Hunger Games 2 - Vražedná pomsta

Po tomhle odhalení je těžké zůstat nečinně ležet v posteli. Chci něco podnikat, zjišťovat víc věcí o Třináctém kraji nebo pomáhat při vzpouře proti Kapitolu. Místo toho jenom sedím, cpu se sýrovými bochánky a pozoruji Peetu při kreslení. Občas se tu zastavuje Haymitch s novinkami z města, které jsou všechny bez výjimky špatné. Mírotvorci trestají další a další obyvatele a lidé trpí hladem. číst dál

Mechanicky ustupuji mezi stromy a zakrývám si ústa rukavicí, abych rozptýlila bílé obláčky páry, které mi stoupají od úst. Do žil se mi vyplavuje adrenalin, který zatlačuje do pozadí všechny dnešní události, a já se soustředím na bezprostřední hrozbu. Co se děje? Pustil snad Knut do plotu elektřinu v rámci svých bezpečnostních opatření? Nebo se nějak dozvěděl, že jsem dnes vyklouzla z jeho sítě? Má mě v úmyslu přistihnout mimo Dvanáctý kraj, aby mě mohl zatknout a uvěznit? Chce mě dovléct na náměstí, přivázat ke kůlu a zbičovat, nebo dokonce pověsit? Uklidni se, přikazuji si. Tohle není poprvé, co jsem uvízla na vnější straně plotu. V uplynulých letech se už párkrát stalo, že při návratu byl zrovna plot pod proudem. Jenže se mnou pokaždé šel Hurikán. Vždycky jsme si prostě vybrali příhodný strom, jehož koruně jsme počkali, dokud elektřinu zase nevypnuli, což se nakonec pokaždé stalo. Pokud jsem se zdržela obzvlášť dlouho, Prim se dokonce zašla podívat na Louku, aby si matka nemusela dělat starosti. číst dál

Nedává mi to smysl. Můj pták zapečený do chleba. Na rozdíl od uměleckých provedení, která jsem viděla v Kapitolu, tady na první pohled nejde o módní výstřelek. „Co je to? Co to znamená?“ ptám se příkře, stále připravena ženu zabít. číst dál

Někdo mi třese ramenem a já si sedám. Usnula jsem s obličejem na stole a záhyby bílého plátna mi obtiskly rýhy do zdravé líce. V jizvě od biče na druhé tváři mi cuká bolestí. Hurikán neví o světě, ale jeho prsty jsou propletené s mými. Cítím čerstvý chléb a otáčím ztuhlý krk. Spatřím Peetu, který na mě smutně shlíží. Mám dojem, že nás už chvíli pozoruje. číst dál

„Ne!“ křičím a vrhám se kupředu. Je příliš pozdě na to, abych zabránila dalšímu švihnutí, a instinktivně vím, že nebudu mít ani sílu, abych úder zablokovala. Místo toho skáču před Hurikána. Zvedám paže, abych co nejvíc ochránila jeho zmlácené tělo, takže nemám čím odvrátit ránu. Bič mě zasahuje plnou rychlostí přes levou tvář. číst dál

Kožený vak plný jídla a láhev s horkým čajem. Rukavice s kožešinovým lemem, které tu nechal Cinna. Tři čerstvě ulomené větvičky z opadaného stromu, které jsem položila do sněhu tak, aby ukazovaly směrem, jímž se vydám. To všechno jsem nechala Hurikánovi na obvyklém místě setkání první neděli po Svátku žní. číst dál

Ten jediný nepatrný pohyb představuje konec naděje a začátek zkázy všeho, co je mi drahé. Nedokážu odhadnout formu trestu ani to, jak širokému okruhu lidí se prezident pomstí, ale až bude po všem, s největší pravděpodobností nezůstane nic. Možná byste tedy čekali, že propadnu zoufalství a malomyslnosti. Ve skutečnosti pociťuji především úlevu. Ulehčení, že mohu přestat s touhle hrou. Otázka, zda ve svém úkolu uspěji, byla zodpovězena, byť záporně. Pokud si zoufalá doba žádá zoufalých činů, pak mohu jednat tak zoufale, jak si jen přeju. číst dál

Starcovo tělo ještě ani nedopadlo na zem a výhled už nám bloku je stěna z bílých uniforem mírotvorců. Řada vojáků se samopal v rukou nás zatlačuje směrem ke dveřím. číst dál

Mlčky klopýtáme zpátky do vlaku. Na chodbě před mým kupé mě Haymitch hladí po rameni a říká: „Uvědom si, že jsi mohla dopadnout podstatně hůř.“ Míří ke svému kupé a ve vzduchu za ním ještě chvíli zůstávají výpary vína. číst dál

Ten pach krve… byl cítit z jeho dechu. číst dál