Komentář: Nedokončené!!!!!!!!!

není tto tu dokončené tak to dokončuji já-------  „Co –“ začala jsem se ptát, když v tom jeho tělo zpozornělo. Ztuhla jsem, ale on najednou pustil moje ruce a zmizel. Jen tak tak se mi podařilo neupadnout na obličej.

„Lehni si!“ zasyčel. Nedokázala jsem poznat, odkud ze tmy mluví.

Stočila jsem se pod deku a stulila se na bok, jak jsem obvykle spávala. Slyšela jsem, jak se dveře s praskotem otevřely, jak Charlie nakoukl dovnitř, aby se ujistil, že jsem, kde mám být. Dýchala jsem pravidelně, dávala jsem si záležet.

Uplynula dlouhá minuta. Poslouchala jsem, nebyla jsem si jistá, jestli jsem slyšela dveře se zavřít. Pak jsem pod dekou ucítila Edwardovu studenou paži, jeho rty u mého ucha.

„Jsi příšerná herečka – řekl bych, že tahle kariéra pro tebe nepřipadá v úvahu.“

„Sakra,“ zamumlala jsem. Srdce mi v hrudi burácelo.

Zabručel melodii, kterou jsem nepoznávala; znělo to jako ukolébavka.

Odmlčel se. „Mám ti zpívat, abys usnula?“

„No jasně,“ zasmála jsem se. „Jako kdybych mohla spát, když jsi tady!“

„Vždycky spíš,“ připomněl mi.

„Ale to jsem nevěděla, že tady jsi,“ odpověděla jsem mrazivě.

„Takže jestli se ti nechce spát…“ nadhodil a mého tónu si nevšímal. Můj dech se chytil.

„Jestli se mi nechce spát…?“

Zachichotal se. „Co chceš tedy dělat?“

Zpočátku jsem nedovedla odpovědět.

„Nejsem si jistá,“ řekla jsem nakonec.

„Pověz mi, až se rozhodneš.“

Cítila jsem jeho studený dech na krku, cítila jsem jeho nos, jak mi klouže po čelisti, jak se nadechuje.

„Myslela jsem, že jsi otupělý?“

„Jenom proto, že odolávám vínu, neznamená to ještě, že nedokážu ocenit buket,“ zašeptal. „Máš silnou květinovou vůni, jako levandule… nebo frézie,“ poznamenal. „Sbíhají se z toho sliny.“

„Jo, je to svátek, když mi nikdo neříká, jak chutně voním.“

Zachichotal se a pak si povzdechl.

„Už jsem se rozhodla, co chci dělat,“ řekla jsem mu. „Chci o tobě slyšet víc.“

„Ptej se na cokoliv.“

V duchu jsem probrala svoje otázky a našla ty nejpalčivější. „Proč to děláš?“ zeptala jsem se. „Pořád nechápu, jak se můžeš tak usilovně snažit odolávat tomu, co… jsi. Prosím tě, nepochop to špatně, samozřejmě jsem ráda, že to děláš. Jenom nechápu, proč by ses měl vůbec snažit.“

Váhal, než odpověděl. „To je dobrá otázka, a nejsi první, kdo se takhle ptá. Ostatní – většina našeho druhu, kteří jsou celkem spokojení s tím, co jsme – se také diví, jak žijeme. Ale víš, jenom proto, že se s námi… nějak zacházelo… neznamená to ještě, že se nemůžeme rozhodnout se nad to povznést – pokořit hranice osudu, který nikdo z nás nechtěl. Snažit se udržet co nejvíc té základní lidskosti, co můžeme.“

Ležela jsem bez pohnutí, v uctivém mlčení.

„Usnula jsi?“ zašeptal po pár minutách.

„Ne.“

„Je to všechno, nač jsi byla zvědavá?“

Zakoulela jsem očima. „Ne zcela.“

„Co ještě chceš vědět?“

„Proč dokážeš číst myšlenky – proč jenom ty? A Alice, když vidí do budoucnosti… proč se to děje?“

Cítila jsem, jak ve tmě pokrčil rameny. „My to vážně nevíme. Carlisle má takovou teorii… věří, že si všichni přinášíme něco z našich nejsilnějších lidských rysů do dalšího života, kde se to zesílí – jako naši mysl a naše smysly. Myslí si, že už za života jsem musel být velmi citlivý k myšlenkám lidí kolem sebe. A že Alice měla nějakou jasnozřivost, ať byla kdekoliv.“

„Co si on přinesl do dalšího života, a co ostatní?“

„Carlisle přinesl soucit. Esme si přinesla schopnost vášnivě milovat. Emmett přinesl sílu, Rosalie svou… houževnatost. Nebo tomu můžeš říkat paličatost,“ uchechtl se. „Jasper je velmi zajímavý. On byl ve svém prvním životě dost charizmatický, dokázal ovlivňovat lidi kolem sebe, aby viděli věci jeho způsobem. Teď je schopný manipulovat emocemi lidí kolem sebe – například uklidnit místnost plnou lidí, nebo naopak vzrušit letargický dav. Je to velmi důmyslný dar.“

Uvažovala jsem nad nemožnostmi, které popsal, a snažila jsem se je vstřebat. Čekal trpělivě, zatímco jsem přemýšlela.

„Takže kde to všechno začalo? Chci říct, Carlisle změnil tebe, někdo musel změnit jeho a tak dále…“

„No, odkud ty pocházíš? Z evoluce? Ze stvoření? Nemohli jsme se my vyvinout stejným způsobem jako ostatní druhy, šelma a kořist? Nebo, jestli nevěříš, že celý tenhle svět mohl vzniknout jenom tak sám od sebe, což je i pro mě sotva přijatelné, je to tak těžké uvěřit, že ta samá síla, která stvořila jemného žraloka křídlatého i bílého lidožravého, tulení mládě i dravou kosatku, mohla stvořit oba naše druhy společně?“

„Tak abych v tom měla pořádek – já jsem to tulení mládě, ano?“

„Ano.“ Zasmál se a něco se dotklo mých vlasů – jeho rty?

Chtěla jsem se k němu otočit, abych viděla, jestli to skutečně byly rty. Ale musela jsem být hodná; nechtěla jsem mu to dělat o nic těžší, než už to měl.

„Jsi připravená jít spát?“ zeptal se a přerušil tak krátké ticho. „Nebo máš nějaké další otázky?“

„Jenom tak milion nebo dva.“

„Máme zítřek a pozítřek a popozítřek…“ připomněl mi. Usmála jsem se, ta představa mě naplnila euforií.

„Víš jistě, že ráno nezmizíš?“ chtěla jsem si to ujasnit. „Konec konců, jsi mytický.“

„Neopustím tě.“ Jeho hlas měl v sobě pečeť slibu.

„Tak tedy dnes večer ještě jednu…“ A začervenala jsem se. Tma mi nepomáhala – jsem si jistá, že dokázal pocítit náhlé teplo pod mojí kůží.

„Jakou?“

„Ne, zapomeň na to. Rozmyslela jsem si to.“

„Bello, můžeš se mě zeptat na cokoliv.“

Neodpověděla jsem a on zasténal.

„Pořád doufám, že to bude méně frustrující, že neslyším tvoje myšlenky. Ale je to stále horší a horší.“

„Jsem ráda, že neumíš číst moje myšlenky. Jako by nestačilo, že posloucháš, co říkám ze spaní.“

„Prosím!“ Jeho hlas byl tak přesvědčivý, nedalo se mu odolat.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Jestli mi to neřekneš, tak si budu myslet, že je to něco mnohem horšího, než to ve skutečnosti je,“ pohrozil temně. „Prosím!“ Znovu ten prosebný hlas.

„No,“ začala jsem, ráda, že mi nemůže vidět do tváře.

„Ano?“

„Říkal jsi, že Rosalie a Emmett budou mít brzy svatbu… Je to… manželství… stejné jako u normálních lidí?“

Pochopil a od srdce se zasmál. „Na to míříš?“

Zavrtěla jsem se, neschopná odpovědět.

„Ano, předpokládám, že je to v podstatě stejné,“ odpověděl. „Jak jsem ti říkal, máme většinu těch lidských tužeb, jenom jsou schované za tužbami mnohem mocnějšími.“

„Aha,“ hlesla jsem.

„Jde ti o něco konkrétně, nebo jsi jenom zvědavá?“

„No, opravdu jsem přemítala… o tobě a o mně… jednou…“

Okamžitě zvážněl, což jsem poznala podle toho, jak se jeho tělo náhle napjalo. Automaticky jsem zareagovala a taky jsem ztuhla.

„Bojím se, že to… to… u nás nepůjde.“

„Protože by to pro tebe bylo moc těžké, kdybych byla tak… blízko?“

„To je rozhodně problém. Ale to jsem nemyslel. Jde o to, že ty jsi tak měkká, tak křehká. Když jsme spolu, pořád se musím hlídat, abych ti neublížil. Mohl bych tě celkem snadno zabít, Bello, prostě náhodou.“ Jeho hlas se stal jenom měkkým šepotem. Natáhl svou ledovou dlaň a položil mi ji na tvář. „Kdybych moc spěchal… kdybych jen na vteřinu přestal dávat pozor, mohl bych natáhnout ruku, abych se dotkl tvého obličeje, a omylem ti rozbít lebku. Ty nemáš představu, jak neuvěřitelně rozbitná jsi. Nikdy, nikdy si nemůžu dovolit ztratit kontrolu, když jsem s tebou.“

Čekal, že odpovím, a jeho úzkost rostla, když jsem neodpovídala. „Bojíš se?“ zeptal se.

Ještě chvilku jsem počkala s odpovědí, abych si byla jistá pravdivostí svých slov. „Nejsem v pohodě.“

Na chvilku se zamyslel. „Promiň mi teď mou zvědavost,“ řekl a jeho hlas byl zase bezstarostný, „ale už jsi někdy…?“ sugestivně se odmlčel.

„Samozřejmě, že ne.“ Začervenala jsem se. „Říkala jsem ti, že jsem tohle k nikomu dřív necítila, ani nic, co by se tomu blížilo.“

„Já vím. To jenom že znám myšlenky druhých lidí. Vím, že láska a tělesná touha nejdou vždycky ruku v ruce.“

„Pro mě ano. Teď jsem ráda, že pro mě vůbec existují,“ povzdechla jsem si.

„To je pěkné. Aspoň tuhle věc máme společnou,“ prohlásil spokojeně.

„Tvoje lidské instinkty…“ začala jsem. Čekal. „No, připadám ti v tom ohledu vůbec přitažlivá?“

Zasmál se a zlehka prohrábl mé skoro suché vlasy.

„Možná nejsem člověk, ale jsem muž,“ ujistil mě.

Proti své vůli jsem zívla.

„Odpověděl jsem na tvoje otázky, teď bys měla spát,“ rozhodl.

„Nejsem si jistá, jestli dokážu usnout.“

„Chceš, abych odešel?“

„Ne!“ ohradila jsem se až příliš hlasitě.

Zasmál se a pak si začal pobrukovat tu samou neznámou ukolébavku; hlas archanděla, který mi tiše zněl v uchu.

Unavenější, než jsem si uvědomovala, vyčerpaná z dlouhého dne plného duševního i emocionálního vypětí, jaké jsem nikdy předtím necítila, jsem v jeho chladných pažích upadla do spánku.