Mrazení - Maggie Stiefvater

7°C
 
Nebyl jsem vlk, ale nebyl jsem ještě ani Sam.
Byl jsem prosakující lůno nadouvající se příslibem vědomých myš­lenek: mrazivý les kdesi daleko za mnou, holčička na houpačce z pneu­matiky, drnkání prstů o kovové struny. Budoucnost a minulost se slé­valy v jedno, sníh a po něm léto a pak zase sníh.
Roztříštěná pestrobarevná pavučina v popraskaném ledu. Nezměřitelný smutek.
„Same," řeklo to děvče. „Same."
Byla moje minulost, přítomnost i budoucnost. Chtěl jsem odpově­dět, ale byl jsem na padrť.
Kapitola 14 - Grace
 
7°C
 
 
 
Civět na lidi se nepatří, ale když civíte na někoho uspaného se... číst dál

10°C číst dál

16 °C číst dál

14 °C číst dál

4,5 °C číst dál

5°C
 
Ještě když přišel domů táta, byla jsem ztracená v tichém světě vlků a znovu a znovu si představovala dotek hrubé vlčí srsti na dlaních. Nerada jsem si sice umyla ruce, abych mohla dodělat večeři, ale pro­nikavý vlčí pach mi ulpěl v šatech a udržoval mi naše setkání v čers­tvé paměti. Trvalo šest let, než mi dovolil, abych se ho dotkla. Abych ho objala. A střežil mě teď stejně, jako to dělal odjakživa. Zoufale jsem si přála někomu o tom povědět, komukoli, ale věděla jsem, že táta by moje nadšení rozhodně nesdílel, zvlášť když televizní hlasatel nepře­stával v pozadí drčet o tom útoku. ... číst dál

5°CNikdy mě nenapadlo, že vlci v našem lese jsou do jednoho vlkodlaci. Až po smrti Jacka Culpepera jsem si to uvědomila.Stalo se to v roce, kdy jsem chodila do předposledního ročníku střední školy, a celé září se tehdy v městečku nemluvilo o ničem ji­ném. Ne že by Jack zaživa něčím nějak mimořádně vynikal - když pomineme, že mu patřilo nejdražší auto na školním parkovišti, ani ředitel neměl lepší. Vlastně to byl spíš pošuk. Ale jakmile ho zabili, byl z něj v tu ránu svatý. Možná i díky patřičně hrůzyplnému a sen­začnímu způsobu, jakým k tomu došlo. Do pěti dnů od jeho smrti koloval ten příb... číst dál

32 °CTen den, kdy jsem málem promluvil s Grace, bylo největší vedro, jaké jsem pamatoval. Dokonce i tady v knihkupectví, kde měli klimatizaci, se horko prodíralo škvírami kolem dveří a valilo se ve vlnách velkými tabulemi oken. Hrbil jsem se na stoličce za pultem a nasával léto, jako bych ho v sobě mohl udržet do poslední kapičky. Hodiny líně uplývaly a odpolední slunce šisovalo knihy na policích do vybělených, po­zlacených verzí sebe sama, a jak zahřívalo papír a inkoust mezi jejich deskami, ve vzduchu visela sytá vůně nepřečtených slov. Jako člověk jsem tyhle chvíle miloval.Právě jsem si ... číst dál

3 °CVídala jsem ho pak zase, vždycky když uhodila zima. Stál na kraji lesa za naším domem a nespouštěl ze mě žluté oči, kdykoli jsem dolévala vodu do pítka pro ptáky nebo vynášela smetí, ale nikdy nepřišel blíž. Na pomezí dne a noci, v době, která se v Minnesotě táhne za dlou­hých zimních měsíců donekonečna, jsem neslézala ze zmrzlé hou­pačky z uříznuté pneumatiky, dokud jsem na sobě neucítila jeho po­hled. A časem, když už jsem byla na houpání moc velká, jsem vždycky vyšla na zadní verandu a pomalu, bez hlesu zamířila jeho směrem, ruku napřaženou před sebe a obrácenou dlaní vzhůru, oči skl... číst dál

-10°CStáhli tu holčičku z houpačky na dvorku a vlekli ji do lesa. Ve sněhu po ní zůstávala mělká brázda, stopa vedoucí z jejího světa do mého. Viděl jsem, jak se to seběhlo. A nezarazil jsem to.Byla to ta nejdelší, nejstudenější zima, jakou jsem pamatoval. Den za dnem pod bledým, nanicovatým sluncem. A ten hlad, hlodavý a spa­lující hlad, neukojitelný pán. Celý měsíc se nic ani nepohnulo, pro­mrzlá krajina ztuhla do bezbarvé diorámy bez života. Jednoho z nás zastřelili, když se pokoušel ukrást z něčího prahu za domem pár od­padků, a zbytek smečky se pak držel v lesích a nechával se pomalu u... číst dál