Období: duben 2012

Dopad na udusanou půdu mi vyráží dech. Batoh nijak zvlášť nepomáhá zmírnit náraz. Toulec se naštěstí zachytil v ohbí lokte, takže se neroztříštil, ani mi nevymkl rameno. Luk držím stále v rukách před sebou. Země se otřásá dalšími explozemi. Neslyším je. Momentálně neslyším vůbec nic. Jablka ale určitě odpálila dostatek min a rozmetané trosky spustily zase další. Zakrývám si obličej pažemi, zatímco na mě a kolem mě dopadají kusy rozbitých předmětů. Vzduch se plní štiplavým dýmem, což není zrovna nejlepší lék pro člověka, který se pracně snaží znovu popadnout dech. číst dál

Routa se mi rozhodla plně důvěřovat. Vím to, protože ihned po skončení hymny se choulí ke mně a usíná. Ani já o ní nijak nepochybuji, a nedělám proto žádná bezpečnostní opatření. Kdyby mě chtěla zabít, stačilo zmizet z toho stromu a neupozorňovat mě na hnízdo sršáňů. Hluboko v mém mozku stále hlodá zjevná skutečnost, že obě vyhrát nemůžeme, ale vzhledem k tomu, že zatím pravděpodobnost hraje v neprospěch našeho přežití, daří se mi tuto myšlenku zatlačit do pozadí. číst dál

Topím se v noční můře, z níž opakovaně procitám do ještě větší hrůzy. Vše, čeho se děsím ze všeho nejvíc, všechno, čeho jsem se kdy hrozila, že se stane druhým, se mi promítá před očima do těch nejživějších podrobností, takže si nemohu pomoct a musím věřit, že jde o skutečnost. Při každém probuzení si pomyslím: Konečně to skončilo. Jenže se mýlím. Je to pouze začátek nového mučení. Na kolik způsobů přede mnou umírá Prim? Kolikrát znovu prožívám poslední okamžiky mého otce? Kolikrát cítím, jak mi trhají tělo na kusy? Taková je povaha sršáního jedu, pečlivě vyprojektovaného tak, aby se zaměřoval na tu oblast v mozku, kde sídlí naše obavy. číst dál

Sleduji očima, kam míří její ukazováček. Nejprve vůbec netuším, na co mě upozorňuje, ale pak zhruba o pět metrů výše rozeznávám v houstnoucí tmě nezřetelné obrysy. Jenže… čeho? Nějakého zvířete? Zdá se, že je velké zhruba jako mýval, ale visí ze spodní strany větve a jemně se pohupuje ve vánku. Je to něco jiného. Mezi známými zvuky večerního lesa zaznamenám tiché hučení. Vtom mi to dochází. Jde o vosí hnízdo. číst dál

V první vteřině se pokouším slézt ze stromu, ale jsem k němu připoutaná opaskem. Nějak se mi daří uvolnit přezku a padám k zemi, stále uvězněná ve spacím pytli. Není čas na nějaké balení. Naštěstí mám ve spacím pytli batoh i láhev s vodou. Zastrkuji dovnitř opasek, házím si batoh přes rameno a dávám se do běhu. číst dál

Díky bohu, že jsem se večer přivázala. Skulila jsem se z vidlice ke straně a nyní visím tváří k zemi. Na stromě mě drží opasek, jedna ruka a nohy, kterými ve spacím pytli objímám větev těsně u kmene. Určitě jsem při svém sklouznutí zašramotila, ale profíci jsou příliš zaneprázdněni vlastní debatou. číst dál

Šedesát vteřin. Tak dlouho musíme zůstat stát na kovových plošinách, než zazní zvuk gongu. Pokud z nich sestoupíme před vypršením lhůty, nohy nám utrhne výbuch pozemních min. Máme šedesát vteřin, abychom se rozhlíželi po kruhu splátců, kteří jsou všichni rozmístěni ve stejné vzdálenosti od Rohu hojnosti, obřího zlatého rohu ve tvaru kornoutu se zahnutou špičkou, nejméně šest metrů vysokého, plného věcí, které nám pomohou v aréně: potravin, zásob vody, zbraní, léků, oblečení a prostředků k rozdělání ohně. Kolem Rohu hojnosti leží další předměty, jejichž hodnota klesá s rostoucí vzdáleností od centra. Tak například pouhých několik kroků přede mnou leží metrový čtverec plastové fólie. Určitě by se mi mohl hodit za deště. V ústí rohu ale vidím vak se stanem, který by mne ochránil před jakýmkoliv počasím. Pokud budu mít žaludek na to, abych se k němu rozběhla a bojovala o něj s třiadvaceti dalšími splátci. Což bych podle trenérových pokynů neměla. číst dál

Kamery chvíli setrvávají na Peetových sklopených očích, zatímco mně postupně dochází, co právě řekl. Pak vidím svůj obličej, s ústy pootevřenými směsicí překvapení a protestu, v nadživotní velikosti na všech obrazovkách a uvědomuji si, že myslí mě! Stisknu rty k sobě a civím do země v naději, že tím zakryji vír emocí, který ve mně propuká. číst dál

Zrada. Takový je můj první pocit, což je směšné. Ke zradě je totiž třeba nejprve mít vybudovanou důvěru. A důvěra nebyla součástí dohody. Jsme splátci. Jenže ten chlapec, který riskoval výprask, aby mi dal chléb, který mě držel na válečném voze, který trval na tom, že Haymitch musí znát mé lovecké schopnosti… nedůvěřovala jsem mu nakonec přece jen? číst dál

Cestou k výtahu vztekle odhazuji luk na jednu stranu a toulec na druhou. Míjím zírající avoxy, kteří hlídají výtahy, a v kabině zasahuji tlačítko s číslem dvanáct úderem pěstí. Dveře se zavírají a výtah stoupá. Dojíždím až k našemu patru a po tvářích se mi začínají koulet slzy. Slyším, jak mě ostatní volají ze salonku, ale utíkám chodbou ke svému pokoji, zamykám za sebou dveře a vrhám se na postel. Tam se teprve opravdu rozvzlykám. číst dál