Timovi jsem zavolala následující ráno ještě před odchodem do práce. Bylo brzy, ale nechtěla jsem ho propásnout. Předchozího večera mě zaskočil, ale neměla jsem právo zatahovat do svého zmateného milostného života člověka − i kdybych o něj měla zájem, což jsem neměla.
Možná nedokážu s Adamem žít − ale vypadalo to, že se o to aspoň pokusím. Kdybych strávila večer s Timem, ublížila bych Adamovi a Tim by to mohl špatně pochopit. Byla jsem hloupá, že jsem ho neodmítla už včera.
„Ahoj, Mercy,“ řekl, když zvedl telefon. „Poslyš, včera v noci mi volal Fideal − čím jsi ho tak naštvala? Řekl mi, že jsi se zúčastnila našeho sezení, protože vyšetřuješ O’Donnellovu vraždu. Prý znáš podezřelého, kterého zatkli.“
Jeho hlas nezněl vůbec rozzlobeně, takže asi říkal pravdu, když tvrdil, že nemá zájem o romantický vztah. Kdyby o mě zájem měl, cítil by se zneužitý.
Dobře. Takže ho neraním, když mu povím, že nemůžu přijít.
„Ano,“ řekla jsem opatrně. „Je to starý přítel. Vím, že to neudělal, což nikdo jiný, kdo na tom případu pracuje, říct nemůže.“ Zeeho jméno a ani fakt, že je fae, se ještě neobjevily v novinách. „Nikdo jiný nic nedělá, tak jsem se v tom začala trochu šťourat.“
„Asi jsme první na seznamu podezřelých,“ řekl věcně. „O’Donnell neměl zrovna hromady přátel.“
„Byli jste tam, dokud jsem se nezúčastnila vaší schůzky,“ řekla jsem mu.
Zasmál se. „Jo, nikdo z nás není zrovna kandidát na vraha.“
Nesouhlasila jsem s ním − každý může zabít, když má pádný důvod. Ale až na Fideala by nikdo z nich nedokázal zabít způsobem, jakým zemřel O’Donnell.
„Předtím mě to nenapadlo,“ řekl. „Ale poté, co jsem mluvil s Fidealem, jsem začal přemýšlet. Hůl ve tvém autě byla O’Donnellova, že ano? Několik dní před smrtí ji koupil na eBayi.“
„Ano.“
„Myslíš, že má něco společného s jeho smrtí? Vím, že podle policie nebyla motivem vraždy loupež, ale O’Donnell začal před několika měsíci sbírat keltské věci. Prý byly docela cenné.“
„Prozradil ti, odkud je má?“ zeptala jsem se.
„Tvrdil, že některé zdědil a jiné koupil na eBayi.“ Odmlčel se. „Víš, tvrdil, že jsou magické, ale žádnou nedokázal uvést do chodu. Předpokládal jsem, že prostě naletěl, ale… Myslíš, že se mu dostalo do rukou něco, co skutečně patřilo fae, a ti se rozhodli vzít si to zpátky?“
„Nevím. Prohlédl sis dobře jeho sbírku?“
„Poznal jsem tu hůl,“ řekl pomalu. „Ale až když mi Fideal řekl, že se zajímáš o O’Donnella. Měl u sebe taky kámen s nějakými nápisy, pár otlučených šperků, asi ze stříbra nebo stříbrem vykládané… Kdybych jeho sbírku viděl, mohl bych ti říct, co chybí.“
„Myslím, že zmizela celá. Až na hůl.“ Neviděla jsem důvod prozradit mu, že si část věcí odnesli sami fae.
Hvízdl. „Takže to byla loupež.“
„Vypadá to tak. Pokud se mi podaří to dokázat, zbavím přítele podezření.“
Šedí páni nechtěli, aby se smrtelníci dozvěděli o magických artefaktech, a já to chápala. Problém ale byl, že uměli být krutí, když se snažili zajistit, aby nikdo nic neprozradil. Tim už věděl příliš.
„Věděl o sbírce Fideal?“ zeptala jsem se.
Zamyslel se. „Ne. Myslím, že ne. O’Donnell ho neměl rád a Fideal nikdy nenavštívil jeho dům. Myslím, že ji ukázal jen mně a Austinovi.“
„Dobrá.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Podívej, vědět o jeho sbírce může být nebezpečné. Pokud skutečně našel něco, co patřilo fae, nechtěli by, aby se to rozneslo. A ty sám nejlépe víš, jak nemilosrdní dokáží být. Prozatím o tom nemluv ani s policií, ani s kýmkoli jiným.“
„Ty si opravdu myslíš, že ho zabil fae,“ řekl Tim trochu zaskočeně.
„Sbírka zmizela,“ řekla jsem. „Možná pro ni fae někoho poslali, anebo někdo jiný uvěřil O’Donnellovým historkám a rozhodl se ji získat za každou cenu. Kdybych věděla, co měl u sebe, možná bych dokázala zjistit víc. Mohl bys sepsat, na co si vzpomeneš?“
„Možná,“ řekl. „Viděl jsem ji jenom jednou. Co kdybych zkusil dát něco dohromady a dneska večer bychom se na to společně podívali?“
Vzpomněla jsem si, že jsem mu zavolala, abych zrušila večeři.
Nedal mi šanci cokoli říct. „Když si to budu moct přes den promyslet, možná dám většinu dohromady. Uvidím ve škole Austina; obyčejně spolu jdeme na oběd. Taky O’Donnellovu sbírku viděl a je docela dobrý malíř.“ Nešťastně se zasmál. „Jo, já vím. Fešák, inteligentní a ještě k tomu talentovaný. Dokáže cokoli. Kdyby nebyl tak milý, nenáviděl bych ho.“
„Obrázky by byly báječné,“ řekla jsem. Mohla bych je porovnat s obrázky v knize Tadova přítele. „Jen nezapomeň, že je to nebezpečné.“
„Nezapomenu. Uvidíme se dneska večer.“
Zavěsila jsem.
Měla bych zavolat Adamovi a říct mu, co dělám. Vytočila jsem první číslo a zavěsila. Bylo snazší žádat o odpuštění než o svolení − ne že bych svolení potřebovala. Seznam věcí, které O’Donnell ukradl, byl dost dobrý důvod na to, abych zajela k Timovi domů. Adam se naštve, ale neraní ho to.
A na rozzlobeného Adama byl úžasný pohled. Byla jsem podlá, že jsem si to užívala?
Zasmála jsem se a vydala se do práce.
*
Tentokrát mi dveře otevřel Tim a dům voněl česnekem, oregánem, bazalkou a čerstvě upečeným chlebem.
„Ahoj,“ řekla jsem. „Omlouvám se, že jdu pozdě. Chvíli trvalo, než jsem dostala kolomaz zpod nehtů.“ Po práci jsem sebrala Gabriela a řetězy a odtáhla rabbita vanagonem domů. Trvalo to déle, než jsem čekala. „Zapomněla jsem se zeptat, co mám přinést, tak jsem koupila čokoládu jako dezert.“
Vzal si ode mě papírový pytlík a usmál se. „Nemusela jsi nic nosit, ale čokoláda je…“
Povzdychla jsem si. „Holčičí, já vím.“
Jeho úsměv se rozšířil. „Chtěl jsem říct vždycky dobrá. Pojď dovnitř.“
Zavedl mě do kuchyně, kde měl připravenou malou misku salátu.
„Líbí se mi tvoje kuchyň.“ Byla to jediná místnost v domě, která měla nějakou osobnost. Očekávala jsem dubové skříňky a žulové pracovní desky a s deskami jsem měla pravdu. Ale skříňky byly z třešňového dřeva, takže se vedle tmavě šedých pultů pěkně vyjímaly. Nebylo to nijak odvážné, ale aspoň ne úplně mdlé.
Zamračeně se rozhlédl. „Opravdu? Moje snoubenka − bývalá snoubenka − říkala, že bych si měl najmout dekoratéra.“
„Je krásná,“ ujistila jsem ho.
Ozvalo se cinknutí. Otevřel troubu a vytáhl malou pizzu. Můj časovač bzučí jako vzteklá včela.
Vůně pizzy odvedla moji pozornost od závisti, kterou ve mně trouba vyvolala.
„Voní to báječně,“ řekla jsem mu, zavřela oči a zhluboka se nadechla.
Tváře mu po mém komplimentu znachověly. Přesunul pizzu na kamennou podložku a zkušeně ji rozřezal. „Mohla bys vzít salát a jít za mnou? Večeře je hotová.“
Poslušně jsem sebrala dřevěnou mísu se zeleninou a následovala ho domem.
„Tohle je jídelna,“ řekl mi zbytečně, protože velký mahagonový stůl hovořil sám za sebe. „Ale když jsem sám nebo mám jen malou společnost, jím tady.“
Vešli jsme do malé kruhové místnosti s velkými okny. Její tvar byl originální, bohužel v ní opět převládaly béžové barvy dláždění a závěsů. Architekta by zklamalo, kdyby věděl, že jeho uměleckou vizi spolkl nedostatek vkusu.
Tim položil pizzu na malý dubový stolek a vytáhl plátěné žaluzie, abychom viděli do zahrady.
„Většinou nechávám žaluzie stažené, jinak je tu jako ve výhni,“ řekl. „V zimě tu asi bude fajn.“
Stůl už byl prostřený a nádobí mě stejně jako kuchyň překvapilo. Ručně vyráběné kamenné talíře k sobě tak úplně nesedly barvou ani velikostí, přesto se doplňovaly, a namísto sklenic použil hliněné poháry. Jeho modrý měl popraskanou polevu, můj hnědý vypadal staře. Na stole stál džbán, pití už ale bylo nalité.
Vzpomněla jsem si na Adamův dům a přemýšlela, jestli pořád používá porcelán bývalé manželky, tak jako Tim používá věci, které vybrala jeho bývalá snoubenka nebo dekoratér.
„Posaď se, posaď se,“ řekl a sám si sedl. Naložil mi na talíř kus pizzy, ale nechal mě, ať se sama obsloužím salátem a zapečenou hruškou.
Opatrně jsem usrkla pití. „Co je to?“ zeptala jsem se. Nebylo to alkoholické, což mě překvapilo, ale sladké a trpké zároveň.
Zakřenil se. „To je tajemství. Možná ti po večeři ukážu, jak to připravit.“
Znovu jsem usrkla. „Ano, prosím.“
„Všiml jsem si, že kulháš.“
Usmála jsem se. „Šlápla jsem na sklo. Nedělej si s tím starosti.“
Oba jsme zmlkli a s chutí se pustili do jídla.
„Pověz mi o svém příteli,“ řekl při jídle. „O tom, kterého policie zatkla za vraždu O’Donnella.“
„Je to nabručený, malicherný stařík,“ řekla jsem. „A mám ho moc ráda.“ Hrušky byly zalité polevou z hnědého cukru. Očekávala jsem, že budou sladké, ve skutečnosti však byly trpké a přímo se rozplývaly na jazyku. „Hm. Je to dobré. Zrovna teď se na mě zlobí, protože strkám nos do vyšetřování.“ Zhluboka jsem se napila. „Anebo se bojí, že se ocitnu v nebezpečí, a myslí si, že toho nechám, když mě přesvědčí, že je na mě naštvaný.“ Zee má pravdu, skutečně toho moc namluvím. Bylo načase obrátit rozhovor k Timovi. „Víš, myslela jsem, že se rozzlobíš, když zjistíš, že jsem se schůzky zúčastnila se skrytým motivem.“
„Vždycky jsem chtěl být soukromý vyšetřovatel,“ svěřil se mi Tim. Dojedl a s potěšením sledoval, jak mi chutná. „Kdybych O’Donnella zabil, asi bych měl větší zlost.“
„Sepsal jsi ten seznam?“ zeptala jsem se.
„Ach ano,“ zalhal.
Zamračila jsem se a odložila vidličku. Nedokážu vyčenichat lež tak dobře jako někteří vlci. Možná jsem si jeho odpověď špatně vyložila. Bylo divné, že by lhal o něčem takovém.
„Jsi si jistý, že o tom Austin nikomu nepoví?“
Kývl a jeho úsměv se rozšířil. „Austin bude mlčet jako hrob. Dojez hrušky, Mercy.“
Až po dvou soustech jsem si uvědomila, že něco není v pořádku. Kdybych nebojovala s podobným nátlakem z Adamovy strany, možná bych si vůbec ničeho nevšimla. Zhluboka jsem se nadechla a soustředila se, ale ve vzduchu jsem necítila žádnou magii.
„Chutná to báječně,“ řekla jsem. „Ale jsem úplně plná.“
„Napij se,“ pobídl mě.
Pití chutnalo s každým douškem líp a líp, ale… neměla jsem žízeň. Přesto jsem dvakrát polkla, než jsem si to uvědomila. Nepodobalo se mi, že bych plnila něčí rozkazy, natožpak tak ochotně. Možná to bylo pitím.
Jakmile se mi na mysli vyrojily pochybnosti, ucítila jsem to. Sladká šťáva hořela magií a pohár mi tepal v ruce − byl tak horký, až mě překvapilo, že se mi nekouří z ruky.
Odložila jsem ho na stůl a litovala, že v té pitomé knize nebyl obrázek Orfinovy zhouby − číše, s jejíž pomocí víla ovládla Rolandovy rytíře. Vsadila bych se, že by vypadala úplně stejně jako rustikální pohár vedle mého talíře.
„Byl jsi to ty,“ zašeptala jsem.
„Samozřejmě,“ řekl. „Pověz mi o svém příteli. Proč si policie myslí, že O’Donnella zabil?“
„Našli ho na místě činu,“ odpověděla jsem. „Zee mohl utéct, ale se strýčkem Mikem se snažili zachránit faeské artefakty před policií.“
„Myslel jsem, že jsem všechny odnesl,“ řekl Tim. „Ten bastard musel ukrást víc věcí, než pro kolik jsem ho poslal. Asi si myslel, že za ně jinde dostane víc peněz. Prsten není tak dobrý jako pohár.“
„Prsten?“
Ukázal mi omšelý stříbrný prsten, kterého jsem si všimla předchozího večera.
„Ten, kdo ho nosí, má jazyk sladší než med. Je to prsten politika − nebo bude,“ řekl. „Ale pohár funguje líp. Kdybych ho přinutil, aby se z něj napil, nic jiného by nevzal. Varoval jsem ho, že pokud odnese příliš mnoho věcí, fae začnou hledat vraha mimo Zemi víl. Měl mě poslechnout. Předpokládám, že tvůj přítel je fae a chystal se s O’Donnellem promluvit o vraždách.“
„Ano.“ Musela jsem mu odpovědět, ale když jsem se snažila, dokázala jsem zatajit informace. „Najal jsi O’Donnella, aby kradl artefakty a vraždil fae?“
Zasmál se. „Fae zabíjel sám od sebe, Mercy. Já mu dal jen prostředky.“
„Jak?“
„Zašel jsem k němu domů, abych si s ním promluvil o další schůzce Zářné budoucnosti, a na polici v knihovně jsem uviděl chrániče předloktí a prsten. Nabídl mi, že mi je za padesát babek prodá.“ Tim se zašklebil. „Tupec. Netušil, co má, ale já ano. Nasadil jsem si prsten a přiměl ho, aby mi prozradil, co udělal. Tehdy mi řekl o skutečném pokladu − přestože sám netušil, co znamená.“
„O seznamu,“ řekla jsem.
Olízl si prst a ukázal na mě. „Bod pro chytré děvče. Ano, o seznamu. Se jmény. O’Donnell věděl, kde bydlí, já věděl, co jsou a co vlastní. Bál se fae, víš? Nenáviděl je. A tak jsem mu půjčil chrániče a pár dalších věcí a ukázal mu, jak je použít. Sháněl pro mě artefakty − za které jsem mu platil − a zabíjel přitom fae. Bylo to snazší, než jsem předpokládal. Jeden by si myslel, že blbec jako O’Donnell bude mít s tisíc let starým Strážcem lovu víc práce, že? Fae zpohodlněli.“
„Proč jsi ho zabil?“ zeptala jsem se.
„Vlastně jsem si myslel, že mě ho zbaví Lovec. O’Donnell představoval slabý článek. Chtěl si nechat prsten − a vyhrožoval mi vydíráním, pokud mu ho nevrátím. Slíbil jsem, že mu ho dám, a přiměl ho, aby ukradl ještě pár věcí. Jakmile jsem měl dost artefaktů na to, abych mohl bez většího rizika krást sám, poslal jsem O’Donnella za Lovcem. Když to nevyšlo… no.“ Pokrčil rameny.
Pohlédla jsem na stříbrný prsten. „Politik si nemůže dovolit stýkat se s hloupými lidmi, kteří vědí příliš mnoho.“
„Napij se, Mercy.“
Pohár byl opět plný, přestože jsem ho zpola vyprázdnila, než jsem ho postavila na stůl. Napila jsem se. Bylo čím dál těžší uvažovat jasně, připadala jsem si jako opilá.
Tim si nemohl dovolit nechat mě naživu.
„Jsi fae?“
„Ach ne.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Správně,“ řekl. „Jsi indiánka, že? Mezi původními obyvateli žádní fae nejsou.“
„Ne.“ Mezi indiány bych fae nehledala; fae s maskovacími kouzly pochází z Evropy. Indiáni mají vlastní magická stvoření. Ale Tim se nezeptal, proto jsem mu to nemusela říct. Přesto jsem si nemyslela, že mě nezabije, když mě bude považovat za bezbranného člověka místo za bezbranného kožoměnce. Ale rozhodla jsem se ponechat si všechny výhody pro sebe.
Vzal do ruky vidličku a pohrával si s ní. „Odkud jsi vzala tu vycházkovou hůl? Všude jsem ji hledal a nikde tu zatracenou věc nenašel. Kde byla?“
„V O’Donnellově obýváku,“ odvětila jsem. „Strýček Mike a Zee ji taky přehlédli.“ Muselo to být tím pitím, protože jsem se nedokázala zarazit a pokračovala jsem: „Některé staré artefakty mají vlastní vůli.“
„Jak jsi se dostala do O’Donnellova obýváku? Máš přátele u policie? Myslel jsem, že jsi obyčejná automechanička.“
Zvážila jsem, na co se ptal, a odpověděla popravdě. Jako by to udělali fae. Zvedla jsem prst na znamení, že odpovídám na první otázku. „Vešla jsem.“ Dva prsty. „Ano, vlastně mám přítele u policie.“ Tři prsty. „Jsem zatraceně dobrý automechanik − ale ne tak dobrý jako Zee.“
„Myslel jsem, že Zee je fae; jak může být mechanik?“
„Je železem políbený.“ Pokud chtěl informace, mohla bych ho pozdržet. „Ten pojem se mi líbí víc než gremlin, nemůže totiž být gremlin, když to slovo vzniklo teprve v minulém století, že? Je mnohem starší. Vlastně jsem našla příběh…“
„Dost,“ řekl.
Zmlkla jsem.
Zamračil se na mě. „Napij se. Dvakrát.“
Zatraceně. Když jsem pohár odložila, ruce mě brněly faeskou magií a necítila jsem rty.
„Kde je ta hůl?“ zeptal se.
Povzdychla jsem si. Ta pitomá hůl mě neustále pronásleduje. „Kde chce být.“
„Cože?“
„Asi u mě v kanceláři,“ řekla jsem. Ráda se zjevovala na místech, kde jsem na ni mohla nečekaně narazit. Ale potřeba odpovědět mě nutila krmit ho informacemi. „Byla u mě ve voze. Už není. Strýček Mike ji nevzal.“
„Mercy,“ řekl. „Co jsi chtěla, abych se nikdy nedozvěděl, když jsi sem přišla?“
Zamyslela jsem se. Včera mi dělalo starosti, že raním jeho city, a ještě dneska, když jsem stála na prahu, jsem měla trochu obavy. Předklonila jsem se a tiše řekla: „Vůbec mě nepřitahuješ. Nepřipadáš mi sexy ani pohledný. Vypadáš jako bohatý šprt, ale nejsi dost inteligentní na to, abys to proměnil ve výhodu.“
Vyskočil na nohy, zbledl, pak znachověl vzteky.
Ale zeptal se, proto jsem pokračovala: „Tvůj dům je nemastný neslaný, nemá žádnou osobnost. Možná by sis měl pořídit nějaké nahé sochy…“
„Mlč! Mlč!“
Opřela jsem se a sledovala ho. Pořád byl jen kluk, který se považoval za chytřejšího, než ve skutečnosti je. Jeho vztek mě neděsil. Všiml si toho a rozčílil se ještě víc.
„Chceš vědět, co O’Donnell ukradl? Pojď se mnou.“
Poslechla bych, ale popadl mě za paži a vší silou stiskl. Uslyšela jsem prasknutí, ale chvíli trvalo, než jsem zaregistrovala bolest.
Zlomil mi zápěstí.
Odvlekl mě do obýváku a odtud do ložnice. Když se mnou smýkl na postel, slyšela jsem prasknout další kost − tentokrát mi to trochu pročistilo hlavu. Hlavně to ale příšerně bolelo.
Trhnutím otevřel dveře dubové obývací stěny, na polici uvnitř ale nestála televize. Místo ní tam na rozměrné šedé kožešině, která připomínala kůži yaka, stály dvě krabice od bot.
Tim postavil krabice na zem, vzal do ruky kůži, roztáhl ji a já viděla, že se jedná o plášť. Přehodil si ho přes ramena a plášť zmizel. Na Timovi se ale nic nezměnilo.
„Víš, co to je?“
Věděla jsem, protože jsem podivnou kůži, která páchla koněm, ne yakem, našla ve vypůjčené knize.
„Je to Druidova kůže,“ řekla jsem a dýchala přes zuby, abych nekňourala. Aspoň to nebyla stejná ruka, kterou jsem si zlomila v zimě. „Druida zakleli do podoby koně, ale když ho stáhli z kůže, získal zpět lidskou podobu. Jenže koňská kůže uměla…“ Snažila jsem si vzpomenout co přesně, protože to bylo důležité. „Bránila nepřátelům, aby ho našli nebo mu ublížili.“
Vzhlédla jsem a poznala, že nechtěl, abych mu odpověděla. Chtěl vědět víc než já. Asi mu vadilo, že jsem naznačila, že není dost chytrý. Ale jedna moje část ho toužila potěšit, a jak bolest polevovala, nutkání sílilo.
„Jsi mnohem silnější, než jsem čekala,“ řekla jsem, abych nemusela myslet na nový aspekt působnosti poháru. Anebo jsem ho prostě chtěla potěšit.
Zíral na mě. Nevěděla jsem, jestli se mu pochvala líbí, nebo ne. Nakonec si vykasal rukávy košile a ukázal mi stříbrné náramky na zápěstí. „Chrániče propůjčují obrovskou sílu,“ řekl.
Zavrtěla jsem hlavou. „Nejsou to chrániče, ale náramky. Chrániče jsou delší. Používaly se…“
„Drž hubu,“ procedil skrz zaťaté zuby. Zavřel skříň a chvíli ke mně stál zády. „Miluješ mě,“ řekl. „Jsem ten nejkrásnější muž, jakého jsi kdy spatřila.“
Bojovala jsem s tím. Opravdu. Bojovala jsem jako nikdy dřív.
Ale je těžké vzepřít se vlastnímu srdci, obzvláště když je takový fešák. Do té chvíle se Adamovi mužnou krásou nikdo nevyrovnal − ale jeho tvář i tělo bledly ve srovnání s Timem.
Tim se ke mně otočil a zadíval se mi do očí. „Chceš mě,“ řekl. „Víc než toho ošklivého doktora, se kterým jsi chodila.“
Samozřejmě. Zmalátněla jsem touhou a lehce se prohnula v zádech. Bolest v paži nebyla ničím ve srovnání s touhou, která mě ovládla.
„Hůl přináší bohatství,“ řekla jsem mu, když si klekl na postel. „Fae ví, že ji mám, a chtějí ji zpátky.“ Pokusila jsem se opřít o loket, abych ho mohla políbit, ale paže odmítla spolupracovat. Druhou jsem sice pohnula, ale natáhla jsem ji, abych mohla pohladit hebkou kůži na jeho krku. „A získají ji. Mají někoho, kdo ví, jak ji najít.“
Odklonil moji ruku stranou.
„Je u tebe v práci?“
„Měla by být.“ Koneckonců mě všude následovala. I do dílny, kam určitě půjdu. A tento krásný muž mě tam vezme.
Přejel mi rukou po ňadru, sevřel ho příliš tvrdě, pak mě pustil a vstal. „To počká. Pojď se mnou.“
*
Můj milovaný mi dal znovu napít z poháru, než jsme autem zamířili do kanceláře. Nedokázala jsem si vzpomenout, co tam chceme, ale on mi to určitě na místě poví. Slíbil mi to. Jeli jsme po 395 k Východnímu Kennewicku, když si rozepnul džíny.
Řidič náklaďáku, který nás míjel, na nás zatroubil. A stejně tak i auto ve vedlejším jízdním pruhu, když Tim strhl volant a málem způsobil nehodu.
Zaklel a odstrčil mě. „Budeme v tom pokračovat, až kolem nebude tolik aut,“ řekl zadýchaně a skoro to znělo, jako by ho jímala závrať. Nechal mě, abych mu džíny znovu zapnula, sám by to totiž nedokázal. Jen těžko jsem to mohla udělat jednou rukou, proto jsem použila obě a ignorovala bolest, kterou jsem si tím způsobila.
Když jsem skončila, vyhlédla jsem z okna a přemýšlela, proč mě paže tolik bolí a proč je mi zle od žaludku. Zvedl pohár ze země, kam spadl, a podal mi ho.
„Tady, napij se.“
Pohár byl zvenku špinavý, ale uvnitř plný − což nedávalo smysl. Ležel přece vyvrácený na podlaze u mých nohou. Nemělo by v něm nic být.
Pak jsem si vzpomněla, že je to vílí artefakt.
„Pij,“ poručil znovu.
Přestala jsem si dělat starosti a usrkla jsem.
„Takhle ne,“ řekl. „Až do dna. Austin si dneska ráno dvakrát lokl a udělal přesně to, co jsem po něm chtěl. Opravdu nejsi fae?“
Obrátila jsem pohár do sebe a pila tak rychle, jak jen to šlo, část jsem ale vylila a pití mi steklo lepkavě dolů po krku. Když jsem pohár vyprázdnila, hledala jsem, kam ho odložit. Nepřipadalo mi správné postavit ho na zem. Nakonec se mi podařilo nacpat ho do držáku ve dveřích.
„Ne,“ řekla jsem. „Nejsem fae.“
Složila jsem ruce v klíně a dívala se, jak se zatínají v pěst. Dálnice nás zavedla do Východního Kennewicku a já mu poradila, jak najde moji dílnu.
„Drž hubu!“ štěkl. „Ty zvuky mi lezou na nervy. Napij se.“
Neuvědomila jsem si, že vydávám nějaké zvuky. Zvedla jsem ruku, dotkla se krku a zjistila, že mi vibrují hlasivky. Vrčení, které jsem slyšela, muselo vycházet z mého hrdla. Zmlkla jsem. Když jsem se natáhla pro pohár, byl zase plný.
„To je lepší.“
Zabočil na parkoviště a zastavil přímo před kanceláří.
Byla jsem tak rozklepaná, že jsem jen s obtížemi otevřela dveře vozu, a když jsem vystoupila, třásla jsem se jako závislák.
„Jaký je kód?“ zeptal se, když se zastavil před dveřmi.
„Jedna, jedna, dvě, nula,“ procedila jsem přes jektající zuby. „Moje narozeniny.“
Světýlko na krabičce změnilo barvu z červené na zelenou. Něco se ve mně uvolnilo a třas polevil.
Vzal mi klíče, odemkl a zase za námi zamkl. Chvíli prohledával kancelář, a dokonce si přitáhl schůdky, aby se mohl podívat na nejvyšší police s náhradními díly. Po několika minutách začal shazovat věci na zem. Kryt termostatu při pádu na betonovou podlahu praskl. Napadlo mě, že nesmím zapomenout objednat nový. Gabriel by mohl náhradní díly projít a zjistit, co se dá zachránit. Pokud jsem měla Zeemu splatit dluh, nemohla jsem přijít o vybavení.
„Mercy!“ Najednou se mi před očima objevil Timův obličej. Zlobil se, ale asi ne kvůli prasklému krytu.
Uhodil mě, takže byl asi naštvaný na mě. Ale neuměl bojovat. I s vypůjčenou silou se mu podařilo srazit mě jen o několik kroků dozadu. Každý nádech pak ale bolel; znala jsem ten pocit. Zlomil mi nebo naštípl žebro.
„Co?“ zeptal se.
Odkašlala jsem si a zopakovala: „Než někoho uhodíš, vytáhni palec z pěsti, jinak si ho zlomíš.“
Zaklel a rázně vyrazil ven z kanceláře k autu. Vrátil se s pohárem.
„Pij,“ řekl. „Vypij to všechno.“
Poslechla jsem a třas se zhoršil.
„Chci, aby ses soustředila,“ řekl. „Kde je ta hůl?“
„Tady ne,“ řekla jsem pochmurně. „Objevuje se jen na místech, kde žiju. Jako třeba v rabbitovi nebo u mě v posteli.“
„Cože?“
„Bude v garáži.“ Zavedla jsem ho do srdce své dílny.
Box před kanceláří byl prázdný a stejně tak i ten druhý − což mi dělalo starosti, dokud jsem si nevzpomněla, že karmann ghia, kterou jsem restaurovala, je v jiné dílně. U čalouníka.
„To rád slyším,“ řekl suše. „Ať už je tahle Karmína, kdo chce. A kde je hůl?“
Ležela na druhé největší skříni s nářadím, jako bych ji tam bezmyšlenkovitě odložila, když jsem si pro něco šla. Chytrá hůl. Jakmile jsme do garáže vešli, nebyla tam, ale toho si asi Tim nevšiml.
Tim ji sebral a přejel po ní rukama. „Mám tě,“ řekl.
Ne na dlouho. Asi jsem to neřekla nahlas − nebo mě neslyšel. Zase jsem tlachala naprázdno, takže mé varování asi splynulo s proudem slov, který mi vycházel z úst. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se soustředit na to, co říkám.
„Stálo to za O’Donnellovu vraždu?“ zeptala jsem se. Byla to hloupá otázka, ale možná mi pomůže soustředit myšlenky. Přesně to po mně chtěl, abych se soustředila.
Pohladil hůl. „Zabil bych O’Donnella jen pro potěšení,“ řekl. „Stejně jako otce. Hůl a pohár byly navíc.“ Krátce se zasmál. „Pěkné kousky navíc.“
Opřel hůl o skříň a obrátil se ke mně.
„Myslím, že tohle je dokonalé místo,“ řekl.
Možná byl fešák, ale výraz na jeho tváři pěkný nebyl.
„Takže to byla jen hra,“ řekl. „Povídání o králi Artušovi, flirtování. Byl ten chlap vůbec tvůj kluk?“
Mluvil o Samuelovi. „Ne,“ řekla jsem.
Byla to pravda. Ale mohla jsem to říct tak, aby se nerozčílil. Proč jsem chtěla, aby se na mě můj milovaný zlobil?
Protože se mi líbí, když se vzteká. Myslí mi prolétl obrázek Adama, to, jak rozbil veřeje koupelnových dveří. Byl tak naštvaný. Úžasný. A v hloubi duše jsem věděla, že by svoji obrovskou sílu nikdy neobrátil proti někomu, koho miloval.
„Takže jsi doktůrka využila jen k tomu, abys mě nažhavila, co? A vnikla jsi,“ líbilo se mu, jak to zní, proto to zopakoval, „vnikla jsi do mého domu. Co sis myslela? Chudák šprt, už dlouho žádnou nedostal. Takový ztroskotanec. Bude vděčný za pár drobků, co?“ Popadl mě za ramena. „Co sis myslela? Že budeš se šprtem trochu flirtovat a on se do tebe zamiluje?“
Bála jsem se, že to vezme příliš vážně − když jsem si uvědomila, že s ním flirtuji. „Ano,“ řekla jsem.
Nadlidskou silou do mě strčil. Zavrávorala jsem dozadu, tvrdě dopadla na zem a srazila vozík s nářadím, které se s rachotem rozlétlo po zemi.
„Uděláš to se mnou,“ řekl a těžce dýchal. „Uděláš to s ubohým ztroskotancem − a bude se ti to líbit… ne, budeš mi vděčná.“ Zběsile se rozhlédl, pak si všiml, že pohár držím stále v ruce. „Pij. Vypij to všechno.“
Bylo to těžké. Měla jsem plný žaludek. Neměla jsem žízeň, ale jeho slova mi zvonila v uších, nedokázala jsem neuposlechnout. A magie v pití pálila.
Sebral mi pohár a postavil ho na zem vedle hole.
„Budeš mi vděčná a budeš vědět, že už nikdy neucítíš nic podobného.“ Klesl vedle mě na kolena. Krásnou pleť měl ošklivě rudou. „Až s tebou skončím… až odejdu − nedokážeš snést osamění, budeš vědět, že po tom, co jsme spolu udělali, tě už nikdo nikdy nebude milovat. Nikdo. Půjdeš k řece a budeš plavat, až dokud nebudeš moct. Stejně jako Austin.“
Rozepnul si džíny a já s naprostou jistotou věděla, že má pravdu. Po tomhle mě nikdo nebude milovat. Adam mě nikdy nebude milovat. Ztratím svého milovaného a klidně se budu moct jít utopit, jako to udělal můj nevlastní otec.
„Přestaň brečet,“ řekl. „Kvůli čemu brečíš? Chceš to. Řekni to. Chceš mě.“
„Chci tě,“ řekla jsem.
„Takhle ne. Takhle ne.“ Natáhl se pro hůl, převrátil s ní pohár a ten se přikutálel k němu. Odhodil hůl a sebral ho.
„Pij,“ řekl.
Tak docela si nepamatuji, co se stalo pak. Další věc, kterou jsem vnímala víceméně jasně, byla, že jsem pod rukou cítila něco hladkého a starého. Když jsem tu věc sevřela, pronikl mi z ní do paže chlad.
Zírala jsem Timovi do obličeje. Vyrážel zvířecí zvuky a oči měl zavřené, ale jako by cítil tíhu mého pohledu, otevřel je.
Úhel byl špatný, proto jsem se nepokoušela o nic složitého. Prostě jsem mu vrazila stříbrný hrot hole do obličeje a představila si, jak mu okem proniká do lebky.
Samozřejmě se to nestalo. Neměla jsem sílu obra, a dokonce ani vlkodlaka. Když jste leželi na zádech a chtěli praštit někoho nad sebou, mohli jste do úderu vložit jen omezenou sílu. Ale ublížila jsem mu.
Zavrávoral dozadu, já se odplazila stranou a upustila přitom hůl. Věděla jsem, že mám po ruce lepší zbraň. Přiběhla jsem k ponku, kam jsem odpoledne odložila páčidlo, poté co jsem s ním o poslední centimetr posunula motor, který jsem měnila.
Mohla jsem utéct. Mohla jsem se proměnit v kojota a utéct dřív, než se vzpamatuje. Ale neměla jsem kam jít. Po tom, co se stalo, mě nikdo nebude milovat. Zůstala jsem sama.
Na hodinách bojového umění jsem se naučila vyrážet divné zvuky, které k úderům patří − i když jsem se nad jejich trapností v duchu vždy přikrčila. Zvedla jsem páčidlo jako oštěp a zvuk, který jsem vydala, vytryskl z hlubin mého vzteku a zoufalství. Najednou už nezněl tak hloupě.
Tim byl silný, ale já byla rychlejší. Jakmile jsem se ocitla na dosah, drapl mě za zlomenou paži a zmáčkl.
Vyjekla jsem, ale ne bolestí. Byla jsem tak mimo, že jsem něco tak konečného, jako byla fyzická bolest, cítit nedokázala. Levou rukou jsem mu vrazila konec páčidla do žaludku.
Padl k zemi, zvracel a sípal. Držela jsem sice páčidlo v levé ruce, bylo ale tak těžké, že když jsem udeřila, roztříštila jsem mu lebku.
Jedna moje část mu toužila rozmlátit hlavu na kaši. Ta druhá ho milovala. Ale nepoddala jsem se lásce. Ne se Samuelem, ne s Adamem a ani teď s Timem.
Znovu už jsem ho nepraštila − musela jsem udělat něco důležitějšího.
Ale ať jsem páčidlem mlátila do poháru, jak jsem chtěla, nezničila jsem ho. Nedávalo to smysl, protože byl hliněný a železo dokáže prolomit většinu faeských kouzel. Odštípla jsem kus betonu, ale na tom zatraceném poháru jsem nezanechala ani rýhu.
Zrovna jsem hledala kladivo a rozstřikovala po garáži krev a další věci, když jsem za rohem uslyšela burácení motoru auta.
Znala jsem ten motor.
Byl to Adam, ale přijde příliš pozdě. Už mě nemohl milovat.
Bude se na mě tak zlobit.
Musela jsem se schovat. Nemiloval mě, takže by mi mohl ve vzteku ublížit. Až by se uklidnil, bolelo by ho to. Nechtěla jsem, aby kvůli mně trpěl.
Člověk se tu neměl kde schovat. Tak nebudu člověk. Oči mi padly na police v zadním koutě dílny. Kojot by se mezi nimi mohl ukrýt.
Proměnila jsem se, na třech nohách vyšplhala nahoru na regál a schovala se za velkými bednami s řemeny. Stíny tu byly tmavé.
Z kanceláře se ozvala hlasitá rána. Adam dokázal, že obyčejný zámek rozzlobeného vlkodlaka nezastaví. Ještě víc jsem se schoulila.
„Mercy.“ Nekřičel. Nemusel.
Jeho hlas se nesl a přelil se přese mě jako vlna zuřivosti. Nezněl, jako by patřil Adamovi, ale bylo tomu tak. Odsunula jsem se od krabic, aby se přestaly třást.
Tvor, který vrazil do garáže, se nepodobal ničemu, co jsem kdy spatřila. Nejvíce se mu přibližoval mezistupeň proměny z člověka ve vlkodlaka. Ale tento vypadal úplněji, jako by onen mezistupeň byl jeho cílem a dal se využít. Od hlavy až po špičku ocasu byl porostlý černými chlupy a jeho ruce − stejně jako zuby − vypadaly velmi funkčně. Stál vzpřímeně, ale ne jako člověk. I jeho nohy uvízly uprostřed proměny.
Adam.
Měla jsem jen okamžik na to, abych si ho prohlédla, protože pak Adam spatřil Timovo tělo. Zařval tak hlasitě, až mě z toho zabolely uši, vrhl se na něj a začal ho obrovskými drápy sápat a rvát na kusy. Bylo to strašlivé, příšerné… a jedna má část si přála být na Timově místě.
Bolelo by to jen chvíli a vše by skončilo. Lapala jsem po dechu bolestí a strachem, ale nepohnula jsem se, protože Tim mi přikázal najít řeku. A nechtěla jsem ublížit Adamovi.
Do dílny se z kanceláře opatrně plížili další vlci. Ben a Honey byli pořád v lidské podobě − přemýšlela jsem, jak to dokáží, když Adam tak šílí. Možná je jeho částečná proměna chránila… Ale pak se objevil Darryl. Tvář měl staženou a pot mu zbrotil čelo a prosákl trikem. Jeho sebekontrola bránila tomu, aby se ostatní nechali strhnout Adamovou zuřivostí.
Rozhlíželi se po garáži, ale drželi se u dveří a dál od Adama.
„Vidíš ji?“ zeptal se Darryl tiše.
„Ne,“ řekl Ben. „Nejsem si jistý, jestli tu pořád je − cítíš…“
Zmlkl, protože Adam upustil paži (ne svoji) a soustředil se na Bena.
„Očividně,“ řekl Darryl napjatě, „všichni cítíme její hrůzu.“ Klesl na koleno, jako by se chystal požádat svoji milou o ruku.
Ben padl na obě a sklopil hlavu. Honey udělala totéž a všichni se soustředili jen na Adama.
„Kde je?“ Jeho hlas zněl hrdelně a zvláštně, protože hovořil tlamou stvořenou k vytí, ne k mluvení.
„Podíváme se po ní, pane,“ řekl Darryl velmi tiše.
„Je tady,“ řekl Ben rychle. „Schovává se před námi.“
Adam otevřel tlamu a zařval spíše jako medvěd než vlk. Klesl na čtyři − a já očekávala, že dokončí proměnu ve vlka. Ale neudělal to. Cítila jsem, jak čerpá moc ze smečky a ta mu ji ochotně poskytuje. Buďto bylo snazší částečnou proměnu zvrátit, anebo smečka proces uspíšila, o pět minut později už totiž stál Adam nahý a lidský v ostrém světle zářivek.
Zhluboka se nadechl a protáhl si krk. V tiché garáži mu hlasitě zapraskaly obratle. Když skončil, zůstaly z vlka jen pach strachu a jantarově žluté oči.
„Pořád tu je?“ zeptal se. „Jak to víš?“
„Její pach je všude okolo,“ odpověděl Ben. „Nedokážu ji vystopovat. Ale určitě si našla nějaký kout a schovala se. Neutekla.“ Poslední větu pronesl nepřítomně a očima klouzal po dílně.
„Proč ne?“ zeptal se Darryl a hlas měl překvapivě něžný.
Ben se nadechl, jako by ho otázka zaskočila. „Protože utíká jen ten, komu zůstala naděje. Viděli jste, co udělal, slyšeli jste, co řekl. Je tady.“
Dívali se, pomyslela jsem si a vzpomněla si na to, co říkal technik, že si Adam taky pořizuje záznam z kamer. Viděli to. Tolik jsem se styděla, že už jsem nechtěla dál žít. Pak jsem si vzpomněla, že už brzy zemřu, a čerpala útěchu z myšlenek na řeku, tak chladnou a vábnou.
„Mercy?“ Adam se pomalu otočil dokola. Schovala jsem čenich pod ocas, ztuhla, zavřela oči a spoléhala se na to, že mi uši prozradí, kdyby se dostali příliš blízko. „Všechno už je v pořádku. Můžeš vylézt.“
Mýlil se. Nic nebylo v pořádku. Nemiloval mě, nikdo mě nemiloval a navždy zůstanu sama.
„Mohl bys ji zavolat,“ navrhl Darryl.
Ozvala se rána a zajíknutí. Nedokázala jsem odolat a vzhlédla jsem.
Adam přirazil Darryla ke stěně a předloktí mu tiskl na krk.
„Viděl jsi,“ zašeptal. „Viděl jsi, co jí provedl. A navrhuješ, abych udělal to samé? Abych ji k sobě přilákal magií, které nedokáže odolat?“
Věděla jsem, že na mě stále působí faeský pohár: žaludek mě pálil a celá jsem se třásla, jako bych byla závislá na drogách. Ale něco mi vadilo. Měla bych pořád chápat Adamovy reakce, ne? Je tak ustaraný… tolik se kvůli mně zlobí. Ale pokud viděl…
Ví, že jsem mu byla nevěrná.
Adam mě před smečkou prohlásil za svoji družku. A přestože jsem se teprve učila, že prohlášení má i jiné, paranormální důsledky, rozuměla jsem politice uvnitř smečky.
Vlkodlak, jehož družka je nevěrná, byl považován za slabocha. A pokud šlo o alfu… No, věděla jsem o jednom alfovi, jehož družka měla milence, ale s jeho svolením. Tím, že jsem Adama odmítla, jsem ho oslabila. A pokud teď smečka věděla, co Tim udělal… co jsem mu dovolila…
Adam Darryla pustil. „Slyšeli jste?“
Sotva jsem si uvědomila, že kňourám, zmlkla jsem. Ale příliš pozdě.
„Ozvalo se to odtamtud,“ řekla Honey. Překročila několik kousků Tima a s Darrylem a Benem v patách se vydala mým směrem. Adam zůstal stát zády ke mně a rukama se opíral o stěnu ve výši ramen.
Proto to byl on, koho fae napadla, když vtrhla dovnitř dveřmi z kanceláře.
Nemane se skoro nepodobala ženě, která přišla do dílny s Tonym. Tmavé vlasy jí zářily stříbrně a rudě a poletovaly kolem ni jako by je nadnášela síla její magie. Odhodila Adama magickým výbojem přes půlku garáže a povalila ho na záda do kaluže tmavé krve. Sotva dopadl, vyskočil na nohy a vrhl se na ni.
Válka, pomyslela jsem si. Pokud by ji zabil nebo ona zabila jeho, došlo by k válce.
Než jsem si uvědomila, co dělám, vrhla jsem se dolů z police a na třech nohách se k nim rozběhla.
Adam se nepohyboval nijak nejistě, musela ho ale zranit, protože jsem se k ní dostala první.
Proměnila jsem se, abych mohla mluvit, ale nedostala jsem se k tomu, protože do mě vrazil Adam a jako hráč amerického fotbalu mi zabořil rameno do břicha. Asi nechtěl napadnout mě, protože nás v pádu přetočil a strhl mě na sebe. Země jsem se ani nedotkla.
Bránice se mi křečovitě stáhla a zůstala jsem na něm ležet v nešikovné pozici; jedno koleno jsem měla zabořené v jeho podpaží a zdravou ruku chycenou pod jeho druhým ramenem. Vzápětí už byl na nohou, držel mě v náruči a ostatní vlkodlaci stáli mezi námi a zuřící fae.
Pokusila jsem se promluvit, ale vyrazil mi dech.
„Ššš,“ řekl Adam, aniž by odtrhl oči od nepřítele. „Ššš, Mercy. Budeš v pořádku. Se mnou jsi v bezpečí.“
Spolkla jsem bezútěšný žal. Mýlil se. Budu navždy sama. Říkal to Tim. Získal mě a teď už budu navždy sama. Ne, ne navždy. Nedaleko tekla řeka, byla skoro kilometr a půl široká a tak hluboká, až vypadala černá. Byla tak blízko, že jsem v dílně občas zachytila vůni vody.
Pomyšlení na řeku mě uklidnilo a dokázala jsem jasněji přemýšlet.
Vlkodlaci čekali, až Nemane znovu zaútočí. Nevím, na co čekala, ale já tak dostala šanci promluvit dřív, než někdo přijde k úhoně.
„Počkej,“ řekla jsem, když jsem popadla dech. „Počkej. Adame, to je Nemane, fae, kterou sem poslali, aby urovnala smrt strážce.“
„Ta, která byla ochotná nechat Zeeho zemřít, místo aby hledala skutečného vraha?“ Opovržlivě ohrnul horní ret.
„Adam?“ řekla Nemane chladně. „Adam Hauptman? Co dělá alfa vlkodlaků s naším ukradeným majetkem?“
„Přišli mi na pomoc,“ řekla jsem.
„A ty jsi kdo?“ Naklonila hlavu na stranu a já si uvědomila, že můj hlas zní úplně jinak než obvykle. Chraptěla jsem jako silný kuřák − nebo jako bych celou noc křičela. A Nemane je slepá.
„Mercedes Thompsonová,“ odpověděla jsem.
„Kojot,“ řekla. „Jakou neplechu jsi páchala dnes v noci?“ Vkročila do místnosti a vlkodlaci ztuhli. „A čí krev to živí noc?“
„Našla jsem vašeho vraha,“ řekla jsem unaveně a opřela si tvář o Adamovu nahou kůži. Jeho pach se přese mě přelil ve falešně konejšivé vlně: nemiluje mě. Byla jsem ale tak vyčerpaná, že jsem se rozhodla čerpat z něj útěchu, dokud to půjde. Už budu brzy sama. „Přivodil si vlastní smrt.“
Napětí ve vzduchu znatelně polevilo, jak Nemane přestala s pomocí magie větřit. Ale vlci čekali, až je Adam ujistí o tom, že nebezpečí polevilo.
„Darryle, zavolej Samuelovi a zjisti, jestli může přijít,“ řekl Adam tiše. „Pak se spoj s Mercyiným policistou. Honey, vzadu v pick-upu je přikrývka a náhradní oblečení. Přines je.“
„Máme zavolat i Warrenovi?“ zeptal se Ben a obrátil pohled od Nemane k Adamovi, jeho oči se ale zastavily u mojí paže. „Zatraceně. Podívej se na její zápěstí.“
Nechtěla jsem se dívat, proto jsem upřela pohled na Nemane, která jako jediná nevypadala zděšeně. Vlkodlaky nebylo lehké vyděsit. Mně se to zatím ještě nikdy nepodařilo.
„Je rozdrcené,“ řekla Nemane profesionálně chladným tónem. „A i kosti nad ním jsou zlomené.“
„Jak to víte?“ řekla Honey, která se vrátila s přikrývkami a se šaty. „Jste slepá.“
Fae se usmála. Nebyl to šťastný výraz. „Vidět se dá nejen očima.“
„Jak tohle vyléčí?“ řekl Ben a dál zíral na moji paži. Vypadal otřeseněji, než jsem u něj čekala. Vlkodlaci jsou zvyklí na násilí a jeho důsledky.
Nemane prošla okolo Adama jako vlk na stopě. Sehnula se a sebrala ze země druidovu koňskou kůži. Musela z Tima sklouznout, když ho Adam rval na kusy.
Kousky těla mě možná budou ještě dlouho děsit ve snu, ale prozatím jsem byla příliš otupělá, než abych cítila hrůzu.
Nemane pohladila plášť a potřásla hlavou. „Není divu, že jsme ho nemohli najít. Tady, potřebuje tohle.“ Našla pohár, který se zakutálel pod skříň s nářadím.
„Co je to?“ zeptal se Adam.
„Kdysi se mu říkalo Orfinova zhouba, Huonův pohár nebo Manannanův dar. Dá se použít různě, třeba i k léčení.“
„K tomu neslouží,“ pošeptala jsem Adamovi v hrůze.
Nemane na mě pohlédla.
„Přinutil ji, aby se z něj napila,“ řekl Adam. „Myslel jsem, že je v něm nějaká droga − ale je to vílí magie, že?“
Kývla. „V rukou lidského zloděje dokáže zotročit, darovaná umí léčit a v rukou fae dosvědčí pravdu.“
„Nenapiju se,“ zamumlala jsem Adamovi do ramene a zavrtěla se v jeho náruči, abych se od poháru dostala co nejdále.
„Vyléčí ji?“ zeptal se.
Všichni jsme slyšeli, jak přijelo auto.
„Patří ke mně,“ řekl Adam − předpokládala jsem, že mluví s fae, protože my ostatní jsme poznali zvuk Samuelova vozu. Musel přijet rovnou z práce, když se sem dostal tak rychle. Nemocnice byla vzdálená jen několik bloků. „Je doktor. Rád bych slyšel jeho názor.“
Když Samuel vešel a rozhlédl se, ohromeně zaklel. Všude kolem se povalovaly kousky Tima a garáž byla zbrocená krví, v níž stáli dva nazí lidé (Adam a já) a Nemane v celé své faeské kráse.
„Potřebuji, aby ses podíval na Mercyinu paži,“ řekl Adam.
Nechtěla jsem, aby se jí dotýkal. Zrovna jsem ji necítila, ale věděla jsem, že se to může kdykoli změnit. Připomínala spíše preclík než paži a ohýbala se v místech, kde by rozhodně neměla. Když jsme sem dorazili, byla v pořádku. Víceméně. Tim ji musel rozdrtit, když jsem ho zabíjela.
Můj názor nikoho nezajímal.
Samuel si napřed jen klekl, aby si ji prohlédl, jak tak ležela na mých stehnech. Hvízdl přes zuby. „Musíš si najít nové přátele, Mercy. Banda, se kterou se taháš, je na tebe dost tvrdá. Pokud to tak půjde dál, než se rok s rokem sejde, skončíš pod drnem.“
Nutil se k veselí, takže to muselo být dost zlé. Rukama mi lehce přejel po paži a z ostré bolesti se mi před očima roztančily záblesky. Kdyby mě Adam nedržel, ucukla bych, ale svíral mě pevně a mumlal mi chlácholivé věci, které jsem přes bzučení v uších neslyšela.
„Samueli?“ ozval se Ben ostře a jasně.
Samuel se mě přestal dotýkat a vstal. „Její ruka připomíná na dotyk tubu zubní pasty plnou kostek. Tohle nespraví ani stovka šroubů.“
Nemám sklony omdlévat, ale obrázky, které Samuel maloval, byly tak příšerné, že se mi před očima roztančily černé skvrny. Připadalo mi, jako bych sotva dvakrát mrkla, a čas poskočil o několik minut kupředu. Kdybych si vzpomněla na řeku, Samuelova prognóza by ve mně nevyvolala slabost.
Věděla jsem, že jsem omdlela, protože moc, kterou se Adam obklopil, nemohl nahromadit naráz. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, co dělá.
„Už žádné starosti, Mercy,“ zamumlal Adam, sklonil se a šeptal mi slova rovnou do ucha.
Ztuhla jsem. Snažila jsem se. Ale byla jsem vyčerpaná, zraněná a vyděšená a neměla jsem nejmenší šanci vzepřít se jeho hlasu. A ani jsem nechtěla. Nepůsobil rozzlobeně. Neublíží mi.
Dovolila jsem, aby mě zabalil do moci smečky jako do deky, a uvolněně jsem se o něj opřela. Paže mě pořád bolela, ale mírumilovný pocit, který mnou protékal, mě odděloval jak od bolesti, tak od hrůzy. Už mě unavovalo bát se.
„To je ono,“ řekl. „Dýchej zhluboka, Mercy. Nedovolím, abys udělala cokoli, co by ti ublížilo, dobře? V tom mi věř.“
Nebyla to otázka, přesto jsem odpověděla: „Ano.“
Hlasem tak tichým, že ho možná neslyšeli ani ostatní vlkodlaci, zašeptal: „Prosím, až bude pozdě, nezazlívej mi to.“ Nijak na mě netlačil, když to říkal.
„Já to nechci,“ opáčila jsem.
Bradou a lící se mi otřel o tvář. „Já vím. Dáme ti něco, co tě uzdraví.“
To mě vytrhlo z míru, kterým mě naplnil. Přinutí mě znovu se napít z poháru. „Ne,“ řekla jsem. „Neudělám to. Neudělám.“
„Ššš.“ Přelila se přese mě jeho moc a zadusila můj vzdor.
„Znám fae,“ řekl Samuel drsně. „Proč nám tak dychtivě pomáháte?“
„Ať už si o nás myslíš cokoli, vlku,“ Nemanin hlas byl ledový, „fae nezapomínají na přátele ani na dluhy. Stalo se jí to proto, že se snažila pomoct jednomu z nás. Mohu uzdravit jen její tělo, ale zdá se mi, že její fyzické rány jsou to nejmenší. Pořád jí dlužíme.“
Někdo mi přitiskl pohár ke rtům. Sotva jsem poznala vůni nápoje v něm, převrátil se mi žaludek a já začala bezmocně zvracet. Adam si mě přesunul v náručí, abych nepozvracela jeho ani sebe. Když jsem skončila, znovu si mě o sebe opřel.
„Zacpi jí nos,“ navrhl Darryl a Samuel mi stiskl nosní dírky.
„Polkni rychle,“ poručil Adam. „Budeš to mít dřív za sebou.“
Poslechla jsem.
„Dost,“ řekla Nemane. „Bude to trvat asi hodinu, ale přísahám, že ji to uzdraví.“
„Jen doufám, že jsme ji při tom nezlomili.“ Adamův hlas mi hřměl pod uchem a já spokojeně vydechla. Ještě nejsem sama. Paže se mu třásly a mně dělalo starosti, že jsem příliš těžká.
„Ne,“ ujistil mě, takže jsem asi řekla něco nahlas. „Nejsi těžká.“
Samuel byl na krizové situace zvyklý, proto se ujal kontroly. „Honey, dej mi tu přikrývku a oblečení. Přines z kanceláře židli, něco s opěradlem. Darryle, vezmi Mercy do náruče a…“ Adam zavrčel a sevřel mě pevněji a Samuel rychle ustoupil. „Dobrá, dobrá, počkáme, dokud se Honey nevrátí se židlí. Tady je. Zabalíme Mercy do přikrývky, ty ji uspíš a půjdeš se umýt a převléct, než se objeví policie.“
Adam se nepohnul.
„Adame…“ Samuelův hlas zněl varovně, ale jeho postoj byl neutrální. Ke garáži zajel pick-up a napětí uvnitř znatelně polevilo. Všichni ale mlčeli, dokud do dílny nevešel Warren. Byl bledý a napjatý a zpomalil, když se rozhlédl kolem.
Zastavil se ve středu garáže a špičkou boty strčil do kusu masa. Podíval se na Adama. „Dobrá práce, šéfe.“
Pohlédl na Samuela a na přikrývku, kterou držel, pak na židli před Honey.
Řeč těla Warrenovi prozradila, oč se Samuel snaží a co potřebuje, aniž by musel vyslovit jediné slovo.
Warren přišel blíž, vzal si od Samuela přikrývku a trhnutím ji roztáhl. „Zakryjeme ji a zahřejeme.“
Adam mě Warrenovi bez námitek předal. Warren mě ale neposadil na židli, sedl si na ni sám a pohodlně si mě přitáhl k sobě. Adam nás chvíli sledoval a já mu nedokázala číst ve tváři. Pak se ke mně sklonil a políbil mě na čelo.
„Pokud jste volali policii, brzy tady budou,“ řekla Nemane, poté co se Adam odešel umýt do koupelny. „Musíme zmizet, já i artefakty, dřív než se policie objeví.“
„Má prsten,“ řekla jsem a užívala si míru, kterým mě Adam obdaroval.
„Cože?“
„Stříbrný prsten na prstě.“ Zívla jsem. „Myslím, že u něj doma najdete další věci. Schoval je ve skříni v ložnici.“
„Prsten Maca Owena,“ řekla Nemane. „Pomůžete mi ho najít?“
„Možná ho Adam spolkl,“ nadhodila jsem a Warren se zasmál.
„Už žádné horory,“ zamumlal. „Ale Adam ho nesnědl ani kousek.“
„Tady je,“ řekla Honey, sehnula se a zvedla ho. Ale místo aby ho předala Nemane, sevřela ho v ruce. „Pokud pohár odnesete, obviní Mercy z vraždy.“
„Dej mi to.“ Pod tíhou Nemanina ledového hlasu rázem poklesla teplota v místnosti.
„Máme nahrávku,“ řekl Darryl. „Mělo by to stačit.“
Honey se zasmála a obrátila se k němu. „Proč? Je na ní vidět jen to, že je Mercy opilá. Pokaždé, když poručil, napila se. Mohla říct ne, ale ani jednou to nevypadalo, že ji k pití nutí. Žalobce může připustit, že její úsudek byl ovlivněn alkoholem, ale to nebude stačit. Obviní ji z vraždy. Omráčila ho, pak vstala, sebrala páčidlo a praštila ho s ním.“
„Stane se, co se má stát,“ řekla Nemane. „Pro lidi je příliš nebezpečné vědět, že podobné věci máme.“
„Nechci, abyste tu nechala všechno,“ řekla Honey. „Jen pohár.“
„Zodpoví policii většinu otázek,“ řekl Samuel. „I když asi budete muset vysvětlit, jak se člověku podařilo utrhnout někomu hlavu.“
„Měl náramky,“ ozvala jsem se. „Říkal jim chrániče. Prý propůjčují sílu obra. Někde tu taky budou.“
„Bene,“ řekl Adam chladně, když se vrátil zpět. Zdálo se, že se má opět plně pod kontrolou. „Přines můj notebook.“ Oblékl se do džínů a šedého trika s dlouhým rukávem. Vlasy měl vlhké. „Nemane, uzavřeme dohodu. Podíváte se na to, co se tu dnes večer stalo, a já vás nechám odejít i s vašimi hračkami − pokud si to budete přát.“
„Jsem Velká vrána,“ řekla Nemane. „Viděla jsem víc zabíjení a znásilnění, než si umíš představit.“
Teplým mírem, který mi Adam daroval, proklouzla hanba. Nechtěla jsem, aby to někdo viděl. „Je slepá,“ řekla jsem. „Nic neuvidí.“
„Může použít moje oči,“ řekl Samuel.
Viděla jsem, jak Nemane ztuhla.
„Můj otec není jen marok, nýbrž i velšský bard,“ řekl Samuel. „Ví různé věci. Pokud si Adam myslí, že byste měla záznam vidět, můžete použít moje oči.“
Ben přinesl Adamův notebook a podal mu ho. Adam ho postavil na pult.
Zabořila jsem hlavu do Warrenovy hrudi a snažila se ignorovat zvuky vycházející z Adamova notebooku. Reproduktory nebyly nejlepší, proto jsem předstírala, že neslyším své bezmocné vzlyky ani vlhké zvuky…
Nechal záznam běžet až do chvíle, kdy do garáže vtrhla Nemane.
„Měla by být mrtvá,“ řekla Nemane mdle, když nahrávku vypnul. „Kdybych to viděla dřív, nikdy bych nedovolila, aby se tak brzy znovu napila.“
„Bude v pořádku?“ zeptal se Warren ostře.
„Pokud ještě nedostala záchvat a nezemřela, tak už k tomu asi nedojde.“ Nemane pohladila plášť, který si přehodila přes ruku, a ustaraně pokračovala: „Nechápu, jak ho dokázala zabít, když měl na sobě tohle. Vůbec se ho neměla dotknout.“
„Chránil ho jen před nepřáteli,“ řekla jsem Warrenově košili. „Mně přikázal, abych ho milovala.“
Venku se rozpoutala bouře policejních sirén.
„Dobrá,“ řekla Nemane. „Můžete si nechat náramky jako důkaz toho, že O’Donnella zabil člověk. A pohár. Adame Hauptmane, alfo Smečky columbijského poříčí, na čestné slovo ti je svěřuji do péče. Až je nebudeš potřebovat, vrátíš je strýčku Mikeovi.“
„Samueli,“ řekl Warren a já si uvědomila, že se bezmocně třesu.
„Potřebuje spát,“ řekla Nemane.
Adam si klekl vedle nás a zadíval se mi do očí. „Mercedes, spi.“
Byla jsem příliš unavená, abych se nátlaku vzepřela, a to ani kdybych chtěla.
2024 ©