"Máte veliký malér," oznámila nám Clarisse.
Zrovna jsme absolvovali po lodi exkurzi, o kterou jsme nestáli,
po temných prostorech nacpaných mrtvými námořníky. Viděli jsme
zásobník na uhlí, kotle a motor, který burácel a hekal, jako by měl
každou minutou vybuchnout. Viděli jsme kormidelnu a muniční
sklad a dělostřeleckou palubu (tu si Clarisse zvlášť oblíbila) se
dvěma kanóny Dahlgren s nedrážkovanou hlavní na levoboku
a pravoboku a s devítipalcovou ručnicí Brooke na přídi a na zádi -
všechno bylo speciálně upraveno, aby to mohlo střílet dělové koule
z božského bronzu.
Kamkoli jsme šli, mrtví vojáci Konfederace na nás zírali
a jejich přízračné vousaté tváře se jim mihotaly na lebkách.
Annabeth uznávali, protože jim řekla, že je z Virginie. Zajímali se
i o mě, protože se jmenuju Jackson - jako ten jižanský generál - ale
pak jsem to zkazil, když jsem vyklopil, že pocházím z New Yorku.
Všichni zasyčeli a mumlali nadávky na Yankeeho ze Severu.
Tyson se jich děsil. Po celou prohlídku ho musela Annabeth
držet za ruku, z čehož nebyla ani trochu nadšená.
Nakonec nás dovedli na večeři. Kajuty kapitána Birminghamu
byly velké asi tak jako šatna, ale pořád ještě mnohem větší než
všechny další prostory na palubě. Stůl byl prostřen bílým ubrusem
a nádobí bylo z porcelánu. Kostlivci z posádky podávali burákové
máslo a sendviče s džemem, bramborové lupínky a limonádu Dr.
Pepper. Nechtělo se mi jíst nic, co servírovali duchové, ale hlad
zvítězil nad strachem.
"Tantalos vás navždycky vyloučil," oznámila nám Clarisse
samolibě. "Pan D. říkal, že pokud někdo z vás ještě někdy páchne
do tábora, promění vás na veverky a přejede autem.""To oni ti dali tuhle loď?" zeptal jsem se.
"Jasně, že ne. Můj táta."
"Arés?"
Clarisse se ušklíbla. "Myslíš, že tvůj tatík je jediný, kdo má
moc na moři? Duchové té strany, která ve válce prohraje, odjakživa
dluží službu Arésovi. To je jejich prokletí za to, že prohráli.
Poprosila jsem otce o dopravu po moři a mám ji. Tihle chlapi
udělají všechno, co jim nakážu. Je to tak, kapitáne?"
Kapitán stál za ní a vypadal přísně a hrozivě. Jeho žhnoucí
zelené oči mě hltaly hladovým pohledem. "Pokud to přinese konec
téhle příšerné války a vytoužený mír, madam, uděláme cokoli.
Zničíme kohokoli."
Clarisse se usmála. "Zničí kohokoli. Tak se mi to líbí."
Tyson polkl.
"Clarisse," řekla Annabeth, "Luke jde možná taky po rounu.
Viděli jsme ho. Má ty souřadnice a míří na jih. Má výletní loď
plnou nestvůr -"
"Dobře! Odpálím ho rovnou z vody."
"Ty to nechápeš," zaprotestovala Annabeth. "Musíme spojit
síly. Dovol nám, ať ti pomůžeme -"
"Ne!" Clarisse praštila do stolu. "Tohle je moje výprava,
chytrolínko! Konečně se i já stanu hrdinkou a vy dva mi tu šanci
neukradnete."
"Kde máš někoho ze srubu?" zeptal jsem se. "Dovolili ti přece
vzít si dva kamarády, ne?"
"Oni ne… nechala jsem je tam. Aby chránili tábor."
"Chceš říct, že ani lidi z tvého vlastního srubu ti nechtějí
pomáhat?"
"Buď zticha, Persíku! Já je nepotřebuju! Ani tebe!"
"Clarisse," domlouval jsem jí. "Tantalos tě využívá. Jemu je
tábor ukradený. Rád ho uvidí zničený. Připravil to tak, abys
neuspěla."
"Ne! Já kašlu na to, co Orákulum -" zarazila se.
"Co?" zeptal jsem se. "Co ti řeklo Orákulum?""Nic." Clarisse zrůžověly uši. "Stačí, abys věděl, že já tuhle
výpravu dokončím a ty mi pomáhat nebudeš. Na druhé straně tě
nemůžu nechat jít."
"Takže jsme vězni?" zeptala se Annabeth.
"Hosté. Prozatím." Clarisse si opřela nohy o bílý plátěný ubrus
a otevřela další limonádu. "Kapitáne, odveďte je dolů. Přidělte jim
lůžka na spací palubě. A pokud se nebudou chovat slušně, ukažte
jim, co děláme s nepřátelskými špiony."
Sen se dostavil, jakmile jsem usnul.
Grover seděl u svého stavu a zoufale rozplétal svatební vlečku,
když se dveře z balvanu najednou odvalily a kyklop zařval: "Ha!"
Grover vyjekl: "Drahý! Já ne - přišels tak tiše!"
"Rozplétáš!" zaduněl Polyfémos. "Takže v tom je ten
problém!"
"Ale to ne. Já - já ne -"
"Pojď!" Polyfémos chňapl Grovera kolem pasu a napůl ho nesl,
napůl táhl tunely jeskyně. Grover bojoval, aby udržel střevíce
s vysokými podpatky na kopytech. Závoj mu klouzal po hlavě
a hrozilo, že mu spadne.
Kyklop ho vyvlekl do jeskyně veliké jako skladiště ozdobené
nejrůznějším ovčím harampádím. Bylo tam sklápěcí křeslo pokryté
vlnou, vlnou obalený televizní přijímač, hrubě vytesané police na
knihy obtížené ovčí sbírkou - kávovými hrnky ve tvaru ovčích
hlav, sádrovými figurínami ovcí, ovčími stolními hrami,
obrázkovými knihami a akčními figurkami. Na podlaze se
povalovaly hromady ovčích kostí a dalších kostí, které nevypadaly
tak docela jako ovčí - byly to kosti satyrů, kteří přišli na ostrov
hledat Pana.
Polyfémos postavil Grovera na zem, než odvalil další velký
balvan. Do jeskyně proniklo denní světlo a Grover toužebně
zaskučel. Čerstvý vzduch!
Kyklop ho vyvlekl ven na vršek kopce nad nejkrásnějším
ostrovem, jaký jsem kdy viděl.
Byl tvarovaný jako sedlo rozetnuté napůl sekerou. Na každé
straně se táhly svěží zelené kopce a uprostřed široké údolí,rozdělené hlubokou roklí, která byla překlenuta provazovým
žebříkem s deskami. Ke kraji kaňonu stékaly půvabné potůčky
a řinuly se dolů v duhově zbarvených vodopádech. Po stromech
poletovali papoušci. Na keřích kvetly růžové a purpurové květy. Na
loukách se pásly stovky ovcí a jejich vlna se zvláštně třpytila jako
měděné a stříbrné mince.
A uprostřed ostrova, hned vedle provazového žebříku, stál
obrovský pokroucený dub a na jeho nejnižší větvi něco zářilo.
Zlaté rouno.
Dokonce i ve snu jsem cítil, jak z něj po ostrově vyzařuje síla,
díky níž je tráva zelenější, květiny krásnější. Málem jsem cítil, jak
to přirozené kouzlo pracuje. Mohl jsem si jen domýšlet, jak mocná
musí být ta vůně pro satyra.
Grover zakňoural.
"Ano," řekl Polyfémos pyšně. "Vidíš to tam? To rouno je
poklad mé sbírky! Ukradl jsem ho hrdinům už dávno. A od té doby
- samé jídlo! Satyrové sem táhnou z celého světa jako můry
k plameni. Satyrové jsou dobré jídlo! A teď -"
Polyfémos sebral hrůznou sadu bronzových nůžek.
Grover vyjekl, ale Polyfémos jen zvedl nejbližší ovci, jako by
to bylo plyšové zvířátko, a ostříhal z ní vlnu. Podal tu načechranou
hromadu Groverovi.
"Dej to na kolovrátek!" nařídil pyšně. "Kouzelná. Tahle se nedá
rozplést."
"Ach… no…"
"Ubohý cukroušku!" ušklíbl se Polyfémos. "Špatná tkadlena.
Ha-ha! Žádný strach. To vlákno to zvládne. Dokončíš svatební
vlečku do zítřka!"
"To je ale… od tebe pozorné!"
"Hehe."
"Ale - ale, drahý," zasípal Grover, "co když někdo přijde
zachránit - chci říct napadnout tenhle ostrov?" Grover se podíval
přímo na mě a já věděl, že se na to ptá kvůli mně. "Co mu zabrání,
aby nenapochodoval přímo sem ke tvé jeskyni?"
"Ženské strachy! Jak roztomilé! Neboj se. Polyfémos má
moderní bezpečnostní systém. Museli by projít přes mé mazlíčky.""Mazlíčky?"
Grover se podíval přes ostrov, ale nikde nic nebylo vidět, jen
ovce, pasoucí se mírumilovně na loukách.
"A pak," zavrčel Polyfémos, "by musel projít skrz mě!"
Udeřil pěstí do nejbližší skály a ta praskla a rozpůlila se. "A teď
pojď!" houkl. "Zpátky do jeskyně."
Grover vypadal, že se rozbrečí - tak blízko svobody a současně
tak beznadějně daleko. V očích mu stály slzy, když se dveře
z balvanu zavalily a znovu ho uzavřely v té strašné, pochodněmi
osvětlené temnotě kyklopovy jeskyně.
Probudil jsem se, když se na lodi rozezněly poplašné zvony.
Kapitánův chraplavý hlas rozkazoval: "Všichni na pomoc na
palubu! Najít lady Clarisse! Kde je ta dívka?"
Pak se nade mnou objevil jeho přízračný obličej. "Vstávej,
Yankee. Tvoji kamarádi jsou už vzhůru. Blížíme se ke vstupu."
"Ke vstupu kam?"
Věnoval mi umrlčí úsměv. "Do Moře nestvůr, kam jinam."
Nacpal jsem si svých pár věcí, které přežily hydru, do
námořnického plátěného batohu a přehodil jsem si ho přes rameno.
Měl jsem neodbytný pocit, že ať to dopadne, jak chce, další noc už
na palubě Birminghamu trávit nebudu.
Byl jsem na cestě nahoru, když mě něco přimělo se zastavit.
Něco poblíž - něco povědomého a nepříjemného. Neměl jsem
k tomu žádný důvod, ale připadalo mi, že se mám pustit do boje.
Chtělo se mi praštit nějakého mrtvého vojáka Konfederace.
Naposledy jsem takový vztek cítil…
Místo abych šel nahoru, připlížil jsem se k okraji ventilační
mřížky a nakoukl dolů na kotelní palubu.
Clarisse stála přímo pode mnou a mluvila k obrazu, který se
mihotal v páře z kotlů - byl to svalnatý muž v motorkářském
oblečení z černé kůže, s vojenským sestřihem, tmavými brýlemi
s červeným nádechem a s nožem, upevněným na boku.
Pěsti se mi samy od sebe zaťaly. Byl to můj nejneoblíbenější
vládce z Olympu: Arés, bůh války.
"Já ti kašlu na výmluvy, holčičko!" zavrčel."A-ano, otče," zamumlala Clarisse.
"Nechceš vidět, jak se naštvu, co?"
"Ne, otče."
"Ne, otče," pitvořil se po ní Arés. "Ty jsi ale dojemná. Měl
jsem tu výpravu svěřit některýmu svýmu synovi."
"Mně se to podaří!" slibovala Clarisse a hlas se jí třásl. "Budeš
na mě pyšný."
"Jenom aby," varoval ji. "To tys mě požádala o tuhle výpravu,
holka. Jestli necháš toho malýho hnusáka Jacksona, aby ti ji ukradl
-"
"Ale Orákulum říkalo -"
"JÁ KAŠLU NA TO, CO ŘÍKALO!" zahulákal Arés s takovou
silou, až se jeho obraz zatřásl. "Ty to dokážeš. A jestli ne…"
Zvedl pěst. I když to byla jenom postava v páře, Clarisse sebou
trhla.
"Rozumíme si?" zavrčel Arés.
Poplašné zvony se znovu rozezněly. Slyšel jsem, jak se ke mně
blíží hlasy, důstojníci křičeli rozkazy, aby se připravila děla.
Odplížil jsem se od ventilační mřížky a vydal jsem se nahoru,
abych se přidal k Annabeth a Tysonovi na stožárové palubě.
"Co se děje?" ptala se mě Annabeth. "Další sen?"
Přikývl jsem, ale neřekl jsem nic. Nevěděl jsem, co si mám o té
scéně dole myslet. Trápilo mě to skoro stejně jako ten sen
o Groverovi.
Clarisse vyšla po schodech nahoru hned za mnou. Snažil jsem
se jí vyhýbat pohledem.
Sebrala jednomu mrtvolnému důstojníkovi dalekohled
a zahleděla se k obzoru. "Konečně. Kapitáne, plnou parou vpřed!"
Podíval jsem se stejným směrem jako ona, ale moc jsem toho
neviděl. Nebe bylo zamračené, vzduch zamlžený a vlhký jako pára
z žehličky. Napínal jsem zrak, ale viděl jsem jen pár tmavých
rozmazaných skvrn v dálce.
Můj námořní smysl mi prozradil, že jsme někde u pobřeží
severní Floridy, takže jsme přes noc urazili dlouhou cestu, delší,
než by zvládla každá loď smrtelníků.Zvýšili jsme rychlost a motor zasténal.
Tyson nervózně zamumlal: "Velká námaha na písty. Nejsou na
hlubokou vodu."
Netušil jsem, jak to ví, ale byl jsem z toho nesvůj.
Po několika dalších minutách se ty tmavé skvrny před námi
zaostřily. Na severu vyrůstala z moře mohutná masa kamene -
ostrov s útesy nejmíň třicet metrů vysokými. Asi tak půl míle jižně
od něj bylo vidět další tmavou skvrnu, zuřící bouři. Nebe a moře se
vařily dohromady jako burácející masa.
"Hurikán?" zeptala se Annabeth.
"Ne," odpověděla Clarisse. "Charybda."
Annabeth zbledla. "Blázníš?"
"Jediná cesta do Moře nestvůr. Přímo mezi Charybdou a její
sestrou Skyllou." Clarisse ukázala na vrcholek útesu a mě přepadl
pocit, že tam nahoře žije něco, co bych nerad potkal.
"Co blázníš, jediná cesta?" zeptal jsem se. "Moře je přece
volné! Prostě to obeplujme."
Clarisse obrátila oči k nebi. "Copak ty nic neznáš? Kdybych se
je pokusila obeplout, prostě by se zase objevily přede mnou. Pokud
se chceš dostat do Moře nestvůr, musíš mezi nimi proplout."
"A co srážející se skály?" zkusila to Annabeth. "To je další
vstup. Použil ho Iason."
"Kanony skálu neodpálím," namítla Clarisse. "Kdežto
nestvůry…"
"Ty jsi blázen," zakroutila hlavou Annabeth.
"Koukej a uč se, chytrolínko." Clarisse se obrátila ke
kapitánovi. "Nastavit kurz na Charybdu!"
"Ano, má paní."
Motor zasténal, železné plátování zarachotilo a loď začala
nabírat rychlost.
"Clarisse," řekl jsem, "Charybda saje moře. Je to tak v tom
příběhu?"
"A zase ho vyplivuje, jasně."
"A co Skylla?""Ta žije v jeskyni nahoře na těch útesech. Když se k ní
dostaneme moc blízko, její hadí hlavy se snesou dolů a začnou
vytahovat námořníky z lodi."
"Tak si teda vyberme Skyllu," navrhl jsem. "Všichni půjdou do
podpalubí a prostě prosupíme kolem."
"Ne!" stála na svém Clarisse. "Pokud Skylla nedostane svoje
maso, mohla by sebrat celou loď. Navíc je to vysoko na zaměření.
Moje kanony nedokážou pálit přímo nahoru. Charybda si jenom tak
sedí uprostřed toho svého víru. Poplujeme přímo na ni, namíříme
na ni kanóny a odstřelíme ji do Tartaru!"
Prohlásila to s takovým zanícením, že se mi skoro chtělo jí
věřit. Motor hučel. Kotle se tak zahřívaly, že jsem cítil, jak se mi
paluba pod nohama rozpaluje. Komíny chrlily kouř. Rudá Arésova
vlajka se třepetala ve větru.
Když jsme se dostali blíž k nestvůrám, zvuk Charybdy sílil
a sílil - příšerné dunění obrovského množství vody, jako by někdo
spláchl největší záchod ve vesmíru. Pokaždé, když Charybda nasála
vodu, loď se otřásla a zhoupla se dopředu. Pokaždé, když vydechla,
zvedli jsme se na vodě a bičovaly nás třímetrové vlny.
Pokoušel jsem se ten vír nějak změřit. Došel jsem k závěru, že
Charybdě trvá asi tři minuty, než nasaje a zničí všechno v okruhu
půl míle. Abychom se jí vyhnuli, museli bychom plout přímo podél
útesů Skylly. A i když mohla být Skylla pořádně zlá, ty útesy mi
připadaly docela sympatické.
Nemrtví námořníci se činili na stožárové palubě. Podle mě už
měli zkušenosti se ztracenou bitvou, takže je to netrápilo. Nebo se
možná nestarali, že bude po nich, protože už stejně zemřeli. Ani
z jednoho mi nebylo nijak líp.
Annabeth stála vedle mě a svírala zábradlí. "Pořád máš tu
termosku plnou větru?"
Přikývl jsem. "Ale je nebezpečné použít to při takovém víru.
Další vítr by mohl všechno ještě zhoršit."
"A co takhle nějak ovládnout vodu?" zeptala se. "Jsi
Poseidónův syn. Už jsi to dokázal."Měla pravdu. Zavřel jsem oči a pokoušel se uklidnit moře, ale
nemohl jsem se soustředit. Charybda byla hlasitá a mocná. Vlny
nereagovaly.
"Já - já to nedokážu," přiznal jsem zoufale.
"Potřebujeme náhradní plán," usoudila Annabeth. "Tohle
nepůjde."
"Annabeth má pravdu," přidal se Tyson. "Motor není dobrý."
"Jak to myslíš?" zeptala se.
"Tlak. Písty potřebují spravit."
Než to mohl vysvětlit, ten kosmický záchod zase spláchl
s hlasitým chrrrst! Loď se zhoupla kupředu a mě to hodilo na
palubu. Ocitli jsme se ve víru.
"Plnou parou vzad!" křičela Clarisse do toho hluku. Moře se
kolem nás pěnilo, vlny se rozbíjely o palubu. Železné plátování už
bylo tak horké, že se z něj kouřilo. "Dostaňme se na dostřel!
Připravit kanóny na pravoboku!"
Mrtvoly Konfederace pobíhaly sem a tam. Lodní šroub se točil
obráceně, pokoušel se loď zpomalit, ale pořád jsme klouzali do
středu víru.
Z podpalubí vyrazil jeden námořnický zombie a běžel ke
Clarisse. Ze šedé uniformy se mu kouřilo. Vousy mu hořely.
"Kotelna se přehřívá, madam! Loď vybuchne!"
"No tak běžte dolů a spravte to!"
"To nejde!" křičel námořník. "V tom žáru se vypaříme."
Clarisse praštila z boku do komory kanónu. "Nepotřebuju nic
víc než pár minut! Jenom se dostat na dostřel!"
"Ženeme se moc rychle," prohlásil ponuře kapitán. "Připravte
se na smrt."
"Ne!" zařval Tyson. "Já to umím spravit."
Clarisse se na něj nevěřícně podívala. "Ty?"
"Je to kyklop," řekla Annabeth. "Oheň mu neublíží. A zná
mechaniku."
"Běž!" vykřikla Clarisse.
"Tysone, ne!" Popadl jsem ho za ruku. "Je to strašně
nebezpečné!"Poplácal mě po ruce. "Jediná cesta, brácho." Měl odhodlaný
výraz - sebejistý, vyrovnaný. Takhle jsem ho nikdy dřív neviděl.
"Já to spravím. Hned se vrátím."
Jak jsem ho tak pozoroval, jak za tím doutnajícím námořníkem
mizí do podpalubí, měl jsem strašný pocit. Chtěl jsem se za ním
rozběhnout, ale loď znovu poskočila - a pak jsem uviděl Charybdu.
Objevila se jen pár set metrů od nás, zahlédl jsem ji skrz vír
mlhy, kouře a vody. První věc, které jsem si všiml, byl útes - černá
skála z korálů, s fíkovníkem držícím se na vršku, podivně pokojná
věc přímo uprostřed víru. Všude kolem se voda stáčela do trychtýře
jako světlo kolem temné díry. Pak jsem uviděl hroznou věc
zakotvenou na útesu hned nad hladinou - obrovská tlama se
slizovitými rty a zuby velikosti veslic obrostlými mechem.
A nejhorší bylo, že ty zuby měly rovnátka, pásy rezavého kovu
s povlakem, s kousky ryb a naplavenin a plovoucího smetí, které
v nich uvízlo.
Charybda byla jako zubařova noční můra. Nic než velká černá
tlama s křivými zuby a pořádným předkusem a po staletí nedělala
nic, než se krmila a po jídle si nečistila zuby. Jak jsem se tak díval,
celé moře kolem ní to vtáhlo do prázdnoty - žraloky, hejna ryb,
obří oliheň. A uvědomil jsem si, že za několik vteřin se tam ocitne
i konfederační loď Birmingham.
"Lady Clarisse," houkl kapitán. "Kanony na přídi a na
pravoboku jsou v dostřelu!"
"Palte!" nařídila Clarisse.
Do tlamy nestvůry byly vypáleny tři salvy. Jedna vyrazila okraj
řezáku. Další zmizela v jícnu. Třetí zasáhla jeden ze zachovalých
pásů rovnátek, odrazila se zpátky na nás a sestřelila Arésovu vlajku
ze stožáru.
"Znovu!" zavelela Clarisse. Dělostřelci naládovali, ale já věděl,
že je to k ničemu. Museli bychom na to monstrum vystřelit stokrát,
abychom mu doopravdy ublížili, a tolik času jsme neměli.
Nasávalo nás to moc rychle.
Najednou se vibrace paluby změnily. Motor hučel silněji a
stabilněji. Loď se otřásla a my se začali odtahovat od tlamy.
"Tyson to zvládl!" zvolala Annabeth."Počkat!" namítla Clarisse. "Musíme se držet blízko!"
"Umřeme!" vykřikl jsem. "Musíme se dostat dál."
Chytil jsem se zábradlí, jak se loď bránila podtlaku. Prohnala se
kolem nás zničená Arésova vlajka a uvízla v Charybdiných
rovnátkách. Nepostupovali jsme nijak rychle, ale aspoň jsme se
drželi. Tyson nám nějak zajistil dost síly na to, aby nás vír nenasál.
Tlama se najednou zavřela. Moře umlklo a nastal absolutní
klidu. Přes Charybdu se přelila voda.
Pak se tlama otevřela, zrovna tak rychle, jako se zavřela,
vychrlila stěnu vody a vyvrhla všechno nepoživatelné včetně našich
dělových koulí. Jedna z nich práskla do boku Birminghamu se
zvučným cink jako zvoneček na pouťové atrakci.
Odhodilo nás to dozadu na vlně, která musela být dvanáct metrů
vysoká. Nasadil jsem veškerou sílu vůle a snažil jsem se loď
udržet, aby se nepřevrhla, ale pořád jsme se neovladatelně točili
a řítili se na útesy na druhé straně úžiny.
Z podpalubí vyrazil další doutnající námořník. Vrazil do
Clarisse a málem je oba srazil přes palubu. "Motor každou chvíli
vybuchne!"
"Kde je Tyson?" zjišťoval jsem.
"Pořád tam dole," řekl námořník. "Nějak to drží dohromady, ale
nevím, jak dlouho to ještě dokáže."
Kapitán prohlásil: "Musíme opustit loď."
"Ne!" vykřikla Clarisse.
"Nemáme jinou možnost, má paní. Trup se už rozlamuje! Loď
to nezvládne -"
Větu už nedokončil. Jako blesk se z nebe sneslo cosi hnědého a
zeleného, chňaplo to kapitána a vytáhlo ho pryč. Zbyly po něm
jenom kožené boty.
"Skylla!" zaječel námořník a z útesu vyrazil další sloup hadího
těla a popadl ho. Odehrálo se to tak rychle, že to bylo spíš jako
pozorovat laserový paprsek než nestvůru. Nerozeznal jsem ani tvář
té potvory, jen záblesk zubů a šupiny.
Otevřel jsem meč a pokoušel se nestvůru seknout, zatímco
odnášela dalšího námořníka, ale byl jsem strašně pomalý.
"Všichni dolů!" vykřikl jsem."Nemůžeme!" I Clarisse vytasila meč. "Dolní paluba je
v plamenech."
"Záchranné čluny!" napadlo Annabeth. "Rychle!"
"Nikdy se nevyhnou těm útesům," sýčkovala Clarisse.
"Všechny nás to sežere."
"Musíme to zkusit. Percy, termosku."
"Nemůžu opustit Tysona!"
"Musíme připravit čluny!"
Clarisse poslechla Annabeth. Spolu s několika nemrtvými
námořníky odkryla jednu ze dvou záchranných veslic, zatímco
hlavy Skylly pršely z nebe jako zubatý roj meteoritů a sbíraly
jižanské námořníky jednoho po druhém.
"Připrav další loď." Hodil jsem Annabeth termosku. "Já jdu pro
Tysona."
"Nemůžeš!" namítla. "To horko tě zabije!"
Neposlouchal jsem ji. Rozběhl jsem se k průlezu do kotelny,
když tu najednou jsem se už nohama nedotýkal paluby. Letěl jsem
přímo vzhůru, vítr mi hvízdal v uších, bok útesu jsem měl jenom
pár centimetrů od tváře.
Skylla mě nějak popadla za batoh a zvedala mě nahoru do
svého doupěte. Bez uvažování jsem máchl mečem za sebe a
podařilo se mi tu věc bodnout do slídivého žlutého oka.
Zachrochtala a pustila mě.
Už jenom ten pád by mi stačil, protože jsem byl tak třicet metrů
ve vzduchu. Ale jak jsem padal, loď Birmingham pode mnou navíc
explodovala.
PRRRÁÁÁSK!
Strojovna vybuchla a rozmetala kusy železných plátů do všech
směrů jako ohnivá křídla.
"Tysone!" zaječel jsem.
Záchranným člunům se podařilo dostat se z lodi, ale ne daleko.
Hořící vrak pršel dolů z nebe. Clarisse a Annabeth to buď
roztrhalo, nebo spálilo, nebo stáhlo na dno silou potápějícího se
trupu, a to byl ještě optimistický dohad, že unikly Skylle.
Pak jsem uslyšel jinou explozi - zvuk Hermovy kouzelné
termosky, která se otevírala trochu moc rychle. Bílé pásy větruzaduly všemi směry, rozehnaly záchranné lodě, sebraly mě z mého
volného pádu a postrčily mě přes oceán.
Nic jsem neviděl. Otáčel jsem se ve vzduchu, něco tvrdého mě
praštilo do hlavy, narazil jsem na hladinu tak prudce, že by mi to
polámalo všechny kosti, kdybych nebyl syn boha moře.
Poslední, co jsem si pamatoval, bylo to, že se potápím do
hořícího moře, vím, že Tyson je navždycky pryč, a lituju, že se
nemůžu utopit.
2024 ©