Ve středu jsem povečeřela ve své oblíbené čínské restauraci v Richlandu, pak jsem zamířila k Timovi domů. O’Donnellův vrah byl téměř určitě fae, takže jsem nevěděla, jestli mi nějak pomůže, když se zúčastním schůzky Zářné budoucnosti − ale možná bude někdo vědět něco důležitého. Měla jsem čas jen do pátku, abych dokázala Zeeho nevinu, pak nastaví krk i Tad.
Ale čím déle jsem o tom přemýšlela, tím větší smysl Tadův návrat domů dával. Já sama se k rozlousknutí vraždy ani nepřiblížila. Tad byl fae a mohl by tak zajít do rezervace a poptat se tam − pokud by ho ovšem Šedí páni za neposlušnost nezabili. Možná by se mi podařilo přesvědčit Nemane o tom, že je v zájmu fae, aby se Zeeho syn vrátil domů a pomohl mi otce zachránit. Možná.
Tim bydlel v Západním Richlandu, několik kilometrů od Kylea. Sousedství bylo tak nové, že některé domy ještě ani neměly trávník a ve vedlejším bloku se pořád stavělo.
Polovinu průčelí tvořily béžové cihly, zbytek vepřovice barvy ovesné kaše. Stavba vypadala vznešeně a draze, ale postrádala drobné detaily, které z Kyleova domu dělaly sídlo a ne jen obyčejný dům. Nebyla tu vitrážová okna, mramor ani dubová garážová vrata.
Přesto vypadal Timův dům mnohem lépe než můj starý karavan s novými obklady.
Na příjezdové cestě parkovala čtyři auta, na ulici před domem pak vybledle červený mustang z dvaasedmdesátého s limetkově zeleným levým nárazníkem. Zaparkovala jsem za ním, nestává se totiž často, abych našla auto, vedle kterého můj rabbit vypadá dobře.
Vystoupila jsem z vozu a zamávala na ženu, která vykukovala přes záclonu v domě naproti přes ulici. Stáhla roletu.
Zazvonila jsem u dveří a čekala, až osoba, která jen v ponožkách poskakovala dolů ze schodů, otevře. Když otevřela, nepřekvapilo mě, že jde o dívku kolem dvaceti let. Její kroky zněly žensky − muži obyčejně příšerně dupali nebo se podobně jako Adam pohybovali tak tiše, že jste je skoro neslyšeli.
Na sobě měla tenké triko s obrázkem zkřížených hnátů jako na pirátské vlajce, lidskou lebku ale nahradila hlava pandy s křížky namísto očí. Měla trochu nadváhu, ale kila navíc jí slušela, protože jí zakulatila tvář a zjemnila hrubé rysy. I přes silný ovocný parfém jsem poznala její pach z O’Donnellova domu.
„Jsem Mercy Thompsonová,“ řekla jsem jí. „Pozval mě Tim.“
Bystře si mě změřila a přívětivě se usmála. „Já jsem Courtney. Říkal, že přijdeš. Ještě jsme nezačali − čekáme na to, až se Tim s Austinem vrátí s dobrotami. Pojď dovnitř.“
Patřila k ženám, které si navždy zachovají dívčí hlásek. I v padesáti bude mít hlas třináctiletého děvčete.
Následovala jsem ji nahoru po schodech a zdvořile nadhodila: „Omlouvám se, že ruším vaši schůzku. Tim mi řekl, že jednoho z vašich členů nedávno zabili.“
„Nemohlo to potkat milejšího muže,“ řekla lehce, když se zastavila na podestě. „Dobrá, to jsem si mohla ušetřit, promiň. Nechci, aby ses cítila nepříjemně.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Neznala jsem ho.“
„No, založil naši odnož Zářné budoucnosti a s kluky vycházel dobře, ale pro ženy měl jen jedno využití a mě už začínalo unavovat pořád ho od sebe odhánět.“ Poprvé se na mě doopravdy podívala. „Hej, Tim říkal, že jsi hispánka, ale nejsi, že ne?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Můj otec byl indiánský rodeový jezdec.“
„Jo?“ Z jejího hlasu jsem vycítila slabý zájem. Toužila vědět víc, ale nechtěla se vyptávat.
Začínala se mi líbit. Byla jsem si docela jistá, že pod rozjařenou osobností ukrývá bystrou mysl. „Jo.“
„Rodeový jezdec? To je docela fajn. Pořád jím je?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Zemřel ještě před mým narozením. Z mámy se tak stala těhotná, svobodná puberťačka. Vychovali mě mezi…“ Trávím příliš mnoho času s Adamovou smečkou a málo se skutečnými lidmi, pomyslela jsem si a rychle zaměnila vlkodlaky za bělochy. Byla jsem ráda, že ona není vlkodlak, jinak by vycítila, že lžu.
„Přála bych si být indiánka,“ řekla trochu zasněně a znovu se vydala nahoru po schodech. „Pak by o mě všichni chlapi měli zájem − indiánky jsou tak tajemné, víš?“
Vlastně ne, ale zasmála jsem se, protože o to jí šlo. „Na mně není nic tajemného.“
Zavrtěla hlavou. „Možná ne, ale kdybych já byla indiánka, byla bych tajemná.“
Zavedla mě do velkého pokoje, kde už na židlích v kruhu v rohu naproti sedělo pět mužů. Byli tak zahloubaní do hovoru, že ani nevzhlédli, když jsme vešly. Čtyři byli mladí, dokonce mladší než Austin a Tim. Pátý vypadal jako univerzitní profesor, a to včetně bradky a hnědého saka.
I s lidmi uvnitř působil pokoj nepoužívaně. Jako by všechen nábytek teprve před chvílí dovezli z obchodu. Stěny a berberský koberec ladily barvou se zbytkem domu.
Vzpomněla jsem si na živé barvy Kyleova domu a na dvě rádoby řecké kamenné sochy v životní velikosti v předsíni. Kyle jim říkal Dick a Jane a oblíbil si je, přestože si je pořídil předchozí majitel domu.
Jedna socha byla mužská, druhá ženská a se zasněným, romantickým výrazem hleděly k nebi − jejich výraz ale právě neodpovídal tomu, že mužské soše rozhodně netáhly hlavou zbožné myšlenky.
Kyle oblékl nahou Jane do krátké kárované sukně a oranžové halenky bez rukávů. Dicka obvykle zdobil jen klobouk − a neseděl mu na hlavě. Napřed to byl cylindr − ale pak Warren našel ve vetešnictví pletenou lyžařskou čepici dlouhou asi půl metru s deseticentimetrovou bambulí na konci.
Timův dům ale postrádal osobnost, jako by svému vkusu nevěřil natolik, aby ho uplatnil. Hovořila jsem s ním sice jen krátce, ale byla jsem si jistá, že je na něm víc než jen odstíny béžové a hnědé. Nevím, co by si o jeho domě pomyslel někdo jiný, ale podle mého názoru z něj přímo čišela touha zapadnout.
A proto jsem ho měla ještě radši: vím, jaké to je být outsider.
Pokoj možná postrádal fantazii, ale působil příjemným dojmem. Nábytek byl elegantní, ale ne přehnaně. Jeden kout zabírala pracovna. Vedle kvalitního, ale ne extravagantního dubového počítačového stolu stála malá lednička. Dlouhé zdi naproti dveřím dominovala televize dost velká na to, že by uspokojila i Samuela, a po stranách stály po pás vysoké reproduktory. Kolem byla jako v domácím kině rozestavěná pohodlně vypadající křesla a gauč, vše se středně hnědým potahem z mikrovlákna připomínajícího semiš.
„Sarah to dneska večer nestihne,“ prohodila Courtney, jako bych měla vědět, kdo Sarah je. „Jsem ráda, že jsi tady ty, protože jinak bych tu byla jediná ženská. Hej, kluci, tohle je Mercy Thompsonová, o které nám vykládal Tim. Však víte, ta z hudebního festivalu minulý víkend.“
Její slova zapůsobila tam, kde se to našemu příchodu nepovedlo, a muži vzhlédli. Courtney mě přivedla blíž.
„To je pan Fideal,“ řekla a ukázala na staršího muže.
Zblízka vypadal mladší, než ocelově šedé vlasy napovídaly. Pleť měl snědou a zdravou a oči jasně modré a pronikavé jako šestileté dítě.
Jeho pach jsem z O’Donnellova domu neznala, ale bylo jasné, že se ve skupině cítí příjemně − takže sem musel chodit pravidelně…
„Aiden,“ opravil ji laskavě.
Zasmála se a řekla mu: „Já to prostě nedokážu.“ Mně vysvětlila: „Učil mě na střední − v mém srdci bude navěky pan Fideal.“
Kdybych mu nepotřásla rukou, asi bych si nevšimla na jeho pachu ničeho divného. Slanou vodu si zrovna s lidmi nespojuji, ale mohl mít doma akvárko nebo něco podobného.
Když mi ale stiskl ruku, kůže mě začala brnět slabou magií. Magií nebyli cítit jen fae, nýbrž i čarodějové, upíři a další tvorové. Ale faeská magie byla specifická − vsadila bych se, že pan Fideal byl stejně tak fae jako Zee… anebo přinejmenším Tadův přítel v antikvariátu.
Přemýšlela jsem, co dělá na schůzce Zářné budoucnosti. Možná přišel zjistit, co mají v plánu. Anebo je míšenec a ani netuší, co je. Kapka faeské krve by vysvětlila mladé oči ve starší tváři a slabý dotyk magie.
„Ráda vás poznávám,“ řekla jsem.
„Teď už víte, čím si vydělávám na chleba já,“ řekl chraplavým, přátelským hlasem. „A co děláte vy?“
„Jsem automechanička,“ řekla jsem.
„Bezva,“ prohlásila Courtney. „Můj mustang poslední dny příšerně klepe. Mohla by ses na něj podívat? Zrovna nemám peníze, protože jsem zaplatila za semestr na škole.“
„Většinou dělám na volkswagenech,“ řekla jsem, vytáhla z kabelky vizitku a podala jí ji. „Líp by ti poradil mechanik forda, ale zaskoč ke mně do dílny. Podívám se ti na něj. Jsem levnější než většina dílen, ale protože na fordech často nedělám, bude mi to asi trvat déle.“
Slyšela jsem, jak se otevřely dveře. Vzápětí se objevili Tim s Austinem s bednou piva a několika bílými silonovými taškami plnými brambůrků. Uvítal je jásot a ostatní se okamžitě vrhli na jídlo.
Tim odložil tašky na stolek u dveří a jen tak tak unikl davu hladových mladíků. Chvíli na mě hleděl bez úsměvu. „Myslel jsem, že přivedeš svého přítele.“
„Už není můj přítel,“ řekla jsem − a cítila takovou úlevu, že jsem se usmála.
Courtney si toho všimla a špatně si to vyložila. „Ach, zlato,“ řekla. „Byl jedním z těch, co? Lepší být sama. Tady, vezmi si pivo.“
Zavrtěla jsem hlavou a zjemnila odmítnutí slovy: „Nikdy jsem si pivo neoblíbila.“ A chtěla jsem zůstat ve střehu, abych zachytila možné stopy, i když jsem si nedělala velké naděje. Očekávala jsem organizovaný bigotní spolek, ne opilé studenty a jejich učitele.
Byla bych ochotná přísahat, že nikdo z nich není vrah.
„Tak co dietní colu?“ zeptal se Tim přátelsky. „Měl jsem v ledničce zázvorové pivo, ale vsadím se, že už ho tahle banda vypila.“
Ozvaly se hlasité protesty, které ho, jak se zdálo, potěšily. Dobře, pomyslela jsem si a přestala ho litovat kvůli tomu, že nemá v domě fialovou stěnu nebo hanbatou sochu. Najdi si lidi, mezi které zapadneš.
„Dietní cola by byla fajn,“ řekla jsem. „Máš pěkný dům.“
Kompliment ho potěšil ještě víc než výskot. „Nechal jsem ho postavit po smrti rodičů. V jejich starém baráku jsem už nedokázal dál bydlet.“
Tim zůstal, abychom si mohli promluvit, proto pití přinesla Courtney. Podala mi ho a poplácala Tima po hlavě. „Tim se nezmínil o tom, že jeho rodiče byli bohatí. Před několika lety zemřeli při dopravní nehodě a zanechali Timovi sídlo a životní pojistku, ze které může pohodlně žít do konce života.“
Neomaleně prohlášení před relativní cizinkou ho zahanbilo. „Raději bych měl rodiče,“ řekl škrobeně, ale asi už žal dávno překonal, protože jsem z něj cítila jen podráždění.
Zasmála se. „Znala jsem tvého otce, zlato. Nikdo by ho nechtěl raději než peníze. Ale tvoje matka byla zlatíčko.“
Zdálo se, že se naštve, ale pak jen pokrčil rameny. „Courtney a já jsme vzdálení příbuzní,“ vysvětlil. „Proto je tak vlezlá − naučil jsem se ji ignorovat.“
Zakřenila se na mě a zhluboka se napila piva.
Přes její rameno jsem viděla, jak ostatní postavili židle do volného půlkruhu, usadili se a pamlsky si odložili na strategicky rozmístěné stolky.
Tim si sedl a pokynul mi na židli vedle sebe. Courtney si šla sehnat vlastní.
Byl to jeho dům, proto jsem tak nějak očekávala, že se ujme slova, ale předstoupil před nás Austin Summers a hlasitě hvízdl.
Litovala jsem, že mě nevaroval. Když se pustil do řeči, pořád mi zvonilo v uších.
„Začneme. Má někdo nějaký problém, o kterém by chtěl mluvit?“
Během několika minut jsem pochopila, že Austin je vůdce. Jeho dominanci jsem vycítila už na party v pizzerii, ale tehdy jsem mluvila s Timem, místo abych sledovala Austina. Tady zastával stejně vedoucí postavení jako Adam ve smečce.
Aiden Fideal, faeský učitel, byl druhý nebo třetí v hierarchii po Courtney. Dalo se to jen těžko odhadnout, protože si tím sami nebyli jistí. Podle nejistoty jejich postavení jsem pochopila, že tuto pozici dříve zastával O’Donnell. Ubohý tyran jako O’Donnell jistě nepřijal Austinovo nadřízené postavení snadno. Kdyby Austin byl fae, zapsala bych si ho na první místo seznamu podezřelých − ale byl víc člověk než já.
Jakmile schůzka začala, splynul Tim s pozadím. Ne proto, že by mlčel, ale jeho připomínkám nikdo nevěnoval pozornost, pokud je Courtney nebo Austin nezopakovali.
Zakrátko jsem si z drobných poznámek mezi řečí začala skládat dohromady obrázek.
O’Donnell možná odnož Zářné budoucnosti v Tri-Cities založil, ale dokud nepotkal Austina, měl jen málo štěstí. Před několika lety se seznámili na místní vyšší střední. O’Donnell využil programu ÚFZ, který platil za vzdělání rezervačních stráží. Austin studoval na dvou školách zároveň a už skoro dokončil studium výpočetní techniky.
Tim nepotřeboval pracovat a byl starší než většina z nich.
„Tim má magisterský titul z informatiky z washingtonské státní,“ pošeptala mi Courtney. „Tam se seznámil s Austinem. Tim se každý semestr zapíše aspoň do několika kurzů. Zaměstnává ho to.“
Austin, Tim a většina studentů byli členy vysokoškolského klubu − zjevně se v něm věnovali psaní počítačových her. Pan Fideal byl fakultním poradcem klubu. Když se Austin začal zajímat o Zářnou budoucnost, klub si přivlastnil. Škola dala od klubu ruce pryč, když zjistila, jak se změnilo jeho zaměření − ale pan Fideal si podržel privilegium občas zaskočit.
Ze všeho nejdřív rozhodli o tom, že Zářná budoucnost pošle O’Donnellovi na pohřeb květiny, až jeho rodina rozhodne, kdy se bude konat. Tim bez poznámek přijal, že květiny zaplatí.
Jakmile tento bod vyřešili, jeden z mladíků vstal a přednesl metody, které měly člověka ochránit před fae. Patřily mezi ně třeba sůl, ocel, hřebíky v botách a nošení spodního prádla naruby.
Když došlo na otázky, už jsem nedokázala dál držet jazyk za zuby. „Mluvíš, jako by všichni fae byli stejní. Vím, že některým železo nevadí a třeba ti mořští, jako jsou selkiové, asi nebudou mít problém se solí.“
Referent, stydlivý mladý obr, se na mě usmál a mnohem výmluvněji odpověděl: „Samozřejmě máš pravdu. Část problému spočívá v tom, že víme, že některé historky jsou přehnaně vyšperkované. A fae se zrovna nehrnou, aby nám pověděli, jací fae stále žijí − registrační proces je vtip. O’Donnell měl přístup k dokladům o fae v rezervaci a byl si jistý, že aspoň každý třetí o svém původu lhal. Proto se snažíme prohrabat odpadky a najít zlato.“
„Myslela jsem, že fae nemohou lhát,“ namítla jsem.
Pokrčil rameny. „Tím si nejsem tak jistý.“
Ozval se Tim. „Spousta si vymyslela gaelsky nebo germánsky znějící slovo a vepsala ho do formuláře. Kdybych o sobě prohlásil, že jsem heeberskeeter, nelhal bych, protože jsem si to slovo právě vymyslel. Dohody, na jejichž základě rezervační systém vznikl, neumožňovaly ptát se na to, jak jsou registrační formuláře vyplněny.“
Na konci schůzky jsem dospěla k názoru, že žádné z těch dětí nemá nic společného ani s vraždami, které spáchal O’Donnell, ani s jeho následnou smrtí. Ještě nikdy jsem se nezúčastnila sezení bigotní skupiny − jako míšenka a nečlověk bych tam nezapadla. Ale nečekala jsem, že na schůzce zažiji tolik vášní a násilí jako v šachovém klubu. Dobrá, méně vášní a násilí než v šachovém klubu.
Dokonce jsem souhlasila s většinou toho, co říkali. Možná mám ráda konkrétní fae, ale vím o nich dost na to, abych se bála. Bylo těžké vinit tyhle děti z toho, že prokoukly faeské politikaření a proslovy. Jak říkal Tim, stačí si přečíst staré příběhy.
Tim mě po schůzce doprovodil k vozu.
„Díky, že jsi přišla,“ řekl a otevřel mi dveře. „Co si myslíš?“
Napjatě jsem se usmála, abych zatajila, že se mi nelíbí, že sáhl po klice dveří přede mnou. Připadalo mi to dotěrné − přestože mi Samuel s Adamem, kteří vyrostli v jiné době, dveře taky otvírali a nevadilo mi to.
Ale nechtěla jsem ranit jeho city, proto jsem jen řekla: „Tví přátelé se mi líbí… a doufám, že se mýlíš, co se týká hrozby, kterou fae představují.“
„Nemyslíš si, že jsme tlupa přeštudovaných, nespolečenských šprtů, která jen mrhá časem?“
„To zní jako citát?“
Pousmál se. „Doslovný, z Heraldu.“
„Au. A ne, nemyslím si to.“
Sehnula jsem se, abych nasedla, a zjistila jsem, že hůl se zase vrátila. Tentokrát ležela na předních sedadlech. Musela jsem ji přesunout, abych se mohla posadit.
Když jsem to udělala, pohlédla jsem na Tima, ale zdálo se, že hůl nepoznal. Možná ji O’Donnell během schůzek Zářné budoucnosti někam zamykal; možná se sama schovávala. A Timovi ani nepřipadalo divné, že někdo jezdí po městě s vycházkovou holí na předním sedadle. Lidé očekávají, že VW mechanici budou trochu divní.
„Poslyš,“ řekl. „Měl jsem trochu času a oprášil své vědomosti o artušovských mýtech − znovu jsem si pročetl de Troyese a Maloryho, o kterým jsme spolu mluvili. Chtěl jsem se zeptat, jestli by sis se mnou nezašla zítra na večeři.“
Tim byl milý. Nemusela bych si dělat starosti s tím, že se mě pokusí očarovat vlkodlačí magií nebo se mě pokusí ovládnout. Nikdy by ve vzteku nerozsápal nikomu hrdlo. Nezabil by dvě nevinné oběti, jen aby mě nebo kohokoli jiného ochránil před paní upírů. Od té události jsem Stefana neviděla, ale někdy se stávalo, že se nezastavil celé měsíce.
Na kratičký okamžik mě napadlo, že by bylo fajn vyjít si s normálním člověkem, jako byl Tim.
Ale samozřejmě tu byl menší problém s mým původem. A taky to, že jsem neměla žádný zájem o to dostat ho do postele.
Hlavně jsem ale byla víc než trochu zamilovaná do Adama, i když mě to děsilo.
„Promiň, ale ne,“ řekla jsem a zavrtěla hlavou. „Právě jsem skoncovala s jedním vztahem. Nechci se hned po hlavě vrhnout do dalšího.“
Jeho úsměv se rozšířil a objevila se v něm bolest. „To je legrační, já taky. Randili jsme tři roky. Zajel jsem do Seattlu, koupil prstýnek a vzal ji do naší oblíbené restaurace. Prstýnek jsem měl v kapse a ona mi řekla, že si za dva týdny bere svého šéfa. Prý to určitě pochopím.“
Soucitně jsem sykla. „Au.“
„Provdala se v červnu, takže už je to pár měsíců, ale taky se necítím na nový vztah.“ Už ho zjevně unavovalo sklánět se ke mně, proto si dřepl vedle vozu, hlavu tak měl o něco níž než já. Natáhl ruku a dotkl se mého ramene. Na prstě měl obyčejný stříbrný prsten, který kdysi býval hladký, nyní byl ale celý poškrábaný a omšelý. Napadlo mě, co pro něj asi znamená, protože mi nepřipadal jako muž, který obvykle nosí prsteny.
„Tak proč mě zveš na večeři?“ zeptala jsem se.
„Protože nechci, aby se ze mě stal poustevník. Nenechám se jí srazit na kolena. Proč bychom si nemohli dát dobrou večeři a popovídat si? Žádné závazky a neplánuji skončit s tebou v posteli. Ty, já a Malloryho Le Morte d’Arthur.“ Křivě se na mě usmál. „A co víc, mám za sebou spoustu kurzů vaření.“
Další večer strávený debatou o středověkých artušovských autorech by mohla být zábava. Otevřela jsem ústa, abych přitakala, ale zarazila jsem se. Mohla by to být zábava, ale rozhodně to nebyl dobrý nápad.
„Co v sedm třicet?“ řekl. „Vím, že je to dost pozdě, ale do šesti mám hodinu a rád bych měl večeři hotovou, než přijdeš.“
Vstal, zabouchl dveře, poplácal je a vydal se zpátky k domu.
Souhlasila jsem právě, že s ním půjdu na rande?
Omámeně jsem nastartovala a rozjela se k dálnici. Přemýšlela jsem o všem, co jsem měla říct. Zavolám mu, hned jak dorazím domů a najdu jeho telefonní číslo. Povím mu ‚díky, ale ne, díky‘.
Odmítnutím raním jeho city − ale schůzkou bych ho mohla ranit ještě víc: Adamovi se nebude líbit, že jdu na večeři s Timem. Nebude se mu to vůbec líbit.
Právě jsem minula odbočku k nákupnímu centru v Columbii, když jsem zjistila, že za mnou jede Aiden Fideal. Od Timova domu vyrazil zároveň se mnou − a s dalšími třemi lidmi. Všimla jsem si ho jenom proto, že řídil porsche, po jakém jsem vždy toužila − i když já bych dala přednost černé nebo červené barvě (jakkoli to je klišé) před jasně žlutou. Někdo ve městě vlastní fialové, ze kterého se mi doslova sbíhají sliny.
Minul mě buick a já v záři světlometů zahlédla nálepku na jeho nárazníku. Hlásala: Někteří lidé jsou jako chodící spirály. Vlastně k ničemu nejsou, ale je zábavné shazovat je ze schodů.
Rozesmála jsem se a starost, která mě přepadla, když jsem za sebou uviděla porsche, polevila. Fideal pravděpodobně žije v Kennewicku a prostě jede domů.
Ale netrvalo dlouho a znovu mě ovládl pocit, že mě pronásleduje. Pořád jel za mnou.
Fideal byl fae − ale doktorka Altmanová byla faeská vražedkyně a věděla, že mě nemůžou zabít bez následků. Nebyl důvod být nervózní.
Volat Adamovi o pomoc by bylo přemrštěné. Ale kdyby nebyl Zee ve vězení a mluvili jsme spolu, zavolala bych jemu. Nezareagoval by přehnaně jako Adam.
Mohla bych zavolat strýčku Mikeovi − pokud si o mně ovšem nemyslel totéž co Zee a pokud by vůbec vzal můj telefon.
Strýček Mike by mohl vědět, jestli se chovám hloupě a nechávám se Fidealem zbytečně děsit. Vytáhla jsem mobil a otevřela ho, ale nerozsvítil se na uvítanou. Displej zůstal prázdný. Asi jsem ho zapomněla nabít.
Zariskovala jsem pokutu a zrychlila. Maximální rychlost byla devadesát a policie tu často hlídkovala, proto tudy většina aut projížděla maximálně stovkou. Propletla jsem se mezi vozy a oddychla si, když výrazné světlomety Fidealova auta zmizely za malou dodávkou.
Dálnice mě svedla dolů na Kanálovou ulici a já zpomalila. Dneska v noci jsem nějaká pitomá, pomyslela jsem si.
Napřed jsem přijala Timovu pozvánku na večeři − nebo jsem ho aspoň neodmítla − pak jsem zpanikařila při pohledu na Fidealovo auto. Hloupé.
Věděla jsem, že nemám Timovo pozvání přijímat. Rozhovor sice mohl být zábavný, ale nestál za hádku s Adamem. Měla jsem říct rovnou ne. Teď to bude těžší.
Zvláštní bylo, že mě nedráždila představa Adamova výbuchu − vědomí, že ho rozčílí, když něco udělám, obvykle spíše zvyšovalo šanci na to, že to provedu. Provokovala jsem ho, kdykoli to jen šlo. Když byl naštvaný a nebezpečný, dokázal mi rozproudit krev v žilách. Můj pud sebezáchovy někdy nefungoval, jak měl.
Kdybych šla s Timem na večeři ve dvou − a ať už říkal cokoli, večeře o samotě s mužem byla rande − Adama by to ranilo. Nevadilo mi, když se Adam naštval, ale nechtěla jsem mu ublížit.
Na semaforu na Washingtonské svítila červená. Zastavila jsem za náklaďákem. Jeho velký dieselový motor otřásal rabbitem, zatímco jsme čekali na příliv aut, který nepřicházel. Když naskočila zelená, předjela jsem ho a podívala se do zpětného zrcátka, abych se ujistila, že je dost daleko, než se zařadím zpátky do pravého jízdního pruhu a odbočím na Chemickou. Byl dost daleko − a hned vedle něj jelo porsche, které ve světle pouličního osvětlení zářilo jako blatouch.
Žaludek se mi sevřel nečekaným, nesmyslným strachem, až jsem zalitovala, že jsem si dala dietní colu. Neměla jsem pro strach žádný rozumný důvod, ale to nijak nezmenšilo jeho dopad. Kojot se rozhodl, že rozum bude ignorovat, a trval na tom, že fae představuje hrozbu.
Nadechla jsem se přes zuby a strach ustoupil obezřetné připravenosti.
Byla jsem ochotná uvěřit tomu, že máme stejnou cestu domů. Krátký kus dálnice představuje nejrychlejší cestu do východní poloviny Kennewicku − a odtamtud je možné pokračovat dál do Pasca a Burbanku, i když mezistátní na opačné straně řeky je rychlejší.
Ale pak jsem zabočila na Chemickou, která vedla jen do Finley, a on byl pořád za mnou − a já bych věděla, kdyby ve Finley žil někdo se žlutým porsche. Sledoval mě.
Instinktivně jsem se znovu natáhla pro mobil − a když jsem ho sebrala ze sedadla spolujezdce, vytekla z něj voda. Uvědomila jsem si, že pach slané vody už nějakou dobu sílí. Upustila jsem telefon, který mi teď k ničemu nebyl, a zvedla ruku k ústům. Voda chutnala po bahně a soli, spíše jako slanisko než moře.
Můj dům a Adamův měly sice společný zadní plot, ale jeho ulice se oddělovala od hlavní skoro půl kilometru před tou mojí. Nedokázala jsem si vzpomenout, jestli je Samuel v práci, nebo ne − ale i kdyby Adam nebyl doma, někdo tam určitě bude. A ten někdo bude vlkodlak.
Jenže samozřejmě tam bude i Jesse a ta se umí bránit ještě míň než já.
Zabočila jsem, abych získala čas a mohla přemýšlet. Byla to dlouhá oklika, a než zamířím domů, budu se muset vrátit zpátky na Chemickou, ale ten večer už jsem udělala spoustu pitomostí a musela jsem se ujistit, že přivést fae, ať už jsou jeho úmysly jakékoli, k Adamovi, je dobrý nápad.
Nemusela jsem si dělat starosti. Zrovna když jsem míjela park, v místě, kde je ulice opuštěná a domy daleko, rabbit zakašlal, zaprskal a zhasnul.
Silnice neměla krajnici, proto jsem sjela z asfaltu a doufala v nejlepší. Kdybych nechala vůz na silnici, nějaký chudák, který by se vracel v noci domů, by do něj mohl narazit a zabít se. Rabbit přeskákal po kamení, což nijak neprospělo mému podvozku, a zůstal stát na relativně rovném místě.
Auto mi připadalo jako past, proto jsem z něj vyskočila, sotva se kola přestala otáčet. Porsche zastavilo na silnici a tiše předlo.
Cestou zpátky domů se úplně setmělo a světlomety vadily mým citlivým očím, což je jedna z nevýhod dobrého nočního vidění. Odvrátila jsem se od oslnivé záře, takže když Fideal vystoupil, jen jsem ho slyšela.
„Je zvláštní vidět fae řídit porsche,“ řekla jsem chladně. „Rám má možná z hliníku, ale kapotu z oceli.“
Ozvalo se tupé zadunění, jako by auto poplácal. „Porsche má dobrý lak. Přidal jsem ještě čtyři vrstvy vosku a zjistil, že mi vůbec nevadí,“ řekl.
Stejně jako voda v telefonu i on páchl tlející vegetací a solí. Vadilo mi, že ho nevidím; potřebovala jsem se dostat z dosahu světlometů.
Mohla jsem se dát na útěk, ale prchat před něčím, co by mohlo být rychlejší než vy, je tou poslední možností, ne první. Možná chtěl jen tu pitomou hůl. Vstoupila jsem na cestu a ve velkém půlkruhu obešla své auto, takže jsem stála čelem k boku jeho vozu, ne ke světlům.
Sotva jsem položila nohu na silnici, cítila jsem, jak se asfaltem šíří vlna magie. Silná magie byla zpravidla skoro bolestivá, jako když jste se jazykem dotkli obou konců devítivoltové baterky. Ten večer jsem ale cítila něco víc, něco téměř… dravčího.
Fideal nebyl tak slabý, jak předstíral na Timově párty.
Zasyčela jsem skrz zuby, protože mi nohama vystřelila ostrá bolest. Zastavila jsem se až na opačné straně cesty. Oči mě stále pálily, ale aspoň jsem na něj viděla. Stál u dveří řidiče a vypadal trochu jinak než u Tima. Neviděla jsem detaily, ale připadal mi vyšší a statnější.
Zdvořile počkal, dokud jsem se nezastavila, teprve pak promluvil. Nevěstilo to nic dobrého, když se někdo, kdo po vás šel, choval zdvořile. Znamenalo to, že ví, že vás může kdykoli sejmout.
„Takže ty jsi ten pejsek se zvědavým čumákem,“ řekl. „Neměla jsi ho strkat tam, kam nepatří.“
„Zee je můj přítel,“ řekla jsem. Urazilo mě, že mě nazval psem. Ale znělo by hloupě, kdybych odsekla: Nejsem pes. „Vy fae byste ho nechali zemřít za zločiny někoho jiného. Jsem jediná, kdo je ochotný hledat viníka jinde.“ Přemýšlela jsem, proč by se na mě mohl naštvat. „Mám před sebou vraha?“
Zaklonil hlavu a zplna hrdla se rozesmál. Když znovu promluvil, hlas mu klesl o půl oktávy a nabyl skotský přízvuk. „Nezabil jsem O’Donnella,“ řekl. Nebyla to přesná odpověď.
„Jsem pod ochranou,“ namítla jsem tiše, ale ne vyzývavě. „Když mě zabijete, rozpoutáte válku s vlkodlaky. Nemane o tom ví.“
Naklonil hlavu ze strany na stranu jako atlet protahující si svaly na krku. Vlasy se mu prodlužovaly a při pohybu vlhce šustily ve větru.
„Nemane už není, co bývala,“ řekl. „Je slabá a slepá a dělá si až příliš velké starosti o lidi.“ Nadechl se a začal růst. Když nádech dokončil, převyšoval nejvyššího lidského muže o dobrých třicet centimetrů a byl skoro stejně široký jako vysoký. Moje oči se přizpůsobily a já viděla, že se nezměnila jenom jeho velikost.
„Fae volají po tvé krvi,“ řekl. „Škoda, že mi nikdo neoznámil dřív, že rozkazy byly zrušeny.“
Znovu se rozesmál a tmavé chlupy, které ho halily jako otrhaný kabát, se otřásaly. Rty měl větší než dřív a tmavá jeskyně úst ukrývala dlouhé, světlé zuby. „Už je to tak dlouho.“ Hlas měl mokrý a blátivý. „Lidské maso je na jazyku tak sladké a já ho neokusil už tak dlouho, že mé vnitřnosti křičí po potravě.“ Zařval jako zimní severák a přeskočil silnici.
Ještě než dopadl, proměnila jsem se v kojota a dala se na útěk. V běhu jsem za sebou nechávala kousky oblečení. Zakopla jsem, protože se mi tlapka zachytila do podprsenky, ale překulila jsem se a v pádu se podprsenky zbavila.
V tu chvíli mě mohl dostat, ale myslím, že si hon užíval. Proto se asi nevrátil zpátky pro porsche. Nejspíš by mu chvíli trvalo, než by se smrsknul natolik, aby mohl nasednout, ale auto bylo mnohem rychlejší než já a mohlo jet celou věčnost.
Musela jsem zůstat na silnici, dokud jsem nepřekonala kanál. Byl totiž příliš široký, než abych ho přeskočila, a nemínila jsem plavat s vodním fae za zády.
Za kanálem jsem zabočila do ulice, která se táhla souběžně s ním, a namířila si to k řece. Proskočila jsem plotem prvního domu a co nejrychleji proběhla polem. Než si mě všiml pes a začal štěkat na poplach, byla už jsem na sousedním poli a běžela trávou vyšší než já. Asi po kilometru jsem zpomalila do klusu.
Půda byla měkká a na polích se pásli koně a krávy. Ve výběhu se za mnou s vražedným úmyslem pustil osel, ale já přidala do kroku a vyklouzla ven. Koním obvykle kojoti nevadí, ani kravám. Slepice se dají na útěk, ale osli nás všechny do jednoho nenávidí.
Když jsem za sebou uslyšela dunění podkov, napadlo mě, že osel přeskočil plot ohrady − ale pak kůň, kterého jsem minula, zděšeně zaryčel.
Kelpiové se umí proměnit v koně, pomyslela jsem si a ještě přidala.
Zjistila jsem, že ať už je Fideal cokoli, nemá rád koleje. Dokázal je překročit, ale zpomalily ho a vřískal při tom bolestí. Ve Finley máme spoustu kolejí, proto jsem je přebíhala co nejčastěji, aniž bych zpomalila krkolomný úprk k Adamovu domu.
Na rovince byl Fideal rychlejší, ale nedokázal tak rychle překonávat překážky. Přelezla jsem tři a půl metru vysoký pletivový plot okolo velké průmyslové zóny a litovala, že není ze železa. Ostnatý drát na vrcholu mi šplhání ztížil, ale zvládla jsem to.
Pod jeho tíhou se plot prohnul a nakonec se s kovovým zasténáním zhroutil. Zpomalil ho. Proto jsem se vyhnula otevřené bráně a přelezla plot i na opačné straně pozemku.
Řeka se stočila a já tak musela běžet asi půl kilometru po břehu a okolo několika starých bárek. Fideal se začal přibližovat, ale pak jsem našla velkou změť ostružiní.
Běhávala jsem tudy často a za ty roky jsem si pod křovím vytvořila cestičku, takže jsem trním proběhla téměř bez zpomalení. Fideal byl mnohem větší, takže moji cestu nemohl použít.
Přelezla jsem Adamův plot, a protože už jsem Fideala za sebou neslyšela, rychle jsem se proměnila a utíkala dál. Na příjezdové cestě jsem špatně našlápla a bolestivě spadla na kolena. Stálo tu Darrylovo auto a Honeyina toyota. Malý červený pick-up chevy patřil Benovi.
„Adame!“ zakřičela jsem. „Potíže na cestě!“ Moje nohy odmítaly pracovat, poté co jsem takový kus běžela po čtyřech, přesto jsem klopýtala dál.
Když jsem dorazila na verandu, otevřel vstupní dveře Darryl. Znovu jsem upadla, ale tentokrát jsem se prostě odkulila ke stěně domu.
„Nějaký vodní fae,“ vypravila jsem ze sebe a dýchala tak těžce, až jsem se rozkašlala. „Může vypadat jako kůň nebo jiné zvíře s kopyty. Anebo nějaká bažinná příšera velká jako Adamovo SUV. Netvor se zuby.“
Plácala jsem jako praštěná, ale s Darrylem to ani nehnulo.
„Když nepřestaneš popichovat obludy, Mercy, jednou tě nějaká sežere.“ Hlas měl klidný a chladný a oči upíral na plot, který jsem přeskočila. V ruce držel velkou automatickou pistoli − musel ji mít někde schovanou, protože když otevřel dveře, v ruce ji neměl.
„Doufám, že ne,“ zasípala jsem. „Nechci, aby mě někdo sežral. Počítám s tím, že mě jako první dostanou upíři.“
Zasmál se, přestože to nebylo zas tak směšné. „Všichni ostatní se proměňují,“ řekl, i když nemusel. Cítila jsem je. „Jak blízko ta věc je?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nedaleko. Zavedla jsem ho do ostružiní, ale… Tam! Tam! Od řeky.“
Darryl zamířil a začal pálit do netvora, který se vynořil z černé vody a plazil se po Adamově pěkně upravené oblázkové pláži.
Rychle jsem si zakryla uši, abych si ochránila sluch. Dokonce ani s rozsvíceným světlem na verandě a s mým nočním viděním jsem nedokázala na netvora, ve kterého se Fideal proměnil, zaostřit. Zdálo se, jako by jeho tělo pohlcovalo světlo a zanechávalo ve mně dojem bahenní trávy a vody.
Kulky ho trochu zpomalily, ale nezdálo se, že by napáchaly dost škody na to, aby ho zastavily. Popadla jsem dech, a přestože jsem měla nohy jako z gumy, nemínila jsem tu jen tak sedět a dělat ze sebe volavku.
Chystala jsem se vstát, když tu mě Darryl popadl za paži a strhl mě dolů. Vzápětí se velká okenní tabule nade mnou roztříštila. Přeskočil mě vlkodlak, přistál na verandě asi tři metry ode mě a zastavil se, aby si Fideala dobře prohlédl.
„Buď opatrný, Bene,“ řekla jsem. „Je stejně rychlý jako já a má fakt velké zuby.“
Štíhlý rudý vlkodlak se po mně ohlédl a veranda varovně zapraskala. Vycenil na mě zuby, což s lesklými bílými tesáky vypadalo mnohem působivěji než v lidské podobě. Seskočil z verandy a tiše vyrazil k Fidealovi.
Oknem za ním vyskočil vlk, který díky černými chlupům se stříbrnými konečky vypadal jako siamská kočka naruby. Obrátil ke mně, která tam seděla zasypaná skleněnými střepy, Adamovy oči, pak pohlédl na Darryla.
„Dobře,“ řekl Darryl, přestože jsem věděla, že Adam neumí mluvit se smečkou ve vlčí podobě jako marok.
Darryl upustil zbraň, ze které doposud bez ustání pálil, a opatrně mě zvedl. „Musíme tě dostat pryč od toho skla. Když vykrvácíš, udělá Adam z Bena sekanou.“
Pohlédla jsem dolů a uvědomila jsem si, že krvácím z drobných ranek na nahém těle. Dovolila jsem Darrylovi, aby mě odnesl pryč od střepů a do domu, teprve pak jsem se mu vysmekla.
Pustil mě a začal ze sebe trhat šaty.
Kolem se prohnal další vlkodlak, snědý a krásný, a odstrčil mě o krok stranou. Honey. Následovali ji dva vlci; jeden žíhaný, druhý šedivý. Patřili k Adamově smečce, ale neznala jsem je jménem.
„Mercy, co je ta věc?“ Honeyin manžel Peter byl pořád v lidské podobě. Když si všiml mého pohledu, vysvětlil: „Adam mi zakázal se proměnit. Pokud celá věc dopadne špatně, mám odsud odvést Jesse.“
Přestala jsem mu věnovat pozornost, protože se zvenku ozvalo vyjeknutí. Vlk musel skutečně trpět, aby vyrazil podobný zvuk tak blízko doupěte. Vlci se učili bojovat tiše, aby nepřitáhli nepatřičnou pozornost. Vyjeknutí znamenalo, že někdo je vážně zraněný.
Já ho sem přivedla. Musela jsem nějak pomoct.
„Chladné železo.“ Hlas se mi třásl adrenalinem. „Myslím, že na toho sůl nezabere − a zrovna teď nemám spodní prádlo, které bych si obrátila naruby. A ani boty. Potřebuji ocel.“
„Ocel?“ zeptal se Peter.
Ignorovala jsem ho a odběhla do kuchyně. Tam jsem ze setu francouzského šéfkuchaře, za který Adam zaplatil majlant, sebrala nůž a sekáček na maso. Nebyly z nerezavějící oceli, protože obyčejná ocel s vysokým obsahem uhlíku si lépe zachovává ostří. A taky lépe funguje na fae.
Vyrazila jsem z kuchyně, u paty schodiště ale přímo přede mnou dopadl Honeyin manžel. Myslím, že přeskočil celé schody − vlkodlaci podobné věci dokáží. V ruce držel meč.
„Mercy,“ řekl. Jeho hlas zněl jinak než obyčejně. Příjemný středozápadní přízvuk nahradil vágně německý, trochu jiný než Zeeho, ale dost podobný. „Adam mi přikázal dohlédnout na Jesse a nepomáhat.“
Něco tvrdě praštilo do zdi domu.
Meč bude lepší než dva malé nože. „Umíš s tou věcí zacházet?“
„Ja.“
Jako Adamova družka můžu měnit jeho rozkazy − ale pokud se naštve, zodpovím si to.
„Jdi jim pomoct. Nebudu se do toho plést, a když to bude vypadat zle, dostanu odsud Jesse.“
Ještě jsem nedomluvila, už byl ten tam.
Pokusila jsem se vyhlédnout z okna v obýváku, ale veranda okolo domu mi zakrývala výhled. Z Jessina pokoje uvidím líp − a možná mi najde něco na sebe.
Rozběhla jsem se nahoru po schodech, ale na jejich vrcholu už jsem sotva pletla nohama. Jako kojot dokážu klusat celé hodiny, ale sprint je něco jiného. Prostě už mi nezbývaly síly.
Jesse mě musela slyšet, protože vystrčila hlavu z ložnice, pak se ke mně rozběhla. „Můžu pomoct?“
Pohlédla jsem dolů, abych zjistila, proč se tváří tak zděšeně. Nešlo o moji nahotu. Vyrostla mezi vlkodlaky a měňavci si nemůžou dovolit být stydliví. Pro vlky je proměna pomalá a bolestivá; a když při ní trhají šaty, bolí to ještě víc. A jsou ještě víc nabručení − proto si šaty obvykle napřed svléknou.
Ne, nebylo to mojí nahotou, nýbrž krví. Byla jsem od ní celá umazaná.
Šokovaně jsem se ohlédla a zjistila, že jsem zanechala krvavé stopy i na koberci na schodech. „Zatraceně,“ řekla jsem. „Vyčistit to bude stát jmění.“
Domem otřásl řev a já si přestala dělat starosti s kobercem. Pustila jsem se zábradlí, které mě drželo na nohách, a odvrávorala k otevřenému oknu v Jessině pokoji. Roleta byla vytažená. S noži v rukou jsem vylezla z okna na střechu verandy, abych viděla, co se děje.
Vlkodlaci byli ošklivě potlučení. Ben ležel zhroucený vedle Adamova promáčklého SUV
Darryl kroužil okolo fae a jeho žíhaná srst splývala se stíny. Kdyby se nepohyboval, asi bych ho vůbec neviděla. Adam dřepěl fae na hřbetě a drásal ho předními tlapami jako obrovská kočka, ale já nedokázala říct, jestli působí nějakou škodu. Honey a její manžel pracovali jako tým. Útočila krátkými výpady, chňapala a uskakovala, a když fae přinutila, aby se k ní otočil, její manžel využil protivníkovy nepozornosti a sekl po něm mečem.
Z posedu jsem slyšela, jak Peter bručí: „Pod všemi těmi chaluhami nemůžu najít tělo.“
„Nepoznám, jestli vítězí, nebo prohrávají,“ řekla Jesse, když za mnou vylezla ven. Přehodila přese mě deku a klekla si na okraj stříšky.
„Já taky ne,“ chystala jsem se říct, ale uprostřed věty jsem zmlkla, protože se přese mě přelila vlna magie a porazila mě na zadek.
„Opatrně,“ zaječela jsem na vlky dole. Vyškrábala jsem se na nohy a co nejrychleji se připlazila k okraji střechy − právě včas, abych uviděla, jak fae neuvěřitelně rychle vyrazil přes pláž a vrhl se do inkoustově černé řeky. S Adamem na hřbetě.
Vlkodlaci neuměli plavat. Stejně jako šimpanzi měli příliš málo tělesného tuku: byli prostě příliš kompaktní, než aby je voda nadnášela. Můj nevlastní otec spáchal sebevraždu tak, že prostě nakráčel do řeky.
Chystala jsem se seskočit ze střechy. Mohla bych se proměnit v pádu, přistát na čtyřech a během několika vteřin být ve vodě − ale slíbila jsem, že dohlédnu na Jesse. A to, že se slib stal zoufale obtížným, neznamená, že ho můžete porušit.
Peter odhodil meč a aniž by zaváhal, vnořil se do řeky. Ve světle z verandy jsem viděla, jak jeho hlava zmizela pod hladinou.
Jesse mi sevřela ruku tak pevně, až jsem se bála, že mi ji zlomí.
„No tak, no tak,“ mumlala, pak zavýskla radostí, když se Peter znovu vynořil a vlekl za sebou kašlajícího, prskajícího vlka.
Sedla jsem si a zabořila úlevou tvář do dlaní.
2024 ©