Celý den jsem si hověla. Spala jsem na posteli s vlkem, kterého mi zrovna poslali. Když mě přepadly noční můry, pokaždé tu někdo byl. Samuel, Warren, Honey nebo Darrylova družka Auriel. Samuel si ke mně do ložnice přitáhl z kuchyně židli a celé hodiny hrál na kytaru.
Následujícího rána jsem se probudila a věděla jsem, že musím něco udělat, jinak se ze vší té sebelítosti a pocitu viny zblázním. Pokud jim dovolím, aby se ke mně chovali, jako bych byla zlomená, jak přesvědčím sama sebe o tom, že nejsem?
Byl pátek. Měla bych být v práci… Dech mi zmrzl v plicích při pomyšlení, že bych se měla vrátit zpátky do dílny. Rozdýchala jsem nával paniky.
Takže nepůjdu do práce. Aspoň ne dneska.
Tak co dělat?
Zvedla jsem hlavu a zadívala se na klubko vlkodlaků, pod jejichž tíhou se moje postel prohýbala. S Darrylem by to nešlo. Bez Adamova svolení by se ani nepohnul − a Auriel by se neprotivila svému druhovi. Otevřela oči a zadívala se na mě. Stejně jako já měli být oba v práci: Auriel na střední škole a Darryl v drahé laboratoři. Ani jeden mi nepomůže při samotné akci, ale na tom nezáleželo. Dnešek jsem plánovala věnovat průzkumu.
*
Nakonec se mnou šel Warren. Proměnil se v člověka, aby mohl předstírat, že jde vyvenčit kojota, zatímco Darryl s Auriel zůstali u Adama doma a hlídali Jesse.
„Takže jak daleko půjdeme?“ zeptal se Warren.
Klopýtla jsem, spadla na bok a chvíli se plazila vpřed, pak jsem znovu vyskočila na nohy a bryskně šla dál po okraji silnice.
„Pokud na tom budeme tak špatně, zavolám Kyleovi, ať nás vyzvedne,“ řekl Warren suše.
Věnovala jsem mu kojotí úsměv a zahnula z dálnice na menší silnici. Dům Summersů byl jednopatrový, postavený v posledních deseti letech, a stál na dvouakrové parcele. Měli psa, kterému stačil jeden pohled, aby se na nás vyřítil. Zastavilo ho až Warrenovo vrčení − anebo pach vlkodlaka.
Přitiskla jsem nos k zemi a pátrala po stopách. Bylo léto a k řece to bylo sotva půl kilometru. Každý správný kluk by… ano. Tady jsou.
Napadlo mě, že bych mohla vyhledat Jacoba Summerse doma, ale jen těžko bych vysvětlovala, proč s ním potřebuji mluvit o samotě. A nevěděla jsem, co mu vlastně povím − nebo jestli vůbec něco řeknu.
Cesta se táhla až k řece a za ní prostě zmizela. Sledovala jsem Jacobovu stopu a našla jeho oblíbené místo − velký balvan u břehu.
Vyskočila jsem na něj a zírala na řeku, jako to asi dělával Jacob.
„Nechceš do ní skočit, že ne, Mercy?“ zeptal se Warren. „Už jako člověk jsem nebyl nejlepší plavec a od té doby jsem se nijak nezlepšil.“
Pohrdlivě jsem na něj pohlédla, pak jsem si vzpomněla, že mi Tim přikázal, abych se z lásky k němu utopila.
„To rád slyším,“ řekl a posadil se na kamenitý břeh vedle mě.
Natáhl se, sebral ze země zamotané vlasce s háčkem a olověnou zátěží a staré plechovky od piva. Zasunul háček do plechovky. Najednou se napřímil a rozhlédl se.
„Cítíš to?“ zeptal se. „Teplota právě poklesla o deset stupňů. Myslíš, že tvůj přítel Fideal je někde poblíž?“
Věděla jsem, proč se ochladilo. Stál vedle mě Austin Summers a studenou, mrtvou rukou mě hladil po srsti. Když jsem k němu vzhlédla, zíral na řeku stejně jako předtím já.
Warren přecházel sem a tam po břehu, vyhlížel Fideala a ani netušil, že se k nám připojil někdo další.
„Pověz to mému bratrovi.“ Austin hleděl na hlubokou modrou vodu. „Rodičům ne, ti by to nepochopili. Raději si budou myslet, že jsem spáchal sebevraždu, než že jsem podlehl Timovu magickému lektvaru. Plete se jim to se satanismem.“ Pousmál se a v hlase se mu ozvalo lehké opovržení. „Ale bratr potřebuje vědět, že jsem ho neopustil, dobře? A máš pravdu. Tady je pro to příhodné místo. Chodí sem přemýšlet.“
Opřela jsem se mu o ruku.
„Dobře,“ řekl.
Seděli jsme tam dlouho, dokud se nerozplynul. Krátce nato jsem ztratila jeho pach, ale prsty v kožichu jsem cítila, dokud jsem neseskočila dolů z balvanu a nezamířila domů. Warren šel vedle mě a v ruce držel zmačkané plechovky od piva.
„Takže, měla jsi něco v plánu?“ zeptal se Warren. „Nebo ses prostě chtěla podívat na řeku − což jsi mohla udělat, aniž bychom se museli vléct až sem.“
Zavrtěla jsem ocasem, ale jinak jsem se neobtěžovala odpovědět.
*
Následující krok jsem musela udělat v lidské podobě. Zavřela jsem se v koupelně a trvalo mi dvacet minut, než jsem se proměnila zpátky. Bylo to hloupé, ale jako člověk jsem se cítila zranitelnější než jako kojot.
Warren zaklepal na dveře a řekl mi, že se jde vyspat a Samuel je zpátky doma.
„Dobře,“ řekla jsem.
Slyšela jsem v jeho hlase úsměv. „Budeš v pořádku, děvče.“ Zabubnoval klouby prstů na dveře a odešel.
Zírala jsem na lidskou tvář v zrcadle a doufala, že má pravdu. Život v kojotí podobě by byl jednodušší.
„Jsi slaboch,“ řekla jsem si a vstoupila do sprchy, aniž bych ji napřed nechala zahřát.
Sprchovala jsem se, dokud voda nezchladla, což nějakou dobu trvalo. Jednou z úprav, které Samuel na karavanu provedl, bylo, že nahradil starý, funkční bojler obrovským novým.
S husí kůží na pažích jsem si zapletla vlasy, aniž bych pohlédla do zrcadla. Zapomněla jsem si s sebou vzít šaty, proto jsem se zabalila do ručníku. Ale ložnice byla prázdná a já se v klidu a míru oblékla.
Bezpečně zahalená do černých džínů a do mikiny s obrázkem dvoustěžňové Lady Washington na hrudi jsem zamířila do kuchyně pro noviny, abych se podívala, kdy bude mít Austin pohřeb − pokud už ho neměl. Napadlo mě, že by Jacob mohl po pohřbu zamířit k řece.
Včerejší noviny jsem našla na pultu v kuchyni a z teplé vody v konvici na čaj jsem si připravila horkou čokoládu. Byla instantní, ale mně se nechtělo piplat s tou skutečně dobrou. A tak jsem aspoň nahoru přihodila hrst oschlých marshmallow.
Sebrala jsem noviny a hrnek a šla se posadit ke stolu vedle Samuela. Rozprostřela jsem noviny a dala se do čtení.
„Cítíš se líp?“ řekl.
Zdvořile jsem odpověděla: „Ano, děkuji.“ Vrátila jsem se ke čtení a ignorovala, když mě zatahal za cop.
Dostala jsem se na titulní stranu. To jsem nečekala. Když se stýkáte s vlkodlaky a jinými tvory, o kterých lidé nemají moc vědět, zvyknete si na lživé zprávy. SMRT MUŽE V TAJEMNÉM OHNI, PÁTRÁNÍ PO ŽHÁŘI nebo NALEZENA POBODANÁ ŽENA. A podobné věci.
Nadpis MÍSTNÍ AUTOMECHANIČKA ZABILA NÁSILNÍKA se skvěl těsně nad STUDENT UTONUL V ŘECE COLUMBII. Napřed jsem si přečetla svůj příběh. Když jsem skončila, odložila jsem noviny a zhluboka se napila čokolády, ve které už marshmallow změkly.
„Když už zase můžeš mluvit, pověz mi, jak ti je,“ řekl Samuel.
Pohlédla jsem na něj. Vypadal klidně a vyrovnaně, ale byl cítit jinak.
„Tim Milanovich je mrtvý. Zabila jsem ho a Adam ho roztrhal na tak malé kousky, že by ho ani Elizaveta Arkaděvna nedokázala oživit, kdyby se rozhodla vytvářet zombie, místo aby vydělávala peníze.“ Znovu jsem usrkla čokolády, žvýkala marshmallow a přemýšlivě dodala: „Zajímalo by mě, jestli by se zabití muže, který tě znásilnil, dalo uznat za terapii. U mě to fungovalo.“
„Opravdu?“
„Na mou duši,“ řekla jsem a praštila hrnkem o stůl. „Opravdu. Teda pokud se ostatní přestanou chovat, jako by jim umřel nejlepší přítel a byla to jejich vina.“
Pousmál se, slabě a jen rty. „Rozumím. Tady v domě nejsou žádné oběti, že?“
„Správně.“ Vzala jsem do ruky noviny.
Čtvrtek. Dnes byl pátek. Tad se chtěl vrátit domů, pokud bude otec v pátek stále v nebezpečí.
„Zavolal někdo Tadovi?“ zeptala jsem se.
Kývl. „Žádala jsi nás o to. Adam mu zavolal, když se vrátil z policejní stanice. Ale strýček Mike se s ním spojil už před námi.“
Nevzpomínala jsem si, že bych je o něco žádala. Ze středy jsem si pamatovala jen několik zamlžených útržků a nelíbilo se mi, že jsem udělala něco, na co jsem si nevzpomínala. Cítila jsem se tak bezmocná. Proto jsem změnila téma.
„Takže kdy se svět dozví, že O’Donnella zavraždil Tim?“
„Zítra,“ řekl. „Policie a fae si potřebují ujasnit ještě pár věcí a setřídit fakta. Milanovich je mrtvý, takže k soudu nedojde. Věci nalezené u něj doma ho spojí s O’Donnellem a s loupežemi v rezervaci. Policie uzavře případ s tím, že O’Donnell a Milanovich pracovali spolu, Milanovich začal být chamtivý a zabil O’Donnella. Zee si spojil O’Donnella s loupežemi, zašel k němu domů, aby si s ním promluvil, a našel ho mrtvého. Odvezli ho k výslechu, ale když důkazy potvrdily, že vraždu nespáchal, byl propuštěn. O důkazech se raději nebudou podrobněji zmiňovat. Milanovich se pak na tobě rozhodl vyzkoušet jednu z věcí, které s O’Donnellem ukradli, ale ty jsi ho v sebeobraně zabila.“
Lehce se zazubil. „Určitě ráda uslyšíš, že noviny oznámí, že ukradené magické předměty očividně nebyly tak mocné, jak si zloději mysleli, a proto se ti podařilo Milanoviche zabít.“
„Slabé magické předměty jsou mnohem méně děsivé než ty mocné,“ poznamenala jsem. „A Austin Summers?“
„Pokusí se ho do celé věci nezatáhnout − ale byl v příliš těsném spojení jak s Milanovichem, tak s O’Donnellem, než aby jeho rodina nekladla otázky. Policie jí opatrně sdělí, že našli důkazy o tom, že byl do celé věci zapletený, ale nikdo přesně neví jak − a taky už to nezjistí, když jsou všichni mrtví.“
„Ozval se ti Adam?“
„Ne, ale volal Bran. Policista, který ukradl zkrácenou verzi záznamu, byl potrestán a kopie zkonfiskována. Bran si myslí, že Adam s Charlesem udělali ve Washingtonu dojem. Adam by se měl v pondělí vrátit domů.“
Nechtěla jsem myslet na to, co se stane po Adamově návratu. Rozhodla jsem se, že dnes budu myslet jen na to, na co budu chtít.
Přitáhla jsem si noviny blíž a přečetla si článek o Austinovi. „Pohřeb se koná zítra ráno. Myslím, že potom zajdu navštívit Austinova bratra. Chceš jít se mnou?“
„Zítra musím do práce − minulý víkend jsem měl volno.“ Povzdychl si. „Chci vědět, proč plánuješ navštívit Austinova bratra.“
Usmála jsem se. „Myslím, že s sebou vezmu Bena.“
Samuelovo obočí vystřelilo vzhůru. „Bena? To se Adamovi nebude líbit.“
Mávla jsem rukou. „Adama to nebude zajímat a Ben je jediný, komu můžu věřit, že nezajde příliš daleko. Warren je sice velké štěně, ale některé věci si bere až moc. A Ben si to užije.“
Samuel zavřel oči. „Ty si to užíváš. Fajn, buď tajemná. Ben je možná divný, ale je Adamův.“ Jeho hlas sice zněl popuzeně, já však viděla, jak se mu ulevilo. Byl ochotný předstírat, že se nic nestalo, pokud si to budu přát. Dokonce tomu začínal věřit. Poznala jsem to podle toho, jak se mu uvolnily svaly na ramenou a pach jeho ochranitelské zlosti se začal vytrácet.
Raději bych měla jít, než to pokazím. Kromě toho jsem se potřebovala umýt. „Myslím, že si půjdu dát sprchu,“ řekla jsem.
Teprve když Samuel ztuhl, uvědomila jsem si, že jsem se právě vysprchovala. A to jsem chtěla předstírat, že je všechno v pořádku.
*
V sobotu jsem vzala Bena na vycházku. Zostražitěl, když jsem vešla do Adamova domu a oznámila mu, že mě ten den doprovodí.
To ráno měla být mým tělesným strážcem Auriel a pokusila se mě přesvědčit, abych ji vzala s sebou, ale znala jsem ji až příliš dobře. S lidmi, kteří ublížili jejím milovaným, neznala slitování. Kdyby zjistila, že Jacob Summers byl jedním z chlapců, kteří napadli Jesse, utrhla by mu hlavu. Doopravdy.
Já věřila v pomstu − ale také v odpuštění.
A tak jsem Auriel řekla, že s námi jít nemůže − a protože se smečka rozhodla chovat, jako bych už souhlasila, že se stanu Adamovou družkou, nemohla s tím nic dělat.
Požádala jsem Bena, aby se proměnil, a s vlkodlakem po boku jsem se vydala na procházku.
Jeden by si myslel, že vzbudíme větší rozruch. Ale v poslední době jsem si všimla, že většina lidí vlkodlaky venku nevidí. Dříve jsem si myslela, že je to tím, že o nich lidé nevědí, proto je to ani nenapadne, ale to se teď změnilo − a oni je pořád neviděli. Asi je schovávala magie smečky. Ne že by byli úplně neviditelní, ale bylo snadné je přehlédnout.
Jacobův balvan byl prázdný, proto jsme se s Benem vydali najít místo, odkud bychom na kámen viděli a zůstali přitom z dohledu. Uvelebili jsme se v křoví na břehu a čekali. Aspoň tedy Ben čekal. Já usnula. Spala jsem teď víc než obvykle. Samuel mi řekl, že je to asi magickým uzdravením, ale já viděla starost v jeho očích.
Ano, čas od času mě přepadla černá deprese − ale vypořádávala jsem se s ní stejně jako s ostatními věcmi, které mi vadí. Mrazák jsem měla plný sušenek a i Adamova lednička se začínala plnit. Moje lednička doslova jiskřila a stejně tak by jiskřila i koupelna, kdyby dlouholeté používání nesedřelo lesklou svrchní vrstvu z linolea.
Jednou koupelnu znovu zařídím, pokud mě Samuel nepředběhne. Avokádově zelená už mě začínala unavovat. Když jsem se nastěhovala, byla koupelna hořčicově žlutá. Kdo by dal do koupelny hořčicově žlutou toaletní mísu? Teď v ní bylo nudně bílé umyvadlo, sprcha a komoda − ale nudná je pořád lepší než žlutá.
Ben se pod mojí hlavou pohnul a probudil mě.
Překulila jsem se a vzhlédla. A opravdu, po cestě se blížil mladík, který mi hodně připomínal Austina. Trochu kulhal. Jesse mu přece jen ublížila. Zadostiučinění, které jsem cítila, dokazovalo, že nejsem tak dobrý člověk, jak předstírám.
Zůstala jsem v úkrytu, dokud nedošel až k balvanu a neposadil se. Pak jsem vstala a oprášila se, až jsem vypadala docela obstojně.
„Zůstaň tady, dokud tě nezavolám,“ řekla jsem Benovi.
*
„Ahoj, Jacobe,“ zavolala jsem z dálky.
Rychle si utřel obličej, teprve pak se otočil. Jakmile potlačil paniku nad tím, že ho někdo uvidí brečet, zamračil se.
„Vy jste ta holka, co ji znásilnili. Ta, která zabila bratrova kamaráda.“
Mezi dvěma nadechnutími jsem změnila přístup a zapomněla na veškerou laskavost. „Mercedes Thompsonová. Ta, kterou znásilnili a která zabila Tima Milanoviche. A ty jsi Jacob Summers, bastard, který se s kamarádem rozhodl zmlátit moji kamarádku Jesse.“
Zbledl a já z něj ucítila vinu. Vina je dobrá.
„Odmítla říct, kdo jí to provedl, protože věděla, že by vás její otec zabil.“ Očekávala jsem strach, ale musela jsem se spokojit s pocitem viny. Asi si myslel, že mluvím obrazně.
„Ale kvůli tomu jsem nepřišla,“ řekla jsem. „Nebo aspoň ne jen kvůli tomu. Napadlo mě, že bys měl vědět pravdu o bratrově smrti. Tenhle příběh se do novin nedostane.“ A pověděla jsem mu o tom, co Tim jeho bratrovi provedl a jak.
„Takže ta magická věc přinutila bráchu spáchat sebevraždu? Myslel jsem, že ty předměty jsou obyčejné hračky.“
„Dokonce i hračky můžou být nebezpečné, když padnou do špatných rukou,“ řekla jsem mu. „Ale ne. Tim zavraždil tvého bratra stejně jako O’Donnella. Kdyby neměl pohár, použil by pistoli.“
„Proč mi to říkáte? Nebojíte se, že povím lidem, jak nebezpečné ty artefakty jsou?“
Dobrá otázka. Bude to chtít trochu přesvědčování a špetku pravdy. „Policie pravdu zná. Noviny tě nebudou brát vážně. Odkud to víš? Prozradila mi to Mercedes Thompsonová. A já na to řeknu: ‚Ne, pane, nikdy jsem se s ním nesetkala. Zní to jako dobrý příběh, ale tak se to nestalo.‘ Tvoji rodiče…“ Povzdychla jsem si. „Tvoji rodiče asi budou šťastnější, když si budou myslet, že spáchal sebevraždu, není to tak?“
Z tváře jsem mu vyčetla, že v tom souhlasí s bratrem. Některé lidi jsem nechápala. Když jste se jednou dotkli zla, už nikdy jste si ho nespletli ani s vlkodlaky, ani s puberťáky v černém a s piercingy na piercinzích a ani s faeskou magií, ať už byla jakkoli mocná.
„Skoro jsem ti to neřekla z jiného důvodu. Uvěřili by ti totiž fae. A pokud by je napadlo, že chceš dělat potíže, jednou za temné noci by tě potkala příhodná nehoda. Musím ale říct, že podobné věci dělají neradi. Nikdo z nás to nechce, ani fae, ani já, ani ty. Bude lepší, když si to necháš pro sebe.“
„Tak proč jste mi to řekla?“
Pohlédla jsem na něj, pak jsem se zadívala na Austina, který stál přímo za ním. Jacob měl na pažích husí kůži, ale nevěnoval tomu pozornost.
„Když jsem byla dítě, někdo, koho jsem měla moc ráda, spáchal sebevraždu,“ řekla jsem mu. „Myslela jsem, že bys měl vědět, že tvůj bratr nebyl tak sobecký a že tě neopustil.“ Otočila jsem se k řece. „Pokud to pomůže, Timovi to neprošlo.“
Jeho odpověď mi prozradila, že jsem se nemýlila − nikdo, koho má Jesse ráda, není nenapravitelný.
„Pomáhá vědomí, že je mrtvý, vám?“ zeptal se.
Můj výraz byl dostatečnou odpovědí. „Někdy. Většinou. Jindy vůbec ne.“
„Myslím… myslím, že vám věřím. Austin měl tolik věcí, pro které mohl žít − a vy nemáte důvod lhát.“ Popotáhl, utřel si nos o rameno a snažil se předstírat, že nepláče. „Pomáhá to. Děkuji.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ještě mi neděkuj. Přišla jsem i z jiného důvodu. Potřebuješ se dozvědět, proč není dobrý nápad ubližovat Jesse. Bene? Mohl bys sem na chvíli jít?“
*
Hodila jsem klacek do dálky a Ben se za ním rozběhl. Měla jsem pravdu. Dobře se pobavil. S radostí děsil puberťácké surovce.
S Jacobem jsme byli opatrní. Ben to zahrál dokonale. Působil dost děsivě na to, aby si Jacob uvědomil, že Jesse měla dobrý důvod bát se, že její otec každého, kdo by jí ublížil, zabije, ale zase to nepřehnal, takže se Jacob odvážil požádat, jestli by se Bena mohl dotknout.
Ben byl stejně jako Honey krásný − a taky dost ješitný na to, aby si pozornost užil. Dospěla jsem k názoru, že se Jacob dá napravit − styděl se za to, že Jesse ublížil, a už to nikdy neudělá.
Prozradil mi jméno svého přítele… a jeho dívky, která celou věc vymyslela. Taky jsme je navštívili. Ben byl opravdu děsivý strašák − ne že by každý vlkodlak nebyl děsivý. Nebyla jsem si jistá, jestli bych některého z těch puberťáků chtěla ještě potkat, ale oni se vyhnou Jesse určitě.
Někdy nejsem milá. A Ben taky ne.
*
V neděli jsem zašla do kostela a snažila se předstírat, že lidi hledí na Warrena a Kylea, kteří mě doprovázeli. Ale pastor Julio mě zastavil u dveří.
„Jste v pořádku?“ zeptal se.
Mám ho ráda, proto jsem nezavrčela, nevyštěkla a neprovedla ani další věci, které jsem měla chuť udělat. „Pokud se mě na to ještě někdo zeptá, praštím sebou o zem a začnu kolem sebe plivat,“ řekla jsem mu.
Zakřenil se. „Zavolejte, kdybyste něco potřebovala. Znám i pár dobrých psychologů.“
„Díky, zavolám.“
Teprve v autě se Kyle rozesmál. „Plivat kolem sebe?“
„Však víš,“ řekla jsem. „Jako ve Vymítači ďábla, na kterého jsme nedávno koukali.“
„Taky znám pár dobrých psychologů,“ řekl, a protože byl chytrý, pokračoval, aniž by mi dal šanci odpovědět. „Takže co budeme dělat odpoledne?“
„Nevím co vy,“ řekla jsem, „ale já se pokusím rozchodit rabbita.“
*
Uvnitř dřevěné stodoly, která mi doma sloužila jako garáž, bylo o několik stupňů chladněji než na žhavém slunci. Na minutu jsem zůstala stát ve tmě a bojovala s návalem paniky, který ve mně vyvolal pach oleje a kolomazi. Byl to první nával, který mě ten den přepadl, což byla přesně jedna třetina panických záchvatů ze včerejška.
Warren nic neřekl; ani když jsem bojovala s dechem, ani poté, co jsem se vzpamatovala − což je jeden z důvodů, proč ho mám tak ráda.
Jakmile mi propocené triko začalo schnout na těle, rozsvítila jsem.
„Nedávám rabbitovi velké naděje,“ řekla jsem. „Když jsme ho s Gabrielem odtáhli domů, trochu jsem na něj koukla. Vypadá to, že Fideal proměnil naftu ve slanou vodu − a mám ji v nádrži a v hadičkách už od úterka.“
„A to je špatně.“ Warren věděl o autech tolik co já o kravách. Což znamenalo vůbec nic. Kyle se v nich vyznal víc, ale když dostal na vybranou, rozhodl se pro klimatizovaný dům a čokoládové sušenky.
Otevřela jsem kapotu a zadívala se na starý naftový motor. „Bude asi levnější najít na vrakovišti nové auto a tohle použít na náhradní díly než ho opravit.“
Problém byl, že jsem měla víc dluhů než peněz. Dlužila jsem Adamovi za škody na domě a na voze. Sice nic neřekl, ale dlužila jsem mu to. A od středy jsem nebyla v práci.
Zítra je pondělí.
„Chceš to nechat na později?“ Warren mě sledoval ostřížím pohledem.
„Ne, jsem v pořádku.“
„Jsi cítit strachem.“ Neřekl to Warren.
Zvedla jsem hlavu zpod kapoty tak rychle, až mě zabolelo za krkem. „Slyšel jsi to?“ zeptala jsem se. Ještě se nestalo, abych na ducha narazila doma, ale všechno je jednou poprvé.
Než mohl Warren cokoli říct, přečetla jsem si odpověď v jeho postoji. Slyšel.
„Cítíš něco neobvyklého?“ zeptala jsem se.
Ozval se smích, ale Warren ho ignoroval. „Ne.“
Tak se na to podíváme. Stáli jsme v jasně osvětlené místnosti, kde se nebylo kam ukrýt, a ani Warren, ani já jsme nic neviděli a necítili. Mohly to být tedy jen dvě věci a světlo venku vylučovalo upíry.
„Fae,“ řekla jsem.
Warren musel dospět ke stejnému závěru, protože popadl železnou tyč, kterou jsem používala ke klučení a nechávala ji stát za dveřmi. Byla metr a půl dlouhá a vážila skoro deset kilo, ale on ji sebral tak lehce, jako bych já vzala do ruky nůž.
Ozbrojila jsem se vycházkovou holí, která se mi zničehonic zjevila u nohou. Nebyla sice ze železa, ale už jednou mi zachránila život. Čekali jsme a napínali smysly… ale nic se nestalo.
„Zavolej k Adamovi domů,“ řekl Warren.
„Nemůžu. Pořád mi nefunguje mobil.“
Warren zaklonil hlavu a zavyl.
„To nepomůže,“ zašeptal vetřelec. Hlas zněl jinak, byl nějak mohutnější a zazníval v něm výrazný skotský přízvuk. Byl to Fideal, ale já nedokázala říct, kde je. „Nikdo tě neuslyší, vlku. Oba jste mojí kořistí.“
Warren na mě pohlédl a zavrtěl hlavou; taky netušil, odkud hlas přichází.
Slyšela jsem lupnutí a koutkem oka zahlédla jiskření, pak zhasla světla.
„Zatraceně,“ soptila jsem. „Nemůžu si dovolit elektrikáře.“
Stodola nemá okna, ale venku bylo jasné odpoledne a světlo pronikalo dovnitř kolem velkých vrat. Pořád jsem dobře viděla, uvnitř ale bylo najednou mnohem víc stínů, v nichž se Fideal mohl ukrýt.
„Co chceš?“ zavrčel Warren. „Je před vámi v bezpečí. Zeptej se svých drahých Šedých pánů.“
Fideal vyrazil z úkrytu a napadl ho. Na okamžik jsem Fideala zahlédla, tmavší postavu asi koňského tvaru o velikosti většího osla. Předními kopyty nakopl Warrena do hrudi a srazil ho k zemi.
Praštila jsem ho holí a ta zatepala v mých rukách jako elektrická tyč. Fideal se vzepjal, ucukl před dotykem hole a znovu zmizel ve stínech.
Warren toho využil a postavil se na nohy. „Jsem v pořádku, Mercy. Uhni.“
Fideala jsem neviděla, ale Warren chytil železnou tyč jako baseballovou pálku, ukročil doprava a ohnal se. Něco zasáhl.
Warren Fideala vnímal, ale já pořád ne. Měl pravdu − musela jsem se uklidit z cesty, než udělám něco pitomého a Warren se zraní.
Schovala jsem se za rabbita a snažila se najít něco, co bych mohla použít jako zbraň proti fae.
Kolem se povalovala spousta hliníkových součástí plotu a staré měděné vodovodní trubky. Všechna páčidla a kvalitní ocelové nářadí zůstaly na opačné straně garáže.
Fideal zavřískl. Odporný zvuk mi trhal uši a divoce se rozlehl. Potom se ozvalo řinčení, jako když kovová tyč dopadne na betonovou podlahu.
Rozhostilo se ticho a Warren se zhroutil bezvládně na zem.
„Warrene?“
Neslyšela jsem jeho dech. Proběhla jsem garáží a zůstala stát nad jeho tělem, ozbrojená jen vycházkovou holí. Po Fidealovi nezůstala ani stopa.
Něco mě řízlo do tváře. Poslepu jsem se ohnala a tentokrát zasáhla cíl. Hůl zavibrovala jako ocas chřestýše, Fideal zasyčel, uskočil, zakopl o montážní stojan a vrazil do skříňky s nářadím. Pořád jsem ho neviděla, ale dělal v mojí garáži pořádný svinčík.
Přeskočila jsem poražený stojan, protože jsem věděla, že Fideal nemůže být daleko. Když jsem obíhala skříň s nářadím, zasáhlo mě něco velkého.
Přistála jsem na betonu na bradě, lokti a koleni. Byla jsem bezmocná. Trvalo dlouhou vteřinu, než jsem pochopila, že bzučení, které slyším, jsou ostré, sprosté nadávky, které ze sebe někdo sypal v němčině.
Ležela jsem omámená na podlaze, přesto jsem věděla, kdo mi přispěchal na pomoc. Znala jsem jen jednu osobu, která klela v němčině.
Ať už řekl cokoli, Fideal náhle ztratil kontrolu nad magií, která blokovala můj čich. Celá garáž najednou páchla bažinou. Ale jeden kout smrděl silněji.
Rozběhla jsem se k místu, kde byly stíny nejhlubší.
„Mercy, halt,“ řekl Zee.
Vší silou jsem udeřila. Něco jsem zasáhla, hůl na okamžik uvízla, pak se rozzářila jako slunce.
Fideal znovu zaječel a provedl jeden ze svých nemožných skoků. Přehoupl se přes rabbita, skočil na protější stěnu a vyrazil mi přitom hůl z ruky. Nevyřadila jsem ho z boje, a dokonce ho ani nezranila. Dřepěl, jak by to žádný kůň nikdy nedokázal, a zíral na Zeeho.
Zee nepůsobil jako někdo, koho by se měla podobná nestvůra bát. Vypadal jako obvykle, jako starší muž, vyzáblý a kostnatý, s malým pivním bříškem. Sklonil se nad Warrenem, dotkl se ho a Warren se vzápětí rozkašlal. Když promluvil, nedíval se na mě. „Je v pořádku. Nechej to na mně, Mercy. Aspoň to ti dlužím.“
„Dobrá.“ Přesto jsem znovu vzala hůl do ruky.
„Fideale,“ řekl Zee. „Je pod mojí ochranou.“
Fideal zasyčel něco gaelsky.
„Stárneš, Fideale. Zapomínáš, kdo jsem.“
„Moje kořist. Je moje. Říkali to. Říkali, že ji můžu sežrat, a udělám to. Dávají mi dobytek. Fideal žere krávy a prasata jako pes.“ Odplivl si a vycenil zuby tmavší než šedý sliz, kterým bylo potažené jeho tělo. „Fideal si vybírá dávky na lidech, kteří pronikají na jeho území a těží bohatou rašelinu, nebo na dětech, které se zatoulají příliš blízko. Ne na prasatech!“
Zee vstal. Vzduch okolo něj zvláštně zářil, jako by na něj někdo nasměroval reflektor a pomalu ho rozsvěcel. A změnil se, odložil totiž maskovací kouzlo. Tento Zee byl o dobrých pětadvacet centimetrů vyšší a jeho kůže připomínala naleštěný týk, nebyla germánsky bledá a posetá jaterními skvrnami. Lesklé vlasy, v lepším světle mohly být zlaté nebo šedivé, měl spletené do copu, který mu visel přes rameno až pod pás. Špičaté uši měl propíchané bílými úlomky kostí. V tmavé ruce držel čepel, stejnou, jakou mi půjčil, tato ale byla dvakrát delší.
Stíny se stáhly i od Fideala. Na okamžik jsem viděla obludu, se kterou bojovali Adam a jeho smečka, ta ale vzápětí ustoupila tvorovi, který připomínal malého poníka, až na to, že poníci nemají žábra − ani špičáky. Nakonec se proměnil v muže, se kterým jsem se setkala na schůzce Zářné budoucnosti. Plakal.
„Jdi domů, Fideale,“ řekl Zee. „Nech ji být. Nech moje dítě na pokoji a tvá krev nenasytí můj meč. Taky hladoví, ale víc mu chutnají oběti, které nejsou tak bezbranné jako lidské děti.“ Mávnutím ruky spustil motor, který zvedl garážová vrata.
Fae vystřelil ze stodoly a zmizel za rohem.
„Už tě nebude obtěžovat,“ ujistil mě Zee, který opět vypadal jako dřív. Zmizel i nůž. „Se strýčkem Mikem se o to postaráme.“ Natáhl ruku a Warren s jeho pomocí vstal.
Warren byl bledý a šaty měl mokré, jako by ho namočili do slané vody. Pomalu se narovnal, jako by byl zraněný.
„Jsi v pořádku?“
Warren kývl, ale dál se opíral o Zeeho.
Vycházková hůl ležela Zeemu u nohou − ze zčernalého stříbrného knoflíku se slabě kouřilo.
Opatrně jsem ji zvedla, ale na dotyk působila stejně neživě jako klacek, který jsem v sobotu házela Benovi. „Myslela jsem, že je dobrá akorát na plození ovcí.“
„Je velmi stará,“ řekl Zee. „A staré věci mají vlastní hlavu.“
„Tak,“ řekla jsem a dál hleděla na kouřící hůl. „Pořád se na mě zlobíš?“
Zeeho čelist ztuhla. „Chci, abys věděla jedno. Raději bych zemřel v cele, než aby tě napadl šílenec.“
Našpulila jsem rty a pravdu oplatila pravdou. „Žiju. Ty žiješ. Warren žije. Naši nepřátelé jsou mrtví nebo zapuzení. Konec dobrý, všechno dobré.“
*
V pondělí ráno jsem šla do práce a zjistila, že se v dílně zastavila Elizaveta, velice drahá čarodějka ve službách smečky, a uklidila tam. Na betonové podlaze zůstaly jen škrábance, které jsem způsobila, když jsem se snažila zničit pohár. Dokonce i dveře, které vyrazil Adam, byly vyměněné.
Zee sem v pátek a v sobotu zajel, takže jsem nebyla pozadu s prací. Měla jsem několik špatných chvilek, které jsem musela skrýt před Honey, mojí pondělní tělesnou strážkyní, ale do oběda mi dílna znovu patřila. Dokonce ani Gabrielova péče a Honey utábořená v kanceláři mi nevadily tolik, jak jsem očekávala. Přesně v pět jsem skončila a poslala Gabriela domů. Honey mě sledovala až k mojí příjezdové cestě, pak sama zamířila domů.
Se Samuelem jsme si dali k večeři čínu a podívali se na starý akční film z osmdesátých let. Asi v půlce zavolali Samuelovi z nemocnice a musel odejít.
Sotva odjel, vypnula jsem televizi a dala si dlouhou, horkou sprchu. Oholila jsem si nohy a vyfénovala vlasy. Zapletla jsem je do copu, rozmyslela si to a zase je rozpustila.
„Pokud nepřestaneš zdržovat, půjdu si pro tebe,“ zavolal Adam.
Samozřejmě jsem věděla, že tu je. I kdybych ho neslyšela přijíždět nebo vejít, věděla bych, že tu je. Existoval jen jediný důvod, proč za sebe Samuel nezavolal náhradníka. Věděl, že se objeví Adam.
Zírala jsem na sebe do zrcadla. Kůži na pažích a na tváři jsem měla od letního slunce tmavší než zbytek těla, ale aspoň nebudu nikdy bílá jako těsto. Kromě řezné rány na bradě, kterou mi Samuel zašil dvěma stehy, a modřiny na rameni, o níž jsem doposud nevěděla, nebylo s mým tělem nic v nepořádku. Karate a práce v dílně mě udržovaly v kondici.
Obličej jsem neměla nijak krásný, ale husté vlasy mi spadaly na ramena.
Adam mě nebude k ničemu nutit. Neudělá nic, co bych nechtěla − co už dlouho nechci.
Mohla jsem ho požádat, aby odešel. Aby mi dal víc času. Zírala jsem na ženu v zrcadle, ale ona mi jen pohled opětovala.
Nechám Tima zvítězit?
„Mercy.“
„Opatrně,“ varovala jsem ho a oblékla si čisté spodní prádlo a staré triko. „Mám u sebe starou hůl a umím ji použít.“
„Hůl leží na posteli,“ namítl.
Když jsem vyšla z koupelny, ležel na posteli i Adam.
„Až se Samuel vrátí z nemocnice, stráví zbytek noci u mě,“ řekl Adam. „Máme čas si promluvit.“
Pod zavřenýma očima měl tmavé kruhy. Moc toho v poslední době nenaspal.
„Vypadáš příšerně. Copak v D. C. nemají postele?“
Pohlédl na mě. Jeho tmavé oči vyhlížely v šeru skoro černé, já ale věděla, že jsou o odstín světlejší než ty mé.
„Takže ses rozmyslela?“ zeptal se.
Vzpomněla jsem si na zuřivost, s jakou vyrazil dveře garáže, na zoufalství, se kterým mě donutil znovu se napít z poháru, i na to, jak mě vytáhl zpod postele a kousl mě do čenichu − a pak mě celou noc objímal.
Tim byl mrtvý. A vždycky to byl ztroskotanec.
„Mercy?“
Namísto odpovědi jsem si přetáhla triko přes hlavu a odhodila ho na zem.
2024 ©