DRUHÁ ČÁST ČTVRTOHRY -> 10. kapitola

Nedává mi to smysl. Můj pták zapečený do chleba. Na rozdíl od uměleckých provedení, která jsem viděla v Kapitolu, tady na první pohled nejde o módní výstřelek. „Co je to? Co to znamená?“ ptám se příkře, stále připravena ženu zabít.
„To znamená, že jsme na vaší straně,“ odpovídá rozechvělý hlas za mnou.
Nevím, odkud se druhá žena vynořila. Určitě byla v domku. Nespouštím oči ze svého cíle. Ta druhá žena je možná také ozbrojena, spoléhám však na to, že si netroufne natáhnout zbraň, protože bych slyšela klapnutí. Sice bych věděla, že se blíží moje smrt, ale okamžitě bych zabila její společnici. „Pojďte sem, ať na vás vidím,“ přikazuji.
„Ona nemůže, je…,“ začíná žena s chlebem.
„Sem a hned!“ nenechávám ji domluvit. Slyším belhavé kroky. Je jasné, že druhou osobu stojí pohyb značnou námahu. Přede mě kulhá druhá žena nebo spíš dívka, protože je zřejmě zhruba v mém věku. Má na sobě špatně padnoucí uniformu mírotvorce včetně bílého kožešinového kabátu, ale oblečení je jí o několik čísel větší. Nevidím u ní žádnou zbraň. V rukách drží hrubou berli z ulomené větve. Nedokáže zvednout špičku pravé nohy – proto to belhání.
Prohlížím si dívčinu tvář, zrudlou od chladu. Má křivé zuby a jahodové mateřské znaménko přes jedno čokoládově hnědé oko. Tohle není žádný mírotvorce. Ani občan Kapitolu.
„Kdo jste?“ ptám se opatrně, ale o něco klidněji.
„Já jsem Kepra,“ představuje se žena. Ta je o něco starší. Možná kolem pětatřicítky. „A tohle je Bonnie. Utekly jsme z Osmého kraje.“
Z Osmého kraje! Takže musejí vědět o tom povstání!
„Kde jste vzaly uniformy?“ ptám se.
„Ukradla jsem je v továrně,“ říká Bonnie. „Vyrábíme je tam. Jenže měly být pro… pro někoho jiného. Proto mi je tak velká.“
„Tu zbraň jsme sebraly mrtvému vojákovi,“ dodává Kepra, když si všímá, na co se dívám.
„Co ta sušenka, kterou držíte? Ta s tím ptákem? Co to má znamenat?“ ptám se.
„Ty to nevíš, Katniss?“ Zdá se, že to Bonnii upřímně překvapilo.
Poznaly mě. Pochopitelně. Nemám zakrytou tvář, jsme u Dvanáctého kraje a mířím na ně šípem. Kdo jiný by to mohl být? „Vím, že ten obrázek vypadá jako odznak, který jsem měla v aréně.“
„Ona o tom neví,“ říká Bonnie tiše. „Možná neví o ničem.“
Náhle mám pocit, že bych měla vypadat dobře informovaná. „Vím, že v Osmém kraji vypuklo povstání.“
„Ano, proto jsme musely utéct,“ přikyvuje Kepra.
„To se vám rozhodně povedlo. Co ale budete dělat dál?“ ptám se.
„Míříme do Třináctého kraje,“ odpovídá Kepra.
„Do Třináctého kraje?“ opakuji. „Ten neexistuje. Kapitol ho zničil.“
„Před pětasedmdesáti lety,“ dodává Kepra. Bonnie přešlapuje a mrká bolestí.
„Co máš s nohou?“ obracím se k ní.
„Vyvrtla jsem si kotník. Mám moc velké boty,“ vysvětluje.
Koušu se do rtu. Instinkty mi napovídají, že obě ženy mluví pravdu. A že mají informace, které bych ráda získala. Než ale skloním luk k zemi, pro jistotu zvedám Kepřinu zbraň. Chvilku váhám – vzpomínám na to, jak jsme kdysi s Hurikánem v lese viděli vznášedlo, které chytilo dva uprchlíky z Kapitolu. Chlapce na místě probodli oštěpem. Jak jsem později zjistila v Kapitolu, rusovlasou dívku zmrzačili a proměnili v němou otrokyni, avoxku. „Pronásleduje vás někdo?“
„Snad ne. Nejspíš si myslí, že jsme zahynuly při výbuchu v továrně,“ říká Kepra. „Měly jsme obrovské štěstí, že to tak opravdu nedopadlo.“
„Dobře, tak pojďte dovnitř.“ Kývám k betonovému domku. Následuji je se zbraní v ruce. I Bonnie kráčí rovnou ke krbu a sedá si na kabát mírotvorce, který je před ní rozprostřený. Vztahuje ruce ke skomírajícímu plameni na konci ohořelého polena. Má bledou, téměř průsvitnou pokožku, a já přes ni vidím zář ohně. Kepra se pokouší upravit kabát, který jistě patří jí, kolem chvějící se dívky.
V popelu stojí rozříznutá plechovka s nebezpečně ostrými okraji, plná borového jehličí ve vroucí vodě. „Děláte si čaj?“ ptám se.
„Snad. Mám dojem, že jsem před několika lety viděla, jak to někdo dělal s jehličím v Hladových hrách. Aspoň si myslím, že to byly borové jehlice,“ odpovídá Kepra zamračeně.
Vzpomínám si na jejich domovinu, ošklivý zastavěný kraj páchnoucí průmyslovými zplodinami a s obyvateli ubytovanými ve zchátralých činžácích. Na ulicích bylo sotva vidět stéblo trávy. Lidé tam nemají sebemenší příležitost, aby se naučili něco o přírodě. Je zázrak, že ty dvě překonaly tak velkou vzdálenost. „Došlo vám jídlo?“ ptám se.
Bonnie přikyvuje. „Vzaly jsme, co jsme mohly, ale bylo toho strašně málo. Snědly jsme to už před několika dny.“ Její rozechvělý hlas rozmetává moje poslední pochybnosti. Je to jenom podvyživená, zraněná dívka, která prchá před Kapitolem.
„Tak to dneska máte šťastný den,“ říkám a házím na zem lovecký pytel. Po celém kraji lidé hladovějí a my pořád máme víc než dost. Proto jsem v poslední době roznášela potraviny ostatním. Mám svoje priority: Hurikánova rodina, Mastná Sae a pár dalších obchodníků z Jarmarku, kteří přišli o živnost. Matka pomáhá zase jiným lidem, především pacientům. Dnes ráno jsem schválně přecpala lovecký vak potravinami, protože jsem věděla, že si toho matka všimne a bude předpokládat, že roznáším jídlo potřebným. Ve skutečnosti jsem jen chtěla získat čas, aby si o mě hned nedělala starosti. Měla jsem v úmyslu jídlo rozdat večer cestou zpátky, ale z toho nic nebude.
Vytahuji z vaku dva čerstvé bochánky s vrstvou zapečené sýra. Těch máme dost od chvíle, kdy Peeta zjistil, že patří k mý nejoblíbenějším lahůdkám, a zásobuje nás jimi. Jeden bochánek házím Kepře, ale k Bonnii dojdu a druhý jí raději pokládám rovnou do klína, protože si nejsem jistá, jestli by ho při svém současném stavu chytila, a nechci, aby skončil v ohni.
„Jé,“ říká Bonnie. „Páni, ten je celý pro mě?“
Svírá se mi hrdlo, když si vzpomínám na jiný hlas. Routin. V aréně. Když jsem jí dala stehýnko koroptvice. „Páni, ještě nikdy jsem pro sebe neměla celé stehno.“ Nevěřícný pohled chronicky hladovějícího.
„Jo, jen se najez,“ odpovídám. Bonnie drží bochánek, jak kdyby nedokázala uvěřit, že je skutečný. Zakusuje se do něj a hltá jednotlivá sousta. „Je to lepší, když koušeš.“ Přikyvuje a snaží zpomalit, ale vím, jak je to těžké, když má člověk takový hlad. „Myslím, že ten čaj už je hotový.“ Zvedám plechovku z popela. Kepra vytahuje z batohu dva plechové hrníčky a já jim do nich nalévám čaj. Choulí se k sobě, jedí bochánky, foukají si do čaje a srkají horkou tekutinu, zatímco rozdělávám větší oheň. Když jsou po jídle, ptám se jich: „Takže, jak jste se sem dostaly?“ A ony mi vyprávějí svůj příběh.
Od Hladových her v Osmém kraji dramaticky rostla nespokojenost. Obyvatelé byli pochopitelně nespokojení odjakživa, aspoň do jisté míry, ale rozdíl spočíval v tom, že už jim nestačila jenom slova a myšlenka na čin se přetavila ve skutečnost. Textilní továrny zásobující celý Panem jsou plné hlučných, rachotících strojů, takže si dělníci mezi sebou mohou snadno šeptat, aniž by si toho někdo všiml a mohl je odposlouchávat. Kepra učila ve škole a Bonnie byla jednou z jejích žaček. Po posledním zvonění každý den obě pracovaly na čtyřhodinové směně v továrně, kde vyráběly uniformy pro mírotvorce. Trvalo měsíce, než Bonnie výstupní kontroly získala dvě uniformy a k nim nějaké boty kalhoty. Byly původně určené pro Kepru a jejího manžela, neboť všichni chápali, že bude zásadně důležité informovat o povstání okolní kraje, aby se vzpoura mohla úspěšně šířit.
Den, kdy jsme s Peetou vystoupili v Osmém kraji v rámci Turné vítězů, byl ve skutečnosti určitou zkouškou. Lidé patřící k různým oddílům se v davu nenápadně rozmístili u budov, jež představovaly jejich cíle. Takový byl jejich plán: obsadit mocenská centra, jako je soudní budova, velitelství mírotvorců a komunikační centrum na náměstí, i objekty v dalších částech kraje: železnici, obilnici, elektrárnu a zbrojnici.
V den mých zásnub, toho večera, kdy přede mnou Peeta poklekl a veřejně před kapitolskými kamerami deklaroval svou nehynoucí lásku ke mně, povstání začalo. Jednalo se o dokonalou příležitost. Náš rozhovor s Caesarem Flickermanem museli všichni povinně sledovat, takže obyvatelé Osmého kraje získali zákonný důvod být po setmění na ulici a shromáždit se na náměstí či u jiných komunikačních center po městě, aby sledovali televizi. Za jiných okolností by taková shromáždění vzbudila podezření. Takhle se všichni bez problémů ocitli na svých místech a v určenou chvíli, v osm hodin, si nasadili masky a vypukl chaos.
Mírotvorce útok překvapil a obrovské počty vzbouřenců je zprvu přemohly. Povstalci obsadili komunikační centrum, obilnici i elektrárnu. Získali od poražených mírotvorců i zbraně. Doufali, že pokud se nějak dokážou informovat o povstání okolní kraje, snad se podaří zbavit Kapitol nadvlády nad kraji.
Pak se ale štěstěna obrátila. Do kraje dorazily posily, tisíce ka-pitolských vojáků. Vznášedla bombardovala povstalecké bašty, dokud je nezměnila v hromady popela. V následném zmatku se lidem sotva podařilo vrátit do svých domovů. Mírotvorcům stačilo necelých čtyřicet osm hodin, aby znovu získali moc nad městem. Týden nikdo nesměl vycházet z domova. Panoval kritický nedostatek jídla a uhlí. Televize vysílala pouze popravy lidí podezřelých z podněcování nepokojů. Pak jednoho večera, kdy byl celý kraj na pokraji smrti hladem, přišel rozkaz, aby se všichni vrátili ke své původní práci.
To znamenalo, že Kepra a Bonnie musely zase jít do školy. Po vyučování je cestou na směnu v továrně zdržely ulice poškozené bombardováním. Byly necelých sto metrů od brány, když továrna vybuchla. Exploze zabila všechny dělníky uvnitř, včetně Kepřina manžela a Bonniiny rodiny.
„Někdo musel říct Kapitolu, že vzpoura měla svůj počátek tam,“ vypráví Kepra tiše.
Obě utekly ke Kepře domů, kde měly pořád schované uniformy mírotvorců. Pobraly co nejvíc zásob – kradly i od sousedů, o nichž věděly, že jsou po smrti – a podařilo se jim dostat k nádraží. Ve skladišti vedle kolejí se převlékly do uniforem a v přestrojení nastoupily do nákladního vagonu s látkami, který odjížděl do Šestého kraje. Při zastávce na doplnění paliva se vyplížily z vozu a pokračovaly pěšky. Skrývaly se v lesích, ale držely se v blízkosti kolejí, a tak před dvěma dny dorazily k Dvanáctému kraji, kde se musely zastavit, protože si Bonnie vymkla kotník.
„Chápu, proč utíkáte, ale co čekáte, že najdete ve Třináctém kraji?“ ptám se.
Bonnie si vyměňuje s Keprou nervózní pohled. „To nevíme jistě,“ připouští Kepra.
„Jsou tam jenom rozvaliny,“ říkám. „Všichni jsme přece viděli záběry v televizi.“
„To je právě ono. I podle těch nejstarších pamětníků promítají pořád stejné záběry,“ odpovídá Kepra.
„Vážně?“ V duchu si vybavuji záběry, které jsem už několikrát viděla na obrazovce.
„Víš přece, že vždycky ukazují soudní budovu?“ pokračuje Kepra. Přikyvuji. Tu jsem viděla už tisíckrát. „Když se podíváš hodně pozorně, všimneš si toho taky. V pravém horním rohu.“
„Čeho?“ ptám se.
Kepra zvedá sušenku s ptákem. „Reprodrozda. Pořád toho samého.“
„V našem kraji si myslíme, že používají stále stejné staré záběry, protože Kapitol nemůže ukázat, co je tam teď doopravdy,“ říká Bonnie.
Nedůvěřivě si odfrknu. „A na základě toho jdete do Třináctého kraje? Kvůli nějakému ptákovi? Myslíte si, že tam najdete nově vybudované město plné lidí? A že je Kapitol nechává na pokoji?“
„Ne,“ vrtí Kepra vážně hlavou. „Myslíme si, že se obyvatelé přesunuli do podzemí, když Kapitol zničil všechno na povrchu. Myslíme si, že se jim podařilo přežít. A Kapitol je možná nechává na pokoji proto, že v temných dobách se Třináctý kraj zabýval především vývojem jaderných technologií.“
„Těžili grafit,“ namítám. Pak ale váhavě umlkám, neboť uvědomuji, že tuhle informaci mám od Kapitolu.
„Měli tam pár menších dolů, to je pravda, ale ne dost na to, aby uživily tak velký počet obyvatel. To je asi jediná věc, kterou víme jistě,“ říká Kepra.
Srdce mi buší jako splašené. Co když mají pravdu? Je to možné? Dá se utéct jinam než do divočiny? Na nějaké bezpečné místo? Pokud ve Třináctém kraji žijí lidé, neměla bych se tam vydat také? Třeba bych tam něco dokázala, zatímco tady budu jenom čekat na smrt. Jenže na druhou stranu, pokud jsou v Třináctém kraji lidé… a mají mocné zbraně…
„Proč nám nepomohou?“ vyhrknu zlostně. „Jestli to je pravda, proč nás nechávají žít v takových podmínkách? Proč nás nechávají hladovět a masakrovat při hrách?“ Najednou nenávidím domnělé podzemní město v Třináctém kraji i jeho obyvatele, kteří nečinně přihlížejí, jak trpíme a umíráme. Nejsou o nic lepší než Kapitol.
„Nevíme,“ šeptá Bonnie. „Zatím jenom doufáme, že vůbec existují.“
Její slova mě vracejí do reality. Jsou to jenom přeludy. Třináctý kraj neexistuje, protože něco takového by Kapitol nikdy nepřipustil. S tím záběrem se pravděpodobně mýlí. Reprodrozdů je všude plno a jsou to mimořádně odolná zvířata. Pokud dokázali přežít vybombardování Třináctého kraje, dnes se jim tam patrné daří líp než kdykoliv předtím.
Bonnie ztratila domov. Její rodina je po smrti. Návrat do Osmého kraje nebo přestěhování do jiného kraje nepřipadá v úvahu. Jistěže ji vábí představa nezávislého, prosperujícího Třináctého kraje. Nedokážu se přimět k tomu, abych jí řekla, že se honí za iluzí, která se brzy rozplyne jako kouř nad ohněm. Třeba se jim podaří nějak přežívat v lesích. Pochybuji o tom, ale je mi jich tak líto, že se jim musím pokusit pomoct.
Dávám jim veškeré jídlo ze svého vaku, většinou obilí a sušené fazole, ale je ho dost, aby jim nějakou dobu vydrželo, pokud s ním budou uvážlivě hospodařit. Pak odvádím Kepru do lesa snažím se jí stručně vysvětlit základy lovu. Má zbraň, která dokáže proměňovat sluneční energii ve smrtící paprsky, takže ji teoreticky může používat věčně. Když se jí daří zabít první veverku, úlovek je spečený na škvarek, protože ho Kepra zasáhla přímo do těla. Ukazuji jí ale, jak se kořist stahuje z kůže a vyvrhuje. S trochou cviku na to přijde. Vyrábím novou berli pro Bonnii. V domku si stahuji jedny ponožky a dávám je zraněné dívce s pokynem, aby si je při chůzi nacpala do bot a přes noc si je oblékla na nohy. Nakonec je učím, jak si mají rozdělat pořádný oheň.
Mámí ze mě podrobnosti o situaci v Dvanáctém kraji a já jim vyprávím o novém životě pod Knutem. Je poznat, že to považují za důležité informace, které předají vůdcům Třináctého kraje, a tak jim vyhovuji, abych neničila jejich naději. Když ale nastává pozdní odpoledne, musíme se rozloučit. „Už musím jít,“ říkám.
Vřele mi děkují a objímají mě. Bonnii se zalévají oči slzami. „Nemohu uvěřit, že jsme se s tebou opravdu setkaly. Všichni mluvili skoro pořád o tobě, od té chvíle, co jsi…“
„Já vím. Já vím. Co jsem pohrozila společnou sebevraždou s Peetou,“ doplňuji za ní unaveně.
Zpáteční cestu skoro ani nevnímám. Začíná padat sníh, ale mně se honí hlavou novinky o povstání v Osmém kraji i o nepravděpodobné, ale svůdně lákavé možnosti, že existuje svobodný Třináctý kraj.
Rozhovor s Keprou a Bonnii mi potvrdil jednu důležitou věc: Prezident Snow mě oklamal. Ani všechny polibky a objetí na světě nemohly změnit spád událostí v Osmém kraji. Ano – to, jak jsem vytáhla ve finále Hladových her jedovaté bobule, bylo určitou rozbuškou, ale následný požár jsem nemohla uhasit, a prezident Snow to musel dobře vědět. Proč mě tedy navštěvoval? Proč mi nařizoval, abych přesvědčovala davy o své lásce k Peetovi? Zjevně chtěl zabránit tomu, abych jim přidělávala na další problémy. A také chtěl samozřejmě zabavit lidi v Kapitolu. Chystaná svatba je patrně nevyhnutelným vyústěním celého plánu.
Blížím se k plotu, když na nedaleké větvi zatrylkuje reprodrozd. Při pohledu na něj si uvědomuji, že se mi nedostalo pořádného vysvětlení toho obrázku na sušence a jeho plného významu.
„To znamená, že jsme na tvé straně.“ Takhle to Bonnie řekla. Copak mám lidi na své straně? A na jaké straně? Stala jsem se bezděčně tváří povstání, v něž lidé doufají? Pokud ano, má strana si nevede nijak dobře. Stačí se podívat, co se stalo v Osmém kraji.
Ukládám zbraně do dutého kmenu poblíž našeho starého domova ve Sloji a mířím k plotu. Klekám si na koleno a chystám se prolézt na Louku, ale pořád jsem tak zamyšlená, že mě do reality přivádí až nenadálé zahoukání sovy.
V houstnoucím šeru se drátěný plot jeví stejně neškodně jako jindy. Na poslední chvíli ale ucukávám; uvědomuji si, že slyším tichý zvuk připomínající bzučení sršáního hnízda. Plot je pod proudem.