3. kapitola

Napsal Jinny (») 4. 6. 2012 v kategorii Bratstvo černé dýky - Milenec z temnot, přečteno: 1145×

Beth stála pod sprchou celých pětačtyřicet minut,

přičemž spotřebovala zhruba půl láhve sprchového

gelu a málem spláchla ze zdí koupelny lacinou tapetu,

protože si pustila tak horkou vodu, jak jen snesla. Osušila

se, oblékla si župan a vyhnula se dalšímu pohledu do

zrcadla. Rozražený ret má ošklivě opuchlý a pohmožděný.

Z koupelny vyšla rovnou do mrňavého a neútulného

obývacího pokoje garsoniéry. Klimatizace vypověděla před

pár týdny službu a v místnosti bylo přibližně stejné dusno a

vlhko jako v koupelně. Upřela pohled na dvě okna a

posuvné dveře vedoucí na zarostlý dvůr za domem.

Nejraději by je otevřela dokořán, ale místo toho

zkontrolovala všechny zámky.

Nervy měla silně pocuchané, nicméně po tělesné stránce

se zotavila nečekaně rychle. Jako první se kupodivu

přihlásil žaludek, zřejmě pobouřený tím, že mu nedopřála

pořádnou večeři.

Zamířila do těsné kuchyňky. Čtyři dny staré zbytky

kuřete vypadaly ještě poměrně k světu, ale když natrhla

potravinovou fólii, ovanul ji nepříjemný zápach. Kuře

hodila do odpadků a vložila do mikrovlnné trouby talíř s

polotovarem. Navlékla si silnou chňapku, popadla malý

plastikový tácek a makaróny se sýrem nedočkavě zhltla ve

stoje. Polovičaté občerstvení ji však vůbec nenasytilo, a tak

si ohřála další porci.

Při představě, že by během jediného večera mohla

přibrat deset kilo, jen v duchu mávla rukou. Naopak.

Vsadila by se o cokoli, že primitivní násilník, co ji takhle

29

zřídil, a jemu podobní si potrpí spíše na ženské s malým

pevným zadkem a ani trochu je nezajímá, jak jejich oběť

vypadá v obličeji.

Usilovně zamrkala ve snaze vyhnat z mysli obraz své

pohmožděné tváře. Pořád cítila na prsou nevybíravé doteky

drsných pracek. Bezděčně se zachvěla. Ještě štěstí, že

neztratila hlavu. Kurzy sebeobrany jsou nedocenitelné.

Musí to ohlásit policii. Měla by neprodleně zajít na

stanici.

S tím rozdílem, že se jí vůbec nechce odejít z bytu.

Možná by to mohlo počkat do rána…

Přešla k futonu, který používala zároveň jako pohovku i

postel, těžce na něj dosedla a přitáhla si nohy těsně k tělu.

Slyšela, jak jí tlumeně kručí v žaludku, kde se zpracovávají

těstoviny se sýrem. Vzápětí ji přepadla nevolnost provázená

záchvatem zimnice, při níž jí na kůži vyvstal studený pot.

Tiché zamňoukání ji přimělo zvednout hlavu.

„Ahoj, Drápe,“ hlesla a chabě zamávala prsty na

pozdrav. Chudák kocour se běžel schovat, když ze sebe

bezprostředně potom, co vpadla do bytu, strhala oblečení a

odhodila ho na druhou stranu místnosti.

Černý kocour znovu zamňoukal a tichounce přistoupil k

matraci. Ladně vyskočil Beth do klína, doširoka otevřené

zelené oči naplněné ostražitostí a obavami.

„Promiň mi to divadýlko,“ zašeptala a narovnala se, aby

mu udělala místo.

Otřel si čelo o její rameno a začal příst. Jeho pružné tělo

ji příjemně hřálo a konejšivě tížilo na stehnech. Nevěděla,

jak dlouho tam seděla a hladila kocoura po hřbetě, ale když

zazvonil telefon, doslova nadskočila.

Natáhla se pro sluchátko, aniž ustala v laskání hebké

zvířecí srsti. Díky rokům vzájemného soužití s Drápem

dovedla do dokonalosti koordinaci pohybů, které vyžaduje

telefonování a současná pozornost věnovaná kocourovi.

30

„Prosím?“ řekla. Odhadla, že je dávno po půlnoci, což

vylučuje reklamu po telefonu, a věstí buď pracovní

povinnosti anebo „omyl“ toho či onoho úchyla.

„Ahoj, Beth. Nazuj si střevíčky. Před Řvounem vyletělo

do vzduchu něčí fáro. I s majitelem.“

Beth zavřela oči. Do očí jí vstoupily slzy. José de la

Cruz je jeden z caldwellských detektivů, ale do jisté míry i

její dobrý kamarád.

Koneckonců jako většina místních žen a mužů v

policejní uniformě. Na stanici totiž strávila už tolik času, že

zná všechny zaměstnance jako vlastní boty. José patří k

jejím největším oblíbencům.

„Haló, jsi tam?“

Řekni mu to. Pověz mu, co se stalo. Stačí otevřít pusu.

Jazyk jí však svazovalo zahanbení a nedávno prožitá

hrůza.

„Jasně, José. Jsem tady.“ Odhrnula si vlasy z obličeje a

odkašlala si. „Dneska nepřijdu. Nemůžu.“

„Jo. Na to ti neskočím. V životě jsi neodmítla skvělej

tip.“ Vesele se zasmál. „Zkusím tě nalákat na něco jinýho.

Případ má na povel náš Drsňák.“

Drsňák je vyšetřovatel vražd, detektiv Brian O’Neal,

kterému se už odpradávna říká Butch. Ovšem většinou stačí

prosté oslovení pane.

„Dneska v noci… vážně nemůžu.“

„Máš snad na práci něco jinýho? Nebo někoho?“ dodal

významně. Do hlasu se mu vloudila zvědavost. José je

ženatý. Šťastně. Beth přesto ví, že si o ní často povídá s

ostatními a společně spekulují o jejích vztazích. Že by

ženská s tak přepychovou figurou byla bez chlapa? To by

nebylo normální. „Tak ven s tím.“

„Kristepane… Jsem sama.“

Ve sluchátku se rozhostilo ticho. José nejspíš zapojil

svůj citlivý radar. „Tak co je s tebou?“

31

„Nic. Jenom jsem unavená. Zastavím se u vás zítra

ráno.“

A sepíše s Josém hlášení. Zítra bude mít, doufejme, dost

sil na to, aby znovu prožila to, co ji potkalo, aniž by se

sesypala.

„Mám se projet kolem domu?“

„Ne, díky. Jsem v pořádku.“

Zavěsila.

Čtvrt hodiny nato měla na sobě čisté džíny a volnou

košili, která jí zakrývala zadek. Zavolala si taxík. Před

odchodem prohledala skříň. Chvilku trvalo, než našla svoji

druhou kabelku. Vyndala z ní pepřový sprej, křečovitě ho

sevřela v dlani a vyšla ze dveří.

Tři kilometry, které ji dělí od jejího bytu a výbuchu, by

měly stačit k tomu, aby posbírala odvahu a utřídila si

myšlenky. Umínila si, že se Josému vyzpovídá ještě dnes.

Sice se jí příčí představa, že bude muset znovu prožít

ponižující útok, ale přece nedopustí, aby ten všivák utekl a

přepadl jinou ženskou. A i kdyby se ho policii nepodařilo

chytit, ona bude mít aspoň čisté svědomí, že pro jeho

dopadení udělala všechno, co bylo v jejích silách.

Wrath se zhmotnil v přijímacím pokoji v Dariově sídle. Už

málem zapomněl, jak přepychově si jeho parťák žije.

Přestože je Darius válečník, má vkus aristokrata – a

právem. První část svého života požíval výsad urozeného, a

proto není divu, že si pořád potrpí na vybraný životní styl.

Jeho dům z devatenáctého století je udržovaný, plný

starožitností a uměleckých děl – a díky tomu bezpečný jako

bankovní trezor.

Nicméně světle žluté stěny místnosti nedělají

Wrathovým očím dobře.

„Můj pane. To je ale milé překvapení.“

Ze vstupní haly vešel do pokoje komorník Fritz, hluboce

se uklonil a zhasnul světla, aby vzácný host nemusel tolik

32

mhouřit oči. Starý muž měl na sobě jako obvykle černou

livrej. Žije s Dariem už asi sto let a je doggen. To znamená,

že může vycházet ven i za denního světla, ale stárne

rychleji než běžný upír. Příslušníci jeho poddruhu slouží

šlechticům a válečníkům už po tisíciletí.

„Zdržíte se u nás dlouho, můj pane?“

Wrath zavrtěl hlavou. Nezdrží se, i kdyby mohl. „Nejvýš

pár hodin.“

„Váš pokoj je připravený. Kdybyste cokoli potřeboval,

jsem vám k službám.“ Fritz se znovu zlomil v pase,

vycouval z místnosti a zavřel za sebou dvojité dveře.

Wrath přistoupil k dvoumetrovému portrétu muže, o

němž se kdysi dověděl, že byl francouzským králem, a

položil ruku na pravou stranu silného pozlaceného rámu.

Plátno se otočilo a odhalilo tmavou kamennou chodbu

ozářenou plynovými lampami.

Vešel dovnitř a po několika ramenech schodiště

sestoupil hluboko do podzemí. Na nejnižším odpočívadle

byly dvoje dveře. Jedny vedly do Dariova přepychového

pokoje. Druhé do ložnice, kterou Wrath považoval za své

přechodné bydliště – jakýsi domov daleko od domova.

Většinou přespával ve skladišti v New York City, ve vnitřní

místnosti z oceli a se systémem bezpečnostních zámků, za

které by se nemuseli stydět ani v trezoru s národními

rezervami zlata ve Fort Knoxu.

Ale tam by Marissu nepozval. A ani žádného člena

Bratrstva. Svého soukromí si cení nade vše. Po vstupu

přizpůsobil svým potřebám a přáním světlo svíček

upevněných na zdech. Jejich slabý zlatavý svit sotva stačil

na to, aby obstaral osvětlení, ale Wrathovi to tak

vyhovovalo. S ohledem na jeho špatný zrak nechal Darius

vymalovat stěny a sedmimetrový strop černou barvou. V

jednom rohu stojí masivní postel s černými saténovými

poduškami a několika polštáři. Naproti je kožená pohovka,

televizor se širokoúhlou obrazovkou a dveře vedoucí do

33

koupelny obložené černým mramorem. U jedné stěny se

tyčí prostorná skříň s černými oděvy a sbírkou rozmanitých

zbraní.

Darius na něj kdovíproč neustále naléhá, aby se v jeho

sídle usadil natrvalo. Pro Wratha to byla záhada. Jeho

kamarád o to jistě neusiluje kvůli vlastní bezpečnosti,

protože se o sebe dokáže postarat. A pomyšlení, že by se

upír jeho ražení cítil osamělý, je absurdní.

Wrath ucítil Marissu dřív, než vešla do místnosti.

Ohlásila ji vůně oceánu a svěžího vánku.

Nemá smysl otálet. Ať to mám co nejdřív za sebou,

pomyslel si. Nemohl se dočkat, až bude zpátky v ulicích.

Příchuť bitvy zatím jenom okusil a ten večer se jí chtěl

nasytit, co hrdlo ráčí.

Otočil se.

Marissa se před ním hluboce poklonila; její štíhlé tělo

vysílalo do okolí směsici stísněnosti a oddanosti. „Můj

pane,“ hlesla.

Rozeznával ji jen velmi nezřetelně, ale přesto vytušil, že

má na sobě jakousi volnou a splývavou róbu z tenké bílé

látky. Po ramenou a zádech se jí vlnily husté, dlouhé světlé

vlasy. Věděl, že se oblékla tak elegantně, aby ho potěšila, a

litoval, že se kvůli němu vůbec obtěžovala.

Svlékl si krátkou koženou bundu a odepnul pouzdro, v

němž nosil dýky.

Nebylo to poprvé, kdy své rodiče proklel. Proč mu

vybrali zrovna tuhle ženskou? Je tak… tak křehká.

Ale možná – vzhledem k tomu, v jaké tělesné kondici se

nalézal před proměnou –, měli obavy, že by mu silnější

žena ublížila.

Když ohnul paže, na nadloktí mu vyvstaly mohutné

bicepsy. Napětí, nashromážděné v ramenních kloubech, se s

praskáním uvolnilo.

Jen kdyby ho viděli teď… Jejich neduživý chlapeček se

změnil v nefalšovaného, chladnokrevného zabijáka.

34

Možná je lepší, že jsou po smrti, usoudil v duchu.

Neschvalovali by, co dělá, ani jakými prostředky bojuje.

Není ovšem vyloučené, že kdyby otec a matka ještě žili,

byl by Wrath úplně jiný.

Marissa nervózně přešlápla. „Omlouvám se, že vyrušuji.

Ale déle jsem čekat nedokázala.“

Wrath zamířil do koupelny. „Potřebuješ mě, tak jsem

tady,“ podotkl úsečně.

Roztočil kohoutek s teplou vodou a vyhrnul si rukávy

černé košile. Sklonil se nad umyvadlo, sáhl pro mýdlo a v

silném horkém proudu smíšeném s párou smyl důkladně z

rukou špínu, pot a pach krve a smrti. Poté skryl pod vrstvou

mydlinek rituální tetování, jež mu pokrývalo celou vnitřní

stranu předloktí. Opláchl se, osušil a přistoupil k pohovce.

Posadil se, zaťal zuby a čekal.

Jak dlouho spolu tohle provozují? Snad po staletí. A

Marisse pokaždé chvíli trvá, než se k němu odhodlá

přistoupit. Být to jiná žena, brzy by ztratil trpělivost, ale na

ni bral ohledy.

Ve skutečnosti mu jí bylo líto, protože se stala jeho

shellan z donucení. Nesčetněkrát jí navrhl, že ji jejího

závazku zprostí, aby si mohla svobodně vybrat vhodného

partnera, takového, který by nejen zabil každého, kdo by ji

ohrožoval, ale který by ji taky hluboce miloval.

Ale Marissa, jakkoli se zdá slabá a křehká, se ho

kupodivu nevzdala. Pravděpodobně se obává, že by mu

žádná jiná žena nevyšla vstříc, žádná by v něm nechtěla

živit primitivního tvora, který v něm dřímá, a v důsledku

toho by rasa přišla o svou nejsilnější rodovou linii. O svého

krále. O svého vůdce, který není ochotný nikoho vést.

Sebekriticky musel uznat, že není nejvhodnější partií.

Marissy se odjakživa straní, pokud se ovšem nepotřebuje

napít, což se díky jeho rodinnému původu stává zřídkakdy.

Jeho shellan nikdy neví, kde je ani co dělá. Nekonečné dny

tráví o samotě v domě svého bratra a obětuje vlastní život,

35

aby udržela naživu posledního čistokrevného upíra,

jediného, v jehož žilách nekoluje jediná kapka lidské krve.

Po pravdě mu nešlo na rozum, jak to dokázala tak

dlouho vydržet – jak ho mohla tak dlouho snášet.

Z ničeho nic dostal zlost. Podle všeho bude dnešní noc

další zkouškou jeho sebeovládání. Nejdřív Darius. Teď ona.

Sledoval Marissu, jak přechází po pokoji, krouží kolem

něho a přibližuje se. Přinutil se uvolnit rysy v obličeji,

pravidelně dýchat. Vyhnal z těla napětí a nepokoj a

znehybněl. A právě to bylo nejobtížnější součástí jejich

soužití. Skutečnost, že se nemůže hýbat, ho doháněla k

šílenství, a věděl, že až se Marissa začne krmit, pocit

svázanosti se znásobí.

„Měl jsi něco na práci, můj pane?“ zeptala se tiše.

Přikývl a v duchu zadoufal, že když bude mít štěstí,

stihne před rozedněním ještě nějakou práci odvést.

Náhle stanula přímo před ním. I přes její převažující

stísněnost cítil, jak po něm prahne. Vytušil i její touhu.

Chce i jeho tělo – ale tuhle potřebu v ní pokaždé dokázal

potlačit.

Bylo nemyslitelné, aby s ní provozoval sex. Neuměl si

představit, že by s Marissou dělal tytéž věci, jaké provádí s

tělem jiných žen. A nikdy to po ní nechtěl. Ani v počátcích

jejich soužití.

„Pojď blíž,“ vybídl ji a pokynul jí rukou. Položil si

předloktí na stehno, zápěstím nahoru. „Hladovíš. Neměla

jsi čekat tak dlouho, než jsi mě zavolala.“

Marissa si klekla na zem u jeho kolenou; bílé šaty mu

vytvořily kolem nohou bělostnou kaluž. Její doteky hřály.

Jemně mu přejížděla prsty po tetování a laskala jimi černé

znaky, jež v prastarém jazyce vypovídaly o podrobnostech

jeho rodové linie. Ocitla se tak blízko, že zachytil pohyb

jejích rozevírajících se úst. V pološeru se zaleskly její

špičáky; chvilku nato mu je vnořila do tepny.

36

Wrath zavřel oči, a zatímco pila, položil hlavu na

opěradlo pohovky. Panika ho zasáhla záhy a nelítostně.

Volnou paži ovinul kolem okraje pohovky a pevně sevřel

její roh, aby udržel své tělo nehybné a na místě. Musí…

zachovat… klid. Co nevidět to skončí a on bude zase volný.

Když o deset minut později zvedla Marissa hlavu,

vymrštil se z pohovky jako pružina a zamířil do koupelny,

aby uvolnil nastřádanou úzkost, opojený úlevou, že se

konečně může pohybovat. Jakmile se vzpamatoval, vrátil se

k ní. Byla nasycená a vstřebávala sílu, kterou načerpala při

spojení jejich krve. Příčilo se mu, že zůstala ležet na zemi.

Zvedl ji do náruče a uvažoval o tom, že přivolá Fritze, aby

ji odvezl domů k bratrovi, když se ozvalo rytmické klepání

na dveře.

Wrath se zamračeně zadíval ke dveřím, odnesl Marissu k

posteli a položil ji na podušky.

„Děkuju, můj pane,“ vydechla. „Dopravím se domů

sama.“

Zarazil se. Přetáhl jí přikrývku přes nohy, pak se otočil a

pootevřel dveře.

Fritze něco hluboce rozrušilo.

Wrath vyklouzl na chodbu a zavřel za sebou. Už už chtěl

na starce udeřit a zjistit, čím omlouvá své vyrušení, když

vtom i přes silné podráždění zachytil sluhův tělesný pach.

I bez vyptávání věděl, že si smrt vyžádala další oběť.

A že Darius už není.

„Pane –“

„Jak se to stalo?“ zavrčel. S žalem se vypořádá později.

Teď potřebuje podrobnosti.

„Jeho auto…“ Doggen měl co dělat, aby ze sebe vůbec

něco vypravil. Hlas měl stejně slabý a povadlý jako své

staré tělo. „Bomba, můj pane. V autě. U klubu. Volal mi

Tohrment. Všechno viděl.“

37

Wrath si vzpomněl na bezduchého, kterého zlikvidoval.

Mrzelo ho, že netuší, jestli spravedlivě ztrestal právě toho,

co spáchal tu strašlivou věc.

Ti mizerové už nemají ani špetku cti v těle. Jejich

předkové aspoň bojovali jako skuteční válečníci. Tohle

nové plemeno je zbabělé a schovává se za moderní

technologii.

„Svolej Bratrstvo,“ vyštěkl. „Pověz jim, ať se dostaví

okamžitě.“

„Jistě. Samozřejmě. A, pane? Darius mě požádal, abych

vám dal tohle,“ – sluha mu něco podal – „pro případ, že

byste nebyl u toho, až bude umírat.“

Wrath si od něho vzal obálku a vrátil se do pokoje.

Neměl chuť dát najevo, co cítí. Ani před starým dobrým

Fritzem. Marissa byla pryč. A dobře udělala.

Zastrčil si Dariův poslední vzkaz za opasek kožených

kalhot.

A uvolnil vztek.

Vlna hněvivého nepřátelství vyrazila svíčky z držáků na

stěnách a mrštila jimi o podlahu. Vzduch v místnosti zvlnila

prudká nenávist, která postupně sílila, nabývala na rychlosti

a byla stále temnější a zlovolnější. Mohutný vír nakonec

uchvátil nábytek a v kruzích ho proháněl po pokoji. Wrath

zaklonil hlavu a vydal z hrdla mocný křik.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a dvanáct