Festival se konal v parku Howarda Amona u řeky Columbie v Richlandu. Scény stály tak daleko od sebe, jak jen to šlo, aby se hudebníci navzájem nerušili. Říční scéna se nemohla nacházet dál od parkoviště. Obyčejně by mi to nevadilo, ale hodina karate to ráno nedopadla dobře. Bručela jsem si pro sebe a pomalu kulhala přes trávník.
Park byl téměř prázdný, jen hudebníci se vlekli s nástroji v pouzdrech přes rozlehlá zelená pole ke scénám, na kterých měli vystupovat. No dobrá, park nebyl zas tak velký, ale když vás bolí noha − nebo když se vlečete s basou − byl velký až až.
S basistou jsme na sebe kývli a podělili se o svoji mizérii.
Když jsem konečně dorazila na místo, Warren s Kylem už seděli na trávě před pódiem, na kterém si Samuel připravoval nástroje.
„Něco se stalo?“ zeptal se Kyle zamračeně, když jsem si sedla vedle něj. „Včera v noci jsi nekulhala.“
Vrtěla jsem se na hrbolaté, vlhké trávě, dokud jsem se pohodlně neusadila. „Nic vážného. Dneska ráno mě někdo při hodině karate nakopl do stehna. Za chvíli to přestane bolet. Vidím, že už vás čapli kluci s plackami.“
Festival byl zdarma, ale mohli jste na něj přispět tím, že jste si koupili placku za dva dolary − a jejich prodavači byli neodbytní.
„Taky jsme ti jednu pořídili.“ Warren se natáhl přes Kylea a podal mi ji.
Připíchla jsem si ji na botu, kde nebude hned vidět. „Vsadím se, že dokážu přilákat tři prodavače ještě před obědem,“ řekla jsem Kyleovi.
Zasmál se. „Vypadám jako zelenáč? Čtyři před obědem je příliš snadné.“
Před Samuelovým pódiem se nahromadilo víc lidí, než bych čekala, s ohledem na to, že to bylo jedno z prvních vystoupení.
Ve velké skupině ve středu jsem poznala několik lidí z pohotovosti, kde Samuel pracoval. Rozkládali si zahradní židle a bavili se spolu takovým způsobem, až jsem si byla docela jistá, že všichni pracují v nemocnici.
A pak tu byli vlkodlaci.
Na rozdíl od nemocničního personálu neseděli pospolu, nýbrž se drželi na okraji davu. Vlkodlaci v Tri-Cities až na Adama, který byl alfa, se stále vydávali za lidi − proto se většinou nescházeli na veřejnosti. Všichni už slyšeli Samuela zpívat, ale asi ho ještě neviděli naživo, protože často nevystupoval.
Od řeky Columbie, která tekla hned za úzkou stezkou, vanul studený vánek − právě kvůli její poloze se této scéně říkalo Říční. Ráno bylo teplé jako většina rán v Tri-Cities, takže vánek byl vítaný.
Jeden z dobrovolníků v malířské zástěře ozdobené plackami z letošního roku i z let minulých nás uvítal na festivalu a poděkoval nám za to, že jsme přišli. Několik minut pak hovořil o sponzorech a tombole, zatímco diváci neklidně posedávali, pak představil Samuela jako zpívajícího doktora z Tri-Cities.
Všichni jsme tleskali a pískali, zatímco moderátor seběhl dolů po schodech a zmizel za scénou, kde měl na starosti reproduktory. Někdo se posadil za mě, ale já se neotočila, protože Samuel vstoupil na pódium a v ruce téměř nedbale držel housle.
Na sobě měl košili v barvě kobaltové modři, která přechýlila barvu jeho očí na modrou. Zastrčil si ji do nových černých džínů, které byly tak upnuté, že odhalovaly svaly na nohách.
Ráno jsem ho viděla, popíjel kávu, když jsem vybíhala ze dveří. Neexistoval důvod, proč by na mě měl takto působit.
Většina vlkodlaků byla atraktivní; mohl za to věčně mladý, svalnatý vzhled. Ale v Samuelovi bylo něco víc. A nemohla za to ani extra šťáva dominantního vlka.
Samuel vypadal jako někdo, komu jste mohli věřit − způsobila to jiskra humoru hluboko v očích a v koutku úst. Byl to jeden z důvodů, proč byl tak dobrý doktor. Když pacienty ujišťoval, že budou v pořádku, věřili mu.
Zadíval se mi do očí a roztáhl rty v opravdovém úsměvu.
Jeho úsměv mě zahřál až do špiček prstů u nohou: připomněl mi doby, kdy pro mě Samuel znamenal celý svět a já věřila na rytíře ve stříbrné zbroji, který mi zajistí štěstí a bezpečí.
Samuel to věděl, protože se zakřenil ještě víc − a pak se podíval za mě. Radost v jeho očích zchladla, ale úsměv si na tváři ponechal, i když se obrátil ke zbytku publika. Podle toho jsem poznala, že muž, který se posadil za mě, je Adam.
Ne že bych o tom pochybovala. Vítr vál ze špatného směru, takže jsem necítila jeho pach, ale dominantní vlci vyzařují moc a Adam − kromě toho, že byl alfa − byl skoro tak dominantní, jak to jen šlo. Měla jsem pocit, jako bych měla za zády autobaterii a byla k ní připojená kabely.
Hleděla jsem dopředu, protože jsem věděla, že dokud budu věnovat pozornost Samuelovi, nebude se tolik zlobit. Přála jsem si, aby si Adam sedl jinam. Ale kdyby dělal ústupky, nestal by se alfou − nejdominantnějším vlkem ve smečce. Byl skoro stejně dominantní jako Samuel.
Důvod, proč alfou místní smečky nebyl Samuel, byl dost komplikovaný. Tak za prvé byl Adam zdejším alfou od chvíle, kdy se v Tri-Cities usídlila smečka (což se stalo ještě předtím, než jsem se přistěhovala). Dokonce i když byl vlk dominantní, nebylo snadné sesadit alfu − a v Severní Americe k tomu nemohlo dojít bez souhlasu maroka, vlka, který všem vládl. Marokem byl Samuelův otec, takže by pravděpodobně svolení získal − ale Samuel si nepřál být alfou. Tvrdil, že jako doktor má na starosti lidí víc než dost. Takže oficiálně byl vlkem samotářem, bez ochrany smečky. Žil v mém karavanu ani ne sto yardů od Adamova domu. Nevím, proč se rozhodl žít tam, ale vím, proč jsem mu to dovolila: protože jinak by se utábořil na mojí verandě. Samuel dokáže lidi přimět udělat, co chce.
Samuel vyzkoušel housle a roztančil smyčec po strunách s delikátní precizností, kterou získal léty praxe… možná staletími. Znala jsem ho celý život, ale o jeho „staletích“ jsem se dozvěděla teprve nedávno.
Prostě se nechoval jako starý vlkodlak. Staří vlkodlaci byli upjatí, popudliví a posledních sto let rychlých změn (jak mi bylo řečeno) žili spíše jako poustevníci než doktoři na rušné pohotovosti s novými technologiemi. Samuel patřil k několika málo vlkodlakům, kteří měli lidi i vlkodlaky skutečně rádi. Dokonce i v davech.
Ne že by se sám od sebe rozhodl vystoupit na folkovém festivalu. K tomu byla zapotřebí trocha tvůrčího vydírání.
Ne z mojí strany. Tentokrát.
Kvůli stresu z práce na pohotovosti − obzvláště když jako vlkodlak reagoval nevypočitatelně na krev a smrt − s sebou neustále nosil kytaru nebo housle, a kdykoli měl čas, hrál.
Jedna ze sester ho slyšela, a než si mohl vymyslet nějakou výmluvu, přiměla ho, aby se zapsal na festival. Ne že by se zvlášť vzpíral. Ach, hlasitě protestoval, to ano, ale já Samuela znala. Kdyby to opravdu nechtěl udělat, nedostal by ho sem ani buldozer.
Podržel housle bradou, jednou rukou ladil, druhou drnkal o struny. Zahrál několik taktů a dav dychtivě poposedl, ale já věděla, že ještě o nic nejde. Pořád se zahříval. Až začne doopravdy hrát, všichni to poznají: před publikem doslova ožije.
Samuelovy výstupy někdy připomínaly spíše komediální představení než hudební. Všechno záviselo na tom, jak se zrovna cítil.
A nakonec se to stalo, nadešel magický okamžik a Samuel vtáhl diváky do hudby. Staré housle vyloudily rozechvělý zvuk, jako když za noci zahouká sova, a já poznala, že se dnes rozhodl být muzikantem. Lidé si mezi sebou přestali šeptat a všichni se otočili k pódiu. Staletí praxe a vlkodlačí podstata mu možná propůjčily rychlost a hbitost, ale hudba vycházela z jeho velšské duše. Ostýchavě se na diváky usmál a z teskného tónu se stala píseň.
Při studiu dějin na vysoké jsem ztratila všechny romantické představy o princi Karlovi, který při pokusu o získání anglického trůnu srazil Skotsko na kolena. A přesto mi při Samuelově verzi písně „Over the Sea to Sky“ vyhrkly slzy do očí. Píseň má slova a Samuel umí zpívat, ale prozatím nechal hovořit jen housle.
Když poslední tóny dozněly, pustil se do zpěvu písně „Barbara Allen“, která je mezi folkovými zpěváky asi stejně známá jako mezi kytaristy „Stairway to Heaven“. Po několika taktech zazpíval první sloku bez hudby. Při refrénu pak jako strašidelný doprovod přidal housle. Na konci druhé sloky se publikum, které vybídl úsměvem, k refrénu připojilo. Lidé se přidávali jen váhavě, dokud se jedna z profesionálních skupin, jež zrovna procházela kolem, nezastavila a nepřipojila se taky.
Kývl na ně, zmlkl a poslední sloku přenechal jim, aby se mohli předvést. Když píseň skončila, jásali jsme a tleskali, zatímco děkoval „hostujícím zpěvákům“. Publikum se rozrůstalo a všichni jsme poposedli blíž k sobě.
Odložil housle, vzal si kytaru a zahrál kousek od Simona a Garfunkela. Dokonce ani pitomý vodní skútr, který prosvištěl za hlasitého řevu asi sto metrů od nás, nedokázal vystoupení narušit. Pustil se do rozšafné pirátské písničky, pak odložil kytaru a vzal do ruky bodhrán − široký, plochý buben, na který se hraje paličkou se dvěma konci − a dal se do zpěvu.
Všimla jsem si, že na opačné straně davu sedí na zahradních židlích Catherovi, starší pár a moji sousedé.
„Doufám, že nebude pršet. Nechtěli bychom propásnout Samuelovo vystoupení,“ řekla mi včera ráno, když jsem ji zastihla, jak pečuje o květinové záhonky. „Je to tak milý muž.“
Ona s ním samozřejmě nemusí žít, pomyslela jsem si, opřela si bradu o koleno a dívala se, jak hraje. Ne že by nebyl „milý muž“, ale je taky paličatý, pánovitý a dotěrný. Jenže já jsem ještě paličatější a rafinovanější.
Někdo zdvořile zašeptal „promiňte“ a sedl si na kousek trávy přede mě. Nebylo mi příjemné, jak blízko sedí, proto jsem se o několik centimetrů odsunula a opřela se zády o Adamovu nohu.
„Jsem rád, že jsi ho přesvědčila, aby vystoupil,“ zamumlal alfa. „Před publikem je skutečně ve svém živlu, že?“
„Já ho nepřesvědčila,“ řekla jsem. „To jedna ze sester, která s ním pracuje.“
„Jednou jsem slyšel maroka a jeho syny, Samuela a Charlese, zpívat společně,“ zamumlal Warren tiše, aby ho nikdo jiný neslyšel. „Bylo to…“ Odvrátil se od pódia, zachytil přes Kyleovu hlavu Adamův pohled a pokrčil rameny, protože nedokázal najít správná slova.
„Taky jsem je slyšel,“ řekl Adam. „Na něco takového se nezapomíná.“
Samuel vzal mezitím do ruky starou velšskou harfu. Zahrál několik tónů, aby zvukař mohl naladit aparaturu na tišší tóny nového nástroje. Přelétl očima dav a zastavil se u mě. Kdybych se mohla od Adama odsunout a nesedět přitom na cizinci před sebou, udělala bych to. Adam si všiml Samuelova pohledu a majetnicky mi položil ruku na rameno.
„Nech toho,“ vyštěkla jsem.
Kyle si všiml, co se děje, objal mě okolo ramen a srazil tak stranou Adamovu ruku. Adam tiše zavrčel, ale ucouvl. Měl Kylea rád − a co víc, protože byl Kyle gay a člověk, neviděl v něm hrozbu.
Samuel se zhluboka nadechl, trochu ztuha se usmál a uvedl poslední kousek. Opřela jsem se o Kylea a uvolnila se, zatímco harfa a harfeník probudili k životu starou velšskou melodii. Velština byla Samuelova rodná řeč − když ho něco rozrušilo, pořád byla slyšet v jeho hlase. Byl to jazyk jako stvořený pro hudbu: měkký, melodický a magický.
Vítr zesílil a ševelení zeleného listí představovalo dokonalý doprovod k Samuelově hudbě. Když skončil, nic jiného než šepot listí se po několik úderů srdce neozývalo. Potom okolo znovu prosvištěl tupec na vodním skútru a zlomil kouzlo. Dav vyskočil na nohy a spustil bouřlivý potlesk.
V průběhu písně mi v kapse neustále vibroval mobil, proto jsem poodešla stranou, když si Samuel začal balit nástroje, aby uprázdnil pódium následujícímu hudebníkovi.
Našla jsem si relativně klidné místo, vytáhla telefon a zjistila, že jsem propásla pět hovorů − a všechny z neznámého čísla. Přesto jsem ho vytočila. Když vám někdo volá pětkrát za pět minut, očividně jde o něco naléhavého.
Někdo to zvedl hned po prvním zazvonění.
„Mercy, máme problém.“
„Strýčku Mikeu?“ Byl to jeho hlas a já neznala nikoho jiného, kdo by hovořil s tak silným irským přízvukem. Ale ještě nikdy jsem ho neslyšela mluvit takovým tónem.
„Lidská policie odvedla Zeeho,“ řekl.
„Cože?“ Ale věděla jsem proč. Věděla jsem, co se stane vrahovi fae. Když se staří tvorové ocitli v úzkých, sáhli po ještě starších zákonech. Už ve chvíli, kdy jsem jim dala O’Donnellovo jméno, jsem věděla, že mu podepisuji rozsudek smrti − jenže myslela jsem, že ho zabijí tak, aby na nikoho nepadla vina. Že jeho smrt bude vypadat jako nehoda nebo sebevražda.
Nečekala jsem, že budou tak nešikovní a přitáhnou pozornost policie.
Můj telefon mi bzučením oznámil další hovor, ale já ho ignorovala. Zee zavraždil člověka a nechal se chytit. „Jak se to stalo?“
„Zaskočili nás,“ řekl strýček Mike. „Šli jsme si s O’Donnellem promluvit.“
„Promluvit?“ Můj hlas se nevěřícně zostřil. Nešli si k němu domů pokecat.
Krátce se zasmál. „Ať už si o nás myslíš, co chceš, napřed bychom si s ním promluvili. Po tvém odjezdu jsme se vydali k O’Donnellovi domů. Zazvonili jsme, ale nikdo neotevřel, přestože se uvnitř svítilo. Po třetím zazvonění otevřel Zee dveře a vešli jsme. O’Donnella jsme našli v obýváku. Někdo se k němu dostal první a utrhl mu hlavu. Něco podobného jsem neviděl od doby, co se zemí toulali obři, Mercedes.“
„Nezabili jste ho.“ Znovu jsem dokázala dýchat. Pokud Zee O’Donnella nezavraždil, pořád měl šanci.
„Ne. Ale jak jsme tam tak tupě stáli, objevila se policie s majáčky a bean sí křikem.“ Zmlkl a já uslyšela zvuk, který jsem znala z hodin karate. Praštil do něčeho dřevěného a zlomil to.
„Řekl mi, abych se schoval. Jeho schopnosti by mu neumožnily ukrýt se před policií. A tak jsem se díval, jak ho vsadili do vozu a odvezli.“
Znovu se odmlčel. „Mohl jsem je zastavit,“ řekl hrdelním hlasem. „Mohl jsem je všechny zastavit, ale dovolil jsem lidem, aby Siebolda Adelbertskriegera (použil germánskou verzi Zeeho příjmení), Temného kováře, odvezli do vězení.“ Pobouření nedokázalo úplně zamaskovat strach v jeho hlase.
„Ne, ne,“ řekla jsem. „Zabíjet policejní důstojníky je špatný plán.“
Myslím, že mě neslyšel; mluvil dál. „Poslechl jsem ho a teď, ať už se na celou věc dívám z jakéhokoli úhlu, by moje pomoc jeho situaci ještě zhoršila. Zrovna teď není dobrá doba na to být fae, Mercy. Když se semkneme k Zeeho obraně, může to skončit krveprolitím.“
Měl pravdu. Po vlně vražd a násilí, k níž došlo minulý měsíc, Tri-Cities stále krvácelo. Míra zločinnosti poklesla, když skončila vedra, která nás všechny sužovala. Chladnější počasí bylo dostatečně dobrým vysvětlením pro zklidnění vzteku, jenž se tak dlouho vznášel ve vzduchu. Ve skutečnosti však polevil proto, že jsem zapudila démona, který násilí vyvolával, a to tak, že jsem zabila jeho upírského hostitele, to ale samozřejmě nemohlo proniknout na veřejnost. Lidé totiž znali jen několik vlkodlaků a milejší stránku fae. Pro všechny bylo bezpečnější, když veřejnost nevěděla o tvorech, jako byli upíři nebo démoni − hlavně pro samotnou veřejnost.
Ve společnosti však existovala silná menšina, která tvrdila, že tolik násilí se obyčejnou vlnou veder vysvětlit nedá. Koneckonců, každé léto tady bývalo horko a ještě nikdy nedošlo k tolika vraždám a útokům. A někteří členové této menšiny by z nich nejraději obvinili fae. Minulý týden dokonce uspořádali demonstraci před richlandskou soudní budovou.
A nepomohlo ani to, že letos vystoupili na veřejnost i vlkodlaci. Proběhlo to tak hladce, jak jen mohly všechny strany doufat, ale nic není dokonalé. Ohavné protifaeské nálady, které polevily, když se fae dobrovolně stáhli do rezervací, opět začaly sílit. Bigotní skupiny přímo dychtily po tom, aby ke svým cílům přidaly vlkodlaky i všechny ostatní „bezbožné“ tvory, ať už to byli lidé, nebo ne.
V Oklahomě minulý měsíc upálili čarodějku. Ironií bylo, že se nakonec ukázalo, že žena, již upálili, nebyla čarodějnice, nepraktikovala, a dokonce se ani nehlásila k wicce − což byly tři různé věci, i když jedna osoba mohla být vše najednou.
Bylo to hodné katolické děvče, které milovalo tetování, piercing a černé oblečení.
V Tri-Cities, které politickým aktivismem ani bigotními hnutími nijak neproslulo, začaly místní protifaeské a protivlkodlačí skupiny znatelně sílit.
Neznamenalo to posprejované stěny, vybitá okna ani nepokoje v ulicích. Koneckonců jsme tu mluvili o Tri-Cities, ne o Eugene nebo o Seattlu. Na festivalu uměleckých řemesel minulý týden mělo hnutí informační stánek a jen tento měsíc rozeslalo poštou přinejmenším dva různé letáky. Bigotní skupiny v Tri-Cities se chovaly civilizovaně − aspoň prozatím.
O’Donnell by to mohl změnit. Pokud jeho smrt byla tak dramatická, jak strýček Mike naznačil, pak se jeho vražda dostane do všech novin ve státě. Snažila jsem se potlačit paniku.
Se zákony jsem si nedělala starosti − byla jsem si docela jistá, že kdyby Zee chtěl, mohl by se z cely kdykoli dostat. S pomocí maskovacího kouzla by změnil své vzezření tak, že bych ho nepoznala ani já. Ale to by ho nezachránilo. Nebyla jsem si jistá, jestli ho zachrání jeho vlastní nevina.
„Máte právníka?“ Naše místní vlkodlačí smečka oficiálně žádného neměla, ale myslím, že Adamova bezpečnostní firma měla jednoho na výplatní listině. Ale vlkodlaků nebylo ani zdaleka tolik jako fae.
„Ne. Šedí páni vlastní několik firem na východním pobřeží, ale shodli se na tom, že naše rezervace ho nebude potřebovat. Nejsme nijak důležití.“ Zaváhal. „Fae podezřelí ze spáchání zločinů obvykle nepřežijí dost dlouho na to, aby právníka potřebovali.“
„Já vím,“ odvětila jsem a těžce polkla, protože se mi v krku usadil knedlík.
Šedí páni se stejně jako marok vlkodlaků snažili zachovat druh. Marok Bran byl krutý, ale také úzkostlivě férový. Metody Šedých pánů však byly spíše prospěchářské než férové. Kvůli sílícím předsudkům budou chtít celou věc co nejrychleji zamést pod kobereček.
„Jak velké nebezpečí Zeemu hrozí?“ zeptala jsem se.
Strýček Mike si povzdychl. „Nevím. Zprávy o vraždě se brzy dostanou na veřejnost. Netuším, jak by jeho smrt mohla fae v tuto chvíli prospět − obzvláště když je nevinný. Zavolal jsem jim a ujistil je, že Zee toho muže nezabil.“ Jim, Šedým pánům. „Pokud se nám podaří dokázat jeho nevinu… Nevím, Mercy. Všechno bude záležet na tom, kdo vlastně O’Donnella zavraždil. Nebyl to člověk − něco podobného by zvládl tak trol nebo vlkodlak. Taky třeba upír, ale O’Donnella nezabili kvůli krvi. Někdo se na něj pořádně naštval. Pokud vraždu spáchal fae, Šedé pány nebude zajímat, kdo to byl, jen když se celá věc rychle a s konečnou platností vyřídí.“
Rychle, než se celá věc dostane před soud a vyvolá ještě větší zájem. Rychle, jako třeba sebevraždou s dopisem na rozloučenou přiznávajícím vinu.
Můj telefon zdvořile pípl a oznámil mi druhý hovor.
„Myslíte si, že bych mohla nějak pomoct?“ zeptala jsem se − jinak by přece nevolal.
„My mu pomoct nemůžeme. Potřebuje dobrého právníka a někoho, kdo najde O’Donnellova vraha. Někdo musí promluvit s policií a říct jí, že Zee toho neřáda nezabil. Někdo, komu uvěří. Ty máš u kennewické policie přítele.“
„O’Donnell zemřel v Kennewicku?“
„Ano.“
„Najdu mu advokáta,“ řekla jsem strýčku Mikeovi. Kyle byl rozvodový právník, ale určitě znal nějakého dobrého obhájce. „Policie možná nepustí krvavé detaily do tisku. Určitě nebude mít zájem o to, aby se na ni sesypali novináři z celého světa. Mohli by třeba jen říct, že přišel o hlavu. To nezní tak špatně, ne? Třeba se nám podaří Šedé pány přesvědčit, aby nám dali trochu času, pokud se zpráva neobjeví v seriózním tisku. Promluvím s policistou, kterého znám, ale možná mě nebude poslouchat.“
„Pokud budeš potřebovat peníze,“ řekl, „dej mi vědět. Zee asi zrovna velký majetek nemá, ale u něj se to dá těžko říct. Já mám, a když bude potřeba, seženu další peníze. Ale budou muset jít přes tebe. Fae se už do celé věci nesmí dál plést. Takže najmi advokáta a my ho zaplatíme, ať už bude stát cokoli.“
„Dobrá,“ řekla jsem.
Se staženým žaludkem jsem zavěsila. Telefon mi oznámil, že jsem promeškala dva hovory. Oba z mobilu mého přítele policisty Tonyho. Posadila jsem se na pařez a zavolala mu zpátky.
„Montenegro,“ ozval se.
„Vím o Zeem,“ řekla jsem. „Nikoho nezabil.“
Chvíli mlčel.
„Myslíš tím, že by něčeho takového nebyl schopen, nebo víš něco bližšího o vraždě?“
„Zee by bez problému dokázal zabít,“ řekla jsem. „Ale mám ze spolehlivého zdroje, že toho člověka nezabil.“ Nemínila jsem mu říct, že kdyby Zee našel O’Donnella živého, s největší pravděpodobností by ho zabil. To by nijak nepomohlo.
„Kdo je tvůj zdroj − a neví náhodou, kdo má naši oběť na svědomí?“
Stiskla jsem si kořen nosu. „To ti nemůžu říct a nemá zdání, ale ví určitě, že to nebyl Zee. Našel O’Donnella mrtvého.“
„Můžeš mi říct něco víc? Našli ho, jak klečí nad mrtvolou s krví na rukách. Krev byla ještě teplá. Pan Adelbertsmiter je fae, sedm let zaregistrovaný u ÚFZ. Neudělal to člověk, Mercy. Nemůžu ti prozradit podrobnosti, ale člověk to určitě nebyl.“
Odkašlala jsem si. „Tu poslední část bys asi nemohl vynechat z oficiálního hlášení, že ne? Dokud nechytíte vraha, bylo by nejlepší, kdybyste neštvali lidi proti fae.“
Tony byl bystrý kluk a rychle pochopil, co jsem naznačovala. „Je to stejná situace, jako když jsi mi v létě řekla, že by bylo lepší, kdyby se policie nepokoušela vinit fae z vlny násilí?“
„Přesně.“ No, ne tak docela a poctivost mě donutila opravit se. „Tentokrát nebude v nebezpečí policie, ale Zee. A skutečný vrah tak bude moct znovu udeřit.“
„Potřebuji víc než tvoje slovo,“ řekl nakonec. „Naše konzultantka je přesvědčená o tom, že vrahem je Zee, a její slovo má váhu.“
„Vaše konzultantka?“ zeptala jsem se. Dosud jsem byla jedinou odbornicí na záležitosti fae v Tri-Cities já.
„Doktorka Stacy Altmanová, odbornice na folklór z oregonské univerzity. Přiletěla dnes ráno. Platí jí horentní sumu, proto si šéfové myslí, že bychom ji měli poslouchat.“
„Možná bych si měla za své rady nechat platit víc,“ řekla jsem mu.
„Příště ti dám dvojnásobek,“ slíbil.
Za pomoc jsem nedostávala vůbec nic, což mi naprosto vyhovovalo. Už tak jsem měla dost potíží a poslední věc, kterou jsem potřebovala, byla, aby si místní nadpřirozená komunita myslela, že donáším policii.
„Podívej,“ řekla jsem. „Neoficiálně.“ Zee mi o úmrtích v rezervaci mluvit nezakázal − protože si myslel, že nebude muset. Věděla jsem, že mám mlčet.
Ale pokud budu mluvit dost rychle, možná vyklopím všechno dřív, než si uvědomím, jak moc mě budou nenávidět za to, že jsem celou věc prozradila policii. „Mezi fae došlo k několika úmrtím − a podle důkazů byl vrahem O’Donnell. Proto šel Zee k O’Donnellovi domů. Pokud někdo zjistil pravdu před Zeem, mohl O’Donnella zabít.“
Jestli tomu tak bylo, mohlo by to zachránil Zeeho (alespoň před místní justicí), ale politické důsledky by byly katastrofální. Byla jsem dítě, když se fae odhalili veřejnosti, ale pamatovala jsem si, jak KKK zapálil fae dům nad hlavou, i na výtržnosti v ulicích Houstonu a Baltimoru, které podnítily vystěhování fae do rezervací.
Ale šlo tu o Zeeho. Zbytek fae mohl klidně shnít, pokud ho zachráním.
„O žádných úmrtích v Zemi víl jsem neslyšel.“
„A proč taky?“ zeptala jsem se. „Nezatahují do svých záležitostí lidi zvenčí.“
„Tak jak to, že o nich víš ty?“
Řekla jsem mu, že nejsem fae ani vlkodlak − ale některé věci jste lidem museli opakovat pořád dokola, aby vám uvěřili. Taková byla moje teorie. „Řekla jsem ti, že nejsem fae. A nejsem,“ ujistila jsem ho. „Ale umím pár věcí a je napadlo, že bych jim mohla pomoct.“ Znělo to dost uboze.
„To je ubohé, Mercy,“
„Jednou,“ řekla jsem, „jednou ti všechno povím. Teď ale nemůžu. Myslím, že jsem se neměla zmínit ani o tomhle, ale je to důležité. Pokud vím, zavraždil O’Donnell za poslední měsíc,“ musela jsem si to v duchu spočítat, „sedm fae.“ Zee mě na zbývající místa činu nevzal. „Nejedná se tu o důstojníka zabitého darebáky. Sám byl darebák a zavraždil ho…“ Kdo? Ti hodní? Jiní darebáci? „Někdo.“
„Někdo dost silný na to, aby utrhl dospělému muži hlavu, Mercy. Vrah měl takovou sílu, že mu zlámal klíční kosti. Naše drahá konzultantka si myslí, že by to Zee dokázal.“
Opravdu? Zamračila jsem se na telefon.
„Jaký fae podle ní Zee je? Kolik toho ví?“ Zee mi o své minulosti nic neřekl a já se skutečně snažila něco vypátrat, proto mě napadlo, že tahle konzultantka nemůže vědět víc než já.
„Podle ní je gremlin − a říká to i on. Aspoň to stojí v jeho papírech. Od chvíle, kdy jsme ho zatkli, neřekl ani slovo.“
Musela jsem zvážit, jak Zeemu nejlépe pomoct. Nakonec jsem se rozhodla, že když je tak jako tak nevinný, bude nejlepší, když na světlo vyjde co nejvíce pravdy.
„Vaše konzultantka nestojí za nic,“ řekla jsem Tonymu. „Buďto neví tolik, kolik si myslí, anebo má něco za lubem.“
„Proč to říkáš?“
„Žádní gremlini neexistují,“ řekla jsem. „Ten pojem si vymysleli britští piloti ve válce, aby vysvětlili podivné věci, které se děly s jejich letadly a bránily jim vzlétnout. Zee je gremlin jen proto, že to říká.“
„Tak co je?“
„Metalzauberer, fae, jenž dokáže pracovat s kovem. Což je široký pojem, pod který spadá velmi málo fae. Po tom, co jsem ho poznala, jsem se z čiré zvědavosti začala zajímat o germánské fae, ale nenašla jsem ani zmínku o nikom, jako je on. Vím, že může pracovat s kovem, protože jsem ho při tom viděla. Nevím, jestli má dost síly na to, aby utrhl někomu hlavu, ale jedno vím jistě, vaše konzultantka nemá ani páru o tom, co říká. Hlavně pokud ho označila za gremlina a tváří se, jako by se jednalo o skutečné pojmenování.“
„V první světové?“ zeptal se Tony zamyšleně.
„Můžeš si to vyhledat na internetu,“ ujistila jsem ho. „Během druhé světové už ten pojem používal Disney v kreslených filmech.“
„Možná se v té době narodil. Možná ta legenda pochází od něj. Umím si představit, že by německý fae poškozoval nepřátelská letadla.“
„Zee je mnohem, mnohem starší.“
„Jak to víš?“
Byla to dobrá otázka a já na ni neměla dobrou odpověď. Nikdy mi neřekl, jak starý vlastně je.
„Když se naštve,“ řekla jsem pomalu, „kleje germánsky. Teď nemyslím moderní němčinu, které trochu rozumím. Moje profesorka angličtiny nám jednou četla Beowulfa v původním jazyce − Zee mluví úplně stejně.“
„Myslel jsem, že Beowulf byl napsaný ve staré angličtině, ne v němčině.“
Tady jsem měla pevnější půdu pod nohama. Diplom z historie není úplně k ničemu. „Angličtina a němčina mají stejné kořeny. Rozdíly mezi středověkou angličtinou a němčinou byly mnohem menší než mezi jazyky dnes.“
Tony vydal nespokojený zvuk. „Zatraceně, Mercy. Mám na krku brutální vraždu a šéfové chtějí, abych ji vyřešil už včera. Hlavně když jsme podezřelého chytili s rukama od krve. A ty mi teď tvrdíš, že vraždu nespáchal a že naše dobře placená odborná poradkyně lže nebo neví tolik, jak tvrdí. Že O’Donnell byl vrah − i když fae pravděpodobně popřou, že k nějakým vraždám vůbec došlo − ale pokud se na to třeba jen zeptám, budou nám na krk dýchat federálové, protože je v celé věci namočená Země víl. A to všechno bez jediného solidního důkazu.“
„Jo.“
Hrubě zaklel. „A nejhorší je, že ti věřím, ale zatraceně, nemám zdání, jak to říct šéfovi − zvlášť když to není tak úplně můj případ.“
Oba jsme se dlouze odmlčeli.
„Musíš mu sehnat advokáta,“ řekl. „Mlčí, což je moudré. Ale musí mít právníka. I když si myslíš, že je nevinný, obzvláště pokud si myslíš, že je nevinný, potřebuje fakt dobrého právníka.“
„Dobrá,“ souhlasila jsem. „Asi bych se nemohla podívat,“ vlastně si očichat, „na místo činu, co?“ Možná bych našla něco, co moderní vědě uniklo − třeba pach, který byl i na ostatních místech činu.
Vzdychl si. „Sežeň mu právníka a zeptej se ho. S tím ti asi nepomůžu. A i kdyby tě dostal dovnitř, musela bys počkat, dokud tam naši technici neskončí. Ale raději bys měla najmout soukromého detektiva, někoho, kdo ví, jak pracovat s místem činu.“
„Dobrá,“ řekla jsem. „Najdu mu advokáta.“ Najmout lidského vyšetřovatele by představovalo mrhání penězi − anebo smrt pro detektiva, kdyby odhalil něco, co Šedí páni chtějí utajit. To ale Tony nepotřeboval vědět.
„Tony, postarej se o to, aby hledali i jiné pachatele. Zee to nebyl.“
Vzdychl si. „Dobrá. Dobrá. Není to můj případ, ale promluvím s chlapy, kteří na tom dělají.“
Rozloučili jsme se a já se rozhlédla po Kyleovi.
Našla jsem ho v hloučku o kus dál, dost daleko od pódia, aby hovorem nerušili dalšího vystupujícího. Ve středu skupiny stál Samuel s nástroji.
Strčila jsem si mobil do zadní kapsy (je to zlozvyk, kterým jsem si zničila už dva telefony) a pokusila se vyprázdnit si tvář. U vlkodlaků to nepomůže, protože vycítí mé rozrušení, ale aspoň mě nebudou zastavovat úplně cizí lidé a ptát se, jestli jsem v pořádku.
Se Samuelem hovořil vážně vypadající mladík v batikovaném triku. Samuel ho sledoval s pobavením, jehož si byli vědomi jen lidé, kteří ho dobře znali.
„Vaši verzi poslední písně jsem ještě nikdy neslyšel,“ říkal mladík. „Ta melodie se obvykle nepoužívá. Chtěl jsem se zeptat, kde jste ji slyšel. Byl to báječný výkon, až na výslovnost třetího slova v první sloce. Vy jste ho vyslovil jako,“ řekl něco, co znělo vzdáleně velšsky, „ale správně mělo znít,“ další nevyslovitelné slovo, které znělo úplně stejně jako to první. Vyrostla jsem sice ve smečce, kterou vedl Velšan, ale běžným jazykem v ní byla angličtina a ani marok, ani Samuel nepoužívali velštinu dost často na to, abych si pro ni vytvořila cit. „Jen mě napadlo, že když vám všechno ostatní tak šlo, měl byste to vědět.“
Samuel se mu lehce uklonil a pronesl patnáct nebo dvacet velšsky znějících slov.
Muž v batikovaném triku se zamračil. „Pokud jste pochytil výslovnost odtud, není divu, že máte problémy. Tolkien založil elfštinu na velštině a finštině.“
„Vy jste mu rozuměl?“ zeptal se Adam.
„Ach, prosím vás. Jsou to slova z Jednoho prstenu. Však víte, Jeden prsten vládne všem… To přece zná každý.“
Zastavila jsem se, protože mě i přes naléhavost situace jeho odpověď zmátla. Folkový fanda a šprt, kdo by to byl řekl?
Samuel se zakřenil. „Velmi dobře. Víc z elfštiny neznám, ale nedokázal jsem odolat a musel jsem vás trochu poškádlit. Tu píseň mě naučil starý Velšan. Mimochodem, jmenuji se Samuel Cornick. A vy jste?“
„Tim Milanovich.“
„Rád vás poznávám, Time. Vystoupíte později?“
„Vedu tu s přítelem seminář.“ Stydlivě se usmál. „Možná byste se chtěl zúčastnit? Tématem je keltská lidová hudba. V neděli ve dvě v komunitním centru. Hrajete velmi dobře, ale pokud to chcete v hudebním průmyslu někam dotáhnout, měl byste si lépe seřadit písně, mít nějaký motiv − jako třeba keltskou lidovou hudbu. Zastavte se, dám vám pár rad.“
Samuel se vážně usmál, i když já věděla, že šance, že by dal své hudbě „řád“, byla nulová. Přesto zdvořile zalhal: „Pokusím se to stihnout. Děkuji.“
Tim Milanovich potřásl Samuelovi rukou, odešel a nechal mě o samotě s vlkodlaky a s Kylem.
Jakmile se ocitl z doslechu, otočil se Samuel ke mně. „Co se děje, Mercy?“
2024 ©