12. kapitola

„Mohla bych si od tebe krev prostě vzít, až budeš spát, drahá,“ řekl duch. „Jen jsem chtěla, aby to byl dar. Když mi ji dáš, pomůžu ti.“ Vypadala jako žena, kterou byste si najali na hlídání dětí. Sladká, milující, lehce blahosklonná.

„To neuděláte,“ zavrčela jsem. A cítila jsem, jak něco luplo. Něco jsem udělala.

Vytřeštila oči a couvla. „Samozřejmě že ne, poklade. Samozřejmě že ne, pokud nechceš.“

Snažila se to zakrýt, ale něco jsem udělala. Podobnou věc jsem cítila v koupelně Ambeřina domu, když jsem duchovi řekla, aby nechal na pokoji Chada. Magie. Nebyla to magie fae ani čarodějů, přesto to byla magie. Cítila jsem ji.

„Povězte mi,“ řekla jsem a snažila se na ni zatlačit, napodobit autoritu, která byla Adamovi bližší než na míru šité košile. „Jak Blackwood docílil toho, aby v Ambeřině domě strašilo? Byla jste to vy?“

Stiskla podrážděně rty a oči se jí rozzářily jako upírovi, kterým bývala. Přesto odpověděla: „Ne. Byl to chlapec, Jamesův malý experiment.“

Na rohu stolu kus od klecí, na němž ležely naskládané papírové krabice, stál stoh asi šesti nebo osmi dvacetilitrových kbelíků. S třeskotem se převrhl a kbelíky se odkutálely do kanálku uprostřed místnosti.

„Mám pravdu,“ zvolala zlomyslně, což se k jejímu babičkovskému vzezření vůbec nehodilo. „Udělal z tebe upíra a hrál si s tebou, dokud jsi ho neznudila. Pak tě zabil, ale hrál si s tebou dál, dokud tvoje tělo prostě neshnilo.“

Stejně jako to Blackwood udělal s Amber, ji ale nestačil proměnit v upíra, než z ní udělal zombie. Mysli jen na přítomnost, řekla jsem si. Nemrhej energií na něco, co nemůžeš změnit.

Kbelíky se zastavily a místnost ztichla, slyšela jsem jen vlastní dech.

Bryskně se oklepala. „Nikdy se nezamiluj,“ řekla mi. „Oslabí tě to.“

Nevěděla jsem, jestli mluví o sobě, o mrtvém chlapci nebo o Blackwoodovi. Víc mě ale zajímaly jiné věci. Kdyby se mi tak podařilo přimět ji, aby mi odpověděla na otázky.

„Povězte mi,“ řekla jsem, „nač přesně mě Blackwood potřebuje.“

„Ty jsi ale hrubá, drahoušku. Copak tě starý vlk nenaučil slušnému chování?“

„Povězte mi,“ řekla jsem, „jak mě chce Blackwood využít.“

Zasyčela a odhalila špičáky.

Pohlédla jsem jí nadřazeně do očí, jako by byla vlk. „Povězte mi to.“

Odvrátila se, narovnala a uhladila si sukně, jako by byla nervózní a ne rozzlobená, ale já znala pravdu.

„Je, co jí,“ řekla nakonec, když jsem nepovolila. „To přece říkal. Nikdy dřív jsem o něčem podobném neslyšela, jak jsem mohla tušit, co vyvádí? Myslela jsem, že pil jeho krev, protože mu chutnala. Ale s krví do sebe nasával i jeho moc. Stejně jako to udělá s tebou. Aby mě mohl využít, jak se mu zlíbí.“

A zmizela.

Zírala jsem. Blackwood se napije mojí krve a získá… co? Ostře jsem se nadechla. Ne. Schopnost dělat to, co dělal − ovládat duchy.

Kdyby zůstala, položila bych jí další tucet otázek. Ale nebyla jediným duchem poblíž.

„Hej,“ řekla jsem tiše. „Je pryč. Můžeš vylézt.“

Voněl trochu jinak než ona, ale oba byli cítit starou krví. Rozdíl mezi jejich pachy byl nepatrný, ale když jsem se snažila, odlišila jsem je. Jakmile jsem mluvila se ženou, stále jsem cítila jeho pach, proto jsem věděla, že ještě neodešel.

To jeho jsem cítila v Ambeřině domě. To on skoro zabil Chada.

Zjevil se postupně, seděl v otevřeném prostoru na betonové podlaze zády ke mně. Tentokrát vypadal hmotnější a já viděla, že jeho košile je ručně šitá, i když nijak zvlášť povedená. Nepocházel z tohoto století ani z dvacátého, spíše z devatenáctého.

Vytáhl z hromady kbelík a kutálel s ním po podlaze, až narazil na prázdnou klec dubového muže. Střelil po mně mrzutým pohledem. S očima upřenýma na zbývající kbelíky řekl: „Taky mě donutíš mluvit?“

„Bylo to nezdvořilé,“ přiznala jsem, aniž bych odpověděla na otázku. Pokud věděl něco, co by mi pomohlo dostat odsud Chada, Corbana a mě živé, udělám, co budu muset. „Ale nevadí mi chovat se hrubě k někomu, kdo mi chce ublížit. Víš, proč chce moji krev?“

„Když jí někdo krev dobrovolně daruje, může pouhým dotykem zabíjet,“ řekl. „Kdyby si ji vzala potají, nefungovalo by to − ale možná ti ji ukradne prostě ze záště.“ Mávl rukou, převrátil jednu z krabic na stole a vysypal z ní pěnové kuličky. Pět nebo šest jich roztočil v miniaturním tornádu. Brzy o ně ale ztratil zájem a kuličky spadly na zem.

„Dotykem?“ zeptala jsem se.

„Lidé, čarodějnice, fae: může zabít kohokoli. Když ještě žila, říkali jí babička Smrt.“ Znovu na mě pohlédl. Nevyznala jsem se v jeho výrazu. „Chci říct, když byla upírem. Dokonce i ostatní upíři se jí báli. Tak zjistil, co dokáže.“

„Blackwood?“

Duch se obrátil tváří ke mně a ruka mu přitom prošla kbelíkem, se kterým si před chvílí hrál. „Řekl mi to. Byla paní jeho klanu a jednou, když se napil její krve, zabil pouhým dotykem jiného upíra.“ Nižší upíři pili krev svého pána nebo paní, a sami je naopak krmili. Jak sílili, přestávali k životu krev vládce klanu potřebovat. „Byl prý rozzlobený, dotkl se té ženy a ona se rozsypala v prach. Stejně tak zabíjela i jeho paní. Ale o několik dnů později už to nedokázal. Znovu se měl napít její krve až za několik týdnů, proto si najal faeskou prostitutku − zapomněl jsem, jaká fae byla − a úplně ji vysál. Moc fae mu vydržela déle. Experimentoval a zjistil, že čím déle nechá oběti naživu, tím déle může používat jejich moc.“

„Pořád to dokáže?“ zeptala jsem se napjatě. „Pořád zabíjí dotykem?“ Není divu, že se ho nikdo nepokusil připravit o území.

Zavrtěl hlavou. „Ne. A ona je mrtvá, takže už si její schopnosti nemůže vypůjčit. Ona pořád dokáže zabíjet, když jí dá napít krve. Ale už ji nemůže využívat tak jako dřív, než starý indián zemřel. Zabíjení jí nevadí, ale nelíbí se jí, že musí dělat, co jí řekne. Přesně, co jí řekne, a nic víc. Používá ji v obchodních záležitostech a při těch je,“ olízl si rty a snažil si vzpomenout, jaká slova Blackwood přesně použil, „při těch je nezbytná preciznost.“ Usmál se a nevinně vykulil oči. Byly modré. „Ona miluje krveprolití a klidně by to narafičila tak, aby to vypadalo, že vrahem je James. Jednou se jí to podařilo, protože si neuvědomil, že ji nemá úplně pod kontrolou. Velmi ho to rozzlobilo.“

„Blackwood držel v zajetí kožoměnce,“ řekla jsem a skládala si všechno dohromady. „A živil se jeho krví, aby ji mohl kontrolovat − tu ženu, která tady právě byla.“

„Jmenuje se Catherine. Já jsem John.“ Chlapec se zadíval na kbelík a pohnul jím. „Byl milý, Carson Dvanáct lžic. Občas si se mnou povídal a vyprávěl mi příběhy. Řekl mi, že jsem se neměl Jamesovi odevzdat, že bych neměl být Jamesovou hračkou. Že bych měl odejít k Velkému duchovi. Kdysi by mi prý dokázal pomoct.“

Usmál se a tentokrát se v jeho úsměvu objevila lehká zášť. „Byl zlý indián. Jako kluk, nebyl tehdy o moc starší než já, zabil muže kvůli jeho koni a peněžence. Ztratil tak své dovednosti a nedokázal mi už pomoct.“

Jeho zášť mě zbavila rozptylující lítosti. Díky tomu jsem si všimla něčeho, co mi uniklo, když jsem mu poprvé pohlédla do očí. A pochopila jsem, proč je jiný než ostatní duchové, s nimiž jsem se doposud setkala.

Duchové byli pozůstatky zemřelých, zbytky, které zůstaly, když duše odešla. Obvykle je tvořily zhmotněné sbírky vzpomínek. I když dokázali odpovídat a reagovat na vnější stimuly, byli jen utkvělými zlomky živých bytostí − jako duchové psů, kteří hlídali hroby mrtvých pánů, nebo duch holčičky, jehož jsem jednou viděla neustále hledat ztracené štěně.

Ale krátce po smrti bývali někdy jiní. Zažila jsem to na několika pohřbech nebo v domech nedávno zesnulých. Někdy zemřelí bděli nad živými, aby se ujistili, že jsou v pořádku. Byli víc než jen zbytky lidí, kterými bývali − poznala jsem rozdíl. Vždy jsem si myslela, že se nejedná o duchy, nýbrž o samotné duše.

A stejnou věc jsem viděla v Ambeřiných mrtvých očích. Stáhl se mi žaludek. Když zemřete, měli byste být osvobozeni. Nebylo fér, nebylo správné, že Blackwood našel způsob, jak uvěznit jejich duše i po smrti.

„Přikázal ti Blackwood zabít Chada?“ zeptala jsem se.

Zaťal ruce v pěst. „On má všechno. Všechno. Knihy a hračky.“ Jeho hlas sílil. „Má žluté autíčko. Podívej se na mě. Podívej se na mě!“ Vyskočil na nohy. Zíral na mě divokýma očima, ale když znovu promluvil, šeptal: „Má všechno a já jsem mrtvý. Mrtvý. Mrtvý.“ Znenadání zmizel, ale kbelíky se rozlétly do všech stran. Jeden v letu narazil na mříže mojí klece a roztříštil se na oranžové úlomky pevného plastu. Další mě pořezal na ruce.

Nebyla jsem si jistá, jestli to znamenalo ano či ne.

Zůstala jsem sama. Sedla jsem si na postel a zády se opřela o studenou betonovou zeď. John věděl o kožoměncích víc než já. Přemýšlela jsem, jestli říkal pravdu o tom, že si musím uchovat jistou morálku, abych si udržela své schopnosti − mezi něž teď patřila schopnost ovládat duchy. Zatím jsem ale neslavila nijak valné úspěchy, takže to asi chtělo praxi.

Snažila jsem se přijít na to, jak by mi mé nadání mohlo pomoct odsud všechny bezpečně dostat. Pořád jsem se tím užírala, když jsem uslyšela dolů po schodech scházet lidi: návštěva.

Vstala jsem, abych je pozdravila.

Byli to moji spoluvězni. A zombie.

Amber švitořila o Chadově příštím zápase v softbalu a vedla dolů Corbana, který byl očividně pořád pod vlivem upíra, a Chada, jenž je následoval prostě proto, že nemohl nic jiného dělat. Tvář mu hyzdila modřina, kterou tam neměl, když jsem odcházela z jídelny.

„Teď se pěkně vyspíte,“ řekla jim. „Jim půjde taky do postele, jen co zavře fae zpátky tam, kam patří. Nechceme, abyste byli unavení, až bude čas vstávat.“ Otevřela jim dveře, jako by se vůbec nejednalo o celu − myslela si snad, že jsou v hotelovém pokoji?

Pozorovat zombie bylo jako sledovat záznam toho, co někdo jiný řekl, ale sestříhaný tak, že se úplně změnil obsah. Slova, která Amber vypouštěla z úst, neměla skoro žádný vztah k tomu, co dělala.

Corban vklopýtal dovnitř a zůstal stát uprostřed klece. Chad proběhl okolo matčiny oživlé mrtvoly, s vytřeštěnýma očima se zastavil vedle postele a celý se třásl. Pořád mu bylo deset, ať už byl jakkoli statečný.

Pokud tohle přežije, bude potřebovat dlouhou terapii. Pokud ovšem najde psychiatra, který mu uvěří. Co že byla tvoje matka? Možná bychom ti měli předepsat něco na uklidnění… nějaké prášky pro duševně choré.

„Hopla,“ řekla Amber bláznivě vesele. „Skoro jsem zapomněla.“ Rozhlédla se a smutně zavrtěla hlavou. „To je tvoje práce, Mercy? Char vždycky tvrdila, že si tak dobře rozumíte, protože jste obě v hloubi duše nepořádnice.“ Sesbírala kbelíky − rozlámaný ale neuklidila − a naskládala je zpátky na místo. Jeden vzala, postavila ho do Chadovy a Corbanovy klece a odstranila použitý v rohu. „Vynesu ho a umyju, dobře?“

Zamkla dveře.

„Amber,“ řekla jsem a vložila do hlasu sílu. „Dej mi ten klíč.“ Byla mrtvá, ne? Musela mě taky poslouchat?

Zaváhala. Viděla jsem to. Pak se zářivě usmála. „Ty jsi ale dareba, Mercy. Jim tě potrestá, až mu o tom povím.“

S kbelíkem v ruce opustila místnost a zavřela za sebou dveře. Slyšela jsem, jak si pohvizduje celou cestu nahoru. Potřebovala jsem víc praxe, nebo jsem ještě nepřišla, jak na to.

Sklopila jsem hlavu, objala se pažemi, odvrátila se od Chada a čekala na Blackwoodův návrat. Ignorovala jsem to, jak Chad zalomcoval klecí, aby upoutal moji pozornost. Až se Blackwood vrátí, nechtěla jsem, aby mě nachytal při tom, že držím Chada za ruku, mluvím na něj nebo něco podobného.

Věděla jsem, že neexistuje sebemenší naděje, že by Blackwood nechal Chada po všem, co viděl, žít. Ale neměla jsem v úmyslu poskytnout upírovi další důvod, aby mu ublížil. A kdybych se přestala mít na pozoru, jen těžko bych dokázala zamaskovat strach.

Po čase vklopýtal dovnitř s Blackwoodem v patách dubový muž. Nevypadal o moc líp, než když s ním Blackwood skončil. Fae byl jen něco málo přes metr dvacet vysoký, ale byl by vyšší, kdyby se narovnal. Krk měl ve srovnání se širokým čelem a silnou čelistí příliš krátký.

Bez protestů zamířil rovnou do cely, jako by už příliš často bojoval a byl poražen. Blackwood ho v cele zamkl. Pak pohlédl na mě, vyhodil klíč do vzduchu a zase ho zachytil. „Už nebudu posílat Amber dolů s klíči.“

Nic jsem neřekla a on se zasmál. „Trucuj si, jak chceš, Mercy. Nic to nezmění.“

Trucovat? Odvrátila jsem se. Já mu ukážu trucování.

Zamířil ke dveřím.

Spolkla jsem vztek a podařilo se mi nezalknout se. „Jak jste to udělal?“

Neurčité otázky je těžší ignorovat než ty konkrétní. Probouzí zvědavost a nutí oběť odpovědět, i kdyby s vámi jinak nemluvila.

„Udělal co?“ zeptal se.

„To s Catherine a Johnem,“ řekla jsem. „Nejsou obyčejní duchové.“

Usmál se, protože ho potěšilo, že jsem si toho všimla. „Rád bych řekl, že mám nadpřirozenou moc,“ prohlásil a zasmál se, protože se považoval za vtipného. Utřel si z očí imaginární slzy smíchu. „Ale ve skutečnosti je to jejich volba. Catherine je odhodlaná se mi pomstít. Viní mě z toho, že jsem ukončil její nadvládu teroru. John… John mě miluje. Nikdy mě neopustí.“

„Přikázal jste mu zabít Chada?“ zeptala jsem se chladně, jako bych byla jen zvědavá.

„Ach, tak to je otázka.“ Pokrčil rameny. „Právě proto tě potřebuji. Ne. Zkazil mi zábavu. Kdyby udělal, co jsem po něm chtěl, přišla bys sem a odevzdala se mi dobrovolně, abys ochránila své přátele. On je přinutil utéct. Trvalo skoro půl dne, než jsem je našel. Nechtěli se mnou jít a… no, viděla jsi, jak dopadla chudinka Amber.“

Nechtěla jsem to vědět. Nechtěla jsem položit následující otázku. Ale potřebovala jsem zjistit, co Amber provedl. „Co jste snědl, že dokážete vytvářet zombie?“

„Ach, ona není zombie,“ odpověděl. „Viděl jsem tři sta let staré zombie, které vypadaly jako den staré mrtvoly. Dědí se v rodinách jako poklady. Pokud Amber nezavřu do mrazáku, do týdne se jí budu muset zbavit. Ale čarodějové potřebují nejen moc, nýbrž i znalosti − a nestojí za ty potíže. Ne. Tohle jsem se naučil od Carsona − Catherine nebo John ti o něm už určitě pověděli. Je zajímavé, že ho jediná vražda připravila o veškerou moc, a já − budeš mi muset věřit, když ti povím, že jsem provedl mnohem, mnohem horší věci, než je prostá vražda z hamižnosti − přitom neměl vůbec žádný problém použít, co jsem si od něj vzal. Možná byly jeho problémy psychosomatického původu, co myslíš?“

„Prozradil jste mi, jak si udržujete Catherine a Johna,“ řekla jsem. „Co Amber?“

Usmál se na Chada, který stál tak daleko od otce, jak jen mohl. Vypadal křehce a vyděšeně. „Zůstala, aby ochránila syna.“ Podíval se zpátky. „Ještě nějaké otázky?“

„Zrovna teď ne.“

„Dobře. Ach, John už tě v nejbližší době nepřijde navštívit. A myslím, že bude lepší držet stranou i Catherine.“ Opatrně za sebou zavřel dveře. Schody mu cestou nahoru vrzaly pod nohama.

Když odešel, zeptala jsem se: „Dubový muži, poznáš, když zapadne slunce?“

Fae, který opět ležel natažený na betonové podlaze, ke mně otočil hlavu. „Ano.“

„Povíš mi, až zapadne?“

Na dlouhou chvíli se odmlčel. „Ano.“

Corban klopýtl, zavrávoral a rychle mrkal. Blackwood ho propustil ze své moci.

Zhluboka, roztřeseně se nadechl, pak se otočil k Chadovi a začal s ním naléhavě hovořit znakovou řečí.

„Nevím, kolik Chad pochopil z toho, co se děje… asi příliš mnoho. Ale nevědomost ho může zabít.“

Chvíli trvalo, než jsem pochopila, že mluví se mnou − celým tělem se soustředil na syna. Když skončil, Chad, který se od něj pořád držel co nejdál, začal znakovou řečí odpovídat.

Corban sledoval synovy ruce a přitom se mě zeptal: „Kolik toho víš o upírech? Máme nějakou šanci dostat se odsud?“

„Mercy mi v době sklizně vrátí svobodu,“ řekl dubový muž chraplavě. Tentokrát anglicky.

„Udělám, co budu moct,“ ujistila jsem ho. „Ale nevím, jak to provést.“

„Prozradil mi to dub,“ řekl, jako by to tím pádem byla naprosto jistá věc. „Není to nijak starý strom, ale upír ho velmi rozzlobil, proto napnul síly. Jen doufám, že si trvale neublížil.“ Slova doslova vychrlil a některé souhlásky mu splynuly. Odvrátil se a vyčerpaně vydechl.

„Dá se dubům skutečně tolik věřit?“ zeptala jsem se.

„Dalo se,“ řekl. „Kdysi.“

Odmlčel se, proto jsem Corbanovi pověděla tu nejdůležitější věc, kterou jsem o našem zrůdném vězniteli věděla. „Upíra můžeš zabít, když ho bodneš dřevěným kůlem do srdce, usekneš mu hlavu nebo ho utopíš ve svěcené vodě − což je nepraktické, pokud nemáš po ruce bazén a kněze, který vodu posvětí − přímým slunečním svitem nebo ohněm. Prý je lepší, když zkombinuješ několik metod.“

„A co česnek?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Kdepak. Upír, kterého znám, mi ale řekl, že kdyby si měl vybrat mezi obětí, která smrdí česnekem, a tou, která jím nesmrdí, vybral by si tu druhou. Stejně se ale ani k česneku, ani k dřevěnému kůlu nedostaneme.“

„Vím o slunečním světle − kdo neví? Ale zdá se, že na Blackwooda nepůsobí.“

Kývla jsem na dubového muže. „Zdá se, že dokáže ukrást některé schopnosti obětem, jimž pije krev.“ V žádném případě jsem se nemínila zmínit o výměně krve před Chadem. „Duboví muži, jako je tady tento pán, se živí slunečním svitem − Blackwood je tak díky jeho krvi vůči slunci imunní.“

„A krví,“ ozval se dubový muž. „V dávných dobách přinášeli lidé stromům krvavé oběti, aby byly šťastné.“ Povzdychl si. „Dává mi napít krve a drží mě tak při životě, jinak by mě klec z chladného železa zabila.“

Byl Blackwoodovým vězněm už devadesát tři let. To pomyšlení zchladilo optimismus, který jsem si udržela celou cestu z Tri-Cities. Ale dubový muž neměl za druha vlkodlaka ani nebyl připoutaný k upírovi.

„Zabila jsi už někdy upíra?“ zeptal se dubový muž.

Kývla jsem. „S jedním mi pomohli a druhý byl zranitelný, protože byl den a on spal.“

Takovou odpověď asi neočekával.

„Chápu. Myslíš si, že dokážeš zabít tady toho?“

Významně jsem se zadívala na mříže. „Nezdá se, že bych si vedla zrovna dobře. Nemám kůl, bazén se svěcenou vodou ani oheň…“ Sotva jsem to dořekla, uvědomila jsem si, že je tu jen velmi málo hořlavých věcí. Chadova postel, naše oblečení… a to bylo všechno.

„Já taky k ničemu nebudu,“ ozval se Corban hořce. „Ani jsem nedokázal zabránit tomu, abych tě unesl.“

„Taser patří k Blackwoodovým vynálezům?“

„Není to taser − taser slouží k obraně. Blackwood prodává svoji omračující zbraň jistým… vládním organizacím, které nechtějí, aby po výsleších zůstaly na vězních stopy násilí. Má mnohem větší sílu než taser. Není to zbraň určená pro civilní trh, ale…“ Znělo to, jako by byl na zbraň pyšný, jako by prezentoval produkt na obchodní schůzce. Zarazil se a prostě řekl: „Omlouvám se.“

„Není to tvoje vina,“ ujistila jsem ho. Podívala jsem se na Chada, který pořád působil vystrašeně. „Hej, mohl bys mi něco tlumočit?“

„Dobrá.“ Corban pohlédl na syna. „Povím mu, co udělám.“ Provedl několik gest, pak řekl: „Můžeš.“

„Blackwood je upír,“ řekla jsem Chadovi. „To znamená, že si tvůj otec nemůže pomoct a musí poslouchat jeho rozkazy − upíři takové věci umí. Já jsem před jeho vlivem tak trochu chráněná, ze stejného důvodu vidím i duchy a můžu s nimi mluvit. Jen proto ještě neprovedl stejnou věc i se mnou. Zatím ne. Ale poznáš, kdy má tvého otce pod kontrolou. Blackwoodovi se nelíbí, když tvůj otec používá znakovou řeč − sám ji totiž neumí. Takže když s tebou táta nebude mluvit znakovou řečí, je to znamení. A tvůj táta taky s jeho mocí bojuje, poznáš to podle jeho ramen…“

Zmlkla jsem, protože Chad začal divoce gestikulovat a zdůrazňoval přitom všechny pohyby. Dalo by se říct, že ječel.

Corban mi netlumočil, co Chad řekl, ale když odpovídal, mluvil nahlas a jeho gesta byla pomalá, aby ho chlapec nemohl špatně pochopit. „Samozřejmě že jsem tvůj otec. Držel jsem tě v náruči, když ses narodil, a seděl u tebe, když jsi následujícího dne málem zemřel. Jsi můj. Vysloužil jsem si právo být tvým otcem. Blackwood chce, aby ses cítil sám a vyděšený. Je to surovec, který se živí utrpením stejně jako krví. Nedovol, aby vyhrál.“

Chadovi se roztřásla čelist, ale než jsem mohla spatřit jeho slzy, zabořil tvář do Corbana.

Nebyla to nejvhodnější chvíle pro Ambeřin návrat.

„Nahoře je horko,“ oznámila. „Mám spát tady dole s vámi.“

„Máš klíč?“ zeptala jsem se. Ne že bych očekávala, že Blackwood zapomene. Šlo mi hlavně o to, abych upoutala její pozornost a dala Chadovi, který si jí ještě nevšiml, chvilku s tátou.

Zasmála se. „Ne, hlupáčku. Jim z tebe neměl vůbec radost − nepomůžu ti utéct. Budu spát tady venku. Bude to docela pohodlné. Jako na táboře.“

„Pojď sem,“ řekla jsem. Nevěděla jsem, jestli to bude fungovat. Nevěděla jsem vůbec nic.

Přišla blíž, netušila jsem ale, jestli poslechla můj příkaz, nebo jen vyhověla mojí žádosti.

„Copak potřebuješ?“ Zastavila se na dosah.

Protáhla jsem ruku mřížemi a nastavila ji. Chvíli na ni hleděla, pak vložila svoji ruku do mé.

„Amber,“ řekla jsem vážně a zadívala se jí do očí. „Chad bude v bezpečí. Slibuju.“

Svědomitě přitakala. „Postarám se o něj.“

„Ne.“ Polkla jsem a vložila do hlasu autoritu. „Jsi mrtvá, Amber.“ Její výraz se nezměnil. Přimhouřila jsem oči v co nejlepší imitaci Adama. „Uvěř mi.“

Tvář se jí rozzářila příšerným falešným úsměvem. Chystala se něco říct, najednou ale pohlédla dolů na moji ruku, pak na Corbana a Chada − který si jí ještě pořád nevšiml.

„Jsi mrtvá,“ zopakovala jsem.

Zhroutila se. Nebyl to ladný ani jemný pohyb. Její hlava dutě praštila o zem a nadskočila.

„Může ji znovu ovládnout?“ zeptal se Corban naléhavě.

Klekla jsem si a zavřela oči. „Ne,“ ujistila jsem ho s větším přesvědčením, než jsem cítila. Kdo ví, co Blackwood všechno dokáže? Ale její manžel potřeboval uvěřit, že to pro ni skončilo. V každém případě už v těle nebude přebývat Amber. Amber zemřela.

„Děkuji,“ řekl mi se slzami v očích. Utřel si tvář a poplácal Chada po rameni.

„Hej, chlapče,“ řekl a ucouvl, aby Chad viděl Ambeřino tělo. Dlouho spolu hovořili. Corban se tvářil nezlomně a dovolil tak synovi, aby ho ještě jeden den považoval za Supermana.

Ustlali jsme si tak daleko od Ambeřina těla, jak jen to šlo. Přisunuli si postel k mé cele a spali na ní společně, já si lehla na podlahu vedle nich. Chad natáhl ruku skrz mříže a položil mi ji na rameno. Podlaha cely mohla být lůžkem s hřeby, stejně bych usnula.

*

„Mercy?“

Hlas jsem nepoznávala − ale to ani betonovou podlahu pod tváří. Pohnula jsem se a ihned zalitovala. Všechno mě bolelo.

„Mercy, je tma a Blackwood brzy přijde.“

Posadila jsem se a pohlédla přes místnost na dubového muže. „Dobrý večer.“ Nepoužila jsem jeho jméno. Některým fae se nelíbilo, když jste je oslovovali jménem, a podle toho, jak často to Blackwood dělal, dubový muž k nim asi patřil. Nechtěla jsem mu poděkovat, ale marně jsem se snažila vymyslet, jak mu projevit vděk za to, že vyhověl mojí žádosti.

„Něco zkusím,“ řekla jsem nakonec. Zavřela jsem oči a zavolala Stefana. Když jsem dospěla k závěru, že víc udělat nemůžu, znovu jsem oči otevřela a promasírovala si bolavý krk.

„O co se chceš pokusit?“ zeptal se Corban.

„To ti nemůžu říct,“ řekla jsem. „Je mi to velmi líto. Jenže Blackwood se to nesmí dozvědět − a nejsem si jistá, jestli to fungovalo.“ Ale měla jsem dojem, že ano. Stefana jsem nikdy necítila tak jako Adama. Blackwoodovi se ještě nepodařilo mě ovládnout, a to znamenalo, že by mě Stefan mohl pořád slyšet. Doufala jsem.

Pokusila jsem se spojit i s Adamem. Ale necítila jsem jeho ani smečku. Asi to bylo jen dobře. Blackwood tvrdil, že je na vlkodlaky připravený, a já mu věřila.

Blackwood se neobjevil. Všichni jsme se snažili nevšímat si Amber a já byla ráda, že je ve sklepě chladno. Ani duchové se neukázali. Mluvili jsme o upírech, až jsem jim pověděla všechno, co jsem věděla, vynechala jsem jen jména.

Neobjevil se ani Stefan.

Po dlouhých hodinách nudy a po trapných okamžicích, kdy někdo potřeboval použít kbelík, jsem se znovu pokusila usnout. Zdálo se mi o ovcích. O spoustě ovcí.

*

Někdy kolem poledne následujícího dne jsem začala litovat, že jsem nesnědla jídlo, které Amber uvařila. Ale hlavně jsem měla žízeň. Objevila se i vílí hůl, ale já jí řekla, ať jde pryč a zůstane v bezpečí. Poručila jsem jí to tiše, aby si jí nikdo nevšiml. Když jsem znovu pohlédla do kouta, kde stála, byla ta tam.

Chad naučil mě a dubového muže klít ve znakové řeči a taky hláskovat prsty. Bolely mě z toho ruce, ale on se aspoň zaměstnal.

Že nás Blackwood opět sleduje, jsme poznali podle toho, že Corban zmlkl uprostřed věty. Po několika minutách otočil hlavu a Blackwood vešel.

Upír na mě zle pohlédl. „A kde teď mám sehnat novou kuchařku?“ Odnesl tělo a po několika hodinách se vrátil s jablky, pomeranči a balenou vodou, které nám bez zájmu hodil přes mříže.

Ruce mu páchly Amber, hnilobou a hlínou. Asi ji někde zahrabal.

Odvedl Corbana. Když se Chadův otec vrátil, byl tak slabý, že klopýtal, a na krku měl další kousnutí.

„Můj přítel je v tom lepší než vy,“ prohlásila jsem povýšeně, protože se Blackwood zastavil v otevřených dveřích klece a zadíval se na Chada. „Po jeho kousnutích nezůstávají modřiny.“

Upír práskl dveřmi cely, zamkl je a klíč schoval do kapsy u kalhot. „Kdykoli otevřeš pusu, žasnu nad tím, že ti marok už dávno nezakroutil krkem,“ řekl a pousmál se. „Dobrá. Hladovím kvůli tobě, takže mě můžeš nakrmit.“

Kvůli mně… Když jsem Amber vystrnadila z jejího těla, musela jsem mu ublížit. Dobře. Teď už jen stačilo, aby nadělal spoustu dalších zombie, nebo jak jim vlastně říkal. Pak je budu moct taky odstranit. Tím bych ho mohla oslabit dost na to, abychom ho zničili. Ale na druhou stranu nejbližší lidé, ze kterých mohl udělat zombie, jsme byli my.

Otevřel dveře mojí klece a já se musela vší silou soustředit na přítomnost, abych nezačala panikařit. Bojovala jsem s ním. Myslím, že to nečekal.

Roky karate zdokonalily moje reflexy a byla jsem rychlejší, než by lidé měli být. Ale zároveň jsem byla slabá − jedno jablko denně možná pomáhá předcházet nemocem, ale samo o sobě není nejlepší dietou pro optimální výkon. Po chvíli, která byla příliš krátká, než aby bylo moje ego spokojené, mě uvěznil.

Tentokrát mě nechal při vědomí, když se mi zakousl do krku. Celou dobu to bolelo, takže to byl buďto další trest, anebo mu problém činila Stefanova předchozí kousnutí, nevěděla jsem o něm dost, abych to mohla určit. Když se mě na oplátku pokusil nakrmit svojí krví, ze všech sil jsem se mu vzepřela, až mě nakonec popadl za čelist a přinutil mě pohlédnout mu do očí.

Probudila jsem se na opačné straně klece. Blackwood byl pryč. Chad ze sebe vyrážel zvuky a snažil se upoutat moji pozornost. Zvedla jsem se na čtyři. Když jsem zjistila, že se dál nevyškrábu, posadila jsem se, namísto abych vstala. Chadovy smutné, zoufalé zvuky utichly. Použila jsem znak pro velmi jadrnou nadávku a pomalu jsem nešikovnými prsty hláskovala: „A dost. Už se k němu nebudu chovat mile. Příště ho skalpuju.“

Pousmál se. Corban seděl uprostřed klece a zíral na škrábanec na podlaze.

„No, dubový muži,“ řekla jsem unaveně. „Je den nebo noc?“

Než mohl odpovědět, zhmotnil se v mojí kleci Stefan. Tupě jsem na něj mrkala. Přestala jsem doufat, že se objeví, ale uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy stál přede mnou. Natáhla jsem ruku a lehce se ho dotkla, abych se ujistila, že je skutečný.

Poplácal mě po ruce a rychle vzhlédl, jako by viděl stropem do patra nad námi. „Ví, že jsem tady. Mercy…“

„Musíš odnést Chada,“ řekla jsem mu naléhavě.

„Chada?“ Stefan se zadíval stejným směrem jako já a ztuhl. Začal vrtět hlavou.

„Blackwood mu zabil mámu a udělal z ní zombii, která o něj pečovala, dokud jsem ji natrvalo nezabila,“ vysvětlila jsem. „Chad musí do bezpečí.“

Zíral na chlapce, který naopak zíral na něj. „Když ho odsud odnesu, nebudu se moct několik nocí vrátit. Budu v bezvědomí a nikdo kromě mě neví, kde jsi. Teda až na Marsilii.“ Její jméno doslova vyplivl, jako by se s ní ještě neusmířil. „A ona nepohne prstem, aby ti pomohla.“

„Dokážu přežít několik nocí,“ ujistila jsem ho.

Stefan zaťal ruce v pěst. „Pokud to udělám,“ řekl mi prudce, „pokud to udělám a ty přežiješ, odpustíš mi ty zabité.“

„Dobrá,“ odvětila jsem. „Teď odsud dostaň Chada.“

Zmizel a znovu se objevil vedle Chada. Začal mu něco říkat znakovou řečí, ale oba jsme slyšeli, jak Blackwood pádí dolů po schodech.

„K Adamovi nebo k Samuelovi,“ řekla jsem naléhavě.

„Ano,“ odpověděl Stefan. „Zůstaň naživu.“

Počkal, dokud jsem nekývla, pak zmizel i s Chadem.

*

Blackwooda rozčílilo víc to, že mu Stefan vnikl do domu, než Chadův útěk. Zuřil a řval a mě napadlo, že pokud mě nepřestane bít, nebudu možná moct dodržet slib, který jsem dala Stefanovi.

Očividně dospěl ke stejnému závěru. Zíral na mě. „Dokážu jiným upírům zabránit vstoupit do svého domu. Ale bude mě to stát hodně sil a tvůj přítel Corban asi nepřežije moji žízeň.“ Sklonil se ke mně. „Ach, konečně se bojíš. Dobře.“ Zhluboka se nadechl, jako znalec vína vůně mimořádně kvalitního ročníku.

Odešel.

Schoulila jsem se na podlaze a utrápeně se objala − a přitiskla si k hrudi vílí hůl. Dubový muž se pohnul.

„Mercy, co to tam máš?“

Zvedla jsem ruku a malátně holí zamávala. Nebolelo to tolik, jak jsem se obávala.

Dubový muž se na okamžik odmlčel, pak s posvátnou úctou řekl: „Odkud se tu vzala?“

„Není to moje vina,“ namítla jsem. Chvíli trvalo, než jsem se posadila, ale pak jsem si uvědomila, že se Blackwood musel mít pod kontrolou víc, než jsem si myslela, protože jsem neměla nic zlomeného. Sice jsem byla jedna velká modřina, ale nic mi nezlomil.

„Co tím myslíš?“ zeptal se dubový muž.

„Pokoušela jsem se ji vrátit,“ vysvětlila jsem, „ale pořád se objevuje. Řekla jsem jí, že tohle není dobré místo a že by měla zmizet, ale ona se po chvíli vždycky znovu objeví.“

„Mohu se na ni s tvým svolením podívat?“ zeptal se formálně.

„Jasně,“ řekla jsem a pokusila se mu hůl hodit. Měla jsem to zvládnout. Naše klece od sebe nestály dál než tři metry, ale… modřiny mi ztěžovaly pohyb.

Hůl přistála na podlaze mezi námi. Když jsem se na ni ale polekaně zadívala, přikutálela se zpátky ke mně a zastavila se, až cvakla o mříže.

Potřetí už ji dubový muž chytil.

„Ach, Lughu, báječné dílo,“ broukal a hladil tu věc. Opřel se o ni tváří. „Sleduje tě, protože ti dluží službu, Mercy.“ Usmál se. Vrásky a záhyby v jeho tmavé tváři se probudily k životu a černé oči se fialově rozzářily. „A protože tě má ráda.“

Chystala jsem se něco říct, ale přerušila mě vlna magie.

Dubovému muži zmizel úsměv z tváře. „Magie domácího skřítka,“ řekl mi. „Chce zatarasit druhému upírovi vstup. Domácí skřítka, kterou zajal ještě přede mnou, dosáhla vysvobození na jaře. Pořád skoro plně ovládá její magii.“ Podíval se na Corbana. „Opravdu vyhladoví.“

Mohla jsem udělat jen jedno, i když to znamenalo, že poruším slovo, které jsem dala Stefanovi. Ale nemohla jsem Blackwoodovi jen tak dovolit zabít Corbana.

Svlékla jsem se a proměnila. Mezery mezi mřížemi byly úzké, ale doufala jsem, že ne příliš.

Kojoti jsou štíhlí. Velice štíhlí. Když jsem někudy prostrčila hlavu, věděla jsem, že tudy prolezu celá. Před klecí jsem se otřásla a sledovala, jak se dveře otvírají.

Blackwood se nedíval po mně, soustředil se na Corbana. Proto jsem mohla zasadit první ránu.

Rychlost je jediná fyzická schopnost, kterou mám. Jsem stejně rychlá jako většina vlkodlaků − a ze zkušenosti jsem věděla, že i jako většina upírů.

Po ranách, které mi Blackwood zasadil − a také kvůli nedostatku jídla a množství krve, již mi vysál − jsem měla být slabá a pomalejší. Ale výměna krve s upírem měla i vedlejší efekty. Na to jsem zapomněla. Jeho krev mi dodala sílu.

Z celého srdce jsem si přála vážit aspoň sto kilo namísto patnácti. Přála jsem si mít delší zuby a ostřejší drápy − dokázala jsem mu totiž zasadit jen povrchová zranění, která si léčil stejně rychle, jako jsem mu je způsobovala.

Popadl mě a mrštil mnou o betonovou stěnu. Zdálo se mi, že letím zpomaleně. Stačila jsem se přetočit a naletět do ní nohama namísto bokem, jak zamýšlel. Měla jsem dost síly odrazit se nezraněná, dopadnout na zem a vrhnout se zpátky do útoku.

Ale tentokrát jsem neměla na své straně moment překvapení. Kdybych se dala na útěk, nechytil by mě. Ale zblízka byla výhoda rychlosti menší než nevýhoda velikosti. Zakousla jsem se mu do ramene a zranila ho, ale chtěla jsem ho zabít − a bylo nemožné, aby kojot, ať už jakkoli rychlý nebo silný, zabil upíra.

Uskočila jsem a hledala mezeru v jeho obraně… když tu najednou padl obličejem na betonovou podlahu. Ze zad mu jako žerď vítězného praporu trčela vycházková hůl.

„Kdysi jsem býval dobrý oštěpař,“ řekl dubový muž. „A Lugh byl ještě lepší. Cokoli, co vyrobil, se dalo v případě potřeby použít jako oštěp.“

Udýchaně jsem na něj zírala, pak jsem pohlédla dolů na Blackwooda. Pohnul se.

Proměnila jsem se zpátky v člověka, protože v lidské podobě jsem si lépe poradila s dveřmi. Pak jsem se rozběhla do kuchyně, kde snad měl nůž dost velký na to, aby prořízl kost.

V dřevěném bloku vedle kuchyňského dřezu jsem objevila nejen velký nůž, nýbrž i sekáček na maso. Popadla jsem je oba a rozběhla se zpátky dolů.

Dveře byly zavřené a klika odmítla povolit. „Pusť mě dovnitř,“ poručila jsem a sotva jsem poznávala svůj hlas.

„Ne. Ne,“ ozval se John. „Nemůžeš ho zabít. Zůstanu sám.“

Ale dveře se otevřely a na tom jediném záleželo.

Johna jsem nikde neviděla, ale vedle Blackwooda klečela Catherine. Vzhlédla ke mně, ale víc pozornosti věnovala umírajícímu (v to jsem aspoň doufala) upírovi.

„Dej mi napít, drahoušku,“ broukala. „Dovol mi to a já se o ni postarám.“

Podíval se na mě a pokusil se zvednout na rukou. „Pij,“ řekl a usmál se.

Vítězoslavně zavýskla a sklonila hlavu.

Pořád ještě pila, když sekáček prosvištěl její nehmotnou hlavou a čistě rozťal Blackwoodovi krk. Sekyra by byla lepší, ale díky síle, která mi stále kolovala žilami, splnil úkol i sekáček. Druhým seknutím jsem mu oddělila hlavu úplně od těla.

Odkutálela se mi k nohám, dotkla se mých prstů a já ucouvla. V rukou jsem držela nože, neměla jsem však kdy cítit radost či nevolnost nad tím, co jsem udělala. Ani ne dva metry ode mě se totiž zhmotnila Catherine a babičkovsky se usmívala.

Rozesmáté rty měla zrudlé Blackwoodovou krví. „Zemři,“ řekla a hmátla po mně.

Loni do nás sensei šest měsíců vtloukal techniky boje s chladnou zbraní. Nože nebyly na něco podobného dostatečně vyvážené, ale ušly. Byla to skutečná řezničina a já se k ní dokázala uchýlit jen proto, že jsem zoufale lpěla na přítomnosti. Podlaha i stěny, celá místnost byla zbrocená krví. A ona pořád odmítala zemřít… anebo spíše už byla mrtvá. Noži jsem si ji držela od těla, ale zdálo se, že na ni rány, které jsem jí zasadila, nepůsobí.

„Hoď mi hůl,“ řekl dubový muž tiše.

Upustila jsem nůž a volnou rukou chytila hůl. Vyklouzla Blackwoodovi ze zad tak lehce, jako by tam nechtěla být. Měla jsem dojem, jako by její konec byl velmi ostrý, ale soustředila jsem se na Catherine, takže jsem si tím nemohla být jistá.

Hodila jsem hůl dubovému muži a zatlačila Catherine pryč od Corbanovy klece. Když jsem usekla Blackwoodovi hlavu, zhroutil se Corban na zem podobně jako Ambeřina mrtvola. Doufala jsem, že není mrtvý, ale i kdyby byl, nemohla bych s tím nic udělat.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak dubový muž olízl zakrvácenou hůl aspoň dvacet centimetrů dlouhým jazykem. „Mrtvá krev je nejlepší,“ řekl. Pak se ohnal holí po vnější zdi a pronesl slovo…

Následný výbuch mi podrazil nohy a odhodil mě na Blackwoodovu mrtvolu. Něco mě praštilo do temene.

*

Zírala jsem na sluneční paprsky, které mi ozařovaly ruku. Chvíli trvalo, než mi došlo, že ať už mě praštilo cokoli, muselo mě to omráčit. Pod rukou jsem cítila hromádku popela a ucukla jsem. V popelu ležel klíč. Byl pěkný, zdobně kovaný. Musela jsem sebrat všechnu vůli, abych sáhla do Blackwoodových ostatků a vytáhla ho. Bolel mě každičký kousek těla, ale modřiny, které mi upír způsobil po Chadově útěku, z velké části zmizely. A ty ostatní se vytrácely před očima.

Nechtěla jsem o tom dlouze přemýšlet.

Dubový muž natáhl ruku skrz mříže, ale na sluneční svit, který proudil do sklepení dírou po holi ve zdi, nedosáhl. Oči měl zavřené.

Otevřela jsem klec, ale nepohnul se. Musela jsem ho z ní vytáhnout. Nevěnovala jsem pozornost tomu, jestli dýchá, nebo ne. Tedy alespoň jsem se snažila si toho nevšímat. No a co, že nedýchá? pomyslela jsem si. Fae je velmi těžké zabít.

„Mercy?“ Byl to Corban.

Chvíli jsem na něj zírala a snažila se vymyslet co dál.

„Mohla bys mi odemknout dveře?“ požádal tiše a něžně. Jako by mluvil s pomatenou ženskou.

Pohlédla jsem dolů na sebe a uvědomila si, že jsem nahá a od hlavy až k patě umazaná od krve. Sekáček na maso jsem pořád pevně svírala v levé ruce. Křečovitě se mi sevřela a já měla co dělat, abych ho odhodila na zem.

Klíč odemkl i dveře Corbanovy cely.

„Chad je u přátel,“ řekla jsem. Slova mi lehce splývala a já poznala, že jsem trochu v šoku. To poznání pomohlo, takže jsem pokračovala už zřetelněji: „U přátel, kteří ho dokáží ochránit před běsnícím upírem.“

„Děkuji,“ řekl. „Byla jsi v bezvědomí hodně dlouho. Jak se cítíš?“

Znaveně jsem se usmála. „Bolí mě hlava.“

„Půjdeme tě umýt.“

Odvedl mě nahoru po schodech. Ani mě nenapadlo vzít si s sebou šaty, dokud jsem nestála sama v obrovské zlatočerné koupelně. Pustila jsem sprchu.

„Johne,“ řekla jsem. Neobtěžovala jsem se ho hledat, protože jsem ho cítila. „Už nikdy nikomu neublížíš.“ Cítila jsem tlak magie, který mi prozradil, že jsem svojí schopností ovlivňovat duchy zapůsobila i na něj. A tak jsem dodala: „A zmiz z téhle koupelny.“

Drhla jsem se, dokud mě nezačala bolet kůže, pak jsem se zabalila do ručníku, do kterého bych se vešla třikrát. Když jsem vyšla ven, Corban pochodoval sem a tam po chodbě před koupelnou.

„Komu mám kvůli něčemu takovému zavolat?“ zeptal se. „Nevypadá to dobře. Blackwood zmizel; Amber je mrtvá − a pravděpodobně zahrabaná na zahradě. Jsem právník, a kdybych byl svůj vlastní klient, poradil bych si, abych se přiznal, vyhnul se soudu a přijal nižší trestní sazbu, pokud by mi ji vůbec dali.“

Byl vyděšený.

Konečně mi došlo, že jsme přežili. Blackwood a duch laskavé, babičkovské upírky zmizeli. Tedy aspoň jsem doufala, že duch zmizel. Druhou hromádku popela jsem ve sklepě nenašla.

„Viděl jsi tu druhou upírku?“ zeptala jsem se ho.

Prázdně se na mě zadíval. „Druhou upírku?“

„To je jedno,“ řekla jsem mu. „Sluneční svit ji asi zabil.“

V koutě obývacího pokoje jsem na stolku našla telefon. Vytočila jsem číslo Adamova mobilu.

„Ahoj,“ řekla jsem. Znělo to, jako bych celou noc kouřila cigára.

„Mercy?“ Hned jsem věděla, že jsem v bezpečí.

Posadila jsem se na podlahu. „Ahoj,“ řekla jsem znovu.

„Chad nám prozradil, kde jste,“ řekl mi. „Jsme asi dvacet minut od vás.“

„Chad?“ Věděla jsem, že Stefan bude pořád v bezvědomí. Vůbec mě nenapadlo, že by jim Chad mohl říct, kde nás hledat. To ode mě bylo hloupé. Potřeboval jenom kus papíru.

„Je Chad v pořádku?“ zeptal se Corban naléhavě.

„Je,“ ujistila jsem ho. „A je na cestě zpátky s kavalerií.“

„Vypadá to, že už nás nepotřebujete.“

Potřebuji.

„Blackwood je mrtvý,“ řekla jsem Adamovi.

„Napadlo mě to, když voláš,“ řekl Adam.

„Kdyby nebylo dubového muže, asi by to dopadlo špatně,“ odvětila jsem. „Myslím, že je mrtvý.“

„Pak zemřel čestnou smrtí,“ ozval se Samuel. „Zemřít v boji s netvory temnoty není špatná věc, Mercy. Chad se ptá na otce.“

Utřela jsem si obličej a sebrala myšlenky. „Pověz mu, že je v pořádku. Oba jsme.“ Sledovala jsem, jak mi z nohou mizí modřiny. „Mohli byste… mohli byste se zastavit v hračkářství a koupit mi žluté autíčko? A přivézt ho s sebou?“

Na okamžik se rozhostilo ticho. „Žluté autíčko?“ zeptal se Adam.

„Jo.“ Pak jsem si na něco vzpomněla. „Adame, Corban se bojí, že ho policie obviní z Ambeřiny vraždy − a pravděpodobně i z Blackwoodovy, i když nenajdou tělo.“

„Věř mi,“ řekl Adam. „O všechno se postaráme.“

„Dobrá,“ řekla jsem. „Děkuju.“ Pak mě napadlo ještě něco. „Upíři se budou chtít Chada s Corbanem zbavit. Ví toho příliš.“

„Víte o nich jen ty, Stefan a smečka,“ řekl Adam. „Smečku to nezajímá a Stefan je nezradí.“

„Hej,“ řekla jsem mu lehce a přitiskla si sluchátko k tváři tak silně, až to bolelo. „Miluju tě.“

„Za chvíli jsem tam.“

*

Nechala jsem Corbana v obýváku a neochotně sešla po schodech dolů. Nechtěla jsem vědět jistě, že je dubový muž mrtvý. Nechtěla jsem se postavit Catherine, pokud tu pořád někde je − určitě by mě zabila, kdyby mohla. Ale taky jsem nechtěla být nahá, až se Adam objeví.

Dubový muž zmizel. Dospěla jsem k názoru, že je to dobře. Pokud jsem věděla, fae se po smrti nerozpadají v prach a nemizí. Takže když tu nebyl, znamenalo to, že odešel.

„Děkuju,“ zašeptala jsem, protože mě nemohl slyšet. Pak jsem se oblékla a vyběhla nahoru po schodech, abych s Corbanem počkala na záchranu.

Když se Adam objevil, měl s sebou žluté autíčko, přesně jak jsem žádala. Byl to model VW Brouka. Díval se, jak jsem ho vytáhla z obalu, a následoval mě dolů po schodech do malé místnosti, kde jsem se poprvé probudila. Položila jsem autíčko na postel.

„To je pro tebe,“ řekla jsem.

Nikdo mi neodpověděl.

„Povíš mi, co to mělo znamenat?“ zeptal se Adam, když jsme se vrátili zpátky nahoru.

„Jednou,“ řekla jsem. „Až si budeme u táboráku vyprávět strašidelné historky a já tě budu chtít vyděsit.“

Usmál se a pevně mě objal kolem ramen. „Pojeďme domů.“

Sevřela jsem v ruce řetízek s ovečkou, který jsem našla na stolku vedle telefonu, jako by ho tam pro mě někdo nechal.