13. kapitola

Samuel se chystal říct něco Zeemu, když žena v jeho náruěi

otevřela oči. Znovu byly zelené. Zmateně se na nás podívala,

jako by nechápala, co se stalo.

Vědčla jsem přesnč, jak se cítí.

Jakmile Samuel zjistil, že je při vědomí, rychle a opatrněji postavil.

„Omlouvám sc,Ari. Padala jsi... nedotkl bych se tě..."

Nikdy v životě jsem nic podobného neviděla. Samuel, syn velšského

barda, který po otci zdědil výřečnost, koktal jako zaláskovaný puberťák.

Chytila Samuela za mikinu a naprosto užasle na něj hleděla.

„Samueli?"

Ucouvl, ale nepokusil se jí vytrhnout. „Nemůžu ti dát prostor,

když mě nepustíš," upozornil.

„Samueli?" zopakovala, a přestože jsem si toho doposud nevšimla,

její hlas se během záchvatu změnil a zněl teď na ženu středního

věku, za kterou se vydávala, příliš mladě. Slyšela jsem v něm

taky slabý přízvuk, britský, velšský nebo nějaký takový. „Myslela

jsem... hledala jsem tě, ale nemohla tě najít. Zmizel jsi beze stopy.

Nezůstalo mi po tobě vůbec nic."

Znovu se pokusil ustoupit a tentokrát ho nechala. Ucouvl k vyraženým

dveřím, které oddělovaly kancelář od garáže. „Jsem vlkodlak."

Ariana kývla a udělala dva kroky vpřed. „Uvědomila jsem si to,

když jsi zabil psy, kteří po mně šli." V jejím hlase zazněl lehký humor.

Dobře, pomyslela jsem si. Samuela bych přenechala jen ženě

se smyslem pro humor. „Prozradily tě zuby anebo možná ocas.

Znovu jsi mě zachránil - a pak jsi zmizel a já znala jen tvé křestní

jméno."

„Vyděsil jsem tě," řekl ostře.

Pousmála se a zaťala ruce v pěst. „No, ano. Ale já tě asi vyděsila

víc, protože jsi utíkal... hodně, hodně dlouho, Samueli."

Uhnul před jejím pohledem - nejdominantnější vlkodlak v Tri-

Cities, a nedokázal sejí podívat do očí. Copak nechápal, že ho pořád

chce, i když ji děsí?

Pokusila se udělat další krok vpřed a zastavila se. Cítila jsem její

hrůzu, ostrou a trpkou. S malým povzdychnutím couvla.

„Ráda tě zase vidím, Samueli," řekla. „Díky tobě jsem naživu

i staletí poté, co se mě otec pokusil zničit. Místo toho se jeho tělem

už dávno nakrmily zvířata a stromy v jeho lese."

Samuel sklopil hlavu a s pohledem upřeným na podlahu řekl:

„Jsem rád, že jsi v pořádku a omlouvám se za to, že jsem ti dneska

způsobil panický záchvat. Měl jsem se držet stranou..."

„Ano. Záchvaty paniky. Dokáží být docela..." Podívala se na

Zeeho, který znovu seděl na židli a tvářil se, jako by posledních deset

minut sledoval nudnou mýdlovou operu. „Zranila jsem někoho,

Siebolde?"

„Ne," řekl a založil si paže na hrudi. „Jen jsi dala našemu vlkovi

pravá jména a pověděla Mercedes s Jesse příběh Stříbrné relikvie."

Pohlédla na mě, pak na Jesse, možná aby zjistila, jak moc nás

vyděsila. Ať už viděla cokoli, uklidnilo ji to, protože se stydlivě

usmála.

„Ach, to je dobře. Dobře." Ramena sejí uvolnila a obrátila pozornost zpátky k Samuelovi. „U/Je často nemívám. Smrtelní psi už mi

vůbec nevadí. Teď už mč dčsí jen faeští psi, (i magičtí černí a pekelní.

Jen když mč ovládne..." Kousla se do rtu.

„Strach?" dokončil Samuel a ona neodpovčdčla. Všimla jsem si,

že vynechala vlkodlaky.

„Jsem rád, že se (i vrátila magie," řekl. „Myslela sis, že jsi ji ztratila."

Zhluboka se nadechla. „Ano. A na čas jsem byla ráda." Podívala

se na mč. „Má to spojitost s naší současnou situací. Jste Samuelova

přítelkyně, Mercedes?"

„A družka místního alfy, Jessina otce," odvětila jsem. Sotva jsem

jí mohla říct, že Samuel je volný to by bylo příliš očividné. Viděla

jsem, že je pro ni důležité, že mi Samuel nepatří.

„Chtěla jste nám..." Do takové míry jsem propadla dohazovačství,

že jsem málem všechno zpackala. Zavřela jsem ústa a chytila

Jesse za ruku.

„.. .pomoct najít Gabriela," dokončila za mě Jesse.

Když Ariana vzala do ruky židli a vrátila se na místo, kde jsme seděli,

vůbec se nepohybovala jako člověk, nýbrž jako... vlk, odvážně,

ladně a silně. Aniž by pohlédla na Samuela, sedla si.

„Zeptej s e j í na věc, po které jde královna vil," požádala jsem

Jesse.

„Podle Zeeho chce Stříbrnou relikvii," řekla Ariana. „Magický

předmět, který jsem vyrobila pro otce - i když nikdy nefungoval

tak, jak si jeho objednatel představoval. Celé roky jsem si myslela,

že jsem při jeho výrobě vyčerpala všechnu svoji magii." Zavřela oči

a usmála se. „Žila jsem jako člověk, jen hodně dlouho. Vdala jsem

se, měla děti..." Pohlédla na Samuela, který zíral přes naše hlavy

ven z okna. T vářil se netečně, ale já na jeho krku viděla, jak rychle

mu tepe srdce.

Ariana rychle pokračovala: „Trvalo skoro celé století, než mi došlo,

že mezi mojí ztracenou magií a Stříbrnou relikvií existuje spojení."

Křivě se na mč usmála. „Já vím. Neměla jsem žádnou magii a poslední

věc, kterou jsem vyrobila, měla magii požírat. Myslela byste

si, že mi to dojde dřív. Ale věděla jsem, že artefakt není hotový...

Nepamatovala jsem si, jak daleko jsem byla s prací, když otec zavolal

vlky. A za čas už to pro mé nebylo tak důležité - byla to prostě

nedokončená věc, která nic nedělala. Někdo ji ukradl a já si myslela,

že je to tak jen dobře. Nechala jsem jim ji a za několik měsíců se

mi magie vrátila. Tehdy jsem pochopila, že jsem uspěla, aspoň částečně.

Relikvie pohlcuje faeskou magii - a l e většinou jen magii osoby,

která ji zrovna vlastní."

„Tak proč by ji královna vil chtěla?" zeptala jsem se a teprve pak

dodala: „Jesse?"

„Požírá faeskou magii, Mercy," řekl Zee. „Jak snadné by s její pomocí

bylo proměnit mocného protivníka v někoho zranitelnějšího,

než je obyčejný člověk - lidé aspoň ví, že žádnou nemají moc. Mezi

fae jsou pořád povoleny souboje."

„Anebo možná dobře nechápe, co relikvie dělá," hádala Ariana.

„Možná věří, že funguje, jak měla: krade moc jednomu fae a dává ji

druhému. Slyšela jsem příběhy a neobtěžovala seje vyvrátit. Když

jsem teď odpověděla na vaši otázku, mám taky jednu. Mercy, dostala

jste tu knihu od Phina darem?"

Nadechla jsem se, abych odpověděla, ale Jesse mi připlácla ruku

na ústa a vmísila se do hovoru: „Bude lepší, když se budete ptát mě,"

řekla. „Mercy tak nebude riskovat, že poruší slovo." Spustila ruku.

„Dal ti Phin tu knihu?"

„Ale co s tím má kniha společného?"

„Maskovací kouzlo," ozval se Samuel. „U všeho, co je svaté, Ari,

jak se ti to povedlo? Zamaskovala jsi tu věc jako knihu a dala ji vnukovi?"

„Z větší části je člověk," odpověděla, aniž by na něj pohlédla.

„A řekla jsem mu, ať ji někam zamkne, aby ho nezbavila té trochy

magie, kterou má."

„Co kdyby ji prodal?" zeptala jsem se. „Jesse?"

„Zrodila se z mé krve," řekla Ariana. „Nakonec si najde cestu

zpátky ke mně. Jesse, prosím, zeptejte sejí. Daroval jí tu knihu?"

„Ne. Kdybych si to mohla dovolit, asi bych si ji koupila.. ."Zmlkla

jsem, protože schoulila ramena a zakryla si tvář rukama.

„Promiňte, promiňte," řekla Ariana, škytla a utřela si obličej.

Samuel k ní vykročil, ale zůstal stát, protože se přikrčila, jen trochu.

„Jde o to, že... byla jsem si tak jistá, že Phin je mrtvý že ho zabili,

aby se k ní dostali. Byla by to moje vina." Znovu si utřela oči.

„Obyčejné se tak nechovám, ale Phin je... zbožňuji ho. Tolik se podobá

synovi, kterého jsem před dávnou dobou ztratila... A myslela

jsem si, že je mrtvý."

„A teď víš, že žije?" zeptal se Samuel.

„V ohni nebo ve smrti," řekla Jesse, která pochopila dřív než my

ostatní. „To říkala královna vil. Ze kdyby zabila Mercy nebo relikvie

shořela, odhalila by se. Ale jestli patří Phinovi..."

„Kdyby ho zabili, Stříbrná relikvie by se jim odhalila," přitakala

Ariana. „Nehledali by ji."

„Proč jste to tak zařídila?" zeptala se Jesse.

Ariana se na ni usmála. „Nezařídila. Předměty moci se... vyvíjí

i přes omezení, která jim byla vnucena. Proto jsem ši ji nechala,

i když jsem si myslela, že nic nedělá. I nedokončená byla předmětem

moci."

„Jak vám došlo, že... ach." V Jessině hlase zaznělo pochopení.

„Správně. Relikvie je velmi stará a její majitelé umírali různým

způsobem. Ta věc s ohněm přišla až později." Zatvářila se zadumaně.

„A dost okázalým způsobem."

„Nejste její majitelkou vy?" zeptala se Jesse.

„Ne pokud si chci ponechat magii - jen jsem ji vyrobila. Proto se

jí říká Stříbrná relikvie."

„Ve velštině znamená Ariana stříbro." Samuel se posadil na zem

a opřel se o kovový regál. Taky měl za sebou pár těžkých dnů - ale

doufala jsem, že kvůli Arianinu strachu znovu nepropadne zoufalství.

„Jesse," řekla jsem. „Zeptej se, jak najdeme Gabriela."

„Přinesly jste něco, co tomu mladíkovi patřilo?"

Jesse jí podala bílou plastovou tašku. „Svetr, který mi půjčil, když

mi byla zima."

„Phin říkal, že když se dotýká předmětů, dokáže občas díky své

magii vycítit různé věci," řekla jsem. „Třeba o jak starý předmět se

jedná. Psychometrie."

„Tu schopnost zdědil po mně." Ariana vytáhla svetr z tašky a přitiskla

si ho na tvář. „Ach ne. To nepůjde."

„Proč ne?u zeptal se Samuel. „Patří mu. I odsud cítím jeho

pach."

„Já s pachy nepracuji," řekla mu s očima upřenýma na svetr. „Jde

mi o pouta, o svazky, které nás váží k věcem." Podívala se na Jesse.

„Ten svetr znamená víc pro vás, jako dárek z lásky, než znamenal

pro nčj, když ho nosil. S jeho pomocí bych našla vás, ale jeho ne."

Zaváhala. „Chová k vám stejné city jako vy k němu?"

Jesse se začervenala a zavrtěla hlavou. „Já nevím."

„Podejte mi ruku," řekla fae.

Jesse natáhla ruku a Ariana ji uchopila a usmála se jako vlk,

když vycítí kořist. „Ach ano, použiji jako magnet vás." Otočila se

a podívala se na Zeeho. „S její pomocí ho najdu. Je tím směrem."

Ukázala dozadu do garáže.

* *

Vzali jsme si Adamův pick-up, protože do Zeeho bychom se všichni

nevešli - a Zee řídil. Ariana seděla vpředu a Samuel za Zeem, tak

daleko od ní, jak jen to ve velkém voze šlo.

Burácení silného motoru vyvolalo na Zeeho obličeji úsměv; uměl

ocenit moderní technologie lip než já.

„Adam má dobrý vkus," řekl jen.

Pátrání po Gabrielovi bylo frustrující, protože chvíli trvalo, než

nám došlo, že musíme přejet řeku, a silnice nevedly vždy směrem,

kterým Ariana ukazovala. Adam měl v přihrádce mapu a Samuel nás

s její pomocí vedl víceméně správným směrem.

Nakonec jsme se ocitli na prázdné, rovné louce na konci křivolaké

polní cesty (v Adamově mapě nebyla), na kterou bychom se z Tri-

Cities dostali během hodiny, kdybychom věděli, kam jedeme. Louka

byla obehnaná plotem, který jsme museli přelézt. Před deseti lety

možná zadržoval dobytek, teď ale byly sloupky nakloněné a ostnatý

drát provčšený. V blízkosti místa, kde jsme parkovali, stály ruiny

staré chatrče.

Ariana, která sem v pleteném svetru a úpletových kalhotách zrovna

nezapadala, zůstala stát uprostřed louky mezi trsy vousatky a šalvěje.

„lady," řekla ustarané.

„ lady?" zopakovala Jesse nevčříenč.

Využila jsem zastávky a očistila si ponožky od semínek sveřepu.

Kdybych tušila, že se vydáme do přírody, vzala bych si holínky

a teplejší bundu.

„Královna vil si (u vybudovala sídlo, lil láme," poznamenal Zee

rozvážně.

„A to je špatné?" zeptala jsem se.

„Velmi," řekl. „Znamená to, že je silnější, než jsem si myslel -

a pravděpodobně ji slouží i víc fae, když si pořád ještě dokáže vystavět

sídlo."

„Jak je to možné?" zeptala se Ariana. „Musela by se napojit na

Pod Kopec, aby si mohla vybudovat vlastní zemi. Brány na Tajné

místo se nám uzavřely už před staletími a Pod Kopec se v této zemi

nikdy nenacházel."

Podívala jsem se na Zeeho, nemohla jsem si pomoct. Osobně jsem

totiž Pod Kopcem byla a odpřísáhla mlčení.

„Pod Kopec je tam, kde se rozhodne být," řekl Zee. „Rezervace je

odsud vzdušnou čarou sotva patnáct kilometrů. Většina tamních fae

není mocná aleje nás tam hodně, mnohem víc, než si vláda myslí.

A podobná koncentrace s sebou přináší moc." Dal si dobrý pozor,

aby nepřiznal, že se v rezervaci otevřela jedna nebo dvě cesty Pod

Kopec.

Ariana napřáhla ruku dlaní dolů a na okamžik zavřela oči. „Máš

pravdu, Zee. Cítím tu moc s příchutí Starého místa. Přemýšlela jsem,

proč nechala Phina žít, když bylo logičtější zabít ho. Přechytračila

sama sebe, když ho s sebou vzala do Elfame."

„Královny vil se řídí pravidly," souhlasil Zee. „Smrtelníci, které

odvedou do Elfame, nesmí být zabiti ani utrpět trvalou újmu - je to

součást magie místa vybudovaného mimo."

Ariana se pousmála. „Můj Phin musí být příliš lidský na to, aby

ho zabila. Zajímalo by mě, jestli to věděla, když ho s sebou brala

do svého domova? Jako člověka ho nemůže z vlastní vůle rok a den

propustit."

„Znamená to, že nemůže zabít Gabriela?" Jesse si masírovala

paže, aby se zahřála. „A my ho rok a den nemůžeme dostat zpátky?"

„Nemůže zabít ani Gabriela," odpovčdčl Samuel. „Což ale neznamená,

že mu nemůže ublížit nebo ho uhranout. Zajatci vil mohou být

osvobozeni únosem, bitvou nebo zkouškou."

„Zkouškou? Jako v písničce ,The Devil Went Down to Georgia4

jen s vílou?" zeptala jsem se. Zdálo se mi, že už jsem podobné příběhy

o vílách slyšela.

„Správně," přitakal Samuel. „Strany se dohodnou na utkání - obvykle

jde o hudbu, protože královny vil jsou hudebně nadané. Ale

existují i příběhy o závodech v běhu nebo v plavání. Můj otec zná

krásnou starou píseň o mladíkovi, který vyzval vílu na soutěž v jedení

a vyhrál."

„Jak se dostaneme dovnitř?" zeptala se Jesse.

„Já znám jen jeden způsob, jak se do Elfame dostat, a to následovat

královnu," řekla Ariana.

„Možná dokážu otevřít cestu," řekl Zee. „A myslím, že se mi i podaří

zabránit jí v tom, aby to zjistila. Ale budu muset zůstat tady a držet

dveře otevřené - a neudržím je navčky. Budete mít nanejvýš hodinu

a pak budete muset ven. Pokud se dveře zavřou... Stejné jako

Pod Kopcem i v Elfame běží čas jinak. Pokud se dveře zavřou, nikdo

nedokáže říct, kolik času uběhne, než se dostanete ven."

„Dobrá," řekla Jesse.

„Tak to ne," řekla jsem. „Ty ne, Jesse. Ne."

„Já budu v nejmenším nebezpečí," řekla mi. „Jsem dokonale lidská

smrtelnice nemůžou mě zabít."

„Ale můžou zařídit, že si budeš přát být mrtvá," namítl Samuel.

„Potřebujete mě, abyste našli Gabriela." Jesse vystrčila bradu.

„Jdu s vámi."

Podívala jsem se na Arianu a ta kývla. „Elfame je zcela pod kontrolou

své paní. Jestli máme najít vašeho mladíka rychle a dostat ho

ven, budeme ji potřebovat."

„Pak zavolám Adamovi, ať přivede vlky." Měla jsem se zastavit

u Sylvie pro něco neživého, co by Ariana mohla k nalezení Gabriela

použít. Nechtěla jsem způsobit Adamově smečce další potíže ale

ještě víc jsem chtěla dostat Gabriela s Phinem ze zajetí vil a ochránit

Jesse.

Ariana se rychle nadechla. „Je mi to líto," řekla. „Samuel je... cizí

vlkodlaky bych nesnesla. Kdyby šlo jenom o strach, zvládla bych

to. Ale moje záchvaty můžou být nebezpečné pro všechny okolo."

Podívala se na Zeeho. „Myslíš, že by ho dokázali najít beze mč?"

„Ne," řekl Zee. „Já musím zůstat tady, takže té budou potřebovat,

aby se neztratili. A kromě toho si myslím, že přivést vlkodlaky by

byla chyba. Samuel je dost starý a mocný myslím, že vůli královny

vil odolá. Ale ostatní vlci... existuje příliš velké riziko, že by je obrátila

proti vám. Kdyby uhranula tebe nebo Jesse, Ariana se Samem

by vás dokázali dostat ven. Ale u smečky by stačilo, aby uhranula jediného

vlka, a všichni byste zemřeli."

„To je v pořádku, Mercy," řekla Jesse. „Nejsem bezmocná a...

Dokázala bys tu stát a čekat, kdyby tam uvnitř byl táta?"

„Ne."

„Připravení?" zeptal se Zee.

„Dobrá," řekla jsem. Byla jsem si bolestivě vědoma toho, že by ze

mě Adam neměl radost, ale Jesse měla pravdu. Z nás všech jí patrně

hrozilo nejmenší nebezpečí. „Dostaňme je ven."

„Dobře," řekl Zee a bez fanfár či dramat zrušil své maskování.

V jednu chvíli tu stál vyšší, hubený stařík s pivním bříškem a jaterními

skvrnami na krku a rukou, vzápětí vysoký, ladný válečník

s pletí tmavou jako mokrá kůra. Slunce mu pozlatilo vlasy spletené

do silného copu, který mu visel přes rameno až pod opasek. Když

jsem ho vidčla naposledy, propíchnuté uši mu zdobily kosténé náušnice.

Tentokrát žádné neměl.

Nepatřil do džínů a ílanelové košile, které měl pořád na sobě.

Oblečení mu i v jeho současné podobě pořád dobře padlo. Dávalo

to smysl, protože Zee, kterého jsem znala, byl iluzí, a tento, včetně

oděvu, pravý.

Zeeho skutečná tvář byla zlověstná - krásná, hrdá a krutá.

Vzpomněla jsem si na příběhy, které jsem o Temném kováři z Drontheimu

četla. Zee neuklízel domy ani nezachraňoval ztracené děti.

Patřil k fae, kterým bylo lepší se obloukem vyhnout, a když to nebylo

možné, chovat se k nim velmi, velmi zdvořile. S věkem trochu

zjihl a už nevykuchal každého, kdo se mu znelíbil. Aspoň jsem tedy

nic podobného na vlastní oči neviděla.

„Páni," řekla Jesse. „Jste krásný. Děsivý. Ale fakt krásný."

Chvíli na ni hleděl, pak řekl: „Slyšel jsem Gabriela říkat totéž

o tobě, Jesse Adamstochter. Asi to mínil jako kompliment." Otoěil

se k Arianě. „Budeš muset zrušit maskování. V Elfame fungují jen

maskovací kouzla královny, a jestli budeš čekat, dokud ho z tebe

Elfame nestrhne, upozorníš všechny uvnitř na to, že se do jejich domova

vloudil vetřelec."

Zaťala ruce v pěst, pohlédla na Samuela a odvrátila se.

„Viděl jsem tvoje jizvy," řekl. „Jsem doktor a vlkodlak. Viděl

jsem tvé rány živé a čerstvé - jizvy mi nevadí. Představují vavříny

těch, kdo přežili."

Stejně jako Zee se neobtěžovala s ohňostrojem. Bez maskování

měla její pleť teplejší barvu než Zeeho a byla o několik odstínů světlejší.

Krásně doplňovala stříbřitě fialové vlasy o délce prstu, které

sejí vznášely okolo hlavy jako chmýří - hodně se podobaly Jessině

současnému účesu. Když Ariana odložila maskovací kouzlo, změnilo

se i její oblečení, a to v prosté, skoro bílé šaty s cípovým lemem

u kolen.

Nebyla konvenčně krásná na to měla příliš nelidskou tvář, oči na

člověka velké a nos malý. Její jizvy nebyly tak strašlivé, jak se zprvu

zdály. Vypadaly starší, méně zarudlé... ale měla jich spoustu.

„Jsme připraveni," řekl Samuel a pohlédl na Arianu s hladem, který

neměl nic společného se žaludkem.

Zee si sáhl dozadu za hlavu a zpod límce košile tasil dýku s tmavou

čepelí, elegantní ve smrtící jednoduchosti. Buďto ji schovával

v pochvě, nebo s pomocí magie, to jsem nepoznala, a u Zeeho

bylo možné obojí. Řízl se čistě do předloktí. Chvíli se nic nedělo,

pak mu z rány vytryskla tmavě rudá krev. Poklekl a nechal ji skanout

na hlínu.

„Matko," řekl. „Vyslyš mě, své dítě."

Položil nezraněnou ruku na zem a smíchal prašnou hlínu s krví.

Německy zašeptal:Erde, geliebte mutter, dein kind ruft. Schmecke

mein blut. Erkenne de i ne schópfung, gewáhre einlass.44

Z magie mě obvykle brněly nohy a lechtal nos nic se ale nestalo.

Zee vstal, odpočítal čtyři kroky a řízl se do druhého předloktí.

Klekl si, sklopil hlavu a tentokrát v jeho hlase zazněla moc. „ Erdc

mein, lass mich ein.44

Krev se mu řinula po kůži na hřbety rukou, které tiskl k zemi.

„ Gib mir mní!" zakřičel a otočil ruce a otřel krev clo hlíny.

,, Trink mein bluf. Erkenne mich. " Předklonil se a opřel se o paže.

Napřed se do země ponořily jeho ruce, pak i paže, a to až nad rány,

které si způsobil. Sehnul se, až se ústy skoro dotýkal hlíny, a zašeptal:

„ Ójfnedich.44

Půda pod mýma nohama zavibrovala a mezi místy, kde nyní Zee

klečel a kde předtím smísil svoji krev s hlínou, se objevila puklina.

,, Erde mein,44 řekl. Země se otřásala vibracemi v jeho hlase, který

zněl temněji, jako by ho vyvlekl z hluboké jeskyně. „Lass mich ein.

Gib mirglut.44 Čelem se dotkl země. „ Trinke mein bluí. Es quillt jiir

dich hervor. ÓJfne mir ein tor!"

Zablesklo se, čtvercový kus hlíny prostě zmizel a na jeho místě

se objevily kamenné schody, které se po osmi stupních začaly stáčet

kolem vnitřní osy. Víc jsem neviděla, protože z hlubin stoupala hustá

mlha, která asi po třech metrech schodiště zcela zahalila.

Zee vytrhl ruce ze země. Paže měl umazané od hlíny, ale nezůstala

na nich ani stopa po ranách či krvi. Napřáhl ruku k Arianě a podal

jí zářící kámen.

„Udržím dveře otevřené asi hodinu," řekl Zee. „Ariana dokáže

s pomocí kamene najít cestu zpátky. Až začne světlo kamene blikat,

budete vědět, že mi dochází síly a musíte se okamžitě vrátit. Dokud

budou dveře otevřené, čas v Elfame poplyne stejně rychle jako čas

tady venku. Pokud se dveře zavřou, možná se dostanete ven, ale nevím

do jaké doby."

Samuel šel první, následovaný Arianou. Pobídla jsem Jesse, ať jde

přede mnou, takže jsem uzavírala průvod. Světlo nad námi rychle

sláblo, až jsme se ocitli v úplné tmě. Jesse klopýtla a já ji zachytila,

než mohla spadnout.

„Tady," řekla Ariana. „Položte mi ruku na rameno, Jesse."

„A já se chytím tebe," řekla jsem Jesse. „Samueli, vidíš něco?"

„Teď už ano," řekl. „Před námi se rozjasňuje."

„Rozjasňuje" byl relativní pojem, ale následujících deset schodů

už jsem viděla. Schodiště koněilo tunelem v hlíně, prosvíceným drahokamy

o velikosti pomeraněů zasazenými v půdě. Byl asi o dvacet

centimetrů nižší než Samuel, a jak strop, tak stěny byly prorostlé

kořeny.

„Nad námi žádné stromy nejsou," řekla jsem. „A i kdyby byly,

jsme tak hluboko, že bych tu žádné kořeny nečekala."

„Má na dvoře lesního pána," řekla Ariana a natáhla ruku k závěsu

z tenkých kořenů, který halil hliněnou stěnu. Kořeny se pohnuly,

krátce sejí otřely o prsty a zase sklouzly na místo.

„Jaká jste fae, Ariano?" zeptala se Jesse. „Taky lesní paní? Nebo

gremlin jako Zee, protože pracujete se stříbrem?"

„Nikdo není jako Zee," odpověděla. „Je jedinečný. Skoro všichni

fae umí do jisté míry pracovat se stříbrem - stříbro miluje faeskou

magii. Ale máte pravdu: mezi předky mám i železem políbené

fae a ocel mě neděsí."

Hovořili jsme tiše, ale nijak zvlášť jsem se nebála, že nás někdo

odhalí. Cítila jsem... prázdnotu, která mi napovídala, že tu kromě

kořenů, které se mi zaplétaly do vlasů a podtrhávaly mi nohy, nic živého

není.

„My..." zarazila jsem se, protože jsem si vzpomněla, že o vílí královně

nesmím mluvit. Porušila jsem už slovo? Záleželo na tom, když

jsme se chystali vloupat do jejího sídla?

„Jesse," řekla jsem a rozhodla se hrát na jistotu, „vůbec jsme záchranu

nenaplánovali."

„Když se chystáš do Elfame, je zbytečné cokoli plánovat," řekl

Samuel, který musel jít v předklonu a s nataženou rukou, aby odstrkával

kořeny. „Je to zvláštní místo. Ariana nás zavede ke svému vnukovi

a ke Gabrielovi a my seje pokusíme dostat ven tak, že se prostě

vypořádáme se vším, na co cestou narazíme."

„To zní... jednoduše," řekla jsem.

„Mohlo by to být jednoduché," řekla Ariana. „Určitě nečeká návštěvu

neexistuje mnoho fae, kteří by dokázali otevřít zadní vrátka

do sídla královny vil. Její nevolníci si nás nevšimnou nevnímají,

jen automaticky plní královniny povely. Možná se nám podaří

Phina s Gabrielem najít a zmizet s nimi, než si kdokoli uvědomí, že

je něco v nepořádku."

„Neměli jsme s sebou vzít..." Ariana mi přitiskla prsty na ústa.

„Je lepší nemluvit v jejím sídle o tom, po čem tolik touží," varovala

mě. „Mohla by to slyšet. A ne. Je to mocná věc, a přestože

nedělá to, co by měla, ve špatných rukou by mohla napáchat velké

škody."

„Dobrá," řekla jsem.

Samuel zvedl hlavu. „( )d této chvíle bude lepší mlčet. Začínám cítit

pachy jejích lidí."

Jakmile na nč upozornil, ucítila jsem je taky. Blížili jsme se k místu,

kudy často procházeli. Volná hlína na zemi přešla v udusanou

půdu, kořeny prořídly a nahradily je hrubě otesané kamenné kvádry.

Na místě zeminy se objevilo dláždění a strop se zvedl, takže Samuel

mohl opět jít vzpřímeně.

Do našeho tunelu začaly ústit další.

Ženin pach jsem zachytila dřív než Samuel, asi proto, že se k nám

blížila zezadu a já šla poslední. Ale nezáleželo na tom, protože sotva

jsem se otočila, byla u nás.

Na sobě měla roztrhanou bundu a špinavé džíny a v rukou nesla

velkou desku na krájení. Vrazila do mč a odskočila. Když se mě pokusila

obejít, zastoupila jsem jí cestu.

„Odnes to do kuchyně," řekla, aniž by vzhlédla. Přešlápla a veškerou

pozornost upírala na desku v rukou. Vlasy jí visely v chuchvalcích

okolo obličeje a klouby mčla umazané od hlíny. Krk jí zdobil

tenký stříbrný obojek. „Do kuchyně, dítě. Do kuchyně. Vezmi to

do kuchyně."

Uhnula jsem stranou a ona kolem nás skoro proběhla.

„Nedbá o své nevolníky," poznamenala Ariana nesouhlasně.

„Nevolníky?" zeptala se Jesse.

„Otroky," odpověděla jsem. „Jsou uhranutí."

„Pojďme za ní," řekla Ariana. „Kuchyň by mčla ležet v srdci

Elfame."

Rozběhli jsme se za ní a minuli mladíka v policejní uniformě, ženu

v běžeckém oděvu a starší ženu s kouřící čajovou konvicí. Všichni

měli na krku stříbrný obojek a pohybovali se nepřirozeně netečně.

Dlažební kostky přešly v kamenné dlaždice a strop dál stoupal, až se

nám klenul dobré čtyři a půl metru nad hlavami.

Drahokamy, které předtím ozařovaly tunel, nyní lemovaly steny

a visely ze stropu na něčem, co připomínalo stříbrné drátky nebo

možná pavučinu. Každopádně to nevypadalo dost silně na to, aby

je to udrželo. Samuel občas zavadil hlavou o ty nejníže visící a rozhoupal

je.

Vešli jsme do kuchyně jako vytržené ze seriálu z padesátých let —

obrovská kuchyňská sestava mčla dva sporáky se šesti hořáky a sama

místnost byla vetší než můj spálený karavan. Rozhlédla jsem se,

ale žádný z lidí nebyl Donna Reedová nebo June Cleavcrová... a ani

Gabriel Sandoval. Naleštěné bílé přístroje byly uspořádány v dost

divném stylu a tři ledničky se stříbrnými rukojeťmi zdobil stříbrný

nápis Frigidaire. Lidé se stříbrnými obojky připravovali jídlo a pití -

a vůbec si nás, jak se zdálo, nevšímali. Žena, kterou jsme sledovali,

odložila desku vedle jednoho z dřezů a začala do něj napouštět vodu

ruční pumpou namísto kohoutkem.

„Promiňte," řekla Ariana a přistoupila k muži, který míchal v kotlíku

něco, co připomínalo ovesnou kaši.

„Zamíchej kaši sedmkrát sedmdesátkrát," řekl.

„Kde drží zajatce?" zeptal se Samuel a použil nátlak, kterého jsou

schopni jen skutečně dominantní vlci. Jeho hlas se místností zvláštně

rozlehl.

Všichni v kuchyni pomalu ustali v práci. Šest lidí se stříbrnými

kruhy na krku se postupně otočilo a zadívalo na Samuela. Muž, na

kterého promluvila Ariana, ustal v pohybu jako poslední. Vytáhl lžíci

z kotlíku a ukázal najeden ze sedmi kruhových průchodů. Ostatní,

opět postupně, ukázali stejným směrem.

„Čtyřicet sedm kroků," řekl muž u ovesné kaše.

„Tunelem doprava," pokračoval ten, který sekal na kousky tuřín.

„Osmnáct kroků a otočit," dodala dívka hnčtoucí těsto na chléb.

„Klíč je na háčku. Žluté dveře."

„Nepouštějte je ven," řekl chlapec, který vypadal na třináct a naléval

ze džbánu vodu do sklenic.

„Pokračujte v práci, " přikázal Samuel a lidé se opět vrátili k povinnostem.

„To je asi ta nejděsivčjší věc, jakou jsem kdy zažila," řekla Jesse.

„Chcete tu všechny ty lidi nechat?"

„Zachráníme Gabriela s Phincm," řekla Ariana. „Pak předneseme

celou věc Šedým pánům, kteří držení nevolníků zakázali. Jen královna

vil může osvobodit své nevolníky a jen Šedí páni ji k tomu mohou

donutil. V Elfame je absolutní vládkyní."

„Co když uhranula Gabriela?"

„Neuhranula," řekla Ariana jistě. „Slíbila to Mercy a porušení slibu

by pro ni mělo kruté následky. A můj Phin je proti podobným věcem

chráněný."

Cesta, jíž jsme opustili kuchyň, nebyla lak působivá jako ta, kterou

jsme přišli. Podlahu tvořily osmistranné bílé dlaždičky a asi třicet

centimetrů od stěn se pak táhly linie černých dlaždiček. Čtyřicet

sedm kroků od kuchyně se tunel rozšířil v malou místnost. Černé

kachličky utvářely v jejím středu keltský uzel. Naproti chodbě, v níž

jsme stáli, se otvíraly další a po každé straně ještě jedna.

Zahnuli jsme doprava. Tady podlahu pokrývaly hrubé dřevěné

desky se stopami ručního tesání. Pod Samuelem, který z nás byl nejtěžší,

trochu vrzaly.

„Osmnáct," řekl a zastavil se před žlutými dveřmi se staromódním

klíčem na háčku - byly to první dveře, na které jsme v Elphame

narazili.

Samuel klíč vzal a odemkl s ním dveře.

„Doktore?" řekl Gabriel. „Co tu děláte?"

„ Gabrieli. " Jesse se protlačila kolem Samuela.

Samuel ji s klíčem v ruce následoval dovnitř. Ariana a já jsme šly

poslední.

Gabriel objímal Jesse. „Co tu všichni děláte? Taky vás dostala?"

Místnost byla bílá. Bílé kamenné stěny a bílý strop, ze kterého visely

čiré krystaly vyzařující světlo. Podlahu tvořil jediný kus naleštěného

bílého mramoru. Stály tu dvč postele s bílým povlečením.

Barvu dodávali místnosti jen Gabriel a muž ležící na jedné z postelí.

Vypadal příšerně, a kdyby Ariana nezašeptala jeho jméno, vůbec

bych ho nepoznala.

Phin se pomalu posadil, jako by ho bolela žebra, a Ariana si k němu

pospíšila a klesla vedle lůžka na koleno.

Zamračil se na ni. „Kdo?"

„Babička Alicie," řekla.

Zatvářil se překvapené, pak se usmál. „Už ti nčkdy nčkdo řekl, že

vůbec nevypadáš jako babička? Takže jste tu, abyste nás zachránili?

Jako ve starých příbězích?"

„Ne," řekl Samuel a otočil se ke dveřím. „Je to past."

„Vítejte v mém domové," ozval se známý temný hlas. „Jsem tak

ráda, že jste mč navštívili."

Ve dveřích cely se objevila půvabná žena. Vlasy připomínající

tmavý kouř mčla stažené dozadu do složitého copu z mnoha malých

copánků. Padal jí dolů na záda a na zem jako ohon výstavního arabského

konč a zdůrazňoval její porcelánovou pleť a růžové rty.

Hleděla na mě. „Vítám tě ve svém domě, Mercedes Thompsonová.

Právě jsem se ti snažila dovolat na mobil, když jsem tě - ke svému

překvapení - objevila tady. Ale nevzala jsi tu věc s sebou." Slyšet

královnu vil hovořit o mobilních telefonech mi přišlo málem k smíchu.

Málem.

Vystrčila jsem bradu. Únosem, silou nebo zkouškou. „Nejsem tak

špatný hráč, vílí královno. Kdybych ji s sebou vzala, nemohly bychom

si spolu zahrát."

Usmála se a stříbřitě šedé oči sejí rozpálily. „Pro mě, za mě," řekla.

„Zahrajme si tedy."