7. kapitola

Kožený vak plný jídla a láhev s horkým čajem. Rukavice s kožešinovým lemem, které tu nechal Cinna. Tři čerstvě ulomené větvičky z opadaného stromu, které jsem položila do sněhu tak, aby ukazovaly směrem, jímž se vydám. To všechno jsem nechala Hurikánovi na obvyklém místě setkání první neděli po Svátku žní.
Plahočím se studeným lesem, v němž se vznáší ranní mlžný opar, a prošlapuji stezku, kterou Hurikán nebude znát. Jdu nazdařbůh, kam mě nohy nesou. Odnášejí mě k jezeru. Už nevěřím tomu, že na našem obvyklém místě máme soukromí, a dnes si potřebuji Hurikánovi vylít srdce. Přijde vůbec? Pokud ne, budu muset riskovat noční návštěvu u nich doma. Objevily se věci, které musí vědět…, a věci, u kterých potřebuji, aby mi je pomohl rozvážit…
Jakmile jsem si v domě starosty Underseea uvědomila, na co se dívám, vyběhla jsem ze dveří a vykročila po chodbě. Právě včas, protože na schodech se o zlomek vteřiny později vynořil starosta. Zamávala jsem na něj.
„Hledáš Madge?“ oslovil mě přátelsky.
„Ano, chtěla bych jí ukázat svoje šaty,“ odpověděla jsem.
„Víš, kde ji najdeš.“ V tu chvíli se za mnou ozvalo další zapípaní a starosta zvážněl. „Omluv mě,“ řekl, vešel do pracovny a zavřel za sebou dveře.
Počkala jsem na chodbě, dokud jsem se neuklidnila. Připomínala jsem si, že se musím chovat přirozeně. Pak jsem šla za Madge do jejího pokoje. Seděla u toaletního stolku a česala si před zrcadlem svoje vlnité plavé vlasy. Na sobě měla stejné krásné bílé šaty, jaké si oblékla při posledním dni sklizně. Spatřila mě v zrcadle a usmála se. „Páni, jako kdybys přišla přímo z Kapitolu.“
Přistoupila jsem k ní a v prstech jsem sevřela svůj odznak. „Dokonce i s tím reprodrozdem. Díky tobě se z něj v Kapitolu stal hit sezony. Víš určitě, že ho nechceš zpátky?“ zeptala jsem se.
„Nemluv nesmysly, byl to přece dárek,“ řekla Madge a stáhla si vlasy sváteční zlatou stuhou.
„Odkud jsi ho vlastně měla?“
„Patřil tetě. Ale myslím, že dlouho předtím se nějaký čas v naší rodině dědil.“
„Je zvláštní, že jsi mi dala zrovna reprodrozda,“ poznamenala jsem. „Však víš, kvůli tomu, co se stalo během povstání. Jak se reprozobové vymkli Kapitolu z ruky a tak.“
Reprozobové byli mutanti, geneticky upravení samci ptáků, které vytvořil Kapitol jako zbraně, aby špehovali vzbouřence v krajích. Reprozobové si dokázali zapamatovat a opakovat dlouhé úryvky lidské řeči a Kapitolané je vysílali do povstaleckých oblastí, aby tam sbírali informace o plánech rebelů. Povstalcům ale došlo, co se děje, a obrátili tuto zbraň proti Kapitolu, když před reprozoby schválně lhali. Jakmile to Kapitol zjistil, nechal reprozoby vyhynout. Ještě předtím se ale reprozobové spářili se samičkami drozdů a dali vznik úplně novému ptačímu druhu.
„Reprodrozdi nesloužili nikdy jako zbraň,“ namítla Madge. “Jsou to jenom zpěvní ptáci, ne?“
„Jo, asi máš pravdu,“ odpověděla jsem. Ale není to tak. Drozd je obyčejný pták. Reprodrozd je zvíře, jehož existenci Kapitol nikdy nezamýšlel. Nepočítal s tím, že se reprozobové budou schopni přizpůsobit životu v divočině natolik, aby předali svou genetickou informaci a založili úplně nový rod. Podcenili jejich vůli k životu.
I teď, když se plahočím sněhem, vidím, jak ve větvích poskakují reprodrozdi, poslouchají melodie jiných ptáků, opakují je a přetvářejí je v něco nového. Jako vždycky mi připomínají Routu. Myslím na sen z poslední noci ve vlaku, v němž se mi Routa zjevila v podobě reprodrozda a já jsem ji následovala. Kéž bych spala ještě o chvilku déle a zjistila, kam se mě to snaží odvést.
Jezero je docela daleko, o tom není pochyb. Pokud se mě Hurikán rozhodne následovat, tenhle zbytečný výdej energie, která by se dala líp využít k lovu, ho jistě rozladí. Na večeři ve starostově domě chyběl, ačkoliv ostatní členové jeho rodiny se dostavili. Hazelle říkala, že zůstal doma, protože je nemocný, což byla zjevná lež. Neviděla jsem ho ani na Svátku žní. Vick mi řekl, že Hurikán šel lovit. To byla patrně pravda.
Po dvou hodinách se ocitám u starého domku kousek od jezera. „Domek“ je možná příliš vznešené slovo. Má jedinou místnost o ploše zhruba čtyři metry čtvereční. Můj otec se domníval, že tu před dávnými lety stála řada chat – ještě tu jsou vidět zbytky základů – a lidé sem chodili, aby odpočívali a rybařili u jezera. Tenhle domek vydržel déle než ostatní, protože je celý z betonu. Podlaha, stěny i strop. Zbývá tu jediné z původních čtyř oken, časem popraskané a zažloutlé. Není tady vodovod ani elektřina, ale krb pořád funguje a v koutě místnosti leží hromada dřeva, kterou jsme před léty nasbírali ještě s otcem. Rozdělávám ohýnek a spoléhám na to, že mlžný opar překryje všechny známky kouře. Vymetám navátý sníh zpod okenních otvorů koštětem z proutí, které mi udělal otec, když mi bylo asi tak osm a hrála jsem si tu na hospodyňku. Pak si sedám na tenkou betonovou římsu, která pomalu rozmrzá vedle ohně, a čekám na Hurikána.
Objevuje se překvapivě brzy. Přes rameno má přehozený luk a z opasku mu visí divoký krocan, na něhož zřejmě narazil cestou. Stojí ve dveřích, jako kdyby přemítal, jestli má jít dál. V ruce drží nerozdělaný kožený vak s jídlem, láhev a Cinnovy rukavice. Dary nepřijme, protože se na mě zlobí. Vím přesně, jak se cítí. Copak jsem se sama nechovala stejně ke své matce?
Dívám se mu do očí. Jeho hněv nedokáže zcela zakrýt bolest a pocit, že jsem ho svými zásnubami s Peetou zradila. Dnešní setkání bude mojí poslední šancí, abych Hurikána neztratila navždy. Mohu mu všechno vysvětlovat celé hodiny a i pak mě možná odmítne. Místo toho přikračuji rovnou k ústřednímu bodu své obrany.
„Prezident Snow mi osobně pohrozil, že tě dá zabít,“ říkám.
Hurikán povytahuje obočí, ale nedává najevo žádné skutečné překvapení nebo strach. „Ještě někoho dalšího?“
„Nepředložil mi zrovna vyhotovený seznam, ale dá se odhadnout, že obě naše rodiny,“ odpovídám.
To stačí, aby přistoupil k ohni. Sedá si před krbem do dřepu a ohřívá se. „Pokud neuděláš co?“
„Teď už nic,“ říkám. To zjevně vyžaduje podrobnější vysvětlení, ale netuším, kde bych měla začít, a tak jen sedím a chmurně hledím do plamenů.
Zhruba po minutě přerušuje ticho on. „Tak díky za tip.“
Otáčím se, abych na něj vyjela, ale vidím, jak se mu blýská v očích, a musím se usmát. Není to vůbec radostný okamžik, ale asi je toho moc, než abych na něj prostě vysypala všechno najednou. Pobijou nás, ať uděláme cokoliv. „Mám plán.“
„Jo, vsadím se, že to bude nářez,“ poznamenává a hází mi ru-kavice do klína. „Tumáš. Nechci staré rukavice po tvém snoubenci.“
„Není to můj snoubenec, to je jen naoko. A tohle nejsou jeho rukavice. Patřily Cinnovi,“ odpovídám.
„Tak mi je zase vrať,“ říká. Natahuje si je, několikrát zkusmo pokrčí prsty a spokojeně přikývne. „Aspoň zemřu v pohodlí.“
„To je optimistický přístup. Samozřejmě ale nevíš, co se stalo.“
„Tak spusť,“ vybízí mě.
Rozhoduji se, že začnu tím večerem, kdy nás s Peetou korunovali jako vítěze Hladových her a Haymitch mě varoval před vztekem Kapitolu. Vyprávím o nejistotě, která mě trápila i po návratu domů, o návštěvě prezidenta Snowa u nás doma, o vraždách v Jedenáctém kraji, napětí ve shromážděných davech, o posledním pokusu jak uklidnit situaci v podobě zásnub i o prezidentově signálu, že to pořád nebylo dost. A nakonec i o tom, že budu muset za všechno zaplatit.
Hurikán mě nepřerušuje. Strká si rukavice do kapsy a připravuje z potravin v koženém vaku jídlo. Opéká chleba se sýrem, vykrajuje jablka a dává do ohně opražit kaštany. Dívám se mu na ruce, na jeho krásné, šikovné prsty. Zjizvené, jako bývaly i moje, než mi v Kapitolu odstranili všechny nedokonalosti, ale silné a zručné. Ruce, které dokážou rubat uhlí, ale zároveň i sestrojit důmyslnou past. Ruce, kterým důvěřuji.
Na chvilku umlkám, abych se napila čaje, a vykládám o svém návratu domů.
„Rozhodně jsi všechno pěkně zašmodrchala,“ podotýká Hurikán.
„Ještě jsem ani zdaleka neskončila,“ odpovídám.
„Prozatím jsem slyšel dost. Přeskočme rovnou na ten tvůj plán,“ říká.
Zhluboka se nadechuji. „Utečeme.“
„Cože?“ trhne sebou. Můj návrh ho zaskočil.
„Schováme se v lesích,“ pokračuji. Z Hurikánovy tváře se nedá nic vyčíst. Vysměje se mi? Odmítne to jako pošetilost? Vzrušeně se zvedám a připravuji se na dlouhé dohadování. „Sám jsi říkal, že bychom to zvládli. To ráno v den sklizně. Říkal jsi…“
Přistupuje ke mně a já cítím, jak mě zvedá ze země a točí se mnou. Musím ho obejmout rukama kolem krku. Šťastně se směje.
„No tak!“ protestuji, ale směju se i já. Hurikán mě staví na zem a nepouští mě z objetí.
„Dobře, tak utečeme,“ říká.
„Vážně? Nemyslíš si, že jsem se zbláznila? Půjdeš se mnou?“ Část drtivé tíhy z mých beder se zvedá a přesunuje se na Hurikána.
„Myslím, že ses zbláznila, ale stejně s tebou půjdu,“ říká. Myslí to vážně. A nejen to – ten nápad se mu líbí. „Dokážeme to, vím to. Vypadneme odtud a nikdy se nevrátíme!“
„Jsi si jistý?“ ptám se. „Protože to bude těžké, zvlášť se všemi dětmi. Nechci ujít pár kilometrů a pak zjistit, že…“
„Jsem si jistý. Jsem si naprosto, dokonale a na sto procent jistý.“ Sklání se ke mně a opírá si hlavu o moje čelo. Vyzařuje z něj horkost. Zavírám oči a vyhřívám se v jeho teple. Vdechuji vůni zvlhlého oblečení, kouře a jablek, vůni všech těch zimních dnů, které jsme spolu strávili ještě před Hladovými hrami. Nesnažím se odtáhnout. Proč bych měla? Tiší hlas do šepotu. „Miluji tě.“
To je ten důvod.
Nikdy nedokážu poznat, že se blíží něco takového. Tyhle věci se vždycky odehrávají příliš rychle. V jedné vteřině normálně plánujete útěk a v další se po vás chce, abyste řešili podobná dramata. Vychází ze mě ta nejhorší možná odpověď: „Já vím.“
Zní to hrozně. Jako kdybych automaticky předpokládala, že si Hurikán nemůže pomoct a musí mě milovat, i když já k němu necítím vůbec nic. Hurikán se začíná odtahovat, ale chytám ho za ruce. „Já vím! A ty… ty víš, co znamenáš pro mě.“ To nestačí. Vymaňuje se mi ze sevření. „Hurikáne, já teď takhle nedokážu přemýšlet o nikom. Od chvíle, kdy vylosovali Primino jméno, každou vteřinu myslím jenom na to, jak moc se bojím, a na nic jiného už ve mně není místo. Jestli se dostaneme někam do bezpečí, možná se to změní. Nevím.“
Očividně polyká zklamání. „Takže odejdeme a zjistíme to.“ Otáčí se zpátky k ohni. Kaštany už se začínají připalovat a Hurikán je vytahuje na římsu. „Bude chvíli trvat, než přemluvíme mou matku.“
Asi stejně půjde, jenomže štěstí zmizelo a nahradilo je až příliš známe napětí. „Mou taky. Budu ji muset prostě přesvědčit. Vezmu ji na dlouhou procházku a vysvětlím jí, že to je jediná šance na přežití.“
„Pochopí to. Sledoval jsem s ní a s Prim hodně přenosů z her. Neodmítne tě,“ říká Hurikán.
„To doufám.“ Jako kdyby teplota v místnosti během pár vteřin klesla o deset stupňů. „Největší potíže budou podle mě s Hay-mitchem.“
„S Haymitchem?“ Hurikán se zvedá od kaštanů. „Přece ho nechceš vzít taky s sebou?“
„Musím, Hurikáne. Nemohu je tu s Peetou nechat, protože by je…“ Jeho zachmuřený výraz mě umlčuje. „Co je?“
„Promiň. Neuvědomil jsem si, jak velkou výpravu máš na mysli,“ ušklíbne se.
„Umučili by je, až by se pokoušeli zjistit, kde jsem,“ vysvětluji.
„A co Peetova rodina? Ti nikdy nepůjdou. Vlastně nás spíš oznámi. Peeta je určitě dost chytrý, aby si to sám uvědomil. Co když se rozhodne zůstat?“ ptá se.
Snažím se o lhostejný tón, ale láme se mi hlas. „Tak zůstane.“
„Nechala bys ho tu?“ ptá se Hurikán.
„Kvůli Prim a matce ano,“ odpovídám. „Totiž ne! Přiměju ho, aby šel.“
„A co mě? Mě bys tu nechala?“ Hurikánův výraz je teď tvrdší než kámen. „Kdyby se mi například nepodařilo přemluvit matku, aby se vydala se třemi malými dětmi v zimě do lesů.“
„Hazelle neodmítne. Pochopí, že je to jediná možnost,“ ujišťuji ho.
„Co když ne, Katniss? Co pak?“ naléhá.
„Pak ji budeš muset přinutit, Hurikáne. Myslíš si, že si to všechno vymýšlím?“ To už také zvyšuji hlas.
„Ne. Nevím. Možná s tebou prezident Snow jenom manipuluje. Strojí vám přece svatbu. Viděla jsi, jak na to reagovali lidé v Kapitolu. Myslím, že si tě nemůže dovolit zabít. Ani Peetu. Jak by se z toho vymluvil?“ říká Hurikán.
„Vzhledem k povstání v Osmém kraji pochybuji, že tráví čas tím, že by mi vybíral svatební dort!“ křičím.
Jakmile ta slova vypustím z úst, přeju si, abych je mohla vzít zase zpátky. Hurikán okamžitě zpozorní, rozzáří se mu oči a zrumění ve tvářích. „V Osmém kraji vypuklo povstání?“ ptá se tlumeně.
Pokouším se zařadit zpátečku, abych ho zklidnila, jako jsem se snažila zklidnit jednotlivé kraje. „Nevím, jestli je to vyloženě povstání. Jsou tam nepokoje. Lidé jsou v ulicích…,“ začínám.
Hurikán mě popadá za ramena. „Co jsi viděla?“
„Nic! Osobně nic. Jenom jsem něco zaslechla.“ Jako obvykle se mi nedaří nikoho uklidnit. Vzdávám se. „Viděla jsem to ve starostově televizi. Na náměstí byl srocený dav, hořely domy a mírotvorci stříleli do lidí, ale ti jim kladli odpor…“ Koušu se do rtu a chci pokračovat v popisu té scény. Místo toho však říkám nahlas slova, která mě rozežírají zevnitř. „A je to moje chyba, Hurikáne. Vzniklo to kvůli tomu, co jsem udělala v aréně. Kdybych se těmi bobulemi prostě zabila, nic z toho by se nestalo. Peeta se mohl vrátit domů, klidně žít dál a všichni by byli v bezpečí.“
„V bezpečí?“ říká o něco jemněji. „Hladověli by, dřeli jako otroci a posílali svoje děti na smrt. Ty jsi lidem neublížila – dala jsi jim naději a oni musejí jenom být dost stateční, aby si ji nenechali proklouznout mezi prsty. V dolech už kolují různé zvěsti. Lidé chtějí bojovat. Copak to nechápeš? Ledy se pohnuly! Konečně je to tady! Když začalo povstání v Osmém kraji, proč ne tady? Proč ne všude? Tohle by mohla být ta příležitost, na kterou jsme tak dlouho…“
„Přestaň! Nevíš, co mluvíš. Mírotvorci mimo Dvanáctý kraj nejsou jako Darius, a dokonce ani jako Cray! Životy lidí v ostatních krajích pro ně znamenají míň než nic!“ říkám.
„A právě proto se musíme přidat k boji!“ odsekává Hurikán stroze.
„Ne! Musíme utéct, než nás všechny zabijou a s námi i plno dalších lidí!“ Už zase křičím, ale nechápu, proč tak mluví. Jak to, že nevidí, k čemu povstání nevyhnutelně povede?
Hurikán mě od sebe hrubě odstrkuje. „Tak si jdi. Já nepůjdu ani za milion let.“
„Před chvílí jsi byl s útěkem docela spokojený. Nevím, co na tom mění povstání v Osmém kraji, kromě toho, že je snad ještě důležitější, abychom vypadli co nejdřív. Jenom se vztekáš kvůli…“ Ne, nemohu mu vmést do tváře Peetu. „A co tvoje rodina?“
„A co ostatní rodiny, Katniss? Ty, které nemají kam utéct? Už nemůže jít jenom o záchranu nás samotných. Ne teď, když vypuklo povstání!“ Hurikán vrtí hlavou a nesnaží se skrývat svoje znechucení. „Mohla jsi tolik dokázat!“ Hází mi pod nohy Cinnovy rukavice. „Rozmyslel jsem si to. Nechci nic kapitolského.“ A je pryč.
Dívám se na rukavice. Nic kapitolského? Mířil tím i na mě? Považuje mě za další kapitolský produkt, kterého se nechce ani dotknout? Dusím se vztekem nad nespravedlností jeho reakce, ale zároveň se i bojím, jakou potřeštěnost Hurikán asi udělá.
Klesám vedle ohně a zoufale toužím po nějaké útěše. Pokouším se vymyslet další tah. Uklidňuji se pomyšlením, že vzpoury nevzniknou za jediný den. Hurikán si nepromluví s ostatními horníky dřív než zítra. Pokud se ještě předtím dostanu k Hazelle, mohla by mu domluvit. Teď tam ovšem jít nemohu. Hurikán by mě nepustil dovnitř. Možná dnes v noci, až půjdou ostatní spát. Hazelle často pracuje dlouho do noci. Zajdu za ní, zaklepu na okno, vysvětlím jí situaci a ona zabrání Hurikánovi udělat nějakou pitomost.
Vybavuje se mi rozhovor s prezidentem Snowem.
„Moji poradci se obávali, že s tebou bude těžké pořízení, ale ty nemáš v úmyslu dělat potíže, že ne?“
„Ne.“
„To jsem jim také říkal. Upozornil jsem je, že dívka, která je ochotná učinit tolik, aby si zachránila život, ho nebude chtít zahodit nějakým pošetilým činem.“
Myslím na to, jak tvrdě Hazelle dře, aby udržela rodinu při životě. Ta bude určitě na mé straně. Nebo ne?
Už je jistě skoro poledne a zimní dny jsou krátké. Nemá smysl zůstávat v lese po setmění, pokud člověk nemusí. Hasím žhavé uhlíky, uklízím zbytky jídla a zastrkuji si Cinnovy rukavice za opasek. Asi si je nějakou dobu nechám. Pro případ, že si to Hurikán zase rozmyslí. Vzpomínám na jeho výraz, s nímž mi je hodil pod nohy. Jak jimi byl znechucený. A mnou také…
Plahočím se sněhem a dostávám se k našemu starému domu ještě za světla. Rozhovor s Hurikánem dopadl katastrofálně, ale pořád jsem rozhodnutá pokračovat v realizaci svého plánu na útěk z Dvanáctého kraje. Jako dalšího hodlám oslovit Peetu. Díky tomu, co viděl na našem turné, ho možná bude snadnější přesvědčit. Potkávám ho, právě když vychází z Vesnice vítězů.
„Byla jsi na lovu?“ ptá se. Vidím na něm, že to nepovažuje za dobrý nápad.
„Ani ne. Jdeš do města?“ odpovídám otázkou.
„Ano. Měl bych večeřet se svou rodinou,“ říká.
„Tak tě aspoň doprovodím.“ Cestu z Vesnice vítězů k náměstí skoro nikdo nepoužívá, takže se na ní dá celkem bezpečně mluvit. Nedokážu však ze sebe vypravit potřebná slova. S Hurikánem jsem nepochodila. Nerozhodně se koušu do rozpraskaných rtů. Náměstí se každým krokem blíží. Hned tak se mi nemusí naskytnout další příležitost. Zhluboka se nadechuji a vyhrknu: „Peeto, kdybych tě požádala, abys se mnou utekl z kraje, udělal bys to?“
Peeta mě bere za loket a zastavuje mě. Nemusí se mi dívat do tváře, aby věděl, že to myslím vážně. „Přijde na to, proč se ptáš.“
„Nepřesvědčila jsem prezidenta Snowa. V Osmém kraji vypuklo povstání. Musíme utéct,“ říkám.
„Tím myslíš jenom nás dva? Ne. Kdo ještě by šel?“ ptá se.
„Moje rodina. Tvoje taky, pokud budou chtít. Možná Haymitch,“ vypočítávám.
„A co Hurikán?“ ptá se.
„Nevím. Ten má možná jiné plány,“ odpovídám.
Peeta vrtí hlavou a smutně se na mě usmívá. „To se vsadím. Jistě, Katniss, půjdu.“
Zažehuje se ve mně slabounká jiskřička naděje. „Opravdu?“
„Jo. Ale nečekám, že to uskutečníš,“ říká.
Vytrhuji ruku z jeho sevření. „Tak to mě neznáš. Buď připravený. Můžeme odejít kdykoliv.“ Vyrážím k náměstí a Peeta mě s odstupem jednoho dvou kroků následuje.
„Katniss,“ říká. Nezpomaluji. Jestli to považuje za špatný nápad, nechci to slyšet, protože jiný plán nemám. „Katniss, počkej.“ Odkopávám z cesty špinavý zmrazek sněhu a zvolňuji krok. Kvůli nánosu uhelného prachu dnes všechno vypadá mimořádně ošklivě. „Vážně půjdu, jestli chceš, abych šel. Jenom si myslím, že bychom to měli probrat s Haymitchem a ujistit se, že jenom všem nepřitížíme.“ Najednou zvedá hlavu. „Co je to?“
Byla jsem tak ponořená do vlastních starostí, že jsem si až do teď nevšimla zvláštních zvuků, které znějí z náměstí. Svist, rána a to, jak dav zalapal po dechu.
„Pojď,“ říká Peeta s nenadálou příkrostí. Nechápu, co se děje. Ten zvuk mi nic neříká, ale Peeta za ním zjevně tuší něco zlého.
Jen co dorážíme na náměstí, je jasné, že se opravdu něco děje, i když přes shromážděný dav není nic vidět. Peeta vystupuje na bednu u stěny cukrárny a podává mi ruku, zatímco se rozhlíží. Vylézám k němu, když se mi náhle staví do cesty. „Nechoď se nahoru. Jdi pryč!“ Šeptá, ale už dlouho jsem ho neslyšela mluvit s takovým důrazem.
„Co je?“ ptám se a pokouším se přes jeho odpor vyšvihnout na bednu.
„Jdi domů, Katniss! Budu tam za minutku, přísahám!“ říká.
Ať jde o cokoliv, musí to být něco strašného. Vytrhuji se mu a prodírám se davem kupředu. Lidé si mě všímají, poznávají mě a ve tvářích se jim zračí panika. Pokoušejí se mě zadržet a tiše na mě sykají.
„Jdi pryč, holka.“
„Jenom to zhoršíš.“
„Co chceš dělat? Chceš, aby ho zabili?“
V tu chvíli mi srdce tluče jako o překot a já je sotva vnímám. Vím jenom, že ať už se uprostřed náměstí odehrává cokoliv, souvisí to se mnou. A když se konečně dostávám před dav, poznávám, že jsem se nemýlila. I Peeta měl pravdu. A ty hlasy kolem mě také.
Hurikán má ruce přivázané k dřevěné tyči. Nad ním visí divoký krocan, kterého ulovil, přibitý za krk. Hurikánův kabát leží stranou na zemi a on má strženou košili. Bezvládně se kymácí na kolenou a drží ho jen provazy za zápěstí. Ze zad mu zbývá krvavá kaše.
Za ním stojí muž, kterého jsem ještě nikdy neviděla, ale poznávám jeho uniformu. Ta uniforma patří vrchnímu mírotvorci. Tohle ale není starý Cray. Je to nějaký vysoký, svalnatý muž s nažehlenými puky na kalhotách.
Jednotlivé kousky tohoto výjevu se mi v mysli poskládají v jediný celek teprve v okamžiku, kdy muž pozvedá ruku s bičem.