11. kapitola

Mechanicky ustupuji mezi stromy a zakrývám si ústa rukavicí, abych rozptýlila bílé obláčky páry, které mi stoupají od úst. Do žil se mi vyplavuje adrenalin, který zatlačuje do pozadí všechny dnešní události, a já se soustředím na bezprostřední hrozbu. Co se děje? Pustil snad Knut do plotu elektřinu v rámci svých bezpečnostních opatření? Nebo se nějak dozvěděl, že jsem dnes vyklouzla z jeho sítě? Má mě v úmyslu přistihnout mimo Dvanáctý kraj, aby mě mohl zatknout a uvěznit? Chce mě dovléct na náměstí, přivázat ke kůlu a zbičovat, nebo dokonce pověsit? Uklidni se, přikazuji si. Tohle není poprvé, co jsem uvízla na vnější straně plotu. V uplynulých letech se už párkrát stalo, že při návratu byl zrovna plot pod proudem. Jenže se mnou pokaždé šel Hurikán. Vždycky jsme si prostě vybrali příhodný strom, jehož koruně jsme počkali, dokud elektřinu zase nevypnuli, což se nakonec pokaždé stalo. Pokud jsem se zdržela obzvlášť dlouho, Prim se dokonce zašla podívat na Louku, aby si matka nemusela dělat starosti.
Dnes ale moji rodinu ani nenapadne, že bych mohla být v lese, schválně jsem se je snažila zmást. Pokud se tedy neukážu, začnou si dělat starosti. A já si je koneckonců dělám také, protože si nejsem jistá, že jde opravdu jen o náhodu – že by zapnuli elektřinu zrovna v den, kdy jsem se výjimečně vydala do lesa? Domnívala jsem se, že mě nikdo nevidí, ale kdo ví? Vždycky se najdou oči, jejichž majitel rád zpeněží to, co viděly. Na tom samém místě někdo přece nahlásil můj polibek s Hurikánem. Tehdy ovšem byl den a dnes brzy ráno jsem si dávala obzvláštní pozor. Nemají u plotu kamery? Už mě to dřív napadlo. Co když se prezident Snow o našem polibku dozvěděl právě tak? Ráno byla sice ještě tma a já jsem měla tvář zahalenou šátkem, ale seznam podezřelých osob, které by za současné situace chodily do lesa, je patrně velice krátký.
Vyhlížím mezi stromy na Louku za plotem. Vidím pouze sníh, na který tu a tam dopadá světlo z domků na kraji Sloje. Nikde žádný mírotvorce, ani známka po nějakých číhajících pronásledovatelích. Bez ohledu na to, jestli už Knut ví, že jsem dnes opustila kraj, mi dochází, že se za každou cenu musím vrátit domů, aniž by mě někdo viděl, a předstírat, že jsem nikde nebyla.
Jestli se dotknu plotu nebo ostnatého drátu nahoře, okamžitě mě popraví elektrický proud. Pravděpodobně bych se nemohla podkopat spodem, aniž bych riskovala, že si mě někdo všimne a půda je ostatně zmrzlá na kost. Zbývá tedy jediná možnost. Musím plot nějak překonat horem.
Vycházím podél kraje lesa, abych našla strom s dostatečně vysokou a dlouhou větví, která by vyhovovala mým potřebám. Po necelých dvou kilometrech spatřím starý javor, který by mohl stačit. Má ovšem příliš široký a zledovatělý kmen, než aby se po něm dalo vyšplhat, a chybějí mu nízké větve. Lezu tedy na sousední strom a nejistě přeskakuji do koruny javoru. Mám co dělat, abych po kluzké kůře nesjela dolů. Daří se mi ale zachytit se rukama a pomalu se přesunuji po větvi, která se klene nad ostnatým drátem.
Když se podívám dolů, ihned si uvědomuji, proč jsme s Hurikánem vždycky radši čekali v lese, než abychom se pokoušeli překonávat plot. Má-li být člověk dost vysoko, aby ho neusmažila elektřina, musí být ve výšce skoro sedmi metrů. Moje větev je dokonce ještě výš – odhaduji, že nejméně osm metrů nad zemí. To je nebezpečná výška i pro člověka, který má roky zkušeností se šplháním po stromech. Nemám však na výběr. Mohla bych se poohlédnout po jiné větvi, ale už je skoro tma. Začínající sněžení brzy zastíní i svit měsíce. Tady aspoň pod sebou vidím závěj, která ztlumí můj dopad. I kdybych našla jinou větev, což není vůbec jisté, kdo ví, kam bych musela seskakovat z ní? Omotávám si prázdný lovecký vak kolem krku a pomalu se spouštím dolů, dokud nevisím za ruce. Několik vteřin sbírám odvahu a pak se pouštím.
Chvilku volně letím prostorem a vzápětí dopadám na zem, náraz cítím v každém obratli. O zlomek vteřiny později padám zadkem do závěje. Ležím ve sněhu a snažím se o inventuru utržených poranění. Ani nemusím vstávat a podle bolesti v levé patě a v kostrči vím, že jsem nevyvázla jen tak. Otázka zní, jak vážné to je. Doufám, že půjde jen o lehké pohmožděniny, ale když se namáhavě stavím na nohy, mám podezření, že jsem si něco zlomila. Dokážu však chodit, takže bez okolků vyrážím k domovu a snažím se co nejlíp zakrýt kulhání.
Matka a Prim nesmějí vědět, že jsem byla v lese. Musím si vy-myslet nějaké alibi, jakkoliv chabé. Několik obchodů na náměstí je ještě otevřeno, a tak si v jednom kupuji bílé plátno na obvazy, stejně nám docházejí. V dalším kupuji pytlík sladkostí pro Prim. Jedno cukrátko si hned dávám do pusy a po jazyku se mi rozlévá peprmintová chuť. Uvědomuji si, že to je moje první dnešní jídlo, chtěla jsem se najíst u jezera, ale když jsem viděla, v jakém jsou Kepra a Bonnie stavu, připadalo mi nesprávné jim ujídat třeba jen jediné sousto.
Když dorážím k domovu, už se nemohu vůbec postavit na levou patu. Povím matce, že jsem se snažila spravit díru ve střeše našeho starého domu a sklouzla jsem. Pokud jde o chybějící jídlo, neřeknu konkrétní jména lidí, kterým jsem ho rozdala. S námahou se dovleču ke dveřím a mám sílu leda na to, abych se zhroutila před krb. Místo toho mě čeká další šok.
Ve dveřích do kuchyně stojí dva mírotvorci, muž a žena. Žena se tváří zcela bezvýrazně, ale muž se na mě dívá překvapeně. Nečekal mě tu. Vědí, že jsem byla v lese a že bych měla být v pasti na vnější straně plotu.
„Dobrý den,“ zdravím neutrálně.
Za mírotvorci se objevuje matka, ale drží se od nich dál. „Tady je, akorát na večeři,“ vítá mě trochu příliš vesele. Ve skutečnosti jdu hodně pozdě.
Uvažuji, jestli si mám zout boty, což bych normálně udělala, ale pochybuji, že bych to zvládla, aniž bych odhalila svá zranění. Místo toho si pouze stahuji mokrou bundu a smetám si sníh z vlasů. „Mohu vám s něčím pomoct?“ ptám se mírotvorců.
„Vrchní mírotvorce Knut nás za vámi poslal se vzkazem,“ říká ta žena.
„Čekají tu už několik hodin,“ dodává matka.
Chtěli si ověřit, že se nevrátím. Že jsem zahynula u plotu nebo že jsem zůstala v pasti v okolních lesích, aby mohli odvést mou rodinu k výslechům.
„To musí být hodně důležitý vzkaz,“ poznamenávám.
„Smíme se zeptat, kde jste byla, slečno Everdeenová?“ ptá se žena.
„Snadnější by bylo odpovědět, kde jsem nebyla,“ říkám s vyčerpaným povzdychem. Přecházím do kuchyně. Nutím se našlapovat normálně, ačkoliv mi každý krok působí ostrou bolest. Míjím mírotvorce a daří se mi dorazit ke stolu. Házím na něj vak a obracím se k Prim, která ztuhle stojí u krbu. Jsou tu i Haymitch s Peetou – sedí v houpacích křeslech a hrají šachy. Jsou tu náhodou, nebo je pozvali mírotvorci? V každém případě jsem ráda, že je vidím.
„Tak kde jsi nebyla?“ ptá se Haymitch unuděně.
„No, nebyla jsem u kozlího dědka kvůli připuštění Priminy kozy, protože mi někdo vysvětlil úplně špatně, kde bydlí,“ otáčím se významně k Prim.
„Nic jsem ti nevysvětlila špatně,“ ohrazuje se Prim. „Popsala jsem ti to úplně přesně.“
„Tvrdila jsi, že bydlí vedle západní brány k dolům,“ říkám.
„Vedle východní brány,“ opravuje mě Prim.
„Jasně jsi řekla západní, protože jsem se ještě ptala, jestli to je vedle té haldy strusky, a ty jsi mi to odkývala,“ dohaduji se.
„Vedle haldy u východní brány,“ odpovídá Prim trpělivě.
„A kdy jsi to říkala?“ chci vědět.
„Včera večer,“ ozývá se Haymitch.
„Rozhodně šlo o východní bránu,“ připojuje se Peeta. Vyměňuje si pohled s Haymitchem a oba vybuchují smíchy. Dívám se výhrůžně na Peetu, který se snaží nasadit kajícný výraz. „Promiň, ale tohle je stará známá písnička. Neposloucháš, co ti kdo říká.“
„Vsadím se, že ti dneska lidé říkali, že tam nebydlí, ale ty jsi je stejně neposlouchala,“ říká Haymitch.
„Sklapněte, Haymitchi,“ odsekávám, čímž dávám jasně najevo, že se nemýlí.
Haymitch s Peetou se znovu smějou a i Prim se mírně pousměje.
„Dobře. Takže připuštění té pitomé kozy příště zařídí někdo jiný,“ říkám, načež se všichni smějou ještě hlasitěji. V duchu si říkám: Proto to Peeta s Haymitchem dotáhli tak daleko. Nic je nerozhází.
Dívám se na mírotvorce. Muž se usmívá, ale žena nevypadá přesvědčeně. „Co je v tom pytli?“ ptá se ostře.
Doufá, že jsem přinesla nějaký úlovek nebo lesní bylinky. Něco, co by mě jasně usvědčilo. Obracím obsah vaku na stůl. „Podívejte se sami.“
„Výborně,“ říká matka a prohlíží si bílé plátno. „Už nám docházejí obvazy.“
Peeta přichází ke stolu a otvírá pytlík s bonbony. „Jé, peprmintové,“ raduje se a dává si jeden do pusy.
„Ty jsou moje.“ Pokouším se mu sáček vytrhnout, ale on ho hází Haymitchovi, který si jich několik sype do úst a podává pytlík hihňající se Prim. „Žádný z vás si je nezaslouží!“ volám.
„Proč? Protože jsme měli pravdu?“ Peeta mě objímá paží. Vykviknu bolestí, protože má kostrč protestuje proti jeho sevření. Snažím se zvuk maskovat jako rozhořčené odfrknutí, ale Peeta podle ustaraného výrazu ví, že jsem zraněná. „No dobře, Prim mluvila o západní bráně. Jasně jsem to slyšel. A my jsme všichni idioti. Co ty na to?“
„To už je lepší,“ říkám a nechávám se políbit. Pak se otáčím k mírotvorcům, jako kdybych si náhle vzpomněla, že tu jsou „Vy tedy pro mě máte nějaký vzkaz?“
„Od vrchního mírotvorce Knuta,“ odpovídá ta žena. „Chtěl, abyste věděla, že plot kolem Dvanáctého kraje bude od nynějška dvacet čtyři hodin pod proudem.“
„Ono to tak zatím nebylo?“ ptám se nevinně.
„Myslel si, že byste tuhle informaci mohla vyřídit i svému bratranci,“ pokračuje žena.
„Děkuji, já mu to vyřídím. Jsem si jistá, že všichni budeme spát o trochu klidněji, když jste vylepšili toto zabezpečovací opatření.“ Vím, že jsem drzá, ale tahle poznámka mi podstatně zlepšuje náladu.
Žena zatíná zuby. Události se nevyvíjejí podle jejich plánu, nemá další rozkazy. Krátce mi pokývne na pozdrav a odchází.
Její společník ji následuje. Jakmile za nimi matka zamyká dveře, hroutím se ke stolu.
„Co ti je?“ ptá se Peeta a pevně mě drží.
„Narazila jsem si levou nohu. Patu. A moje kostrč má za sebou taky hodně špatný den.“ Pomáhá mi do jednoho houpacího křesla a já opatrně klesám na měkký polštář.
Matka mi stahuje boty. „Jak se ti to stalo?“
„Uklouzla jsem a upadla,“ říkám. Všichni na mě nevěřícně hledí. „Na ledu.“ Všichni ale víme, že dům je určitě odposloucháván a že nemůžeme mluvit otevřeně. Ne teď a tady.
Matka mi stahuje ponožky a prohmatává mi kosti v levém nártu. Trhám sebou bolestí. „Možná je tam zlomenina,“ poznamenává matka a kontroluje mi druhou nohu. „Tahle je v pořádku.“ Dodává, že mám ošklivě naraženou kostrč.
Posílá Prim pro moje pyžamo a župan. Zatímco se převlékám, dělá mi ledový obklad na levou patu a pak mi ji pokládá na polštářek. Zhltnu tři misky vývaru a polovinu bochníku chleba, zatímco ostatní večeří u stolu. Hledím do ohně, myslím na Bonnii a Kepru a doufám, že husté sněžení zakrylo mé stopy.
Přichází ke mně Prim, sedá si na zem a opírá si hlavu o moje koleno. Cumláme peprmintové bonbony a já ji hladím po plavých vlasech za uchem. „Jak bylo ve škole?“ ptám se.
„Dobře. Učili jsme se o vedlejších produktech uhlí,“ říká. Chvíli se díváme do plamenů. „Vyzkoušíš si svatební šaty?“
„Dnes večer ne. Možná zítra,“ odpovídám.
„Počkej, dokud nepřijdu domů, ano?“ ujišťuje se.
„Jistě.“ Pokud mě do té doby nezatknou.
Matka mi podává hrnek heřmánkového čaje s dávkou sirupu na spaní a mně se okamžitě začínají klížit víčka. Obvazuje mi zraněnou nohu a Peeta se nabízí, že mě dovede do postele. Nejdřív se mu opírám o rameno, ale chvěju se tolik, že mě nakonec bere do náruče a odnáší mě po schodech nahoru. Přikrývá mě dekou a přeje mi dobrou noc, ale já ho chytám za ruku a zadržuji ho u sebe. Vedlejším účinkem sirupu na spaní je to, že potlačuje zábrany podobně jako kořalka, a já vím, že si musím dávat pozor na jazyk. Nechci ale, aby Peeta odešel. Vlastně chci, aby si lehl ke mně a byl se mnou, až na mě zaútočí noční můry. Z nějakého důvodu, který nedokážu přesně zformulovat, však vím, že to po něm nesmím žádat.
„Ještě nechoď. Počkej, dokud neusnu,“ prosím ho.
Peeta si sedá na kraj postele a zahřívá mou dlaň mezi svými. „Skoro jsem si myslel, že sis to dneska rozmyslela. Když jsi měla zpoždění na večeři.“
V mysli se mi převaluje závoj mlh, ale dokážu odhadnout, co tím chce říct. Vzhledem k mému pozdnímu příchodu, novince o zprovoznění plotu a návštěvě mírotvorců si myslel, že jsem nakonec přece jen utekla, pravděpodobně s Hurikánem.
„Ne, to bych ti řekla,“ ujišťuji ho. Zvedám jeho ruku a tisknu si ji ke tváři. Cítím slabou vůni skořice a kmínu z chlebů, které dnes pekl. Chci mu říct o Kepře a Bonnii, o potlačeném povstání i o jejich snu o Třináctém kraji, ale není to bezpečné a já pomalu usínám, takže ze sebe vypravuji jedinou větu: „Zůstaň u mě.“
Když odplouvám do říše spánku, slyším, že mi šeptem odpovídá, jeho slova už však nevnímám.
Matka mě nechává spát celé dopoledne, ale pak mě budí, aby mi vyšetřila patu. Ordinuje mi týdenní odpočinek v posteli a já nic nenamítám, protože je mi opravdu mizerně. Nejen kvůli noze a kostrči. Celé tělo mě bolí vyčerpáním. Dovoluji tedy matce, aby mě ošetřovala, přinesla mi snídani do postele a hodila přese mě další deku. Potom jen tak ležím, zírám z okna na zimní oblohu a přemítám, jak všechno asi dopadne. Hodně myslím na Bonnii a Kepru i na hromadu bílých svatebních šatů pod schody na to, jestli Knut zjistí, jak jsem se dostala zpátky přes plot, a zatkne mě. Je to zvláštní, protože by mě mohl uvěznit tak jako tak, na základě mých minulých zločinů, ale možná potřebuje něco opravdu zásadního, když jsem vítěz Hladových her. Uvažuji, jestli je Knut ve spojení s prezidentem Snowem. Považuji za nepravděpodobné, že by Snow někdy vůbec vzal na vědomí existenci starého Craye, ovšem když nyní představuji takový celonárodní problém, nedává náhodou Knutoví instrukce o dalším postupu? Nebo Knut jedná na vlastní pěst? V každém případě by se jistě oba shodli, že je třeba mě uvěznit uvnitř kraje. I kdybych přišla na nějaký způsob, jak utéct – třeba přehodit provaz přes tu javorovou větev a vyšplhat se nahoru –, nemohla bych uniknout s rodinou a přáteli. Stejně jsem řekla Hurikánovi, že tu zůstanu a budu bojovat.
Dalších několik dní sebou trhám při každém zaklepání u dveří. Mírotvorci ale nepřicházejí, takže se nakonec uklidňuji. Ještě líp se cítím, když mi Peeta oznamuje, že na několika místech je momentálně plot bez proudu, protože mírotvorci upevňují jeho spodní stranu k zemi. Knut si určitě myslí, že se mi nějak podařilo prolézt pod plotem. Kraj má aspoň chvíli volnější režim, když musejí mírotvorci pro změnu dělat něco jiného než obtěžovat lidi.
Každý den k nám chodí Peeta se sýrovými bochánky a pomáhá mi při práci na staré rodinné knize z pergamenu a kůže. Před dávnými věky ji založila nějaká bylinkářka z matčiny strany. Tvoří ji stránky s perokresbami rostlin doplněnými o popis jejich lékařského použití. Otec přidal oddíl jedlých rostlin, který jsem často používala, když jsem po jeho smrti živila rodinu. Už dlouho jsem měla v plánu zaznamenat do knihy i poznatky, které jsem získala na základě vlastní zkušenosti nebo od Hurikána, včetně informací z výcviku na Hladové hry. Nakonec jsem to neučinila, protože neumím kreslit a rostliny je důležité vystihnout do nejmenších detailů. A to je právě Peetův úkol. Některé rostliny již zná, od jiných máme sušené vzorky a ještě další musím popsat. Črtá skici na kus papíru, dokud nejsem spokojená s tím, jak vypadají, a pak ho nechám, ať je překreslí do knihy. Nakonec krasopisem doplním všechno, co o dané rostlině vím.
Je to tichá a zajímavá činnost, která odvádí mou mysl od bezprostředních potíží. Baví mě sledovat Peetovy ruce při práci, kdy prázdná stránka rozkvétá několika tahy jeho pera. Nakonec přidává do naší původně černobílé, zažloutlé knihy i barvy. Ve tváři se mu při soustředění usazuje zvláštní výraz – obvyklou přívětivost nahrazuje cosi vášnivějšího a odtažitějšího, co naznačuje, že se v něm ukrývá úplně odlišný svět. Letmo jsem do něj nahlédla už v aréně, při proslovech k davu, nebo ve chvíli, když ode mě v Jedenáctém kraji odstrčil zbraně mírotvorců. Nevím úplně přesně, co si o tom mám myslet. Také jsem si začala všímat jeho řas, kterých si člověk normálně nevšimne, protože jsou tak plavé. Když mu na ně z boku dopadá sluneční světlo od okna, získávají při pohledu zblízka světle zlatavý odstín a jsou tak dlouhé, že by se mu podle mě měly při každém mrknutí splést dohromady.
Jedno odpoledne Peeta přestává stínovat květ a vzhlédne tak náhle, až se leknu, jako kdyby mě přistihl, že ho špehuji, což je vlastně svým způsobem pravda. Peeta ale jen říká: „Tohle je asi poprvé, co spolu děláme něco normálního.“
„Jo,“ přikyvuji. Náš vztah naprosto narušily hry, takže na něm nikdy nic normálního nebylo. „A je to příjemná změna.“
Každé odpoledne mě odnáší do přízemí, abych se dostala ze svého pokoje, a já všechny deptám tím, že pouštím televizi. Obvykle sledujeme pouze povinné vysílání, protože směs propagandy a kapitolského chvástání – včetně sestřihů ze sedmdesáti čtyř dosavadních ročníků Hladových her – je opravdu odporná.
Já ale čekám na něco konkrétního: na reprodrozda, k němuž se upínají naděje Kepry a Bonnie. Vím, že je to patrně pošetilá naděje, ale pokud se nemýlím, chci tuto možnost jasně vyloučit jednou provždy si z hlavy vymazat iluze o prosperujícím Třináctém kraji.
Prvního záběru se dočkám při zprávě odkazující na temné doby. Na obrazovce se objevují kouřící ruiny soudní budovy Třináctého kraje a já zahlédnu, jak se v pravém horním rohu mihne černobílý záblesk spodní strany reprodrozdího křídla. To nicméně ještě nic nedokazuje. Jde jenom o starý záběr, doplňující starou zprávu.
O pár dní později ale mou pozornost upoutává něco dalšího. Hlavní hlasatel zpráv čte informace o nedostatku tuhy ovlivňující produkci ve Třetím kraji a následuje záběr na reportérku v ochranném oděvu, která stojí před rozvalinami soudní budovy Třináctého kraje. Údajně se jedná o záběr v reálném čase. Reportérka hovoří o tom, že jakási studie dnes bohužel potvrdila, že doly Třináctého kraje jsou dosud příliš zamořené, než aby se k nim někdo mohl přiblížit. Konec zprávy. Těsně před prostřihem na hlavního hlasatele však vidím záblesk ptačího křídla, které jsem už prokazatelně jednou viděla.
Reportérku přidali do starého záběru trikem. Vůbec není ve Třináctém kraji. To vyvolává zásadní otázku: Co tam tedy je?