Beth stála pod sprchou celých pětačtyřicet minut,
přičemž spotřebovala zhruba půl láhve sprchového
gelu a málem spláchla ze zdí koupelny lacinou tapetu,
protože si pustila tak horkou vodu, jak jen snesla. Osušila
se, oblékla si župan a vyhnula se dalšímu pohledu do
zrcadla. Rozražený ret má ošklivě opuchlý a pohmožděný.
Z koupelny vyšla rovnou do mrňavého a neútulného
obývacího pokoje garsoniéry. Klimatizace vypověděla před
pár týdny službu a v místnosti bylo přibližně stejné dusno a
vlhko jako v koupelně. Upřela pohled na dvě okna a
posuvné dveře vedoucí na zarostlý dvůr za domem.
Nejraději by je otevřela dokořán, ale místo toho
zkontrolovala všechny zámky.
Nervy měla silně pocuchané, nicméně po tělesné stránce
se zotavila nečekaně rychle. Jako první se kupodivu
přihlásil žaludek, zřejmě pobouřený tím, že mu nedopřála
pořádnou večeři.
Zamířila do těsné kuchyňky. Čtyři dny staré zbytky
kuřete vypadaly ještě poměrně k světu, ale když natrhla
potravinovou fólii, ovanul ji nepříjemný zápach. Kuře
hodila do odpadků a vložila do mikrovlnné trouby talíř s
polotovarem. Navlékla si silnou chňapku, popadla malý
plastikový tácek a makaróny se sýrem nedočkavě zhltla ve
stoje. Polovičaté občerstvení ji však vůbec nenasytilo, a tak
si ohřála další porci.
Při představě, že by během jediného večera mohla
přibrat deset kilo, jen v duchu mávla rukou. Naopak.
Vsadila by se o cokoli, že primitivní násilník, co ji takhle
29
zřídil, a jemu podobní si potrpí spíše na ženské s malým
pevným zadkem a ani trochu je nezajímá, jak jejich oběť
vypadá v obličeji.
Usilovně zamrkala ve snaze vyhnat z mysli obraz své
pohmožděné tváře. Pořád cítila na prsou nevybíravé doteky
drsných pracek. Bezděčně se zachvěla. Ještě štěstí, že
neztratila hlavu. Kurzy sebeobrany jsou nedocenitelné.
Musí to ohlásit policii. Měla by neprodleně zajít na
stanici.
S tím rozdílem, že se jí vůbec nechce odejít z bytu.
Možná by to mohlo počkat do rána…
Přešla k futonu, který používala zároveň jako pohovku i
postel, těžce na něj dosedla a přitáhla si nohy těsně k tělu.
Slyšela, jak jí tlumeně kručí v žaludku, kde se zpracovávají
těstoviny se sýrem. Vzápětí ji přepadla nevolnost provázená
záchvatem zimnice, při níž jí na kůži vyvstal studený pot.
Tiché zamňoukání ji přimělo zvednout hlavu.
„Ahoj, Drápe,“ hlesla a chabě zamávala prsty na
pozdrav. Chudák kocour se běžel schovat, když ze sebe
bezprostředně potom, co vpadla do bytu, strhala oblečení a
odhodila ho na druhou stranu místnosti.
Černý kocour znovu zamňoukal a tichounce přistoupil k
matraci. Ladně vyskočil Beth do klína, doširoka otevřené
zelené oči naplněné ostražitostí a obavami.
„Promiň mi to divadýlko,“ zašeptala a narovnala se, aby
mu udělala místo.
Otřel si čelo o její rameno a začal příst. Jeho pružné tělo
ji příjemně hřálo a konejšivě tížilo na stehnech. Nevěděla,
jak dlouho tam seděla a hladila kocoura po hřbetě, ale když
zazvonil telefon, doslova nadskočila.
Natáhla se pro sluchátko, aniž ustala v laskání hebké
zvířecí srsti. Díky rokům vzájemného soužití s Drápem
dovedla do dokonalosti koordinaci pohybů, které vyžaduje
telefonování a současná pozornost věnovaná kocourovi.
30
„Prosím?“ řekla. Odhadla, že je dávno po půlnoci, což
vylučuje reklamu po telefonu, a věstí buď pracovní
povinnosti anebo „omyl“ toho či onoho úchyla.
„Ahoj, Beth. Nazuj si střevíčky. Před Řvounem vyletělo
do vzduchu něčí fáro. I s majitelem.“
Beth zavřela oči. Do očí jí vstoupily slzy. José de la
Cruz je jeden z caldwellských detektivů, ale do jisté míry i
její dobrý kamarád.
Koneckonců jako většina místních žen a mužů v
policejní uniformě. Na stanici totiž strávila už tolik času, že
zná všechny zaměstnance jako vlastní boty. José patří k
jejím největším oblíbencům.
„Haló, jsi tam?“
Řekni mu to. Pověz mu, co se stalo. Stačí otevřít pusu.
Jazyk jí však svazovalo zahanbení a nedávno prožitá
hrůza.
„Jasně, José. Jsem tady.“ Odhrnula si vlasy z obličeje a
odkašlala si. „Dneska nepřijdu. Nemůžu.“
„Jo. Na to ti neskočím. V životě jsi neodmítla skvělej
tip.“ Vesele se zasmál. „Zkusím tě nalákat na něco jinýho.
Případ má na povel náš Drsňák.“
Drsňák je vyšetřovatel vražd, detektiv Brian O’Neal,
kterému se už odpradávna říká Butch. Ovšem většinou stačí
prosté oslovení pane.
„Dneska v noci… vážně nemůžu.“
„Máš snad na práci něco jinýho? Nebo někoho?“ dodal
významně. Do hlasu se mu vloudila zvědavost. José je
ženatý. Šťastně. Beth přesto ví, že si o ní často povídá s
ostatními a společně spekulují o jejích vztazích. Že by
ženská s tak přepychovou figurou byla bez chlapa? To by
nebylo normální. „Tak ven s tím.“
„Kristepane… Jsem sama.“
Ve sluchátku se rozhostilo ticho. José nejspíš zapojil
svůj citlivý radar. „Tak co je s tebou?“
31
„Nic. Jenom jsem unavená. Zastavím se u vás zítra
ráno.“
A sepíše s Josém hlášení. Zítra bude mít, doufejme, dost
sil na to, aby znovu prožila to, co ji potkalo, aniž by se
sesypala.
„Mám se projet kolem domu?“
„Ne, díky. Jsem v pořádku.“
Zavěsila.
Čtvrt hodiny nato měla na sobě čisté džíny a volnou
košili, která jí zakrývala zadek. Zavolala si taxík. Před
odchodem prohledala skříň. Chvilku trvalo, než našla svoji
druhou kabelku. Vyndala z ní pepřový sprej, křečovitě ho
sevřela v dlani a vyšla ze dveří.
Tři kilometry, které ji dělí od jejího bytu a výbuchu, by
měly stačit k tomu, aby posbírala odvahu a utřídila si
myšlenky. Umínila si, že se Josému vyzpovídá ještě dnes.
Sice se jí příčí představa, že bude muset znovu prožít
ponižující útok, ale přece nedopustí, aby ten všivák utekl a
přepadl jinou ženskou. A i kdyby se ho policii nepodařilo
chytit, ona bude mít aspoň čisté svědomí, že pro jeho
dopadení udělala všechno, co bylo v jejích silách.
Wrath se zhmotnil v přijímacím pokoji v Dariově sídle. Už
málem zapomněl, jak přepychově si jeho parťák žije.
Přestože je Darius válečník, má vkus aristokrata – a
právem. První část svého života požíval výsad urozeného, a
proto není divu, že si pořád potrpí na vybraný životní styl.
Jeho dům z devatenáctého století je udržovaný, plný
starožitností a uměleckých děl – a díky tomu bezpečný jako
bankovní trezor.
Nicméně světle žluté stěny místnosti nedělají
Wrathovým očím dobře.
„Můj pane. To je ale milé překvapení.“
Ze vstupní haly vešel do pokoje komorník Fritz, hluboce
se uklonil a zhasnul světla, aby vzácný host nemusel tolik
32
mhouřit oči. Starý muž měl na sobě jako obvykle černou
livrej. Žije s Dariem už asi sto let a je doggen. To znamená,
že může vycházet ven i za denního světla, ale stárne
rychleji než běžný upír. Příslušníci jeho poddruhu slouží
šlechticům a válečníkům už po tisíciletí.
„Zdržíte se u nás dlouho, můj pane?“
Wrath zavrtěl hlavou. Nezdrží se, i kdyby mohl. „Nejvýš
pár hodin.“
„Váš pokoj je připravený. Kdybyste cokoli potřeboval,
jsem vám k službám.“ Fritz se znovu zlomil v pase,
vycouval z místnosti a zavřel za sebou dvojité dveře.
Wrath přistoupil k dvoumetrovému portrétu muže, o
němž se kdysi dověděl, že byl francouzským králem, a
položil ruku na pravou stranu silného pozlaceného rámu.
Plátno se otočilo a odhalilo tmavou kamennou chodbu
ozářenou plynovými lampami.
Vešel dovnitř a po několika ramenech schodiště
sestoupil hluboko do podzemí. Na nejnižším odpočívadle
byly dvoje dveře. Jedny vedly do Dariova přepychového
pokoje. Druhé do ložnice, kterou Wrath považoval za své
přechodné bydliště – jakýsi domov daleko od domova.
Většinou přespával ve skladišti v New York City, ve vnitřní
místnosti z oceli a se systémem bezpečnostních zámků, za
které by se nemuseli stydět ani v trezoru s národními
rezervami zlata ve Fort Knoxu.
Ale tam by Marissu nepozval. A ani žádného člena
Bratrstva. Svého soukromí si cení nade vše. Po vstupu
přizpůsobil svým potřebám a přáním světlo svíček
upevněných na zdech. Jejich slabý zlatavý svit sotva stačil
na to, aby obstaral osvětlení, ale Wrathovi to tak
vyhovovalo. S ohledem na jeho špatný zrak nechal Darius
vymalovat stěny a sedmimetrový strop černou barvou. V
jednom rohu stojí masivní postel s černými saténovými
poduškami a několika polštáři. Naproti je kožená pohovka,
televizor se širokoúhlou obrazovkou a dveře vedoucí do
33
koupelny obložené černým mramorem. U jedné stěny se
tyčí prostorná skříň s černými oděvy a sbírkou rozmanitých
zbraní.
Darius na něj kdovíproč neustále naléhá, aby se v jeho
sídle usadil natrvalo. Pro Wratha to byla záhada. Jeho
kamarád o to jistě neusiluje kvůli vlastní bezpečnosti,
protože se o sebe dokáže postarat. A pomyšlení, že by se
upír jeho ražení cítil osamělý, je absurdní.
Wrath ucítil Marissu dřív, než vešla do místnosti.
Ohlásila ji vůně oceánu a svěžího vánku.
Nemá smysl otálet. Ať to mám co nejdřív za sebou,
pomyslel si. Nemohl se dočkat, až bude zpátky v ulicích.
Příchuť bitvy zatím jenom okusil a ten večer se jí chtěl
nasytit, co hrdlo ráčí.
Otočil se.
Marissa se před ním hluboce poklonila; její štíhlé tělo
vysílalo do okolí směsici stísněnosti a oddanosti. „Můj
pane,“ hlesla.
Rozeznával ji jen velmi nezřetelně, ale přesto vytušil, že
má na sobě jakousi volnou a splývavou róbu z tenké bílé
látky. Po ramenou a zádech se jí vlnily husté, dlouhé světlé
vlasy. Věděl, že se oblékla tak elegantně, aby ho potěšila, a
litoval, že se kvůli němu vůbec obtěžovala.
Svlékl si krátkou koženou bundu a odepnul pouzdro, v
němž nosil dýky.
Nebylo to poprvé, kdy své rodiče proklel. Proč mu
vybrali zrovna tuhle ženskou? Je tak… tak křehká.
Ale možná – vzhledem k tomu, v jaké tělesné kondici se
nalézal před proměnou –, měli obavy, že by mu silnější
žena ublížila.
Když ohnul paže, na nadloktí mu vyvstaly mohutné
bicepsy. Napětí, nashromážděné v ramenních kloubech, se s
praskáním uvolnilo.
Jen kdyby ho viděli teď… Jejich neduživý chlapeček se
změnil v nefalšovaného, chladnokrevného zabijáka.
34
Možná je lepší, že jsou po smrti, usoudil v duchu.
Neschvalovali by, co dělá, ani jakými prostředky bojuje.
Není ovšem vyloučené, že kdyby otec a matka ještě žili,
byl by Wrath úplně jiný.
Marissa nervózně přešlápla. „Omlouvám se, že vyrušuji.
Ale déle jsem čekat nedokázala.“
Wrath zamířil do koupelny. „Potřebuješ mě, tak jsem
tady,“ podotkl úsečně.
Roztočil kohoutek s teplou vodou a vyhrnul si rukávy
černé košile. Sklonil se nad umyvadlo, sáhl pro mýdlo a v
silném horkém proudu smíšeném s párou smyl důkladně z
rukou špínu, pot a pach krve a smrti. Poté skryl pod vrstvou
mydlinek rituální tetování, jež mu pokrývalo celou vnitřní
stranu předloktí. Opláchl se, osušil a přistoupil k pohovce.
Posadil se, zaťal zuby a čekal.
Jak dlouho spolu tohle provozují? Snad po staletí. A
Marisse pokaždé chvíli trvá, než se k němu odhodlá
přistoupit. Být to jiná žena, brzy by ztratil trpělivost, ale na
ni bral ohledy.
Ve skutečnosti mu jí bylo líto, protože se stala jeho
shellan z donucení. Nesčetněkrát jí navrhl, že ji jejího
závazku zprostí, aby si mohla svobodně vybrat vhodného
partnera, takového, který by nejen zabil každého, kdo by ji
ohrožoval, ale který by ji taky hluboce miloval.
Ale Marissa, jakkoli se zdá slabá a křehká, se ho
kupodivu nevzdala. Pravděpodobně se obává, že by mu
žádná jiná žena nevyšla vstříc, žádná by v něm nechtěla
živit primitivního tvora, který v něm dřímá, a v důsledku
toho by rasa přišla o svou nejsilnější rodovou linii. O svého
krále. O svého vůdce, který není ochotný nikoho vést.
Sebekriticky musel uznat, že není nejvhodnější partií.
Marissy se odjakživa straní, pokud se ovšem nepotřebuje
napít, což se díky jeho rodinnému původu stává zřídkakdy.
Jeho shellan nikdy neví, kde je ani co dělá. Nekonečné dny
tráví o samotě v domě svého bratra a obětuje vlastní život,
35
aby udržela naživu posledního čistokrevného upíra,
jediného, v jehož žilách nekoluje jediná kapka lidské krve.
Po pravdě mu nešlo na rozum, jak to dokázala tak
dlouho vydržet – jak ho mohla tak dlouho snášet.
Z ničeho nic dostal zlost. Podle všeho bude dnešní noc
další zkouškou jeho sebeovládání. Nejdřív Darius. Teď ona.
Sledoval Marissu, jak přechází po pokoji, krouží kolem
něho a přibližuje se. Přinutil se uvolnit rysy v obličeji,
pravidelně dýchat. Vyhnal z těla napětí a nepokoj a
znehybněl. A právě to bylo nejobtížnější součástí jejich
soužití. Skutečnost, že se nemůže hýbat, ho doháněla k
šílenství, a věděl, že až se Marissa začne krmit, pocit
svázanosti se znásobí.
„Měl jsi něco na práci, můj pane?“ zeptala se tiše.
Přikývl a v duchu zadoufal, že když bude mít štěstí,
stihne před rozedněním ještě nějakou práci odvést.
Náhle stanula přímo před ním. I přes její převažující
stísněnost cítil, jak po něm prahne. Vytušil i její touhu.
Chce i jeho tělo – ale tuhle potřebu v ní pokaždé dokázal
potlačit.
Bylo nemyslitelné, aby s ní provozoval sex. Neuměl si
představit, že by s Marissou dělal tytéž věci, jaké provádí s
tělem jiných žen. A nikdy to po ní nechtěl. Ani v počátcích
jejich soužití.
„Pojď blíž,“ vybídl ji a pokynul jí rukou. Položil si
předloktí na stehno, zápěstím nahoru. „Hladovíš. Neměla
jsi čekat tak dlouho, než jsi mě zavolala.“
Marissa si klekla na zem u jeho kolenou; bílé šaty mu
vytvořily kolem nohou bělostnou kaluž. Její doteky hřály.
Jemně mu přejížděla prsty po tetování a laskala jimi černé
znaky, jež v prastarém jazyce vypovídaly o podrobnostech
jeho rodové linie. Ocitla se tak blízko, že zachytil pohyb
jejích rozevírajících se úst. V pološeru se zaleskly její
špičáky; chvilku nato mu je vnořila do tepny.
36
Wrath zavřel oči, a zatímco pila, položil hlavu na
opěradlo pohovky. Panika ho zasáhla záhy a nelítostně.
Volnou paži ovinul kolem okraje pohovky a pevně sevřel
její roh, aby udržel své tělo nehybné a na místě. Musí…
zachovat… klid. Co nevidět to skončí a on bude zase volný.
Když o deset minut později zvedla Marissa hlavu,
vymrštil se z pohovky jako pružina a zamířil do koupelny,
aby uvolnil nastřádanou úzkost, opojený úlevou, že se
konečně může pohybovat. Jakmile se vzpamatoval, vrátil se
k ní. Byla nasycená a vstřebávala sílu, kterou načerpala při
spojení jejich krve. Příčilo se mu, že zůstala ležet na zemi.
Zvedl ji do náruče a uvažoval o tom, že přivolá Fritze, aby
ji odvezl domů k bratrovi, když se ozvalo rytmické klepání
na dveře.
Wrath se zamračeně zadíval ke dveřím, odnesl Marissu k
posteli a položil ji na podušky.
„Děkuju, můj pane,“ vydechla. „Dopravím se domů
sama.“
Zarazil se. Přetáhl jí přikrývku přes nohy, pak se otočil a
pootevřel dveře.
Fritze něco hluboce rozrušilo.
Wrath vyklouzl na chodbu a zavřel za sebou. Už už chtěl
na starce udeřit a zjistit, čím omlouvá své vyrušení, když
vtom i přes silné podráždění zachytil sluhův tělesný pach.
I bez vyptávání věděl, že si smrt vyžádala další oběť.
A že Darius už není.
„Pane –“
„Jak se to stalo?“ zavrčel. S žalem se vypořádá později.
Teď potřebuje podrobnosti.
„Jeho auto…“ Doggen měl co dělat, aby ze sebe vůbec
něco vypravil. Hlas měl stejně slabý a povadlý jako své
staré tělo. „Bomba, můj pane. V autě. U klubu. Volal mi
Tohrment. Všechno viděl.“
37
Wrath si vzpomněl na bezduchého, kterého zlikvidoval.
Mrzelo ho, že netuší, jestli spravedlivě ztrestal právě toho,
co spáchal tu strašlivou věc.
Ti mizerové už nemají ani špetku cti v těle. Jejich
předkové aspoň bojovali jako skuteční válečníci. Tohle
nové plemeno je zbabělé a schovává se za moderní
technologii.
„Svolej Bratrstvo,“ vyštěkl. „Pověz jim, ať se dostaví
okamžitě.“
„Jistě. Samozřejmě. A, pane? Darius mě požádal, abych
vám dal tohle,“ – sluha mu něco podal – „pro případ, že
byste nebyl u toho, až bude umírat.“
Wrath si od něho vzal obálku a vrátil se do pokoje.
Neměl chuť dát najevo, co cítí. Ani před starým dobrým
Fritzem. Marissa byla pryč. A dobře udělala.
Zastrčil si Dariův poslední vzkaz za opasek kožených
kalhot.
A uvolnil vztek.
Vlna hněvivého nepřátelství vyrazila svíčky z držáků na
stěnách a mrštila jimi o podlahu. Vzduch v místnosti zvlnila
prudká nenávist, která postupně sílila, nabývala na rychlosti
a byla stále temnější a zlovolnější. Mohutný vír nakonec
uchvátil nábytek a v kruzích ho proháněl po pokoji. Wrath
zaklonil hlavu a vydal z hrdla mocný křik.
2024 ©