Pokud je v mytologii něco, co nesnáším ještě víc než trojici starých
babizen, tak jsou to býci. Loni v létě jsem na Vrchu polokrevných
bojoval s Mínótaurem. To, co jsem tentokrát viděl nahoře, bylo
ještě horší: dva býci. A ne jenom tak obyčejní býci - ale bronzoví a
velcí jako sloni. A dokonce ani to by ještě nebylo tak zlé. Navíc
totiž chrlili oheň.
Jakmile jsme vystoupili z taxíku, šedé sestry vyrazily zpátky do
New Yorku, kde byl život bezpečnější. Nepočkaly si ani na ty tři
drachmy navíc. Jen tak nás nechaly stát na kraji silnice, Annabeth
s batohem a nožem, Tysona a mě pořád ještě v ohořelých
batikovaných cvičebních úborech.
"No páni," vydechla Annabeth a pozorovala bitvu, která zuřila
na kopci.
To, co mě děsilo nejvíc, nebyli býci samotní. Ani těch deset
vyzbrojených hrdinů v bronzovém brnění, kteří právě pořádně
dostávali na své opancéřované zadky. Děsilo mě to, že býci běhali
po celém kopci i na straně za borovicí. Tam neměli co dělat.
Kouzelné hranice tábora nepouštěly nestvůry za Thaliin strom. Ale
tihle kovoví býci se tam dostali.
Jeden z hrdinů houkl: "Hraniční hlídko, ke mně!" Byl to dívčí
hlas - chraplavý a povědomý.
Hraniční hlídka? pomyslel jsem si. Tábor nemíval žádnou
hraniční hlídku.
"To je Clarisse," řekla Annabeth. "Pojď, musíme jí pomoct."
Hnát se zrovna Clarisse na pomoc by na mém žebříčku nutných
úkolů normálně nestálo zvlášť vysoko. Patřila mezi největší
násilníky v táboře. Když jsme se poprvé potkali, pokusila se mi
nacpat hlavu do záchodové mísy. A byla to dcera Arése. Loni v létějsem s ním měl dost velké tahanice, takže mě teď bůh války
a všechny jeho děti ze zásady nesnášeli.
Ale na druhé straně, ta holka byla v maléru. Její spolubojovníci
se vyděšeně rozbíhali, jak na ně býci útočili. Kolem borovice
hořely široké pásy trávy. Jeden hrdina vykřikl, mával rukama,
běhal dokolečka a chochol z koňských žíní na přilbě mu planul
jako ohnivé číro. Clarisse měla výstroj ohořelou. Bojovala násadou
zlomeného oštěpu, druhý konec trčel bez užitku zaražený do
kovového spoje v rameni jednoho býka.
Otevřel jsem své pero. Zatřpytilo se, vyrostlo a ztěžklo, až jsem
v rukou držel bronzový meč Anaklusmos. "Tysone, zůstaň tady.
Nechci, abys ještě víc riskoval."
"Ne!" zaprotestovala Annabeth. "Potřebujeme ho."
Zůstal jsem na ni hledět. "Je to smrtelník. S těmi míči měl
štěstí, ale nemůže -"
"Percy, víš, co jsou tamti nahoře? Jsou to býci z Kolchidy,
vyrobil je sám Héfaistos. Nemůžeme s nimi bojovat, pokud
nemáme opalovací krém Médea s ochranným faktorem padesát
tisíc. Spálí nás na popel."
"Krém Médea s čím?"
Annabeth zahrabala v batohu a zaklela. "Doma na nočním
stolku jsem měla lahvičku s tropickou kokosovou vůní. Proč jsem
si ji nevzala s sebou?"
Už dávno jsem přišel na to, že je lepší se Annabeth moc
nevyptávat. Člověk je pak ještě popletenější. "Podívej se, já sice
nevím, o čem to mluvíš, ale nedopustím, aby se Tyson uškvařil."
"Percy -"
"Tysone, zůstaň tady." Zvedl jsem meč. "Jdu na to."
Tyson se pokusil protestovat, ale já už se hnal do kopce za
Clarisse, která křičela na svou hlídku a pokoušela se ji uspořádat do
válečného kordonu. Byl to dobrý nápad. Těch pár lidí, kteří ji
poslouchali, se seřadili bok po boku a spojili svoje štíty. Vytvořili
stěnu z hověziny a bronzu, nad kterou se jako dikobrazí ostny ježily
oštěpy.
Clarisse bohužel sehnala dohromady jen šest táborníků. Další
čtyři pořád pobíhali kolem s hořícími přilbami. Annabeth se k nimrozběhla a snažila se jim pomoct. Vydráždila jednoho býka, až se
za ní pustil, pak se stala neviditelnou, a tím to zvíře úplně popletla.
Druhý býk zaútočil na Clarissinu formaci.
Byl jsem v půlce cesty do kopce - ne dost blízko na to, abych
mohl být někomu užitečný. Clarisse mě ještě ani neviděla.
Na tak velké stvoření se býk hnal smrtelně rychle. Kovový
zadek mu zářil ve slunci. Místo očí měl rubíny velké jako pěst a
rohy z leštěného stříbra. Když otevřel hubu, opatřenou panty,
vyrazil z ní sloup doběla rozžhaveného plamene.
"Držte formaci!" nařídila Clarisse svým válečníkům.
Ať je Clarisse jaká chce, musí se jí přiznat statečnost. Je to
velká holka s krutýma očima po tátovi. Vypadá, jako by se do
řeckého bojového brnění přímo narodila, ale stejně jsem netušil, jak
by dokázala čelit útoku toho býka.
Naneštěstí zrovna v tu chvíli přestalo druhého býka bavit hledat
Annabeth. Obrátil se a natočil se za Clarisse zezadu, kde nebyla
chráněná.
"Za tebou!" zaječel jsem. "Dej pozor!"
Měl jsem radši držet pusu, protože jsem ji jedině vylekal. Býk
číslo jedna jí narazil do štítu a formace se rozsypala. Clarisse
odletěla dozadu a přistála v doutnající trávě. Býk se na ni vrhl, ale
ještě předtím sežehl ostatní bojovníky ohnivým dechem. Štíty se
jim roztavily přímo na rukách. Pustili zbraně a utíkali pryč, zatímco
se býk číslo dvě blížil ke Clarisse a chystal se ji zabít.
Skočil jsem k ní a popadl ji za řemeny pancíře. Stáhl jsem ji z
cesty, zrovna když býk číslo jedna prosupěl kolem jako nákladní
vlak. Pořádně jsem se po něm ohnal mečem a vyřízl mu velkou
ránu v boku, ale netvor jen zaskřípal, zahekal a postupoval dál.
Nedotkl se mě, ale cítil jsem žár jeho kovové kůže. Byl tak
horký, že by mohl na těle klidně péct mražené kukuřičné placky.
"Pusť mě!" bušila mi Clarisse do ruky. "Percy, sakra!"
Složil jsem ji vedle borovice a obrátil se zpátky k býkům. Byli
jsme na vnitřním svahu kopce, údolí Tábora polokrevných se
rozkládalo přímo pod námi - sruby, výcviková zařízení, hlavní
budova - a všechno to bylo ohroženo, pokud přes nás býci
proniknou dál.Annabeth křičela rozkazy na další hrdiny, nařizovala jim, aby se
rozběhli a odvedli tak pozornost býků.
Býk číslo jedna oběhl široký oblouk a vydal se směrem ke mně.
Když míjel střed kopce, kde mu v postupu měla bránit neviditelná
hranice, trochu zpomalil, jako by postupoval proti silnému větru,
ale pak ji překonal a blížil se ke mně. I býk číslo dvě se ke mně
obrátil. Z rány, kterou jsem mu vyřízl v boku, mu prskal oheň.
Netušil jsem, jestli cítí bolest, ale připadalo mi, že na mě vztekle
hledí rubínovýma očima, jako bych z té bitvy právě udělal osobní
záležitost.
Nemohl jsem bojovat s oběma býky zároveň. Musel bych
nejdřív vyřídit číslo dvě, srazit mu hlavu dřív, než se jednička
dostane zase na dosah. Ruce mě bolely už teď. Došlo mi, jak je to
dlouho, co jsem naposled trénoval s Anaklusmem, a jak jsem vyšel
ze cviku.
Vyrazil jsem, ale býk číslo dvě na mě vychrlil plameny. Skulil
jsem se na bok přesně v okamžiku, kdy se vzduch proměnil na
vyloženou výheň. Vysálo mi to všechen vzduch z plic. Zachytil
jsem se za něco nohou - asi za kořen stromu - a kotníkem mi
projela bolest. Přesto se mi povedlo máchnout mečem a utnout
tomu netvorovi kus tlamy. Hnal se pryč, vyplašený a popletený.
Ale než jsem se stačil pořádně zaradovat, zkusil jsem vstát a levá
noha se pode mnou podlomila. Měl jsem vyvrtnutý kotník, možná i
zlomený.
Býk číslo jedna vyrazil přímo proti mně. Nikdy bych se mu
nestačil odplazit z cesty.
Annabeth houkla: "Tysone, pomoz mu!"
Kdesi zblízka, od hřebene kopce Tyson zakvílel: "Nemůžu
projít skrz!"
"Já, Annabeth Chaseová, ti dávám povolení vstoupit do
tábora!"
Svahem otřásl hrom. Najednou se na louce zjevil Tyson, uháněl
ke mně a křičel: "Percy potřebuje pomoct!"
Než jsem mu stačil říct, ať to nedělá, vrhl se mezi mě a toho
býka, zrovna když zvíře rozpoutalo ohnivé peklo.
"Tysone!" řval jsem.Nápor ohně kolem něj zavířil jako rudé tornádo. Viděl jsem
jenom černou siluetu Tysonova těla. S příšernou jistotou jsem
věděl, že se můj kamarád právě proměnil v hromadu popela.
Ale pak oheň uhasl. Tyson tam pořád stál a vůbec nic mu
nebylo. Ani to umazané oblečení neměl ohořelé. Býka to muselo
překvapit stejně jako mě, protože než stačil vychrlit další nával
ohně, Tyson zaťal pěsti a začal jimi bušit býkovi do tváře. "ZLÁ
KRÁVA!"
Tysonovy pěsti vyhloubily kráter tam, kde míval bronzový býk
tlamu. Z uší mu vyrazily dva malé sloupy ohně. Tyson ho udeřil
znovu a bronz se mu pod rukama promáčkl jako kus alobalu.
Býkova tvář teď vypadala jako maňásek z ponožky, převrácený
naruby.
"Dolů!" vykřikl Tyson.
Býk zavrávoral a zhroutil se na záda. Nohama slabě hrabal do
vzduchu, z poničené hlavy mu na různých místech vycházela pára.
Annabeth se ke mně rozběhla, aby se podívala, co mi je.
Připadalo mi, že mám kotník plný kyseliny, ale Annabeth mi
dala ze své lahve napít jakéhosi olympského nektaru a hned mi
bylo líp. Cítil jsem pach spáleniny a až pak jsem zjistil, že vychází
ze mě. Chlupy na rukách jsem měl úplně ožehnuté.
"Co ten druhý býk?" zeptal jsem se.
Annabeth ukázala dolů z kopce. Clarisse se o tu zlou krávu
číslo dvě postarala. Probodla jí zadní nohu kopím z božského
bronzu. Nestvůra teď měla tlamu napůl pryč a v boku velikou ránu,
ale přesto se pokoušela jaksi zpomaleně běžet, pohybovala se
v kruzích jako zvíře na kolotoči.
Clarisse si stáhla přilbu a vydala se k nám. Jeden pramen
zacuchaných vlasů jí doutnal, ale zřejmě si toho ani nevšimla. "Tys
všecko zkazil!" zaječela na mě. "Měla jsem to pod kontrolou!"
Byl jsem tak vyjevený, že jsem jí nedokázal odpovědět.
Annabeth zabručela: "Taky tě rádi vidíme, Clarisse."
"Arrrgh!" zachrčela Clarisse. "Už se mě nikdy, NIKDY
neopovažujte zachraňovat!"
"Máš tu zraněné táborníky," připomněla jí Annabeth.To ji přivedlo k sobě. Dokonce i Clarisse měla starost
o bojovníky, kterým velela.
"Vrátím se," zavrčela a odvlekla se, aby zhodnotila škody.
Zíral jsem na Tysona. "Tys neumřel."
Tyson hleděl do země, jako by se za to styděl. "Je mi to líto.
Přišel jsem pomoct. Neposlechl jsem tě."
"To byla moje chyba," zasáhla Annabeth. "Neměla jsem jinou
možnost. Musela jsem nechat Tysona přejít hranici, aby tě
zachránil. Jinak bys umřel."
"Nechat ho přejít hranici?" zeptal jsem se. "Ale -"
"Percy," řekla, "prohlédl sis někdy Tysona zblízka? Myslím…
obličej. Mlhy si nevšímej a podívej se na něj doopravdy."
Mlha způsobuje, že lidé vidí jenom to, co jim dokáže mozek
zpracovat… Věděl jsem, že umí poplést i polobohy, ale…
Podíval jsem se Tysonovi do tváře. Nebylo to jenom tak.
Odjakživa mi dělalo problémy se na něj podívat přímo, i když jsem
nikdy přesně nevěděl, proč. Myslel jsem si, že je to jenom tím, že
měl mezi těmi křivými zuby věčně spoustu burákového másla.
Přinutil jsem se soustředit na jeho velký baňatý nos a pak o kousek
výš na oči.
Ne, ne na oči.
Na jedno oko. Na jedno veliké hnědé telecí oko přímo uprostřed
čela, s hustými řasami a velkými slzami, které mu stékaly po obou
tvářích.
"Tysone," vykoktal jsem. "Ty jsi…"
"Kyklop," napověděla mi Annabeth. "Ještě malý, podle toho,
jak vypadá. Zřejmě proto nedokázal přejít hranici tak lehce jako
býci. Tyson patří k sirotkům bez domova."
"Ke komu?"
"Jsou skoro v každém městě," vysvětlovala Annabeth
znechuceně. "Oni jsou… omyly, Percy. Děti přírodních duchů
a bohů… No, zvlášť jednoho boha… a obyčejně se moc extra
nevyvedou. Nikdo o ně nestojí. Rodiče je pohodí. Vyrůstají divoce
na ulicích. Já nevím, jak si tě tenhle našel, ale jak je vidět, oblíbil si
tě. Měli bychom ho odvést k Cheirónovi, ať rozhodne, co s ním."
"Ale ten oheň. Jak -""Je to kyklop." Annabeth se odmlčela, jako by mi připomínala
něco nepříjemného. "Pracují v kovárnách pro bohy. Musí být
odolní vůči ohni. To jsem se ti snažila říct celou dobu."
Byl jsem z toho úplně vedle. Jak to, že mi nikdy nedošlo, co je
Tyson zač?
Ale v tu chvíli jsem neměl čas nad tím uvažovat. Celý svah
kopce hořel. Zranění hrdinové potřebovali ošetřit. A pořád tu ještě
byli dva zmlácení bronzoví býci, kterých bylo třeba se zbavit,
a počítal jsem, že se do běžných popelnic na recyklovatelný odpad
nevejdou.
Clarisse se vrátila a otřela si saze z čela. "Jacksone, pokud
můžeš vstát, tak se zvedej. Musíme odnést raněné zpátky do hlavní
budovy a dát Tantalovi vědět, co se stalo."
"Tantalovi?" zeptal jsem se.
"Řediteli táborových aktivit," vysvětlila mi Clarisse netrpělivě.
"Ředitelem aktivit je přece Cheirón. A kde je Argus? Ten je
přece šéfem bezpečnosti. Měl tady být."
Clarisse se zaškaredila. "Arguse vyrazili. Vy dva jste byli moc
dlouho pryč. Všechno se změnilo."
"Ale Cheirón… Trénoval kluky a holky na boj s nestvůrami víc
než tři tisíce let. Nemůže přece jenom tak odejít. Co se stalo?"
"Tohle se stalo," vyštěkla Clarisse.
Ukázala na Thaliin strom.
Každý táborník znal historku, která se k němu vázala. Před šesti
lety Grover, Annabeth a dva další polobozi jménem Thalia a Luke
dorazili k Táboru polokrevných, pronásledovaní armádou nestvůr.
Když na ně na vršku toho kopce zaútočily, postavila se jim Thalia,
dcera Diova, a dala tak kamarádům čas dostat se do bezpečí. Když
umírala, otec Zeus se nad ní slitoval a proměnil ji v borovici. Její
duše posilovala kouzelné hranice tábora a chránila ho před
nestvůrami. Ta borovice tam stála, co pamatuju, silná a zdravá.
Ale teď zežloutla. Zem kolem kmene byla posetá velkou
hromadou opadaného jehličí. Uprostřed kmene metr od země zel
otvor, velký asi jako díra po kulce, a z něj pomalu vytékala zelená
míza.Zamrazilo mě u srdce. Teď už jsem chápal, proč je tábor v
nebezpečí. Kouzelné hranice přestávaly fungovat, protože Thaliin
strom umíral.
Někdo ho otrávil.
2024 ©