Dál svírám v dlaních polní láhev, ačkoliv všechno teplo z čaje už dávno vyprchalo do mrazivého vzduchu. Svaly mi tuhnou chladem. Kdyby se teď objevila smečka divokých psů, těžko bych stihla vyšplhat na strom, než na mě zaútočí. Měla bych se zvednout, protáhnout se a rozhýbat si končetiny. Místo toho ale zůstávám sedět, stejně nehybná jako skála pode mnou. Lesní tmu zvolna projasňuje svítání. Se sluncem se nedá bojovat. Mohu pouze bezmocně sledovat, jak signalizuje příchod dne, jehož se už měsíce děsím.
číst dál