Musel jsem čekat skoro do jedenácti. Odešel bych býval dřív, když byla maminka v nemocnici, ale přišlo k nám pár tátových známých s dětmi a já musel dělat hostitele.
Máma se vrátila domů kolem desáté. Byla unavená, a tak tatínek hosty rychle vyprovodil. Udělali si čaj, seděli v kuchyni a povídali si, teprve pak si šli lehnout. Počkal jsem, až usnou, pak jsem se vyplížil dolů a vyšel jsem ven zadními dveřmi.
Upaloval jsem tmou jako kometa. Nikdo mě neviděl ani neslyšel, tak rychle jsem běžel. Vjedné kapse jsem měl křížek, který jsem našel v maminčině šperkovnici, ve druhé lahvičku svěcené vody, kterou nám před lety poslal jeden z lidí, co si s nimi dopisuje táta. Kůl jsem žádný nenašel. Napadlo mě, jestli místo něj nemám vzít ostrý nůž, ale nejspíš bych se jenom sám pořezal. Neumím s noži zacházet moc šikovně.
Bývalé kino bylo úplně temné a opuštěné. Tentokrát jsem vešel hlavním vchodem.
Nevědě! Jsem, co udělám, jestli tu upír nebude, ale nějak jsem cítil, že tu je. Bylo to něco, jako když tehdy Steve vyhodil do vzduchu papírky, mezi kterými byl schovaný lístek pro vítěze, a já jsem zavřel oči a naslepo sáhl. Byl to osud.
Najít sklep mi chvíli trvalo. Vzal jsem si baterku, ale měla skoro vybité baterie, po pár minutách blikla, zhasla a nechala mě klopýtat ve tmě jako krtka. Když jsem našel schody, hned jsem vyrazil dolů, aby strach neměl čas se mě zmocnit.
Čím jsem byl níž, tím bylo líp vidět, a když jsem došel až dolů, spatřil jsem poblikávat pět vysokých svíček. Překvapilo mě to – neříká se, že se upíři bojí ohně? –. ale byl jsem i rád.
Pan Hroozley na mě čekal na protějším konci sklepa. Seděl u stolečku a hrál sám se sebou karty.
„Dobré ráno, vážený pane Shane,“ utrousil, ani nezvedl hlavu.
Než jsem odpověděl, odkašlal jsem si. „Není ráno.“ upozornil jsem ho. „Je skoro půlnoc.“
„Pro mě je ráno.“ Pak zvedl hlavu a usmál se. Zuby měl dlouhé a ostré. Poprvé jsem u něj byl tak blízko, a tak jsem čekal, že zahlédnu různé podrobnosti – rudé zuby, dlouhé uši, protáhlé oči –. ale vypadal jako obyčejný člověk, i když hrůzně děsuplný.
„Čekal jste na mě, že?“ poznamenal jsem.
„Ano,“ kývl.
„Jak dlouho jste věděl, kde Madame Okta je?“
„Zjistil jsem to hned tu noc, kdy jsi ji ukradl.“
„Proč jste si ji nevzal zpátky?“
Pokrčil rameny. „Už jsem se chystal, ale pak mě napadlo se zamyslet, co to asi je za chlapce, který se odváží okrást upíra, a rozhodl jsem, že stojíš za další zkoumání.“
„Proč?“ zeptal jsem se a vší silou jsem bránil kolenům, aby necvakala o sebe.
„No ovšem, proč?“ odpověděl výsměšně. Luskl prsty a karty ležící na stole sletěly jedna ke druhé a samy se srovnaly do balíčku. Odložil ho stranou a prolomil klouby, až to zapraštělo. „Pročpakjsi přišel, Darrene Shane, pověz? Zase mi něco chceš ukrást? Pořád toužíš mít Madame Oktu?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Už tu obludu nikdy nechci vidět!“ zavrčel jsem.
Zasmál se. „Ažjí to povím, hrozněji to rozesmutní.“
„Nedělejte si ze mě legraci,“ varoval jsem ho. „Nemám rád, když si ze mě někdo utahuje.“
„Vážně?“ nadhodil. „A co mi provedeš, když v tom budu pokračovat?“
Vytáhl jsem křížek a lahvičku svěcené vody a ukázal jsem mu je. „Mám na vás tohle!“ hulákal jsem a čekal jsem, že v hrůze ucouvne. Jenže to ne. Jen se usmál, znovu luskl prsty a křížek a umělohmotná lahvi
ka mi najednou vyletěly z rukou. A ve chvilce je držel on.
Prohlédl si křížek, krátce se zasmál a zmáčkl ho do kuličky, jako kdyby byl z alobalu. Pak otevřel lahvičku a vypil svěcenou vodu.
„Víš, co mám nejradši?“ zeptal se. „Lidi, kteří se dívají na spousty hororů a čtou spousty hrůzostrašných knížek. Ti totiž věří tomu, co čtou a vidí, a pak s sebou tahají různé pitomosti, jako třeba křížky a svěcenou vodu, místo zbraní, co by mi mohly opravdu ublížit, třeba pušek a granátů.“
„Chcete říct, že… že… že vám kříž nevadí?“ koktal jsem.
„A proč by měl?“ podivil se.
„Protože jste… stvoření zla.“ vyrazil jsem.
„A jsem?“ zeptal se.
„Jste. Určitě jste. Jste upír. A upíři jsou zlí.“
„Neměl bys věřit kdečemu, co ti kdo napovídá.“ ucedil. „Je pravda, že máme mírně cizokrajné chutě. Ale to, že pijeme krev, ještě neznamená, že jsme zlí. Upíři se říká i netopýrům, co pijí krev kravám a koním – a jsou proto zlí?“
„Nejsou,“ souhlasil jsem. „Ale to je něco jiného. To jsou zvířata.“
„Lidé jsou také zvířata.“ oznámil mi. „Když upír zabije člověka, pak je jistě zlý. Ale když si vezme jen trošku krve, aby mu nekručelo v bříšku… Co je na tom špatného?“
Na to jsem neměl odpověď. Byl jsem otupělý a nevěděl jsem, čemu věřit. Byl jsem mu vydán na milost, byl jsem sám a bez možnosti obrany.
„Jak vidím, nemáš náladu na velké povídání,“ odhadl. „No prosím. Řeči si necháme na jindy. Takže, milý Darrene Shane: co chceš, když ne mou pavoučici?“
„Kousla Steva Leonarda,“ vydechl jsem.
„Známého jako Steve Leopard.“ přikývl. „Ošklivá záležitost. Ale chlapečci, kteří si zahrávají s věcmi, jimž nemůžou rozumět, by si aspoň neměli stěžovat, když –“
„Chci, abyste mu pomohl“ křikl jsem a přerušil jsem ho.
„Já?“ hrál překvapeného. „Ale já nejsem lékař. Nejsem odborník. Jsem jenom cirkusák. Zrůda. Nebo snad ne?“
„Ne.“ vrtěl jsem hlavou. „Jste něco víc. Vím, že ho můžete zachránit. Vím, že k tomu máte moc.“
„Možná,“ utrousil. „Kousnutí Madame Okty je smrtící, ale na každý jed je protyed. Možná ten lék mám. Možná mám lahvičku se sérem, které obnoví přirozené životní funkce tvého přítele.“
„Ano?!“ rozkřikl jsem se radostně. „Věděl jsem to! Já to věděl! Já –“
„Ale také je možné,“ umlčel mě pan Hroozley zdvižením kostnatého ukazováku, „že ta lahvička je maličká. Že séra je v ní jen troška. Možná je strašlivě vzácné. Možná si je chci schovat pro naléhavější případ, totiž kdyby Madame Okta kousla mě. Možná ho nechci vyplýtvat na toho zlého spratka.“
„To ne,“ pípl jsem. „Musíte mi ho dát. Musíte ho použít pro Steva. Umírá. Nemůžete ho nechat umřít.“
„To každopádně můžu,“ rozesmál se pan Hroozley. „Co pro mě tvůj přítelíček znamená? Přece jsi slyšel, co tehdy večer říkal: že až vyroste, stane se lovcem upírů!“
„On to tak nemyslel,“ lapal jsem po dechu. „Říkal to jen proto, že měl vztek.“
„Třeba,“ připustil pan Hroozley, začal se popotahovat za bradu a hladit si jizvu. „Ale já se znovu ptám: proč bych Steva Leoparda měl zachraňovat? Sérum bylo velmi drahé a nemám je čím nahradit.“
„Můžu vám ho zaplatit,“ vyhrkl jsem – a právě na to čekal. Viděl jsem mu to na očích, poznal jsem to podle toho, jak se přimhouřily, jak se celý předklonil, jak se usmál. Proto si nevzal Madame Oktu hned první večer. Proto neodjel z města.
„Zaplatit?“ zeptal se vychytrale. „Jsi přece malý kluk. Určitě nemáš dost peněz, abys lék koupil.“
„Budu ho splácet.“ sliboval jsem. „Po týdnech, padesát let nebo jak dlouho budete chtít. Až vyrostu, najdu si práci a dám vám všechny peníze. Přísahám.“
Zavrtěl hlavou. „Kdepak.“ prohlásil tiše. „Tvoje peníze mě nezajímají.“
„A co vás zajímá?“ zeptal jsem se přidušeně. „Nějakou cenu mi určitě říct můžete. Proto jste na mě přece čekal, že ano?“
„Jsi bystrý mladík,“ pochválil mě. „Hned jak jsem se probudil, zjistil, že pavoučice je pryč, a našel tvůj vzkaz, řekl jsem si: Lartene, tohle je nesmírně pozoruhodné dítě, úplný zázrak. Tenhle chlapec to někam dotáhne.“
„Přestaňte mě balamutit a povězte mi, co chcete.“ zavrčel jsem.
Zle se zasmál, ale pak zvážněl. „Pamatuješ si, o čem jsme si povídali se Stevem Leopardem?“ optal se.
„Samozřejmě,“ odsekl jsem. „Chtěl se stát upírem. Vy jste říkal, že je moc mladý, a on zase, že by se stal vaším učedníkem, že by vám pomáhal. To vám vyhovovalo, ale pak jste zjistil, že je zlý, a tak jste ho odmítl.“
„Docela dobré shrnutí.“ uznal. „Až na to, že jsem, jak si jistě vybavíš, myšlenkou získat pomocníka nebyl až tak nadšen. Pomocník může být užitečný, ale také to je někdy břemeno.“
„K čemu tím míříte?“ zeptal jsem se.
„Později jsem si to rozmyslel,“ pronesl. „Usoudil jsem, že by to koneckonců nemuselo být tak zlé, zvlášt teď, když jsem opustil Circo Mostruoso a musím se ohánět sám. Takový pomocník by mohl být přesně to, co mi doktoři doporučují.“ Při tom žertíku se usmál.
Zamračil jsem se. „To chcete říct, že teď už Stevovi dovolíte, aby vám dělal pomocníka?“
„Proboha, to ne!“ vyrazil. „Tomu příšerovi? Těžko říct, jaká hrůza z něj vyroste, až dospěje. Kdepak, milý Darrene Shane. Já nechci, aby se mým pomocníkem stal Steve Leopard.“ Znovu na mě namířil dlouhým kostnatým ukazovákem, a to, co se chystal říct, jsem věděl několik vteřin dopředu.
„Vy chcete mě,“ zhrozil jsem se. Vzal jsem mu to z úst a podle pochmurného temného úsměvu jsem pochopil, že se nemýlím.
2024 ©