7. kapitola

Počkala jsem do setmění, potom jsem se tiše vyplížila zadními dveřmi na dvorek.

„Stefane?“ zavolala jsem tiše, aby mě nikdo v domě neslyšel.

Nebylo to zas až tak hloupé, že jsem ho takto volala. Doprovodil mě, aby na mě dohlédl. Bylo by logické, kdyby se zdržoval někde poblíž. Pozoroval, co se děje.

Čekala jsem půl hodiny, ale Stefan se neobjevil. Nakonec jsem se vrátila dovnitř a našla Amber u televize.

„Jdu do postele,“ řekla jsem jí.

Všimla jsem si, že holý krk má bez poskvrnky − ale upír může pít krev i z jiných míst. Já si okolo krku uvázala šátek, jeden z mnoha, které jsem to odpoledne koupila od charity, když jsme se s Chadem vydali na nákupy. Jediná věc s ovcí, kterou jsem našla, byl baret s obrázkem kreslené ovečky. A ta by mi ochranu Syna Božího rozhodně nepřinesla.

„Vypadáš unaveně,“ řekla a zívla. „Já jsem vyčerpaná.“ Ztlumila televizi a otočila se ke mně. „Corban mi pověděl, co se včera v noci stalo. I kdybys už nic víc nezmohla, stejně jsem ti vděčná. Moc pro mě znamená, že jsi ho přesvědčila o tom, že si Chad nevymýšlí.“

Promnula jsem si upíří kousnutí pod jasně rudým hedvábným šátkem. Amber měla mnohem větší problém než jen ducha, ale já netušila, jak jí pomoct.

„Dobře,“ řekla jsem. „Uvidíme se ráno.“

Vrátila jsem se do pokoje, ale nedokázala jsem se přinutit usnout. Přemýšlela jsem, jestli Corban ví, co je jeho klient zač a že pije krev jeho manželce, nebo jestli ho upír klame stejně jako Amber. Přemýšlela jsem, proč Corban navrhl, aby mě Amber pozvala a pomohla jim s duchem, když na ně sám nevěří. Ale pokud ho k tomu přiměl upír… Netušila jsem, proč by to dělal. Pokud se ovšem nejednalo o spiknutí, o způsob, jak by se mě mohla Marsilie zbavit, aniž by si musela dělat starosti s vlky. Ale nedokázala jsem si představit, že by ji nadchlo, kdyby měla něco dlužit jinému upírovi − a upír, který byl tak teritoriální, že ani nevpouštěl jiné upíry na své území, nebyl zrovna nejlepším kandidátem na týmovou práci.

A když už mluvím o Blackwoodovi… povolal k sobě Amber ve dne. Ještě jsem neslyšela o upírovi, který by za denního světla žil, i když jsem musela přiznat, že mé zkušenosti s upíry byly omezené. Uvažovala jsem, kam se poděl Stefan.

„Stefane?“ řekla jsem co nejtišeji. „Ukaž se, ať už jsi kdekoli.“ Možná nemohl dovnitř, protože jsem ho nepozvala. „Stefane? Pojď dovnitř.“ Stále neodpovídal.

Zazvonil mi mobil, a když jsem ho zvedla, nedokázala jsem potlačit šimrání v břiše.

„Ahoj, Adame,“ řekla jsem.

„Myslel jsem, že bys ráda věděla, že se Warren s Darrylem vrátili z upířího doupěte živí a zdraví.“

Ostře jsem se nadechla. „Snad jsi nepřistoupil na to, že se s upíry sejdou v Marsiliině sídle.“

Zasmál se. „Ne, ale znělo to líp, než kdybych řekl, že se dostali živí a zdraví z bistra U Dennyho. Možná to není zrovna romantické místo, ale mají tam otevřeno celou noc a na jasně osvětleném parkovišti nejsou žádná temná zákoutí, kde by mohl někdo číhat.“

„Dosáhli něčeho?“

„Ne tak docela.“ Nezdálo se, že by mu to dělalo starosti. „Vyjednávání zabere čas. Zatím jsme se jenom předváděli a hrozili. Ale Warren si myslí, že Marsilii nejde jen o tvůj pěkný krček − Wulfe něco takového naznačil. Marsilie ví, že co se týká tebe, neustoupím, ale možná bude ochotná jednat o něčem jiném. Jak se ti vede?“

„Sledovala mě sem hůl,“ řekla jsem, protože jsem věděla, že ho to rozesměje.

Rozesmálo. A drsné pohlazení jeho veselí mi proměňovalo kosti ve vodu. „Dokud se nerozhodneš pořídit si stádo ovcí, budeš v bezpečí.“

Hůl, která mě neustále sledovala, v tomto případě až do Spokane, původně způsobovala, že všechny ovce jejího majitele vrhaly každý rok dvojčata. A jako u všech ostatních vílích darů, i tento se nakonec obrátil proti lidskému majiteli. Nevěděla jsem, jestli to pořád dokáže a proč mě vlastně sleduje, ale už jsem si na ni zvykla.

„A co duch?“

Teď, když jsme byli bezpečně venku z podkroví, jsem mu o svém zážitku mohla říct, aniž bych se musela obávat, že se sem rozjede, aby mě zachránil. Mě Blackwood ignoroval − tedy víceméně − ale alfu Smečky columbijského poříčí by rozhodně na pokoji nenechal.

Když jsem skončila, zeptal se: „Proč vás uvěznil na půdě?“

Pokrčila jsem rameny a uvelebila se na posteli. „Nevím. Možná prostě využil příležitosti. Existují fae, kteří rádi páchají podobnou neplechu − šotci a podobní tvorové. Jenže tohle je duch. Viděla jsem ho. Ale zatím jsem nikde neviděla Stefana. Začínám si o něj dělat starosti.“

„Je tam, aby se ujistil, že za tebou Marsilie nikoho nepošle,“ řekl Adam.

„Správně,“ řekla jsem. „Zatím se nikdo neobjevil.“ Dotkla jsem se bolavého krku. Mohlo to být další vysvětlení? Mohl mě kousnout jeden z Marsiliiných upírů?

Nepříjemný pocit v žaludku mi říkal, že tomu tak není. Ne když mohl Blackwood chodit do Ambeřina domu, jak se mu zlíbilo. Ne když k sobě dokázal Amber povolat, svést ji a napít se její krve − ve dne.

„Stefan je dost starý na to, aby se o sebe uměl postarat.“

„Máš pravdu,“ řekla jsem, „ale zůstal sám, odříznutý od ostatních. Byla bych šťastnější, kdyby se objevil.“

„S honem na ducha by ti moc nepomohl − duchové se přece upírům obloukem vyhýbají, ne?“

„Duchové a kočky, jak říká Bran,“ odpověděla jsem. „Ale moje kočka má Stefana ráda.“

„Tvoje kočka má ráda každého, kdo ji hladí.“

Způsob, jakým to řekl − pohlazení v jeho hlase − ve mně vzbudil podezření. Bedlivě jsem se zaposlouchala a uslyšela předení.

„Rozhodně má ráda tebe,“ prohlásila jsem. „Jak tě přesvědčila, abys ji zase pustil k sobě domů?“

„Kňourala u zadních dveří.“ Jeho hlas zněl zahanbeně. Ještě nikdy jsem neslyšela o kočce, která by si dobrovolně zvolila společnost vlkodlaků a kojotů, dokud se u dveří mojí dílny neobjevila Médea. Psům − a většině domácích zvířat − nijak zvlášť nevadíme, ale kočky, to je jiná. Jenže Médea miluje každého, kdo ji hladí… anebo by ji mohl hladit. V tom se dost podobá některým lidem, jež znám.

„Štve vás se Samuelem jednoho proti druhému,“ informovala jsem ho. „A vy jste, drahý pane, podlehl jejím úkladům.“

„Matka mě před ženskými úklady varovala,“ řekl pokorně. „Budeš mě muset zachránit. Když budu moct hladit tebe, nebudu potřebovat ji.“

V telefonu se vzdáleně ozval zvonek u dveří.

„Na návštěvu je trochu pozdě,“ namítla jsem.

Adam se rozesmál.

„Co?“

„Je to Samuel. Právě se zeptal Jesse, jestli jsme neviděli tvoji kočku.“

Povzdychla jsem si. „Muži jsou tak slabí. Raději by ses měl jít přiznat.“

Ukončila jsem hovor, zadívala se do tmy a přála si být doma. Kdybych spala vedle Adama, žádný pitomý upír by se mi neodvážil okusovat krk. Nakonec jsem vstala, rozsvítila a vytáhla vílí knihu. Po několika stránkách jsem si přestala dělat starosti s upíry, zabalila se do přikrývky − Amber musela nastavit klimatizaci na vlkodlačí teplotu − a začetla jsem se do příběhu o fae, kteří straší pod mosty.

Když jsem se o něco později probudila, třásla jsem se a v rukou jsem pevně svírala vílí hůl, kterou jsem naposledy viděla stát opřenou o stěnu vedle dveří. Dřevo v mých rukou bylo na rozdíl pokoje horké. Byla tu taková zima, že jsem necítila nos a dech se mi srážel v páru.

Chvíli poté se domem rozlehl vysoký, nepříjemný zvuk a stejně náhle i utichl.

Shodila jsem přikrývky na podlahu. Vzácnou starou knihu potkal stejný osud − ale měla jsem příliš velký strach o Chada, než abych se ji pokusila zachytit. Vyběhla jsem z ložnice a čtyřmi kroky se dostala k chlapcově ložnici.

Dveře se odmítly otevřít.

Klikou se dalo otočit, takže nebylo zamčeno. Zapřela jsem se do dveří ramenem, ale ani se nehnuly. Pokusila jsem se použít hůl, která byla pořád teplejší, než by měla být, jako páčidlo, ale marně. Neměla jsem se o co zapřít.

„Dovol,“ zašeptal Stefan těsně za mnou.

„Kde jsi byl?“ obořila jsem se na něj, protože se mi hluboce ulevilo. S upírem po ruce duch určitě zmizí.

„Na lovu,“ řekl a opřel se do dveří ramenem. „Zdálo se mi, že máš všechno pod kontrolou.“

„Jo,“ řekla jsem. „No, zdání může klamat.“

„To vidím.“

Slyšela jsem, jak dřevo zapraskalo a neochotně povolilo. Nakonec se dveře upírovi vytrhly, záštiplně práskly do stěny a Stefan vklopýtal dovnitř.

V mém pokoji byla zima, ale v Chadově doslova mrzlo. Všechno pokrývala jinovatka a připomínala nadpozemskou krajku. Chad ležel uprostřed postele jako mrtvý − nedýchal, ale oči měl děsem vytřeštěné.

Se Stefanem jsme se rozběhli k posteli.

Ale duch nezmizel a Stefan ho nezahnal. Nemohli jsme dostat Chada z postele. Přikrývka byla přimrzlá jak k němu, tak k lůžku a odmítala ho pustit. Odhodila jsem hůl na zem, popadla přikrývku oběma rukama a táhla. Chvěla se v mém sevření jako živá a námraza při styku s mojí pokožkou okamžitě tála.

Stefan chytil přikrývku pod Chadovou bradou a roztrhl ji v půli. Pak Chada popadl s rychlostí útočícího hada a zvedl ho z postele.

Sebrala jsem hůl, následovala je z pokoje ven na chodbu a litovala, že jsem se od střední školy nezajímala o oživovací techniky.

Ale sotva jsme se dostali bezpečně z pokoje, Chad začal nasávat vzduch do plic jako vysavač.

„Potřebuješ kněze,“ řekl mi Stefan.

Ignorovala jsem ho a soustředila se na Chada. „Jsi v pořádku?“

Chlapec se vzchopil. Možná byl drobný, zato měl nezlomného ducha. Kývl, Stefan ho postavil na nohy a podepřel ho, když Chad zavrávoral.

„Ještě nikdy jsem nic podobného neviděla,“ přiznala jsem. Hleděla jsem do Chadova pokoje a na vodu, která stékala dolů po rychle tajícím okně. Podívala jsem se na Stefana. „Myslela jsem, že se ti duchové vyhýbají.“

Zíral do pokoje. „Já taky. Já…“ Podíval se na mě a zmlkl. Zvedl mi bradu a prohlédl si napřed jednu, pak i druhou stranu mého krku. A já pochopila, že mě podruhé kousli. „Kdopak tě okusuje, cara mia?“

Chad pohlédl na Stefana, pak zasyčel a prsty naznačil upíří špičáky.

„Ano, já vím,“ řekl Stefan − a použil znakovou řeč. „Upír.“ Kdo by to byl tušil? Stefan uměl znakovou řeč; nepřipadalo mi to zrovna jako upírská dovednost.

Chad mu řekl ještě pár věcí. Když skončil, zavrtěl Stefan hlavou.

„Ta upírka tu není; neopustila by Tri-Cities. Jde o jiného upíra.“ Natočil se ke mně, aby Chad neviděl, co říká. „Jak to děláš?“ zeptal se věcně. „V tomhle městě žije půl milionu lidí a jen jeden upír, a ty upoutáš jeho pozornost. Jak jsi to udělala? Zkřížila jsi mu cestu při běhání?“

Ignorovala jsem paniku, kterou ve mně vyvolal fakt, že mě dvakrát kousl hajzlík, kterého jsem sotva znala. Když jsem mu říkala hajzlík, tolik mě neděsil. Nebo mě aspoň neměl tolik děsit. Ale James Blackwood mě už dvakrát kousnul a já to pokaždé prospala… anebo ještě hůř, přiměl mě zapomenout.

„Prostě mám štěstí,“ řekla jsem. Nechtěla jsem o tom mluvit před Chadem. Kdyby zjistil, že James Blackwood je upír, mohl by se ocitnout v nebezpečí.

Chad udělal několik gest.

„Promiň,“ řekl Stefan. „Jsem Stefan, Mercyin přítel.“

Chad se zamračil.

„Patří k těm dobrým,“ ujistila jsem ho. Střelil po mně pohledem, který jasně říkal: „No dobrá, ale co dělá uprostřed noci v mém domě?“ Předstírala jsem, že jeho pohledu nerozumím. A protože jsem neuměla znakovou řeč, nemohl se zeptat přímo. Nebylo to fér, ale nechtěla jsem mu lhát − a opravdu jsem mu nechtěla říct celou pravdu.

„Musí odsud,“ řekl Stefan. „A tebe vezmu zpátky do Tri-Cities.“ Vypadalo to, že řekne víc, ale pak pohlédl na Chada a zavrtěl hlavou. Asi něco o Blackwoodovi.

„Půjdu si vzít něco na sebe,“ řekla jsem. „Líp se mi přemýšlí, když mám na sobě víc než jen triko a kalhotky.“

Oblékla jsem se v koupelně − a dobře si přitom prohlédla druhé kousnutí. Pak jsem si ranky zakryla vyšívaným červeným šátkem.

Vrátit se domů? Čeho bych tím dosáhla? A čeho jsem vlastně dosáhla tady?

Chtěla jsem pomoct Amber a dostat se na čas z Marsiliina dosahu. To druhé se mi povedlo − anebo jsem aspoň nenarušila Adamovo jednání. Ale Amber jsem nijak nepomohla… zatím.

Zírala jsem na svoji bledou, vyčerpanou tvář a přemýšlela co dělat. Blackwood je měl v hrsti.

Otřásla jsem se. Nic jsem necítila, žádné chladné místo ani pach, neslyšela jsem žádný zvuk − a přesto jsem věděla, že mě něco pozoruje. „Nech toho chlapce být,“ řekla jsem neviditelnému šmírákovi.

A všechny vlasy na hlavě se mi naježily.

Čekala jsem, že každým okamžikem zaútočí. Ale nic se nestalo a spojení s duchem se pomalu vytratilo.

Stefan zaklepal. „Všechno v pořádku?“

„Jo,“ řekla jsem. Něco se stalo, ale já netušila co. Byla jsem unavená, vyděšená a rozzlobená. Vyčistila jsem si zuby a otevřela dveře koupelny.

Stefan s Chadem se opírali o protilehlé stěny chodby a diskutovali o něčem tak živě, až jim ruce doslova létaly.

„Stefane.“

Rozhodil rukama a obrátil se ke mně. „Jak si může myslet, že Dragon Ball Z je lepší než Scooby-Doo? Tohle pokolení neumí ocenit klasiku.“

Postavila jsem se na špičky a políbila ho na tvář. Zády k Chadovi jsem řekla: „Jsi fajn chlap.“

Stefan mě poplácal po hlavě.

Zkontrolovala jsem Chadův pokoj, ale uvnitř to vypadalo, jako by se vůbec nic nestalo, po jinovatce nezůstala ani stopa vlhkosti. Jen roztržená přikrývka na zemi vedle Chadovy postele napovídala, že tu k něčemu došlo.

„Několik upírů něco podobného dokáže,“ řekl Stefan a mávl rukou na Chadův pokoj. „Umí hýbat věcmi, aniž by se jich dotkli, zabít lidi, aniž by s nimi byli v jednom pokoji. Ale nikdy jsem neslyšel o duchovi s podobnou mocí. Obyčejně jsou to ubohá stvoření, která se snaží předstírat, že stále žijí.“

Necítila jsem upíra, jenom krev − a ta zmizela spolu s námrazou. Viděla jsem ducha, sice ne jasně, ale byl tam. Natočila jsem se, aby mi Chad neviděl na ústa. „Myslíš, že si Blackwood hraje na ducha?“

Stefan potřásl hlavou. „Není to Netvor. Nemá na to správný původ. V New Yorku žil indický upír…“ Pohlédl na mě a zakřenil se, pak mi přitiskl prst na čelo. „Indický s tečkou na čele, ne indiánský s peřím. On a jeho klan něco podobného uměli… ale ani oni neuměli vyvolat mráz. Jen upíři, které osobně stvořil, měli podobné schopnosti − a proměňoval jen indické ženy. Asi před stoletím je všechny zabili a myslím, že Blackwood je ještě starší.“

Chad naprosto uchváceně sledoval Stefanova ústa. Provedl několik gest a Stefan mu odpověděl: „Jsou mrtví. Ne. Zabil je někdo jiný. Ano, jsem si jistý, že to byl někdo jiný.“ Pohlédl na mě. „Mohla bys tomu klukovi vysvětlit, že jsem spíše Spike než Buffy? Darebák, ne superhrdina?“

Zamrkala jsem na něj. „Jsi můj hrdina.“

Trhl sebou a o několik kroků couvl, jako bych ho uhodila. Napadlo mě, co mu asi Marsilie řekla, když ho mučila.

„Stefane?“

Otočil se k nám, zasyčel a jeho výraz přiměl Chada ustoupit až ke mně. „Jsem upír, Mercy.“

Nemínila jsem dovolit, aby si hrál na zádumčivého upíra, který nenávidí sám sebe. Zasloužil si víc. „Jo, to nám došlo. Prozradily tě špičáky − tlumoč to Chadovi, prosím.“ Počkala jsem, až to udělal. Jeho pohyby byly trhané zlostí nebo něčím podobným. Chad se uvolnil.

Stefan pokračoval ve znakové řeči a téměř vzdorně řekl: „Nejsem žádný hrdina, Mercy.“

Pohlédla jsem zpříma na Chada. „To asi znamená, že ho neuvidím v kostýmu, co?“

Chad se pokusil předposlední slovo zopakovat a tvářil se zmateně.

Stefan si povzdychl. Dotkl se Chadova ramene, a když chlapec vzhlédl, vyhláskoval prsty kostým. Chad udělal znechucený obličej.

„Hej,“ řekla jsem, „před smrtí bych ještě ráda viděla pobíhat kolem pohledné muže v upnutých kostýmech.“

Stefan to vzdal a zasmál se. „Já to teda určitě nebudu,“ řekl mi. „Tak co teď, Velká lovkyně.“

„To je pěkně ubohé jméno pro superhrdinku,“ opáčila jsem.

„Scooby-Doo už je zabrané,“ řekl důstojně. „A vše ostatní zní ve srovnání s jeho jménem uboze.“

„Ale teď vážně,“ řekla jsem. „Asi bychom měli najít jeho rodiče.“ Doufala jsem, že i navzdory Chadovu výkřiku, bouchání dveří a našemu hovoru mírumilovně spí. Najednou mi došlo, že je to zlé znamení, že tu nejsou a nepečují o syna.

„My? Chceš, abych šel s vámi?“ Stefan povytáhl obočí.

Nemínila jsem po Chadovi chtít, aby lhal rodičům. A pokud se Amber a jejímu muži něco stalo, chtěla jsem mít Stefana u sebe. Jejich pokoj se nacházel na opačné straně domu a měl silné dveře − a neměli tak dobrý sluch jako Stefan a já. Možná spali. Sevřela jsem pevně hůl.

„Jo. Půjdeš s námi, Stefane. Chade?“ Ujistila jsem se, že mi vidí do obličeje. „Neříkej rodičům, že Stefan je upír, dobře? Ze stejného důvodu, o kterém už jsme mluvili. Upírům se nelíbí, když o nich lidi vědí.“

Chad ztuhl, pohlédl na Stefana a odvrátil se.

„Hej. Ne, Stefan ne,“ řekla jsem mu. „Jemu to nevadí. Ale ostatním ano.“ A otec by mu asi stejně nevěřil − a možná by o tom pověděl Blackwoodovi. A já si byla docela jistá, že jeho by určitě namíchlo, že Chad ví o upírech.

Vydali jsme se do Ambeřina pokoje a otevřeli dveře. Uvnitř panovala tma a já viděla na posteli dvě nehybné postavy. Ztuhla jsem, pak jsem si uvědomila, že je slyším dýchat. Na nočním stolu vedle Corbana stála prázdná sklenka od brandy − když jsem přestala panikařit, ucítila jsem ho. Na Ambeřině straně jsem pak spatřila lahvičku s prášky.

Chad proklouzl okolo mě, přelezl desku v nohách postele a vtlačil se mezi ně. V blízkosti rodičů už nemusel předstírat statečnost. Jeho studené nohy dokázaly to, co hluk nesvedl. Corban se posadil.

„Chade…“ Uviděl nás. „Mercy? Kdo je to s vámi a co děláte v naší v ložnici?“

„Corbane?“ Amber se převrátila. Působila trochu omámeně, ale když uviděla napřed Chada, pak nás, probrala se. „Mercy? Co se stalo?“

Všechno jsem jim pověděla a vynechala jen fakt, že Stefan je upír. Vlastně jsem se o něm ani nezmínila, hovořila jsem jen o „nás“. Ani si toho nevšimli. Jakmile zjistili, že Chad nedýchal, přestal je Stefan zajímat.

„Ještě nikdy jsem nic podobného neviděla,“ přiznala jsem. „Tohle je naprosto mimo moji ligu. Myslím, že musíte Chada ještě teď v noci odvézt do hotelu.“

Corban mě vyslechl s neproniknutelným výrazem. Vstal z postele a skoro stejným pohybem vzal do ruky župan. Slyšela jsem, jak jde chodbou, ale do Chadova pokoje nevstoupil. Chvíli stál před jeho dveřmi, pak se vrátil. Věděla jsem, co viděl − nic až na roztrženou přikrývku − a byla jsem ráda, že byl u toho, když se autíčko samo od sebe rozjelo.

Zůstal stát ve dveřích ložnice a zadíval se na nás. „Za prvé, sbalíme si věci na několik dnů. Za druhé, najdeme hotel. Za třetí, promluvím si s bratrancovým švagrem, je jezuitský kněz.“

„Já se vrátím domů,“ prohlásila jsem, než mi mohl říct, abych se sebrala a už se nevracela. Chtěla jsem jim pomoct s Blackwoodem, který si z Amber dělal krevní banku, ale nevěděla jsem jak. A podle toho, co jsem slyšela, s ním zatím nikdo nic nezmohl. „Nemám vám jak pomoct a musím se vrátit do práce.“

„Děkuji, že jsi přijela,“ řekla Amber. Vstala z postele a objala mě. A já věděla, za co je mi nejvíce vděčná. Přesvědčila jsem jejího manžela o tom, že Chad nelže. Zároveň jsem věděla, že je to nejmenší z jejích starostí.

Corban na mě zíral, jako by si myslel, že za všechno nějak můžu já. Taky mě to napadlo. Něco duchovo chování zhoršilo a nejočividnější příčinou jsem byla já.

Přenechala jsem je balení, sama si šla sbalit a před odjezdem jsem Amber znovu objala.

Pořád páchla upířinou − ale to já a Stefan taky.

*

Stefan mlčel, dokud jsme nebyli téměř na okraji Spokane. Promluvil, až když jsme míjeli letiště. „Chceš, abych řídil?“

„Ne,“ odpověděla jsem. Možná jsem byla unavená, ale nelíbilo se mi, když za volantem mého vanagonu seděl někdo jiný. Jakmile dáme se Zeem zpátky dohromady rabbita, vrátím van zpátky do garáže. A kromě toho… „Myslím, že v následujícím miléniu neusnu. Jak mě mohl dvakrát kousnout, aniž bych o tom věděla?“

„Někteří upíři to dokáží,“ řekl Stefan a použil stejně chlácholivý tón, jakým vám doktoři sdělují, že trpíte nevyléčitelnou nemocí. „Já něco takového neumím − a vlastně nikdo z našeho klanu, možná až na Wulfeho.“

„Kousl mě dvakrát. To je horší než jen jednou, že?“ Odpovědí mi bylo ticho.

Něco se mi zavrtělo v přední kapse. Trhla jsem sebou, pak jsem si uvědomila, o co jde. Vytáhla jsem z kapsy vibrující telefon a odpověděla, aniž bych se podívala na číslo volajícího. „Ano?“ Nemusela jsem být tak úsečná, ale byla jsem vyděšená a Stefan mi neodpověděl.

Na okamžik panovalo ticho, pak Adam řekl: „Co se děje? Probudil mě tvůj strach.“

Rychle jsem zamrkala a přála si už být doma. S Adamem místo ve tmě v autě s upírem.

„Promiň, že jsem tě vyrušila.“

„Je to výhoda pouta smečky,“ řekl Adam. A protože mě znal, dodal: „Jsem alfa, proto se podobné věci dostanou napřed ke mně. Nikdo jiný nic necítil. Co tě vyděsilo?“

„Duch,“ řekla jsem a hlasitě vydechla. „A upír.“

Vymámil ze mě celý příběh. Pak si vzdychl. „Jenom tebe může kousnout jediný upír ve Spokane.“ Neoklamal mě. Jeho hlas možná zněl pobaveně, ale já cítila jeho zlost.

Dokud však předstíral, mohla jsem předstírat i já. „Stefan řekl skoro totéž. Myslím, že to není fér. Jak jsem mohla vědět, že nejlepším klientem Ambeřina manžela je upír?“

Adam se žalostně zasmál. „Skutečnou otázkou je, proč nikoho z nás nenapadlo, že se něco takového stane. Ale teď už jsi v bezpečí?“

„Ano.“

„Takže na tebe počkám doma.“

Zavěsil, aniž by se rozloučil.

„Tak,“ řekla jsem, „pověz mi, co mi může Blackwood provést, když mě dvakrát kousl.“

„Nevím,“ odpověděl Stefan a vzdychl. „Když si s někým vyměním dvakrát krev já, dokážu ho kdykoli a kdekoli najít. Můžu ho k sobě zavolat − a pokud je blízko, můžu ho přinutit přijít ke mně. Ale to jen v případě skutečné výměny krve − já se napiju tvojí, ty mojí. Nakonec… z lidí, se kterými si upír vymění krev, může nakonec udělat své otroky. Je to otázka bezpečnosti, protože nový upír může být dost nebezpečný. Obyčejné pití krve není tolik riskantní. Ale ty nereaguješ vždy tak, jak je běžné. Možná nebudeš mít vůbec žádné následky.“

Vzpomněla jsem si na Amber, která živila upíra už kdovíjak dlouho, a na jejího manžela, jenž byl možná ve stejné situaci, a udělalo se mi zle. „Z bláta do louže,“ řekla jsem. „Zatraceně.“ Dobrá. Uvažuj pozitivně. I kdybych se do Spokane nevydala, upír by měl Amber a jejího manžela stejně pod kontrolou, jen by to nikdo nevěděl. „Byla jsem v bezvědomí, mohl mě přesto donutit k výměně krve?“

Povzdychl si a schoulil se. „Nevzpomínáš si, jak tě kousl. To neznamená, že jsi byla v bezvědomí.“

Nával paniky mě zaskočil. Od chvíle, kdy jsem opustila Tri-Cities, jsem neměla ani jeden záchvat. Podařilo se mi zastavit u krajnice, vyskočit z vozu a doběhnout k příkopu, teprve pak jsem se vyzvracela. Z čiré, příšerné hrůzy se mi převrátil žaludek. Ještě nikdy jsem neměla tak silný nával paniky. Bolelo mě srdce i hlava a nedokázala jsem přestat brečet.

A najednou bylo po všem. Prostoupilo mě teplo a obklopilo mě ze všech stran: smečka. Adam. A to jsem nechtěla Adamovy vlky, kteří už mě měli plné zuby, otravovat. Stefan mi utřel obličej papírovým kapesníkem, odhodil ho na zem, vzal mě do náruče a odnesl zpátky k autu. Neposadil mě na sedadlo řidiče.

„Můžu řídit,“ namítla jsem, ale můj hlas postrádal jakoukoli sílu. Smečka prolomila moji paniku, ale já je pořád cítila, čekali, byli připravení.

Připravení mě znovu zachránit.

Ignoroval mé chabé protesty a zařadil rychlost.

„Existuje důvod, proč by mi vysál krev a nevyměnil si ji se mnou?“ zeptala jsem se, ale spíše s morbidní touhou vědět vše než se skutečnou nadějí.

„Kdyby si s tebou vyměnil krev, mohla bys zavolat i ty jeho,“ přiznal Stefan neochotně.

„Kolikrát by k výměně muselo dojít? Stačila by jedna?“

Pokrčil rameny. „Liší se to případ od případu. Ty reaguješ na upírskou magii podivně, takže by u tebe mohlo být zapotřebí sto výměn, anebo by mohla stačit jediná.“

„Říkal jsi, že bych ho mohla zavolat. Znamená to, že by musel přijít ke mně?“

„Vztah upíra a lidí, kteří ho živí, není rovnocenný, Mercy,“ vyštěkl. „Ne. Slyšel by tě. To je vše. Kdyby sis vyměnila krev se všemi ovcemi,“ slovo doslova vyplivl, „hlasy v hlavě by tě dohnaly k šílenství. Má to i své výhody. Ovce jsou silnější, nakrátko imunní vůči bolesti − jak sama nejlíp víš. Upír získá sluhu, který se nakonec stane otrokem, dobrovolně ho krmí a během dne se o něj stará.“

„Promiň,“ řekla jsem mu. „Nechtěla jsem tě rozzlobit. Jen potřebuju vědět, čemu čelím.“

Natáhl se a poplácal mě po koleni. „Rozumím. Omlouvám se.“ Pokračoval už pomaleji. „Stydím se za to, co jsem. Muž, kterým jsem býval, by nikdy nedokázal žít na úkor tolika jiných lidí. Ale už dávno jím nejsem.“

Předjel náklaďák (jeli jsme do kopce). „Pokud se napil tvé krve jen proto, že jsi byla po ruce, pak asi k výměně nedošlo, ale…“

„Ale?“

„Nemyslím si, že by ti dokázal tak dokonale vymazat paměť, kdyby ti nedal napít své. U člověka by to šlo, to ano. Ale ty máš silnou vůli.“ Pokrčil rameny. „Většinu mistrů upírů živí jejich potomci − jiní upíři. Blackwood na svém území jiné upíry nesnese, a pokud vím, žádné potomky nemá. Možná si to vynahrazuje tím, že provádí výměnu, kdykoli se krmí.“

Uvažovala jsem o tom, pak jsem si zdřímla. S trhnutím jsem se probudila, jakmile jsme najeli na dálnici u Ritzvillu. Ještě něco přes sto kilometrů a budeme doma.

„Nebude tě moct k ničemu donutit, když si vytvoříš pouto s jiným upírem,“ řekl Stefan.

Podívala jsem se na něj, ale upřeně hleděl na silnici před sebou − jako bychom se proplétali serpentinami hor v Montaně a nejeli po prázdné a téměř rovné asfaltové silnici.

„Nabízíš se?“

Kývl. „Mám nebezpečně málo jídla. Když si vyměníme krev, posílí mě to a nebudu muset několik dalších nocí lovit.“

Minutu jsem o tom přemýšlela. Ne že bych se chystala na to přistoupit, na jeho nabídce totiž bylo víc − zjistila jsem, že u upírů už to tak bývá. U Stefana to ale hned neznamenalo, že mi tají nějakou výhodu, kterou by mu výměna krve poskytla.

„Uděláš si nepřítele,“ namítla jsem. „James Blackwood vládne Spokane a dokáže město ubránit před všemi nadpřirozenými tvory, nejen před upíry. To znamená, že je utkvěle majetnický − a surový. Nepotěší ho, když ho o mě připravíš.“

Pokrčil rameny. „Když budeš v Tri-Cities, až ze Spokane tě asi zavolat nedokáže. A pravděpodobně se o to ani nepokusí, pokud se uchyluje k výměně krve při každém krmení. Ale když se připoutáš ke mně, budeš mít jistotu.“ Mluvil pomalu. „Už jednou jsme si krev vyměnili. A já se můžu postarat o to, aby to nebyla špatná zkušenost.“

Kdyby mě k sobě Blackwood zavolal, kdyby ze mě udělal jednu ze svých ovcí, Adam by sebral smečku a šel mě zachránit. Mary Jo už kvůli mým problémům málem zemřela. Dokud zůstanu v Tri-Cities, možná si ani neuvědomí, že mě nemůže zavolat právě kvůli Stefanovi.

„Adam je můj druh,“ řekla jsem. Nevěděla jsem, jestli mu můžu prozradit, že mě Adam přijal do smečky. „Mohl by se Blackwood dostat skrze mě k Adamovi?“

Stefan zavrtěl hlavou. „A já taky ne. Zkoušeli to. Náš starý pán… Marsiliin stvořitel, měl rád vlky a experimentoval s nimi. Krevní pouta fungují na jiné úrovni než ta ve vlkodlačí smečce. Udělal si ovci z alfovy družky, byla taky vlkodlak, protože doufal, že se mu skrz ni podaří ovládnout alfu i celou smečku, ale nepovedlo se to.“

„Marsilie se taky ráda zakousne do vlkodlaka,“ řekla jsem. Viděla jsem to na vlastní oči.

„Zdá se, že krev vlkodlaků vyvolává závislost.“ Pohlédl na mě. „Já se jí nikdy nenapil. Tedy až do oné noci. A nemíním to znovu udělat.“

Buďto jsem se chystala udělat tu nejhloupější, nebo tu nejchytřejší věc v životě.

„Je trvalé?“ zeptala jsem se. „Pouto mezi námi?“

Zprudka na mě pohlédl. Chystal se něco říct, ale zarazil se.

Nakonec řekl: „Dneska v noci jsem ti pověděl věci, o kterých neví ani jiní upíři. Zapovězené věci. Kdybych byl Marsiliin potomek nebo kdyby nezlomila moje pouta s klanem, nemohl bych ti toho říct ani tolik.“

Klepal dlaněmi do volantu. Minul nás obrovský karavan, který za sebou táhl Hondu Accord. „Tahle auta jsou pomalá jako chudokrevné školní autobusy,“ řekl. „Je divné, že řídit je je taková zábava.“

Čekala jsem. Kdyby odpověď zněla ano, kdyby pouto bylo trvalé, nevytáčel by se. Pokud pouto není trvalé, mohla bych ho zrušit, jakmile bych se zbavila Blackwooda. Dočasné pouto se Stefanem mi nepřipadalo tak děsivé jako trvalejší pouto s Adamem.

„Marsilie dokáže pouta mezi mistrem a ovcemi zrušit,“ řekl. „Může je buďto vzít na sebe, nebo je úplně rozvázat.“

„To mi zrovna nepomůže,“ namítla jsem. „Mám takový dojem, že by nás raději zabila, než nám pomohla.“

„V tom máš pravdu,“ souhlasil tiše. „Ano. Ale tuším, že to zvládne i Wulfe, něco podobného aspoň naznačil.“ Hlas mu zledovatěl, takže vůbec nezněl jako Stefanův. „A Wulfe mi tolik dluží, že i kdyby mě Marsilie prohlásila za nepřítele klanu, nemohl by odmítnout moji žádost.“ Uvolnil se a zavrtěl hlavou. „Ale jakmile bychom pouto mezi námi zrušili, zase by ses stala zranitelnou vůči Blackwoodovi.“

Nepovažovala jsem Wulfeho za o nic lepšího než Marsilii. Ale na druhou stranu jsem neměla na vybranou, že? Opustila jsem Amber, abych mohla sebrat síly a něco vymyslet, ale nemínila jsem dovolit, aby ji Blackwood zabil.

Přemýšlela jsem, jestli se Zee pořád cítí kvůli zranění, jež jsem utrpěla, když jsem se mu snažila pomoct, dost provinile na to, aby mi znovu půjčil svůj faeský čarovný nůž a amulet, který jsem použila při lovu na upíry. A možná by přihodil i další magický kůl.

Nikdy jsem doopravdy nepřemýšlela o tom, že bych Marsilii zabila, abych se zachránila. Za prvé jsem navštívila sídlo jejího klanu. A za druhé měla dost nohsledů, kteří by se mi následně pomstili.

Tak proč jsem uvažovala o zabití Blackwooda?

Věděla jsem, věděla, že James Blackwood ve skutečnosti nevypadá jako muž, se kterým jsem se setkala. Ale setkala jsem se s ním a nijak zvlášť mě nevyděsil. Neměl nohsledy. A využíval Amber bez jejího vědomí či svolení a měnil ji v otrokyni, v ženu, která nechala dítě doma samotné s duchem a téměř úplnou cizinkou. S duchem jsem Amber pomoc nedokázala… možná jsem celou situaci dokonce ještě zhoršila. Ale mohla bych jí pomoct s upírem.

„Dobrá,“ řekla jsem. „Raději budu,“ téměř jsem se zalkla, „poslouchat tebe než jeho.“

Na okamžik se na mě zadíval. „Dobře,“ souhlasil.

*

Zabočil na odpočívadlo. Na noc tu zastavila řada náklaďáků, ale parkoviště pro osobní vozy bylo prázdné. Rozepnul si bezpečnostní pás a prošel mezi předními sedadly dozadu. Pomalu jsem ho následovala.

Sedl si na lavici vzadu ve voze a poplácal místo vedle sebe. Když jsem zaváhala, řekl: „Nemusíš to dělat. Nebudu tě nutit.“

Pokud mu v tom Stefan nezabrání, Blackwood by mě mohl donutit udělat, co by se mu zlíbilo. Neměla bych jak pomoct Amber.

Na druhou stranu, pokud se ke mně jako první dostane Marsilie, nebudu si muset dělat s podobnými věcmi vůbec žádné starosti.

„Ohrozím tím Adama a jeho smečku?“ zeptala jsem se.

Stefan otázku kvůli mně zvážil, přestože jsem cítila jeho nedočkavost: voněl jako vlk na stopě něčeho chutného. Kdybych se dala na útěk, ovládl by ho lovecký instinkt jako vlkodlaka?

Zírala jsem na něj a opakovala si, že už ho dlouho znám. Nikdy neudělal nic, o čem by si myslel, že by mě ranilo. Byl to Stefan, ne nějaký bezejmenný lovec.

„Nevím jak,“ řekl. „Adamovi se to nebude líbit, tím jsem si jistý. Jen si vzpomeň, jak zareagoval, když jsem tě omylem zavolal. Ale je praktický. Ví, že někdy musíme dělat zoufalá rozhodnutí.“

Posadila jsem se vedle něj a až příliš jsem vnímala chlad jeho těla, větší chlad než obvykle. Byla jsem ráda, že pomůžu i já jemu. Už mě opravdu unavovalo působit přátelům jen žal.

Odhrnul mi vlasy z krku a já ho chytila za ruku.

„Co zápěstí?“ Posledně mě kousl do zápěstí.

Zavrtěl hlavou. „Je to víc bolestivé. Nervová zakončení jsou tam blíž povrchu.“ Podíval se na mě. „Důvěřuješ mi?“

„Nedělala bych to, kdybych ti nevěřila.“

„Dobrá. Budu tě muset pevně sevřít. Kdybys ucukla, až budu pít, mohl bych ti něco roztrhnout a vykrvácela bys.“ Netlačil na mě, prostě seděl na polstrované lavici, jako by mohl čekat věčně.

„Jak?“ řekla jsem.

„Složíš si ruce na břiše a já je tam podržím.“

Zkontrolovala jsem, jestli nepanikařím, ale Tim mě takovým způsobem nikdy nedržel. Snažila jsem se neuvažovat o tom, jak mě tiskl k podlaze, ale dařilo se mi to jen zčásti.

„Jdi dopředu,“ řekl Stefan. „Klíče jsou v zapalování. Musíš se odvézt domů sama, protože tu nemůžu zůstat. Potřebuju hned na lov, jinak…“

Objala jsem se pažemi a naklonila se blíž. „Dobrá, udělej to.“

Pomalu mě vzal okolo ramen a ruku mi položil na pravou paži. Když jsem neucukla, chytil mě za paže tak, že jsem se nemohla osvobodit.

„V pořádku?“ zeptal se klidně, jako by mu oči ve tmě dodávky nezářily jako světla na vánočním stromku.

„V pořádku,“ řekla jsem.

Zuby musel mít ostré jako břitvy, protože jsem si ani nevšimla, kdy mi propíchly kůži, cítila jsem jen chladné vlhko jeho úst. Zabolelo to až ve chvíli, kdy začal sát krev.

Kdo se to krmí u mého stolu?

Stefanovo kousnutí mě nevyděsilo, zato řev v mé hlavě ano. Ale ani jsem se nepohnula, ztuhla jsem jako myš, když spatří kočku. Pokud se nepohne, možná kočka nezaútočí.

Sání Stefanových úst na okamžik polevilo. Pak se znovu pustil do krmení a volnou rukou mě poplácal po koleni. Nemělo by mě to uklidnit, ale uklidnilo. Taky děsivou nestvůru slyšel a nedal se na útěk.

Po chvíli tupá bolest zesílila − a vzteklý řev, který se mi rozléhal hlavou, pomalu utichal. Začínala mi být zima, jako by ze mě nevysával jen krev, nýbrž i všechno teplo. O chvíli později se odtáhl a olízl mi ranky jazykem.

„Kdyby ses podívala do zrcadla,“ zašeptal, „moje kousnutí bys neviděla. On chtěl, abys viděla, co ti provedl.“

Bezmocně jsem se chvěla a Stefan si mě posadil na klín. Byl teplý, doslova mi spaloval studenou kůži. Nadzvedl mě a vytáhl z kapsy zavírací nůž. Řízl se jím do zápěstí, jako kdyby chtěl spáchat sebevraždu.

„Myslela jsem, že na zápěstí to příliš bolí,“ vypravila jsem ze sebe. Myšlenky se mi pohybovaly jen pomalu a čelist mi vibrovala.

„Tebe,“ řekl. „Pij, Mercy. A sklapni.“ Přes tvář mu přelétl slabý úsměv, pak si opřel hlavu dozadu, abych mu neviděla do obličeje.

Asi mi to mělo víc vadit. Kdybych za sebou měla normální noc, asi by mi to vadilo. Ale na nějakou upejpavost jsem ani nepomyslela. Celý život jsem lovila jako kojot a zvíře se nezastaví, aby si jídlo uvařilo. Chuť krve pro mě nebyla ničím novým ani odporným, ne když byla Stefanova − a neumíral ani netrpěl.

Přitiskla jsem rty k jeho zápěstí a zakryla ústy ránu. Stefan vydal zvuk − ale neznělo to, jako by trpěl. Položil mi ruku lehce na hlavu, ale zase ji sundal, jako by mě nechtěl ani tak málo nutit. Byla to moje svobodná volba.

Jeho krev nechutnala jako králičí nebo myší. Byla více hořká − ale zároveň sladší. Ale hlavně byla horká, téměř vařící, a mně byla taková zima. Pila jsem a rána se pomalu hojila.

A vzpomněla jsem si na tu chuť. Jako když dvakrát během dne zaskočíte do McDonaldu na jídlo a objednáte si stejnou věc. Myslí mi probleskla vzpomínka na Blackwoodův hlas.

Nepamatovala jsem si, co řekl nebo co udělal, ale kratičká vzpomínka na zvuk jeho hlasu mě přiměla schoulit se na sedadle. Opřela jsem si hlavu o Stefanovo stehno a rozplakala se. Stefan nechal zápěstí klesnout a druhou rukou mě lehce hladil po hlavě.

„Mercy,“ řekl něžně. „Už to znovu neudělá. Teď už ne. Jsi moje. Nemůže ti zamlžit mysl ani tě donutit cokoli udělat.“

Můj hlas ztlumila látka jeho džínů, když jsem řekla: „Znamená to, že mi můžeš číst myšlenky?“

Zasmál se. „Jenom když piješ. Čtení myšlenek nepatří k mým darům. Tvoje tajemství jsou přede mnou v bezpečí.“ Jeho smích odplavil Blackwoodův hlas.

Zvedla jsem hlavu. „Jsem ráda, že si nepamatuju víc z toho, co udělal,“ řekla jsem Stefanovi. Ale napadlo mě, že moje touha vidět Blackwooda hořet jako Andreho má i osobnější důvod než jen to, co prováděl Amber.

„Jak se cítíš?“ zeptal se.

Zhluboka jsem se nadechla a zvážila to. „Bezvadně. Jako bych mohla doběhnout do Tri-Cities rychleji, než by mě tam dovezl tenhle vůz.“

Zasmál se. „Nemyslím, že by to byla pravda… pokud nepíchneme.“

Vstal a poprvé od… od chvíle, kdy mi přistál na podlaze v obýváku a vypadal jako něco, co pohřbili už před sto lety, vyhlížel dobře. Vstala jsem, ale musela jsem si znovu sednout.

„Rovnováha,“ řekl. „Je to trochu jako být opilý. Rychle to pomine, ale domů nás radši odvezu já.“

Měla jsem se cítit příšerně. Hlásek v mé mysli mi neodbytně opakoval, že jsem se měla zeptat svého alfy, než jsem udělala něco… nezvratného.

Ale bylo mi fajn, víc než fajn − a nebylo to jen upíří krví. Poprvé od chvíle, kdy mě Tim znásilnil, jsem měla pocit, že mám život pod kontrolou. Což bylo s ohledem na okolnosti docela směšné.

Ale já sama jsem se rozhodla podřídit Stefanově moci.

„Stefane?“ Sledovala jsem světlomety aut, která nás míjela.

„Hm?“

„Mluvil s tebou někdo o té věci, kterou mi namalovali na dveře dílny?“ Pořád jsem se ho zapomínala zeptat − přestože následující události jasně dokázaly, že to byla hrozba z Marsiliiny strany.

„Nikdo mi nic neřekl,“ odvětil. „Viděl jsem to sám.“ Jeho oči zářily ve světle aut rudě. Jako na fotografii vyfocené s bleskem, vypadal ale děsivěji. Vyvolalo to na mojí tváři úsměv.

„Byla to práce Marsilie?“

„Téměř jistě.“

Mohla jsem to nechat být. Ale měli jsme čas a já v hlavě slyšela Branův hlas, který říkal: Informace jsou důležité, Mercy. Sežeň si všechna potřebná fakta.

„Co přesně to znamená?“

„Je to znamení zrádce,“ řekl. „Znamená to, že ta osoba zradila klan a všichni, kdo s ní mají něco společného, jsou na odstřel. Je to vyhlášení války.“

Nic jiného jsem nečekala. „V tom znamení je nějaká magie,“ řekla jsem. „Co způsobuje?“

„Brání tomu, abys ho přemalovala,“ řekl. „A pokud zůstane na dveřích dlouho, začne přitahovat stvůry, které nemají s upíry nic společného.“

„Báječné.“

„Můžeš si vyměnit dveře.“

„Jo,“ řekla jsem nevrle. Možná mi pojišťovna nahradí škodu, když jí vysvětlím, že se kosti nedají přemalovat, ale velké naděje jsem si nedělala.

Chvíli jsme jeli mlčky a já přemýšlela o všem, co se za posledních několik dní stalo, a snažila se přijít na to, jestli jsem mohla něco udělat jinak.

„Hej, Stefane? Jak to, že jsem Blackwooda po tom, co mě kousl, necítila? Dneska v noci jsem byla trochu rozptýlená, ale včera, po prvním kousnutí, jsem svůj pokoj zkontrolovala.“

„Jakmile tě ochutnal, poznal, co jsi.“ Stefan se protáhl a vůz trochu vybočil ze směru. „Nevím, jestli se tě snažil přesvědčit o tom, že je člověk, nebo tak po sobě vždycky uklízí. Ve Staré zemi existovali tvorové − nejen vlkodlaci − kteří nás lovili podle pachu nebo podle věcí, které jsme po sobě zanechali, jako vlasy, sliny nebo krev. Mnozí staří upíři vždy odstraňují z doupat a lovišť všechny stopy.“

Skoro jsem zapomněla, že něco takového dokáží.

Probudila mě změna zvuku motoru, jak zpomalil, aby se zařadil do městského provozu.

„Chceš odvézt k sobě domů, nebo k Adamovi?“ zeptal se.

Dobrá otázka. Byla jsem si sice docela jistá, že Adam pochopí, co jsem udělala, ale nijak jsem se na ten rozhovor netěšila. A byla jsem příliš unavená, než abych mohla dobře zvážit, co si nechat pro sebe − a jak zabiji Blackwooda. Chtěla jsem si promluvit se Zeem, než budu mluvit s Adamem, ale hlavně jsem se potřebovala pořádně vyspat.

„K sobě.“

Zase jsem podřimovala, když zprudka dupl na brzdy. Vzhlédla jsem a poznala proč: uprostřed silnice stála žena a hleděla na zem, jako by něco ztratila. Vůbec si nás nevšímala.

„Znáš ji?“ Byli jsme v mojí ulici jen kousek od mého domu, takže Stefanova otázka byla logická.

„Ne.“

Zastavil asi dvanáct metrů od ní a žena konečně vzhlédla. Předení motoru utichlo, Stefan se ohlédl, pak otevřel dveře a vystoupil.

Potíže.

Svlékla jsem se, otevřela dveře, proměnila se a vyskočila. Kojot sice není velký, ale má zuby a překvapivě účinné drápy. Proplížila jsem se pod vozem a vylezla zpod nárazníku na opačné straně, kde se Stefan opíral o kapotu s pažemi ledabyle založenými na hrudi.

Dívka už nebyla sama. Stáli vedle ní tři upíři. První dva jsem znala z dřívějška, i když jsem nevěděla jejich jména. Třetím byla Estelle.

V Marsiliině klanu bývalo dříve pět upírů, kteří si byli mocí prakticky rovni a jejichž přežití nezáviselo na paní: Stefan; Andre, kterého jsem zabila; Wulfe, děsivý čaroděj v chlapeckém těle; Bernard, který mi připomínal kupce z Dickensova románu; a Estelle, Mary Poppinsová nemrtvých. Ještě nikdy jsem ji neviděla oblečenou jinak než do šatů guvernantky z počátku dvacátého století a dnešní noc nebyla výjimkou.

Zdálo se, jako by Stefan čekal, až se mu objevím po boku, protože pohlédl dolů na mě a řekl: „Estelle, rád tě vidím.“

„Slyšela jsem, že tě nezničila,“ prohlásila Estelle škrobeným hlasem s britským přízvukem. „Mučila tě, vyhladověla a zapudila − a pak tě poslala zabít tvoji malou kojotí čubku.“

Stefan rozpřáhl ruce, jako by chtěl ukázat, že stále žije… tedy nežije. „Je to přesně, jak říkáš.“ Jeho hlas zněl melodicky a italštěji než obvykle.

„A přesto jste oba tady, ty i ta čubka.“

Zavrčela jsem na ni, a když Stefan odpověděl, slyšela jsem v jeho hlase úsměv: „Myslím, že se jí nelíbí, když jí tak říkáš.“

„Marsilie je šílená. Byla šílená, když se před dvanácti lety probudila, a její stav se od té doby nezlepšil.“ Estellin hlas zjihl a postoupila vpřed. „Kdyby nebyla šílená, nikdy by tě nemučila − tebe, svého oblíbence.“

Očividně čekala, že Stefan něco řekne, ale mlčel. „Mám pro tebe návrh,“ řekla mu. „Připoj se ke mně a jednou provždy se Marsilie zbavíme − víš, že kdyby si uvědomovala, co se z ní stalo, sama by tě k tomu vybídla. Je tak posedlá návratem do Itálie, že nás všechny zničí. Náš domov je tady − náš klan se nikomu neklaní. Itálie pro nás nic neznamená.“

„Ne,“ řekl Stefan. „Neobrátím se proti své paní.“

„Už není tvojí paní,“ zasyčela Estelle. Přistoupila ještě blíž a já se přitiskla Stefanovi k noze. „Mučila tě − viděla jsem, co ti provedla. Tobě, který ji miluje − týrala tě hlady a stáhla ti kůži z těla. Jak ji můžeš pořád podporovat?“

Stefan neodpověděl.

A já s naprostou jistotou věděla, že jsem udělala dobře, když jsem uvěřila, že mě ochrání a nepromění mě v bezduchou otrokyni. Stefan by se nikdy neobrátil proti svým milovaným. Ať už by udělali cokoli.

Estelle rozhodila rukama. „Idiote. Blázne. Zemře buďto mojí rukou, nebo Bernardovou. A ty víš, že klanu se pod mým vedením povede lépe než pod vedením toho hlupáka Bernarda. Mám kontakty. Můžeme růst a sílit, až se nám nevyrovnají ani dvory v Itálii.“

Stefan se přestal opírat o van. Úmyslně pomalu si odplivl.

Napjala se, protože ji urážka rozzuřila, a Stefan se ponuře usmál. „Udělej to,“ řekl − trhl zápěstím a v ruce se mu objevil meč, jako bychom byli uprostřed epizody Highlandera. Vypadal spíše výkonně než krásně, byla to smrtící zbraň.

„Vojáku, toho budeš litovat,“ řekla Estelle.

„Lituji mnoha věcí,“ odvětil a hlas se mu zostřil ledovým vztekem. „Možná k nim bude patřit i to, že tě dnes v noci nechám odejít. Možná bych to neměl dělat.“

„Vojáku,“ řekla. „Pamatuj, kdo tě zradil. Víš, jak se se mnou spojit − nečekej, až bude příliš pozdě.“

Upíři zmizeli nadpřirozenou rychlostí a lidská návnada běžela za nimi. Stefan čekal s mečem v ruce, zatímco se k životu probudil vůz a záře světlometů odhalila jeden z černých mercedesů klanu. Proburácel okolo nás a zmizel ve tmě.

Rozhlédl se, pak se zeptal mě: „Cítíš něco, Mercy?“

Zavětřila, ale až na Stefana všichni upíři zmizeli… anebo stáli po větru. Potřásla jsem hlavou a oběhla vůz. Stefan zůstal jako správný džentlmen venku, zatímco jsem se oblékala.

„To bylo zajímavé,“ řekla jsem, když nasedl a nastartoval.

„Hlupačka.“

„Marsilie?“

Stefan zavrtěl hlavou. „Estelle. Marsilii se nevyrovná. Bernard… je silnější a houževnatější, i když je mladší. Spolu možná něco svedou, ale já se k nim rozhodně nepřidám.“

„Neznělo to, jako by spolupracovali,“ namítla jsem.

„Budou si pomáhat, dokud nedosáhnou svého cíle, pak si to rozdají mezi sebou. Ale jsou hloupí, pokud si myslí, že se dostanou tak daleko. Možná zapomněli nebo nikdy nevěděli, co Marsilie dokáže.“

*

Zastavil na příjezdové cestě a oba jsme vysedli.

„Pokud mě budeš potřebovat, pokud znovu uslyšíš Blackwoodovo volání − prostě v duchu vyslov moje jméno a prej si, abych byl u tebe. Objevím se.“ Vypadal pochmurně. Doufala jsem, že za to může setkání s Estelle, ne starost o mě.

„Děkuji.“

Pohladil mě palcem po tváři. „S děkováním ještě počkej. Možná změníš názor.“

Poplácala jsem ho po paži. „Rozhodla jsem se.“

Lehce se mi uklonil a zmizel.

„To je fakt bezva,“ řekla jsem do tmy a najednou se cítila tak unavená, že jsem nedokázala udržet oči otevřené. Vešla jsem dovnitř a zavrtala se do peřin.