Kyle mi našel advokátku. Ujistil mě, že je to drahá osina v zadku, ale také nejlepší obhájkyně na této straně Seattlu. Nijak ji nenadchlo, že bude muset bránit fae, ale podle Kylea to nijak neovlivní její výkon, jen cenu. Žila ve Spokane, ale souhlasila, že nejdůležitější je čas. Ve tři odpoledne dorazila do Kennewicku.
Jakmile se ujistila, že Zee nemluví s policií, prohlásila, že se se mnou potřebuje setkat v Kyleově kanceláři, než se vydá na stanici. Podle Kylea chtěla slyšet celý příběh ode mě, než si promluví se Zeem nebo s policií.
Protože byla sobota, Kyleovi výkonní zaměstnanci a dva právníci, s nimiž spolupracoval, byli pryč, takže jsme měli luxusní prostory jen pro sebe.
Jean Ryanová byla asi padesátiletá žena, která si udržovala postavu těžkou dřinou, díky níž se jí pod lehkým plátěným kostýmkem rýsovaly tvrdé svaly. Světle blond vlasy měla upravené v kadeřnickém salónu, ale za překvapivě laskavé modré oči nedlužila čočkám.
Nevím, co si o mně pomyslela, když mě poprvé spatřila, ale všimla jsem si, že jí neunikly moje zlámané nehty a špína zažraná do kloubů.
Těžce jsem polkla nad částkou na šeku, který jsem vypsala, a doufala jsem, že strýček Mike dodrží slovo a peníze mi vrátí − a to jsem platila jen za prvotní konzultaci. Možná měla máma pravdu a měla jsem se stát právničkou. Vždycky tvrdila, že bych tak využila svoji svárlivou povahu.
Slečna Ryanová schovala šek do kabelky a složila ruce na stole v menší ze dvou Kyleových konferenčních místností. „Povězte mi, co se stalo,“ řekla.
Sotva jsem začala, Kyle si odkašlal. Zmlkla jsem a pohlédla na něj.
„Zeemu neprospěje, když Jean povíš jen tu bezpečnou část,“ řekl mi. „Musíš jí říct všechno. Nikdo neumí vyčenichat lež lépe než obhájce.“
„Všechno?“ zeptala jsem se a vytřeštila oči.
Poplácal mě po rameni. „Jean umí zachovat tajemství. Když nebude vědět všechno, bude tvého přítele bránit s jednou rukou svázanou za zády.“
Založila jsem si paže na hrudi a dlouze si ji změřila. Nenašla jsem na ní nic, co by ve mně vzbudilo touhu podělit se s ní o svá tajemství. Bylo by téměř nemožné najít méně mateřsky vypadající ženu − ale byly tu její oči.
Tvářila se chladně a trochu nešťastně − nedokázala jsem říct, jestli je to tím, že musela v sobotu urazit skoro dvě stě padesát kilometrů, že má zastupovat fae, že má obhajovat vraha, nebo vším dohromady.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. „Dobrá.“
„Začněte tím, proč pan Adelbertsmiter požádal automechaničku o to, aby prozkoumala místo činu,“ řekla, aniž by zkomolila Zeeho jméno. Nespravedlivě mě napadlo, jestli si ho cvičila celou cestu sem. „A měla byste začít: ‚Protože nejsem jenom automechanička, jsem…‘“
Přimhouřila jsem oči; vágní nechuť, kterou ve mně vyvolal její vzhled, jen zesílila, když použila shovívavý tón. Vyrostla jsem mezi vlkodlaky, nenávidím shovívavý tón. Nelíbila se mi a nevěřila jsem, že Zeeho obhájí − a pouze kdyby to dokázala, stálo by mi to za to, abych jí prozradila svá tajemství.
Kyle si přečetl můj výraz. „Je to mrcha, Mercy. Proto je tak dobrá. Pokud to půjde, tvého přítele z toho vyseká.“
Povytáhla jedno elegantní obočí. „Děkuji za tak kladné hodnocení mé povahy, Kyle.“
Zakřenil se na ni a jeho úsměv byl široký a uvolněný. Ať už jsem si o ní myslela cokoli, Kyle ji měl rád. A protože to určitě nebylo jejím chováním, znamenalo to, že musí být dobrý člověk.
Cítila bych se líp, kdyby měla nějaké domácí zvíře. Pes nebo i kočka by naznačili, že skrývá vřelost, ale cítila jsem z ní jen Chanel 5 a čistírnu.
„Mercy,“ pobídl mě Kyle tónem, který si musel zdokonalit na ženách, jejichž rozvody se zabýval. „Musíš jí to říct.“
Nevykládala jsem lidem na potkání o tom, že jsem kožoměnec. Kromě rodiny byl Kyle jediný člověk, který to věděl.
„Pokud chcete osvobodit svého přítele, možná se budete muset postavit na lavici svědků a říct soudní síni plné lidí, co jste,“ řekla slečna Ryanová. „Jak moc vás zajímá, co se s panem Adelbertsmiterem stane?“
Myslela si, že jsem fae.
„Dobrá.“ Vstala jsem z hříšně pohodlného křesla, přistoupila k oknu a na okamžik se zadívala na auta dole na ulici. Existoval jen jediný způsob, jak to rychle vyřešit.
„Nejsem jenom automechanička,“ řekla jsem a použila její slova, „jsem taky Zeeho přítelkyně.“ Zprudka jsem se k ní otočila, přetáhla si triko přes hlavu a prsty u nohou si zula tenisky i s ponožkami.
„Snažíte se mi říct, že jste taky striptérka?“ zeptala se, když jsem si svlékla podprsenku a hodila ji k ostatním věcem na podlaze. Podle jejího tónu bych klidně mohla dělat sklapovačky a ne se svlékat.
Rozepnula jsem si džíny a stáhla si je z boků spolu se spodním prádlem. Když jsem před ní stála jen s tetováním na kůži, zavolala jsem kojota a vnořila se do jeho podoby. Během několika okamžiků bylo po všem.
„Vlkodlak?“ Slečna Ryanová vyskočila ze židle a pomalu couvala ke dveřím.
Ona nepozná kojota od vlka? To je, jako byste koukali na geo metro a tvrdili, že je to hum-vee.
Její strach uspokojil něco hluboko v mém nitru, co se vzpíralo jejímu chladnému, povýšenému výrazu. Ohrnula jsem horní pysk a vycenila zuby. Jako kojot sice vážím sotva patnáct kilo, ale jsem dravec, a kdybych chtěla, dokázala bych zabít: jednou jsem zabila vlkodlaka jen zuby.
Kyle ji dostihl, než mohla vyběhnout ze dveří. Vzal ji pevně za paži.
„Kdyby byla vlkodlak, byla bys v průšvihu,“ řekl Kyle. „Před dravcem nikdy neutíkej. Dokonce i ti nejlépe vychovaní by sotva dokázali potlačit instinkt vyrazit za kořistí.“
Posadila jsem se a zívla, abych zahnala poslední šimrání proměny. Znovu jsem jí tak ukázala zuby a zdálo se, že jí to vadí. Kyle na mě káravě pohlédl, ale dál se ji snažil chlácholit.
„Není vlkodlak; ti jsou mnohem děsivější, věř mi. A není ani fae. Je něco jiného, pochází odsud, ne z jiného kontinentu jako fae nebo vlkodlaci. Jediné, co dokáže, je proměnit se v kojota a zase zpátky.“
Což nebyla tak docela pravda. Dokázala jsem zabíjet upíry − pokud byli zrovna bezmocní a spoutaní denním světlem.
Polkla jsem a snažila se zvlhčit si znenadání vyprahlá ústa. Nenáviděla jsem příšerný strach, který mě nečekaně a bez varování přepadal. Pokaždé, když jsem viděla, jak Warren lehce napadá na nohu, věděla jsem, že bych ty upíry znovu zničila − ale za jejich odstranění jsem platila návaly paniky.
Kyleovo klidné vysvětlení poskytlo slečně Ryanové čas vzchopit se. Kyle asi netušil, jaký má vztek, ale mé bystré smysly její chladná sebekontrola neoklamala. Pořád se bála, ale její strach nebyl tak silný jako zuřivost.
I mě strach obyčejně nutil reagovat zlostně. Zlostně a neuváženě. Napadlo mě, jestli jsem udělala dobře, když jsem jí ukázala svoji skutečnou podobu.
Proměnila jsem se zpátky v člověka a ignorovala, jak mi ze dvou rychlých proměn za sebou začalo kručet v břiše. Znovu jsem se oblékla, pečlivě si zavázala tkaničky na teniskách, až byly mašle pěkně stejnoměrné, a dala tak slečně Ryanové čas vzpamatovat se.
Když jsem vzhlédla, seděla zpátky u stolu, ale přesunula se na jeho opačný konec do křesla vedle Kyleova.
„Zee je můj přítel,“ řekla jsem jí odměřeně. „Naučil mě všechno, co vím o autech, a když ho přinutili přiznat se, že je fae, prodal mi svoji dílnu.“
Zamračila se na mě. „Jste starší, než vypadáte? Když fae vystoupili na veřejnost, musela jste být ještě dítě.“
„Ne všichni se odhalili najednou,“ řekla jsem. Její otázka uklidnila moje rozjitřené nervy. To Zeeho život byl v sázce, ne můj. Ještě ne. Pokračovala jsem, aby ji nenapadlo zeptat se, proč se Zee přiznal ke svému původu. Jednu věc jsem nezasvěcenci rozhodně nemohla přiznat, a to existenci Šedých pánů. „Zee se odhalil před několika lety, tak před sedmi nebo osmi. Věděl, že jeho původ způsobí, že lidé přestanou dílnu využívat. Tehdy jsem pro něj pracovala už několik let a měl mě rád, proto mi dílnu prodal.“
Utřídila jsem si myšlenky, abych jí řekla, co potřebovala vědět, aniž by to trvalo věčnost. „Jak jsem říkala, včera mi zavolal a požádal mě o pomoc, protože v rezervaci někdo zabíjel fae. Zeeho napadlo, že bych mohla vyčenichat vraha. Došlo mi, že jsem jejich poslední nadějí. Když jsme dorazili k rezervaci, O’Donnell byl u brány a zapsal si moje jméno − je v záznamu. Pokud se o to policie bude zajímat, určitě na to přijdou. Zee mě zavezl na místa činu a já zjistila, že jedna osoba byla ve všech domech − O’Donnell.“
Dělala si poznámky do bloku, ale teď se zarazila, odložila tužku a zamračila se. „O’Donnell byl na všech místech činu a vy jste to potvrdila čichem?“
Pozvedla jsem obočí. „Kojoti mají výtečný čich, slečno Ryanová. A já mám velmi dobrou paměť na pachy. O’Donnellův jsem zachytila, když nás zastavil u brány rezervace − a později jsem ho ucítila v domech všech obětí.“
Zírala na mě − ale protože nebyla vlkodlak, který mi mohl rozsápat hrdlo, pohled jsem jí opětovala.
Sklopila oči jako první, zdánlivě aby si prohlédla poznámky. Lidé často nerozumí řeči těla. Možná si ani neuvědomila, že prohrála boj o dominanci, ale její podvědomí to vědět bude.
„Pokud to chápu dobře, O’Donnell byl zaměstnancem ÚFZ,“ řekla, když zalistovala zpátky. „Nemohl tam být proto, že vraždy vyšetřoval?“
„ÚFZ o vraždách nevěděla,“ řekla jsem. „Fae si dohlíží na pořádek sami. A i kdyby požádali o pomoc federály, vím docela jistě, že by vyšetřovat přijela FBI, ne ÚFZ. A O’Donnell patřil k ostraze, nebyl vyšetřovatel. Řekli mi, že O’Donnell neměl důvod domy zavražděných navštívit, a já neměla důvod o tom pochybovat.“
Znovu se pustila do psaní, tentokrát těsnopisem. Ještě nikdy jsem neviděla nikoho používat těsnopis.
„Takže jste panu Adelbertsmiterovi řekla, že O’Donnell je vrah?“
„Řekla jsem mu, že je jedinou osobou, kterou jsem cítila na všech místech činu.“
„Na kolika?“
„Na čtyřech.“ Rozhodla jsem se zamlčet, že obětí bylo víc; nechtěla jsem jí říct, proč jsem nenavštívila i ostatní místa činu. Pokud Zee nechtěl o mém výletu Pod Kopec mluvit ani se mnou, došlo mi, že by asi nechtěl, abych o něm mluvila s právničkou.
Znovu se zarazila. „V rezervaci zavraždili čtyři osoby a nikdo nepožádal o pomoc?“
Napjatě jsem se usmála. „Fae neradi přitahují pozornost. Může to být nebezpečné pro všechny zúčastněné. A taky dobře ví, co si o nich většina lidí včetně federálů myslí. ‚Jediný dobrý fae je mrtvý fae,‘ to je populární názor mezi konzervativci, kteří tvoří většinu vyšších důstojníků a úředníků, a to ať už na ministerstvu obrany, v FBI, ÚFZ nebo v jiné agentuře.“
„Máte něco proti federální vládě?“ zeptala se.
„Pokud vím, proti indiánské míšence a automechaničce předsudky nemá,“ opáčila jsem stejně mdlým tónem, „tak proč bych proti ní měla něco mít? Ale zajisté chápu, proč se fae zdráhali oznámit sérii vražd vládě, která se při jednání s fae zrovna nevyznamenala.“ Pokrčila jsem rameny. „Možná kdyby zjistili dřív, že vrahem není fae, udělali by to. Nevím.“
Pohlédla dolů na poznámky. „Takže jste Zeemu řekla, že vrahem je O’Donnell?“
Kývla jsem. „Potom jsem si půjčila Zeeho pick-up a odjela domů. Rozešli jsme se nad ránem, tak okolo čtvrté. Pochopila jsem, že má v úmyslu za O’Donnellem zajít a promluvit si s ním.“
„Jen promluvit?“
Pokrčila jsem rameny a pohlédla na Kylea. Uvažovala jsem, jak dalece věřím jeho úsudku. Celou pravdu, co? Povzdychla jsem si. „To mi řekl, ale byla jsem si docela jistá, že pokud O’Donnell nenajde dobrou výmluvu, nedožije se rána.“
Praštila tužkou o stůl.
„Chcete tím říct, že Zee šel k O’Donnellovi domů, aby ho zavraždil?“
Zhluboka jsem se nadechla. „Vy to nepochopíte. Neznáte fae, ne doopravdy. Věznit fae je… nepraktické. Za prvé je to zatraceně těžké. Udržet za mřížemi člověka je dost obtížné. Věznit fae po jakkoli dlouhou dobu, pokud sám nechce, je prakticky nemožné. A i bez toho je doživotní vězení velmi nepraktické, protože fae žijí stovky let.“ I mnohem déle, ale to veřejnost nemusí vědět. „A když je propustíte, nepokrčí jen rameny s tím, že bylo učiněno spravedlnosti zadost. Fae jsou pomstychtiví. Pokud z jakéhokoli důvodu uvězníte fae, raději byste měla být mrtvá, až se dostane ven, jinak se budete za smrt modlit. Lidská spravedlnost si nedokáže s fae poradit, proto berou záležitosti do svých rukou. Fae, který spáchá vážný zločin − jako třeba vraždu − je na místě popraven.“ Vlkodlaci to dělají úplně stejně.
Stiskla si kořen nosu, jako by ze mě dostala bolení hlavy.
„O’Donnell nebyl fae. Byl člověk.“
Mohla bych se jí pokusit vysvětlit, že tvory, kteří jsou zvyklí brát spravedlnost do vlastních rukou, by fakt, že pachatelem je člověk, nezajímal, ale dospěla jsem k názoru, že by to bylo marné. „Faktem zůstává, že Zee O’Donnella nezabil. Někdo se k němu dostal první.“
Její mdlý výraz naznačoval, že mi nevěří, proto jsem se zeptala: „Znáte příběh o Tomáši Veršotepci?“
„O Tomáši Veršotepci? Je to pohádka,“ řekla. „Předloha Irvingova Ripa Van Winklea.“
„Hm,“ řekla jsem. „Vlastně mám dojem, že se jednalo z velké části o skutečný příběh, myslím teď Tomášův. Tomáš byl v každém případě skutečná historická postava, význačný politik třináctého století. Tvrdil, že ho na sedm let uvěznila královna víl, která mu pak dovolila vrátit se zpátky. Buďto královnu víl požádal o znamení, jež by mohl ukázat příbuzným, aby mu uvěřili, nebo jí ukradl polibek. Ať už se to stalo jakkoli, obdržel dar, ale jako v případě většiny darů od víl byl spíše prokletím než požehnáním − královna ho zbavila schopnosti lhát. Pro diplomata, milence nebo obchodníka je to nesmírně krutý trest, ale víly jsou často kruté.“
„Kam tím směřujete?“
Nevypadala zrovna šťastně. Asi se jí nelíbila představa, že by některé pohádky mohly být založeny na pravdě. Byl to častý názor.
Lidé dokázali uvěřit ve fae, ale pohádky byly jen pohádkami. Věří jim jen děti.
A fae tento názor sami podporovali. Ve většině lidových příběhů totiž nevystupují zrovna jako přátelští tvorové. Vezměte si například Jeníčka a Mařenku. Zee mi jednou řekl, že v rezervaci žije spousta fae, která by, kdyby jim to dovolili, ráda baštila lidi… a hlavně děti.
„Kvůli prokletí se začal chovat jako fae,“ řekla jsem. „Většina fae včetně Zeeho nedokáže lhát. Umí vás přesvědčit o tom, že říkají jednu věc, i když na mysli mají něco úplně jiného, ale nedokáží lhát.“
„Každý umí lhát.“
Napjatě jsem se usmála. „Fae ne. Nevím proč. Umí pravdu zatraceně překroutit, ale nedokáží lhát. Takže.“ Nešťastně jsem si povzdychla. Snažila jsem se přijít na to, jak strýčka Mikea z celé věci vynechat, ale naneštěstí to nebylo možné. Se Zeem jsem od jeho zatčení nemluvila, což se dalo snadno ověřit. A potřebovala jsem ji přesvědčit o Zeeho nevině. „Se Zeem jsem ještě nemluvila, takže neznám jeho pohled na věc…“
„To nikdo,“ řekla. „Můj kontakt na policii mě ujistil, že od chvíle, kdy ho zatkli, nepronesl ani slovo − nesmírně moudré rozhodnutí, které mi umožnilo promluvit si napřed s vámi, než půjdu za ním.“
„Zeeho doprovodil jiný fae − to on mi řekl, že Zee O’Donnella nezabil. Vešli se Zeem dovnitř, našli tělo a v tu chvíli se objevila policie. Druhý fae se dokázal před policií schovat, ale Zee ne.“
„Uměl by se taky schovat?“
Pokrčila jsem rameny. „Všichni fae dokáží měnit vzhled magií. Někteří se umí schovat úplně. Budete se muset zeptat jeho − ale pochybuji, že vám odpoví. Myslím, že to Zee udělal proto, aby policie dál nepátrala a neobjevila jeho přítele.“
„Sebeobětování?“ Někdo, koho nevychovali vlkodlaci, by si výsměchu v jejím hlase asi nevšiml. Očividně si myslela, že fae nejsou něčeho podobného schopni.
„Zee patří k vzácným fae, kteří snášejí kov − jeho přítel ne. Pro většinu fae by vězení bylo mimořádně bolestivé.“
Klepala blokem o hranu stolu. „Takže chcete říct, že vám fae, který nedokáže lhát, řekl, že Zee O’Donnella nezabil. To porotu nepřesvědčí.“
„Doufala jsem, že přesvědčím vás.“
Povytáhla obočí. „Na mém názoru nezáleží, slečno Thompsonová.“
Nevím, jak jsem se zatvářila, ale rozesmála jsem ji. „Právník hájí klienta, ať už je vinen, nebo ne, slečno Thompsonová. Tak už náš právní systém funguje.“
„Není vinen.“
Pokrčila rameny. „Když to říkáte. I kdyby Zeeho přítel nedokázal lhát − vy fae nejste, že ne? A v každém případě nikdo není vinen, dokud mu vinu neprokáže soud. Pokud mi už nemáte co říct, půjdu si promluvit s panem Adelbertsmiterem.“
„Můžete mě dostat do O’Donnellova domu?“ zeptala jsem se. „Možná se mi podaří odhalit skutečného vraha.“ Poklepala jsem si na nos.
Zvážila to, pak zavrtěla hlavou. „Najala jste mě, abych zastupovala pana Adelbertsmitera, ale cítím jistý závazek i k vám. Nebylo by ve vašem nejlepším zájmu − ani v nejlepším zájmu pana Adelbertsmitera − kdybyste v tuto chvíli prozradila, že nejste člověk. Platíte mě, takže se o vás policie bude zajímat. Věřím, že nic nezjistí.“
„Nic, co by je mohlo zajímat.“
„Nikdo neví, že umíte… měnit podobu?“
„Nikdo, kdo by mluvil s policií.“
Vzala do ruky blok a zase ho odložila. „Pokud čtete noviny nebo sledujete zprávy, pak víte, že se vedou debaty o jistých legálních opatřeních týkajících se vlkodlaků.“
Legální opatření. No, dalo by se to říct i takhle. Když fae přistoupili na vytvoření systému rezervací, dali tím Kongresu volnou ruku a zákonodárci se nyní snažili odebrat vlkodlakům plnohodnotné občanství i ústavodárná práva, která k němu patří. Ironií bylo, že zákon měl představovat dodatek k ustanovení o ohrožených druzích.
Slečna Ryanová úsečně kývla. „Pokud vyjde na světlo, že se umíte proměnit v kojota, soud by mohl vaše svědectví prohlásit za nepřípustné a to by pro vás mělo dodatečné následky.“ Protože by mohli dospět k závěru, že jsem zvíře a ne člověk, pomyslela jsem si. „I kdybyste něco našla, jen těžko bych to mohla použít jako důkaz. Soud vás nebude považovat za stejně spolehlivou jako Zee. Obzvláště kdybyste se musela prohlásit za samostatný druh − což by pro vás v tuto chvíli bylo velmi nebezpečné.“ Zákon o vlkodlacích neprojde − na to měl Bran v kongresu příliš velký vliv − ale protože nejsem vlkodlak ani fae, ochrana se na mě nebude vztahovat.
Zamračila se a neklidně si pohrávala s blokem. „Měla byste vědět, že patřím ke Společnosti Johna Laurena.“
Pohlédla jsem na Kylea. Společnost Johna Laurena bylo největší protifaeské hnutí. Přestože se navenek tvářili počestně, loni se objevily zvěsti o tom, že financovali malou skupinu asi dvacetiletých mladíků, kteří se pokusili vyhodit do vzduchu známý faeský bar v Los Angeles. Jejich schopnosti se naštěstí nevyrovnaly přesvědčení, takže napáchali jen malé škody a dostali několik turistů do nemocnice kvůli otravě kouřem. Úřady je snadno dostihly a našly byt plný drahých výbušnin. Mladíky odsoudili, ale větší, bohatší společnost se úřadům obvinit nepodařilo.
Já měla přístup k informacím, k nimž se autority nedostaly, a věděla jsem tak, že Společnost Johna Laurena je mnohem prohnilejší, než FBI tuší.
Kyle mi našel právničku, která nejenže fae nenáviděla − chtěla je rovnou zničit.
Kyle mě poplácal po ruce. „Jean nedovolí, aby osobní přesvědčení ovlivnilo její výkon.“ Pak se na mě usmál. „A představ si, jak to bude vypadat, když se někdo tak aktivní v protifaeské komunitě ujme obhajoby tvého přítele.“
„Nedělám to proto, že věřím v jeho nevinu,“ řekla.
Kyle se k ní obrátil a s úsměvem na tváři připomínal žraloka. Tuto stránku osobnosti ukazoval jen zřídkakdy. „A můžeš to říct novinám, porotě i soudci − přesto si budou myslet, že musí být nevinný, když ses jeho případu ujala ty.“
Zatvářila se pobouřeně, ale nepopřela to.
Pokusila jsem si představit, že bych měla zaměstnání, ve kterém by osobní přesvědčení bylo nepříjemností, kterou bych se naučila ignorovat − a rozhodla jsem se, že se budu radši ohánět hasákem, i když budu mít mnohem menší plat.
„Dobrá, takže se budu držet dál od místa činu,“ zalhala jsem. Nejsem fae. Co policie a slečna Ryanová neví, to je nebolí. Kojot byl lstivé zvíře a uměl se pohybovat nepozorovaně − a nemínila jsem svěřit Zeeho osud jen do rukou této ženy.
Zjistím, kdo O’Donnella zabil, a najdu způsob, jak to dokázat, aniž bych se musela postavit před dvanáct porotců a říct jim, že jsem pachatele vyčenichala.
*
V rychlém občerstvení jsem koupila hamburgery a hranolky za několik babek a zamířila domů. Můj dům vypadal tak elegantně, jak jen karavan ze sedmdesátých let může vypadat. Veranda působila vedle nového obložení dost omšele, proto jsem ji natřela na šedo. Samuel navrhl, že bych ji mohla ozdobit truhlíky, ale já nerada vidím živé věci zbytečně trpět − nejsem dobrá zahradnice.
Samuelův mercedes nestál na obvyklém místě, takže musel být ještě na festivalu. Nabídl se, že mě doprovodí na schůzku s advokátkou − a stejně tak i Adam. Proto jsem s sebou vzala jen Kylea, kterého žádný z vlkodlaků nepovažoval za rivala.
Otevřela jsem vstupní dveře a z vůně dušeného mi souhlasně zakručelo v břiše.
Na hliněném hrnci na pultu v kuchyni byl nalepený vzkaz. Samuel se naučil psát ještě předtím, než psací stroje a počítače omezily psaní na činnost vykonávanou pouze dětmi na základní škole. Jeho vzkazy vždycky vypadaly jako formální svatební oznámení. Jen těžko byste uvěřili, že takhle píše doktor.
Mercy, stálo ve vzkazu písmem, které z abecedy dělalo umělecké dílo. Omlouvám se, že tu nejsem. Slíbil jsem, že budu až do večera pomáhat na festivalu. Sněz něco.
Uposlechla jsem jeho radu a vytáhla si misku. Měla jsem hlad a Samuel je dobrý kuchař − a do tmy pořád zbývalo několik hodin.
*
O’Donnellovu adresu jsem našla v telefonním seznamu. Bydlel v Kennewicku kousek od Olympie ve středně velkém domě s pěkným dvorkem vpředu a metr osmdesát vysokým plotem vzadu. Stejně jako ostatní domy v okolí byl postavený ze škvárových tvárnic. Někoho nedávno napadlo, že když ho natře na modro a na okna umístí okenice, nebude vypadat tak průmyslově.
Projela jsem okolo a všimla si žluté policejní pásky na dveřích − a tmavých domů po stranách.
Chvíli trvalo, než jsem našla dobré místo na zaparkování. Tady v sousedství by si lidé všimli cizího vozu postaveného před jejich domem. Nakonec jsem nechala auto na parkovišti u kostela nedaleko.
Nasadila jsem si obojek s Adamovým telefonním číslem a svojí adresou. Jeden výlet do útulku mi stačil. Sice jsem nevypadala jako pes, ale ve městě aspoň nenarazím na zuřivé farmáře, kteří by mě zastřelili dřív, než by si všimli mého obojku.
Najít místo na proměnu byla trochu větší výzva. Útulek bych ještě snesla, ale nechtěla jsem se nechat zatknout za obnažování na veřejnosti. Nakonec jsem našla prázdný dům s cedulí realitní kanceláře vpředu a odemčenou zahradní boudou.
Odtamtud jsem to měla k O’Donnellovu domu jen dva bloky. Plot okolo dvorku vzadu naštěstí zajišťoval soukromí, protože jsem se musela proměnit zpátky a otevřít si paklíčem, který jsem schovala do obojku.
Léto teprve nedávno skončilo, takže noční vzduch byl stále vlahý − což bylo jen dobře, neboť jsem musela zámek páčit nahá a trvalo mi to strašně dlouho. Naučil mě to Samuel, když mi bylo čtrnáct. Od té doby jsem tuto dovednost zrovna často nevyužívala − jen když jsem si několikrát zabouchla klíčky ve voze.
Jakmile jsem odemkla dveře, vrátila jsem paklíč zpátky do obojku. Lepicí páska byla naštěstí pořád dost lepkavá na to, aby je udržela.
Hned za dveřmi stály pračka a sušička a přes sušičku ležel špinavý ručník. Sebrala jsem ho a utřela dveře, kliku, zámek i ostatní věci, na kterých mohly zůstat moje otisky. Nevěděla jsem, jestli mají nějaký prostředek na odhalení otisků chodidel, ale pro jistotu jsem utřela i místo, kam jsem musela šlápnout, abych se natáhla pro ručník, a hodila ho zpátky na sušičku.
Přivřela jsem dveře, proměnila se v kojota a přikrčila se, i když tu nikdo nebyl. Byla jsem si jistá, jistá, že mě nikdo neviděl vejít. Jemný vánek by ke mně zanesl pach, kdyby se někdo plížil kolem. Přesto jsem cítila, že mě někdo sleduje, jako by mě vnímal samotný dům. Bylo to strašidelné.
Stáhla jsem ocas mezi nohy a soustředila se na úkol, abych mohla co nejdříve vypadnout − ale na rozdíl od faeských domů tímto prošla v poslední době spousta lidí. Policie, napadlo mě, ale i předtím zadní chodbou chodilo velké množství lidí.
Nečekala jsem, že nepříjemný křupan jako O’Donnell bude mít tolik přátel.
Prvními dveřmi jsem se protáhla do kuchyně a pachy lidí téměř zmizely. Tři nebo čtyři lehké pachy, O’Donnell a muž s příšernou kolínskou.
Dveře skříněk zely dokořán a visely trochu nakřivo. Na pultu ležely na hromádkách utěrky.
Možná byl muž s kolínskou policista, který dostal za úkol prohledat kuchyň − pokud ovšem O’Donnell nevršil nádobí náhodně na jednu stranu kredence a mycí přípravky neskladoval uprostřed podlahy namísto za dvířky pod dřezem, která odhalovala tmavý, prázdný prostor.
Ve slabém světle dorůstajícího měsíce jsem na dvířkách a pultech uviděla černý prášek, jaký policie používá na odhalování otisků prstů − televize byla dobrý vzdělávací prostředek a Samuel byl závislý na forenzních mýdlových operách a krimiseriálech v jednom.
Pohlédla jsem na podlahu, ale nic jsem neviděla. Možná jsem byla trochu paranoidní, když jsem utřela podlahu v místě, kam jsem šlápla bosou lidskou nohou.
První ložnice přes chodbu naproti kuchyni byla očividně O’Donnellova. Všichni, kdo byli v kuchyni, byli i zde, a to včetně muže s kolínskou.
I tady to vypadalo, jako by někdo prohledal každičký kout. Panoval tu strašlivý nepořádek. Někdo vysypal zásuvky na postel, pak obrátil vzhůru nohama samotný prádelník. Všechny kapsy u kalhot byly obráceny naruby.
Přemýšlela jsem, jestli by policie nechala věci tak rozházené.
Vycouvala jsem a zamířila do dalšího pokoje. Byl menší a chyběla v něm postel. Namísto ní tu stály tři karetní stolky rozmístěné bez ladu či skladu. Okno v ložnici bylo rozbité a přelepené policejní páskou. Někdo se tu pořádně naštval a já bych se vsadila, že to nebyla policie.
Co nejlépe jsem se vyhnula sklu na podlaze a šla se podívat zblízka na okenní rám. Okno bylo nové, plastové a celá spodní část se měla dát zvednout. Ať už oknem proletělo cokoli, vyrvalo to ze zdi většinu rámu.
Ale věděla jsem, že vrah je silný. Koneckonců utrhl muži hlavu.
Nechala jsem okno být a prozkoumala pečlivěji zbytek pokoje. Navzdory nepořádku tu toho nebylo moc: tři karetní stolky a jedenáct skládacích židlí − pohlédla jsem zpátky na okno a napadlo mě, že kdyby jím někdo vší silou prohodil židli, mohl by napáchat podobné škody.
Kovový přístroj, který vypadal zvláštně povědomě, zanechal ve stěně důlek, než přistál na podlaze. Tlapkou jsem ho převrátila a zjistila, že je to stará poštovní váha. Někdo odsud odesílal poštu ve velkých objemech.
Sklonila jsem nos a začala věnovat pozornost tomu, co se mi snažil říct. Tak za prvé viděla tato místnost víc lidí než kuchyň nebo první ložnice, podobala se spíše zadním dveřím a chodbě.
Většina domů měla vlastní vůni, obyčejně se jednalo o kombinaci oblíbených čistících prostředků (nebo jejich nedostatku) a tělesného pachu rodiny, která v něm přebývala. Tato místnost voněla úplně jinak než zbytek domu. Rozhlédla jsem se po poházených židlích. Tak deset, dvanáct lidí sem chodilo dost často na to, aby tu zanechalo víc než jen povrchový pach.
To je dobře, pomyslela jsem si. O’Donnell na mě působil tak nepříjemným dojmem, že ho mohl zavraždit každý, kdo ho znal. Na druhou stranu − znovu jsem pohlédla na vytlučené okno − ve skupině nebyl žádný fae ani jiný magický tvor. A okno nemohl vyrazit člověk − a nemohl ani urvat O’Donnellovi hlavu.
Přesto jsem si pachy zapamatovala.
S tímto pokojem už jsem víc nezmohla − takže zůstal jen jeden. Obývák jsem si nechala na konec ze dvou důvodů. Za prvé mě mohl velkými okny, které vedly na ulici před domem, někdo zahlédnout. A za druhé by mi i lidský nos dokázal říct, že právě tam O’Donnell zemřel, a tratoliště krve už mě začínala unavovat.
Spíše hrůza z toho, co můžu najít v obýváku, než instinkt mě přiměla znovu nahlédnout do ložnice.
Kojot, nebo aspoň já v kojotí podobě, dosahoval v ramenou sotva šedesáti centimetrů. Asi proto mě předtím nenapadlo podívat se na obrázky na stěně. Napadlo mě, že se jedná o obyčejné plakáty; měly správnou velikost i tvar, levné plexisklo a černé umělohmotné rámy. Pokoj byl také tmavý, tmavší než kuchyň, protože měsíc se nacházel na opačné straně domu. Ale ode dveří jsem na obrazy dobře viděla.
Opravdu to byly plakáty, a velmi zvláštní plakáty u někoho, kdo pracoval pro ÚFZ.
První ukazoval dítě v načechraných šatičkách velikonočního králíčka na mramorové lavičce v zahradě. Dívenka měla světlé, kudrnaté vlasy. Hleděla na květinu ve své ruce. Tvář měla kulatou, nos malinký a ústa jako růžové poupátko. V horní části plakátu stálo velkým písmem: CHRAŇME SVÉ DĚTI. V dolní části menší nápis oznamoval, že Občané pro zářnou budoucnost pořádali v listopadu před dvěma lety schůzku.
Stejně jako Společnost Johna Laurena byla i Zářná budoucnost antifaeská skupina. Byla mnohem menší než SJL a soustředila se na jinou společenskou třídu. Mezi členy SJL patřili lidé jako slečna Ryanová, relativně bohatí a vzdělaní. SJL pořádala bankety a golfové turnaje, aby sehnala peníze. Shromáždění Zářné budoucnosti se konala ve stanech, kde se členové bavili, poslouchali kázání a přitom si mezi sebou posílali klobouk na peněžní dary.
Ostatní plakáty se podobaly tomu prvnímu, jen data na nich se lišila. Tři ohlašovaly schůzky v Tri-Cities, jeden ve Spokane. Působily velmi líbivě a profesionálně. Určitě je v hlavním sídle tiskli do zásoby bez dat a míst, která se později dala dopsat černým fixem.
Museli se tady scházet a rozesílat odsud poštu. Proto bylo v O’Donnellově domě tolik lidí.
Zamyšleně jsem vešla do obýváku. Předchozí noc jsem asi viděla tolik krve, že to tentokrát nebyla první věc, které jsem si všimla, i když zbrotila všechno okolo.
Jako první jsem zaznamenala známý pach, který jsem zachytila pod krví a smrtí. Něco tu vonělo jako domov lesního fae. A pak jsem vycítila, že ať už se jednalo o cokoli, prostupovala to opravdu silná magie.
Ale najít tu věc představovalo větší problém. Bylo to jako hrát si po čichu na slepou bábu a pouze síla magie mi říkala, kdy přihořívá. Nakonec jsem se zastavila před masivní šedou vycházkovou holí schovanou v koutě za vstupními dveřmi hned vedle větší, složitě vyřezávané hole, která voněla obyčejným polyuretanem.
Hůl vypadala obyčejně a nezajímavě, i když velmi staře. Pak jsem si ale uvědomila, že kovový knoflík není z nerezavějící oceli, nýbrž ze stříbra, a do jeho povrchu je něco slabě vyryto. Ale v místnosti panovala tma a můj zrak má své meze.
Hůl klidně mohla nést fosforeskující oranžový nápis „Stopa“. Zvážila jsem, jestli ji nemám vzít s sebou, ale nakonec jsem dospěla k názoru, že nikam nezmizí, když tu přečkala jak O’Donnellova vraha, tak policii.
Voněla kouřem a tabákem: O’Donnell ji ukradl z domu lesního fae.
Nechala jsem ji být a rozdělila si pokoj na čtvrtiny.
Stěny místnosti zdobily zabudované police povětšinou s DVD a videokazetami. Celou jednu polici zabíraly pánské časopisy, které muži kupují „kvůli článkům“, a dohadují se o to, kde leží hranice mezi uměním a pornografií. Časopisy na spodní polici si na umění už ani nehrály − odhadla jsem to podle obrázků na obálkách.
Další knihovna měla ve spodní části dvířka. Police nahoře byly skoro prázdné až na několik… kamenů. Poznala jsem velký ametyst a mimořádně krásný kus křemene. O’Donnell sbíral šutry.
Na DVD přehrávači ležel otevřený obal filmu Chitty Chitty Bang Bang. Jak mohl být někdo jako O’Donnell fandou Dicka Van Dykea? Napadlo mě, jestli se před smrtí na film dodíval.
Možná proto, že mě na okamžik ovládl smutek, jsem uslyšela, jak prkna v podlaze vrzla pod tíhou mrtvého obyvatele domu.
Jiní, naprosto obyčejní lidé také vidí duchy. Možná ne tak často − a ne za denního světla − ale vidí je. Na místech činu v rezervaci jsem je nenašla, proto jsem podvědomě předpokládala, že ani tady žádný nebude. Zmýlila jsem se.
O’Donnellův stín vešel z chodby do obýváku. Jak už to s některými duchy bývalo, přestože jsem se soustředila, podařilo se mi zaostřit jen na některé části jeho těla. Viděla jsem švy na jeho džínech, ale tvář měl rozmazanou.
Zakňourala jsem, ale prošel okolo mě, aniž by na mě pohlédl.
Jen málokterý duch dokázal komunikovat s lidmi a zachovat si osobnost jako za života. Jednou mě matka nachytala při rozhovoru s duchem. Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy se zeptala, s kým to mluvím.
Jiní duchové opakovali zažité zvyky. Občas taky zareagovali, ale obvykle jsem s nimi nemohla mluvit. Poblíž místa, kde jsem vyrostla, se zjevoval duch rančera, který každé ráno chodil házet seno kravám, co už tam půl století nebyly. Někdy si mě všiml, zamával mi nebo na mě kývl, jako by to udělal, kdyby k němu někdo mířil za života. Ale když jsem se s ním pokusila promluvit, pokračoval v práci, jako bych tam nebyla.
Třetím druhem duchů byli ti, kteří se zrodili v traumatickém okamžiku. Znovu a znovu prožívali svoji smrt, dokud se nerozplynuli. Někteří zmizeli za několik dní, jiní umírali pořád dokola ještě o staletí později.
O’Donnell mě neviděl, takže nebyl prvním druhem ducha, který by mi pomohl nejvíce.
Mohla jsem se jen dívat, jak přistoupil ke knihovně s kameny a dotkl se něčeho na nejvyšší polici. Předmět cvakl o polici z falešného dřeva. Chvíli tam stál, hladil tu věc a celým tělem se na ni soustředil.
Ovládlo mě zklamání. Pokud opakoval jen něco, co dělal každý den, nic od něj nezjistím.
Najednou sebou trhl, asi reagoval na nějaký zvuk, který jsem neslyšela, a rychle vykročil k hlavnímu vchodu. Podle jeho pohybů jsem poznala, že otevřel dveře, ale ty skutečné zůstaly zavřené.
Neopakoval jen zvyky. Připravila jsem se na to, že uvidím O’Donnella umírat.
Znal muže u dveří. Působil netrpělivě, ale po krátkém rozhovoru přece jen ustoupil a pozval ho dovnitř. Neviděla jsem, kdo vešel − nebyl mrtvý − a slyšela jsem jen vrzání a praskání dřevěné podlahy, která vzpomínala na to, co se tu stalo.
Sledovala jsem, kam O’Donnell hledí, a podle toho jsem poznala, že vrah rychle prošel pokojem ke knihovně. Z O’Donnellova postoje sálalo čím dál větší nepřátelství. Viděla jsem, jak se zhluboka nadechl, ostře mávl rukou a rozzlobeně vyrazil k návštěvníkovi.
Něco ho popadlo za krk a rameno. Na O’Donnellově bledé postavě jsem skoro viděla otisk vrahovy ruky. Vypadala lidsky. Ale než jsem se mohla podívat pozorněji, ukázalo se, že to přece jen není člověk.
Stalo se to tak rychle. V jednu chvíli byl O’Donnell celý, vzápětí sebou jeho tělo škubalo na podlaze, trhalo sebou a zmítalo se a jeho hlava se kutálela a točila po zemi a zastavila se sotva třicet centimetrů ode mě. Poprvé jsem jasně spatřila O’Donnellovu tvář. Světlo v jeho očích pohasínalo, ale jeho rty formovaly slovo, které už nedokázal vyslovit. V obličeji měl zlost, ne strach, jako by si ani neuvědomil, co se stalo.
Neumím zrovna nejlíp odezírat ze rtů, ale poznala jsem, co chtěl říct.
Moje.
Stála jsem tam, i když O’Donnellův duch zmizel, a celé minuty se třásla. Nebyla to první smrt, které jsem byla svědkem − vražda byla jedna z věcí, jež plodily duchy. Dokonce už jsem v minulosti uřízla někomu i hlavu − byl to jeden z nejlepších způsobů, jak zajistit, že upír zůstane mrtvý. Ale ani tamta smrt nebyla tak brutální jako tato, asi proto, že jsem neměla dost síly na to, abych někomu urvala hlavu.
Nakonec jsem si vzpomněla, že musím ještě něco dokončit, než si někdo uvědomí, že místem činu volně pobíhá kojot. Přitiskla jsem čenich ke koberci, abych zjistila, co mi poví.
Polštáře, stěny i koberec byly nasáklé O’Donnellovou krví, takže bylo dost obtížné rozeznat pachy. V jednom koutě jsem zachytila pach strýčka Mikea, rychle se ale rozplynul, a přestože jsem ještě chvíli pátrala, znovu už jsem ho nenašla. Muž s kolínskou byl v pokoji spolu s O’Donnellem, Zeem a Tonym. Nevěděla jsem, že Tony patřil k policistům, kteří Zeeho zatkli. Někdo se těsně za hlavními dveřmi pozvracel, všechno ale bylo pečlivě uklizené a zůstala tu stěží stopa.
Jinak jsem se ale mohla stejně dobře snažit zachytit stopu v obchodním centru. Prostě tudy prošlo příliš mnoho lidí. Kdybych hledala jeden pach, zvládla bych to − ale odlišit od sebe všechny pachy… Prostě to nešlo.
Vzdala jsem to a vrátila se do kouta, kde jsem vyčenichala strýčka Mikea. Chtěla jsem zjistit, jestli znovu nezachytím jeho pach − nebo neodhalím, jak se mu podařilo zanechat po sobě jen lehký závan vůně.
Nevím, kolik času uplynulo, než jsem konečně vzhlédla a spatřila před sebou havrana.
2024 ©