tak a je to tu znova, znova to dopisuju--------- „Já jsem stěží výhra v loterii,“ zasténal.
„To je pravda. Ty jsi mnohem lepší.“
Obrátil oči v sloup a rty mu ztvrdly. „Bello, o tomhle už nebudeme diskutovat. Odmítám tě odsoudit k věčné noci, a tím je to skončeno.“
„Jestli si myslíš, že tohle je konec, tak mě moc dobře neznáš,“ varovala jsem ho. „Nejsi jediný upír, kterého znám.“
Jeho oči zase zčernaly. „Alice by se neodvážila.“
A podíval se tak hrozivě, že jsem tomu neochotně musela uvěřit – nedokázala jsem si představit nikoho dost statečného, aby se mu postavil.
„Alice už to viděla, viď?“ hádala jsem. „Proto tě zlobí to, co říká. Ona ví, že budu jako ty… jednou.“
„Nemá pravdu. Taky tě viděla mrtvou, a nesplnilo se to.“
„To si počkáš, než já budu sázet proti Alici.“
Dlouhou dobu jsme na sebe zírali. Bylo tam velké ticho, až na bzukot přístrojů, pípání, kapání, tikání velkých hodin na zdi. Nakonec jeho výraz zjihl.
„Tak kam jsme se to dostali?“ přemítala jsem.
Bez humoru se zachechtal. „Myslím, že se tomu říká slepá ulička.“
Povzdechla jsem si. „Au,“ zamumlala jsem.
„Jak se cítíš?“ zeptal se a oči mu padly na tlačítko na sestru.
„Je mi fajn,“ lhala jsem.
„Nevěřím ti,“ řekl něžně.
„Neusnu.“
„Potřebuješ si odpočinout. Všechno tohle hádání ti škodí.“
„Tak to vzdej,“ nadhodila jsem.
„Pěkný pokus.“ Sáhl na tlačítko.
„Ne!“
Ignoroval mě.
„Ano?“ zaskřípal reproduktor na zdi.
„Myslím, že jsme připraveni na další léky proti bolesti,“ řekl klidně a mého rozzuřeného výrazu si nevšímal.
„Pošlu tam sestru.“ Ten hlas zněl velmi znuděně.
„Nevezmu si je,“ prohlásila jsem.
Podíval se k sáčku s roztokem, který visel vedle mé postele. „Myslím, že tě nebudou žádat, abys něco polykala.“
Tepová frekvence mi začala stoupat. Vyčetl strach v mých očích a frustrovaně si povzdechl.
„Bello, máš bolesti. Potřebuješ si odpočinout, aby ses mohla uzdravit. Proč jsi tak umíněná? Už do tebe nebudou zavádět další jehly.“
„Já se nebojím jehel,“ zamumlala jsem. „Bojím se zavřít oči.“
Pak se usmál svým pokřiveným úsměvem a vzal můj obličej do dlaní. „Říkal jsem ti, že nikam nejdu. Neboj se. Dokud ti to bude dělat radost, budu tady.“
Oplatila jsem mu úsměv a přitom jsem ignorovala bolest v tvářích. „To mluvíš o věčnosti, víš.“
„Ále, to tě přejde – je to jenom zamilování.“
Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou – působilo mi to závrať. „Byla jsem šokovaná, když to Renée spolkla. Já vím, že ty to víš líp.“
„To je ta krásná věc na tom, být člověkem,“ pověděl mi. „Věci se mění.“
Přimhouřila jsem oči. „Nezadržuj dech.“
Smál se, když vstoupila sestra a v ruce třímala injekční stříkačku.
„Promiňte,“ řekla úsečně Edwardovi.
Vstal a přešel na druhý konec malého pokoje, tam se opřel o zeď. Založil paže na prsou a čekal. Upírala jsem na něj oči, stále plné úzkosti. Klidně opětoval můj pohled.
„Tak, a je to, drahoušku,“ usmála se sestra, jak mi do hadičky napíchla lék. „Teď se budeš cítit líp.“
„Díky,“ zamumlala jsem bez nadšení. Netrvalo to dlouho. Téměř okamžitě jsem cítila, jak mi mátožnost odkapává do krevního řečiště.
„To by mělo stačit,“ zabručela pro sebe sestra, jak mi klesla víčka.
Musela odejít z místnosti, protože mého obličeje se dotklo něco studeného a hladkého.
„Zůstaň,“ zadrmolila jsem nezřetelně.
„Zůstanu,“ slíbil. Jeho hlas byl krásný, jako ukolébavka. „Jak jsem řekl, dokud ti to bude dělat radost… dokud to bude to, co je pro tebe nejlepší.“
Snažila jsem se zavrtět hlavou, ale byla příliš těžká. „To není to samé,“ zamumlala jsem.
Zasmál se. „Teď se tím netrap, Bello. Můžeš se se mnou hádat, až se vzbudíš.“
Myslím, že jsem se usmála. „…bře.“
Cítila jsem na uchu jeho rty.
„Miluju tě,“ zašeptal.
„Já tebe.“
„Já vím,“ zasmál se tiše.
Zlehka jsem otočila hlavu… hledala jsem. Věděl, co hledám. Něžně mě políbil.
„Díky,“ vzdychla jsem.
„Nemáš zač.“
Už jsem tam ve skutečnosti nebyla. Ale z posledních sil jsem bojovala proti otupělosti. Ještě jsem mu chtěla říct jednu věc.
„Edwarde?“ snažila jsem se vyslovit jeho jméno jasně.
„Ano?“
„Sázím na Alici,“ zamumlala jsem.
A pak se nade mnou zavřela noc.