Když jsem se vrátil, pan Hroozley už uhlazoval mohylku hlíny. Rýč byl veliký a těžký, ale on s ním zacházel, jako by byl z papíru. Napadlo mě, jak moc je asi silný a jak silný budu jednou já.
Zvažoval jsem, jestli mu mám povědět o Stevovi, ale bál jsem se, že by se za ním vydal. A Steve si toho vytrpěl už dost. A ty jeho hrozby jsou k smíchu. Zapomene na pana Hroozleyho i na mě za pár týdnů, až ho zaujme něco jiného. Aspoň jsem doufal.
Pan Hroozley zvedl hlavu a zakabonil se. „Jsi určitě v pořádku?“ zajímal se. „Vypadáš dost napjatě.“
„Taky byste vypadal napjatě, kdybyste proležel den v rakvi,“ odpověděl jsem.
Nahlas se rozesmál. „Milý pane Shane, já jsem strávil v rakvích víc času, než ti, co jsou opravdu mrtví!“ Naposledy pořadně plácl do hlíny a pak rozlámal rýč na kousíčky a ty zahodil. „Už jsi tu ztuhlost rozhýbal?“ zeptal se.
„Je to o něco lepší,“ uznal jsem a zakroužil pažemi a prohnul se v pase. „Ale nechtěl bych předstírat smrt moc často.“
„To jistě,“ kývl zamyšleně. „Doufejme, že podruhé to už potřeba nebude. Je to nebezpečný kousek. Hodně věcí se může pokazit.“
Probodl jsem ho očima. „Mně jste vykládal, že to je úplně bez nebezpečí.“
„Lhal jsem. Někdy lektvar dožene pacienta příliš daleko k smrti, takže se nikdy neuzdraví. A nemohl jsem vědět jistě, jestli na tobě neprovedou pitvu. A kromě toho… opravdu to všechno chceš slyšet?“
„Ne,“ uznal jsem znechuceně, „to nechci.“ Vztekle jsem se po něm ohnal. Velice snadno se uhnul a ještě se mi při tom smál.
„Říkal jste, že mi nic nehrozí!“ rozkřikl jsem se. „Lhal jste mi!“
„Musel jsem,“ vysvětlil. „Jinak to nešlo.“
„A co kdybych umřel?“ štěkl jsem.
Pokrčil rameny. „O jednoho pomocníka míň. Žádná velká ztráta. Určitě bych si snadno našel jiného.“
„Vy… vy… no tohle!“ Vztekle jsem kopal do hlíny. Napadala mě spousta příhodných výrazů, ale nechtěl jsem tady mezi mrtvými používat nadávky. Co si o té lumpárně myslím, to mu povím později.
„Můžeme jít?“ zeptal se.
„Ještě chviličku,“ požádal jsem. Vyskočil jsem si na jeden z vyšších náhrobků a rozhlédl jsem se po městě. Moc jsem toho z něj odsud neviděl, ale bude to poslední letmý pohled na místo, kde jsem se narodil a kde jsem žil, a tak jsem si dal načas a prohlížel jsem si každou uličku jako nablýskanou třídu, každý opršalý montovaný domek jako šejkův palác a každou patrovou budovu jako mrakodrap.
„Na loučení si po čase zvykneš,“ ozval se pan Hroozley. Stál na náhrobku hned za mnou a vlastně skoro visel ve vzduchu. Tvářil se zachmuřeně. „Upíři se pořád jen loučí.
Nikdy se nikde dlouho nezastavíme. Věčně vytrháváme z půdy kořínky a odcházíme za novými pastvinami. Tak to u nás chodí.“
„Ale poprvé je to nejtvrdší, ne?“ nadhodil jsem.
„Je,“ přikývl. „Ale úplně lehké to není nikdy.“
„Jak dlouho bude trvat, než si zvyknu?“ vyzvídal jsem.
„Možná pár desetiletí.“ nadhodil. „Možná déle.“
Pár desetiletí! Řekl to, jako kdyby mluvil o měsících.
„To nikdy nezískáme přátele?“ divil jsem se. „Nikdy si neopatříme domov a ženu a rodinu?“
„Ne,“ vzdychl si. „Nikdy.“
„A necítíme se sami?“ pokračoval jsem.
„Strašlivě,“ připustil.
Smutně jsem přikývl. Aspoň mi říká pravdu. A už jsem myslím říkal, že pravdě – atsi je jakkoli nepříjemná – dávám vždycky přednost před lží. S pravdou člověk ví, jak na tom je.
„Tak jo,“ seskočil jsem z náhrobku. „Můžeme.“ Sebral jsem tašku a oprášil jsem z ní trošku hřbitovní hlíny.
„Jestli chceš, můžeš mi jet na zádech,“ nabídl pan Hroozley.
„Ne, díky,“ odmítl jsem zdvořile. „Možná potom, teď bych si radši rozešel ty ztuhlé nohy.“
„Výborně,“ kývl.
Přejel jsem si rukou po břiše a poslouchal, jak mi v něm kručí. „Od soboty jsem nic nejedl,“ pověděl jsem mu. „Mám hlad.“
„Já taky,“ souhlasil. Pak mě vzal za ruku a krvežíznivě se usmál. „Tak sejdeme najíst.“
Zhluboka jsem se nadechl a snažil jsem se nemyslet na to, co bude na jídelníčku. Nervózně jsem přikývl, ale přesto jsem mu stiskl ruku. Otočili jsme se zády ke hrobům. A pak jsme bok po boku, pan upír a jeho pomocník, vykročili
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Jestli chcete ochutnat další příběh Darrena Shana,
vzmužte se a vydejte se do temnot,
kde vaším průvodcem bude...
UPÍRŮV POMOCNÍK
2024 ©