Se školou jsem skončila. Už se nehodlám denně vystavovat tomu nesnesitelnému mučení. Vždyť proč tam chodit, když s Damenem se nikam nedostanu, Roman mě věčně pokouší a od učitelů a bývalých kamarádů, kteří to se mnou jako myslí dobře, dostávám kázání? Kromě toho, když to půjde tak, jak doufám, brzy budu ve své staré škole v Oregonu a budu si žít svůj život, jako by tenhle nikdy neexistoval. Takže vážně nemá smysl to všechno znovu snášet.
Odbočím na Broadway, propletu se mezi davy chodců a vyjedu ke kaňonu. Doufám, že najdu klidné místo, kde si budu moct přivolat bránu, aniž bych vyděsila nic netušící nakupující. Až když zaparkuju, uvědomím si, že na stejném místě došlo k mému prvnímu rozhodujícímu střetnutí s Drinou – střetnutí, po kterém mě Damen poprvé zavedl do Země léta.
Vmáčknu se do sedadla, představím si, jak se přede mnou vznáší známý zlatavý závoj světla, a přistanu rovnou před Velechrámem poznání. Nezdržuju se prohlížením jeho úchvatné, nekonečně proměnlivé fasády a rovnou se ženu do velkého mramorového sálu. V duchu se soustředím na dvě věci:
Existuje protijed, který by zachránil Damena?
A kde najít tajnou bylinu, poslední ingredienci potřebnou k přípravě elixíru?
Pořád dokola si opakuju otázky a čekám, až se objeví dveře vedoucí k ákášické kronice –
Ale ničeho se nedočkám.
Nikde žádné křišťálové koule. Žádné obrazovky. Žádné okrouhlé místnosti ani hybridní televize.
Vůbec a absolutně nic.
Jenom tichý hlásek za mnou pronese: „Je pozdě.“
Otočím se v očekávání, že uvidím Romy, ale je to Rayne. Protočím panenky a zamířím ke dveřím, abych od ní byla co nejdál, ale ona jde za mnou a jako ozvěna neustále opakuje stejná slova.
Na tohle nemám čas. Nemám čas luštit zašifrované nesmysly nejujetějšího dvojčete na světě. Ačkoliv v Zemi léta, kde se všechno děje v konstantním teď, neexistuje pojem času, doma bude čas strávený tady patřičně znát. A proto musím jít, musím pořád dál, jdu ulicí tak rychle, až se hlas Rayne změní v pouhý šepot. Je třeba zachránit Damena, než vrátím čas a odejdu domů. Pokud nejsou odpovědi tady, je třeba hledat jinde.
Rozběhnu se. Zahnu do úzké uličky, když vtom mě zachvátí tak náhlá a nesnesitelná bolest, že se zhroutím k zemi. Tisknu si ruce ke spánkům, hlava mě bolí, jako by mě do ní ze všech stran někdo bodal, a v mozku se mi roztáčí vír obrazů. Je to celá série výjevů, jeden přechází v druhý jako stránky v knížce a po nich následuje podrobný popis toho, co na nich je. U třetí stránky si uvědomím, že je to návod, jak připravit protijed na Damenovu záchranu. Obsahuje byliny seté při novoluní, vzácné krystaly a minerály, o jakých jsem nikdy neslyšela, hedvábné váčky vyšité tibetskými mnichy – všechno to je třeba hezky popořadě shromáždit, načež to musí nasát energii příštího úplňku.
Pak se mi ještě ukáže bylina nezbytná k dokončení elixíru nesmrtelnosti, a hlava se mi pročistí, jako by se to nikdy nestalo. A tak sáhnu po báglíku, vyhrabu kus papíru a tužku, a když chvatně zapisuju poslední krok, objeví se přede mnou Ava.
„Vytvořila jsem si bránu!“ oznámí mi celá rozzářená. „Nevěřila jsem, že to dokážu, ale dneska ráno jsem si před svojí obvyklou meditací řekla: Komu ublíží, když si to zkusím? A v příštím okamžiku –“
„Vy jste tu už od rána?“ zeptám se a prohlížím si její krásné šaty, značkové boty, těžké zlaté náramky a prsty plné prstenů.
„V Zemi léta neplyne čas,“ mávne rukou.
„To možná ne, ale u nás doma je po poledni,“ sdělím jí. Ava zamračeně potřese hlavou, nechce se vázat otravnými pravidly, která platí na zemském povrchu.
„Koho to zajímá? O co bych asi tak mohla přijít? O dlouhou frontu klientů, kteří chtějí, abych jim vykládala, jak ohromně zbohatnou a budou slavní, i když všechno svědčí o opaku?“ Zavře oči a povzdechne si: „Jsem unavená, Ever. Unavená z té dřiny Ale tady je všechno tak báječné! Myslím, že bych tu dokázala zůstat.“
„To nejde,“ prohlásím automaticky, i když si nejsem jistá pravdivostí svých slov.
„Proč ne?“ Ava pozvedne ruce k obloze a zatočí se kolem dokola. „Proč tady nemůžu zůstat? Řekni mi jediný rozumný důvod.“
„Protože –“ spustím a přeju si, aby u toho mohlo zůstat, ale jelikož Ava není malé dítě, musím přijít s něčím lepším. „Protože to není správný,“ zakončím a doufám, že mě uslyší. „Máte práci. Všichni musíme něco dělat. A schovávat se tady je prostě – podfuk.“
„To říká kdo?“ přimhouří Ava oči. „Chceš mi namluvit, že všichni tady ti lidi jsou mrtví?“
Rozhlédnu se po zalidněných chodnících, dlouhých frontách před kiny a karaoke bary, a uvědomím si, že nevím, jak odpovědět. Vždyť kolik z těch lidí může být jako Ava – unavených, vyhořelých duší zbavených iluzí, které sem našly cestu a rozhodly se vypadnout ze zemského povrchu a už se nikdy nevrátit? A kolik z nich umřelo, ale odmítli přejít most, jako to svého času udělala Riley?
Podívám se zpátky na Avu, nemám právo říkat jí, jak má nakládat se svým životem, zvlášť když si připomenu, jak jsem se rozhodla naložit s tím svým.
Potom ji vezmu za ruku a usměju se: „No, já vás teď potřebuju. Řekněte mi všechno, co víte o astrologii.“
2025 ©