1. kapitola

„Kovboj, právník a automechanička sledují Královnu prokletých,“ zamumlala jsem.

Warren, který kdysi dávno, velmi dávno, býval kovboj, se zachechtal a zakýval bosýma nohama. „Může to být začátek buďto špatného vtipu, nebo hororového příběhu.“

„Ne,“ řekl Kyle, právník, který měl hlavu položenou na mém stehně. „Kdyby to měl být hororový příběh, musel bys začít vlkodlakem, jeho úžasným milencem a kožoměncem…“

Vlkodlak Warren se zasmál a potřásl hlavou. „To je příliš matoucí. Jen málo lidí si pamatuje, co kožoměnec vlastně je.“

Lidé si často neuvědomovali, že existují dva druhy kožoměnců, a protože oba vycházely z legend původních obyvatel Ameriky, tak jsem to docela chápala. Zvláště když bylo víc než pravděpodobné, že s jednotným označením kožoměnec přišel nějaký hloupý běloch, který nepoznal rozdíl.

Já patřila ke kožoměncům kmene Černá stopa ze severní Montany, ze kterého pocházel můj otec. Jihozápadní kmeny, hlavně Hopi a Navajo, měly jiný druh kožoměnců.

Ti jejich museli nosit kůži zvířete, ve které se chtěli proměnit, obyčejně kojota nebo vlka, ale nedokázali si změnit oči. Byli to zlí mágové, co přinášeli nemoc a smrt, kamkoli vstoupili.

Když jsem se měnila v kojota já, nepotřebovala jsem kůži ani − pohlédla jsem dolů na Warrena, kdysi kovboje, nyní vlkodlaka − měsíc. Ve zvířecí podobě jsem vypadala jako kterýkoli jiný kojot. Byla jsem docela neškodná a na žebříčku moci magických stvoření ve státě Washington jsem stála na té nejnižší možné příčce. A právě proto jsem mimo jiné bývala v bezpečí. Prostě jsem nikomu nestála za to, aby se o mě zajímal. To se však během minulého roku změnilo. Ne že bych získala nějakou moc, ale začala jsem strkat nos do cizích věcí a to přitáhlo pozornost. Až upíři zjistí, že jsem zabila ne jednoho, nýbrž hned dva z jejich řad…

Jako bych ho svými úvahami přivolala, přes obrazovku televize tak velké, že bych ji nevmáčkla do obýváku svého karavanu, prošel upír. Měl holou hruď a kalhoty mu visely na bocích několik centimetrů pod sexy kyčelními kostmi.

Nenáviděla jsem, že jsem se místo touhou otřásla strachem. Je to zvláštní, ale poté, co jsem několik upírů zabila, mi připadali ještě děsivější. Zdávalo se mi o tom, že vylézají z děr v podlaze a šeptají ve stínech. O tom, jaký je to pocit, když zarazíte upírovi kůl do těla nebo když se vám zakousne do paže.

Kdyby mi s hlavou v klíně ležel Warren namísto Kylea, určitě by si mé reakce všiml. Ale Warren se natáhl na podlahu a soustředil se na dění na obrazovce.

„Víte,“ nadhodila jsem co nejvěcněji a hlouběji se vtiskla do obscénně pohodlného koženého gauče v pokoji v patře Kyleova obrovského domu, „přemýšlela jsem, proč Kyle vybral zrovna tenhle film. Nějak mě nenapadlo, že ve filmu s názvem Královna prokletých bude tolik polonahých chlapů.“

Warren se zachechtal, nabral si hrst popcornu z mísy na svém plochém břiše a se silným texaským přízvukem odpověděl: „Očekávala jsi víc nahých žen a méně napůl svlečených mužských, co, Mercy? Myslel jsem, že už Kylea znáš.“ Znovu se tiše zasmál a ukázal na obrazovku. „Hej, já nevěděl, že upíři jsou imunní vůči gravitaci. Viděla jsi někdy nějakého viset ze stropu?“

Zavrtěla jsem hlavou a sledovala, jak se upír vrhl na dvě oběti. „Ale vůbec bych se nedivila, kdyby něco podobného dokázali. Ještě jsem je třeba neviděla jíst lidi. Fuj.“

„Sklapněte. Mám ten film rád,“ bránil Kyle svoji volbu. „Spousta pěkných kluků svíjejících se na posteli nebo pobíhajících kolem v bokových kalhotách a bez košil. Napadlo mě, že by se ti to mohlo taky líbit, Mercy.“

Pohlédla jsem dolů, změřila si každičký centimetr jeho krásného, opáleného těla a pomyslela si, že je zajímavější než všichni ti krásní muži v televizi, protože je opravdovější.

Vzhledem byl téměř stereotypní gay, a to od gelu v tmavých vlasech, které si nechával každý týden stříhat, po vkusné, drahé oblečení. Když lidé nedávali dobrý pozor, unikla jim bystrá inteligence, kterou maskoval pěkným zevnějškem. A právě proto si Kyle svoji fasádu tak pěstoval.

„Opravdu to není dostatečně špatný film na noc špatných filmů,“ pokračoval Kyle a vůbec si nedělal starosti s tím, že by nás rušil při sledování: nikdo z nás na ten film nekoukal kvůli jiskrným dialogům. „Chtěl jsem vzít Blade III, ale to už si někdo vypůjčil, jaké překvapení.“

„Každý film s Wesley Snipesem stojí za podívání, i když musíš vypnout zvuk.“ Sehnula jsem se a nabrala si hrst popcornu z Warrenovy mísy. Pořád byl příliš hubený; jeho vyzáblost a kulhání byly jedinými připomínkami toho, že sotva před měsícem byl tak těžce zraněný, až jsem se bála, že zemře. Díkybohu za to, že jsou vlkodlaci tak houževnatí, jinak bychom ho kvůli upírovi posedlému démonem ztratili. Byl to první upír, kterého jsem zabila − s plným vědomím a svolením paní místních upírů. Fakt, že vlastně nechtěla, abych ho zabila, neměnil nic na tom, že mi dala své požehnání. Za jeho smrt mi nemohla nic udělat − a o tom, že mám na svědomí smrt druhého upíra, nevěděla.

„Pokud na sebe ovšem nenavleče šaty,“ protáhl líně Warren.

Kyle si souhlasně odfrkl. „Wesley Snipes je krásný chlap, ale ošklivá ženská.“

„Hej,“ namítla jsem a zapojila se opět do rozhovoru. „Tři muži v negližé je dobrý film.“ Dívali jsme se na něj minulý týden u mě doma.

Zdola se ozvalo tiché bzučení a Kyle se skulil z gauče na nohy s ladností tanečníka, což ale Warrenovi zcela uniklo. Pořád totiž sledoval film, i když široký úsměv, který se mu usadil na tváři, asi nebyl reakcí, již chtěli tvůrci filmu krvavou scénou vyvolat. Mé pocity asi spíše odpovídaly jejich záměru. Bylo až příliš snadné představit si sebe na místě oběti.

„Sušenky jsou hotové, drahoušci,“ řekl Kyle. „Chcete ještě něco k pití?“

„Ne, díky.“ Je to jen film, říkala jsem si, když jsem se dívala, jak upír pije oběti krev.

„Warrene?“

Konečně odtrhl oči od obrazovky. „Voda by byla fajn.“

Warren sice nebyl takový fešák jako Kyle, zato působil fakt drsně. Hladově sledoval, jak Kyle schází dolů ze schodů.

Usmála jsem se. Bylo fajn vidět Warrena konečně šťastného. Jakmile ale Kyle zmizel z dohledu, upřel na mě vážný pohled. Dálkovým ovládáním zesílil zvuk a posadil se tváří ke mně, protože věděl, že nás Kyle přes film neuslyší.

„Musíš si vybrat,“ řekl rozhodně. „Adam, Samuel nebo ani jeden. Ale nemůžeš si s nimi takhle zahrávat.“

Adam byl alfa místní vlkodlačí smečky, můj soused a občas i moje rande. Samuel byl moje první láska, mé první zklamání a můj současný spolubydlící. Jen spolubydlící − i když by rád byl víc.

Ani jednomu jsem nedůvěřovala. Samuelův lehkovážný zevnějšek ukrýval trpělivého, nemilosrdného dravce. A Adam… No, Adam mě prostě děsil. A bála jsem se toho, že je miluji oba.

„Já vím.“

Warren sklopil oči a dal tak jasně najevo, jak je mu celá věc nepříjemná. „Podívej, Mercy, nechci se plést do věcí, do kterých mi nic není, ale tohle je vážné. Vím, že je to pro tebe těžké, ale když se dva dominantní vlci zajímají o jednu ženu, vždycky to skončí krveprolitím. Neznám žádné jiné vlky, kteří by ti dali tolik prostoru jako oni, ale jednomu z nich brzy dojde trpělivost.“

Můj mobil začal hrát „The Baby Elephant Walk“. Vytáhla jsem ho z kapsy a podívala se na displej, abych zjistila, kdo volá.

„Já vím,“ řekla jsem Warrenovi. „Ale prostě netuším, co dělat.“ Se Samuelem se dělo ještě něco jiného, nešlo tu jen o jeho nehynoucí lásku ke mně, ale to bylo jen mezi ním a mnou, nebyla to Warrenova věc. A Adam… Poprvé mě napadlo, jestli by nebylo jednodušší se prostě spakovat a zmizet.

Telefon dál vyhrával.

„Volá Zee,“ řekla jsem. „Musím to vzít.“

Zee byl můj bývalý šéf a učitel. Naučil mě, jak dát dohromady motor − a půjčil mi zbraně potřebné k zabití upíra zodpovědného za Warrenovo zranění a noční můry, které mu působily jemné vrásky kolem očí. Řekla jsem si, že Zee má právo přerušit naši páteční filmovou noc.

„Prostě o tom přemýšlej.“

Pousmála jsem se a rozevřela mobil. „Hej, Zee.“

Na opačném konci panovalo chvíli ticho. „Mercedes,“ řekl a ani silný německý přízvuk nedokázal zastřít jeho váhání. Něco se stalo.

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se, narovnala se a nohy položila na podlahu. „Je tu Warren,“ dodala jsem, aby Zee věděl, že máme publikum. Ve společnosti vlkodlaků je těžké vést soukromý rozhovor.

„Zajela bys se mnou do rezervace?“

Mohl mluvit o rezervaci Umatilla kousek od Tri-Cities. Ale protože to byl Zee, měl na mysli faeskou rezervaci Ronalda Wilsona Reagana na této straně Walla Walla, známou spíše jako Země víl.

„Hned teď?“ zeptala jsem se.

Pohlédla jsem na upíra na velké televizní obrazovce. Nenatočili to úplně správně, nezachytili skutečné zlo − přesto se scéna podobala skutečnosti do té míry, až mi to bylo nepříjemné. Nějak jsem nelitovala toho, že neuvidím film do konce − nebo že nebudu dál probírat svůj milostný život.

„Ne,“ zabručel Zee podrážděně. „Příští týden. Jetzt. Samozřejmě že teď. Kde jsi? Vyzvednu tě.“

„Víš, kde bydlí Kyle?“ zeptala jsem se.

„Kyle?“

„Warrenův partner.“ Zee Warrena zná; neuvědomila jsem si, že s Kylem se ještě nesetkal. „Jsme v Západním Richlandu.“

„Řekni mi adresu. Najdu to.“

*

Zeeho pick-up si to předl po dálnici, přestože byl starší než já. Škoda, že na tom sedadla nebyla stejně dobře jako motor − poposedla jsem, aby mě uvolněná pružina přestala tlačit do zadku.

Světla přístrojové desky ozařovala drsnou tvář, kterou Zee ukazoval světu. Jemné bílé vlasy měl lehce rozcuchané, jako by si je prohrabával prsty.

Poté co jsem zavěsila, se už Warren o Adamovi ani o Samuelovi nezmínil, protože se, díkybohu, objevil Kyle s čokoládovými sušenkami. Ne že by mi Warrenovo vměšování vadilo − já se mu do jeho milostného života pletla tolik, že na to asi měl právo. Jen jsem o tom nechtěla dál přemýšlet.

Se Zeem jsme mlčky opustili Západní Richland, minuli Richland a projeli Pascem. Věděla jsem, že je marné ze starého gremlina cokoli páčit, dokud nebude připravený, proto jsem se rozhodla počkat, až se sám rozhodne promluvit − po prvních deseti nebo patnácti otázkách, které odmítl zodpovědět.

„Navštívila jsi někdy rezervaci?“ zeptal se nečekaně, když jsme kousek od Pasca překročili řeku a najeli na dálnici do Walla Walla.

„Ne.“ Faeská rezervace v Nevadě návštěvníky vítala. Postavili tam dokonce kasino a skanzen, aby přilákali turisty. Rezervace Walla Walla se naopak snažila kohokoli, kdo není fae, odradit od vstupu. Nevěděla jsem, jestli za nepřátelskou pověst můžou federálové nebo samotní fae.

Zee nešťastně poklepával rukama o volant. Byly to ruce muže, který strávil celý život spravováním aut, byly hrubé, zjizvené a olej do nich vsákl tak hluboko, že ho ani pemzové mýdlo nedokázalo vymýt.

Odpovídaly člověku, za kterého se Zee vydával. Když ho Šedí páni, mocná, krutá stvoření, která z ústraní vládnou fae, donutili před několika lety, asi deset roků poté, co se lidem odhalil první fae, vystoupit na veřejnost, Zee se neobtěžoval svůj vzhled změnit.

Znala jsem ho už víc než deset let a jen jako trpkého starce. Věděla jsem, že ve skutečnosti vypadá jinak. Většina fae, která žila mezi lidmi, nadále používala maskovací kouzla, přestože se přiznala ke svému původu. Lidé prostě ještě nebyli připravení spatřit skutečnou podobou fae. Jistě, někteří vypadali docela lidsky, ale také nestárli. Prořídlé vlasy a vrásčitá kůže s jaterními fleky byly jasným znamením toho, že se nejednalo o Zeeho skutečnou podobu. Jeho trpký výraz však falešný nebyl.

„Nic nejez ani nepij,“ řekl náhle.

„Četla jsem pohádky,“ připomněla jsem. „Žádné jídlo ani pití. Žádné laskavosti. Žádné díky.“

Zabručel. „Pohádky. Zatracené dětské báchorky.“

„Četla jsem i Katherine Briggsovou,“ nadhodila jsem. „A původní Grimmy.“ Popravdě jsem hledala zmínku o fae, na kterého by se hodil Zeeho popis. Odmítal o tom mluvit, ale já tušila, že kdysi zastával vysoké postavení. A tak se snaha odhalit jeho pravou totožnost stala tak trochu mým koníčkem.

„Lepší. Lepší, ale ne o moc.“ Bubnoval prsty do volantu. „Briggsová byla archivářka. Její knihy jsou spolehlivé jen natolik, nakolik jsou přesné její zdroje, a ty jsou povětšinou nebezpečně neúplné. A příběhy bratří Grimmů mají hlavně pobavit, ne zaznamenat realitu. Jejich knihy jsou nur schatten… jen stíny reality.“ Střelil po mně pátravým pohledem. „Strýček Mike navrhl, že bys nám mohla pomoct. Napadlo mě, že tak nejlíp splatíš dluh.“

Abych mohla zabít upírského černokněžníka posedlého démonem, riskoval Zee trest Šedých pánů a půjčil mi několik faeských pokladů. Upíra jsem zabila, to ano, ale pak jsem se zbavila i toho, kdo ho proměnil. Příběhy nelhaly; pokud použijete faeský dar víckrát, než vám dovolili, nesete následky.

Kdybych věděla, že mám splatit prokázanou laskavost, byla bych od začátku nervóznější. Když jsem se posledně snažila vyrovnat dluh, nedopadlo to dobře.

„Budu v pořádku,“ řekla jsem mu, přestože se mi žaludek proměnil v ledový uzlíček obav.

Kysele na mě pohlédl. „Neuvědomil jsem si, že když tě do rezervace vezmu po setmění, může to mít následky.“

„Lidé do rezervace chodí,“ řekla jsem, i když jsem si tím nebyla jistá.

„Ne lidi jako ty a ne po setmění.“ Zavrtěl hlavou. „Člověk přijde a vidí, co vidět má, hlavně za denního světla, kdy je snadnější oklamat lidský zrak. Ale ty… Šedí páni zakázali lovit lidi, ale žijí mezi námi dravci, pro které je těžké potlačit svoji náturu. Hlavně když u toho Šedí páni, kteří pravidla vymýšlí, nejsou − jsem tu jenom já. A pokud spatříš něco, co bys neměla, mohli by někteří prohlásit, že jen chránili sami sebe, že dělali, co museli…“

Teprve ve chvíli, kdy přešel do němčiny, jsem si uvědomila, že hovořil sám se sebou. Díky Zeemu jsem teď mluvila německy lépe než po dvou letech na vysoké, ale pořád ne dost dobře na to, abych mu stačila, když se opravdu rozmluvil.

Bylo už po osmé večer, ale slunce stále teple ozařovalo stromy v podhůří před námi. Vysoké stromy byly stále zelené, ale menší keře už začínaly měnit barvu.

V blízkosti Tri-Cities rostly stromy jen ve městě, kde je lidé zalévali a chránili před brutálním letním žárem, nebo podél řek. Ale jak jsme se blížili k Walla Walla, kde pohoří Blue Mountains pomáhalo vyždímat ze vzduchu trochu vlhkosti, krajina se pomalu začala zelenat.

„A nejhorší je,“ řekl Zee, když se vrátil zpátky k angličtině, „že jsem přesvědčený, že nám neřekneš nic, co už bychom nevěděli.“

„O čem?“

Ostýchavý výraz se k němu nějak nehodil. „Ja, trochu to motám. Vezmu to od začátku.“ Zhluboka se nadechl a dlouze vydechl. „V rezervaci dohlížíme na pořádek sami − máme na to právo. Děláme to potichu, protože lidský svět není připravený na způsob, jakým mezi sebou vynucujeme dodržování zákonů. Není zrovna jednoduché některého z nás uvěznit, víš?“

„Vlkodlaci mají stejný problém,“ řekla jsem.

„Ja, to se vsadím.“ Trhaně kývl. „Tak. V poslední době došlo v rezervaci k několika úmrtím. A myslíme si, že vrahem je jediná osoba.“

„Ty jsi součástí policejní síly v rezervaci?“ zeptala jsem se.

Zavrtěl hlavou. „Nic takového nemáme. Ale strýček Mike zasedá v Radě. Napadlo ho, že by nám mohl pomoct tvůj výborný čich, a poslal mě pro tebe.“

Strýček Mike vlastnil bar v Pascu, který sloužil fae a dalším magickým tvorům ve městě. Věděla jsem, že je mocný − jak jinak by udržel pod kontrolou tolik fae? Ale neuvědomila jsem si, že zasedá v Radě. Kdybych věděla, že nějaká Rada existuje, možná by mě to napadlo.

„Copak žádný z vás neumí to co já?“ Zvedla jsem ruku, abych ho zarazila. „Ne že by mi to vadilo. Dokážu si představit horší způsob, jak splatit dluh. Ale proč já? Copak Jackův obr necítil krev Angličana? A co magie? Nedokázal by někdo z vás najít vraha s pomocí magie?“

O magii toho sice moc nevím, ale myslela bych si, že ve faeské rezervaci bude žít někdo, jehož magie bude užitečnější než můj nos.

„Šedí páni možná ovládají magii dost silnou na to, aby s její pomocí našli viníka,“ řekl Zee. „Ale nechceme upoutat jejich pozornost − bylo by to příliš riskantní. Kromě Šedých pánů…“ Pokrčil rameny. „Vrah je překvapivě nepolapitelný. A co se týká čichu, většina z nás nemá podobné nadání − takový talent se projevoval především u fae s myslí zvířete. Jakmile se Šedí páni rozhodli, že pro nás bude snazší splynout s lidmi než žít odděleně, pobili většinu faeských zvířat, která přežila příchod Krista a chladného železa. Možná bychom našli jednoho nebo dva fae, kteří by dokázali pachatele vyčenichat, ale byli by tak bezmocní, že by se jim nedalo věřit.“

„Co tím myslíš?“

Ponuře na mě pohlédl. „Naše zvyky jsou jiné než ty vaše. Fae, který nemá dost sil na to, aby se ubránil, si nemůže dovolit nikoho urazit. Pokud je vrah mocný nebo má mocné spojence, žádný z fae, který by ho dokázal vyčenichat, by ho neobvinil.“

Zkroutil rty v trpkém úsměvu. „Možná nedokážeme lhát… ale pravda a upřímnost jsou dvě rozdílné věci.“

Vyrostla jsem mezi vlkodlaky, kteří obvykle vycítí lež na sto metrů. Věděla jsem, jaký je rozdíl mezi pravdou a upřímností.

Ale něco, co řekl… „Hm. Já nejsem mocná. Co když někoho urazím?“

Usmál se. „Budeš můj host. Možná tě to neochrání v případě, že uvidíš příliš − naše zákony jasně říkají, co dělat se smrtelníky, kteří se zatoulají Pod Kopec a vidí víc, než by měli. Pozvala tě ale Rada s vědomím, že nejsi úplně člověk, a to by ti mělo poskytnout jistou imunitu. Ale pokud budeš mluvit pravdu a někoho urazíš, musí jít uražený podle našich zákonů pohostinnosti po mně. A já se ubránit dokážu.“

Tomu jsem věřila. Zee si říkal gremlin a možná to i odpovídalo, pojem samotný byl ale mnohem mladší než on sám. Zee patřil k několika druhům fae, kteří mohli pracovat se železem, díky čemuž byli před ostatními fae ve výhodě. Většinu z nich by totiž železo zabilo.

Dobře udržovanou polní cestu, na kterou jsme z dálnice odbočili, neoznačovala žádná cedule. Proplétala se zalesněnými kopečky, které připomínaly spíše Montanu než pustinu se suchou trávou a pelyňkem v okolí Tri-Cities.

Zahnuli jsme do hustého hájku topolů, a když jsme ho na opačné straně opustili, tyčily se okolo nás asi pět metrů vysoké zdi ze skořicově hnědého betonu a s ostnatým drátem na vrcholu, což působilo ještě příjemnějším dojmem.

„Vypadá to jako vězení,“ řekla jsem. Úzká silnice a vysoké zdi ve mně vzbuzovaly klaustrofobii.

„Ano,“ souhlasil Zee poněkud ponuře. „Zapomněl jsem se zeptat, jestli máš u sebe řidičák.“

„Ano.“

„Dobře. Chci, aby sis pamatovala, že v rezervaci žije spousta stvoření, která nemají lidi v lásce, Mercy − a ty se člověku podobáš natolik, že se k tobě nebudou chovat zrovna shovívavě. Pokud zajdeš příliš daleko, zabijí tě a mně přenechají odplatu.“

„Budu si dávat pozor na jazyk,“ slíbila jsem.

Pobaveně si odfrkl. „Uvěřím, až uvidím. Přál bych si, aby tu byl i strýček Mike. Pak by se ti neopovážili cokoli provést.“

„Myslela jsem, že to byl nápad strýčka Mikea.“

„To byl, ale pracuje a nemůže dnes večer opustit hospodu.“

Museli jsme ujet skoro kilometr, než silnice prudce zahnula doprava a před námi se objevil strážní domek a brána. Zee zastavil a stáhl okýnko.

Strážce měl na sobě vojenskou uniformu s nášivkou ÚFZ na rameni. Nevěděla jsem o ÚFZ (Úřadu pro faeské záležitosti) dost na to, abych dokázala říct, pod kterou část armády spadá − pokud podléhá vůbec někomu. Strážce působil stejným dojmem jako ochranka v nákupním centru, v uniformě vypadal trochu nemístně, ale užíval si moci, kterou propůjčovala. Na štítku na prsou měl napsáno O’DONNELL.

Naklonil se blíž a já ucítila česnek a pot, nepáchl ale nemytě. Měla jsem prostě citlivější čich než většina lidí.

„Průkaz,“ řekl.

Navzdory irskému jménu vypadal spíše jako Ital nebo Francouz než Ir. Měl ostré rysy a ustupující vlasy.

Zee otevřel peněženku a podal mu řidičák. Strážce si s velkými okolky prohlédl napřed obrázek, pak Zeeho. Nakonec kývl a zabručel: „Její taky.“

Vytáhla jsem peněženku z kabelky a podala Zeemu řidičák, aby ho mohl předat strážci.

„Nemá označení,“ řekl O’Donnell a klepl palcem po rohu průkazky.

„Není fae, pane,“ řekl Zee tak uctivě jako nikdy dřív.

„Opravdu? Tak co tu chce?“

„Je můj host,“ řekl Zee rychle, jako by věděl, že se chystám tomu idiotovi říct, že mu do toho vůbec nic není.

A byl to idiot, on i velitel zdejší bezpečnosti. Identifikovat fae podle fotky? Všichni fae měli společnou jen jednu věc, a to schopnost použít maskovací kouzlo, měnit si vizáž. Jednalo se o dokonalou iluzi, která oklamala nejen lidské smysly, nýbrž i fyzickou realitu. Proto mohl dvěstěpadesátikilový a tři metry vysoký zlobr nosit šaty v čísle šest a řídit miatu. Prý se nejednalo o změnu tvaru. Ale podle mě to bylo tak podobné, že na tom nesešlo.

Nevěděla jsem, jaké průkazy by měly pro fae platit, ale ty s fotkou byly naprosto k ničemu. Fae se samozřejmě ze všech sil snažili přesvědčit ostatní o tom, že na sebe dokážou vzít jen jednu lidskou podobu, aniž by to vysloveně řekli. Možná se jim podařilo přesvědčit nějakého byrokrata.

„Mohla byste prosím vysednout, madam,“ řekl idiot, vyšel ze strážnice a obešel pick-up zepředu k mojí straně vozu.

Zee kývl. Vysedla jsem.

Strážce mě obešel dokola a já musela potlačit vrčení. Nelíbí se mi mít za zády lidi, které neznám. Asi nebyl tak hloupý, jak se na první pohled zdálo, protože mu to došlo a znovu mě obešel.

„Šéfové nesouhlasí s civilními návštěvami, hlavně po setmění,“ řekl Zeemu, který také vystoupil a postavil se vedle mě.

„Dostal jsem povolení, pane,“ odpověděl Zee pořád stejně uctivě.

Strážce si odfrkl a zalistoval spisem, i když bych neřekla, že si v něm četl. „Siebold Adelbertsmiter.“ Vyslovil Zeeho jméno špatně, takže znělo spíše jako Seabold než Zeebolt. „Michael McNellis a Olwen Jones.“ Michael McNellis mohl být strýček Mike − anebo taky ne. Nikoho jménem Olwen jsem neznala, ale na druhou stranu bych fae, kteří patřili mezi mé známé, spočítala na prstech jedné ruky, a ještě by mi zbyly prsty navíc. Fae se obvykle drželi svých.

„Správně,“ řekl Zee s falešnou, zdánlivě upřímnou trpělivostí; její falešnost jsem prohlédla jen proto, že jsem věděla, že Zee nemá trpělivost s hlupáky − a vlastně ani s nikým jiným. „Jsem Siebold.“ Vyslovil jméno stejně jako O’Donnell.

Ubohý tyran se s mým řidičákem vydal do malé kanceláře. Zůstala jsem na místě, takže jsem neviděla, co dělá, ale slyšela jsem cvakání kláves na klávesnici. Po několika minutách se znovu objevil a vrátil mi průkazku.

„Do ničeho se nezapleťte, Mercedes Thompsonová. Země víl není pro hodné malé holčičky.“

O’Donnell asi musel propásnout kurs sensitivity. Obyčejně se mě jen tak něco nedotkne, ale slova „malá holčička“ od něj zněla jako urážka. Cítila jsem na sobě Zeeho pohled, proto jsem si vzala zpátky řidičák, schovala ho do kapsy a snažila se držet jazyk za zuby.

Ale asi jsem se netvářila dost netečně, protože strážce naklonil tvář k mé. „Slyšela jste mě, holčičko?“

Cítila jsem šunku a hořčici ze sendviče, který měl k večeři. Česnek si asi dal včera večer. Možná měl pizzu nebo lasagne.

„Slyšela jsem vás,“ řekla jsem tak neutrálně, jak jen to šlo, ale přiznávám, že výsledek nebyl valný.

Položil si ruku na pistoli u opasku. Pohlédl na Zeeho. „Může zůstat dvě hodiny. Pokud do té doby nebude venku, půjdeme ji hledat.“

Zee se uklonil jako bojovníci před soubojem a ani na okamžik nespustil oči ze strážcova obličeje. Počkal, dokud se muž nevrátil zpět do kanceláře, pak nasedl. Udělala jsem totéž.

Kovová brána se otevřela se zdráhavostí, která odrážela O’Donnellův přístup. Byla z oceli a tudíž první známkou toho, že se jedná o rezervaci, již jsem tu zahlédla. Pokud v betonové zdi nebyly kovové vzpěry, zastavila by lidi, ale rozhodně by neudržela fae uvnitř. Ostnatý drát se tak leskl, že musel být z hliníku, a ten fae ani v nejmenším nevadil. Rezervace ale měly oficiálně jen vymezit místa, kde fae žili, a ochránit je, takže by mělo být jedno, že se kdykoli můžou dostat ven, ať už střeženou bránou nebo jinudy.

Zee vjel bránou do Země víl.

Nevěděla jsem, co jsem od rezervace čekala; vojenské baráky nebo možná chaloupky z anglického venkova. Namísto toho se přede mnou rozkládaly pěkně udržované ranče s garáží a se stejně velkými dvorky ohraničenými ploty z pletiva vpředu a ze dřeva vzadu.

Jednotlivé domy se od sebe lišily jen barvou a zelení na dvorku. Věděla jsem, že rezervace vznikla v osmdesátých letech, přesto to tu vypadalo, jako by ji postavili teprve před rokem.

Tu a tam jsem viděla zaparkovaná auta, většinou SUV nebo pick-upy, ale jinak jsem nikde nezahlédla ani živáčka. Jedinou známkou života byl velký černý pes, který nás pozoroval inteligentníma očima ze dvorku bledě žlutého domu.

Jen umocňoval strašidelný dojem Stepfordu.

Otočila jsem se k Zeemu, abych se o tom zmínila, vtom jsem si ale uvědomila, že mi čich říká divné věci.

„Kde je tu voda?“ zeptala jsem se.

„Jaká voda?“ Povytáhl obočí.

„Cítím bažinu: vodu, hnilobu a rostliny.“

Nedokázala jsem rozluštit jeho pohled. „Přesně jak jsem říkal strýčku Mikeovi. Maskovací kouzla dokáží nejlépe oklamat zrak a hmat, velmi dobře chuť a sluch, ale ne čich. Většina lidí nemá dost dobrý čich na to, aby to byl problém. Už při našem prvním setkání jsi cítila, že jsem fae.“

Vlastně se mýlil. Ještě jsem nepotkala dva lidi, kteří by voněli úplně stejně − myslela jsem si, že zemitá vůně, kterou jsem z něj a z jeho syna Tada cítila, je součástí jejich individuálních pachů. Teprve mnohem později jsem se naučila rozlišovat mezi pachem fae a lidí. Pokud jste nežili nejdále hodinu od jedné ze čtyř faeských rezervací v USA, neměli jste zrovna velkou šanci na fae narazit. Dokud jsem se nepřestěhovala do Tri-Cities a nezačala pracovat pro Zeeho, nikdy jsem se vědomě s fae nesetkala.

„Tak kde je ta bažina?“ zeptala jsem se.

Zavrtěl hlavou. „Doufám, že odhalíš, jak se náš vrah maskuje. Ale už kvůli tobě doufám, liebling, že tajemství rezervace necháš na pokoji.“

Zabočil do ulice, která vypadala úplně stejně jako čtyři předchozí − až na to, že tady si na jednom z dvorků hrála s jojem asi osmi nebo devítiletá dívenka. Sledovala hračku vážným, upřeným pohledem a neodvrátila se, ani když Zee zaparkoval přímo před domem. Když Zee otevřel branku, chytila jojo do ruky a zvedla k nám dospělé oči.

„Nikdo nevešel dovnitř,“ řekla.

Zee kývl. „Toto je poslední místo činu,“ řekl mi. „Objevili jsme ho dnes ráno. Je tu ještě šest dalších. Ostatními prošla spousta osob, ale sem kromě ní,“ kývl na dívku, „která je členem Rady, a strýčka Mikea od nalezení mrtvoly nikdo nevstoupil.“

Pohlédla jsem na malou členku Rady. Usmála se, udělala ze žvýkačky bublinu a praskla ji.

Rozhodla jsem se, že nejbezpečnější bude ignorovat ji. „Chceš, abych zjistila, jestli ve všech domech nezachytím stejný pach?“

„Pokud to půjde.“

„Neexistuje ale žádná databáze pachů podobná té s otisky prstů. I když pachatele vyčenichám, nebudu vědět, o koho se jedná − tedy pokud za tím nejsi ty, strýček Mike nebo tady členka Rady.“ Kývla jsem na dívku s jojem.

Zee se nevesele usmál. „Pokud najdeš stejný pach ve všech domech, osobně tě doprovodím napříč rezervací i třeba celým státem Washington, dokud toho vraždícího zkurvysyna nenajdeš.“

V tu chvíli jsem pochopila, že je to osobní. Zee zřídkakdy klel a nikdy v angličtině. A obzvláště zkurvysyn bylo slovo, které v mé přítomnosti ještě nikdy nepoužil.

„Pak bude lepší, když to udělám sama,“ řekla jsem. „Aby pachy, které máš na sobě, nekontaminovaly ty uvnitř. Vadilo by, kdybych se proměnila ve voze?“

„Nein, nein,“ řekl. „Klidně.“

Vrátila jsem se k pick-upu a po celou dobu jsem v týle cítila dívčin pohled. Vypadala příliš nevinně a bezmocně, než aby nebyla fakt děsivá.

Vlezla jsem si do pick-upu na straně spolujezdce, abych měla co nejvíce místa, a svlékla si šaty. Pro vlkodlaky byla proměna bolestivá, obzvláště když s ní za úplňku příliš dlouho otáleli a měsíc je k ní donutil.

Mě proměna nebolela vůbec − vlastně to byl příjemný pocit, jako bych se po tréninku dobře protáhla. Probouzela ve mně ale hlad, a když jsem se měnila rychle za sebou, byla jsem pak unavená.

Zavřela jsem oči a proměnila se z člověka v kojota. Zadním během jsem se podrbala na uchu, kde mě ještě trochu šimralo, pak jsem vyskočila z okna.

I jako člověk jsem měla mimořádně vyvinuté smysly. Když jsem změnila podobu, ještě se zlepšily, ale nešlo jen o to. Jako kojot jsem dokázala lépe soustředit informace, které mi předávaly uši a nos.

Začala jsem větřit už na chodníku těsně za brankou, abych získala cit pro pachy domu. Ve chvíli, kdy jsem se dostala na verandu, už jsem znala pach muže (nebyl to člověk, ale nedokázala jsem přesně určit, co vlastně byl), který v domě žil. Cítila jsem rovněž pachy osob, které ho často navštěvovaly, jako třeba vůni dívenky, jež se vrátila zpátky k točícímu se, poskakujícímu joju − sledovala ale spíše mě než hračku.

Po první větě už se Zeem nepromluvili, nebo jsem je aspoň neslyšela. Možná se neměli rádi, řeč jejich těla ale neprozrazovala ztuhlost ani nepřátelství. Nebo si možná prostě neměli co říct.

Zastavila jsem se před dveřmi, Zee je otevřel a ven se vylila vlna smrti.

Nedokázala jsem se ovládnout a o krok jsem ucouvla. Ani fae očividně nebyli imunní vůči potupě smrti. Nemusela jsem se přes práh vstupních dveří přeplazit, ale některé věci byly, obzvláště v kojotí podobě, instinktivní.