Stacii, já se ale nehodlám červenat a jakkoliv na to reagovat. Nepřestávám se usmívat a pokyvovat hlavou, odhodlaná to překousnout, protože pokud mám zjistit, co je ten kluk doopravdy zač, musím se mu přestat vyhýbat jako moru.
Po zazvonění se tudíž obrním, vystoupím ze své nedobrovolné role vyděděnce a mešuge a zamířím rovnou k dlouhé řadě jídelních stolů sražených k sobě. Snažím se nevnímat svírání v útrobách, které se zhoršuje s každým dalším krokem, a jsem rozhodnutá najít si u stolu místo a sedět se zbytkem třídy.
Roman na mě kývne, když mě uvidí přicházet, a já jsem trochu zklamaná, že není ani zdaleka tak překvapený, jak jsem čekala.
„Ever!“ usměje se a poklepe dlaní na úzké místo vedle sebe. „Takže to nebyla halucinace – opravdu jsme ve třídě měli chvilku souznění.“
Nasadím upjatý úsměv a vmáčknu se vedle něho, instinktivně zabloudím pohledem k Damenovi, ale jenom na chvíli, než se zase přinutím odvrátit zrak. Připomenu si, že se musím pořád soustředit na Romana, že je nezbytně nutné nenechat se rozptylovat.
„Věděl jsem, že nakonec dostaneš rozum. Jenom škoda, že to trvalo tak dlouho. Musíme si vynahradit spoustu ztracenýho času,“ nakloní se ke mně a jeho tvář se přede mnou rýsuje tak blízko, že vidím jednotlivé barevné skvrnky v jeho duhovkách, zářivé fialové tečky, ve kterých by se dalo lehce ztratit –
„Takhle je to hezký. Že je to hezký? Všichni pěkně spolu – všichni jako jeden muž. Jenom ty jsi byla ten chybějící článek. Ale teď, když jsi tady, je moje mise splněná. A ty sis myslela, že to nepůjde.“ Zakloní hlavu a rozesměje se – oči zavřené, zuby obnažené a rozcuchané zlaté vlasy prozářené sluncem. Nerada to přiznávám, ale je vážně fascinující.
Ale ne tak jako Damen, to ani náhodou. Roman je hezký způsobem, který mi připomíná můj dřívější život. Má přesnou dávku povrchního šarmu a dobře vykalkulovanou míru sexappealu, na kterou bych dřív skočila. Tehdy jsem přijímala věci tak, jak se jevily zvnějšku, a málokdy, pokud vůbec, jsem nahlédla pod povrch.
Dívám se, jak ukusuje čokoládovou tyčinku, pak zaměřím pozornost na Damena. Prohlédnu si jeho úchvatný snědý profil a srdce se mi naplní tak ohromnou touhou, že je to až k nesnesení. Sleduju, jak baví Stacii nějakou pitomou historkou a máchá přitom kolem sebe rukama. Jeho ruce mě zajímají víc než vtip, vzpomínám, jak nádherné pocity ve mně svého času dokázaly vyvolat, když se dotkly mojí kůže –
„… takže je sice hezký, že ses k nám připojila, ale mně to nedá a musím se ptát, o co ti doopravdy jde,“ řekne Roman a nespouští ze mě oči.
Já se ale pořád dívám na Damena. Pozoruju, jak tiskne Stacii rty na tvář, načež se přesune k jejímu uchu a pak ústy přejíždí dolů po celé délce krku…
„Moc rád bych si totiž namlouval, že tě dostal můj úžasnej vzhled a šarm, ale to bych se mýlil. Takže mi pověz, Ever, o co běží.“
Slyším Romana mluvit, jeho hlas nepřestává hrčet v pozadí jako bezvýrazný, snadno přehlédnutelný bzukot, ale pohled pořád upírám na Damena – na svou životní lásku a navěky spřízněnou duši, která nevnímá, že vůbec existuju. Žaludek se mi sevře, když Stacii přejede rty po klíční kosti a pak se vrátí zpátky k uchu, ústa se mu lehce pohybují, jak jí do něj něco šeptá, snaží se ji přemluvit, aby vypustili zbytek vyučování, aby se mohli vrátit k němu domů…
Moment – přemlouvá ji? Snaží se ji přesvědčit? Znamená to snad, že ještě není rozhodnutá a svolná?
Jsem tady snad jediná, kdo si domýšlel, že už do toho práskli?
Zrovna se chci přeladit na Stacii, abych zjistila, co tím asi sleduje, že dělá takové drahoty, když vtom mi Roman poklepe na ruku: „No tak, Ever. Nestyď se. Řekni mi, co tu pohledáváš. Co přesně tě přimělo, aby sis to rozmyslela?“
Než ale stačím odpovědět, ozve se Stacia: „Ježkovy zraky, Mešuge, co čumíš?“
Nereaguju. Jenom předstírám, že jsem ji neslyšela, a soustředím se na Damena. Odmítám uznat její přítomnost, i když jsou spolu tak propletení, že v podstatě splývají. Přeju si jen, aby se otočil a uviděl mě – doopravdy mě uviděl – tak jako mě vídal.
Ale když ke mně konečně obrátí oči, podívá se skrz mě, jako bych mu nestála za námahu, jako bych se stala neviditelnou.
Jeho pohled způsobí, že úplně zmalátním, přestanu dýchat, ztuhnu, nejsem schopná pohybu –
„Ehm, haló?“ zavolá Stacia, dost nahlas, aby to všichni slyšeli. „Hele, vážně, nepotřebuješ pomoct? Dá se ti vůbec pomoct?“
Podívám se po Milesovi a Haven, kteří sedí ani ne pár metrů ode mě, a vidím, jak vrtí hlavami a litují, že se mnou kdy měli něco společného. Pak ztěžka polknu a připomenu si, že nevědí, co dělají – to Roman je autor, producent, režisér a vůbec strůjce téhle mizerné show.
Setkám se s Romanem pohledem a žaludek se mi kroutí a svírá, když mu nahlédnu do hlavy. Mám v úmyslu prorazit svrchní vrstvou obvyklých nejapností, zvědavá, jestli pod ní najdu něco víc než jen nadrženého, otravného puberťáka se závislostí na cukru, kterého ze sebe dělá. Protože to jsem mu nezbaštila. Výjev, který jsem viděla na křišťálové obrazovce, s jeho tváří roztaženou v jedovatě vítězném úsměvu, ukazoval k mnohem temnější stránce jeho povahy. On se pak usměje ještě víc zeširoka, přimhouří oči – a všechno rázem potemní.
Všechno kromě Romana a mě.
Řítím se tunelem, nějaká síla, kterou nedokážu ovládnout, mě žene čím dál rychleji. Nezadržitelně sklouzávám do temné propasti jeho mysli, přičemž Roman pečlivě vybírá ukázkové scény – Damena, jak pořádá večírek v našem apartmá v hotelu Montage, kde jsou Stacia, Honor, Craig a všichni ostatní lidi, co se s námi předtím vůbec nebavili. Večírek trvá několik dní, až Damena nakonec z hotelu vykopnou, protože to tam zdemolovali. Roman mě přinutí zhlédnout nejrůznější nechutnosti, které bych nejradši neviděla. Vyvrcholením je závěrečný výjev z křišťálové obrazovky ve Velechrámu poznání – to je úplně poslední scéna.
Spadnu pozadu ze sedačky a přistanu na zemi, kde se sesypu jako hromádka neštěstí, přičemž Roman mě pořád ještě svírá. Konečně se proberu, celá škola začne ostře, unisono vyřvávat „Mešuge!“ a já se jen v hrůze dívám, jak se můj vylitý červený elixír roztéká po stole a skapává na zem.
„Jsi v pořádku?“ zeptá se Roman a sleduje, jak se škrábu na nohy. „Vím, že to není hezkej pohled. Věř mi, Ever, já tam byl. Ale je to pro tvoje dobro, vážně. Obávám se, že v tomhle mi budeš muset věřit.“
„Já věděla, že v tom máš prsty,“ zasyčím roztřesená vzteky. „Celou dobu jsem to věděla.“
„No budiž,“ usměje se. „Budiž. Bod pro tebe. Ale musím tě upozornit, že ještě pořád mám před tebou desetibodovej náskok.“
„To ti neprojde,“ odseknu a zděšeně pozoruju, jak namáčí prostředník do kaluže mého vylitého červeného nápoje a nechává si ho skapávat na jazyk, tak významně a promyšleně, jako by tím chtěl něco sdělit, jako by mě chtěl popíchnout.
V hlavě se mi začne formovat určitá myšlenka, když vtom si Roman olízne rty a řekne: „Ale podívej, v jednom ses spletla.“ Natočí hlavu tak, abych viděla tetování na jeho krku, precizně vyvedeného Ourobora, který mizí a zase se objevuje. „Už mi to prošlo, Ever,“ usměje se. „Já už jsem vyhrál.“