Samuel se chystal říct něco Zeemu, když žena v jeho náruěi
otevřela oči. Znovu byly zelené. Zmateně se na nás podívala,
jako by nechápala, co se stalo.
Vědčla jsem přesnč, jak se cítí.
Jakmile Samuel zjistil, že je při vědomí, rychle a opatrněji postavil.
„Omlouvám sc,Ari. Padala jsi... nedotkl bych se tě..."
Nikdy v životě jsem nic podobného neviděla. Samuel, syn velšského
barda, který po otci zdědil výřečnost, koktal jako zaláskovaný puberťák.
Chytila Samuela za mikinu a naprosto užasle na něj hleděla.
„Samueli?"
Ucouvl, ale nepokusil se jí vytrhnout. „Nemůžu ti dát prostor,
když mě nepustíš," upozornil.
„Samueli?" zopakovala, a přestože jsem si toho doposud nevšimla,
její hlas se během záchvatu změnil a zněl teď na ženu středního
věku, za kterou se vydávala, příliš mladě. Slyšela jsem v něm
taky slabý přízvuk, britský, velšský nebo nějaký takový. „Myslela
jsem... hledala jsem tě, ale nemohla tě najít. Zmizel jsi beze stopy.
Nezůstalo mi po tobě vůbec nic."
Znovu se pokusil ustoupit a tentokrát ho nechala. Ucouvl k vyraženým
dveřím, které oddělovaly kancelář od garáže. „Jsem vlkodlak."
Ariana kývla a udělala dva kroky vpřed. „Uvědomila jsem si to,
když jsi zabil psy, kteří po mně šli." V jejím hlase zazněl lehký humor.
Dobře, pomyslela jsem si. Samuela bych přenechala jen ženě
se smyslem pro humor. „Prozradily tě zuby anebo možná ocas.
Znovu jsi mě zachránil - a pak jsi zmizel a já znala jen tvé křestní
jméno."
„Vyděsil jsem tě," řekl ostře.
Pousmála se a zaťala ruce v pěst. „No, ano. Ale já tě asi vyděsila
víc, protože jsi utíkal... hodně, hodně dlouho, Samueli."
Uhnul před jejím pohledem - nejdominantnější vlkodlak v Tri-
Cities, a nedokázal sejí podívat do očí. Copak nechápal, že ho pořád
chce, i když ji děsí?
Pokusila se udělat další krok vpřed a zastavila se. Cítila jsem její
hrůzu, ostrou a trpkou. S malým povzdychnutím couvla.
„Ráda tě zase vidím, Samueli," řekla. „Díky tobě jsem naživu
i staletí poté, co se mě otec pokusil zničit. Místo toho se jeho tělem
už dávno nakrmily zvířata a stromy v jeho lese."
Samuel sklopil hlavu a s pohledem upřeným na podlahu řekl:
„Jsem rád, že jsi v pořádku a omlouvám se za to, že jsem ti dneska
způsobil panický záchvat. Měl jsem se držet stranou..."
„Ano. Záchvaty paniky. Dokáží být docela..." Podívala se na
Zeeho, který znovu seděl na židli a tvářil se, jako by posledních deset
minut sledoval nudnou mýdlovou operu. „Zranila jsem někoho,
Siebolde?"
„Ne," řekl a založil si paže na hrudi. „Jen jsi dala našemu vlkovi
pravá jména a pověděla Mercedes s Jesse příběh Stříbrné relikvie."
Pohlédla na mě, pak na Jesse, možná aby zjistila, jak moc nás
vyděsila. Ať už viděla cokoli, uklidnilo ji to, protože se stydlivě
usmála.
„Ach, to je dobře. Dobře." Ramena sejí uvolnila a obrátila pozornost zpátky k Samuelovi. „U/Je často nemívám. Smrtelní psi už mi
vůbec nevadí. Teď už mč dčsí jen faeští psi, (i magičtí černí a pekelní.
Jen když mč ovládne..." Kousla se do rtu.
„Strach?" dokončil Samuel a ona neodpovčdčla. Všimla jsem si,
že vynechala vlkodlaky.
„Jsem rád, že se (i vrátila magie," řekl. „Myslela sis, že jsi ji ztratila."
Zhluboka se nadechla. „Ano. A na čas jsem byla ráda." Podívala
se na mč. „Má to spojitost s naší současnou situací. Jste Samuelova
přítelkyně, Mercedes?"
„A družka místního alfy, Jessina otce," odvětila jsem. Sotva jsem
jí mohla říct, že Samuel je volný to by bylo příliš očividné. Viděla
jsem, že je pro ni důležité, že mi Samuel nepatří.
„Chtěla jste nám..." Do takové míry jsem propadla dohazovačství,
že jsem málem všechno zpackala. Zavřela jsem ústa a chytila
Jesse za ruku.
„.. .pomoct najít Gabriela," dokončila za mě Jesse.
Když Ariana vzala do ruky židli a vrátila se na místo, kde jsme seděli,
vůbec se nepohybovala jako člověk, nýbrž jako... vlk, odvážně,
ladně a silně. Aniž by pohlédla na Samuela, sedla si.
„Zeptej s e j í na věc, po které jde královna vil," požádala jsem
Jesse.
„Podle Zeeho chce Stříbrnou relikvii," řekla Ariana. „Magický
předmět, který jsem vyrobila pro otce - i když nikdy nefungoval
tak, jak si jeho objednatel představoval. Celé roky jsem si myslela,
že jsem při jeho výrobě vyčerpala všechnu svoji magii." Zavřela oči
a usmála se. „Žila jsem jako člověk, jen hodně dlouho. Vdala jsem
se, měla děti..." Pohlédla na Samuela, který zíral přes naše hlavy
ven z okna. T vářil se netečně, ale já na jeho krku viděla, jak rychle
mu tepe srdce.
Ariana rychle pokračovala: „Trvalo skoro celé století, než mi došlo,
že mezi mojí ztracenou magií a Stříbrnou relikvií existuje spojení."
Křivě se na mč usmála. „Já vím. Neměla jsem žádnou magii a poslední
věc, kterou jsem vyrobila, měla magii požírat. Myslela byste
si, že mi to dojde dřív. Ale věděla jsem, že artefakt není hotový...
Nepamatovala jsem si, jak daleko jsem byla s prací, když otec zavolal
vlky. A za čas už to pro mé nebylo tak důležité - byla to prostě
nedokončená věc, která nic nedělala. Někdo ji ukradl a já si myslela,
že je to tak jen dobře. Nechala jsem jim ji a za několik měsíců se
mi magie vrátila. Tehdy jsem pochopila, že jsem uspěla, aspoň částečně.
Relikvie pohlcuje faeskou magii - a l e většinou jen magii osoby,
která ji zrovna vlastní."
„Tak proč by ji královna vil chtěla?" zeptala jsem se a teprve pak
dodala: „Jesse?"
„Požírá faeskou magii, Mercy," řekl Zee. „Jak snadné by s její pomocí
bylo proměnit mocného protivníka v někoho zranitelnějšího,
než je obyčejný člověk - lidé aspoň ví, že žádnou nemají moc. Mezi
fae jsou pořád povoleny souboje."
„Anebo možná dobře nechápe, co relikvie dělá," hádala Ariana.
„Možná věří, že funguje, jak měla: krade moc jednomu fae a dává ji
druhému. Slyšela jsem příběhy a neobtěžovala seje vyvrátit. Když
jsem teď odpověděla na vaši otázku, mám taky jednu. Mercy, dostala
jste tu knihu od Phina darem?"
Nadechla jsem se, abych odpověděla, ale Jesse mi připlácla ruku
na ústa a vmísila se do hovoru: „Bude lepší, když se budete ptát mě,"
řekla. „Mercy tak nebude riskovat, že poruší slovo." Spustila ruku.
„Dal ti Phin tu knihu?"
„Ale co s tím má kniha společného?"
„Maskovací kouzlo," ozval se Samuel. „U všeho, co je svaté, Ari,
jak se ti to povedlo? Zamaskovala jsi tu věc jako knihu a dala ji vnukovi?"
„Z větší části je člověk," odpověděla, aniž by na něj pohlédla.
„A řekla jsem mu, ať ji někam zamkne, aby ho nezbavila té trochy
magie, kterou má."
„Co kdyby ji prodal?" zeptala jsem se. „Jesse?"
„Zrodila se z mé krve," řekla Ariana. „Nakonec si najde cestu
zpátky ke mně. Jesse, prosím, zeptejte sejí. Daroval jí tu knihu?"
„Ne. Kdybych si to mohla dovolit, asi bych si ji koupila.. ."Zmlkla
jsem, protože schoulila ramena a zakryla si tvář rukama.
„Promiňte, promiňte," řekla Ariana, škytla a utřela si obličej.
Samuel k ní vykročil, ale zůstal stát, protože se přikrčila, jen trochu.
„Jde o to, že... byla jsem si tak jistá, že Phin je mrtvý že ho zabili,
aby se k ní dostali. Byla by to moje vina." Znovu si utřela oči.
„Obyčejné se tak nechovám, ale Phin je... zbožňuji ho. Tolik se podobá
synovi, kterého jsem před dávnou dobou ztratila... A myslela
jsem si, že je mrtvý."
„A teď víš, že žije?" zeptal se Samuel.
„V ohni nebo ve smrti," řekla Jesse, která pochopila dřív než my
ostatní. „To říkala královna vil. Ze kdyby zabila Mercy nebo relikvie
shořela, odhalila by se. Ale jestli patří Phinovi..."
„Kdyby ho zabili, Stříbrná relikvie by se jim odhalila," přitakala
Ariana. „Nehledali by ji."
„Proč jste to tak zařídila?" zeptala se Jesse.
Ariana se na ni usmála. „Nezařídila. Předměty moci se... vyvíjí
i přes omezení, která jim byla vnucena. Proto jsem ši ji nechala,
i když jsem si myslela, že nic nedělá. I nedokončená byla předmětem
moci."
„Jak vám došlo, že... ach." V Jessině hlase zaznělo pochopení.
„Správně. Relikvie je velmi stará a její majitelé umírali různým
způsobem. Ta věc s ohněm přišla až později." Zatvářila se zadumaně.
„A dost okázalým způsobem."
„Nejste její majitelkou vy?" zeptala se Jesse.
„Ne pokud si chci ponechat magii - jen jsem ji vyrobila. Proto se
jí říká Stříbrná relikvie."
„Ve velštině znamená Ariana stříbro." Samuel se posadil na zem
a opřel se o kovový regál. Taky měl za sebou pár těžkých dnů - ale
doufala jsem, že kvůli Arianinu strachu znovu nepropadne zoufalství.
„Jesse," řekla jsem. „Zeptej se, jak najdeme Gabriela."
„Přinesly jste něco, co tomu mladíkovi patřilo?"
Jesse jí podala bílou plastovou tašku. „Svetr, který mi půjčil, když
mi byla zima."
„Phin říkal, že když se dotýká předmětů, dokáže občas díky své
magii vycítit různé věci," řekla jsem. „Třeba o jak starý předmět se
jedná. Psychometrie."
„Tu schopnost zdědil po mně." Ariana vytáhla svetr z tašky a přitiskla
si ho na tvář. „Ach ne. To nepůjde."
„Proč ne?u zeptal se Samuel. „Patří mu. I odsud cítím jeho
pach."
„Já s pachy nepracuji," řekla mu s očima upřenýma na svetr. „Jde
mi o pouta, o svazky, které nás váží k věcem." Podívala se na Jesse.
„Ten svetr znamená víc pro vás, jako dárek z lásky, než znamenal
pro nčj, když ho nosil. S jeho pomocí bych našla vás, ale jeho ne."
Zaváhala. „Chová k vám stejné city jako vy k němu?"
Jesse se začervenala a zavrtěla hlavou. „Já nevím."
„Podejte mi ruku," řekla fae.
Jesse natáhla ruku a Ariana ji uchopila a usmála se jako vlk,
když vycítí kořist. „Ach ano, použiji jako magnet vás." Otočila se
a podívala se na Zeeho. „S její pomocí ho najdu. Je tím směrem."
Ukázala dozadu do garáže.
* *
Vzali jsme si Adamův pick-up, protože do Zeeho bychom se všichni
nevešli - a Zee řídil. Ariana seděla vpředu a Samuel za Zeem, tak
daleko od ní, jak jen to ve velkém voze šlo.
Burácení silného motoru vyvolalo na Zeeho obličeji úsměv; uměl
ocenit moderní technologie lip než já.
„Adam má dobrý vkus," řekl jen.
Pátrání po Gabrielovi bylo frustrující, protože chvíli trvalo, než
nám došlo, že musíme přejet řeku, a silnice nevedly vždy směrem,
kterým Ariana ukazovala. Adam měl v přihrádce mapu a Samuel nás
s její pomocí vedl víceméně správným směrem.
Nakonec jsme se ocitli na prázdné, rovné louce na konci křivolaké
polní cesty (v Adamově mapě nebyla), na kterou bychom se z Tri-
Cities dostali během hodiny, kdybychom věděli, kam jedeme. Louka
byla obehnaná plotem, který jsme museli přelézt. Před deseti lety
možná zadržoval dobytek, teď ale byly sloupky nakloněné a ostnatý
drát provčšený. V blízkosti místa, kde jsme parkovali, stály ruiny
staré chatrče.
Ariana, která sem v pleteném svetru a úpletových kalhotách zrovna
nezapadala, zůstala stát uprostřed louky mezi trsy vousatky a šalvěje.
„lady," řekla ustarané.
„ lady?" zopakovala Jesse nevčříenč.
Využila jsem zastávky a očistila si ponožky od semínek sveřepu.
Kdybych tušila, že se vydáme do přírody, vzala bych si holínky
a teplejší bundu.
„Královna vil si (u vybudovala sídlo, lil láme," poznamenal Zee
rozvážně.
„A to je špatné?" zeptala jsem se.
„Velmi," řekl. „Znamená to, že je silnější, než jsem si myslel -
a pravděpodobně ji slouží i víc fae, když si pořád ještě dokáže vystavět
sídlo."
„Jak je to možné?" zeptala se Ariana. „Musela by se napojit na
Pod Kopec, aby si mohla vybudovat vlastní zemi. Brány na Tajné
místo se nám uzavřely už před staletími a Pod Kopec se v této zemi
nikdy nenacházel."
Podívala jsem se na Zeeho, nemohla jsem si pomoct. Osobně jsem
totiž Pod Kopcem byla a odpřísáhla mlčení.
„Pod Kopec je tam, kde se rozhodne být," řekl Zee. „Rezervace je
odsud vzdušnou čarou sotva patnáct kilometrů. Většina tamních fae
není mocná aleje nás tam hodně, mnohem víc, než si vláda myslí.
A podobná koncentrace s sebou přináší moc." Dal si dobrý pozor,
aby nepřiznal, že se v rezervaci otevřela jedna nebo dvě cesty Pod
Kopec.
Ariana napřáhla ruku dlaní dolů a na okamžik zavřela oči. „Máš
pravdu, Zee. Cítím tu moc s příchutí Starého místa. Přemýšlela jsem,
proč nechala Phina žít, když bylo logičtější zabít ho. Přechytračila
sama sebe, když ho s sebou vzala do Elfame."
„Královny vil se řídí pravidly," souhlasil Zee. „Smrtelníci, které
odvedou do Elfame, nesmí být zabiti ani utrpět trvalou újmu - je to
součást magie místa vybudovaného mimo."
Ariana se pousmála. „Můj Phin musí být příliš lidský na to, aby
ho zabila. Zajímalo by mě, jestli to věděla, když ho s sebou brala
do svého domova? Jako člověka ho nemůže z vlastní vůle rok a den
propustit."
„Znamená to, že nemůže zabít Gabriela?" Jesse si masírovala
paže, aby se zahřála. „A my ho rok a den nemůžeme dostat zpátky?"
„Nemůže zabít ani Gabriela," odpovčdčl Samuel. „Což ale neznamená,
že mu nemůže ublížit nebo ho uhranout. Zajatci vil mohou být
osvobozeni únosem, bitvou nebo zkouškou."
„Zkouškou? Jako v písničce ,The Devil Went Down to Georgia4
jen s vílou?" zeptala jsem se. Zdálo se mi, že už jsem podobné příběhy
o vílách slyšela.
„Správně," přitakal Samuel. „Strany se dohodnou na utkání - obvykle
jde o hudbu, protože královny vil jsou hudebně nadané. Ale
existují i příběhy o závodech v běhu nebo v plavání. Můj otec zná
krásnou starou píseň o mladíkovi, který vyzval vílu na soutěž v jedení
a vyhrál."
„Jak se dostaneme dovnitř?" zeptala se Jesse.
„Já znám jen jeden způsob, jak se do Elfame dostat, a to následovat
královnu," řekla Ariana.
„Možná dokážu otevřít cestu," řekl Zee. „A myslím, že se mi i podaří
zabránit jí v tom, aby to zjistila. Ale budu muset zůstat tady a držet
dveře otevřené - a neudržím je navčky. Budete mít nanejvýš hodinu
a pak budete muset ven. Pokud se dveře zavřou... Stejné jako
Pod Kopcem i v Elfame běží čas jinak. Pokud se dveře zavřou, nikdo
nedokáže říct, kolik času uběhne, než se dostanete ven."
„Dobrá," řekla Jesse.
„Tak to ne," řekla jsem. „Ty ne, Jesse. Ne."
„Já budu v nejmenším nebezpečí," řekla mi. „Jsem dokonale lidská
smrtelnice nemůžou mě zabít."
„Ale můžou zařídit, že si budeš přát být mrtvá," namítl Samuel.
„Potřebujete mě, abyste našli Gabriela." Jesse vystrčila bradu.
„Jdu s vámi."
Podívala jsem se na Arianu a ta kývla. „Elfame je zcela pod kontrolou
své paní. Jestli máme najít vašeho mladíka rychle a dostat ho
ven, budeme ji potřebovat."
„Pak zavolám Adamovi, ať přivede vlky." Měla jsem se zastavit
u Sylvie pro něco neživého, co by Ariana mohla k nalezení Gabriela
použít. Nechtěla jsem způsobit Adamově smečce další potíže ale
ještě víc jsem chtěla dostat Gabriela s Phinem ze zajetí vil a ochránit
Jesse.
Ariana se rychle nadechla. „Je mi to líto," řekla. „Samuel je... cizí
vlkodlaky bych nesnesla. Kdyby šlo jenom o strach, zvládla bych
to. Ale moje záchvaty můžou být nebezpečné pro všechny okolo."
Podívala se na Zeeho. „Myslíš, že by ho dokázali najít beze mč?"
„Ne," řekl Zee. „Já musím zůstat tady, takže té budou potřebovat,
aby se neztratili. A kromě toho si myslím, že přivést vlkodlaky by
byla chyba. Samuel je dost starý a mocný myslím, že vůli královny
vil odolá. Ale ostatní vlci... existuje příliš velké riziko, že by je obrátila
proti vám. Kdyby uhranula tebe nebo Jesse, Ariana se Samem
by vás dokázali dostat ven. Ale u smečky by stačilo, aby uhranula jediného
vlka, a všichni byste zemřeli."
„To je v pořádku, Mercy," řekla Jesse. „Nejsem bezmocná a...
Dokázala bys tu stát a čekat, kdyby tam uvnitř byl táta?"
„Ne."
„Připravení?" zeptal se Zee.
„Dobrá," řekla jsem. Byla jsem si bolestivě vědoma toho, že by ze
mě Adam neměl radost, ale Jesse měla pravdu. Z nás všech jí patrně
hrozilo nejmenší nebezpečí. „Dostaňme je ven."
„Dobře," řekl Zee a bez fanfár či dramat zrušil své maskování.
V jednu chvíli tu stál vyšší, hubený stařík s pivním bříškem a jaterními
skvrnami na krku a rukou, vzápětí vysoký, ladný válečník
s pletí tmavou jako mokrá kůra. Slunce mu pozlatilo vlasy spletené
do silného copu, který mu visel přes rameno až pod opasek. Když
jsem ho vidčla naposledy, propíchnuté uši mu zdobily kosténé náušnice.
Tentokrát žádné neměl.
Nepatřil do džínů a ílanelové košile, které měl pořád na sobě.
Oblečení mu i v jeho současné podobě pořád dobře padlo. Dávalo
to smysl, protože Zee, kterého jsem znala, byl iluzí, a tento, včetně
oděvu, pravý.
Zeeho skutečná tvář byla zlověstná - krásná, hrdá a krutá.
Vzpomněla jsem si na příběhy, které jsem o Temném kováři z Drontheimu
četla. Zee neuklízel domy ani nezachraňoval ztracené děti.
Patřil k fae, kterým bylo lepší se obloukem vyhnout, a když to nebylo
možné, chovat se k nim velmi, velmi zdvořile. S věkem trochu
zjihl a už nevykuchal každého, kdo se mu znelíbil. Aspoň jsem tedy
nic podobného na vlastní oči neviděla.
„Páni," řekla Jesse. „Jste krásný. Děsivý. Ale fakt krásný."
Chvíli na ni hleděl, pak řekl: „Slyšel jsem Gabriela říkat totéž
o tobě, Jesse Adamstochter. Asi to mínil jako kompliment." Otoěil
se k Arianě. „Budeš muset zrušit maskování. V Elfame fungují jen
maskovací kouzla královny, a jestli budeš čekat, dokud ho z tebe
Elfame nestrhne, upozorníš všechny uvnitř na to, že se do jejich domova
vloudil vetřelec."
Zaťala ruce v pěst, pohlédla na Samuela a odvrátila se.
„Viděl jsem tvoje jizvy," řekl. „Jsem doktor a vlkodlak. Viděl
jsem tvé rány živé a čerstvé - jizvy mi nevadí. Představují vavříny
těch, kdo přežili."
Stejně jako Zee se neobtěžovala s ohňostrojem. Bez maskování
měla její pleť teplejší barvu než Zeeho a byla o několik odstínů světlejší.
Krásně doplňovala stříbřitě fialové vlasy o délce prstu, které
sejí vznášely okolo hlavy jako chmýří - hodně se podobaly Jessině
současnému účesu. Když Ariana odložila maskovací kouzlo, změnilo
se i její oblečení, a to v prosté, skoro bílé šaty s cípovým lemem
u kolen.
Nebyla konvenčně krásná na to měla příliš nelidskou tvář, oči na
člověka velké a nos malý. Její jizvy nebyly tak strašlivé, jak se zprvu
zdály. Vypadaly starší, méně zarudlé... ale měla jich spoustu.
„Jsme připraveni," řekl Samuel a pohlédl na Arianu s hladem, který
neměl nic společného se žaludkem.
Zee si sáhl dozadu za hlavu a zpod límce košile tasil dýku s tmavou
čepelí, elegantní ve smrtící jednoduchosti. Buďto ji schovával
v pochvě, nebo s pomocí magie, to jsem nepoznala, a u Zeeho
bylo možné obojí. Řízl se čistě do předloktí. Chvíli se nic nedělo,
pak mu z rány vytryskla tmavě rudá krev. Poklekl a nechal ji skanout
na hlínu.
„Matko," řekl. „Vyslyš mě, své dítě."
Položil nezraněnou ruku na zem a smíchal prašnou hlínu s krví.
Německy zašeptal:Erde, geliebte mutter, dein kind ruft. Schmecke
mein blut. Erkenne de i ne schópfung, gewáhre einlass.44
Z magie mě obvykle brněly nohy a lechtal nos nic se ale nestalo.
Zee vstal, odpočítal čtyři kroky a řízl se do druhého předloktí.
Klekl si, sklopil hlavu a tentokrát v jeho hlase zazněla moc. „ Erdc
mein, lass mich ein.44
Krev se mu řinula po kůži na hřbety rukou, které tiskl k zemi.
„ Gib mir mní!" zakřičel a otočil ruce a otřel krev clo hlíny.
,, Trink mein bluf. Erkenne mich. " Předklonil se a opřel se o paže.
Napřed se do země ponořily jeho ruce, pak i paže, a to až nad rány,
které si způsobil. Sehnul se, až se ústy skoro dotýkal hlíny, a zašeptal:
„ Ójfnedich.44
Půda pod mýma nohama zavibrovala a mezi místy, kde nyní Zee
klečel a kde předtím smísil svoji krev s hlínou, se objevila puklina.
,, Erde mein,44 řekl. Země se otřásala vibracemi v jeho hlase, který
zněl temněji, jako by ho vyvlekl z hluboké jeskyně. „Lass mich ein.
Gib mirglut.44 Čelem se dotkl země. „ Trinke mein bluí. Es quillt jiir
dich hervor. ÓJfne mir ein tor!"
Zablesklo se, čtvercový kus hlíny prostě zmizel a na jeho místě
se objevily kamenné schody, které se po osmi stupních začaly stáčet
kolem vnitřní osy. Víc jsem neviděla, protože z hlubin stoupala hustá
mlha, která asi po třech metrech schodiště zcela zahalila.
Zee vytrhl ruce ze země. Paže měl umazané od hlíny, ale nezůstala
na nich ani stopa po ranách či krvi. Napřáhl ruku k Arianě a podal
jí zářící kámen.
„Udržím dveře otevřené asi hodinu," řekl Zee. „Ariana dokáže
s pomocí kamene najít cestu zpátky. Až začne světlo kamene blikat,
budete vědět, že mi dochází síly a musíte se okamžitě vrátit. Dokud
budou dveře otevřené, čas v Elfame poplyne stejně rychle jako čas
tady venku. Pokud se dveře zavřou, možná se dostanete ven, ale nevím
do jaké doby."
Samuel šel první, následovaný Arianou. Pobídla jsem Jesse, ať jde
přede mnou, takže jsem uzavírala průvod. Světlo nad námi rychle
sláblo, až jsme se ocitli v úplné tmě. Jesse klopýtla a já ji zachytila,
než mohla spadnout.
„Tady," řekla Ariana. „Položte mi ruku na rameno, Jesse."
„A já se chytím tebe," řekla jsem Jesse. „Samueli, vidíš něco?"
„Teď už ano," řekl. „Před námi se rozjasňuje."
„Rozjasňuje" byl relativní pojem, ale následujících deset schodů
už jsem viděla. Schodiště koněilo tunelem v hlíně, prosvíceným drahokamy
o velikosti pomeraněů zasazenými v půdě. Byl asi o dvacet
centimetrů nižší než Samuel, a jak strop, tak stěny byly prorostlé
kořeny.
„Nad námi žádné stromy nejsou," řekla jsem. „A i kdyby byly,
jsme tak hluboko, že bych tu žádné kořeny nečekala."
„Má na dvoře lesního pána," řekla Ariana a natáhla ruku k závěsu
z tenkých kořenů, který halil hliněnou stěnu. Kořeny se pohnuly,
krátce sejí otřely o prsty a zase sklouzly na místo.
„Jaká jste fae, Ariano?" zeptala se Jesse. „Taky lesní paní? Nebo
gremlin jako Zee, protože pracujete se stříbrem?"
„Nikdo není jako Zee," odpověděla. „Je jedinečný. Skoro všichni
fae umí do jisté míry pracovat se stříbrem - stříbro miluje faeskou
magii. Ale máte pravdu: mezi předky mám i železem políbené
fae a ocel mě neděsí."
Hovořili jsme tiše, ale nijak zvlášť jsem se nebála, že nás někdo
odhalí. Cítila jsem... prázdnotu, která mi napovídala, že tu kromě
kořenů, které se mi zaplétaly do vlasů a podtrhávaly mi nohy, nic živého
není.
„My..." zarazila jsem se, protože jsem si vzpomněla, že o vílí královně
nesmím mluvit. Porušila jsem už slovo? Záleželo na tom, když
jsme se chystali vloupat do jejího sídla?
„Jesse," řekla jsem a rozhodla se hrát na jistotu, „vůbec jsme záchranu
nenaplánovali."
„Když se chystáš do Elfame, je zbytečné cokoli plánovat," řekl
Samuel, který musel jít v předklonu a s nataženou rukou, aby odstrkával
kořeny. „Je to zvláštní místo. Ariana nás zavede ke svému vnukovi
a ke Gabrielovi a my seje pokusíme dostat ven tak, že se prostě
vypořádáme se vším, na co cestou narazíme."
„To zní... jednoduše," řekla jsem.
„Mohlo by to být jednoduché," řekla Ariana. „Určitě nečeká návštěvu
neexistuje mnoho fae, kteří by dokázali otevřít zadní vrátka
do sídla královny vil. Její nevolníci si nás nevšimnou nevnímají,
jen automaticky plní královniny povely. Možná se nám podaří
Phina s Gabrielem najít a zmizet s nimi, než si kdokoli uvědomí, že
je něco v nepořádku."
„Neměli jsme s sebou vzít..." Ariana mi přitiskla prsty na ústa.
„Je lepší nemluvit v jejím sídle o tom, po čem tolik touží," varovala
mě. „Mohla by to slyšet. A ne. Je to mocná věc, a přestože
nedělá to, co by měla, ve špatných rukou by mohla napáchat velké
škody."
„Dobrá," řekla jsem.
Samuel zvedl hlavu. „( )d této chvíle bude lepší mlčet. Začínám cítit
pachy jejích lidí."
Jakmile na nč upozornil, ucítila jsem je taky. Blížili jsme se k místu,
kudy často procházeli. Volná hlína na zemi přešla v udusanou
půdu, kořeny prořídly a nahradily je hrubě otesané kamenné kvádry.
Na místě zeminy se objevilo dláždění a strop se zvedl, takže Samuel
mohl opět jít vzpřímeně.
Do našeho tunelu začaly ústit další.
Ženin pach jsem zachytila dřív než Samuel, asi proto, že se k nám
blížila zezadu a já šla poslední. Ale nezáleželo na tom, protože sotva
jsem se otočila, byla u nás.
Na sobě měla roztrhanou bundu a špinavé džíny a v rukou nesla
velkou desku na krájení. Vrazila do mč a odskočila. Když se mě pokusila
obejít, zastoupila jsem jí cestu.
„Odnes to do kuchyně," řekla, aniž by vzhlédla. Přešlápla a veškerou
pozornost upírala na desku v rukou. Vlasy jí visely v chuchvalcích
okolo obličeje a klouby mčla umazané od hlíny. Krk jí zdobil
tenký stříbrný obojek. „Do kuchyně, dítě. Do kuchyně. Vezmi to
do kuchyně."
Uhnula jsem stranou a ona kolem nás skoro proběhla.
„Nedbá o své nevolníky," poznamenala Ariana nesouhlasně.
„Nevolníky?" zeptala se Jesse.
„Otroky," odpověděla jsem. „Jsou uhranutí."
„Pojďme za ní," řekla Ariana. „Kuchyň by mčla ležet v srdci
Elfame."
Rozběhli jsme se za ní a minuli mladíka v policejní uniformě, ženu
v běžeckém oděvu a starší ženu s kouřící čajovou konvicí. Všichni
měli na krku stříbrný obojek a pohybovali se nepřirozeně netečně.
Dlažební kostky přešly v kamenné dlaždice a strop dál stoupal, až se
nám klenul dobré čtyři a půl metru nad hlavami.
Drahokamy, které předtím ozařovaly tunel, nyní lemovaly steny
a visely ze stropu na něčem, co připomínalo stříbrné drátky nebo
možná pavučinu. Každopádně to nevypadalo dost silně na to, aby
je to udrželo. Samuel občas zavadil hlavou o ty nejníže visící a rozhoupal
je.
Vešli jsme do kuchyně jako vytržené ze seriálu z padesátých let —
obrovská kuchyňská sestava mčla dva sporáky se šesti hořáky a sama
místnost byla vetší než můj spálený karavan. Rozhlédla jsem se,
ale žádný z lidí nebyl Donna Reedová nebo June Cleavcrová... a ani
Gabriel Sandoval. Naleštěné bílé přístroje byly uspořádány v dost
divném stylu a tři ledničky se stříbrnými rukojeťmi zdobil stříbrný
nápis Frigidaire. Lidé se stříbrnými obojky připravovali jídlo a pití -
a vůbec si nás, jak se zdálo, nevšímali. Žena, kterou jsme sledovali,
odložila desku vedle jednoho z dřezů a začala do něj napouštět vodu
ruční pumpou namísto kohoutkem.
„Promiňte," řekla Ariana a přistoupila k muži, který míchal v kotlíku
něco, co připomínalo ovesnou kaši.
„Zamíchej kaši sedmkrát sedmdesátkrát," řekl.
„Kde drží zajatce?" zeptal se Samuel a použil nátlak, kterého jsou
schopni jen skutečně dominantní vlci. Jeho hlas se místností zvláštně
rozlehl.
Všichni v kuchyni pomalu ustali v práci. Šest lidí se stříbrnými
kruhy na krku se postupně otočilo a zadívalo na Samuela. Muž, na
kterého promluvila Ariana, ustal v pohybu jako poslední. Vytáhl lžíci
z kotlíku a ukázal najeden ze sedmi kruhových průchodů. Ostatní,
opět postupně, ukázali stejným směrem.
„Čtyřicet sedm kroků," řekl muž u ovesné kaše.
„Tunelem doprava," pokračoval ten, který sekal na kousky tuřín.
„Osmnáct kroků a otočit," dodala dívka hnčtoucí těsto na chléb.
„Klíč je na háčku. Žluté dveře."
„Nepouštějte je ven," řekl chlapec, který vypadal na třináct a naléval
ze džbánu vodu do sklenic.
„Pokračujte v práci, " přikázal Samuel a lidé se opět vrátili k povinnostem.
„To je asi ta nejděsivčjší věc, jakou jsem kdy zažila," řekla Jesse.
„Chcete tu všechny ty lidi nechat?"
„Zachráníme Gabriela s Phincm," řekla Ariana. „Pak předneseme
celou věc Šedým pánům, kteří držení nevolníků zakázali. Jen královna
vil může osvobodit své nevolníky a jen Šedí páni ji k tomu mohou
donutil. V Elfame je absolutní vládkyní."
„Co když uhranula Gabriela?"
„Neuhranula," řekla Ariana jistě. „Slíbila to Mercy a porušení slibu
by pro ni mělo kruté následky. A můj Phin je proti podobným věcem
chráněný."
Cesta, jíž jsme opustili kuchyň, nebyla lak působivá jako ta, kterou
jsme přišli. Podlahu tvořily osmistranné bílé dlaždičky a asi třicet
centimetrů od stěn se pak táhly linie černých dlaždiček. Čtyřicet
sedm kroků od kuchyně se tunel rozšířil v malou místnost. Černé
kachličky utvářely v jejím středu keltský uzel. Naproti chodbě, v níž
jsme stáli, se otvíraly další a po každé straně ještě jedna.
Zahnuli jsme doprava. Tady podlahu pokrývaly hrubé dřevěné
desky se stopami ručního tesání. Pod Samuelem, který z nás byl nejtěžší,
trochu vrzaly.
„Osmnáct," řekl a zastavil se před žlutými dveřmi se staromódním
klíčem na háčku - byly to první dveře, na které jsme v Elphame
narazili.
Samuel klíč vzal a odemkl s ním dveře.
„Doktore?" řekl Gabriel. „Co tu děláte?"
„ Gabrieli. " Jesse se protlačila kolem Samuela.
Samuel ji s klíčem v ruce následoval dovnitř. Ariana a já jsme šly
poslední.
Gabriel objímal Jesse. „Co tu všichni děláte? Taky vás dostala?"
Místnost byla bílá. Bílé kamenné stěny a bílý strop, ze kterého visely
čiré krystaly vyzařující světlo. Podlahu tvořil jediný kus naleštěného
bílého mramoru. Stály tu dvč postele s bílým povlečením.
Barvu dodávali místnosti jen Gabriel a muž ležící na jedné z postelí.
Vypadal příšerně, a kdyby Ariana nezašeptala jeho jméno, vůbec
bych ho nepoznala.
Phin se pomalu posadil, jako by ho bolela žebra, a Ariana si k němu
pospíšila a klesla vedle lůžka na koleno.
Zamračil se na ni. „Kdo?"
„Babička Alicie," řekla.
Zatvářil se překvapené, pak se usmál. „Už ti nčkdy nčkdo řekl, že
vůbec nevypadáš jako babička? Takže jste tu, abyste nás zachránili?
Jako ve starých příbězích?"
„Ne," řekl Samuel a otočil se ke dveřím. „Je to past."
„Vítejte v mém domové," ozval se známý temný hlas. „Jsem tak
ráda, že jste mč navštívili."
Ve dveřích cely se objevila půvabná žena. Vlasy připomínající
tmavý kouř mčla stažené dozadu do složitého copu z mnoha malých
copánků. Padal jí dolů na záda a na zem jako ohon výstavního arabského
konč a zdůrazňoval její porcelánovou pleť a růžové rty.
Hleděla na mě. „Vítám tě ve svém domě, Mercedes Thompsonová.
Právě jsem se ti snažila dovolat na mobil, když jsem tě - ke svému
překvapení - objevila tady. Ale nevzala jsi tu věc s sebou." Slyšet
královnu vil hovořit o mobilních telefonech mi přišlo málem k smíchu.
Málem.
Vystrčila jsem bradu. Únosem, silou nebo zkouškou. „Nejsem tak
špatný hráč, vílí královno. Kdybych ji s sebou vzala, nemohly bychom
si spolu zahrát."
Usmála se a stříbřitě šedé oči sejí rozpálily. „Pro mě, za mě," řekla.
„Zahrajme si tedy."