Když maminka v pondělí ráno položila telefon a pověděla mi, že Steve se uzdravil, dělal jsem překvapeného. Byla celá nadšením bez sebe a chvilku jsme všichni tři s Annií v kuchyni tancovali. „To se probral sám od sebe?“ zajímal se táta. „Ano. Lékaři to nechápou, ale nikdo si nenaříká.“
„K neuvěření,“ zamumlal tatínek. „Třeba je to zázrak,“ vypískla Annie a já jsem musel odvrátit hlavu, abych ukryl úsměv. Pěkný zázrak!
Jen co maminka vyjela za paní Leonardovou, vyrazil jsem do školy. Tak trochu jsem se bál, že mě sluníčko spali, jak vyjdu z domu, ale samozřejmě se nic nestalo. Pan Hroozley přece říkal, že budu moct přes den chodit venku.
Čas od času mě napadlo, jestli to nebyl jenom zlý sen. Když jsem se na to rozpomínal, připadalo mi to šílené. Hluboko v nitru jsem věděl, že se to opravdu stalo, ale snažil jsem se věřit něčemu jinému a někdy se mi to skoro dařilo.
Nejvíc ze všeho mě štvalo, že uváznu v tomhle klukovském těle tak dlouho. Jak to vysvětlím mámě a tátovi a vůbec všem? Po pár letech budu za šaška, zvlášt ve škole, protože se ocitnu ve třídě s lidmi, co budou vypadat starší.
V úterý jsem zašel navštívit Steva. Seděl s podloženou hlavou, díval se na televizi a bral si z bonboniéry. Když mě uviděl, zaradoval se a začal mi vykládat, jak se v nemocnici má, a taky ojídle a hrách, co mu nosí sestřičky, a o tom, jak se mu tu vrší haldy dárků.
„Musím se nechat kousat od jedovatejch pavouků častějc,“ zažertoval.
„Bejt tebou, moc bych si na to nezvykal,“ ošklíbl jsem se. „Příště by ses z toho nemusel dostat.“
Zamyšleně si mě prohlížel. „Víš, že doktoři jsou z toho celí pryč?“ nadhodil. „Nevědí, z čeho jsem byl nemocný, a nevědí, proč jsem se uzdravil.“
„O Madame Oktě jsi jim nevykládal?“
„Ne. Nezdálo se mi, že by to bylo potřeba. A tobě by to nadělalo maléry.“
„Díky.“
„Co se s ní stalo?“ optal se. „Co jsi s ní udělal, když mě kousla?“
„Zabil jsem ji.“ zalhal jsem. „Šílel jsem vzteky a rozšlapal jsem ji.“
„Fakt?“ zeptal se. „Fakt.“
Pomaličku přikývl, ale nespouštěl ze mě oči. „Kdyžjsem se poprvý probral, zdálo se mi, že tě vidím,“ změnil téma. „Určitě jsem se splet, protože to bylo uprostřed noci. Ale ten sen se hodně podobal skutečnosti. Dokonce jsem měl pocit, že jsem s tebou viděl ještě někoho, vysokého a ošklivého, v červených šatech, s oranžovými vlasy a dlouhou jizvou na levý tváři.“
Nic jsem neříkal. Nešlo to. Díval jsem se do země a tiskl jsem dlaně k sobě.
„A ještě jedna legrační věc,“ utrousil. „Sestra, která přišla na to, že jsem se probral, se dušuje, že v pokoji byli dva lidi, dospělý mužský a kluk. Doktoři si myslejí, že si něco vybájila, a říkají, že na tom nesejde. Ale stejně je to divný, ne?“
„Dost divný,“ souhlasil jsem a pořád jsem se mu nebyl s to podívat do očí.
Změny jsem na sobě začal pozorovat až v příštích několika dnech. Když jsem šel do postele, bylo pro mě čím dál tím těžší usnout, pořád jsem se probouzel uprostřed noci. Zlepšil se mi sluch a už z velké dálky jsem rozuměl, co si lidi povídají. Ve škole jsem slyšel hovory ze dvou vedlejších tříd, skoro jako kdyby mezi nimi nebyly zdi.
A začal jsem mít lepší kondici. O malých i velkých přestávkách jsem dokázal běhat po dvoře a vůbec jsem se nezpotil. Nikdo mě nedohnal. Víc jsem si taky uvědomoval vlastní tělo a uměl jsem je ovládat. Ve fotbale jsem si prakticky dělal, co jsem chtěl, a obcházel jsem soupeře po libosti. Ve čtvrtek jsem dal šestnáct gólů.
Kromě toho jsem i zesílil. Kliků a přitahovaček jsem dovedl udělat, kolik se mi zachtělo. Žádné nové svaly se mi neudělaly, nebo jsem aspoň žádné neviděl, ale proudila ve mně síla, která tam předtím prostě nebyla. Ještě jsem ji patřičně neprozkoumal, ale věřil jsem, že je nejspíš obrovská.
Snažil jsem se nové schopnosti skrývat, ale bylo to těžké. Výkony v běhu a při fotbale jsem ještě vysvětlil tím, že o hodně víc cvičím a trénuju, ale s jinými věcmi to bylo horší.
Jako třeba v pátek, když odzvonili konec polední přestávky. Právě ten brankář, kterému jsem nasázel šestnáct gólů, zrovna vysoko nakopl míč. Ten se snášel ke mně, a tak jsem napřáhl pravou ruku, že ho chytím. Chytil jsem ho, ale jak jsem ho stiskl, nehty se mi zabořily dovnitř a míč praskl!
A když jsem ten večer jedl, dost jsem se nesoustředil. Všiml jsem si, že se sousedi odvedle hádají, a pozorně jsem hádku poslouchal. Měl jsem párky a hranolky a po chvíli mi přišlo, že jídlo je nějak tužší, než by mělo být. Když jsem na ně sklouzl pohledem, spatřil jsem, že jsem ukousl vidličce hroty a žvýkám je na kousky! Naštěstí to nikdo neviděl, a tak jsem při mytí rukou mohl vyhodit zbytek vidličky do koše.
Steve mi zavolal právě ve čtvrtek večer. Pustili ho z nemocnice. Ještě pár dnů se měl šetřit a do školy měl jít až po neděli, ale tvrdil, že by se zbláznil nudou, a přemluvil maminku, ať ho pustí hned zítra.
„To chceš říct, že se ti chce do školy?“ zděsil jsem se.
„Zní to praštěně, co?“ zasmál se. „Obyčejně je mi dobrá každá záminka, abych moh zůstat doma. A když ji teď mám, chce se mi tam jít! Jenže to bys musel vědět, jak příšerná je to nuda, být pořád zavřenej vevnitř. Pár dnů to bylo fajn, ale celej tejden… Brrr!“
Přemítal jsem, jestli nemám Stevovi povědět pravdu, ale nevěděl jsem, jak by to prjjal. To on se přece chtěl stát upírem. Asi by se mu moc nezamlouvalo, že si pan Hroozley vybral místo něj mě.
A povědět to Annii, to bylo vyloučeno už vůbec. Od té doby, co se Steve uzdravil, neřekla o Madame Oktě ani slovo, ale často jsem ji přistihl, jak mě pozoruje. Nevím, co se jí honilo hlavou, ale asi něco takovéhleho: Steve se sebral, ale ne díky tobě. Ty jsi měl možnost ho zachránit, ale neudělal jsi to. Lhal jsi a riskoval jsi, že umře, hlavně aby ses sám nedostal do maléru. Zachoval by ses stejně, kdyby šlo o mě?
V pátek byl Steve středem pozornosti. Cela třída se kolem něj shlukla a všichni ho prosili, ať vypráví. Chtěli vědět, co ho otrávilo, jak to přežil, jaké to je v nemocnici, jestli ho operovali, jestli má nějaké jizvy a tak dál.
„Nevím, co mě to kouslo,“ vykládal. „Byl jsem u Darrena doma. Seděl jsem u okna. Něco jsem slyšel, ale než jsem se stačil podívat, hryzlo mě to a já jsem omdlel.“ Právě na téhle povídačce jsme se dohodli, když jsem byl u něj v nemocnici.
Ten pátek mi bylo divně. Celé dopoledne jsem se rozhlížel po třídě a připadal jsem si tam jako cizinec. Všechno se mi zdálo být zbytečné. „Vůbec bych tu neměl být.“ říkal jsem si v duchu pořád. „Už nejsem normální kluk. Měl bych si vydělávat na živobytí jako upírův pomocník. K čemu mi teď bude angličtina a dějepis a zeměpis? To není moje parketa.“
Tommy a Alan vyprávěli Stevovi, jak jsem se zlepšil ve fotbale. „Poslední dobou běhá jako čamrda.“ tvrdil Alan.
„A hraje jako Pelé,“ přidal se Tommy.
„Vážně?“ zadíval se na mě Steve zvláštním způsobem. „A co způsobilo tu velkou změnu. Darrene?“
„Jakou změnu?“ bránil jsem se chabě. „Prostě mi to jde. A mám kliku.“
„Pan Skromněji“ rozesmál se Tommy. „Ale pan Dalton povídal, že ho asi postaví jako útočníka do sedmnáctky. Jen si představte, že by někdo od nás hrál za mužstvo do sedmnácti let! Tam se nikdy nikdo v našem věku nedostal.“
„To teda nedostal.“ souhlasil zamyšleně Steve.
„Ále, to on jen tak povídá,“ snažil jsem se to ukončit.
„Možná.“ řekl Steve. „Možná.“
Ten den jsem o velké přestávce hrál schválně špatně. Bylo mi jasné, že Steve mě podezřívá. Nemyslím, že by už věděl, co se děje, ale vycítil, že jsem se nějak změnil. Běhal jsem pomalu a spaloval i ty šance, které bych normálně proměnil i bez těch svých zvláštních schopností.
Lest zabrala. Ke konci zápasu přestal sledovat každý můj pohyb a začal se mnou zase žertovat. Pak se ale stalo něco, co všechno zkazilo.
Běželi jsme s Alanem za míčem. Nebyl by se k němu dostal, protože jsem to měl blíž, ale Alan je o něco mladší než my ostatní a občas se chová hloupě. Napadlo mě, že mu to nechám, ale měl jsem toho špatného výkonu už plné zuby. Přestávka skoro končila a já jsem chtěl dát aspoň jeden gól. A tak jsem poslal pana Alana Morrise k čertu. Tohle je můj míč a jestli se mi postaví do cesty, běda mu!
Srazili jsme se kousek před míčem. Alan vyjekl a odletěl. Zasmál jsem se, zpracoval jsem si míč a řítil jsem se ke bráně.
Jenže jsem zahlédl krev a zarazil jsem se.
Alan dopadl nešikovně a poranil se na levém koleně. Byl to hodně hluboký škrábanec a krev se ven jenom řinula. Rozbrečel se a nepokoušel se přikrýt si ránu ubrouskem nebo kapesníkem.
Někdo mi ukopl míč od nohy a odběhl s ním. Nevšímal jsem si toho. Vpíjel jsem se očima do Alana. Přesněji řečeno do Alanova kolena. A ještě přesněji do Alanovy krve.
Popošel jsem k němu. A ještě blíž. Už jsem stál nad ním a zacláněl mu. Mrkl po mně a nejspíš mi na očích uviděl něco divného, protože v tu ránu přestal bulet a nejisté si mě prohlížel.
Padl jsem na kolena – a než jsem si uvědomil, co dělám, položil jsem mu na ránu ústa a sál a polykal jsem krev!
Trvalo to pár vteřin. Oči jsem měl zavřené a pusu plnou krve. Chutnala skvěle. Nevím, kolik bych toho byl vypil a jak moc bych Alanovi ublížil. Naštěstí jsem nebyl přinucen to zjistit.
Uvědomil jsem si, že kolem jsou lidi, a otevřel jsem oči. Skoro všichni přestali hrát a zděšeně mě pozorovali.
Odtrhl jsem rty od Alanova kolene, rozhlédl jsem se po kamarádech a přemýšlel jsem, jak tohle vysvětlím.
Vtom mě to napadlo: vyskočil jsem a rozhodil jsem ruce. „Jsem všech upírů pán!“ hulákal jsem. „Jsem vládce nemrtvých. Všem vám vysaju krev!“
Vyděšeně si mě prohlíželi, ale pak se rozesmáli. Mysleli si, že to je vtip! Mysleli si, že si na upíra jenom hraju.
„Tobě šplouchá na maják, Shane,“ prohlásil někdo.
„Fuj, to je hnus!“ vypískla jedna holka, když uviděla, jak mi po bradě teče čerstvá krev. „Měli by tě zavřít!“
Vtom zazvonilo, byl čas vrátit se do tříd. Byl jsem sám se sebou spokojený. Myslel jsem si, že jsem všechny oklamal. Pak jsem si ale všiml, kdo stojí v hloučku až úplně vzadu, a moje radost se vytratila. Byl to Steve a na tváři měl jasně napsáno, že přesně ví, co se stalo. On se vůbec oklamat nenechal.
Všechno věděl.
2024 ©