10. kapitola

Marsilie na okamžik ztuhla a jen zírala na místo, kde ještě před chvílí stál Stefan. Potom na mě upřela tak záštiplný pohled, že jsem jen tak tak neucouvla, přestože nás od sebe dělila polovina obrovské místnosti.

Zavřela oči a ovládla se. „Wulfe, máš to?“ zeptala se.

„Ano, paní,“ řekl upír. Vstal, zamířil k ní a vytáhl ze zadní kapsy obálku.

Marsilie na ni pohlédla, kousla se do rtu a řekla: „Dej jí to.“

Wulfe změnil směr a vydal se rovnou k nám. Podal mi obálku, která v jeho zadní kapse neutrpěla žádnou újmu. Byla z těžkého papíru, na který se obvykle tisknou pozvánky na svatbu nebo na promoci. Elegantním rukopisem na ní stálo Stefanovo jméno. Byla zapečetěná červeným inkoustem, který páchl upírem a krví.

„Dejte to Stefanovi,“ řekla Marsilie. „Povězte mu, že uvnitř najde informace. Žádné omluvy, žádné výmluvy.“

Převzala jsem obálku a pocítila silné nutkání zmačkat ji a zahodit.

„Bernard má pravdu,“ řekla jsem. „Využila jste Stefana. Ublížila jste mu, zlomila ho, jen abyste si mohla zahrát svoji malou hru. Nezasloužíte si ho.“

Marsilie mě ignorovala. „Hauptmane,“ řekl klidně a zdvořile. „Děkuji vám za varování před Blackwoodem. Na oplátku přistupuji na nabídku smíru. Pošlu vám domů podepsané dokumenty.“

Zhluboka se nadechla a otočila se ke mně. „Dnes v noci jsme dospěli k závěru, že váš čin… zabití Andreho… nepoškodil klan. Neměla jste v úmyslu ublížit nám, což dokazuje vaše ověřené svědectví.“ Nasála vzduch do plic. „Prohlašuji, že jste neohrozila klan a nezradila nás. Nepodnikneme proti vám žádné další kroky − a zkřížené hnáty budou odstraněny…“ Pohlédla dolů na své zápěstí.

„Můžu to udělat ještě dnes v noci,“ nabídl Wulfe jemně.

Kývla. „Před úsvitem.“ Zaváhala, pak dodala tak tiše, jako by slova z krku doslova tahala: „Dělám to pro Stefana. Kdyby bylo po mém, vaše krev a kosti by živily moji zahradu, kožoměnče. Víckrát už si mě proti sobě nepoštvěte.“

Otočila se na podpatku a opustila místnost stejnými dveřmi jako předtím Bernard.

Wulfe pohlédl na Adama. „Vyprovodím vás, aby se vám nic nestalo.“

Adam přimhouřil oči. „Naznačuješ, že se nedokážu postarat o své lidi?“

Wulfe sklopil zrak a hluboce se uklonil. „Samozřejmě že ne. Jen naznačuji, že by vám moje přítomnost mohla ušetřit problémy. A nám potíže s úklidem.“

„Dobře.“

Adam šel v čele. Nechala jsem ostatní vlky projít okolo a snažila se necítit ublíženě, když na mě Mary Jo s Auriel odmítly pohlédnout. Nevěděla jsem, co jim vadí… bylo toho tolik. Byla jsem kojot, upíří kořist a Marsilie si kvůli mně vzala za cíl smečku. Ale vlastně na tom nezáleželo, se žádnou z těch věcí jsem nemohla nic dělat.

Warren, Samuel a Darryl počkali, dokud ostatní neodešli, pak se na mě Warren usmál a šel napřed. Darryl zaváhal a já na něj pohlédla. Byla jsem mu nadřazena, takže jsem měla jít jako poslední a hlídat smečce záda. Najednou se usmál, byl to skutečně vřelý výraz, který jsem u něj ještě nikdy neviděla, alespoň ne namířený mým směrem, a šel také.

„Tak to ne,“ řekl Samuel pobaveně. „Já ke smečce nepatřím, takže můžu jít s tebou.“

„Fakt se potřebuju pořádně vyspat,“ řekla jsem, když jsem se k němu připojila.

„To máš z toho, že se paktuješ s upíry.“ Objal mě okolo ramen. Ruku měl studenou.

Potila jsem se hrůzou, takže jsem si na ten pocit i pach zvykla. Nevšimla jsem si, že i Samuel měl strach.

Když tu byl naposledy, Lily si z něj udělala zákusek − a Marsilie mu provedla ještě něco horšího, zbavila ho vůle, takže jí zcela propadl.

Mě by něco takového vyděsilo. Nedokázala jsem si představit, jaké to muselo být pro vlkodlaka, který žije jen díky tomu, že drží pod kontrolou svého vlka. Neustále.

Zvedla jsem ruku a položila ji na jeho. „Vypadněme odsud,“ řekla jsem. A celou cestu místností jsem vnímala dvě mrtvá těla na zemi a upíry a jejich stáda, kteří seděli nehybně na tribunách, podřízeni rozkazům, které jsem neslyšela. Sledovali nás dravčíma očima a já cítila jejich pohledy v zádech až ke dveřím.

Připomínali mi ducha v koupelně Ambeřina domu.

*

Seděla jsem na sedadle spolujezdce Adamova SUV. Nevěděla jsem, jestli je z půjčovny, nebo si koupil nové − vonělo tak. Paul, Darryl a Auriel se vmáčkli na sedadlo za námi. Samuel přijel vlastním vozem, novým, zářivě rudým mercedesem.

Mary Jo mířila k Adamovu vozu, dokud si nevšimla mě, pak prudce změnila směr a nasedla do Warrenova starého pick-upu. Alec ji sledoval jako ztracené štěně.

„A já si myslela, že Bran je záludný,“ řekla jsem, když Adam projížděl branou, a pokusila se uvolněně schoulit do bezpečí koženého čalounění.

„Všechno jsem tak docela nepochopil,“ řekl Darryl. Musel být unavený, protože měl hlubší hlas než obvykle a já se musela soustředit, abych zachytila jednotlivá slova. „Z nějakého důvodu potřebovala Stefana přesvědčit o tom, že už nepatří ke klanu. A když ho pak oslovili zrádci, musel jejich nabídku odmítnout, aby mohl dosvědčit, že ji předložili?“

„Tak jsem to pochopil i já,“ řekl Adam. „A jen na základě jeho svědectví a se souhlasem jejich stvořitele se mohla se zrádci vypořádat.“

„Dává to smysl,“ ozval se Paul téměř ostýchavě. „Dokud patřil jí, bylo jeho svědectví podle klanových pravidel její. A ti dva jí nepatřili, takže je nemohla zabít jen na základě vlastního rozhodnutí. Potřebovala svědectví někoho zvenčí.“

Přemýšlela jsem, jestli to na mě nenalíčili. Vzpomněla jsem si, jak ochotně mi Wulfe nabídl pomoc, když jsem zabila Andreho. Věděl, že Andreho hledám − při pátrání po něm jsem napřed objevila Wulfeho úkryt. Myslela jsem, že to své paní z vlastních důvodů zatajil… ale možná ne. Třeba Marsilie všechno naplánovala.

Bolela mě hlava.

„Možná jsme ze snahy převzít Marsiliin klan podezřívali špatného upíra,“ nadhodil Adam.

Vzpomněla jsem si na upíra, který stvořil Bernarda a jenž sledoval jeho… soud.

Nechtěla jsem Marsilii litovat; chtěla jsem ji prostě nenávidět za to, co provedla Stefanovi. Ale setkala jsem se s opravdovým zlem ve všech jeho podobách a Bernardův stvořitel ve mně spouštěl veškeré poplašné systémy, co jsem měla. Ne že by všichni upíři nebyli zlí… Najednou jsem si přála, abych mohla říct „až na Stefana“. Ale nemohla jsem. Setkala jsem se s jeho stádem, které Marsilie pozabíjela − a věděla jsem, že pro většinu z nich až na hrstku, která se stane upíry, bude Stefan znamenat smrt. Přesto ve mně druhý upír vyvolával nutkání vzít nohy na ramena a zmizet. Něco v jeho obličeji…

„Jsem rád, že jsem vlkodlak,“ prohlásil Darryl. „Musím si dělat starosti jen s tím, kdy se Warren přestane ovládat a vyzve mě.“

„Warren se umí ovládat velmi dobře,“ řekl Adam. „Nepočítal bych s tím, že v nejbližší době ztratí sebekontrolu.“

„Raději přijmu Warrena jako zástupce alfy než kojota do smečky,“ řekla Auriel napjatě.

Atmosféra ve voze zhoustla.

„To si doopravdy myslíš?“ zeptal se Adam tiše.

„Riel,“ varoval ji Darryl.

„Ano, myslím si to.“ V jejím hlase nezaznívaly žádné pochybnosti. Jako Darrylova družka nebyla tak docela třetí ve smečce − tu pozici zastával Warren. Ale řekněme dvaapůltá, těsně za Darrylem. Kdyby byla muž, nestála by asi o moc níž.

„Na rozdíl od upírů jsou vlkodlaci přímočaří,“ zabrblala jsem a snažila se necítit ublíženě. Odmítnutí nebylo pro kojota vychovaného mezi vlky nic nového. Skoro celý život jsem před ním utíkala.

Nikdy by mě nenapadlo, že vyčerpání a bolest můžou přinést osvícení, ale stalo se. Opustila jsem matku a Portland, než mi mohla říct, abych se spakovala a šla. Žila jsem sama a stála na vlastních nohách, protože jsem nechtěla na nikoho spoléhat.

Myslela jsem si, že Adamovi vzdoruji proto, abych si zachovala vlastní identitu a mohla rozhodovat o svých činech, ne jen po zbytek života plnit rozkazy… a poslouchat. Odmítala jsem žít v područí, ve službě, na které Stefan s tak strašlivou paličatostí lpěl.

Ale neviděla jsem, že jsem se prostě nechtěla znovu dostat do situace, kdy by mě mohl někdo odmítnout. Matka mě dala Branovi, když jsem byla ještě dítě. A on jí mě vrátil, když jsem se stala… nepohodlnou. V šestnácti jsem se nastěhovala zpět k matce, která byla vdaná za muže, s nímž jsem se nikdy nesetkala, a měla dvě dcery, které o mně ani nevěděly, dokud Bran matce nezavolal a neřekl jí, že mě posílá domů. Chovali se ke mně laskavě a vlídně − ale mohli mi jen těžko lhát.

„Mercy?“

„Minutku,“ řekla jsem Adamovi, „právě mě osvítilo.“

Není divu, že jsem Adamovi prostě nepadla k nohám jako každá jiná rozumná bytost, které se dvořil sexy, milý a spolehlivý muž, jenž ji miloval. Kdyby mě Adam odmítl… Cítila jsem, jak se mi z hrdla dere vrčení.

„Slyšel jsi ji,“ řekl Darryl pobaveně. „Musíme počkat na její osvícení. Družka našeho alfy je prorok.“

Podrážděně jsem na něj mávla. Pak jsem se podívala na Adama, který podle předpisů hleděl na silnici.

„Miluješ mě?“ zeptala jsem se a slyšela, jak mi buší srdce.

Zvědavě na mě pohlédl. Jako vlk poznal prudkost v mém hlase. „Ano. Z celého srdce.“

Zadívala jsem se přes rameno na Auriel a vložila do pohledu veškerou sílu vůle. Adam byl můj.

Můj.

A přijmu vše, o co bude ochotný se se mnou podělit, stejně jako mi on pomůže s mými problémy. Budeme si rovni. Což znamenalo, že on mě bude chránit před upíry… a já jeho před tím, před čím jen budu moct.

Zírala jsem na Auriel a jejímu dravci se postavil ten můj. Po několika minutách sklopila oči. „Sklapni a vyrovnej se s tím,“ prohlásila jsem, položila si hlavu Adamovi na rameno a usnula.

*

Bohužel netrvalo dlouho a Adam zastavil. V polospánku jsem zůstala na místě, zatímco Darryl, Auriel a Paul vystupovali. Adam počkal, dokud Darryl nenastartoval své subaru, pak zamířil domů.

„Mercy?“

„Hm.“

„Rád bych tě vzal k sobě domů.“

Posadila jsem se, promnula si oči a vzdychla. „Jakmile se ocitnu ve vertikální poloze, budu spát jako zabitá,“ řekla jsem. „Už několik dnů,“ snažila jsem se vzpomenout si kolik, ale byla jsem příliš unavená, „jsem se pořádně nevyspala.“ Všimla jsem si, že nebe začíná světlat úsvitem.

„To je v pořádku,“ řekl. „Já jenom…“

„Jo, já taky.“ Ale zachvěla jsem se. Bylo fajn nažhavit se po telefonu, ale tohle bylo doopravdy. Znovu už jsem neusnula.

*

Alfův dům byl jen zřídkakdy prázdný − a kvůli současným problémům nechával Adam i tady někoho na stráži. Když jsme vešli, pozdravil nás Ben, ledabyle zasalutoval a seběhl dolů do sklepa, kde se nacházelo několik hostinských pokojů.

Adam mi položil ruku na záda a doprovodil mě nahoru po schodech. Dělalo se mi nevolno a zhluboka jsem dýchala, abych si připomněla, že je to Adam… a že budeme jenom spát.

V koupelně na chodbě probíhaly opravy. Dveře byly zpátky na místě a už jen zbývalo dokončit úpravy zdi. Ale bílý koberec pořád hyzdily hnědé skvrnky staré krve − mojí. Na to jsem úplně zapomněla. Měla bych mu nabídnout, že nechám koberec vyčistit? Dá se krev dostat z bílého koberce? A který idiot položil bílý koberec v domě, kde se schází vlkodlaci?

Rozhořčení mi dodalo odvahu. Vešla jsem do jeho ložnice a ztuhla. Podíval se na mě, vytáhl ze zásuvky triko a hodil mi ho. „Co kdyby ses šla umýt první?“ navrhl. „V horní zásuvce vpravo najdeš náhradní kartáček.“

Koupelna mi připadala bezpečnější. Poskládala jsem své špinavé oblečení a nechala ho na hromádce na podlaze, pak jsem si oblékla jeho triko. Nebyl o moc vyšší než já, zato měl širší ramena, takže mi rukávy visely přes lokty. Umyla jsem si obličej, dávala přitom pozor na stehy na bradě, vyčistila si zuby a pak jsem tam několik minut stála a sbírala odvahu.

Když jsem otevřela dveře, Adam se okolo mě prosmýkl dovnitř a zavřel za sebou − a postrčil mě tak něžně do ložnice, kde jsem zůstala stát před postelí s odhrnutou přikrývkou.

Hrůza by neměla být nekonečná. Já už měla najít své hranice a překročit je. A neměla bych mít strach z něčeho, co se nestane − Adam by mi nikdy neublížil.

Přesto jsem musela sebrat všechnu odvahu, abych do postele vlezla. Ale jakmile jsem to udělala, nastal u mě jeden z těch zvláštních psychologických zvratů, které potkají každého − Adamův pach na přikrývkách mě rázem uvolnil. Žaludek se mi uklidnil. Několikrát jsem zívla a usnula za zvuku Adamova elektrického holicího strojku.

Probudila jsem se obklopená Adamem, jeho vůní, teplem a dechem. Čekala jsem na záchvat paniky, ale nepřicházel. Uvolnila jsem se a nasávala ho do sebe. Podle světla, které pronikalo dovnitř okolo silných žaluzií, bylo pozdní odpoledne. Slyšela jsem, jak se po domě pohybují lidé. Na zahradě spustila kropítka a statečně bránila trávník v nekonečné bitvě se sluncem.

Venku bylo pravděpodobně přes dvacet, ale uvnitř − stejně jako v mém domě od chvíle, kdy se do něj nastěhoval Sam − bylo chladno, takže mi teplo, kterým mě obklopoval, připadalo ještě vítanější. Vlkodlaci neměli rádi horko.

Adam byl taky vzhůru.

„Takže,“ řekla jsem napůl zahanbená, napůl vzrušená, a aby počty neseděly, i napůl vyděšená. „Jsi připravený na zkušební jízdu?“

„Zkušební jízdu?“ zeptal se hlasem chraplavým spánkem. Jeho zvuk mi pomohl vypořádat se s třemi půlkami, které jsem cítila − téměř vymazal stud, zmenšil strach a zesílil vzrušení.

„No, ano.“ Neviděla jsem mu do tváře, ale ani jsem nemusela. Jeho ochota zúčastnit se zkušební jízdy mě tlačila do zadku. „Jde o to, že se ty hloupé záchvaty paniky projevují nejrůznějšími způsoby. Když přestanu dýchat, mohl bys to prostě ignorovat. Nakonec znovu začnu, nebo omdlím. Ale pokud se pozvracím…“ Nechala jsem ho dospět k vlastním závěrům.

„Ty víš, jak zkazit náladu,“ poznamenal, přitiskl mi obličej zezadu ke krku a přes přikrývky mě objal paží.

Poklepala jsem mu prstem na ruku a jen napůl žertovně ho varovala: „Nesměj se mi.“

„To by mě ani nenapadlo. Slyšel jsem, co se stane lidem, kteří se ti smějí. Rád piju kávu bez soli, děkuji pěkně. Něco ti navrhnu,“ řekl a ještě víc ztišil hlas. „Co kdybychom si jen chvíli hráli a uvidíme, kam zajdeme? Slibuji, že mě,“ pobavení zápolilo s jinými věcmi v jeho hlase, „nepohorší, když mě pozvracíš.“

A přesunul se dolů na posteli.

Škubla jsem sebou. Zastavil se a zeptal se mě, co se děje. Nedokázala jsem odpovědět. Některé věci prostě někomu, na koho se snažíte zapůsobit, říct nemůžete. A pak jsou tu věci, které si nechcete pamatovat. Hrdlo se mi stáhlo strachy.

„Ššš,“ řekl. „Ššš.“ A políbil mě na místo, kde mě jeho dotyk vylekal. Byl to něžný, láskyplný polibek, téměř bez vášně. Následně se přesunul na jiné místo, které nebylo tak… pošpiněné.

Ale byl dobrý lovec. Adam nebyl zrovna trpělivý, ale měl velmi dobrý výcvik. Propracoval se zpátky k prvnímu zlému místu a zkusil to znovu.

Zase jsem sebou škubla, ale tentokrát jsem mu něco řekla. A on mi jako správný vlk ránu na duši olízal a ošetřil ji láskou − a přesunul se k dalšímu místu. Svědomitě mě prozkoumal, našel všechny mé duševní rány − a některé, o nichž jsem neměla ani tušení − a nahradil je jinými, lepšími věcmi. A když vášeň začala hořet příliš divoce, příliš rychle…

„Takže,“ zamumlal, „jsi tady lechtivá?“

Byla jsem. Kdo by to byl řekl? Podívala jsem se na vnitřní stranu lokte, jako bych ji viděla poprvé.

Zasmál se, poskočil a hlasitě mě políbil na břicho. Instinktivně jsem trhla koleny a uhodila ho loktem do hlavy.

„Jsi v pořádku?“ Odtáhla jsem se od něj a posadila se − rozesmátá nálada mě zcela opustila. Jenom já mohla praštit Adama při škádlení do hlavy. Byla jsem pitomý, nemotorný idiot.

Podíval se na mě, chytil se rukama za hlavu, překulil se na záda a sténal agonii.

„Hej,“ řekla jsem. A když toho nenechal, šťouchla jsem ho do boku − já taky znala pár lechtivých míst. „Nech toho. Nepraštila jsem tě tak silně.“ Tohle se určitě naučil od Samuela.

Otevřel jedno oko. „Jak to víš?“

„Máš tvrdou palici,“ informovala jsem ho. „Nezranila jsem si loket, takže jsem ti neublížila.“

„Pojď sem,“ řekl, rozevřel doširoka náruč a oči se mu třpytily smíchem… a žárem.

Vlezla jsem si na něj. Oba jsme zavřeli oči, zatímco jsem se snažila uvelebit. Rukama mě hladil po zádech.

„Miluju to,“ řekl mi trochu zadýchaně. Oči mu zežloutly.

„Co?“ Natočila jsem hlavu a přitiskla mu ucho na hruď, abych slyšela tlukot jeho srdce.

„Dotýkat se tě.“ Schválně mě pohladil po holém zadku. „Víš, jak dlouho už po tom toužím?“

Zabořil mi prsty do svalů. Po stresu předchozí noci jsem byla celá napjatá, takže to bylo příjemné. Uvolnila jsem se, a kdybych mohla, předla bych.

„Kdyby nás někdo viděl, myslel by si, že spíme,“ řekla jsem mu.

„Opravdu? Jen kdyby neslyšeli, jak mi buší srdce… nebo tobě.“

Našel prsty ztuhlé svalstvo a já zasténala.

„Přesně jako Médea,“ zamumlal. „Stačí, když se tě dotknu. Můžeš doslova prskat zlostí, a přesto se o mě opřeš, zklidníš se a celá zvláčníš.“ Přitiskl mi ústa k uchu. „Podle toho poznám, že mě chceš stejně jako já tebe.“ Pevně mě objímal a já věděla, že nejsem jediná, kdo má šrámy na duši.

„Nepředu tak dobře jako Médea,“ řekla jsem.

„Jsi si tím jistá?“

A ukázal mi, co tím myslel. Možná jsem nedosáhla Médeiny hlasitosti, ale byla jsem blízko. Když konečně přešel k věci, v žáru, který ve mně rozpoutal, nebylo pro strach ani pro vzpomínky místo.

Jen pro Adama.

*

Probudila jsem se s úsměvem na rtech. V posteli jsem byla sama, ale nezáleželo na tom, protože jsem Adama slyšela dole v přízemí, kde mluvil s Jesse. Buďto připravovali oběd − zkontrolovala jsem žaluzie − večeři, anebo někoho sekali na drobné kousky.

Brzy si zase začnu dělat starosti. Ale prozatím… Upíři už se nechystali povraždit mé známé. A ani mě. Slunce stálo na obloze. A v mém vztahu s Adamem všechno klapalo.

Více či méně. Pořád jsme si museli promluvit o spoustě věcí. Tak například, jestli chtěl, abych se k němu nastěhovala. Strávit tu noc bylo úžasné. Ale jeho dům nenabízel zrovna soukromí; kdykoli se tu mohl objevit kdokoli ze smečky.

Měla jsem svůj dům ráda, i když nebyl nic moc. Líbilo se mi mít vlastní teritorium. A co Samuel? Zamračila jsem se. Pořád na tom nebyl nejlépe a bydlet u mě mu pomáhalo. Se mnou mohl mít smečku, a přitom nebýt alfou a nemuset se o všechny starat. Nebyla jsem si jistá, jak by to vzal, kdybych se nastěhovala k Adamovi − a se mnou by se přestěhovat nemohl.

Vidíte? Už jsem si dělala starosti.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Samuelem, Stefanem a Amber, pro kterou byl duch nejmenší z jejích problémů, se budu zabývat zítra. Dnešek si prostě užiju. Celý den budu šťastná a bezstarostná.

Vyklouzla jsem z postele a uvědomila si, že jsem dočista nahá. Což se dalo očekávat. Ale spodní prádlo jsem nenašla mezi přikrývkami ani na posteli. Hlavu a ramena jsem měla pod postelí, když Adam ode dveří řekl: „Co to moje oči nevidí?“

„Jestli nebudeš koukat jinam, praštím tě,“ pohrozila jsem, ale protože mě ukrývala postel, zakřenila jsem se. Nejsem stydlivá, koneckonců jsem vyrostla mezi vlkodlaky. Dokázala jsem předstírat, aby to lidé nepochopili špatně, ale Adam porozuměl. Zavrtěla jsem zadkem a on mě poplácal. „Cítím, že něco vaříš,“ něco s citrónem a kuřecím masem. „Mám hlad, ale nemůžu najít kalhotky.“

„Mohla bys jít bez nich,“ navrhl a posadil se na postel napravo ode mě.

„Ha,“ řekla jsem. „Ani nápad, chlapče. Dole je Jesse a kdovíkdo ještě. Nebudu pobíhat kolem bez spodního prádla.“

„Kdo by to věděl?“ zeptal se.

„Já bych to věděla,“ řekla jsem, vykoukla zpod postele a uviděla, že mu moje zářivě modré kalhotky visí na prstě.

„Byly pod polštářem,“ řekl s nevinným úsměvem.

Sebrala jsem mu je a natáhla si je. Pak jsem vyskočila a zamířila do koupelny, kde jsem nechala zbytek oblečení. Oblékla jsem se, vykročila a zasáhla mě vzpomínka.

Byla jsem nehodná, špinavá… poskvrněná. Nedokázala jsem se jim postavit, nemohla jsem jim pohlédnout do obličeje, protože věděli…

„Ššš,“ broukal mi Adam do ucha. „Je po všem. Už je po všem.“

Seděl na podlaze v koupelně, držel mě na klíně a já se třásla a čekala, až vzpomínka odezní.

Když jsem zase dokázala normálně dýchat, narovnala jsem se a pokusila se sebrat hrdost. „Promiň,“ řekla jsem.

Doufala jsem, že včerejší noc mě jednou provždy zbaví jak vzpomínek, tak záchvatů paniky − uzdravila jsem se, ne?

Natáhla jsem se, sebrala ručník a utřela si mokrou tvář − a zjistila jsem, že si ji znovu smáčím slzami. Byla jsem si tak jistá, že teď už bude všechno v pořádku.

„Takový zážitek nepřekonáš za týden,“ řekl Adam, jako by mi četl myšlenky. „Ale můžu ti pomoct, pokud dovolíš.“

Pohlédla jsem na něj a on mi přejel palcem pod očima. „Ale budeš se muset otevřít a vpustit dovnitř smečku.“

Smutně se usmál. „Cestou ze Spokane jsi nás všechny zablokovala. Stalo se to asi ve chvíli, kdy tě kousl Stefan.“

Neměla jsem zdání, o čem mluví, a asi mi to vyčetl z obličeje.

„Neudělala jsi to schválně?“ řekl.

Sklouzla jsem mu z klína a opřela se o stěnu naproti. „Pokud vím, tak ne.“

„Cestou domů jsi měla záchvat,“ řekl mi.

Kývla jsem a vzpomněla si na teplo smečky, která mě od něj osvobodila. Bylo to pozoruhodné, úžasné − a já to pohřbila pod událostmi následujících dvou nocí.

Sklopil víčka. „To je lepší… trochu lepší.“ Vzhlédl ke mně a v duhovkách mu tančily žluté odstíny. Natáhl se a dotkl se mě těsně pod uchem.

Byl to lehký dotyk, sotva se mi otřel o kůži. Měl být jen zběžný.

Trochu rozšafně se zasmál. „Přesně jako Médea,“ řekl, spustil ruku a roztřeseně se nadechl. „Zkusíme to znovu.“ Natáhl se.

Vložila jsem ruku do jeho. Zavřel oči a já… ucítila pramínek života, tepla a zdraví vtékající z jeho ruky do mé. Připomínal mi objetí za letního dne, smích a sladký med.

Skrze Adama jsem do něj vstoupila, vklouzla jsem do teplých hlubin, které mě, jak jsem věděla, obklopí…

Ale smečka mě nechtěla. A sotva mi ta myšlenka prolétla hlavou, pramínek vyschl − a Adam ucukl a zasyčel bolestí. Zvedla jsem se na kolena a natáhla se k němu, ale na poslední chvíli jsem couvla, protože jsem mu nechtěla znovu ublížit.

„Adame?“

„Paličatá,“ řekl a změřil si mě pohledem. „Ale zachytil jsem několik střípků. Nemáme tě rádi, takže si od nás nic nevezmeš?“ Formuloval prohlášení jako otázku, protože si nebyl jistý, jestli pochopil správně.

Posadila jsem se na paty, protože mě zaskočila přesnost jeho odhadu.

„Vlci a asi i kojoti se řídí instinkty,“ řekl po chvíli. Vypadal uvolněně, jednu nohu měl pokrčenou a přitaženou k hrudi, druhou nataženou vedle mě. „Pravdu nezajímají pěkné řeči ani manýry, řídí se vlastní logikou. Nic si od smečky nevezmeš, když jí nebudeš moct dát něco na oplátku, a protože my tvůj dar nechceme…“

Nic jsem neřekla. Nerozuměla jsem, jak smečka funguje, ale ta poslední část byla pravdivá. Po chvíli řekl: „Někdy je výhodné patřit ke smečce. Když magie smečky funguje naplno − jako třeba teď, protože se blíží úplněk − nedokážeme si všechno neustále tajit, jako když jsme lidmi. Některé věci ano, ale nemůžeme si vybírat, která tajemství zachováme. Paul ví, že se na něj pořád zlobím za to, že napadl Warrena, když byl zraněný, a proto se v mojí blízkosti neustále krčí − a to mě štve ještě víc, protože to nedělá z lítosti nad tím, co provedl, ale protože se bojí mé zlosti.“

Zírala jsem na něj.

„Není to všechno jen zlé,“ ujistil mě. „Dozvíš se, kdo ostatní jsou, co je pro ně důležité, čím se odlišují. Čím přispívají do smečky.“

Zaváhal. „Nejsem si jistý, kolik toho vycítíš ty. Když chci, mohu si za úplňku ve vlčí podobě přečíst každého − je to tím, že jsem alfa. Dovoluje mi to stmelit jednotlivce ve smečku. Většina smečky se dozví útržky, které se jich buďto přímo týkají, nebo jsou důležité.“ Pousmál se. „Nevěděl jsem, že se mi podaří přivést tě do smečky. S člověkem by to nešlo, ale ty jsi jedna velká neznámá.“ Upřeně se na mě zadíval. „Věděla jsi, že Mary Jo ublížili.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Věděla jsem, že ublížili někomu − že se jedná o Mary Jo, jsem zjistila až ve chvíli, kdy jsem ji uviděla.“

„Dobrá,“ řekl. Moje odpověď mu dodala odvahu. „Takže by to pro tebe nemělo být nijak zlé. Dokud nebudeš smečku potřebovat nebo ona nebude potřebovat tebe, bude jen… štítem na tvých zádech, bezpečím v bouři. Až se naše pouto jako páru ustálí, asi to vše jenom ozvláštní.“

„Co tím myslíš, ‚až se ustálí‘?“ zeptala jsem se.

Pokrčil rameny. „Těžko se to vysvětluje.“ Pobaveně na mě pohlédl. „Když jsem se učil být vlkem, zeptal jsem se svého učitele na páření. Řekl mi, že u každého páru je jiné − a to, že jsem alfa, celou věc ještě dál mění.“

„Takže to nevíš?“ Nebyla to jasná odpověď a Adam se otázkám nevyhýbal. Buďto odpověděl, nebo řekl, že neodpoví.

„Teď už vím,“ řekl. „Naše pouto,“ ukázal na malý prostor mezi námi, „cítím jako most, jako visutý most přes Columbii. Základy, lana i všechno ostatní, co je potřebné k tomu, aby byl mostem, je už na místě, ale ještě se neklene přes řeku.“ Podíval se na mě a zakřenil se. „Vím, že to zní pitomě, ale ptala ses. Ale pokud jsi ve chvíli, kdy Mary Jo umírala, cítila jen to, že je někdo zraněný, pak je to moje vina, že jsi vycítila hrstku vlků, kteří z tebe nejsou nadšení. Vnímala jsi je skrz mě. Sama o sobě nic cítit nebudeš, pokud nenastanou určité okolnosti. Bude třeba záležet na tom, jak blízko budeš smečce, jak moc se jí otevřeš nebo jestli bude měsíc v úplňku.“ Zazubil se. „Anebo jak moc tě ostatní naštvou.“

„Takže když je necítím, nemělo by mi záležet na tom, že mě mezi sebou nechtějí?“

Neutrálně se na mě zadíval. „Samozřejmě že na tom záleží, ale nebudou ti to neustále rvát do krku. Předpokládám, že většinu z těch, kteří tě ve smečce nechtějí, už znáš. Stejně jako Warren zná vlky, kteří nenávidí to, co je, víc než to, jaký je.“ Na okamžik se mu v očích objevila lítost na tím, čím vším musel Warren projít, pak pokračoval: „Stejně jako Darryl zná vlky, kterým se nelíbí, že mají přijímat rozkazy od černocha, jenž se povyšuje kvůli dobrému vzdělání.“ Pousmál se. „Nejsi v tom sama, většina lidí má předsudky vůči něčemu. Ale jak sama víš, čas ostré hrany ohladí. Víš, kdo Darryla nejvíce nenáviděl, když se k nám připojil? Bylo to ještě v Novém Mexiku.“

Tázavě jsem zvedla obočí.

„Auriel. Považovala ho za arogantního, nadutého snoba.“

„Taky jím je,“ poznamenala jsem. „Ale taky je chytrý, rychlý, a když se nikdo nedívá, umí být i laskavý.“

„Pravda,“ kývl. „Nikdo z nás není dokonalý a jako smečka se učíme tyto nedokonalosti přijímat, nenecháváme se jimi udolat. Dovol, abychom tě přijali pod svou ochranu, Mercedes. A vlci, kteří tě nesnáší, se s tím vypořádají stejně, jako se ty vypořádáš s vlky, které nemáš v lásce. Myslím, že už ses dost vyléčila sama, smečka ti ale pomůže potlačit záchvaty paniky.“

„Ben je hrubý,“ řekla jsem a zvažovala jeho nabídku.

„Vidíš, většinu z nás už znáš,“ řekl Adam. „A Ben tě zbožňuje. Ještě ale neví, co s tím. Není zvyklý mít rád kohokoli, natožpak ženu!“

„No páni,“ řekla jsem s předstíranou vážností.

„Zkusíme to znovu,“ navrhl a napřáhl ruku.

Když jsem se ho dotkla tentokrát, cítila jsem jen kůži a mozoly, žádné teplo ani magii.

Naklonil hlavu na stranu a vážně si mě změřil. „S instinkty se těžko bojuje, i když proti nim postavíš rozum a logiku, že? Můžu zaklepat?“

„Cože?“

„Zkusit se tě dotknout. Možná ti to dovolí otevřít se smečce.“

Znělo to docela neškodně. Obezřetně jsem kývla… a ucítila ho. Vnímala jsem, jak se mě dotkl jeho duch nebo něco. Bylo to jiné, než když jsem volala Stefana. To bylo asi stejně intimní jako mluvení − tedy nijak zvlášť. Adamův dotyk mi připomněl pocit, který jsem občas zažívala v kostele, ale nepochybně to byl Adam a ne Bůh.

A protože to byl Adam, vpustila jsem ho do svého srdce. Něco zapadlo na místo se správností, která se mi rozlehla duší. A stavidla se otevřela.

*

Když jsem přišla k sobě, opět jsem seděla Adamovi na klíně, byli jsme ale na podlaze v ložnici, ne v koupelně. Obklopovali nás členové smečky a drželi se za ruce. Hlava mě bolela, jako když jsem se tehdy jedinkrát pořádně opila, jen ještě mnohem hůř.

„Musíme zapracovat na tvých filtračních schopnostech, Mercy,“ řekl Adam trochu drsně.

Jako by to bylo znamení, smečka se rozpadla zpět na individua − nebyla jsem si vědoma jejich jednoty, dokud nezmizela. Něco se přerušilo a naráz mě přestala tolik bolet hlava. Bylo mi nepříjemné sedět na podlaze, když všichni ostatní stáli, proto jsem se překulila, pokusila se podepřít rukama a vstát.

„Ne tak rychle,“ zabručel Samuel. Nebyl součástí kruhu, toho bych si všimla, ale teď si klestil cestu ke mně. Nabídl mi ruku a vytáhl mě na nohy.

„Omlouvám se,“ řekla jsem Adamovi, protože jsem věděla, že se stalo něco zlého, nedokázala jsem se ale soustředit natolik, abych zjistila co.

„Nemáš se za co omlouvat, Mercy,“ vyštěkl Samuel. „Adam je dost starý na to, aby věděl, že neměl svoji družku vtáhnout do smečky ve stejnou chvíli, kdy zpečetil své pouto s ní. Je to jako učit dítě plavat v oceánu. Během tsunami.“

Adam nevstal spolu se mnou, a když jsem na něj pohlédla, obličej měl pod opálením šedý. Oči měl zavřené a seděl, jako by ho každý pohyb bolel. „Není to tvoje vina. Požádal jsem tě, aby ses mi otevřela.“

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

Adam otevřel oči a měl je tak žluté jako nikdy dřív. „Naprosté přetížení,“ řekl. „Někdo by měl asi zavolat Darrylovi a Warrenovi a ujistit se, že jsou v pořádku. Napojili se na nás a pomohli mi vrátit tě zpátky.“

„Nevzpomínám si,“ namítla jsem opatrně.

„Dobře,“ řekl Samuel. „Naštěstí pro nás pro všechny se mysl umí bránit.“

„Byla jsi úplně zavřená a najednou ses úplně otevřela,“ vysvětlil Adam. „A když jsi to udělala, zapadlo na místo i naše pouto. Než jsem si uvědomil, co se stalo…“ Zamával rukama. „Rozšířila ses do celé smečky.“

„Jako když se Napoleon pokusil obsadit Rusko,“ řekl Samuel. „Prostě tě nebylo dost na to, aby ses roztáhla do všech.“

Vtom jsem si na něco vzpomněla. Plavala jsem a topila se ve vzpomínkách, které nebyly mé. Tekly kolem mě a přese mě jako ledová řeka a kry mi drásaly kůži. Byla tma a zima a já nemohla dýchat. Slyšela jsem, jak Adam volá moje jméno…

„Zvedla to Auriel,“ ozval se Ben z chodby. „Říká, že Darryl je v pořádku. Warren se neozývá, tak jsem zavolal jeho hošanovi. Zkontroluje ho a dá mi vědět.“

„Určitě jsi mu neřekl hošane,“ řekla jsem.

„To se vsaď, že jo,“ odpověděl Ben se zraněnou pýchou. „Měla jsi slyšet, co řekl on mně.“

Kyle, Warrenův lidský přítel, byl nemilosrdný rozvodový právník a jazyk měl stejně ostrý jako mysl. Kdybych si měla vsadit na vítěze slovní potyčky mezi Kylem a Benem, Ben by to nebyl.

„Je táta v pořádku?“ zeptala se Jesse. Vlci téměř bojácně ustoupili a nechali ji projít − a já si uvědomila, že ji drželi stranou, dokud se situace neuklidnila. Podle barvy Adamových očí jsem poznala, že se jen tak tak udržel pod kontrolou, takže bylo jen dobře, že k němu jeho zranitelnou lidskou dceru nepustili. Ale znala jsem Jesse a nechtěla bych být tím, kdo dostal za úkol hlídat ji.

Adam rychle vstal a o Mary Jo, která mu podala ruku, když zavrávoral, se skoro ani neopřel.

„Je mi fajn,“ řekl dceři a rychle ji objal.

„To Jesse zavolala Samuela,“ řekla Mary Jo. „Nás to ani nenapadlo. Poradil nám, co dělat.“

„Jesse je jednička,“ řekla jsem s naprostým přesvědčením. Rozechvěle se zakřenila.

„Největší problém je,“ řekl mi Samuel, „spojit se se smečkou a s Adamem a neztratit se v nich. Pro vlky je to věc instinktu, ale ty na tom asi budeš muset zapracovat.“

*

Na večeři jsem se vrátila domů. Unikla jsem téměř nezpozorována, protože se po našem incidentu srotila u Adama v domě prakticky celá smečka. Adam mě viděl odcházet, ale nepokusil se mě zastavit − věděl, že se vrátím.

V ledničce jsem našla misku s tuňákem, kyselé okurky a majonézu, a tak jsem si připravila sendvič a zbytky nakrmila kočku. Zatímco s delikátním spěchem žrala, zavolala jsem Kyleovi na mobil.

„Hm?“

Znělo to tak uvolněně, že jsem odtáhla telefon od ucha, abych se ujistila, že jsem se opravdu dovolala Kyleovi. Ale malá obrazovka jasně říkala: KYLEŮV MOBIL.

„Kyle? Volám, abych se zeptala, jak je Warrenovi.“

„Promiň, Mercy,“ zasmál se Kyle a já slyšela šplouchání vody. „Jsme ve vaně. Je mu fajn. Jak se máš ty? Ben říkal, že jsi v pořádku.“

„Jsem. A co Warren?“

„Omdlel na chodbě. Vypadá to, že zrovna šel s prázdnou sklenicí do kuchyně.“

„Když jsem ji nesl, prázdná nebyla.“ Warrenův vřelý hlas s jižanským přízvukem zněl pobaveně.

„Ach,“ řekl Kyle. „Já se zajímal jenom o Warrena. Ale za několik minut se probral…“

„Když ti někdo vychrstne studenou vodu do obličeje, určitě tě to probere,“ zabrblal Warren.

„Ale byl celý ztuhlý a rozbolavělý, proto jsme si dali horkou koupel.“

„Pověz mu, že je mi to líto,“ řekla jsem Kyleovi.

„Nemáš se za co omlouvat,“ řekl Warren. „Magie smečky je někdy dost nevyzpytatelná. Proto jsme Adam, Darryl a já tady, zlatíčko. Už tě ve smečce necítím. Problémy?“

„Pravděpodobně ne,“ řekla jsem. „Podle Samuela jsem si jenom vyhodila pojistky. Všechno by mělo brzy zase naskočit.“

„Očividně mě tu není potřeba,“ ozval se Kyle suše.

Na příjezdovou cestu zabočilo auto − mercedes. Ale nepoznala jsem, komu patří. „Obejmi za mě Warrena,“ řekla jsem. „A užijte si koupel.“

Zavěsila jsem, než mohl Kyle plácnout něco pobuřujícího, a šla se podívat, kdo to přijel.

Nahoru po schodech zrovna šel Ambeřin manžel Corban. Byl celý nesvůj, že jsem otevřela, než mohl zaklepat. Ale taky vypadal rozčileně, kravatu měl nakřivo a tváře neoholené.

„Corbane?“ řekla jsem. Nedokázala jsem si představit, proč je tady, když bylo snadnější mi zavolat. „Co se děje?“

Rychle se vzpamatoval z chvilkového zaváhání a poslední schod skoro přeskočil. Zvedl ruku a já si všimla, že má na rukou kožené řidičské rukavice − a něco drží. Víc jsem neviděla, protože jsem vzápětí dostala ránu taserem.

Tasery byly stále častěji běžnou výbavou policejních oddělení, ještě jsem ale žádný neviděla zblízka. Na YouTube je video, které někdo natočil telefonem. Je na něm student, který porušil nějaké pravidlo univerzitní knihovny. Omráčili ho taserem a pak mu zasadili ještě jednu ránu, protože nevstal, když mu přikázali.

Bolelo to. Bolelo to jako… nevím, k čemu to přirovnat. Padla jsem na zem a zůstala ztuhle ležet, zatímco mě Corban šacoval. Prohrabal mi kapsy a odhodil můj mobil na verandu. Chytil mě pod rameny a pod koleny a pokusil se mě trhnutím zvednout.

Byla jsem mnohem těžší, než jsem vypadala − můžou za to svaly − a on nebyl vlkodlak, jen zoufalý člověk, který mi šeptem neustále opakoval: „Promiň. Promiň.“

Přes opar bolesti jsem si pomyslela, že ho donutím zaplatit. Mým krédem bylo: „Já se nezlobím, mstím se.“

Lidi na videu omráčil taser jen na několik vteřin. Dokonce i kluk v knihovně mohl vydávat zvuky. Já byla naprosto bezmocná a nevěděla jsem proč.

Snažila jsem se spojit se smečkou nebo s Adamem a požádat o pomoc. Našla jsem naše pouto, ale když jsem se ho dotkla, agonie, kterou mi způsobil taser, se s touto nemohla srovnávat. Hlava mě tak příšerně rozbolela, až jsem měla pocit, že by mi měly krvácet uši.

Byl den, takže bylo marné volat Stefana.

Napodruhé se Corbanovi podařilo mě zvednout a odnést do auta. Kufr se s pípnutím otevřel a on mě hodil dovnitř. Uhodila jsem se hlavou o podlahu, až mi několikrát nadskočila. Jakmile bude po všem, bude z Amber vdova.

Nešikovně mi přesunul ruce za záda a podle zvuku mi je svázal plastovými pouty. Stejně tak mi stáhl i kotníky. Otevřel mi ústa, nacpal do nich ponožku, která chutnala slabě po aviváži a voněla jako Amber, a zavázal mi je pružným obvazem.

„Jde o Chada,“ řekl mi a v očích měl divoký pohled. „Má Chada.“

Těsně předtím, než zabouchl kufr, jsem na jeho krku zahlédla čerstvé kousnutí.