Zírala jsem na svůj odraz v zrcadle. Nebyla jsem nijak krásná, ale měla jsem husté, po ramena dlouhé vlasy. Mé paže a tvář byly tmavší než zbytek těla, ale díky otci, který pocházel z kmene Černá noha, nebudu nikdy těstovitě bílá.
Ránu na bradě mi Samuel sešil dvěma stehy a rameno mi hyzdila modřina (nebyla to nijak rozsáhlá zranění, když jsem vzala v úvahu, že jsem bojovala s tvorem, který požíral děti a omráčil vlkodlaka). Tmavá nit vypadala z některých úhlů jako nohy lesklého černého pavouka. Kromě drobných ranek nebylo s mým tělem nic v nepořádku. Karate a práce v dílně mě udržovaly v kondici.
Moje duše utrpěla víc než tělo, to ale v zrcadle nebylo vidět. Doufala jsem, že si toho nikdo nevšimne. A právě kvůli neviditelným ranám jsem měla strach opustit koupelnu a postavit se Adamovi, který na mě čekal v ložnici. Přestože jsem s naprostou jistotou věděla, že Adam neudělá nic, co bych nechtěla − co už jsem od něj dávno nechtěla.
Mohla bych ho požádat, aby odešel. Aby mi dal víc času. Zírala jsem na ženu v zrcadle, ale ona mi jen oplácela pohled.
Zabila jsem muže, který mě znásilnil. Dovolím, aby přece jen vyhrál? Aby mě zničil, jak plánoval?
„Mercy?“ Adam nemusel zvýšit hlas. Věděl, že ho uslyším.
„Opatrně,“ řekla jsem mu, přestala zírat do zrcadla a oblékla si čisté spodní prádlo a staré triko. „Mám u sebe starou hůl a umím ji použít.“
„Hůl leží na posteli,“ řekl.
Když jsem vyšla z koupelny, zjistila jsem, že na posteli leží i Adam.
Nebyl nijak vysoký, ale nepotřeboval výšku, aby dělal dojem. Široké lícní kosti, plné, hebké rty a neústupná čelist mu propůjčovaly krásu filmové hvězdy. Jeho oči měly barvu hořké čokolády a byly jen o odstín světlejší než ty mé. Tělo měl skoro stejně krásné jako tvář − ale já věděla, že o sobě takto nesmýšlí. Udržoval se v kondici, protože byl alfa, a jeho tělo byl nástroj, kterým zajišťoval smečce bezpečí. Před proměnou býval vojákem a armádní výcvik se stále projevoval v tom, jak se pohyboval, jak se ujímal velení.
„Až se Samuel vrátí z nemocnice, stráví zbytek noci u mě,“ řekl Adam, aniž by otevřel oči. Samuel byl můj spolubydlící, doktor a vlk samotář. Adamův dům stál hned za mým, oddělovalo je od sebe deset akrů − tři byly mé, zbytek Adamův. „Máme čas si promluvit.“
„Vypadáš příšerně,“ řekla jsem, i když to nebyla tak docela pravda. Vypadal vyčerpaně, to ano, a pod očima měl tmavé kruhy, ale něco by ho muselo znetvořit, aby vypadl příšerně. „Copak v D. C. nemají postele?“
O víkendu musel do Washingtonu (do hlavního města USA, my žili ve státě Washington), aby vyřešil problémy, které jsem tak trochu zavinila. Kdyby ale před kamerami nerozsápal na kusy Timovo tělo a DVD se záznamem se nedostalo na stůl senátorovi, žádný problém bychom neměli. Takže to vlastně byla částečně i jeho vina.
Rozhodující podíl ale nesl Tim a člověk, jenž DVD zkopíroval a odeslal. Já se postarala o Tima. Bran, vlkodlačí hlavoun, který stál nad všemi ostatními vlkodlačími hlavouny, si vzal na starost druhého muže. Vloni už bych se doslechla o jeho pohřbu. Vlkodlaci ale teprve nedávno přiznali svoji existenci, takže Bran byl v tomto asi obezřetnější. Ať už to znamenalo cokoli.
Adam otevřel oči a zadíval se na mě. V šeru pokoje (rozsvítil jen lampičku na nočním stolku) vypadaly jeho oči černé. Ve tváři měl bezútěšnost, která tam dříve nebývala, a já věděla, že se tak cítí kvůli mně. Protože mě nedokázal ochránit − a Adam bere podobné věci dost vážně.
Já si myslela, že má vlastní ochrana je jen a jen na mně. Někdy to znamenalo zavolat přátelům, ale byla to moje zodpovědnost. Přesto byl přesvědčen, že selhal.
„Takže ses už rozmyslela?“ zeptal se.
Ptal se na to, jestli ho přijmu za druha. Otázka zůstávala bez odpovědi tak dlouho, že ovlivňovala jeho schopnost držet smečku pod kontrolou. Ironií bylo, že záležitost s Timem vyřešila problém, jenž mi dlouhé měsíce bránil na Adamův návrh přistoupit. Došlo mi, že pokud se dokážu vzepřít magickému lektvaru, který mi Tim nalil do krku, trocha alfových čar ze mě poslušného otroka neudělá.
Možná jsem měla Timovi poděkovat, než jsem ho praštila klíčem na kola.
Adam není Tim, říkala jsem si. Vzpomněla jsem si na zuřivost, s jakou vyrazil dveře garáže, na zoufalství, s nímž mě donutil znovu se napít z toho zatraceného faeského poháru. Pohár nekradl jen svobodnou vůli, nýbrž dokázal i léčit − a já v tu dobu potřebovala spoustu léčení. Fungovalo to, ale Adam cítil, že mě zradil, a věřil, že ho za to budu nenávidět. A přesto to udělal. Došlo mi, že nelhal, když říkal, že mě miluje. Jakmile jsem se proměnila v kojota a zahanbeně se schovala pod postelí − určitě za to mohl pohár, protože jsem věděla… věděla jsem, že se nemám za co stydět − vytáhl mě ven, kousl do čenichu, aby mě pokáral za moji pošetilost, a pak mě celou noc objímal. Nakonec mě obklopil smečkou a bezpečím, ať už jsem to potřebovala, nebo ne.
Tim byl mrtvý. Vždycky to byl ztroskotanec. A ať se propadnu, jestli se stanu obětí ztroskotance − nebo kohokoli jiného.
„Mercy?“ Adam i nadále ležel na zádech na posteli ve zranitelné pozici.
Namísto odpovědi jsem si přetáhla triko přes hlavu a upustila ho na zem.
Adam vyskočil z postele tak rychle, že jsem ani nezaregistrovala jeho pohyb, a vzal si s sebou přikrývku. Než jsem stačila mrknout, zabalil mě do ní… a pak už jsem se k němu pevně tiskla a nahými prsy se mu opírala o hruď. Naklonil hlavu na stranu a já si opřela tvář o jeho čelist a líci.
„Chtěl jsem dostat přikrývku mezi nás,“ řekl napjatě. Cítila jsem, jak mu buší srdce a paže tvrdé jako kámen se mu třesou. „Nemyslel jsem tím, že se se mnou musíš hned teď vyspat − prosté ‚ano‘ by stačilo.“
Věděla jsem, že je vzrušený − poznal by to i obyčejný člověk bez kojotího čichu. Přesunula jsem ruce z jeho boků k vypracovanému břichu a vzhůru po žebrech. Slyšela jsem, jak se mu ještě víc zrychlil tep, a cítila, jak mu pod mým pomalým dotykem orosil kůži lehký pot. Zaťal zuby, svaly na čelisti se mu pohnuly a kůže se rozpálila. Foukla jsem mu do ucha a on ode mě odskočil, jako bych mu zasadila ránu elektrickou tyčí.
V očích měl jantarové šmouhy a rty mu zrudly a naběhly. Odhodila jsem přikrývku na triko.
„Zatraceně, Mercy.“ Nerad klel před ženami. Vždy jsem považovala za osobní vítězství, když jsem ho přiměla zaklít. „Sotva před týdnem tě znásilnili. Nevyspím se s tebou, dokud si s někým nepromluvíš, s poradcem nebo s psychologem.“
„Jsem v pořádku,“ řekla jsem. Popravdě jsem si ale ve chvíli, kdy se ode mě vzdálil a vzal s sebou pocit bezpečí, který ve mně vyvolal, uvědomila, jak se mi obrací žaludek.
Adam se otočil k oknu a zůstal stát zády ke mně. „Ne, nejsi. Nezapomínej, že vlkovi nemůžeš lhát, lásko.“ Vydechl tak ostře, že se to ani nedalo považovat za vzdychnutí. Bryskně si prohrábl vlasy, aby se zbavil nadbytku energie. Kštice mu zůstala trčet v malých kudrnách, které obvykle nosil krátce zastřižené, takže vždy působil upraveně. „S kým to mluvím?“ prohlásil, ale já věděla, že se neptá mě. „Jsi Mercy. Přinutit tě mluvit o čemkoli osobním je jako nechat si škubat zuby. A nutit tě promluvit si s někým cizím…“
Nepovažovala jsem se za zvlášť uzavřenou. Vlastně mě často obviňovali z toho, že nevím, kdy sklapnout. Samuel nejednou tvrdil, že se nedožiju vysokého věku, pokud se nenaučím držet jazyk za zuby.
Proto jsem mlčky čekala, až Adam rozhodne, co dál.
V pokoji nebylo chladno, já se přesto třásla − asi nervozitou. Ale pokud si Adam nepospíší a rychle něco neudělá, uteču se vyzvracet do koupelny. Od chvíle, kdy mě Tim předávkoval vílím lektvarem, jsem uctíváním porcelánové bohyně strávila tolik času, že mě podobná představa nenechávala klidnou.
Nesledoval mě, ale na druhou stranu ani nemusel. Každá emoce má svůj pach. Otočil se a zamračil se na mě. Sotva na mě pohlédl, pochopil.
Zaklel, vrátil se ke mně a objal mě. Pevně mě k sobě přitiskl, vydával tiché, konejšivé, hrdelní zvuky a něžně mě kolébal.
Zhluboka jsem se nadechla jeho vůně a snažila se přemýšlet. Obyčejně by to nebylo nijak obtížné. Ale obyčejně jsem nestála prakticky nahá v náruči toho nejvíce sexy chlapa na světě.
Špatně jsem pochopila, co ode mě chtěl.
Abych se o tom ujistila, odkašlala jsem si. „Když jsi říkal, že potřebuješ, abych ti dneska dala odpověď − nežádal jsi mě o sex?“
Jeho tělo sebou trhlo, jak se rozesmál, a čelistí se mi otřel o tvář. „Ty si myslíš, že bych něco takového udělal? Po tom, co se stalo minulý týden?“
„Myslela jsem, že sex je potřeba,“ zamumlala jsem a cítila, jak mi hoří tváře.
„Jak dlouho jsi žila v marokově smečce?“
Věděl, jak dlouho. Jen chtěl, abych se cítila hloupě. „Nikdo se mnou o páření nemluvil,“ odsekla jsem vzdorně. „Jen Samuel…“
Adam se znovu zasmál, jednu ruku mi položil na rameno, druhou mě lehce hladil po zadku. Nelechtalo to, přestože mělo. „A vsadil bych se, že on říká vždy jen pravdu, celou pravdu a nic než pravdu.“
Sevřela jsem ho pevněji − moje ruce si nějak našly cestu na jeho záda. „Asi ne. Takže stačilo souhlasit?“
Zabručel. „Se smečkou mi to nepomůže, ne dokud to nebudeš myslet vážně. Ale když se teď Samuel uklidil z cesty, napadlo mě, že by ses mohla rozhodnout, jestli máš zájem, nebo ne. Kdybys neměla, musel bych změnit přístup. Kdyby ano, čekal bych na tebe, dokud by peklo nezamrzlo.“
Jeho slova zněla rozumně, ale čich mi říkal něco jiného. Má odpověď Adama uklidnila a myslel teď na něco dočista jiného.
To bylo fér. Byla jsem mu tak blízko, že jsem cítila jeho žár, jak mu kvapně buší srdce, protože mě chtěl… Někdo mi kdysi řekl, že nejlepším afrodisiakem je vědomí, že po vás někdo touží. U mě to tak rozhodně bylo.
„Samozřejmě,“ pokračoval stále zvláštně klidným hlasem, „čekání je mnohem jednodušší v abstraktním pojetí než ve skutečnosti.“
„Hm,“ řekla jsem. Sálala z něj čistota, která ze mě smývala Tima lépe než jakákoli sprcha − ale jen když se mě dotýkal.
„Mercy.“
Spustila jsem ruce níž, zasunula je pod opasek džínů a zaryla mu nehty do kůže.
Zavrčel ještě něco, ale ani jeden z nás tomu nevěnoval pozornost. Otočil hlavu a sklonil ji. Očekávala jsem něco vážného, ale jen mě hravě kousl do spodního rtu. Zamrazilo mě ve špičkách prstů a do kolen mi vystřelil téměř elektrický výboj. Adamovy zuby byly velmi mocný nástroj.
Roztřeseně jsem se mu pokusila rozepnout knoflík džínů, Adam ale zprudka zvedl hlavu a položil svoji ruku na mé.
Pak jsem to taky uslyšela.
„Německé auto,“ řekl.
Vzdychla jsem a opřela se o něj. „Švédské,“ opravila jsem ho. „Čtyři roky staré volvo. Šedé.“
Překvapeně na mě pohlédl, pak pochopil. „Ty ho znáš.“
Zasténala jsem a schovala mu tvář do ramene. „Zatraceně, zatraceně. Bylo to v novinách.“
„Kdo je to, Mercy?“
Zakřupal štěrk a světlomety na okamžik ozářily okna mé ložnice, jak auto zabočilo na příjezdovou cestu. „Máma,“ řekla jsem. „Její načasování je neskutečné. Mělo mi dojít, že si o… o tom přečte.“ Nechtěla jsem vyslovit nahlas, co se mi stalo a co jsem udělala Timovi. Alespoň ne, když jsem stála polonahá vedle Adama.
„Nezavolala jsi jí.“
Zavrtěla jsem hlavou. Věděla jsem, že jsem měla. Ale byla to jedna z věcí, kterým jsem nedokázala čelit.
Usmíval se. „Jdi se obléct. Zdržím ji, dokud nebudeš připravená.“
„Na něco takového nemůžu být připravená,“ řekla jsem mu.
Zvážněl a dotkl se čelem mého. „Mercy. Bude to v pořádku.“
Opustil ložnici a zavřel za sebou dveře, když tu poprvé zazvonil zvonek. Než se dostal ke vstupním dveřím, ozval se zvonek ještě dvakrát, a to Adam není zrovna pomalý.
Sebrala jsem oblečení a zoufale se snažila vzpomenout si, jestli jsme po večeři umyli nádobí. Byla jsem na řadě. Kdyby byl na řadě Samuel, nemusela bych si dělat starosti. Bylo to hloupé. Věděla jsem, že nádobí mámu nezajímá − ale aspoň jsem měla o čem přemýšlet, namísto abych panikařila.
Ani mě nenapadlo jí zavolat. Možná bych na to byla připravená tak za deset let.
Natáhla jsem si kalhoty a bosky začala zběsile hledat podprsenku.
„Ví, že jste tady,“ řekl Adam na opačné straně dveří, jako by se o ně opíral. „Za minutu je venku.“
„Nevím, kdo si myslíte, že jste,“ matčin hlas zněl tiše a nebezpečně, „ale pokud mi okamžitě neustoupíte z cesty, nebude na tom záležet.“
Adam byl alfa vlkodlak, hlava místní smečky. Byl neústupný. A uměl být i pěkně podlý, když chtěl − ale proti mámě by nic nezmohl.
„Podprsenka, podprsenka, podprsenka,“ opakovala jsem si, vytáhla jednu z koše se špinavým prádlem a zapnula si ji. Otočila jsem ji na sobě tak rychle, že by mě nepřekvapilo, kdybych zjistila, že jsem si spálila kůži. „Triko. Triko.“ Prohrabala jsem zásuvky, našla a zahodila dvě trika. „Čisté triko, čisté triko.“
„Mercy?“ zavolal Adam trochu zoufale − věděla jsem přesně, jak se cítí.
„Mami, nech ho být!“ řekla jsem. „Hned jsem tam.“
Frustrovaně jsem se rozhlédla po pokoji. Někde tu muselo být čisté triko. Jedno jsem přece měla právě na sobě − ale to zmizelo během mého pátrání po podprsence. Nakonec jsem si oblékla tričko s nápisem 1984: Vláda pro blbce na zádech. Bylo čisté nebo aspoň nepáchlo. Olejová šmouha na rameni se asi nedala vyprat.
Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře. Musela jsem se protáhnout okolo Adama, který se opíral o veřeje.
„Ahoj, mami,“ řekla jsem lehce. „Vidím, že už jsi se seznámila s mým…“ S kým? S mým druhem? Něco takového matka slyšet nepotřebovala. „Vidím, že Adama už znáš.“
„Mercedes Atheno Thompsonová,“ vyštěkla matka. „Vysvětli mi, proč jsem se musela o tom, co se ti stalo, dozvědět z novin!“
Snažila jsem se vyhnout jejímu pohledu, ale když použila celé moje jméno, nešlo to.
Máma měřila sotva něco přes metr padesát. Byla jen o sedmnáct let starší než já, což znamenalo, že jí ještě nebylo padesát a vypadala na třicet. Pořád mohla nosit spony, které vyhrála v jízdě na koni kolem sudů, na původních opascích. Obvykle byla blond − byla jsem si docela jistá, že je to její přirozená barva − ale odstín se rok od roku měnil. Tentokrát byly její vlasy jahodově zlaté. Oči měla velké, modré a nevinné, nosík mírně zvednutý a ústa plná a kulatá.
Před cizinci si někdy hrála na hloupou blondýnku, mrkala řasami a hovořila lehce zadýchaným hlasem, který by milovník starých filmů znal z Někdo to rád horké. Pokud jsem věděla, matka si ještě nikdy v životě sama nevyměnila kolo u auta.
Kdyby se prudkým vztekem v hlase nesnažila zakrýt bolest v očích, oplatila bych jí stejným. Namísto toho jsem pokrčila rameny.
„Nevím, mami. Po tom, co se to stalo… několik dnů jsem žila jako kojot.“ Na mysli mi vytanula trochu hysterická vidina toho, jak jí volám a říkám: „Mimochodem, mami, hádej, co se mi dneska stalo…“
Zadívala se mi do očí a mě napadlo, že asi vidí víc, než jsem chtěla. „Jsi v pořádku?“
Chystala jsem se říct ano, ale celý život jsem žila ve společnosti tvorů, kteří umí vycítit lež, takže jsem si zvykla být upřímná. „Povětšinou,“ řekla jsem, když jsem se rozhodla pro kompromis. „Pomáhá, že je mrtvý.“ Zahanbovalo mě, že se mi začala stahovat hruď. Odmítala jsem se dál litovat.
Máma umí pečovat o své děti jako ti nejlepší rodiče, ale měla jsem jí víc věřit. Věděla, jak důležité je stát na vlastních nohou. Pravou ruku měla zaťatou v pěst, až jí zbělely klouby, a když promluvila, zněl její hlas hrubě.
„Dobrá,“ řekla, jako bychom si vysvětlily všechno, na co se chtěla zeptat. Věděla jsem, že tomu tak není, ale promluvíme si později v soukromí.
Obrátila andělsky modré oči k Adamovi. „Kdo jste a co děláte v domě mé dcery v jedenáct v noci?“
„Není mi šestnáct,“ prohlásila jsem a sama jsem slyšela, jak trucovitě můj hlas zní. „Když chci, můžu mít u sebe muže třeba celou noc.“
Máma i Adam mě oba ignorovali.
Adam se i nadále opíral o veřeje dveří do mé ložnice, ale nedbaleji než obvykle. Napadlo mě, že se snaží vzbudit v matce dojem, že je tu jako doma a má právo zabránit jí vstoupit do mojí ložnice. Povytáhl obočí a neprojevil ani zlomek paniky, kterou jsem v jeho hlase předtím slyšela. „Jsem Adam Hauptman a žiju v domě za Mercyiným.“
Zamračila se na něj. „Alfa? Ten rozvedený s pubertální dcerou?“
Zářivě se na ni usmál a já poznala, že matka dobyla další srdce: je strašně roztomilá, když se mračí, a Adam neznal mnoho lidí, kteří by měli kuráž mračit se na něj. Zasáhlo mě náhlé prozření. Pokud jsem skutečně chtěla, aby se mnou přestal flirtovat, pak jsem v posledních letech dělala taktickou chybu. Očividně si užíval, když na něj ženy vrčely. Matčin podmračený výraz ho tak zaujal, že si ani nevšiml, že se taky mračím.
„Správně, madam.“ Adam se přestal opírat o veřeje a postoupil dál do místnosti. „Rád vás konečně poznávám, Margi. Mercy o vás často mluví.“
Nevím, co by matka odpověděla, ale určitě něco zdvořilého. Vtom se však s lupnutím připomínajícím puknutí vejce na betonové podlaze objevilo něco přímo mezi mámou a Adamem a na okamžik to zůstalo viset ve vzduchu kousek nad podlahou. Mělo to tvar člověka, ale bylo to černé. Spadlo to na zem a páchlo to spáleninou, starou krví a mrtvolnou hnilobou.
Zírala jsem na tu věc, ale můj zrak a čich mi říkaly naprosto protichůdné věci. Přestože jsem věděla, že jen máloco se dokáže prostě objevit v mém obýváku bez použití dveří, nedokázala jsem hned přijmout skutečnost. Teprve zelené triko, potrhané, špinavé a s obrázkem zadních běhů povědomého hnědého psa, mě přesvědčilo o tom, že ta černá, scvrklá věc je opravdu Stefan.
Klesla jsem vedle něj na kolena a natáhla ruku, ale zase jsem rychle ucukla, abych mu ještě víc neublížila. Byl mrtvý, ale to u upíra nic neznamenalo.
„Stefane?“ řekla jsem.
Nebyla jsem jediná, kdo nadskočil, když mě chytil za zápěstí. Kůži na ruce měl suchou a při dotyku znepokojivě praskala.
Se Stefanem jsem se spřátelila hned první den, co jsem se přistěhovala do Tri-Cities. Byl okouzlující, zábavný a štědrý − přestože se zmýlil, když si myslel, že mu odpustím, že zabil dva nevinné lidi, aby mě ochránil.
Musela jsem vynaložit veškerou vůli, abych neucukla, neotřela si paži a nezbavila se tak pocitu, který ve mně dotyk jeho křehké kůže vyvolal. Fuj. Fuj. Fuj. Strašlivě jsem se bála, že ho bolí držet mě, že mu kůže každým okamžikem popuká a odpadne.
Pootevřel oči a duhovky měl karmínově rudé namísto hnědých. Dvakrát otevřel a zase zavřel ústa, aniž by vydal jediný zvuk. Potom zesílil stisk, takže bych se mu nedokázala vytrhnout, i kdybych chtěla. Nasál do plic vzduch, aby mohl promluvit, ale nedařilo se mu to a já slyšela, jak mu dech uniká mezi žebry na boku, kudy by rozhodně unikat neměl.
„Ona to ví.“ Vůbec jsem nepoznávala jeho hlas. Byl hrubý a suchý. Pomalu si přitahoval moji paži k tváři a posledním zbytkem dechu ze sebe vyrazil: „Uteč.“ A s tím můj přítel zmizel, protože jeho tělo podlehlo hladu, jenž se mu zračil v obličeji.
Při pohledu do jeho šílených očí mě napadlo, že je to moudrá rada − jen škoda, že jsem se mu nemohla vytrhnout a řídit se jí. Pohyboval se pomalu, ale měl mě v hrsti a já nebyla ani vlkodlak, ani upír s nadpřirozenou silou, abych se mu vytrhla.
Uslyšela jsem výrazné cvaknutí náboje zajíždějícího do komory, a když jsem rychle vzhlédla, zjistila jsem, že matka míří na Stefana zákeřně vypadajícím glockem. Pistole byla růžová a černá − jen moje matka se mohla ohánět zbraní panenky Barbie, roztomilou, ale smrtící.
„To je v pořádku,“ vyhrkla jsem − matka by neváhala vystřelit, kdyby si myslela, že mi chce někdo ublížit. Zpravidla bych si nedělala žádné starosti, kdyby se někdo rozhodl po Stefanovi pálit, upíři totiž nebyli nijak zvlášť zranitelní, ale byl v dost špatném stavu. „Je na naší straně.“ Bylo těžké tvářit se přesvědčivě, když mě k sobě táhl, ale snažila jsem se.
Adam chytil Stefana pevně za zápěstí, v důsledku čehož si mě Stefan přestal přitahovat, a naopak se začal pomalu zvedat ze země. Když se přiblížil k mojí paži, otevřel ústa a na hnědý koberec spadlo několik kousků spálené kůže. Jeho špičáky byly bílé a smrtící a mnohem větší, než jsem si pamatovala.
Zrychlil se mi dech, ale nezačala jsem se škubat a kvílet: „Sundejte ho ze mě! Sundejte ho ze mě!“ Bod pro mě. Místo toho jsem se naklonila přes Stefana a položila si hlavu na Adamovo rameno. Sice jsem tak nastavila krk, ale pach vlkodlaka a Adamova vůně pomáhaly maskovat puch toho, co provedli Stefanovi. Pokud Stefan potřeboval k přežití krev, daruji mu ji.
„To je v pořádku, Adame,“ řekla jsem. „Pusť ho.“
„Dál na něj miřte,“ řekl Adam matce. „Mercy, pokud to nepomůže, zavolej ke mně domů a pověz Darrylovi, ať sebere každého, kdo je po ruce, a přivede je sem.“
A se statečností sobě vlastní nastavil Stefanovi zápěstí. Zdálo se, že si toho upír nevšiml, protože se dál zvedal ke mně. Nedýchal, takže Adama necítil, a připadalo mi, že už ani nevnímá.
Měla jsem se pokusit Adama zastavit − už v minulosti jsem Stefana nakrmila a neodnesla si viditelné následky. A byla jsem si docela jistá, že Stefana zajímá, jestli přežiji. Netušila jsem ale, co si myslí o Adamovi. Vzpomněla jsem si ale i na to, že Stefan říkal, že by „neměly“ vzniknout žádné problémy, protože se ze mě napil jenom jednou, a taky jsem se setkala s jeho stádem − s lidmi, kteří mu sloužili jako snídaně, oběd a večeře. Všichni mu byli naprosto oddaní. Nechápejte mě špatně, na upíra byl bezva − ale nějak jsem pochybovala, že by všichni ti lidé, většinou ženy, dokázali žít pospolu a být oddaní jen jemu, kdyby je nějak nezačaroval. A pro tento rok už jsem měla magického ponoukání víc než dost.
Mé protesty by stejně vyšly naprázdno. Adamovy ochranitelské city byly v tuto chvíli nesmírně silné, takže bych jedině podráždila jeho, sebe i matku.
Adam přitiskl zápěstí Stefanovi k ústům a ten mě přestal tahat za paži. Upír se na okamžik tvářil zmateně − potom zavětřil.
Vzápětí zabořil Adamovi zuby do zápěstí, chytil ho volnou rukou a zavřel oči − a udělal to tak rychle, že jeho pohyb vypadal jako z levné kreslené grotesky.
Adam se ostře nadechl, ale já nedokázala říct, jestli bolestí nebo rozkoší. Když vysával Stefan krev mně, byla jsem v dost špatném stavu. Moc jsem si z toho nepamatovala.
Připadalo mi to zvláštně intimní. Stefan mě držel za ruku a pil z Adamova zápěstí a Adam se o mě čím dál víc opíral, jak mu Stefan vysával krev. Intimní, ale s obecenstvem. Otočila jsem hlavu a uviděla, že matka stále drží oběma rukama pistoli a míří Stefanovi na hlavu. Tvářila se naprosto klidně, jako by dnes a denně viděla, jak se odnikud objeví spálená mrtvola, vstane z mrtvých a zaryje špičáky do prvního živého tvora, který se namane. Věděla jsem ale, že to není pravda. Nebyla jsem si jistá, jestli vůbec někdy viděla vlkodlaka ve vlčí podobě.
„Mami,“ řekla jsem, „ten upír se jmenuje Stefan a je to můj přítel.“
„Měla bych schovat zbraň? Opravdu? Netváří se jako přítel.“
Pohlédla jsem na Stefana. Vypadal už líp, přesto bych ho bez čichu pořád nepoznala. „Popravdě si nejsem jistá, jestli by tvoje zbraň měla vůbec nějaký účinek. Stříbrné kulky fungují na vlkodlaky, ale s upíry moc nezmůžou.“
Schovala glock do pouzdra vzadu na opasku. „Tak co na upíry funguje?“
Někdo zaklepal na dveře. Neslyšela jsem nikoho přijíždět, ale byla jsem poněkud rozptýlená.
„Nepouštět je vůbec do domu,“ navrhl Adam.
Máma, která byla na cestě ke dveřím, se zastavila. „Může to být upír?“
„Raději se o to postarám,“ řekla jsem. Zakývala jsem paží, Stefan mě pustil a lépe se chytil Adama. „Jsi v pořádku, Adame?“
„Je příliš slabý, aby sál rychle,“ poznamenal Adam. „Ještě chvíli to vydržím. Ale když mi přineseš telefon a zmáčkneš rychlé vytáčení, zavolám raději další vlky. Pochybuji, že by mu jedno nakrmení stačilo.“
Máma se dívala, proto jsem se chovala velmi slušně, když jsem mu dolovala telefon z pouzdra na opasku. Neobtěžovala jsem se listovat kontakty, prostě jsem vyťukala číslo jeho domu a podala mu telefon. Osoba venku před dveřmi začínala být netrpělivá.
Upravila jsem si triko a rychle jsem se zkontrolovala, abych se ujistila, že na mně nic neříká: „Hej, mám v domě upíra.“
Na předloktí budu mít pořádnou modřinu, v tuto chvíli ale ještě nebyla vidět. Proklouzla jsem okolo mámy a pootevřela dveře.
Žena venku na verandě mi nepřipadala nijak povědomá. Byla asi stejně vysoká a stará jako já. Tmavé vlasy měla protkané světlými pramínky (anebo světlé vlasy tmavými). Naplácala na sebe tolik pudru, že jsem ho cítila i přes parfém, který by čistě lidskému nosu připadal lehký a atraktivní. Byla dokonale upravená jako čistokrevný pes před přehlídkou − anebo velmi drahá prostitutka.
Někoho podobného byste na verandě starého karavanu v zapadákově Východního Washingtonu v noci čekali asi těžko.
„Mercy?“
Kdyby nepromluvila, nikdy bych ji nepoznala, protože mi čich otupil parfém a ona se nijak nepodobala dívce, se kterou jsem chodila na vysokou. „Amber?“
Amber byla nejlepší přítelkyní mojí spolubydlící Charly. Chtěla se stát veterinářkou, ale slyšela jsem, že to po prvním ročníku vzdala. Od vysoké jsem o ní neslyšela.
Když jsem Amber viděla naposledy, měla vyholenou hlavu, kroužek v nose (který býval větší) a v koutku oka vytetovaného kolibříka. S Charlou byly nejlepší kamarádky už od střední. Přestože to byla Charla, kdo rozhodl, že spolu nebudou bydlet, Amber to vždycky kladla za vinu mně. Byly jsme spíše známé než kamarádky.
Amber se zasmála, bezpochyby ji pobavil můj zmatený výraz. Byl to pronikavý smích, ne že bych ji mohla kritizovat. I já se chovala nepřirozeněji než obvykle. V pokoji za mnou krmil vlkodlak upíra krví; zajímalo by mě, co skrývá ona.
„Už je to dlouho,“ řekla po krátké, nepříjemné pauze.
Připojila jsem se k ní na verandě a zavřela za sebou dveře, přičemž jsem se snažila nevzbudit dojem, že ji nechci pustit dovnitř. „Co tě sem přivádí?“
Založila si paže na hrudi a obrátila pohled k mému neudržovanému pozemku a rezavému VW Rabbitovi na třech kolech. Z verandy nebyly graffiti, chybějící dveře ani prasklé sklo vidět, přesto vypadal jako vrak. Jednalo se o vtip mezi mnou a Adamem a já se za něj nemínila omlouvat.
„Četla jsem o tobě v novinách,“ řekla.
„Žiješ v Tri-Cities?“
Zavrtěla hlavou. „Ve Spokane. Dostalo se to až do CNN, to jsi nevěděla? Fae, vlkodlaci, vraždy… jak by mohli odolat?“ V hlase jí na okamžik zazněl humor, tvář ale měla stále znepokojivě bezvýraznou.
Nádhera. Takže celý svět věděl, že mě znásilnili. To by mě taky pobavilo − kdybych byla Lucrezia Borgia. Existovala spousta důvodů, proč jsem nezůstala s Amber ve styku.
Nepřijela za mnou po deseti letech až ze Spokane, jen aby mi řekla, že četla o mém znásilnění v novinách. „Takže sis o mně přečetla a napadlo tě, že by bylo zábavné povědět mi, že celá země ví o tom, že jsem zabila muže, který mě znásilnil? Kvůli tomu jsi urazila skoro dvě stě padesát kilometrů?“
„Očividně ne.“ Otočila se zpátky ke mně a neohrabanou cizinku nahradila vyfintěná profesionálka, která mi připadala ještě cizejší. „Podívej. Vzpomínáš si, jak jsme společně jely do Portlandu na divadelní představení? Zaskočily jsme na drink a tys nám pověděla o duchovi na dámských záchodcích.“
„Byla jsem opilá,“ opáčila jsem − a byla to pravda. „Myslím, že jsem vám taky řekla, že mě vychovali vlkodlaci.“
„Ano,“ řekla s nečekanou prudkostí. „Tehdy jsem si myslela, že si vymýšlíš, ale teď už všichni ví, že vlkodlaci jsou skuteční stejně jako fae. A ty s jedním chodíš.“
Asi se o tom zmínili v novinách. Dvakrát hurá. Dříve jsem se snažila nepřitahovat pozornost, protože to tak bylo bezpečnější. Pořád to bylo bezpečnější, ale nějak se mi to už nedařilo.
Amber neměla o mém vnitřním monologu ani tušení, proto pokračovala: „A tak mě napadlo, že když teď s jedním chodíš, možná jsi tehdy říkala pravdu. A pokud jsi nám řekla pravdu o vlkodlacích, pak jsi asi nelhala ani o tom, že vidíš duchy.“
Kdokoli jiný by na to dávno zapomněl, ale Ambeřina mysl byla jako ocelová past. Pamatovala si všechno. Po tom výletě jsem přestala pít alkohol. Lidé, kteří znají cizí tajemství, si nemohou dovolit pouštět si pusu na špacír.
„V mém domě straší,“ řekla.
Koutkem oka jsem zachytila pohyb. Udělala jsem krok k Amber a pootočila se. Pořád jsem nic neviděla, ale s Amber po větru jsem ho ucítila. Ve tmě se schovával upír.
„A co s tím mám dělat já?“ zeptala jsem se. „Zajdi si za knězem.“ Amber byla katolička.
„Nikdo mi nevěří,“ řekla ostře. „Manžel si myslí, že jsem se zbláznila.“ Ve světle na verandě jsem na okamžik spatřila její oči a všimla si, že má rozšířené zorničky. Přemýšlela jsem, jestli za to může jenom tma, nebo něco bere.
Znepokojovala mě, ale byla jsem si docela jistá, že je to jen tím, že vidím Amber, královnu svobodomyslnosti, oblečenou jako metresu nějakého boháče. Bylo na ní něco křehkého a bezmocného, působila jako kořist, kdežto Amber, kterou jsem znala, by na každého, kdo by ji otravoval, šla s baseballovou pálkou. Ducha by se nebála.
Můj neklid mohl samozřejmě způsobit upír ve stínech anebo ten v mém domě.
„Podívej,“ řekla jsem. Stefan a to, co se mu stalo, pro mě byli důležitější než Amber nebo to, co ode mě mohla chtít. „Zrovna teď nemůžu pryč − mám společnost. Co kdybys mi dala svoje telefonní číslo a já ti zavolám, jakmile se situace trochu uklidní?“
Nemotorně rozepnula kabelku a podala mi vizitku. Byla z drahého bavlněného papíru, ale stálo na ní jenom její křestní jméno a telefonní číslo.
„Děkuji.“ Zdálo se, že se jí ulevilo, a z ramen se jí odplavilo napětí. Usmála se na mě. „Je mi líto, že tě napadli − ale nepřekvapuje mě, že ses pomstila. Vždycky jsi byla silná.“ Aniž by počkala na odpověď, sešla dolů ze schodů a nastoupila do vozu, novějšího modelu miaty se zvednutou střechou. Aniž by na mě znovu pohlédla, vycouvala z příjezdové cesty a odjela.
Přála jsem si, aby se tolik nenavoněla. Něco ji zneklidnilo − a vždycky byla špatná lhářka. Ale načasování bylo až příliš dokonalé: objeví se Stefan a řekne mi, abych utekla, a vzápětí mě navštíví Amber a nabídne mi místo, kam utéct.
Věděla jsem, že mě Stefan nevaroval sám před sebou. „Ona to ví,“ říkal.
„Ona“ byla Marsilie, paní upírů v Tri-Cities. Poslala mě zabít upíra, který bezuzdným vražděním ohrožoval její klan. Napadlo ji, že mám lepší šanci najít ho než kdokoli jiný, protože vidím duchy a upíří doupata duchy přitahují.
Nemyslela si, že bych ho skutečně zničila. Když se mi to podařilo, byla velmi nespokojená. Upír, kterého jsem zabila, byl velmi zvláštní, mocnější než jiní, protože byl posedlý démonem. Nezajímalo ji, že ho démon dohnal k šílenství, takže vraždil lidi po tuctech, jen nechtěla riskovat odhalení klanu. Vymkl se kontrole, když se stal mocnějším než jeho stvořitel, ale Marsilie věřila, že by to dokázala napravit a ovládnout ho. Využila mě k tomu, abych ho našla − byla si jistá, že mě zabije.
A taky by to udělal, kdybych neměla přátele.
Protože mě na něj nasadila, nemohla se mi jednoduše pomstít, riskovala by totiž ztrátu kontroly nad klanem. Upíři berou podobné věci dost vážně.
Byla bych v bezpečí nebýt druhého upíra.
Andre býval Marsiliinou levou rukou, Stefan pravou. A byl to Andre, kdo stvořil démonem posedlého upíra, jenž zavraždil víc lidí, než kolik bych spočítala na prstech obou rukou. A Andre s Marsilií plánovali stvořit další jemu podobné. Jeden mi stačil. Proto jsem Andreho zabila, i když jsem věděla, že mě to bude stát život.
Stefan pak po mně zametl stopy. Zabil dva nevinné lidi, kteří se provinili jen tím, že padli za oběť Andremu. Zachránil mě, ale cena byla příliš vysoká. Jejich smrt mi koupila dva měsíce.
Marsilie znala pravdu. Ze žádného jiného důvodu by Stefanovi tak strašně neublížila.
Mučila ho, vyhladověla a osvobodila, aby mohl přijít za mnou. Zadívala jsem se na rudé otisky, které mi Stefan způsobil na paži − kdyby mě zabil, vina by nepadla na ni.
Něco jsem zaslechla, proto jsem vzhlédla. Otlučený vrak rabbita obcházeli Darryl s Peterem.
Darryl byl vysoký, atletický a byl to Adamův zástupce. Tmavou pleť zdědil po africkém otci, oči po čínské matce. Jeho dokonalé rysy byly důsledkem šťastné souhry velmi odlišných genů, ale ladnost v chůzi získal až po nehodě, při které ho proměnili ve vlkodlaka. Miloval pěkné oblečení a jeho nažehlená bavlněná košile asi stála víc, než kolik já vydělala za týden.
Nevěděla jsem, kolik mu je, ale byla jsem si docela jistá, že není o moc starší, než na kolik vypadá. Na starších vlcích bylo něco, co vám napovědělo, že za mlada neznali auta, mobily ani televize, a Darryl tuto auru postrádal.
Peter byl tak starý, že kdysi patříval ke kavalerii, tu a tam ale pracoval jako instalatér. Byl ve své práci dobrý a na výplatní listině měl půl tuctu lidí. Ale šel vpravo za Darrylem, protože Darryl byl dominantní a Peter patřil k několika submisivním vlkům v Adamově smečce.
Darryl se zastavil pod verandou. Většinou o mně nesmýšlel právě nejlépe. Nakonec jsem dospěla k názoru, že je prostě snob − byl vlk, já kojot. Měl doktorát a pracoval v drahé laboratoři, já byla automechanik se špínou za nehty.
A co bylo nejhorší, musel se řídit mými rozkazy, protože jsem byla Adamova družka. Šovinismus, kterým jsou prosycená všechna pravidla, jimiž se vlkodlaci řídí, funguje někdy i obráceně. Bez ohledu na to, jak submisivní družka alfy je, ve smečce je druhá po alfovi.
Když nic neřekl, prostě jsem otevřela dveře a vpustila Adamovy vlky do domu.
2024 ©