„Jestli se pohneš jenom o kousíček,“ varoval mě útočník, „bez mrknutí oka to do tebe vrazím!“
Slova mě nezmrazila zdaleka tak jako to, že je pronesl hlas, který jsem dobře znal.
„Steve?!“ zhrozil jsem se a pak jsem se přes konec kůlu podíval na jeho obličej. Byl to on, jasně, a snažil se tvářit hrdinsky, i když ve skutečnosti byl strachy bez sebe. „Steve, co to –“ Dloubl do mě kolíkem a nenechal mě to doříct.
„Ani slovo!“ sykl a skrčil se za kamenný sloup. „Nechci, aby to zaslechl tvůj přítel.“
„Můj… to myslíš pana Hroozleyho?“
„Larten Hroozley nebo Vur Horston,“ odfrkl si Steve. „Je mi jedno, jak mu říkáš. Je to upír. Na ničem jiném mi nesejde.“
„Co tady děláš?“ zašeptal jsem.
„Lovím upíry,“ zavrčel a znovu do mě štouchl kůlem. „A co nevidím – najdu rovnou páreček!“
„Poslechni,“ začal jsem víc otráveně než ustaraně (kdyby mě chtěl zabít, udělal by to hned a ušetřil by si proslovy, jaké bývají ve filmech). „Jestli do mě ten krám chceš vrazit, tak dělej. Ale jestli si chceš promluvit, dej ho stranou. Bolí mě celý tělo i bez toho, abys do mě dělal další díry.“
Vytřeštil oči a pak kolík o pár centimetrů odtáhl.
„Proč jsi sem přišel?“ zeptal jsem se. „A jak jsi věděl, že sem máš přijít?“
„Sledoval jsem tě,“ vysvětlil. „Po tom, cos provedl Alanovi, jsem tě sledoval celej tejden. Viděl jsem Hroozleyho, jak jde k vám do domu. Viděl jsem ho, jak tě vyhazuje z okna.“
„Tak tos byl ty, kdo se vplížil k nám do obýváku!“ vyděsil jsem se, protože jsem si vzpomněl na záhadného nočního návštěvníka.
„Jasně,“ přikývl. „Doktoři ti ten úmrtní list podepsali nějak moc rychle. Chtěl jsem si to prověřit sám a zjistit, jestli vevnitř něco netiká.“
„To ten papírek v puse?“ vyzvídal jsem.
„Lakmus.“ prohlásil. „Mění barvu, když ho položíš na něco vlhkýho. Když ho dáš na živý tělo. A taky mi hodně řekly ty znamínka na prstech.“
„Ty o těch znamínkách víš?“ zeptal jsem se ohromeně.
„Cet jsem o tom v jedny hodně starý knížce.“ vysvětlil. „Vlastně právě v tý, co jsem v ní našel portrét Vura Horstona. Nikde jinde o tom zmínka nebyla, takjsem si myslel, že to je jenom jedna z tý spousty bájí o upírech. Pak jsem si ale prohlíd tvoje prsty a –“
Zarazil se a naklonil hlavu. Došlo mi, že už neslyším pana Hroozleyho házet hlínu. Na chvilku bylo ticho. Pak se hřbitovem rozneslo syknutí: „Darrene, kde jsi?“ zavolal. „Darrene?“
Steve měl tvář strhanou strachem. Slyšel jsem, jak mu tluče srdce, a spatřil jsem mu na tvářích kapky potu. Nevěděl, co teď. Nedomyslel to tak daleko.
„Tady jsem.“ křikl jsem, až Steve nadskočil.
„Kde že?“ zeptal se pan Hroozley.
„Tady vzadu,“ odpověděl jsem a bez ohledu na Stevův kůl jsem vstal. „Zeslábly mi nohy, tak jsem si na chvilku lehnul.“
„Jsi v pořádku?“ zajímal se upír.
„Úplně,“ tvrdil jsem. „Ještě chvilku si oddechnu a pak to zkusím znovu. Křikněte na mě, až to budete mít.“
Zase jsem se skrčil, abych se Stevovi díval do očí. Už se netvářil tolikjako hrdina. Hrot kůlu mířil k zemi, už mi jím nehrozil a celé tělo se mu žalostně třáslo. Bylo mi ho líto.
„Proč jsi sem přišel, Steve?“ zeptal jsem se.
„Zabít tě.“
„Zabít? Proč, proboha?“ podivil jsem se.
„Jsi upír,“ vzdychl si. „Jaké ještě důvody potřebuju?“
„Ale ty přece proti upírům nic nemáš,“ připomněl jsem mu. „Chtěl ses upírem stát.“
„To jo,“ zavrčel. „Chtěl, ale povedlo se to tobě. Plánoval sis to tak celou tu dobu, co? Napovídal jsi mu, že jsem zlý. Přiměl jsi ho, aby mě odmrštil, takže sám budeš moct –“
„Plácáš nesmysly,“ povzdychl jsem si. „Nikdy jsem se upírem stát nechtěl. S tím, že se k němu přidám, jsem souhlasil jen proto, abych ti zachránil život. Kdybych se nestal jeho pomocníkem, byl bys po smrti.“
„Pěkná povídačka,“ odfrkl si. „Když si pomyslím, že jsem ti věřil jako kamarádovi… Pcha!“
„Ale já jsem tvůj kamarád!“ vyrazil jsem. „Steve, ty to vůbec nechápeš. Nikdy bych ti nijak neublížil. To, co se se mnou stalo, se mi hnusí. Udělal jsem to, jen abych –“
„Ušetři mě těch dojemnejch řečí,“ vztekal se. „Jak dlouho sis to všechno plánoval? Ten večer po představení jsi za ním určitě zašel, co? Tak jsi dostal Madame Oktu, že jo? Dal ti ji oplátkou za to, že se staneš jeho pomocníkem.“
„Ne. Steve, tak to není. Tomu nesmíš věřit.“ Jenomže on tomu věřil. Viděl jsem mu to na očích. Ať řeknu cokoli, svůj názor nezmění. Bral to tak, že jsem ho zradil. Ukradl jsem mu život, který měl patřit jemu. Nikdy mi to neodpustí.
„Už půjdu,“ prohlásil a začal se plazit pryč. „Myslel jsem si, že tě dokážu zabít už dneska v noci, ale spletl jsem se. Jsem moc mladý. Nemám dost síly nebo dost odvahy.
Ale dobře mě poslouchej, Shane. Já vyrostu. Budu starší a silnější a odvážnější. Zasvětím tomu celý život, budu si pěstovat tělo i mozek, a jednou… až na to budu mít… až budu úplně vybavený a připravený…
Vyslídím tě a zabyu,“ zapřísáhl se. „Stanu se nejlepším lovcem upírů na světě a ty nenajdeš jedinou díru, kde bych tě nedokázal vypátrat. Jedinou smradlavou díru nebo skálu nebo sklep.
Jestli budu muset, budu tě stopovat až na konec světa,“ pokračoval a obličej mu žhnul šílenstvím. „Tebe a tvého rádce. A až tě najdu, proženu ti srdcem kůly s ocelovou špicí a useknu ti hlavu a vycpu ji česnekem. Pak tě spálím na popel a ten vysypu do tekoucí vody. Nic nenechám náhodě. Postarám se, aby ses už nikdy z hrobu nevrátil!“
Odmlčel se, vytáhl nůž a vyřízl si do levé dlaně křížek. Pak ruku zvedl, abych viděl odkapávající krev.
„Přísahám na tuhle krev!“ prohlásil, pak se otočil, odběhl a za pár vteřin zmizel ve stínech noci.
Mohl bych býval běžet za ním a držet se stopy krve. Kdybych zavolal pana Hroozleyho, ten by ho snadno našel a byl by konec Stevovi Leopardovi i jeho hrozbám. A bylo by velice rozumné to udělat.
Jenže jsem to neudělal. Nemohl jsem. Byl to můj kamarád…
2024 ©