Polyfémos opatrně postupoval dopředu, kulhal hůř než předtím.
Ale s rukou, kterou házel, nic neměl. Mrštil po nás druhým
balvanem. Uhnul jsem stranou, ale stejně by mě to rozmačkalo,
kdyby nebylo Tysonovy pěsti. Rozdrtila kámen na štěrk.
Přiměl jsem moře, aby se zvedlo. Vyrostla z něj šestimetrová
vlna a posadila si mě na hřeben. Jel jsem na ní ke kyklopovi,
nakopl ho do oka a přeskočil mu přes hlavu, jak ho voda hodila na
pláž.
"Zničím tě!" prskal Polyfémos. "Zloději roun!"
"To tys ukradl rouno!" vykřikl jsem. "Zneužívals ho, abys
nalákal na ostrov satyry a zabil je!"
"Tak? Satyrové dobré jídlo!"
"Rouno by se mělo užívat k léčení! Patří dětem bohů!"
"Já jsem dítě bohů!" Polyfémos se po mně ohnal, ale já se jeho
ráně vyhnul. "Otče Poseidóne, proklej tohohle lidského zloděje!"
Divoce mrkal, jako by skoro nic neviděl, a já si uvědomil, že se na
mě zaměřuje podle zvuku mého hlasu.
"Poseidón mě neprokleje," ujistil jsem ho a couvl dozadu,
zatímco Polyfémos hrábl do vzduchu. "Já jsem taky jeho syn. A on
si na oblíbence nepotrpí."
Polyfémos zařval. Vyrval z boku útesu olivovník a mrštil jím
tam, kde jsem před chvílí stál. "Lidé nejsou jako my! Jsou zlí
a prolhaní a podvádějí!"
Grover pomáhal Annabeth na palubu lodi. Clarisse na mě
divoce mávala, abych šel taky.
Tyson se propracovával kolem Polyféma, pokoušel se dostat za
něj.
"Hej, mladý!" zvolal kyklop. "Kde jsi? Pomoz mi!"
Tyson se zastavil.
"Špatně tě vychovali!" kvílel Polyfémos a třásl svou palicí
z olivovníku. "Ubohý bratře sirotku! Pomoz mi!"
Nikdo se ani nehnul. Neslyšel jsem nic, jen oceán a bušení
vlastního srdce. Pak Tyson popošel dopředu a jako na obranu
vztáhl ruce nahoru před sebe.
"Nebojuj, bratře kyklope. Odlož ten -"
Polyfémos se bleskurychle otočil za hlasem."Tysone!" houkl jsem.
Strom do něj udeřil takovou silou, že kdybych to byl já, udělal
by ze mě pizzu s extra dávkou oliv. Tyson odlétl dozadu a svým
tělem vyryl rýhu do písku. Polyfémos vyrazil za ním, ale já vykřikl:
"Ne!" a udělal výpad s Anaklusmem, jak daleko jsem dokázal.
Doufal jsem, že bodnu Polyféma zezadu do stehna, ale podařilo se
mi vyskočit trochu výš. "Bééé!" zabečel Polyfémos úplně stejně
jako jeho ovce a ohnal se po mně stromem.
Přikrčil jsem se, ale stejně jsem dostal po zádech desítkami
hrubých větviček. Krvácel jsem a byl poškrábaný a vyčerpaný.
Morče ve mně by nejradši vzalo nohy na ramena. Ale ten strach
jsem spolkl.
Polyfémos znovu máchl stromem, ale tentokrát jsem byl
připravený. Popadl jsem větev, když mě míjela, nevšímal si bolesti
v rukách, jak to se mnou trhlo nahoru, a nechal jsem kyklopa, aby
mě zvedl do vzduchu. Nahoře jsem se pustil a snesl se mu přímo do
obličeje - dopadl jsem mu oběma nohama na už tak dost poničené
oko.
Polyfémos vyjekl bolestí. Tyson na něj skočil a stáhl ho dolů.
Přistál jsem vedle nich - s mečem v ruce a v dosahu obrova srdce.
Ale podívali jsme se s Tysonem na sebe a já věděl, že to nemůžu
udělat. Nebylo to prostě správné.
"Pustíme ho," nařídil jsem Tysonovi. "A zdrhneme."
Tyson z posledních sil odstrčil klejícího kyklopa a oba jsme se
rozběhli do příboje.
"Já tě rozmáznu!" ječel Polyfémos a prohýbal se bolestí.
Obrovskýma rukama si zakrýval oko.
Ponořili jsme se s Tysonem do vln.
"Kde jsi?" ječel Polyfémos. Sebral svou stromovou palici
a hodil ji do moře. Rozstříkla vodu napravo od nás.
Povolal jsem proud, aby nás nesl, a zvolna jsme nabírali
rychlost. Začínal jsem věřit, že se k lodi dostaneme, když najednou
Clarisse zavolala z paluby: "Bezva, Jacksone! Přímo do ksichtu,
kyklope!"
Drž klapačku, chtělo se mi zařvat."Grrr!" Polyfémos sebral balvan. Hodil ho po zvuku hlasu
Clarisse, ale na loď nedoletěl a taktak nás s Tysonem minul.
"Jo, jo!" popichovala ho Clarisse. "Házíš jak chcípáček! Já tě
naučím se se mnou ženit, ty idiote!"
"Clarisse!" zařval jsem, protože už jsem to nemohl vydržet.
"Drž hubu!"
Pozdě. Polyfémos hodil další balvan a tentokrát jsem bezmocně
hleděl na to, jak mi přeletěl přes hlavu a prorazil trup Pomsty
královny Anny.
Nevěřil bys, jak rychle se taková loď dokáže potopit. Pomsta
královny Anny zaskřípala a zasténala a naklonila se dopředu, jako
by jela po skluzavce na dětském hřišti.
Zaklel jsem, nutil jsem moře, aby nás postrkovalo rychleji, ale
stěžně lodi už šly pod hladinu.
"Potop se!" nařídil jsem Tysonovi. A zatímco nám nad hlavami
letěl další balvan, ponořili jsme se pod vodu.
Mí kamarádi rychle klesali ke dnu, marně se pokoušeli plavat
v bublající stopě vraku lodi.
Spousta lidí si neuvědomuje, že když se potápí loď, chová se
jako výlevka, stahuje s sebou všechno kolem sebe. Clarisse byla
zdatná plavkyně, ale ani jí se nedařilo z víru vymanit. Grover
divoce hrabal kopyty. Annabeth visela na rounu, které se ve vodě
lesklo jako plovoucí skvrna nově vyražených mincí.
Plaval jsem k nim, ale věděl jsem, že možná nebudu mít sílu
vytáhnout kamarády ven. Ještě horší bylo, že kolem nich vířily
kusy trámů. Ani má vláda nad vodou by mi nepomohla, kdybych
některým dostal do hlavy.
Potřebujeme pomoc, pomyslel jsem si.
Ano. Byl to Tysonův hlas, zazněl mi v hlavě hlasitě a jasně.
Podíval jsem se na něj trochu poplašeně. Už jsem slyšel, jak ke
mně pod vodou promlouvají mořské víly a další vodní duchové, ale
nikdy se mi nestalo… Tyson byl Poseidónův syn. Mohli jsme se
spolu domlouvat.
Duhák, napadlo Tysona.Přikývl jsem, zavřel oči, soustředil se a připojil jsem svůj hlas
k Tysonovu: DUHÁKU! Potřebujeme tě!
V temnotě pod námi se okamžitě zaleskly temné obrysy - tři
koně s rybími ocasy se rychle hnali nahoru, rychleji než delfíni.
Duhák a jeho druhové se dívali naším směrem a vypadalo to, že
nám čtou myšlenky. Mrskli sebou do vraku a za chviličku už
v oblaku bublin vyrazili nahoru - nesli Grovera, Annabeth
a Clarisse, každý visel na krku jednoho hipokampa.
Duhák, ten největší, vezl Clarisse. Přihnal se k nám a nechal
Tysona, aby se ho chytil za hřívu. Jeho kamarád, který nesl
Annabeth, udělal totéž pro mě.
Vyrazili jsme nad hladinu a uháněli pryč od Polyfémova
ostrova. Za námi jsem slyšel kyklopa, jak triumfálně řve: "Dokázal
jsem to! Konečně jsem utopil Nikoho!"
Doufal jsem, že nikdy nepřijde na to, jak se spletl.
Klouzali jsme mořem, ostrov se zmenšoval na skvrnku a pak
zmizel úplně.
"Zvládli jsme to," zamumlala Annabeth vyčerpaně. "My…"
Svezla se na krk hipokampa a okamžitě usnula.
Nevěděl jsem, jak daleko nás můžou hipokampové odnést.
Nevěděl jsem, kam to plujeme. Jenom jsem podpíral Annabeth, aby
nespadla, zakrýval ji zlatým rounem, kvůli kterému jsme tolik
vytrpěli, a v duchu jsem vzdával bohům díky.
Což mi připomnělo… ještě jsem bohům něco dlužil.
"Jsi génius," přiznal jsem Annabeth tiše.
Pak jsem si položil hlavu na rouno, a než jsem si to uvědomil,
taky jsem usnul.
2024 ©